Zatím žádné komentáře

Zaklínadlo jménem připravené prostředí

Nedávno se mě jeden známý zeptal, co pro mě znamená připravené prostředí. Díky němu jsem se zamyslela nad tím, jak se moje vnímání nejen tohohle pojmu, ale i vzdělávání a učení vůbec za posledních pár let posunulo.

Když jsem se těmihle tématy začala před 11 lety zaobírat, bylo prostřední dceři pár měsíců, mně osmadvacet a zachvátilo mě nadšení z mateřství. Na rozdíl od roku 2002, v němž se narodil Dan – tehdy jsem ještě třeba vůbec neměla e-mail, chápete..? 🙂 – bylo v roce 2008, kdy se narodila Lucie, na internetu k dispozici čím dál víc informací o spoustě možností, jak život s dítětem pojmout. Pamatujete někdo třeba Mimibazar? Ach, nostalgie… 🙂

Takže jsem začala pozvolna… Cvičení a plavání s miminky. A když už jsem to provozovala s vlastní dcerou, vrhla jsem se do toho i tak nějak pracovně. Následovalo několik let, kdy jsem spoluzaložila rodinné centrum a po absolvování nejrůznějších kurzů (protože já učení (se), pokud je dobrovolné, vlastně miluju) jezdila po dalších rodinných centrech jako certifikovaná lektorka cvičení s dětmi.

V roce 2011 jsem začala s dcerou po boku pracovat jako učitelka v mateřské škole a hltala jsem, online i offline, všechno, co mi přišlo pod ruku o všech možných pedagogických směrech. Absolvovala jsem různé kurzy a semináře, nastudovala principy Montessori i Waldorfské pedagogiky, našprtala vzdělávací programy Začít spolu i ty rámcové státní, dokonce jsem začala studovat předškolní pedagogiku na vysoké škole (a zase z ní po roce vyděšeně utekla). Připravené prostředí pro mě tehdy znamenalo hodiny a hodiny práce ve školce i mimo ni, vymýšlení, tvoření, laminování, kreslení, vybírání pomůcek, hraček a her, dny strávené projížděním internetu a hledáním inspirace na aktivity s dětmi. Bavilo to mě a zdálo se, že to baví i děti. Tehdy jsem ale připravené prostředí používala jako výukovou pomůcku. Jako cestu, po níž jsem děti vedla ke svému cíli, nikoli k jejich – k naplňování rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání.

V roce 2012 jsem potkala myšlenky Petera Graye, Johna Holta a Svobodu učení. Postupně mi došlo, že jsem objevila světlo v temnotě. Znáte to, když něco strašně dlouhou dobu cítíte, jenže nevíte, co to vlastně je? A pak do sebe najednou všecko zapadne a vy víte, že jste „doma“. Přesně takhle to bylo se mnou a unschoolingem/sebeřízeným vzděláváním. (Že ještě nejspíš celý život budu dál a dál zpracovávat svoje strachy, to je zas jiný příběh.)

Za těch sedm let dobrovolničení pro Svobodu učení se ale pořád posunuju. Díky bohu za to, nerada bych se jednoho dne probudila a zjistila, že jsem ustrnula na místě. Cesta důvěry v sebe, v děti, v lidi, vztahy a svět je trnitá, hlavně kvůli tomu, že já jsem jako dítě důvěru a zodpovědnost za vlastní život rozhodně neměla příležitost zažít.

A co teda to slavné připravené prostředí? Dneska už pro mě dávno není cílem tvořit nějaké umělé podnětné prostředí. Nedává to smysl, protože už tím, jak je připravím, v podstatě určuju dítěti směr jeho vývoje a tvaruju ho k obrazu svému. To děláme samozřejmě všichni tak jako tak, i když záměrně netvoříme podnětné prostředí za určitým účelem – vzdělávání dítěte. Je to pochopitelné, nedá se tomu vyhnout, prostě žijeme svůj život jak nejlépe umíme a dítě se inspiruje, čím chce. V dnešní době všech možných technologií a téměř nekonečných možností, jak komunikovat a vyměňovat si informace, pokud má dítě přístup ke všem možným nástrojům kultury, v níž žije a my mu jej neomezujeme, mi připadá vlastně zbytečné vytvářet nějaké „prostředí“.

Rozumějte: neznamená to, že se dětem nevěnuju. Vlastně se jim věnuju asi dost podobně jako kdysi, jen už to nedělám s cílem vést je k nějakému určitému cíli definovaném někým jiným než jimi samotnými. Cílem je naše společná cesta životem, vzrušení a zvědavost na to, kam nás povede. Raduju se spolu s dětmi z toho, co připadá důležité jim, ne (pouze) z toho, že se sebeřízeně naučily něco, co by po nich vyžadovala škola. Podnětné prostředí pro mě dnes znamená celý život, celý svět, stačí neomezovat děti v jeho poznávání a sdílet s nimi radost z každého dalšího dne jejich života.

mm

Zdeňka Šíp Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-)) dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .