Pamatuji si, že už od primy nás učitelé směřovali k maturitě. Nevěděla jsem moc, co to znamená, ale jelikož jsem chodila do ZUŠ na příčnou flétnu, rozhodla jsem se, že po kvartě přestoupím na konzervatoř a že se mě maturita netýká (samozřejmě i na konzervatoři je maturita, to jsem ale nevěděla). Čas plynul, můj dětský plán jít na konzervatoř se nijak nerozvíjel, až se rozplynul. V kvintě jsem si posteskla paní učitelce na flétnu, že mi rodiče často říkají, ať dělám něco do školy místo cvičení, a ona mi vnukla myšlenku přestupu na hudební gymnázium. Rodiče ani ona by s konzervatoří nesouhlasili, tohle byl dobrý kompromis. Všechno jsem si sama zařídila, udělala přestupovky, mamka mi jen podepsala žádost o přestup.

Na hudebním gymnáziu je to úplně jiné. Zatímco na minulé škole po nás všichni, kromě pár profesorů, vyžadovali nekompromisně přezůvky, tady je vyžaduje jen pár z nich. Ale bohužel/naštěstí je tu na úkor hudby menší nápor na všeobecné předměty.

2017-18

Našla jsem si přítele, úplný opak mě. Nesnáší školu, nesnáší učení, propadá, zajímají ho jen auta, počítače a lezení. Já na něm ale vidím, že je inteligentní, máme podobné myšlení, často mě překvapuje svými nápady. Začínám pátrat, kde je chyba. Proč dva podobně zvídaví lidé mají tak odlišný pohled na školu a učení? Co způsobilo, že nesnáší školu? Kdo ho zklamal? Kdo udělal chybu?

Vyptávám se ho na rodinu, na internetu se na mě jako na magnet lepí články a facebookové skupiny s těmito tématy, od Montessori se dostávám přes Nevýchovu, Výchovu a školu bez poražených až ke Svobodě učení. Jednotlivé dílky do sebe zapadají a mně se vyjevuje šokující obraz odvrácené strany našeho školství.

Školní rok 2018/2019

Přichází maturita.

Nechce se mi se učit, mám k tomu všemu odpor. Zároveň ale vím, že až budu mít motivaci, půjde to samo. Nechce se mi ztrácet čas nucením se do učení. Nemůžu se na nic soustředit.

2019

Hodně mi přispívají také mé psychické problémy týkající se pomalého konce dvouletého vztahu, rozpadající se rodiny, rozhodování se, co bude dál, nejisté budoucnosti.

Stále čekám, že mě najednou začne zajímat hudební teorie a dějiny hudby, že budu toužit proniknout do tajů jazyků… Ale naopak, přestávám cvičit na flétnu, ze které také maturuji a na kterou hraji už skoro devět let.

Měsíce plynou, lidi, co to mají loni za sebou mi říkají, že mám času dost, rodina se neustále vyptává, jak daleko jsem s tím učením. V únoru si hledám doučování z hudební teorie, které pro mě ale není přínosem.

Konec března

Pomalu mě začínají zajímat předměty, ze kterých maturuji, tím, že o nich začínám něco vědět. Bavím se více s lidmi, které jsem zanedbávala kvůli našemu vztahu a vzpomínám si na staré časy, kdy mě bavilo učit se dlouho do noci (v rámci honby za samými jedničkami).

Stále ale nechci nic lámat přes koleno. Dělám, co se mi chce. Referát na biologii, ze které nematuruji, který ostatní mají za hodinu hotový, mi zabírá minimálně pět hodin plus dobu na přečtení knížky, kterou jsem si za tím účelem půjčila z knihovny. Baví mě to. Baví mě vědět. Vždycky bavilo, akorát jsem na to poslední dobou pozapomněla.

Ale na maturitu se stále víceméně neučím.

9.4.

Přichází slohy, nejobávanější část maturity u nás ve třídě.

Já se bojím hlavně toho z angličtiny, čeština mi vždycky šla, ale na angličtinu nás profesor nepřipravoval, okopíroval nám pár stran z maturitní učebnice z roku 2009 a zbytek hodin pouští filmy, prý na rozšíření slovní zásoby. Úpadek.

Chci si cvičně napsat všechny typy slohů z angličtiny, co mohou být v testu. Vychází mi osm slohových útvarů. Stíhám čtyři, ostatní si alespoň prolétnu, jak mají vypadat. Trošku mám strach, ale nervy nemám, vím, že by mi to nepomohlo k lepšímu výkonu.

11.4.

Myslím, že jsem oba slohy zvládla skvěle. Nebyla jsem vůbec nervózní. Je mi jedno, jestli budu dělat maturitu znova v září nebo ne – nebo není mi to jedno, chci mít klid – ale celé je to fraška. Když máš maturitu, je ti k ničemu. Když ji nemáš, jsi něco míň než správný člověk. Ano? Nevšimla jsem si, že by lidé s maturitou byli celkově nějak výrazně rozumnější a vzdělanější než lidé bez ní…

23. 4.

2. a 3. 5. píšeme didaktické testy. Zatím jsem si zkusila dva necelé z češtiny a jeden a půl z angličtiny. Víc jsme ve škole nedělali. Chci se na to podívat, docela se i těším, jde mi to a baví mě to. Ale zatím mám tolik důležitějších věcí na práci. Užívám si, že NĚCO dělám, že jen neležím nešťastná s mobilem v ruce. Uklízím, třídím věci, posílám je dál, baví mě to!

Samozřejmě na mobilu jsem pořád hodně. Psycholožka říká, že je to forma disociace, tedy úniku od reality. To mě do teď nenapadlo, ale souhlasím s tím. Budeme to řešit.

25.4.

Mou prioritou je už několik měsíců spánek a odpočinek. Jediné co dělám je víceméně to, ze  spím, jsem na mobilu, chodím do školy, kde mi nejde dávat pozor. Vyhovuje mi to. Vyhovuje mi to?

30.4.

Dostali jsme vysvědčení za poslední pololetí středoškolského studia. Učitelé nám všem dali velice pěkné známky, i když jsme nepsali skoro žádné testy. To rodiče ale nevědí, takže vypadají, že jsou uklidňeni mými výsledky a přestávají se neustále vyptávat, jestli se konečně učím.

1.5.

Je den před didakťákem. Je volno, uklidila jsem celý pokoj a tak, je 6 večer a i tak je světlo. Mám dobrou náladu. Ostatní si v třídním chatu stěžují, že jim to neleze do hlavy, že jsou nervózní…, ale mě to baví. Ty testy se mi zdají jednoduché, stačí se naučit způsob, jakým jsou postavené.

2.5.

Dnes se psal didakťák z angličtiny, nebyla jsem vůbec nervózní, celé to byla fraška, smáli jsme se nahlas,… Máme to skoro všichni bez chyby.

3.5.

I didakťák z češtiny mám v pořádku, dvě chyby.

Pondělí 13.5.

Z maturity z flétny mám jedničku. Necvičila jsem pořádně možná tři měsíce, no, naposledy v lednu na přijímačky na hudební fakultu, kam mě nevzali. Ve čtvrtek jsem si řekla, že by to chtělo a cvičím 1-3 h denně. Baví mě to.

19. 5.

Přišly výsledky ze slohů. Mám z obou celkem 3 body dolů – takže 93,34 a 97,23%. Věděla jsem, že to bude buď super výsledek, nebo totálně špatný, pokud třeba nepochopím zadání, nebo nesplním počet slov, jak se pár lidem také stalo.

Pondělí 20.5.

Zítra jsou ústní maturity – já začínám ve 14,00 a mám český jazyk, anglický jazyk, hudební teorii a dobrovolně dějiny hudby (uznají mi je na dalších školách, pokud to zvládnu). Aspoň, že máme všechno v jeden den.

Ve středu jsem byla v knihovně s kamarádkou, ona se učila a já nasávala učební atmosféru a udělala si učební plán na následující dny, vyšlo mi, že abych vypracovala všechny otázky (15-20 minut na otázku), potřebuji 26 hodin. Od čtvrtka se učím (=vypracovávám otázky) – pět až sedm hodin denně. Do toho cvičím na flétnu na přijímačky. Občas mám krize, ale hrozně mě to baví, líbí se mi cítit se plná vědomostí. Vím, že se to nestihnu naučit. Možná ani nestihnu ty otázky. Ale nevadí mi udělat si to znova v září – nedám maximálně jeden předmět, aspoň se ho pořádně a v klidu naučím.

21. 5.

Dopoledne. V třídním chatu všichni šílí, já jsem pořád v pohodě. Až se mi to nezdá.

Půl hodiny před odjezdem. Zbývá mi 8 otázek. Sice z toho nepovinného předmětu, ale i tak! Nic jsem se nestihla učit. Já to nemám šanci dát! No nic. Jedu do školy a je mi špatně.

Ve škole zjišťuji, že někteří nervozitou vůbec nespali a nebo měli celou noc střevní potíže…, jsem na tom hodně dobře.

Na angličtinu si chci vylosovat buď 9 – Czech Republic nebo 16 – Global problems – tam můžu mluvit o zero waste, o plastech, o čemkoli. Víc chci teda Czech Republic, protože o tom prostě vždycky člověk něco řekne. Losuji. Vyndávám 16.

Z češtiny chci Krysaře, 14. Miluju ten styl psaní a líbí se mi slovní spojení vševědoucí vypravěč, jiný důvod nemám. Tak bych si měla vybrat ještě něco, třeba Maryšu, 9. To jsem četla nedávno a byla jsem na tom taky v divadle. Losuji, 9. Nechápu to, už se smějeme i s třídní, která mi dávala losovat.

Teď přijde to horší. Teorie. Chci 14 nebo 16, losuji 8. Ale na potítku je učebnice harmonie a já si opisuji celou kapitolu. Hudební analýza bude horší, na ty jsem se ani nepodívala a ani na hodinách mi to nikdy nešlo. Nějakým zázrakem, asi náhlé osvícení, nebo možná tiché rady profesora, zvládám to.

A teď to úplně nejhorší. Dějiny. U osmi otázek ani netuším, co se děje. Chci 6, 9, 28, 29. Nebo klidně 4-9 a 22-30, kromě 24. Losuji 24. Janáček. Nevím o něm nic, nestihla jsem ho vypracovat. Omlouvám se profesorovi, že to neumím. Radí, ať se zaměřím na opery a kvartety a ukazuje na encyklopedii, která leží na potítku. Celých 15 minut opisuji Janáčka. Mluvím, ale je vidět, že to čtu z papíru, na dodatečné otázky většinou neznám odpověď. Pan profesor mi radí a všichni to vidí a já se směju. No nic, ale aspoň odmaturuju, to už vím.

Výsledky. Jednička ze všeho, z dějin dvojka. Aha? To měla být ta zkouška dospělosti? Je to komedie! Jsem díky tomu lepším člověkem? Ne, naopak, cítím se jako podvodník, věnovala jsem tomu 30 hodin čistého času, tj. 6 dní. Plus před slohy a didaktickými testy maximálně čtyři dny celkem. Ostatní se učili několik měsíců předem a dopadli stejně, nebo hůř.

Ve čtvrtek 23.5. zažívám mentální breakdown. Celý den jen ležím a nemám sílu nic dělat. Ruším vše, co mám na ten domluvené. Nechci tvrdit, že za to může jen školství, myslím, že krize osobnosti patří k tomuto věku, ostatně za ten den mi hlavou proletí tisíce myšlenek, od pedagogiky, přes přístup většiny lidí způsobující utrpení miliard dětí po celém světě a přes problémy v naší rodině, až po environmentální problémy; ale vím, že maturitní absurdita tento můj stav dovršila.

O mně:

Zajímá mě hudba, komunikace mezi lidmi, přístupy k dětem a školství, následky školství a mluvy dospělých na dětskou psychiku. Letos maturuji /jsem odmaturovala na hudebním gymnáziu.

Original article: Maturita očima člověka, co zjistil, že by byl dobrý unschooler

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Po tom, co ustaly otázky typu: ,,Kdy už půjde do školy?“, začaly přicházet otázky: ,,Jaký máte režim?“,,Co už umíte?“.

Většina lidí asi vidí pod domácí školou dopoledne strávené nad sešity, trénink psaní, čtení atd.

My to máme jinak! V první řadě považujeme za důležité se vyspat podle potřeby 🙂 Potřeby se mění, takže NEMÁME pevný režim, který bychom dodržovali. Učíme se, co nás zrovna zajímá, co potřebujeme v danou chvíli vědět…

…a že je toho opravdu hodně…

Tak třeba včera… Syn kouká z okna na měsíc:

,,Jak daleko je vlastně od nás měsíc?

Gůglíme – cca 380 000km…

,,Cože, tolik? A byl tam někdy někdo?“

„A mamko, víš jakou rychlostí bychom museli jet, abychom ujeli 20km za půl hodiny? Přece 40Km/h!“

Kolik peněz je celkem mezi lidma?

Zase gůglíme – cca. 555 miliard, kdyby se všechny bankovky naskládaly podélně vedle sebe, bylo by to více jak 1,5krát kolem země.

Když jedeme v autě, neustále syn sleduje, jakou máme rychlost, v obchodě s ohromným zájmem sleduje, co kolik stojí…

Učení je zábava, je to přirozená součást života, která začíná narozením. Ani 6. narozeniny na tom nic nemění. Děti jsou úžasně zvídavé a hlavně každé je originál, takže si nezaslouží tabulkové učení, které se odděluje od hry a zábavy. Nezaslouží si ani to, abychom je učili, že v životě potřebují poslouchat autority. Kdo uvěří tomu, že potřebuje autoritu, ztratí sám sebe a schopnost řídit si život po svém.

..a co je hlavní – každý den nás baví 🙂 

Original article: Mami, jak daleko je měsíc?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Mám dítě v domácím vzdělávání už 2. rokem spolu s jeho šestiletým bráchou, předškolákem. Jen bych chtěla podotknout, že jsou to úplně normální, obyčejné děti.

Hodně toho bylo napsáno o škodlivosti počítačů a elektroniky obecně, taktéž o tom, jak je potřeba dítě něco naučit a regulovat mu jeho volný čas. Tak bych chtěla napsat jen moji zkušenost, jak jsem dítě vůbec nic neučila, žádný volný čas mu neregulovala a samo se naučilo anglicky v průběhu cca 2 let.

Kluci mají doma volný přístup k elektronice odjakživa, v jakémkoliv rozsahu, kdykoliv, žádné zákazy u nás doma nejsou. Starší syn elektroniku miluje, rád hraje hry. Za poslední dva roky se naučil nejen obrovské množství IT znalostí, ale také anglicky. A tím myslím opravdu mluvit a psát anglicky, jako já za dobu, kdy jsem žila v Anglii. Od něj se to pak naučil mladší, šestiletý brácha.

Před dvěma dny starší syn pomohl někomu na internetu v angličtině změnit si username v nějaké hře na mobilu! (Přikládám fotky jejich konverzace, protože to fakt stojí za to, synovi bylo teď čerstvě 8 let). Ke svým hrám si potřeboval najít na YouTube nejen jak se hry hrají, ale také jak spolu lidé online komunikují. Zjistil, že je to v nějaké cizí řeči a protože strašně moc chtěl hrát s nimi online, tak se tu řeč sám naučil! Z těch „stupidních“ videií na YouTube. Naučil se něco málo i japonsky a rusky. Ale také česky!

„Mami, víš, že „svět“ se píše svĚt a ne svJEt? Když jsme tuhle hráli s Honzou Minecraft multiplayer, tak on tam napsal „svět“ s Ě. Do tý doby jsem si myslel, že se to píše JE! Divný, co?“ (Honza je o 3 roky starší než můj syn). Stejně tak pochytil spoustu věcí z matematiky – sčítání a odčítání dvoj a víceciferných čísel, fyziky – elektrický obvod a přírodovědy – na Václaváku dokáže určit z jakých kamenů jsou budovy postavené, díky kamenům a „surovinám“ v Minecraftu!

Je škoda, že ty děti tak brzdíme v seberozvoji a v tom, aby se naučily přesně to, co skutečně v životě využijí nebo co je opravdu zajímá. Místo toho se musí učit kolik obyvatel má Česká republika. Proč by měla tahle informace být dětem jakkoliv v životě prospěšná? Koho to zajímá? Copak to nevidíme?

Ještě přidám názor mého osmiletého syna na závislost dětí na elektronice, který mi včera předal. Usínali jsme a syn mi řekl:

„Mami, já bych chtěl jednou pracovat z domova.“
Já: „Vždyť můžeš.“
Syn: „Třeba něco s počítačema, na ty jsem fakt dobrej, to by mě bavilo!“
Já: „No, jasně!“
Syn: „Mami, jsem tak rád, že mi nezakazuješ počítač. Proč to vlastně někde takhle mají?“
Já: „No, co tak slyším od rodičů nebo jsem si přečetla z diskuzí, tak možná mají strach o ty děti, aby taky byly na vzduchu, chodily ven, měly i jinou zábavu, než jen ty počítače. Možná mají strach, aby to dítě nebylo závislé a nesedělo pořád jen u tý elektroniky.“
Syn: „Ale proč ne? Co je to za blbost? To si jako myslí, že dítě bude hrát celej život? No tak bude několik let jen hrát. Ale já taky budu jednou pracovat a žít život venku. Tak proč bych nemoh teďka pár let hrát na PC?“

Nemám doma ani agresora, ani dítě, které se u PC nenají, nevyspí. Nemá rád agresi jakéhokoliv druhu, přestože bitky na PC hraje. Nesnáší, když brácha bojuje s mečem. Do lednice chodí víc než já, celý den, a jeho nejčastější věta je: „Mami, co máš za jídlo?“ A spát chodí v době, kdy jdu já, dobrovolně, protože už nechce být v pokoji sám, ale chce být se zbytkem rodiny. Jeho nejoblíbenější hra je s bráchou se honit po mojí posteli, překvapivě to není PC hra 🙂

Original article: Co všechno se naučil syn za 2 roky sebeřízeného vzdělávání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.