Otázka: “Četla jsem rozhovor v CNN s Amy Chua, autorkou knihy Bojová hymna tygří matky. Chua hovořila o svém nadprůměrném rodičovství. Spousta lidí na ni nahlíží jako tyranku, jiní si myslí, že jí na dětech naopak víc záleží. Jsem z toho zmatená. Jsem tu proto, abych dala svým dětem vše, co mohu. Když jim dávám méně než tato „Tygří“ matka, je to proto, že se domnívám, že je lepší nechat děti vyrůstat podle sebe. Ale nyní si nejsem jistá. Provozujeme unschooling a mým dětem je 15, 12 a 9 let a netrénujeme je v ničem. Zmeškají něco? Ochuzuji je o zdolávání vysokých příček ve společnosti?“

Odpověď od Naomi Aldort:

Každá matka, ať už z Číny nebo odjinud, by se vzdala ovládání a manipulace, jen kdyby znala laskavější způsoby, jak vychovat šťastné dítě, které vyroste v milujícího a skvělého dospělého. Chua by byla velmi šťastná, kdyby její dítě následovalo své vlastní vášně bez nátlaku. Byla by ráda, kdyby nenutila, nekřičela, nevyhrožovala a nevytvářela z domova „válečné území“ (její vlastní slova). Ona jen neví, že je to skutečně možné.

Nicméně, Chua kritizuje rodičovský styl, kdy rodiče dají „ruce pryč“. Vaše obava je proto opodstatněná. Když si pletete svobodu a nicnedělání, potom ano, můžete zvážit aktivnější přístup k vlastním dětem. Ale nemusíte se uchylovat k ovládání, kontrole a nátlaku. Je možné vychovat děti, které se rády zdokonalují samy od sebe. Ve skutečnosti to mají v sobě zabudováno od přírody.

Ačkoliv Chua prezentuje svůj způsob jako „čínský“, tento typ autoritářského rodičovství není nic nového a je rozšířený po celém světě. Mnoho rodičů, kteří zažili takové dětství, mi volá s prosbou o pomoc, jak překonat své úzkosti, deprese a potlačený vztek. V knize „Drama nadaného dítěte“ skrze Alici Miller promlouvají děti, které byly formovány potřebou svých rodičů po oslavování a chvále.

Proč kontrola a ovládání bolí?

Manipulativní rodičovství s sebou přináší emoční trápení, ať už je to vidět navenek nebo ne. Závislost na rodičovském uznání, strach, když ho nezískáme, strach ze selhání a úzkost z naplňování rodičovských očekávání jsou zdrojem zmatku, depresí, sebevražd, závislostí, neštěstí, neschopnosti důvěřovat, agresí a nemocí.

Chua měří svůj úspěch podle prestiže namísto radosti a vnitřního spojení. Sama je uvězněna ve vlastní závislosti na uznání a formuje svou dceru, aby vypadala sama dobře, přitom obě okrádá o schopnost být samy sebou.

Můžeme vychovávat děti, které nejsou jen silné a úspěšné navenek, ale také mírumilovné a radostné uvnitř. Taková cesta postrádá nátlak, a přesto je plná vášní a poskytuje možnost ponořit se do životních příležitostí. Zahrnuje také ochranu dítěte před silami, které se snaží překazit jeho svobodu být autentickým.

Ale její dcera se s ní láskyplně mazlí

Článek vybral situaci, kdy Chua mentálně trýzní svou sedmiletou dceru, když cvičí na klavír.

„Vyhrnula jsem si rukávy a vrátila se k Lulu. Použila jsem všechny zbraně a taktiky, které jsem znala. Procvičovali jsme přes večeři až do noci a nedovolila jsem Lulu vstát, ani pro vodu, ani si dojít do koupelny. Dům se stal válečnou zónou, přišla jsem o hlas, když jsem křičela, ale stále jsem viděla jen negativní pokroky, že jsem dokonce sama začala pochybovat. A potom se to stalo, Lulu to zvládla. O pár chvil později zářila. Té noci přišla spát do mé postele, schoulila se a objala mě. O pár týdnů později vystupovala a přišli mě pochválit rodiče: „Lulu byla vynikající – je tak odvážná a svá.“

Když jsem četla tato slova, zděsila jsem se. Mé srdce soucítilo s matkou a její zoufalou potřebou po uznání. Postrádala pravý význam mazlení její dcery a citovala chválení vystoupení svého dítěte jako vlastní uznání: „Podívejte se na mě! Jsem skvělá matka. Řekli o mém dítěti, že je dobré.“ Trpí stejnou závislostí na uznání a společně s tím to přenáší i na své dítě.

A co se týče Lulu, to nebohé dítě se přitisklo stejným způsobem, jako se týrané dítě tiskne ke svému trýzniteli (dobře známý fenomén). Dítě nevyjadřuje radost, ale obrovskou úlevu, že znovu získalo uznání od matky. Lulu by mohla skvěle ovládnout hudební nástroj svým vlastním tempem a přitom by zažila skutečné vlastní potěšení. Zvládla by toho mnohem více, kdyby si rozvinula svou vlastní učební strategii (dokonce o několik měsíců později). Namísto toho se Lulu naučila, že úkol sama nezvládne. Spousta lidí se nikdy nevymaní ze závislosti a podrobení se svým rodičům, a to ani v dospělosti: „Udělala toho pro mě tolik, dlužím jí za svůj život… Bez ní bych nebyla nic.“ To „nic“ je horor, které dítě prožívá uvnitř. Lulu možná ani neměla ráda hru na piano. A zatímco byla zaneprázdněná tím, že naplňovala sen své matky, neuvědomovala si vlastní aspirace. Stává se z ní ovce.

Tygří dítě

Chceme vychovat „tygří“ děti. Děti, které jsou zakořeněné samy v sobě a proto silné, spokojené, a které si budou věřit. Ony to tak mají, proto jsme to my, kdo musí používat své mateřské „drápy“ nikoliv k ovládání dítěte, ale jako ochranu před kýmkoliv, kdo se bude snažit ho ovládat. Chráníme spojení dítěte samo se sebou. Inovátoři, umělci, tvůrci a myslitelé naslouchají vlastnímu vnitřnímu hlasu. Mohou vzkvétat, když jsou osvobozeni od závislosti na uznání. Mohou vyhrát soutěže, pokud je to skutečně jejich vlastní přání a zároveň zůstat šťastnými, pokud nevyhrají.

Můj nejmladší syn, Oliver Aldort, je cellista (také pianista a učí se dirigentem), který vyhrál národní soutěže, hrál v Carnegie hale už jako teenager, vystupoval jako sólista s orchestrem od 10 let, byl v rádiu, TV a byl špičkovým studentem s plným stipendiem na jedné ze dvou nejlepších hudebních univerzit v zemi, kam byl přijat ve věku 16 let. Pro Chuu by to bylo těžké, kdyby zjistila, že tohle dítě nebylo nikdy do ničeho nuceno, dokonce ani chodit do školy. Stejně jako mnoho velmi úspěšných unschoolerů, i on to dělá ze své vlastní vůle.

Oliver ví, že mě nezajímají jeho známky nebo jestli vyhraje soutěž. Často jsem mu připomínala, že může kdykoliv odejít a že u mě vyhrál už jen tím, že je sám sebou. Proto není závislý na výhře ani na tom, aby byl nejlepší. Při letu na národní soutěž jsem se ho zeptala, jak se cítí, když jde na soutěžní podium. A on mi odpověděl: „Jdu vyhrát. A ať se stane cokoliv, jsem s tím v pohodě.“ Tato emoční svoboda mu pomohla vyhrát tuhle i další soutěže. Jeho bratři jsou stejně úspěšní na jiných univerzitách, ale každý má velmi rozdílnou cestu a nezúčastňují se soutěží. Jsem šťastná, že mohou prožívat svůj život zevnitř, bez tlaku na úspěch, bez jiného tlaku než od nich samých. Pro mě jejich ohodnocení a prestiž nemají žádnou cenu. Co je pro mě důležité, je jejich radost a klid.

Zmeškají vaše děti něco?

Ačkoliv není absolutně potřeba děti utlačovat a popohánět násilnými cestami, aby soutěžily a dosahovaly cílů, je naší prací „hnojit půdu“, ve které rostou a chránit jejich vnitřní svobodu. Proto chápu vaši obavu. Možná vše chcete přehodnotit a zjistit, jestli si pod svobodou nepředstavujete banalizování života a nečinné trávení času. Prozkoumejte, jestli můžete udělat více, abyste nabídli prostředí, které dítě inspiruje, kde můžete přispět a rozšířit ho.

Mí synové se snažili zdokonalovat se nikoliv proto, že bych je tlačila, ale proto, že byli ohromeni životem, který žijí s vášní a péčí. Děti absorbují veškeré postoje, kterým je vystavíme. Zvolí si z této zkušenosti vlastní směřování. Potřebují ochranu a prostředí, kde jsou vystaveny inspirujícím příležitostem.

Můžeme to přirovnat k namáčení různých látek do barvy. Hedvábí nebo vlna se obarví, podle toho, kam jsou ponořeny. Stejně tak poskytujme dítěti velmi kvalitní prostředí, možnosti, z kterých si bude moci vybírat, protože si na sebe vezmou „barvu“ čehokoliv, v čem se „koupou“ – v sociální, umělecké a dalších sférách.

Snaha o dokonalost je dětskou přirozeností

Viděli jste dítě, které má záchvat, když jste neuřízli sýr rovně, když ponožky nejsou stejné nebo když obrázek nevisí perfektně? Všimněte si, jak dítě vyžaduje, aby byly věci udělány dobře. Děti nebanalizují nic. Snaží se o dokonalost. Proč je tuto lidskou vlastnost odnaučovat? Proč bychom se nepustili do dokonalosti? Koneckonců, je mnohem více naplňující.

Když nějaké z mých batolat hodilo jídlo na podlahu (a snažilo se o dokonalou trefu), nikdy jsem ho nezastavila. Vyčistila jsem to, jakmile už to pro něj nemělo žádný užitek. Naučil se, že má význam, aby byly věci udržovány v čistotě. Když jeho vlasy dorostly k obočí, ostříkala jsem je. Nabízela jsem jim dobře padnoucí světle zbarvené oblečení. Servírovali jsme jim jídlo atraktivním způsobem a přitom jsme hráli hudbu od známých skladatelů.

Děti se učí, že když něco děláme, děláme to dobře a užíváme si přitom každý moment života všemi smysly. Je svobodné v pečujícím světě. Učí se vážit si kvality. Učí se dělat věci dobře tím, jak věšíme svůj kabát a tím, že se dobře staráme o květiny na zahradě. Všechno se počítá (a není to závislé ani na penězích).

Naše kultura uctívá koncept: „Všechno je krásné, všichni jsou nejlepší, neztěžuj to, všechno to vyjde nastejno… apod.“ Ano, chceme si to ulehčit a naučit se milovat rozdíly a mít smysl pro humor. Ale tolerance a radost se nevylučuje s touhou po růstu a úspěchu. Nemáme moc na výběr, je to lidská vlastnost a měli bychom ji raději oslavovat než odsuzovat či banalizovat. A ano, některé děti a lidé nemají takový hnací motor jako jiní a je to jejich cesta.

Můžeme si cenit dětské autonomie, zatímco jim umožňujeme žít život, který demonstruje oddanost pro kvalitu, spojení, jasnou komunikaci, dokonalost ve způsobu, kterým se díváme, v hudbě, kterou posloucháme nebo hrajeme, v domovech, ve kterých žijeme a ve způsobu, kterým mluvíme. Svoboda neznamená zanedbávání ani nezřízenost. Vaše děti se narodily dospělým rodičům z dobrého důvodu. Nepotřebují vaše ovládání, ale spoléhají se na vaše vůdcovství.

Opravdoví leadeři nedominují, následují směřování dítěte a poskytují mu prostředí, které mu dovolí vzkvétat. Život je důležitý. Když mu přidělíme důležitost, je mnohem radostnější.

Original article: Zkrocení Tygří matky

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb – jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

Ačkoliv se chystám vyvrátit výhody takových skupinových zkušeností a dokonce ukázat, jaké škody mohou napáchat, jsem si vědoma toho, že někteří rodiče nemají jinou možnost než umístit své děti do péče někoho jiného nebo do skupinových institucí. Účelem tohoto článku není v žádném případě vytvářet pocity viny, ani soudit volbu kohokoliv. Když se dítě cítí v bezpečí a milované, dokáže překonat spoustu rozličných zkušeností, i když nejsou optimální.

Později v článku poskytnu návrhy na alternativní řešení potřeby péče o děti a také jak se vyrovnat se skupinovou péčí zdravým způsobem. Mým cílem v tomto článku je objasnit, jak se dítě učí sociální dovednosti, abyste mohli najít odpověď na situaci a potřeby vašeho dítěte přínosnějším a upřímnějším způsobem, případně zvážit jiné cesty, jestli to bude potřebné.

Když se dítě narodí dospělým rodičům, příroda vyvinula způsob, jak se děti vnoří do společenských kompetencí. Pro dítě je úžasné, když může být součástí komunity… v milující náruči maminky nebo tatínka nebo když se cítí bezpečně díky jejich přítomnosti.

Když je dítě součástí komunity v péči svého rodiče, tak dítě získává výhody ze společenské zralosti rodiče stejně tak jako je pro embryo přínosné zásobování krví z matčina těla. A stejně tak jako v těhotenství a při porodu, dítěti se změní i tato potřeba, ale ne tím, že je budeme tlačit předčasně, ale díky tomu, že bude mít dostatek času, aby dokončilo svou přípravu a aby se cítilo dostatečně sebevědomé a zakořeněné do sebe, že se bude chtít spojit s ostatními.

Vztahy mezi rodičem a dítětem jsou základem, na kterém bude dítě stavět své sociální dovednosti; naučí se o kladech péče, lásky, soucítění, odpuštění, štědrosti, sdílení a hlubokého spojení. Bude opakovat tyto vlastnosti, když mu poskytneme dostatek času, aby si je osvojilo nejprve skrze svůj primární vztah. Bude jednat se svými přáteli stejným způsobem, jak bylo zacházeno s ním a také vypozorovaným způsobem, jak se chovají jeho rodiče a další lidé k sobě navzájem.

Když už se rozhodne, že se zapojí mimo bezpečnou rodičovskou péči, tak malé dítě tíhne ke hře se staršími dětmi, teenagery nebo dospělým (nebo je s nimi, když se věnují jiným). Stejně tak i starší dítě má radost a užitek z toho, když se stará o mladší a zapojuje ho.

Dítě bude opakovat své společenské zkušenosti, které získává denně. Když tráví čas s těmi, kteří sociální dovednosti nemají, získá chabé zkušenosti, které se tam většinou vyskytují. Neuvidíte tříleté dítě, které by organizovalo skupinku na hraní. Nemůže to udělat a ani o to nestojí, aby bylo ve skupině s ostatními, kteří jsou stejně sociálně nevyzrálí jako ono samo. Namísto toho malé dítě většinou prahne po tom být s maminkou, tatínkem, starším sourozencem nebo s jiným milujícím dospělým, který s ním UMÍ obratně komunikovat.

Některé děti velmi lákají další děti, ale obvykle ne skupiny. Dítě obvykle sáhne po jednom dítěti jakéhokoliv věku, zatímco zůstává v péči rodiče nebo jiného milujícího dospělého. Spíše si hraje s jedním či dvěma dětmi, které jsou mnohem starší, protože zatímco je malé, hledá stále ty, kteří o něj budou pečovat a kteří jsou sociálně zdatní. Jeho úspěch v navazování vztahů naprogramuje i jeho budoucí vztahy. Přirozený směr dítěte nám řekne, co je pro něj nejlepší.

Co se malé děti naučí ve vrstevnických skupinách

Seskupování dětí podle věku nebo i s malým věkovým rozdílem je jako byste dali dohromady slepé se slepými. Výsledkem jsou často některá z nežádoucích chování a vytváří to neúspěšné společenské zvyky. Toto chování není pro děti nic přirozeného, ale je vyvolané spíše uměle vytvořeným systémem.

Ve svém zoufalství, malé děti nemají jinou možnost než se tahat, křičet, bouchat nebo se vžít do role oběti. Chování se dítě naučí jakmile je samo zažije: Mlátič se naučí mlátit, zneužívané dítě se naučí být obětí (a mlátit) a učitelův mazánek se naučí utišit se. Když dítě pocítí, že selhává a že je závislé, naučí se navíc poslouchat a spoléhat na autoritu namísto toho, aby věřilo samo sobě. Takové zkušenosti ve vrstevnických skupinách se stanou součástí jeho „sociálních dovedností“; toto nejsou autentické sociální kompetence ale spíše nezdravé strategie pro přežití.

Aby učitelé předcházeli těžkostem, které vzniknou tím, že dají dohromady společensky nevyvinuté děti, musí se uchylovat k formám ovládání. Organizují dětem aktivity, jednají povýšenecky, vynucují, odměňují a trestají nebo jim dávají tak nenáviděné „kázání“. Obsah těchto dobře míněných lekcí, které učitelé poskytují, není to, co se děti ve skutečnosti učí. Namísto toho se děti naučí chování učitele založené na ovládání, které není o nic větším přínosem ke kvalitním sociálním dovednostem.

Ironií je, že většina učitelů došla k závěru, že děti potřebují vynucenou strukturu, skupinové organizované hry a externě vynucenou disciplínu. Ve skutečnosti je to potřebné pouze tehdy, když jsou děti dány dohromady ve vrstevnických skupinách jako jsou třídy nebo v jiných vynucovacích systémech.

Mnoho rodičů vypráví  o tom, že školka proměnila jejich spokojené děti v mrzuté a agresivní jedince. Dokonce i rodiče, kteří sedí v blízkosti svých batolat, od kterých očekávají, že si budou společně hrát, zjišťují, že to zřídkakdy funguje a když už k něčemu takovému dojde, nemívá to dlouhého trvání.

Starší dětské skupiny a třídy

Není přirozené seskupovat lidi dle věku. Dospělí se seskupují podle zaměření na libovolnou věc, aktivitu nebo práci. Když mají děti svobodu, také se neshlukují na základě věku, ale zájmů. I když jsou starší děti schopny si hrát společně, vynucené vrstevnické skupiny ve škole stále vytváří soutěživost, šikanátory a šikanované oběti, společenskou úzkost, krutost a závislost. To, jak se děti chovají ve škole není známkou jejich přirozené povahy.

Jedním příkladem z mnoha je tlak na excelování. Dítě možná sedí ve třídě a přeje si, aby ostatní selhali, aby samo mohlo udělat dojem na učitele díky správné odpovědi. Namísto starostlivé péče o ostatní a o soudržnost, toto soutěživé uspořádání s nedostatkem lásky jen odděluje a poštvává jednoho proti druhému. Školou povinné děti si rozhodně vytváří nejzdravější společenské vztahy až po škole, když jsou ve společnosti jednoho nebo dvou svých blízkých přátel. Jsou to právě tato přátelství – ne ta, kdy jsou zavřené ve třídě – která přispívají k sociálnímu vývoji.

Když nejsou děti nejdříve naočkované školními zkušenostmi a když jim dospělí nezasahují, mají tendence si hrát s jedním nebo dvěma přáteli případně v malých skupinkách s lidmi různého věku. A pokud se děti nenaučí zvyklosti ze školského prostředí, řeší často problémy a vycházejí spolu mnohem mírumilovněji.

Zázračné příklady učitelů

Někteří učitelé odolávají a navzdory nepříznivým podmínkám dokážou s dětmi dělat divy ve vzdělávání i v sociální oblasti. Používají respektující a holistické přístupy. Učí je společenskou zodpovědnost a milující vztahy a dělají to nejlepší, aby maximalizovali sociální povědomí, a zároveň aby děti zůstaly ve spojení a soběstačné. Nicméně i když jsou úspěšní, tak to neznamená, že kolektivy vrstevníků jsou životaschopná sociální uskupení – znamená to pouze to, že tito učitelé jsou zázrační pracovníci.

Navzdory kouzlům, které tito učitelé vytváří,některé škody jsou v tomto v uspořádání nevyhnutelné,děti se stále učí být závislými a následovat spíše než vést a vytvářet. 

Aby si dítě vyvinulo soběstačnost a společenskou obratnost,potřebuje příležitost si tyto věci procvičovat svobodně.

Ale dítě si „zvykne“ a začne milovat školu a herní skupinky

Někteří rodiče říkají, že jakmile si dítě na školu „zvykne“, potom ji miluje. V některých výjimečných rodinných situacích toto skončí jako oprávněná volba.  Nicméně bych zpochybnila hodnotu toho, že se dítě naučilo něco milovat, když nejdřív k tomu bylo donuceno.

Měli bychom se sami sebe ptát: Na co si zvyklo? Znamená to, že jsme trvali tak dlouho, až to dítě vzdalo a nemůže naslouchat svému vnitřnímu hlasu; „Mel bych ignorovat své pocity a následovat to, co mi říkají ostatní… ostatní ví lépe, co mám dělat, neměl bych naslouchat sám sobě.“

Když podlehne řízení od dospělého, tak se dítě vycvičí z vlastní soběstačnosti. Není divu, že se stal u mladých lidí vrstevnický tlak takovým problémem; spousta z nich byla po léta trénována, aby si zvykla, adaptovala, aby se ti lidé vzdali sami sebe a následovali to, co diktují ostatní.

Když už to vypadá, že si to „zamilovalo, je úctyhodné, že se dítě naučilo najít radost v něčem, k čemu bylo donuceno. To neznamená, že je to pro dítě dobré. V závislosti na to se děti odkloní od svých vlastních pravdivých já, aby získaly uznání. Často jsou tyto děti šťastné proto, aby se nám zavděčily spíše než ze samotné školy. Jako rodiče se musíme naladit na opravdové emocionální odezvy dětí, abychom si byli jisti, že radost dítěte se týká opravdu jen jeho a ne toho, že chce splnit očekávání.

Vrstevnické skupiny: Pro koho jsou dobré?

Když sdružujeme děti stejného věku, není to přirozené ani žádoucí, tak proč je vytváříme. Odpověď je taková, že je to jen v zájmu dospělých. Tato možnost dovoluje nahradit jedním rodičem spoustu jiných rodičů, aby mohli vyučovat děti najednou. A umožňuje to rodičům pracovat, starat se o miminko nebo když  si potřebují odpočinout od rodičovství.

Matky jsou často pod tlakem, aby pracovaly kvůli potřebě financí nebo proto, že věří, že díky vydělávání peněz se stanou hodnotnějšími a budou s muži na stejné úrovni. Abychom přesvědčili matky, aby šly proti svým vazbovým instinktům, vytvořili jsme víru, že pečovatelská služba nebo vrstevnické skupiny jsou přínosnější. Kdybychom naslouchali autentickým potřebám dětí, vážili bychom si více rodičovství a upřednostnili bychom vztah mezi rodičem a dítětem před náhradní péčí.

Tato dogmata o seskupování dětí se vštípila tak hluboko, že i matky, které zůstávají doma, věří, že kolektivní aktivity jsou pro děti nějak užitečné či prospěšné. I když jsou doma, mohou částečně dítě dávat do školek nebo herních skupinek.

Co když mé dítě musí být v pečovatelské instituci?

Když hledáme to nejlepší pro sociální vývoj dítěte, nemůžeme opominout úžasnou sílu lidského ducha vyrůstat v mnoha různých podmínkách, i když nejsou optimální. Jistě se toho dá hodně zvládnout, obzvláště když s dítětem hovoříme upřímně a povzbudíme dítě v sebevyjádření.

Proto pokud opravdu musíte umístit dítě do péče někoho jiného, nejlepší je najít způsoby, jak povzbudit sebe i své dítě. Jestli je to možné, navrhovala bych, abyste našli pečujícího dospělého, se kterým by mohlo dítě být, aby si s ním vybudovalo vztah a pomohl mu ponořit se do lásky a sociální obratnosti (a aby ho vzal do své komunity). Jestli je jedinou volbou kolektivní uspořádání, povzbuďte dítě, ať se s tím smířilo, ale nepředstírejte, že je to pro něj to nejlepší nebo že to chce ono samo (pokud skutečně autenticky nechce). Zůstaňte se svým dítětem každý den, dokud se nebude cítit dostatečně pohodlně a uznejte jeho pocity bez přehánění, aby mohlo svobodně vyjádřit svůj emoční konflikt.

Když budete mít dostatek štěstí na kolektiv, kde pár dětí spolu bude zázračně vycházet jako skupina, pak je nechte si to užít. Ale nespoléhejte se na to. Může se to časem změnit. Stejně tak i demokratické školy poskytují jakousi kmenovou „rodinu“ pro lidi ve věku od čtyř do devatenácti let, což může být skvělé pro společenské dítě, které se naučilo své sociální dovednosti doma.

Sociální dovednosti se vyvíjejí přirozeně

Nemusíme děti učit sociální dovednosti o nic víc než bychom potřebovali učit dítě, jak chodit. Když dítě komunikuje se sociálně kompetentními lidmi, získá tyto dovednosti v průběhu života a lásky, autenticky a svým vlastním tempem.  Intimní a hluboké vztahy s těmi, kteří je milují, se stanou základem pro jejich společenskou obratnost. Vztahy a přátelství, které si dítě vybuduje, budou odrážet jeho zkušenosti z dětství. Když si bude samo řídit své společenské vztahy, stane se sebevědomé, což je snad ten největší přínos pro navazování vztahů a pro společnost.

Original article: Sociální dovednosti se dítě učí především od rodičů

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.