Zatím žádné komentáře

Zkrocení Tygří matky

…aby z našich dětí vyrostly „tygří“ děti

Otázka: “Četla jsem rozhovor v CNN s Amy Chua, autorkou knihy Bojová hymna tygří matky. Chua hovořila o svém nadprůměrném rodičovství. Spousta lidí na ni nahlíží jako tyranku, jiní si myslí, že jí na dětech naopak víc záleží. Jsem z toho zmatená. Jsem tu proto, abych dala svým dětem vše, co mohu. Když jim dávám méně než tato „Tygří“ matka, je to proto, že se domnívám, že je lepší nechat děti vyrůstat podle sebe. Ale nyní si nejsem jistá. Provozujeme unschooling a mým dětem je 15, 12 a 9 let a netrénujeme je v ničem. Zmeškají něco? Ochuzuji je o zdolávání vysokých příček ve společnosti?“

Odpověď od Naomi Aldort:

Každá matka, ať už z Číny nebo odjinud, by se vzdala ovládání a manipulace, jen kdyby znala laskavější způsoby, jak vychovat šťastné dítě, které vyroste v milujícího a skvělého dospělého. Chua by byla velmi šťastná, kdyby její dítě následovalo své vlastní vášně bez nátlaku. Byla by ráda, kdyby nenutila, nekřičela, nevyhrožovala a nevytvářela z domova „válečné území“ (její vlastní slova). Ona jen neví, že je to skutečně možné.

Nicméně, Chua kritizuje rodičovský styl, kdy rodiče dají „ruce pryč“. Vaše obava je proto opodstatněná. Když si pletete svobodu a nicnedělání, potom ano, můžete zvážit aktivnější přístup k vlastním dětem. Ale nemusíte se uchylovat k ovládání, kontrole a nátlaku. Je možné vychovat děti, které se rády zdokonalují samy od sebe. Ve skutečnosti to mají v sobě zabudováno od přírody.

Ačkoliv Chua prezentuje svůj způsob jako „čínský“, tento typ autoritářského rodičovství není nic nového a je rozšířený po celém světě. Mnoho rodičů, kteří zažili takové dětství, mi volá s prosbou o pomoc, jak překonat své úzkosti, deprese a potlačený vztek. V knize „Drama nadaného dítěte“ skrze Alici Miller promlouvají děti, které byly formovány potřebou svých rodičů po oslavování a chvále.

Proč kontrola a ovládání bolí?

Manipulativní rodičovství s sebou přináší emoční trápení, ať už je to vidět navenek nebo ne. Závislost na rodičovském uznání, strach, když ho nezískáme, strach ze selhání a úzkost z naplňování rodičovských očekávání jsou zdrojem zmatku, depresí, sebevražd, závislostí, neštěstí, neschopnosti důvěřovat, agresí a nemocí.

Chua měří svůj úspěch podle prestiže namísto radosti a vnitřního spojení. Sama je uvězněna ve vlastní závislosti na uznání a formuje svou dceru, aby vypadala sama dobře, přitom obě okrádá o schopnost být samy sebou.

Můžeme vychovávat děti, které nejsou jen silné a úspěšné navenek, ale také mírumilovné a radostné uvnitř. Taková cesta postrádá nátlak, a přesto je plná vášní a poskytuje možnost ponořit se do životních příležitostí. Zahrnuje také ochranu dítěte před silami, které se snaží překazit jeho svobodu být autentickým.

Ale její dcera se s ní láskyplně mazlí

Článek vybral situaci, kdy Chua mentálně trýzní svou sedmiletou dceru, když cvičí na klavír.

„Vyhrnula jsem si rukávy a vrátila se k Lulu. Použila jsem všechny zbraně a taktiky, které jsem znala. Procvičovali jsme přes večeři až do noci a nedovolila jsem Lulu vstát, ani pro vodu, ani si dojít do koupelny. Dům se stal válečnou zónou, přišla jsem o hlas, když jsem křičela, ale stále jsem viděla jen negativní pokroky, že jsem dokonce sama začala pochybovat. A potom se to stalo, Lulu to zvládla. O pár chvil později zářila. Té noci přišla spát do mé postele, schoulila se a objala mě. O pár týdnů později vystupovala a přišli mě pochválit rodiče: „Lulu byla vynikající – je tak odvážná a svá.“

Když jsem četla tato slova, zděsila jsem se. Mé srdce soucítilo s matkou a její zoufalou potřebou po uznání. Postrádala pravý význam mazlení její dcery a citovala chválení vystoupení svého dítěte jako vlastní uznání: „Podívejte se na mě! Jsem skvělá matka. Řekli o mém dítěti, že je dobré.“ Trpí stejnou závislostí na uznání a společně s tím to přenáší i na své dítě.

A co se týče Lulu, to nebohé dítě se přitisklo stejným způsobem, jako se týrané dítě tiskne ke svému trýzniteli (dobře známý fenomén). Dítě nevyjadřuje radost, ale obrovskou úlevu, že znovu získalo uznání od matky. Lulu by mohla skvěle ovládnout hudební nástroj svým vlastním tempem a přitom by zažila skutečné vlastní potěšení. Zvládla by toho mnohem více, kdyby si rozvinula svou vlastní učební strategii (dokonce o několik měsíců později). Namísto toho se Lulu naučila, že úkol sama nezvládne. Spousta lidí se nikdy nevymaní ze závislosti a podrobení se svým rodičům, a to ani v dospělosti: „Udělala toho pro mě tolik, dlužím jí za svůj život… Bez ní bych nebyla nic.“ To „nic“ je horor, které dítě prožívá uvnitř. Lulu možná ani neměla ráda hru na piano. A zatímco byla zaneprázdněná tím, že naplňovala sen své matky, neuvědomovala si vlastní aspirace. Stává se z ní ovce.

Tygří dítě

Chceme vychovat „tygří“ děti. Děti, které jsou zakořeněné samy v sobě a proto silné, spokojené, a které si budou věřit. Ony to tak mají, proto jsme to my, kdo musí používat své mateřské „drápy“ nikoliv k ovládání dítěte, ale jako ochranu před kýmkoliv, kdo se bude snažit ho ovládat. Chráníme spojení dítěte samo se sebou. Inovátoři, umělci, tvůrci a myslitelé naslouchají vlastnímu vnitřnímu hlasu. Mohou vzkvétat, když jsou osvobozeni od závislosti na uznání. Mohou vyhrát soutěže, pokud je to skutečně jejich vlastní přání a zároveň zůstat šťastnými, pokud nevyhrají.

Můj nejmladší syn, Oliver Aldort, je cellista (také pianista a učí se dirigentem), který vyhrál národní soutěže, hrál v Carnegie hale už jako teenager, vystupoval jako sólista s orchestrem od 10 let, byl v rádiu, TV a byl špičkovým studentem s plným stipendiem na jedné ze dvou nejlepších hudebních univerzit v zemi, kam byl přijat ve věku 16 let. Pro Chuu by to bylo těžké, kdyby zjistila, že tohle dítě nebylo nikdy do ničeho nuceno, dokonce ani chodit do školy. Stejně jako mnoho velmi úspěšných unschoolerů, i on to dělá ze své vlastní vůle.

Oliver ví, že mě nezajímají jeho známky nebo jestli vyhraje soutěž. Často jsem mu připomínala, že může kdykoliv odejít a že u mě vyhrál už jen tím, že je sám sebou. Proto není závislý na výhře ani na tom, aby byl nejlepší. Při letu na národní soutěž jsem se ho zeptala, jak se cítí, když jde na soutěžní podium. A on mi odpověděl: „Jdu vyhrát. A ať se stane cokoliv, jsem s tím v pohodě.“ Tato emoční svoboda mu pomohla vyhrát tuhle i další soutěže. Jeho bratři jsou stejně úspěšní na jiných univerzitách, ale každý má velmi rozdílnou cestu a nezúčastňují se soutěží. Jsem šťastná, že mohou prožívat svůj život zevnitř, bez tlaku na úspěch, bez jiného tlaku než od nich samých. Pro mě jejich ohodnocení a prestiž nemají žádnou cenu. Co je pro mě důležité, je jejich radost a klid.

Zmeškají vaše děti něco?

Ačkoliv není absolutně potřeba děti utlačovat a popohánět násilnými cestami, aby soutěžily a dosahovaly cílů, je naší prací „hnojit půdu“, ve které rostou a chránit jejich vnitřní svobodu. Proto chápu vaši obavu. Možná vše chcete přehodnotit a zjistit, jestli si pod svobodou nepředstavujete banalizování života a nečinné trávení času. Prozkoumejte, jestli můžete udělat více, abyste nabídli prostředí, které dítě inspiruje, kde můžete přispět a rozšířit ho.

Mí synové se snažili zdokonalovat se nikoliv proto, že bych je tlačila, ale proto, že byli ohromeni životem, který žijí s vášní a péčí. Děti absorbují veškeré postoje, kterým je vystavíme. Zvolí si z této zkušenosti vlastní směřování. Potřebují ochranu a prostředí, kde jsou vystaveny inspirujícím příležitostem.

Můžeme to přirovnat k namáčení různých látek do barvy. Hedvábí nebo vlna se obarví, podle toho, kam jsou ponořeny. Stejně tak poskytujme dítěti velmi kvalitní prostředí, možnosti, z kterých si bude moci vybírat, protože si na sebe vezmou „barvu“ čehokoliv, v čem se „koupou“ – v sociální, umělecké a dalších sférách.

Snaha o dokonalost je dětskou přirozeností

Viděli jste dítě, které má záchvat, když jste neuřízli sýr rovně, když ponožky nejsou stejné nebo když obrázek nevisí perfektně? Všimněte si, jak dítě vyžaduje, aby byly věci udělány dobře. Děti nebanalizují nic. Snaží se o dokonalost. Proč je tuto lidskou vlastnost odnaučovat? Proč bychom se nepustili do dokonalosti? Koneckonců, je mnohem více naplňující.

Když nějaké z mých batolat hodilo jídlo na podlahu (a snažilo se o dokonalou trefu), nikdy jsem ho nezastavila. Vyčistila jsem to, jakmile už to pro něj nemělo žádný užitek. Naučil se, že má význam, aby byly věci udržovány v čistotě. Když jeho vlasy dorostly k obočí, ostříkala jsem je. Nabízela jsem jim dobře padnoucí světle zbarvené oblečení. Servírovali jsme jim jídlo atraktivním způsobem a přitom jsme hráli hudbu od známých skladatelů.

Děti se učí, že když něco děláme, děláme to dobře a užíváme si přitom každý moment života všemi smysly. Je svobodné v pečujícím světě. Učí se vážit si kvality. Učí se dělat věci dobře tím, jak věšíme svůj kabát a tím, že se dobře staráme o květiny na zahradě. Všechno se počítá (a není to závislé ani na penězích).

Naše kultura uctívá koncept: „Všechno je krásné, všichni jsou nejlepší, neztěžuj to, všechno to vyjde nastejno… apod.“ Ano, chceme si to ulehčit a naučit se milovat rozdíly a mít smysl pro humor. Ale tolerance a radost se nevylučuje s touhou po růstu a úspěchu. Nemáme moc na výběr, je to lidská vlastnost a měli bychom ji raději oslavovat než odsuzovat či banalizovat. A ano, některé děti a lidé nemají takový hnací motor jako jiní a je to jejich cesta.

Můžeme si cenit dětské autonomie, zatímco jim umožňujeme žít život, který demonstruje oddanost pro kvalitu, spojení, jasnou komunikaci, dokonalost ve způsobu, kterým se díváme, v hudbě, kterou posloucháme nebo hrajeme, v domovech, ve kterých žijeme a ve způsobu, kterým mluvíme. Svoboda neznamená zanedbávání ani nezřízenost. Vaše děti se narodily dospělým rodičům z dobrého důvodu. Nepotřebují vaše ovládání, ale spoléhají se na vaše vůdcovství.

Opravdoví leadeři nedominují, následují směřování dítěte a poskytují mu prostředí, které mu dovolí vzkvétat. Život je důležitý. Když mu přidělíme důležitost, je mnohem radostnější.

Originální článek: Taming the Tiger Mother

Komentáře jsou uzavřeny .