Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře. Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.

Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měli o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.

Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. zde, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“

Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.

Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.

Original article: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pokud se při své práci setkáváte s traumaty a zneužíváním, může to často zapříčinit, že uvažujete o každodenním, zdánlivě normálním chování, které odpovídá zneužívání, ovládání a násilí. Někdy si takového chování všimnete na rodinném příslušníkovi nebo se stanete netolerantní vůči některým formám vyjadřování. A někdy si všimnete svého vlastního chování nebo hodnot, které máte potřebu v sobě konfrontovat a zbavit se jich.

Tento článek bude pro mnohé náročný. Psát ho bylo těžké. Také jsem rodič, mám dvě děti, které rychle vyrůstají. Nejsem dokonalý rodič. Často vtipkuji, že rodičovství je spíše jako mít doma váš vlastní sociální experiment, který provádíte po dobu 18 let, a až na konci vidíte, co se z toho vyvinulo.

Když se stanete rodičem, nemáte tušení, jak se chovat. Byli jste jednotlivcem nebo párem dospělých, kteří zvládnou uvařit večeři a neotrávit se, a máte být někým, kdo je zcela a naprosto zodpovědný za nový lidský život. V určitém okamžiku nás toto uvědomění zasáhne, my si sedneme a řekneme si: „Sakra. Zvládnu to?“

Jdeme na to z různých úhlů. Zkoušíme spoustu taktik. Čteme knihy o rodičovství. Zpovídáme ostatní rodiče. Kopírujeme vlastní rodiče. Ptáme se googlu. Píšeme na fóra a žádáme o radu. Všichni objevujeme věci, které fungují, a věci, které nikoliv. Rodičovská faux pas jsou běžná. Chyby jsou běžné. Rodičovská zklamání jsou běžná.

Víte, co dalšího je běžné?

Sexuální a domácí zneužívání. Velmi běžné. Jako člověk máte větší pravděpodobnost, že budete ve vztahu obětí násilí a znásilnění, než že budete mít zelené oči. Zamyslete se nad všemi lidmi, které znáte (dokonce i vámi), kteří mohou mít zelené oči. Miliardy lidí. Technicky máte asi 10krát vyšší pravděpodobnost, že budete ve vztahu zneužíváni nebo znásilněni, než že budete mít zelené oči (Eaton a Paterson-Young, 2018). A zelené oči považujeme za docela obyčejné, že? Stále si však myslíme, že zneužívání je vzácné nebo že je to něco, co si lidé vymýšlejí, aby získali pozornost. Ale přitom neslyšíte lidi říkat: „Zelené oči, ty jsou tak strašně neobvyklé. To si vymýšlíš. V žádném případě nemůžeš mít zelené oči!“

Každopádně, zneužívání je běžné. Rodičovství je také běžné. Co má tedy naše rodičovská taktika společného se zneužíváním?

Přemýšlela jsem o tom a myslím si, že je tu větší souvislost, než se domníváme.

Nemluvím o rodičích, kteří skutečně zneužívají své děti, znásilňují je nebo jim ubližují, ale o těch, kteří to nedělají. Respektive o těch, kteří si myslí, že to nedělají. O těch, kteří používají uznávané, společensky přijímané rodičovské styly, které zrcadlí zneužívání, aniž by o tom vůbec věděli. Spousta z nás. Možná většina.

Co to pro nás, populaci rodičů, bude znamenat, když si uvědomíme, že některé z našich vybraných taktik výchovy dětí ve skutečnosti odrážejí sexuální a domácí násilí a zneužívání?

Normalizujeme násilný vztah v našem rodičovství?

Měli bychom být překvapeni, že dospívající a mladí dospělí nedokáží poznat násilníky, když se k nim vlastně násilně chováme taky?

Zde jsou některé příklady chování rodičů a způsobů výchovy, které v sobě ukrývají násilí.

Fyzický útok a násilí

Dobře, pojďme začít s tím, co je zřejmé. Někteří lidé oprávněně chápou, že se jedná v každém případě o násilí. Ale co rodiče, kteří vám řeknou, že děti potřebují pořádnou facku, abyste je srovnali do latě? Rodiče, kteří děti plácají, štípají, strkají do nich, bouchají a tahají je, napodobují přesně to, co by jim dělal násilník. Jak tyto děti, až budou starší, poznají, že jsou v násilnickém vztahu, když jsme tento typ chování používali my sami? Pokud je během celého jejich dětství udeříme pokaždé, když se naštveme a ztratíme nad sebou kontrolu, proč by opouštěly násilnického partnera, který je praští pokaždé, když se naštve a ztratí nad sebou kontrolu? Jak jim vysvětlíme, že to není v pořádku od partnera či partnerky, ale od nás ano?

A jak můžeme naučit své děti, aby se nestaly násilnickými rodiči vůči svým vlastním dětem, když jsme jim předali tento vzorec chování? Jak můžeme říct našim dětem „nebij jiné dítě, to je velmi špatné chování”, když my sami je bijeme?

Křik

Křik na děti je více méně přijímaný po celém světě. Dělají to rodiče, pečovatelé, učitelé, dělá to veřejnost i policie. Křičet na děti se zdá být nějakým právem dospělých. Děti na sebe nesmějí křičet, nesmějí křičet na dospělé, ale my na ně křičet smíme.

Někteří lidé křičí do dětských tváří, křičí ve vzteku, křičí, když jsou frustrování – někteří dokonce říkají, že křik používají jako „šokový faktor“, kterým se dá „dostat k dětem“.

Skutečností je, že učíme děti a dospívající, že pokud na ně jejich partneři nebo přátelé křičí, je to známka toho, že jsou v násilnickém vztahu. Proč by však měli rozpoznat křik jako hrubost vůči sobě, když strávili léta posloucháním našeho vlastního křičení? Můžou si myslet, že lidé, kteří je mají rádi, na ně budou křičet? Můžou si myslet, že křičet na vlastní děti je normální? Můžou si myslet, že křik je dobrý způsob, jak se k někomu dostat?

Nadávání

Podobně jako fyzické násilí a křičení, i nadávání může změnit způsob, jak dítě chápe sebe a své vztahy. Možná vás zajímá, co mám na mysli výrazem „nadávání“, protože mnozí rodiče si pravděpodobně řeknou, že to nikdy nedělali.

Já ale mluvím o tom, že našim dětem říkáme, že jsou ‘hloupé‘, ‘troubové‘, ‘pitomci‘, ‘budižkničemu‘, ‘špatné‘, že nás ‘obtěžují‘, jsou ‘zbytečné‘, ‘tvrdohlavé‘, že ‘je nám z pohledu na ně na nic‘, že jsou ‘tlusté‘, … a o mnoha dalších slovech a nálepkách, o kterých vím, že je někteří lidé používají, když mluví o svých dětech nebo se svými dětmi.

Když tyto informace budete číst takto „černobíle“, budete se cítit špatně. Ale jak často rodiče ztrácí kontrolu nad situací a uchylují se k nadávání a křičení? Pravděpodobně poměrně často. Kolik z nás si to uvědomilo nebo je na to někdo upozornil? Spousta z nás.

A jak budou reagovat ty stejné děti, když se ocitnou ve vztahu s partnerem, který jim bude říkat, že jsou hloupí nebo zbyteční? Co nás proboha nutí si myslet, že tyto děti by rozpoznaly a opustily násilníka, který se k nim chová stejně, jako se k němu chovali rodiče během dětství?

A co další rafinované věci, které jako rodiče děláme? Hrozby, vedení k poslušnosti, kontrolování dětí? Jak to může zobrazovat někoho, kdo týrá druhé?

Hrozby: plané i skutečné

Spousta vztahů s prvky násilí obsahuje hrozby. Některé hrozby jsou plané, některé jsou myšleny vážně. Nicméně život v situaci domácího nebo sexuálního násilí je extrémně stresující a traumatický. Je to podobné, jako kdybyste jako dospívající nebo dospělí žili s někým, kdo by vám neustále vyhrožoval, že vám rozbije vaše věci, zabaví vám telefon, zakáže vám vídat se s přáteli, prozradí vaše tajemství, zabrání vám vídat se s rodinou nebo vyhrožuje, že vám nedovolí jít ven nebo dělat něco, co je pro vás důležité.

Dokonce by to mohlo být stejné, jako kdyby vám dotyčný vyhrožoval, že vás opustí, najde si někoho jiného nebo vás za něco udá. Někteří lidé chápou, že násilník vyhrožuje planě, aby nad nimi získal kontrolu, ale jiní nikdy neví, zda jsou hrozby skutečné nebo ne. Ať tak či onak, slouží to k ovládání oběti a jejímu udržování pod kontrolou. Využívají jejich oblíbené nebo ty nejdůležitější věci, aby mohli vyhrožovat.

To mě přimělo přemýšlet. Při výchově to děláme běžně. Kolik rodičů vyhrožuje dětem tím, že jim zabaví jejich oblíbenou věc, zabrání jim vidět své kamarády, zakáže jim jít na jejich oblíbená místa nebo jim seberou jejich nejcennější věci? Kolik rodičů vyhrožuje dětem policií nebo dětským domovem? Kolik rodičů vyhrožuje svým dospívajícím potomkům, že je vykopnou z domu nebo že je opustí?

Realita je, že rodiče používají plané i skutečné hrozby vůči svým dětem jako prostředek, jak je ovládat. Jsou to velmi běžné způsoby výchovy dětí:

„Pokud to neuděláš, odnesu / rozbiju / zničím tvůj xbox.“

„Pokud se nebudeš ve škole chovat slušně, vyhodíme tě z domu.“

„Pokud si nezlepšíš známky, nebudeš se moci vídat s kamarády.“

„Pokud nesníš všechnu zeleninu, řeknu tvému učiteli, jak doma zlobíš.“

Lidé si neuvědomují, jak moc se tyto taktiky podobají týrání. To je přesně to, co tisíce obětí domácího a sexuálního násilí prožívá každý den.

„Pokud to pro mě neuděláš, nebudeš se moci vidět se svými rodiči.“

„Pokud to nepřestaneš dělat, opustím tě.“

„Pokud neuděláš, co chci, budeš mít ten mobil na půlky.“

„Pokud neuděláš, co chci, řeknu všem tvým přátelům, že jsi lhář.“

Je to stejná taktika. Může sice být použita odlišně, ale je v ní ukrytý ten stejný mechanismus. Hrozba něčím strašlivým jako prostředek k ovládání jiné osoby. Udržet je ve strachu z toho strašného, co se jim může stát, aby dělali, co chceme my.

Problém je zřejmý a spočívá v tom, že učíme děti žít v takovém kontextu dlouhá léta. A pak z nějakého nejasného důvodu očekáváme, že jako dospělí budou schopni rozpoznat násilnické chování v rámci partnerství. Říkáme jim, že každý, kdo jim vyhrožuje, aby nad nimi měl kontrolu, je zneužívá… ale to je přesně to, co jim rodiče a učitelé dělali celých 18 let. Jak to, že od nich je to v pořádku, ale od nového partnera ne? Proč by potom považovali toto chování za nenormální nebo zneužívající?

A jak můžeme říkat těmto stejným dětem, že takové taktiky nemají v rámci svých vztahů používat? Neměli bychom my být příkladem, jak vytvářet zdravé vztahy?

Odměňování děti, když dělají to, co chcete

Tento závěrečný part je zajímavý, protože popisovaná taktika je považována za pozitivní rodičovskou a profesionální techniku používanou pro komunikaci s dětmi a dospívajícími. Nicméně měli bychom vnímat paralely mezi pozitivní motivací pomocí odměn a pochval a vedením k poslušnosti v rámci sexuálního a domácího zneužívání.

To neznamená, že pozitivní motivace našich dětí je špatná, ale znamená to, že roky a roky ovládání a vychovávání našich dětí pomocí odměn a pochval je předurčuje pro vztahy, v kterých budou manipulovány k poslušnosti s využitím darů, odměn a chvály.

Pokud naše děti nechtějí něco udělat a my s nimi manipulujeme tím, že jim nabídneme dárek nebo pochvalu, je to přesně to, co dělají někteří násilníci a zločinci. Například:

Dítě ve věku 8 let, které nenávidí zeleninu:

„Pokud sníš všechnu zeleninu, dám ti sušenku. Musíš sníst všechno. Pak dostaneš sušenku za to, že jsi tak hodný. “

Dítě ve věku 12 let, které je manipulováno k poslušnosti:

„Pokud zkusíš tu vodku, koupím ti nová sluchátka. Musíš jenom zkusit tu vodku. Bude to v pohodě. Pak ti koupím ta nová sluchátka.“

Dítě ve věku 14 let, které je manipulováno k poslušnosti:

„Dám ti všechno, co chceš a potřebuješ, když se mě dotkneš. Jediné, co musíš udělat, je dát mi, co potřebuju, a dostaneš to, co si přeješ. “

Vidíte, že je to přesně to samé?

Identifikovat, po čem dítě nebo adolescent touží, a pak to použít jako odměnu za něco, co udělat nechce. Cíl může být různý (donutit dítě sníst mrkev versus pokus opít dítě a následně ho zneužít), ale taktika je stejná.

A když je taktika stejná a je používána každý den po dobu 18 let, proč očekáváme, že ji děti, když povyrostou, zaznamenají nebo identifikují, když budou manipulovány k poslušnosti za účelem sexuálního zneužívání a domácího nebo sexuálního násilí? 

Myšlenky na závěr

Milióny našich dětí budou ve vztazích zneužívány, znásilňovány nebo poškozovány. Mnozí z nás už to zažili. Různé charitativní organizace, vlády, odborníci, akademičtí pracovníci, aktivisté a vědci se snaží pochopit, proč je to tak rozšířené a proč lidé neumí poznat zneužívání. Tyto stejné skupiny se stále ještě drbou na hlavě, proč se děti a dospívající nemohou vymanit ze zneužívání a sexuálního vykořisťování.

Jedna věc, kterou vždycky říkám, když přednáším, je, že musíme přestat vidět manipulaci k poslušnosti a zneužívání jako obludnou, ojedinělou a nechutnou záležitost, která se týká jen hrstky lidí.

Musíme si uvědomit,  že tyto taktiky a mechanismy lidé běžně používají ke vzájemné komunikaci a manipulaci. Výsledek může být jiný, ale taktiky a přístupy jsou stejné. A miliony lidí zneužívají děti používáním takovýchto běžných každodenních taktik.

Co když nám to nedochází? Co když očekáváme, že děti (a následně i dospělí) identifikují chování, taktiky a přístupy násilníků jako škodlivé, přestože u rodičů a učitelů jsou naprosto normální?

Co když pokládáme základy pro zneužívání a kontrolu už od narození?

Co když způsob, jakým mluvíme a manipulujeme s našimi dětmi ve jménu výchovy, je vlastně učí, že zneužívání, kontrola, vyhrožování a uplácení jsou normální?

Nepoužívají násilníci a manipulátoři stejné taktiky jako rodiče, pečovatelé a učitelé, se kterými děti tráví 24 hodin denně?

Není divné, že máme tak vysoká očekávání od dětí a dospívajících? Není zvláštní věřit, že si uvědomí, rozpoznají a budou vhodně reagovat na chování a taktiky, které označujeme jako zneužívající a manipulativní, když se objevují v jejich životech už od narození?

Autor: Jessica Eaton

Web: https://www.victimfocus.org.uk

Email: jessica@victimfocus.org.uk

Twitter: @JessicaE13Eaton

Facebook: https://www.facebook.com/jessicaforenpsych

Original article: Co když naše rodičovské taktiky zrcadlí praktiky zneužívání?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Moderátorka: Dnešním hostem je spoluautorka konceptu Respektovat a být respektován, spoluautorka stejnojmenné knihy, autorka knížky mýty ve vzdělávání, lektorka a psycholožka, paní doktorka Jana Nováčková.

Paní Nováčková dospěla k názoru, že současný školský systém, už se nedá reformovat, a právě o tom a věcech souvisejících budeme teď mluvit.

Paní Nováčková, vy jste to už vysvětlovala na některých svých veřejných vystoupeních, ale myslím, že by neškodilo si to připomenout, aby třeba i někdo, kdo tato vystoupení nezachytil věděl, z čeho vycházíte a o co se opíráte. Co hlavně je podle Vás shnilého v tom českém školství?

Jana Nováčková: Až tak? Dobře 😊 Když si to tak vezmeme, tak historicky tady máme školství, které bylo založeno 1774 za Marie Terezie, a asi není problém si představit, že tehdy moc o psychologii nebo nějakých neurovědách moc nevěděli. Takže vlastně to školství, tak jak bylo narýsováno v tom 18. století, nerespektuje řadu faktů, výzkumů a znalostí, které máme o školství dnes.

Můžu začít u mozku. Tehdy se o mozku moc nevědělo. Dneska to, co je podstatné pro vzdělávání, pro učení je poznatek, že mozek vždycky na prvním místě řeší nějaké ohrožení. Všechno se soustředí k tomu, aby to ohrožení nějak pominulo. A teprve, když mozek usoudí, že nebezpečí nehrozí, tak řeší druhou věc, a sice jaký to má smysl. A jestliže dospěje k tomu, že ten smysl tam nevidí, tak proč by se vlastně tím zabýval. Víte, ono je to vlastně z hlediska přežití člověka naprosto logické, kdybychom se fakt ve vývoji zabývali tím, co nemá smysl, tak asi bychom tu jako druh ani nemuseli být. Vyšly tu pěkně knihy. Jedna z nich se jmenuje Pravidla mozku dítěte, a tam hned na straně 11 je úžasný, mnou oblíbený citát, a sice: „Pokud by se někdo snažil vytvořit prostředí naprosto nepřátelské mozku, ve smyslu, že ten mozek se nemůže rozvíjet, nemůže využívat své kapacity, pak by určitě vytvořil něco podobného školní třídě.“

Moderátorka: To je šílené. To znamená, že podle Vás, a podle autora této knihy, a podle výzkumů lidského mozku, potažmo dětského mozku se dítě v klasické státní škole cítí ohrožené.

Jana Nováčková: No těch ohrožení je spousta. Samozřejmě naprosté většině lidí okamžitě naskočí zkoušení a známky. Ale to není jediné ohrožení. Tam je vlastně dítě vystavováno prostředí, které neodpouští chyby, které odvozuje hodnotu toho dítěte od výkonu, a být vystaven posměchu, že neví, nebo prostě že je pokládáno za neschopné to dítě, to je něco příšerného. Teď ani nebudu mluvit o šikaně, ale ono stačí skutečně ty pocity selhání. Že tedy nejsem tak dobrá, jako ti spolužáci, kterým Pánbůh nadělil vyšší IQ než mě, že v tom prostředí vlastně vůbec nemůžu uplatnit to, v čem jsem dobrá, protože se po mně chce pořád něco, co mi nejde, a v čem dobrá nejsem. Takže těch ohrožení je tam strašně moc.

Moderátorka: Oponenti tohoto liberálního přístupu říkají, že děti, které by nenašly tu vnitřní motivaci, tak třeba nebudou umět ve 14 číst, psát a počítat. Jaký je na to argument?

Jana Nováčková: Jsme kultura, která je založená na písmu. Předáváme si informace písemně. Takže bych řekla, že je skoro nemožné, aby se dítě v této kultuře nenaučilo psát a číst, protože to prostě potřebuje. Děti v předškolním věku zajímají písmenka.  Někoho už ve třech nebo ve čtyřech letech. A někoho to nechává chladným, a přijde si na to třeba až v devíti. To je další problém té tradiční školy, že ona si myslí, že ty děti musí ve stejný čas dostat to stejné, a navíc ještě stejným způsobem. Ta různorodost člověčí je obrovská. Kdybych Vám řekla, že máte dát stejnou porci jídla šestiletému dítěti a třeba osmnáctiletému mladému muži, tak se mi samozřejmě vysmějete, ale ony ty rozdíly už od začátku školní docházky jsou téměř takhle velké mezi těmi dětmi. Takže dát stejnou porci vzdělávání, vědění, informací, cvičení dovedností těm dětem ve stejný čas, notabene stejným způsobem (protože i čtení se každý učíme jiným způsobem – někdo spíš globálně, někdo analyticky, takže je to velký prohřešek té školy, a na tom ta škola defacto stojí. Je to systém, který dětem, notabene ještě rozděleným podle věku, čili úplně pomíjí obrovskou výhodu učení se od sebe navzájem ve věkově heterogenní skupině, takže dětem stejného věku, ve stejný čas, stejným způsobem se servírují stejné věci. No to je prostě proti přírodě.

Moderátorka: Proto si myslíte, a dospěla jste k názoru, že už je ten současný školský systém nereformovatelný?

Jana Nováčková: Ano. Já jsem začínala svoji psychologickou praxi v pedagogicko-psychologické poradně. A jak jsem tam nastoupila po škole, tak asi během prvních tří měsíců mi bylo jasné, že k nám chodí děti, které jsou fajn, zdravé, normální, a které by neměly potíže, nebýt školy. Jenže tehdy samozřejmě si člověk o nějaké reformě školy si mohl nechat tak akorát zdát. Když potom přišel 89. rok tak jsem se do toho vrhla docela vehementně, angažovala jsem se v různých asociacích, skupinách, které se snažily o změnu té školy, a tehdy jsem byla ještě přesvědčená, že ledacos by v té škole mohlo být jinak, kdyby se učitelé chovali k těm dětem s respektem, nezaujímali ty mocenské pozice, ale kdyby opravdu viděli v tom dítěti rovnocenného tvora, a neaplikovali na něj ty mocenské hrátky. Takže jsem napnula své síly tímto směrem. Přeložila jsem dokonce knihu Integrovaná tematická výuka, která mě tehdy v 90tých letech vysloveně okouzlila, protože to byl systém, který integroval předměty, neučil je odděleně tak, jak se to dělá. Byl to model, který hodně dbal na vytváření bezpečného klimatu ve třídě, a o smysluplnosti se tam hodně mluvilo. Takže nějaký čas potom jsem skutečně napřela svoje síly tímto směrem. Ale postupně mi to pořád drhlo, protože jsem viděla, že i ty nejlepší školy, které jdou tímto způsobem toho „polidštění“ té školy, mají pořád ještě nepřekročitelnou bariéru – dneska je to už Rámcový vzdělávací program, podle kterého ty školy dělají ten svůj školní vzdělávací program, ale pořád je to něco, co se vnucuje těm dětem zvenčí. Takže na začátku 90tých let jsme prodiskutovali otázku, co je ten zásadní faktor pro změnu ve škole, a tam jsme došli k tomu, že je to postoj k dítěti. Protože učitel, který má mocenský postoj, ten vám nebude nikdy dělat nějaké kooperativní vyučování, ten se nikdy nevzdá známkování, jako cukru a biče, ten nikdy nepřistoupí na to, že bude vytvářet pravidla společně s dětmi, kdežto učitel, který je opravdu nastaven na ten partnerský vztah, respektující vztah s tím dítětem, tak ten tohle všechno vlastně může v tom vyučování vylepšovat. Ale má to právě hranice toho známkování, a toho jednotného, dětem zvenčí vnucovaného, programu. Kolega – doktor Štefl – v jedné přednášce měl jednu velice vtipnou glosu. Říkal, že vlastně ve školství máme několik Potěmkinových vesnic:

• První Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že víme, co máme děti učit.
• Druhá Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že víme, jak je to máme učit.
• A třetí Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že to, co děti učíme, také děti umějí.

Moderátorka: Vy jste říkala, že i ti lidé, kteří to myslí s dětmi dobře, tak si myslí, že by jejich vzdělávání mělo být řízeno nějak zvenku. Nějak centrálně. Vy říkáte, že je to špatně. Jak by to tedy podle Vás mělo být?

Jana Nováčková: Já, když jsem se zamýšlela nad tím, proč vlastně jsou lidé takto přesvědčeni, že to je dobře, tak jsem přišla k názoru, že vlastně dětem nedůvěřují. A jednak také mají minimální znalosti o zákonitostech vývoje dítěte. On ten vývoj dítěte vlastně probíhá tak, že dítě vnitřně zraje. A k tomu, aby se to aktualizovalo a realizovalo, tak ono se potřebuje setkat v pravý čas s pravými podněty. A dospělí si opravdu myslí (docela nafoukaně bych řekla), že vědí lépe, co je pro dítě dobré. Něco jiného je samozřejmě situace ohrožení, kdy to dítě nemá informace. Ale řadu věcí děti zvládají, když jsou ponechány samy sobě, daleko lépe. Kdesi jsem četla pěkný výzkum, kdy dětem s astmatem vysvětlili podstatu nemoci, a taky jak zabírají na to léky, a nechali těm dětem na jejich rozhodnutí, kdy si při záchvatu vezmou léky. Neřídili to ti „znalí dospělí“, jak je tak „dobrým zvykem“. Výsledkem bylo, že počet návštěv na pohotovosti se snížil z jedné návštěvy za měsíc průměrně na jednu návštěvu za půl roku. Určitě by se našla spousta dalších příkladu, že pokud opravdu dětem nasloucháme, důvěřujeme jim, tak že ty děti nedělají nic špatného, proti svému vývoji.

Moderátorka: Já Vám do toho teď skočím, ale předpokládám, že to dítě potřebuje dostatečné podněty, a konkrétní podněty.

Jana Nováčková: Ano, a to je klíčové.

Moderátorka: Takže nějakého dospělého, který mu ty podněty zprostředkuje. Jak vlastně se k nim dostat. Co když je to takové to dítě ze sociálně vyloučeného prostředí. Rodiče si ho moc nevšímají, moc třeba nejsou doma. Nemají doma jedinou knihu, atd. atd.

Jana Nováčková: Ano, rozumím. Dostaneme se teď k vysvětlení pojmu Unschooling, ke kterému směřuji, protože opravdu ta otázka, kdo má řídit vzdělávání dětí je klíčová z toho, k čemu jsem dospěla. Takže klasická otázka – Kdo  má řídit vzdělávání dětí? Klasická škola? Nebo inovovaná škola? To všechno, včetně Montessori, Waldorfu a tak dále, to pořád jsme v tom paradigmatu, že to musí řídit někdo zvenčí, ti dospělí. Unschooling – těžko přeložitelné nějakým dobrým českým slovem – je vlastně vzdělávání bez školy v tom tradičním slova smyslu. A buď má teda formu domácího vzdělávání, a nebo takové (sice škola se tomu taky někdy říká – jako třeba Summerhill School, nebo Sudbury Valley School např.)  ale je to instituce, která právě má jak tedy ty respektující dospělé, tak bohatě vybavený interiér, exteriér, kde ty děti mají spoustu podnětů. Takže pokud je dobré domácí vzdělávání v podnětné rodině, tak OK. Ale myslím si skutečně, že tahle centra vzdělávání toho unschoolingu, která by byla opravdu dobře vybavena, a kde by byly ti dospělí spíš v roli průvodců, nebo takového bezpečí, tak tam by rozkvétaly – troufám si říct – i děti z velice vyloučených lokalit, kdyby se dostaly do takového prostředí, kde by šahaly po tom, co právě potřebují vevnitř, co jim ten vnitřní vývoj ukazuje.

Moderátorka: Já si myslím, že tahle slova vlastně potvrzují už minimálně stovky absolventů škol, které jste tady zmínila, třeba Summerhill, která funguje téměř 100 let, Sudbury Valley 50 let, takže já si myslím, že to je důkaz padný. Nicméně kdo posoudí to, jestli to domácí vzdělávání je v pořádku a nebo není, a to dítě by mohlo navštěvovat takovouto demokratickou školu? Vy jste říkala, že když je domácí vzdělávání podnětné a v pořádku, tak ano, ale kdo to posoudí? Pozná to do dítě samo? To asi nemůže v šesti letech říct: „A já jdu támhle.“

Jana Nováčková: Ne ne ne. Já bych řekla, že pokud se jednou opravdu dožijeme umožnění unschoolingu, tedy toho vzdělávání sebeřízeného, nebo tedy řízeného těmi dětmi samotnými, tak tady budou muset být pojistky samozřejmě. Jestli každé dítě někam dochází, nebo jestli je vzděláváno doma, ale ne formou přezkušování, tak jak je to tady. Dítě je doma vzděláváno, a každého půl roku musí na přezkušování, jestli umí to, co umí děti ve škole. Legislativně se zatím nemůžeme vyvázat defacto z tohoto systému. Kdyby aspoň to bylo tak, že se někdo podívá, co to dítě za toho půl roku nebo za rok udělalo, a aby to dítě samo ukázalo – „tohle mě zajímalo, tohle jsem dokázala, a tady jsem se to naučila“ – takže myslím si, že takováto kontrola, že to dítě dělá pokroky, ale ne pokroky v předem dané lini, takže taková kontrola bu tu měla být v každém případě, aby žádné dítě nebylo poškozeno. A taky bych si představovala, že taková centra sebeřízeného učení by měla být dotovaná státem, tak jako je provinná školní docházka, aby to zase nebylo to, co se bohužel tady děje, že se otevírají soukromé školy, které jsou dobré, protože ukazují, že se to dá alespoň o něco lépe učit, než v té klasické škole, ale rozevírají se ty sociální nůžky, a co rodiče, kteří nemají na soukromou školu? Pak je dítě odkázáno chodit tam, kde ti rodiče lautr nejsou spokojení, ale nemají jinou možnost.

Moderátorka: Navíc tedy tlak rodičů, který si myslím, že je klíčový v téhle otázce, tak je vlastně relativně malý.

Jana Nováčková: Ano, to bylo asi největší zklamání těch lidí, kteří se po 89. tak vehementně pouštěli do transformace vzdělávání, nebo snažili se něco s tím vzdělávacím systémem udělat. Počítali jsme, že rodiče budou nápomocni. Kolikrát jsme natrefili na situaci, že učitelka/učitel byli mnohem progresivnější, chtěli třeba slovní hodnocení, rodiče byli proti.  Ale člověk to nemůže mít těm rodičům za zlé, protože ta škola funguje opravdu tak, že když v tom neuspějete, tak ta škola ve Vás vytváří permanentně pocit, že si za to můžete sama. Rodiče samozřejmě chtějí pro děti to nejlepší, a nedokáží si vůbec představit, že existuje něco mnohem lepšího. Kromě toho, takové to porovnávání, které do nás ta škola opravdu vtiskla velice hluboko – takže třeba „moje dítě by se jako nemělo naučit zákony fyziky, když Lojzíček od sousedů to umí?“. To, že to mému dítěti neleze do hlavy, a že mu to v životě nikdy k ničemu nebude, to je vedlejší. Ale prostě mít to stejné. Víte, tohle je vůbec takový zvláštní pohled na spravedlnost. Spousta rodičů si myslí, že spravedlivé je, aby všechny děti dotali totéž. To je vrchol nespravedlnosti. Opravdu, každé dítě má jiné potřeby … a to jsme ještě tu nemluvili o potřebách, což je další psychologický faktor, který za Marie Terezie nebyl vůbec brán v úvahu. Jakmile děti nemají uspokojeny základní lidské potřeby, tak je to špatně.

Moderátorka: My jsme tady naťukly, jaké podmínky člověk, a dítě – protože o dětech se tady bavíme především – potřebuje k tomu, aby se mohlo učit. Jaké to jsou, ty podmínky?

Jana Nováčková: Dalo by se to shrnout do čtyřech základních bodů.

• První je prostředí bohaté na podněty.
• Druhé je věkově smíšená skupina (což klasická škola pomíjí)
• Třetí jsou respektující dospělí
• Čtvrté je demokratické společenství s demokraticky nastavenými pravidly

V unschoolingu si děti dělají opravdu co chtějí, pokud jde o vlastní činnosti. To, čím se budou zabývat, co budou dělat, s kým se budou bavit. Tam je to opravdu neohraničené. Nikdo jim do toho nemluví. Ale samozřejmě to, co je ohraničené, to je soužití s ostatními.

Není asi moc divu tomu, kdo trošku rozumí psychologii, nebo není překvapivé, že tam se nevyskytuje šikana. Protože ty děti mají opravdu uspokojené všechny své potřeby, takže nepotřebují si kompenzovat nějaká svá zranění, nebo nějaké neuspokojené potřeby tím, že budou zlé, že si budou vršit svůj vztek na někom jiném. Abych to trošičku specifikovala, tak v Sudbury Valley School, což si myslím, že je model, který funguje těch 50 let, a je vyzkoušený co do organizace, tak to je jedna budova, která má kolem sebe dobré fyzické prostředí, jsou tam místa od dětských prolézaček, až po nějakou skálu nebo rybník, atd. ale hlavně ta budova je dobře vybavena, počínaje kuchyní a dílnami, přes počítače, a hudební nástroje a nějaký divadelní sál, kde ty děti, pokud chtějí, a mají v tom zálibu, tak buď nacvičují hry nějakých autorů, nebo si samy vytvářejí a hrají vlastní hry. Takže když hovořím o podnětném prostředí, tak je to tohleto. Že ty děti si skutečně najdou to, co je zrovna baví.

Moderátorka: A v těchto školách, jestli se nemýlím, se demokraticky rozhoduje o tom, tzn. Hlasují jak dospělí, tak děti rovným dílem, o tom, který učitel bude na škole působit i další rok.

Jana Nováčková: Ano, v té Sudbury Valley school je to asi na 150 dětí 10 dospělých. A opravdu ty děti hlasují. Tam jsou taky každý týden celoškolní shromáždění, kde se jedná o tom, co dál, nebo co je potřeba. A taky – jak jsem říkala, že ta omezení jsou v tom, když se něco týká druhých lidí, tak tam právě tyhle spory, konflikty, ty se řeší před tzv. soudní komisí, kde zasedají i ti dospělí, i ty děti. Tam, když se hlasuje, tak děti i dospělí mají úplně stejnou váhu hlasu. Takže tohle demokratické společenství umožní těm dětem. Obrovsky růst sociálně. Tím, že ty děti se opravdu zabývají tím, co je baví, k čemu dozrály, mají obrovskou šanci, kterou škola prakticky nemá šanci poskytovat. A sice poznat sám sebe. Kdo jsem, co jsem, jaké mám dispozice, k čemu inklinuji. Taky se to pak odráží v tom, že když ti absolventi Sudbury Valley School nebo Summerhillu dospěli, a sledovali se, tak třeba kolem 60% z nich mělo vlastní firmu. To znamená opravdu, že člověk, který si věří, který ví co chce, si vytvoří vlastní firmu. Samozřejmě absolventi pokračovali v dalším studiu na vysokých školách. Dost vysoké procento, řekla bych vyšší, než v běžné populaci, bylo v kreativních povoláních. V seberealizaci v tom kreativním duchu. Ale hlavně ti lidi jsou nesmírně sociálně vyzrálí. Víte, to je báječný, že ty lidi mají firmy, a dělají to, co považují za dobré pro sebe, i pro společnost, ale pro mě úplně nejdůležitější vlastně je vyjádření Daniela Greenberga (zakladatel Sudbury Valley School), který na otázku, zda si myslí, zda mezi absolventy Sudbury Valley School, tedy mezi dětmi a lidmi, kteří byli vzdělávání systémem unschoolingu, jestli by se mohl objevit novy Hitler, tak odpověděl, že tohle se asi úplně vyloučit nedá. Ale s čím si je absolutně jist, že by nenašel dostatek následovníků, voličů, podporovatelů. A o tom to je. Nedávno byl Focus Václava Moravce, a tam se o tom hovořilo. Stalin by nadále vylupoval banky někde v Gruzii a Hitler maloval obrázky nebo tlachal v parlamentu, kdyby nebylo těch následovatelů. Tohle považuji za číslo jedna pro zachování demokracie.

Moderátorka: Takže to, že se ten náš systém tak brání vehementně tomu modelu demokratických škol, to není nic dobrého, že?

Jana Nováčková: To víte, že ne. Nemůžete vychovávat dítě autoritativně, a potom čekat, že úderem 15tého nebo 18tého roku z něj bude uvědomělý demokratický občan. To je prostě nonsens (nesmysl).

Moderátorka: Paní Nováčková, poslední otázka na Vás. Teď se vraťme z Ameriky, přeskočme oceán, a jsem zase zpátky tady v naší hezké republice. Co byste poradila rodičům třeba nastávajících prvňáků, aby nepropadli úplně depresi, a pokud chtějí zůstat tady v republice, tak co nejlepší vlastně mohou teď pro své dítě udělat?

Jana Nováčková: Pokud je to nějaké větší město, kde je výběr školy, a dojíždění do té školy by nezabralo zase až tolik času, protože i tohle je třeba zvažovat, tak samozřejmě vybírat školu. Škola, která na chodbách má vystavené všelijaké poháry a medaile, není nejlepší škola pro děti, protože je zaměřena na výkon. A v takových školách je i dost velká šikana atd. Takže opravdu bych hledala školu, podle toho, jak zachází s těmi dětmi, jak se staví k rodičům, jestli tam třeba jsou schůzky ve třech, tzn. Učitel-rodič-dítě, apod. Pokud nemají možnost volby té školy, tak jim zůstává pořád možnost mluvit, mluvit a mluvit s tím dítětem. Především, pokud to dítě bude chodit do školy, která známkuje, což je samozřejmě naprostá většina současných českých škol, tak především neklást důraz na známky. My jsme tomu vždycky na kurzech říkávali tlumočení známek. Přijde dítě s jedničkou, a žádné jásání, jen konstatování: „Aha, tak paní učitelka si myslí, že už to umíš dobře. A co ty? Co si o tom myslíš? Rozumíš tomu opravdu? Nebo jsi to jen odříkal tak, jak paní učitelka chtěla?“. Donese si trojku: „Aha, takže paní učitelka si myslí, že …“ protože to je pořád vlastně hodnocení zvenčí. „A co si myslíš ty, má to nějaký smysl, to co se učíte?“. Ta smysluplnost té škole teda hodně, hodně chybí. Takže mluvit s tím dítětem. Když dítě přijde s nějakými křivdami, vyslechnout ho, a třeba se zeptat: „A kdyby to mělo být podle tebe správně, jak by to bylo?“. Rozhodně by rodiče neměli hodnotit paní učitelku, že je taková nebo maková. Pořád ty debaty s tím dítětem vést ve smyslu co se stalo, a jak se kdo choval, ne jaký kdo je. „Paní učitelka udělala tohle nebo tohle. Co mohla udělat jinak? Co ten žák mohl udělat jinak? To pořád je v moci rodičů.

Moderátorka: Děkujeme moc za rady. Historicky poslední atrium právě skončilo. Já jsem moc ráda, paní Nováčková, že jste jeho hostem byla právě Vy. Děkuji za návštěvu.

Jana Nováčková: Děkuji za pozvání.

Original article: Jana Nováčková – současný školský systém už se nedá reformovat

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

NASA kontaktovala doktory George Landa a Beth Jarmanovou pro vytvoření vysoce specializovaného testu, který by poskytl prostředky k efektivnímu měření kreativního potenciálu raketových vědců a inženýrů. Test se ukázal pro potřeby NASA velmi úspěšným, ale vědcům zbylo k zodpovězení pár otázek: odkud tvořivost pochází? Je u některých lidí vrozená, nebo se jí učíme? Nebo ji získáváme ze zkušeností?

Vědci pak test dali 1600 dětem ve věku 4-5 let. Jejich zjištění je šokovalo.

Tento test se zaměřuje na objevování nových, neotřelých a inovativních nápadů na řešení problémů. Co myslíte, jaké procento těchto dětí spadlo do kategorie s geniální představivostí?

Celých 98%!

Je to ještě zajímavější

Ale to není celý příběh. Vědci byli natolik ohromeni, že se rozhodli udělat z testu průřezovou studii a otestovat děti o pět let starší.

Výsledek? Už pouze 30% desetiletých dětí spadlo do kategorie s geniální představivostí.

Při testování patnáctiletých dětí hodnota klesla na 12 procent!

A co my, dospělí? Kolik z nás je po školních letech ještě v kontaktu se svou kreativní genialitou?

Bohužel, pouhá 2 procenta.

Pro ty, kteří vznášejí dotaz ohledně konzistence výsledků, nebo myslí, že se jedná o izolované incidenty – tyto výsledky byly ve skutečnosti replikovány více než milionkrát, jak poznamenává Gavin Nascimaneto, jehož článek poprvé upozornil na tuto úžasnou studii a její šokující závěry:

Je to náš školní systém, náš způsob vzdělávání, co nás okrádá o naši kreativní genialitu.

„Důvod, proč tomu tak je, není obtížné pochopit. Škola, jak ji jednoduše nazýváme, je instituce, jež byla historicky vytvořena, aby sloužila potřebám vládnoucí třídy, ne obyčejným lidem.

Aby takzvaná elita udržela svůj přepychový životní styl otevřeného luxusu, do nějž přispívá nejméně, ale užívá z něj nejvíc, pochopila, že děti musejí být ohloupeny a vymyty jim mozky. Aby lépe akceptovaly, a ještě lépe – sloužily, jejich chamtivému systému umělého nedostatku, nekončícího vykořisťování a válek,“ píše Nascimento.

Co teď? Můžeme znovu nabýt naši tvořivost?

Land tvrdí, že pokud chceme, máme možnost být na 98 procentech. Na základě výsledků studií s dětmi a funkčnosti mozku, existují v mozku dva druhy myšlení. Každé využívá jiné části mozku a tvoří zcela jiné paradigma ve smyslu, jak formuje naši mysl.

Jeden druh se nazývá divergentní – jedná se o představivost užívanou k vytváření nových možností. Druhé myšlení je konvergentní – kdykoli vynášíte soud, rozhodujete se, něco testujete, kritizujete, hodnotíte.

Tudíž divergentní myšlení působí jako akcelerátor a konvergentní brzdí naše snahy.

„Došli jsme k závěru, že způsobem, jakým vzděláváme děti, je učíme používat oba druhy myšlení současně,“ říká Land.

Pokud vás někdo vyzve k inovativním nápadům a vy s nějakými přijdete, ve škole nejčastěji uslyšíte: „To už jsme zkoušeli, to je hloupý nápad, to nebude fungovat,“ atd.

Zde je závěr, z něhož vyplývá, s čím je nutné přestat:

„Při pohledu do mozku vidíme, že neurony bojují mezi sebou a snižují výkon mozku, neboť neustále soudíme, kritizujeme a cenzurujeme,“ tvrdí Land. „Ve chvíli, kdy fungujeme ve strachu, využíváme menší část mozku, ale když zapojíme kreativní myšlení, mozek se doslova rozzáří.“

Jaké je řešení?

Musíme v sobě znovu objevit sebe sama v pěti letech. Schopnosti, jež jsme měli v té době, nikdy nezmizely.

„Je to něco, co trénujete každý den, když sníte,“ připomíná Land.

Jak v sobě najít pětiletého sebe sama?

Land nás všechny vyzývá – zítra si vezměte vidličku, zapněte svou pětiletou mysl a přijďte s 25 – 30 nápady, jak ji vylepšit.

Original article: Podle vědců NASA se rodíme jako kreativní géniové a školský systém z nás dělá hlupáky

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

I pro většinu dospělých je těžké neposlouchat autority, když neměly jako děti dovoleno diskutovat s vlastními rodiči.

Děti, které jsou vychovávané k poslušnosti, jsou často příliš zaneprázdněny rozhodováním, zda být za vzorné, nebo se cítí příliš ustrašeně, aby si mohly věci promyslet včetně důsledků, které bude mít jejich jednání na druhé. Jejich motivace je spíše vyhnout se trestu, než činit to, co je správné. Autoritativní rodičovství dává dětem pocit, že by měli dělat to, co jim bylo řečeno, ať se jim to líbí nebo ne, ať se cítí dobře nebo špatně, a ne „odmlouvat“.

Pro většinu dospělých je obtížné postavit se autoritám, pokud jim nebylo dovoleno diskutovat s vlastními rodiči. Výcvik poslušnosti může vést k náchylnosti k přílišnému ovlivnění vrstevníky nebo autoritami ať už jsme děti, dospívající nebo později dospělí.

Abychom měli odvahu vyjádřit své obavy a názory tváří v tvář autoritě nebo tlaku vrstevníků, musíme být schopni zůstat silní a celkově v klidu a jistotě sami v sobě. To si většina z nás přeje pro své děti, zvláště v době dospívání!

Chceme-li jednat s pevností charakteru, dělat to, co cítíme jako správné navzdory tlaku autorit, musíme být vyrovnaní a soustředění natolik, abychom rozhodovali na základě svých přesvědčení o potřebách a pocitech druhých a současně s ohledem na vlastní pocity a potřeby.

Šokující výzkum

V posledních desetiletích se objevilo mnoho zajímavých společenských studií zkoumajících lidské chování a to, co ovlivňuje tendenci člověka jednat eticky a zodpovědně. Slavná průkopnická studie Stanley Milgrama, psychologa univerzity v Yale z roku 1961, připravila cestu mnoha dalším, které odhalily velmi podobné výsledky. Když se Milgram zeptal vysokoškolských studentů na odhad, kolik lidí by vyhovělo, kdyby osoba, která je autoritou, řekla, ať dají 400voltový elektrický šok jiné osobě, předpovídali, že maximálně 3% účastníků bude ochotno dát maximální šok. Ve skutečnosti to bylo 65%. 36 z 40 lidí pokračovalo v tom, co jim bylo řečeno. Během experimentu byl každý účastník požádán, aby stiskl tlačítko, o kterém si myslel, že dává „studentovi“ na druhé straně stěny elektrický šok s vyšším elektrickým napětím, pokud špatně odpověděli na otázky učitele. Mnoho lidí, i když věřilo, že „student“ na druhé straně skutečně dostává šoky a slyšeli jeho protesty a prosby o milost, včetně stížností na srdeční onemocnění, stále více trestalo a dokonce se rozzlobilo na účastníka na druhé straně. Přesto 36 z 40 lidí pokračovalo v tom, co jim bylo nařízeno až do konce. Dokonce i tehdy, když „student“ zmlkl, když zjevně dostal šok z přepínače označeného jako „Nebezpečí: vážný šok“, pokračovali na základě pokynů, že ticho je třeba chápat jako špatnou odpověď.

Milgramův experiment se stal v psychologii klasikou a ukázal nebezpečí poslušnosti.

Obyčejní lidé, kteří prostě dělají svou práci, se bez jakéhokoli zvláštního nepřátelství mohou stát agenty ve strašném destruktivním procesu. I když jsou destruktivní důsledky jejich práce jasné a je od nich požadováno, aby vykonávali kroky neslučitelné se základními morálními standardy, poměrně málo lidí disponuje prostředky potřebnými k tomu, aby odolalo autoritě (Milgram, 1974). “

Milgramovy pokusy byly původně inspirovány obranou německého nacisty Adolfa Eichmanna v procesu po skončení druhé světové války, že se prostě řídil pokyny, když nařídil smrt milionů Židů.

Nedávno se stal v USA případ, kdy podvodník, který předstíral, že je policista, požádal vedoucího pracovníka o spolupráci s domnělým vyšetřováním zaměstnance obviněného z krádeže. Podařilo se mu přesvědčit manažery, aby při osobní prohlídce ponížili své zaměstnance.

Vychováváme děti k tomu, aby věřily, že je toto normální a přijatelné.

Dospívající dívka odpověděla na to, proč poslechla a svlékla se k osobní prohlídce přes svůj nesouhlas: „Moji rodiče mě naučili, že když dospělý řekne, abyste něco udělali, tak to uděláte. Nemyslíš, posloucháš.“ Její šéf, který nařídil osobní prohlídku, řekl:  „Myslím, že dělám jen to, co se má dělat.“

Není sama, která si myslí, že dodržet pokyny autority znamená „dělat to, co se má dělat“.

Hluboce zakořeněné podmiňování

První vztahy vytvářejí šablonu pro budoucí vztahy.

Zacházíme se svými dětmi a vychováváme je tak, aby chápaly, co je normální a přijatelné ve vztazích. Výše uvedené příklady vystupují jako obzvláště extrémní, avšak vztah mezi násilníkem a obětí se běžně objevuje v domácnostech, školách, na pracovištích, v politice a mezi zeměmi. Dokud nebude autoritativní systém založený na trestech považován za špatný a nebezpečný, zůstane nepříjemnou skutečností, neboť jednotlivci spolu soutěží a navzájem se obviňují.

Lidé všech věkových kategorií, jejichž jednání mají negativní dopad na jiné, obecně vědí, že se necítí dobře, a nedělají to, co je to správné. Je to velmi těžké pro jednotlivce, pro rodiče s dětmi, aby se vymanili z tohoto cyklu, obzvláště pokud toto byla norma, když vyrůstali. Přesto výchova v raném dětství funguje automaticky, pokud si nedáme hodně práce se zkoumáním, přehodnocením a zpochybňováním víry, která nám již neslouží.

Pokud rodič pravidelně křičí na své dítě, může pak opravdu očekávat, že jeho potomek vyroste v dospělého, který nebude takové chování tolerovat u svého partnera nebo šéfa?

Většina rodičů samozřejmě doufá, že jejich dítě bude mít stabilní zdravé vztahy s partnerem a spolupracovníky, se kterými bude mluvit s úctou a respektem a bude umět překonávat nevyhnutelné rozdíly a výzvy, kterým bude čelit. Stejní rodiče nechtějí, aby z jejich dítěte vyrostl člověk, který by křičel, verbálně zneužíval, manipuloval nebo ohrožoval svého partnera nebo zaměstnance.

Pokud rodič pravidelně křičí na dítě a ponižuje ho, může očekávat, že jeho dítě nevyroste v dospělého, který snáší takové zacházení od svého partnera nebo šéfa, nebo někoho, kdo s ostatními jedná stejným způsobem? Dospělí, kteří vyrostli v autoritativní domácnosti, s menší pravděpodobností pochopí, že jejich vztah je nefunkční a že si zaslouží lepší. Mají tendenci buď agresivně bojovat, nebo se poddávat, spíše než prosazovat své jasné hranice. Dospělí, kteří vyrostli v rodině, kde bylo vzájemné spojení a respekt, i když se objevily konflikty a rozdíly, budou mít jasno, že rozdíly můžou být překonány ve vzájemném respektu.

„Mír nelze udržovat násilím. Toho lze dosáhnout pouze pochopením. „~ Albert Einstein.

Chceme, aby naše dítě bylo otevřené a upřímné, ale umíme se vyrovnat s jeho upřímností?

Modelování a validace morálního kompasu

Když jsem sledovala Milgramův experiment na YouTube se svým synem, řekl: „Mami, to je divné, že neposlouchají nepříjemné pocity ve svém těle.“ Ale aby děti vyrůstaly a naslouchaly tomu, co se děje v jejich těle, mysli a srdci a tomu, jak se momentálně cítí, musí mít tento morální kompas vymodelován a ověřen v rodině.

Naše reakce na děti je mohou pozvednout, nebo je ničit, posílit je, nebo oslabit.

Může pomoci už to, že se jednoduše budeme dětí ptát „jak to cítíš?“ a budeme mluvit o tom, co cítíme jako správné nebo nesprávné my rodiče. Ale celkově je třeba, aby naše děti mohly nejen protestovat a stěžovat si, ale aby tyto pocity byly skutečně slyšeny a oceňovány. Musí jim být umožněno vyjednávat, je třeba je povzbuzovat k vyřešení problému a zapojit je do rozhodování ve věcech, které se jich týkají.

Naše reakce na děti je mohou pozvednout, nebo ničit, posílit, nebo oslabit. Musíme si velmi dobře uvědomovat, jak a k čemu je vedeme. Tím, že důsledně projevujeme zájem a bereme v úvahu jejich pocity a potřeby, můžeme jim pomoci být dospělými, kteří si uvědomují, že s každým by se mělo jednat s empatií a respektem.

Chce to opravdu HODNĚ zkušeností a odhodlání, abychom si dokázali uvědomit své úrovně stresu a tónu hlasu, abychom našli způsoby, jak si vyventilovat a vyřešit svůj hněv a vědomě se vrátit do stavu dostatečné koncentrace, abychom skutečně naslouchali a dokázali komunikovat s respektem. Je mnohem jednodušší, zvlášť když jsme ve stresu, zastrašit své dítě nebo dospívajícího a donutit je, aby dělali to, co jim bylo řečeno, ale má to nezdravé důsledky pro rodiče, dítě, celou rodinu a celou společnost v dlouhodobém horizontu.

Jak můžeme podporovat naše děti, aby odolávaly vydírání a zastrašování těch, kteří nad nimi mají moc?

Stud a zastrašování

Když bylo mému synovi devět, učitelka ho přistihla, jak pracuje na její karikatuře s nápisem Nezajímám se o pocity lidí, zajímám se jen o pizzu (předtím se přiznala, že je velkým fanouškem rychlého občerstvení, zejména pizzy). To se stalo těsně po pěkně dramatické události, kdy učitelka hlasitě vyplísnila jednu dívku, která se rozbrečela v průběhu hry. Když se můj syn snažil hájit dívku, učitelka ho agresivně stopla a obvinila ho z odmlouvání.

Když stál před třídou, učitelka řekla mému synovi, že by se měl stydět (ano, vím!) a zeptala se ho: „Co by na to řekli tvoji rodiče?“ Když mi můj syn později o tom všem vyprávěl a došel k tomuto bodu, můj manžel a já jsme se na sebe podívali a řekli: „To je zajímavá otázka, co si myslíš, že bychom si mysleli?“. Můj syn řekl: „Myslím, že by moji rodiče vůbec nebyli potěšení vaším nedostatek dobrých komunikačních dovedností.“ A my jsme pocítili velkou úlevu. Ano, celá věc byla dost nepříjemná, ale učitelce se nepodařilo ho donutit, aby se cítil provinile. Zachoval si svůj smysl pro vlastní úsudek a vědomí, jak by se mělo jednat s dětmi. Věděl také, že učitelka nedokázala pochopit, co je tak špatného na nadávání dítěti kvůli pláči, protože nevyrůstala v prostředí, kde by se s negativními pocity zacházelo s respektem.

Další podobný zážitek měla moje dcera, když jí bylo deset. Učitelka tance jí vynadala, že pláče v okamžiku, kdy toho na ni bylo moc. Moje dcera je velmi hodná a klidná a měla jsem větší obavy o její schopnost postarat se o sebe než u syna, který je přirozeně více extrovertní. Ale v tomto případě, když ji učitelka přikázala, aby „přestala plakat a dělat rozruch“, moje dcera řekla skrze slzy: „Já se můžu cítit rozčíleně a můžu plakat, já se potřebuji vyplakat.“ V tom okamžiku učitelka přestala nadávat a tiše řekla dceři, aby jí tedy pověděla, co ji tak rozčílilo.

Zachování důstojnosti a integrity dětí

Nemůžeme chránit naše děti před nespravedlností, ublížením a zastrašováním navždy, ale můžeme podpořit jejich zdravý obraz sebe sama, integritu a jejich právo být respektován a slyšen. Pro mě je vítězstvím, když mají děti odolnost, aby se vnitřně ochránili před zastrašováním, i když je pravděpodobné, že autorita (možná nevědomky) tvrdě pracuje na tom, aby ji dítě poslouchalo. Dítě, které může bezpečně přinést stresující situace domů, aby je otevřelo a zpracovalo v míře, která je potřebná k tomu, aby ze sebe vše dostalo a jeho pocity byly slyšeny a přijaty, pravděpodobně vyhledá pomoc spíše než to, které vše skrývá se strachem, až se budou dít skutečně zásadní věci – a to se týká dětí, dospívajících i dospělých.

Pokud rodiče říkají: „No jo, to je život kamaráde“, nebo ještě hůře straní druhé osobě, pak je dítě v obrovském vnitřním konfliktu.

Je to naše naslouchání, empatie a pochopení, které dává našemu dítěti silnou a pečující podporu, kterou potřebuje, aby mohlo odložit své frustrace, když bylo zasaženo obtížnými interakcemi s ostatními.

Je to tak snadné v naší zaneprázdněnosti hbitě bombardovat naše děti opravováním, požadavky, kritikou a upřednostňováním našich řešení, když věci nejdou hladce. Nicméně díky kreativitě, učení a trpělivosti je toho hodně, co můžeme udělat, abychom ochránili důstojnost a integritu našeho dítěte a pomohli mu rozvíjet schopnosti řešit problémy.

Místo: „Podívej se, co jsi udělal!“ můžeme říci: „To nevadí, zkusíme něco vymyslet, nějaké nápady?“

Místo toho, abyste řekli: „Přestaňte se okamžitě hádat, jak se to chováte?“, což bezpochyby jen přidá k jejich již vypjatému stavu a způsobí, že se děti cítí vinny a nepochopeny, můžeme říci něco jako: „Teda, cítím tady dost napětí, můžu nějak pomoct? „a pomoci jim, aby se zklidnily natolik, aby si mohly vyříkat své názory a mohly pochopit, jak to vnímá ten druhý a společně prozkoumat možná řešení.

Otevřme naše srdce, mysl a uši tomu, co se dětem děje, zvlášť když jsou naštvané a vyvedené z rovnováhy. Pomozme našemu dítěti, aby se cítilo jako cenný a obohacující člen rodiny a společnosti s důležitým hlasem.

Když je svobodná vůle dítěte skutečně respektována, dítě ji mnohem pravděpodobněji využije moudře a nezávisle.

O autorce:

Genevieve Simperingham

Genevieve je hrdou matkou 13leté dcery a 19letého syna. Ačkoli měla štěstí a naučila se hodně z toho, co je zapotřebí k navázání pevného pouta předtím, než se stala rodičem, stále pokračuje v učení se a má tu čest pracovat se stovkami rodin. Jejím posláním a vášní je přinést mírumilovnou rodičovskou výchovu do co nejvíce rodin a organizací.

Original article: Proč nevychovávám své děti k poslušnosti

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Můžete se s ní setkat během jejího Evropského turné také v České republice, poprvé na semináři 13.10.2017 v Praze, poté 15.10. v Brně na workshopu „Svoboda není bezbřehá“ a následně 27.-29.10. v Trnové u Prahy na pokročilém kurzu Vychováváme děti a rosteme s nimi 2. Rezervaci vstupenek a možnost přihlášení k online přenosu najdete zde.

Celé interview můžete shlédnout ve videu nebo si vše přečíst níže v přepisu.

V rozhovoru se dozvíte mimo jiné:

1. Co vyrostlo z dětí, které nechodily do školy a jak se jim profesně daří?
2. Jak se děti bez základní a střední školy mohou dostat na univerzitu?
3. Proč nutíme děti trávit ve škole 12 let, když se dokážou naučit látku klidně během pár týdnů až měsíců?
4. Co děti ztrácí vynuceným vyučováním a proč jsou pedagogické praktiky natolik destruktivní?
5. Jak se děti učí číst a počítat bez školní docházky?
6. Jak děti okrádáme o jejich nezávislost a samostatnost a jak je u nich naopak můžeme podpořit? Jak jsou na tom se závislostí jedničkáři?
7. Proč vrstevnické skupiny ovládané dospělým dětem neprospívají?
8. Jak dokážeme děti nevědomky naprogramovat i ke zneužívání?
9. Co když si děti chtějí celý den jen hrát?
10. Jak pomoci dětem v rozvíjení jejich talentu a myšlení?
11. Jak učí učitelé děti, aniž by uplatňovali externí motivaci a další škodlivé metody?
12. Jaké školy či uskupení podporují sebeřízené vzdělávání?
13. Jak ochránit autonomii dětí s co nejmenšími negativními dopady, pokud se rozhodnete vzdělávat své děti v ČR, která je v oblasti vzdělávání značně nesvobodná?

Následující text je přepisem titulků k video rozhovoru.

Dnes bych s tebou chtěla hovořit o sebeřízeném vzdělávání a unschoolingu. Vím, že máš takovou zkušenost s vlastními dětmi. A pracovala jsi také s mnoha rodinami po celém světě, kdy jsi jim pomáhala s jejich rodičovskými potížemi. Četla jsem také od tebe článek s názvem: Etika reprezentování dětství v západní kultuře, který je dokonce přeložený do češtiny.  V článku jsi zřetelně popsala, jak probíhá proces nedůvěry vůči dětem – že tento proces začíná už od porodu, nebo když nedůvěřujeme dětem, kdy se nakojit, kdy a kde spát. Že my jako rodiče máme tendence poslušně plnit instrukce a pochybné rady od expertů a takzvaných autorit. Nebo děti nutíme stylem: „Řekni nashledanou či děkuji.“, případně k tomu, aby se dělily o své vlastní věci, i když to zprvu odmítají atd. Napsala jsi, že školy jsou jen logickým vyústěním této nedůvěry a myšlenky, že děti nejsou v pořádku takové, jaké jsou, a proto musíme je nějak změnit a dotlačit do takového stádia, které se zamlouvá nám.

Vím, že máš 3 syny. A žádný z nich nechodil ani na základní, ani na střední školu, ale všichni se dostali na univerzity a někteří dokonce za plné stipendium, což je skvělé. Můžeš mi prosím vysvětlit, jak je to možné? Jsou Aldortovy děti nějaké zázračné výjimky? Jaký vliv mělo respektující prostředí, ve kterém vyrůstaly a také čas, který měly, aby následovaly své vlastní zájmy?

Toto je velmi překrásný způsob, jak začít, neboť nejen, že nejsou výjimkou, ve skutečnosti jsou pravidlem. Obvykle někteří studenti, kteří jsou na vysoké škole velmi úspěšní, prošli domácím vzděláváním. Protože milují učení. Nebylo jim vnucováno 12 let, takže si na to nevypěstovali averzi, nebyli nuceni se učit něco, co se učit nechtěli. Zůstala jim jejich zvídavost, jakou má dvouleté dítě. To vás bude přivádět k šílenství, protože se toho chce tolik naučit a všechno vědět. Nebo tříleté dítě, které pokládá donekonečna otázky. Proč, proč, proč, maminko a tatínku? A oni to neztratili.

Začali vysokou školu a obvykle byli na top seznamu, v Americe to znamená nejlepší studenti. A dělali mnohem více domácích úkolů, než o kolik byli požádáni, protože se pro to tak nadchli a byli z toho nadšeni. Když se také podíváte na ten seznam ve Spojených státech, kde je spousta homeschoolerů a unschoolerů, a když se podíváte také na všemožné druhy akademických soutěží, vítězi jsou často doma vzdělávané děti.

Můj nejmladší syn byl v televizním pořadu o zázračných dětech. Objevili se tam 4 géniové, které vyhledali v celém státě Washington a pozvali je do pořadu, aby se lidé mohli podívat. Ukázali zde mého syna, hudebníka. V té době mu bylo 9 let. Ukázali tam také sedmiletého spisovatele, který už napsal celou knihu příběhů. Předvedli také umělkyni, jejíž obrazy se prodávaly za tisíce dolarů, byla skvělá. Bylo jí 10. A ukázali i třináctiletého vědce, který už byl na vysoké škole. A čistě náhodou byli všichni čtyři – VŠICHNI ČTYŘI doma vzdělávané děti.

Páni. Shoda okolností?

No, kdyby to byla náhoda, neopakovalo by se to. Kdykoliv nějaké z mých děti zvítězilo v nějaké ze soutěží nebo se něčeho zúčastnilo. Tedy ne všechny z naší rodiny bavilo soutěžit. Většinou se zúčastňoval nejmladší, který hrál na cello. Prostřední se zúčastnil nějakých skladatelských soutěží, které se mu líbily. A tam byli často mezi vítězi, myslím velmi dobré procento z nich, homeschooleři.

Bývají velmi úspěšní – společensky, akademicky, když vytvoří vlastní podnikání či aktivity. Myslím, že nyní je zrovna jeden desetiletý v Ted Talks. Někdo mi ho nedávno ukazoval. A mluvil o tom, proč může toho dělat tolik, když řídí své vzdělání sám. Je svobodný a může být sám sebou, může vést svůj vlastní život, vytvářet si ho. Ne že mu někdo bude diktovat, co má dělat, co následovat, dělat domácí úkoly. Dělá to z nich méně schopné a zabraňuje jim to naplno využít svůj potenciál. Tyto děti se učí navázat vztah s dospělými a myslet. Mé děti se hodně zajímají i o politiku, přemýšlí o světě, a co mohou udělat.

Můj nejstarší syn je politicky angažovaný, je instruktor, účastní se zvelebování našeho města do budoucna a stará se o společenskou spravedlnost.

Všichni z nich viděli celý obraz namísto toho, aby sebe viděli jako děti, které přišly na svět, aby poslouchaly ostatní a byly hodné, aby se jednoho dne staly dospělými a byly jako kdokoliv jiný. Doma vzdělávané děti na sebe nahlíží spíše způsobem: „Jéé, co já dám tomuto světu, aby to bylo znát.“ Protože vidí větší obrázek. A jsou sociálně mnohem vyspělejší, protože jsou přímo ve společnosti, namísto toho, aby byly dány do nepřirozeného, neobvyklého uskupení, kde jsou vyloučeny ze společnosti. Takže komunikují s dospělými a interagují s opravdovým životem, skutečnými problémy, spíše než s nepřirozenými skupinovými aktivitami, kde jim diktují, co mají dělat.

Takže všichni tví synové mají práci, kde jsou zřejmě spokojení?

Chtěla bys vědět víc informací o mých synech. Jen připomenu, že je to jen příklad, protože každý člověk je jiný. Lidé se mohou podívat na internetu, na google a zjistit si něco o homescholingu. Co se děje s doma vzdělávanými dětmi. Jsou to vědci, vůdci, podnikatelé,… například vynálezce Thomas Edison se vzdělával doma. Můžete si najít na googlu, že spousta dalších známých lidí se vzdělávalo doma. Najdete tam obrovský seznam fenomenálních lidí.

Ale co se týče mých vlastních dětí, můj nejstarší syn byl zpočátku sociální pracovník ve městě, ale teď cestuje a vrací se na ostrov Orcas kvůli práci. Dělá dobrovolníka, stará se o společenskou spravedlnost v naší malé komunitě. Rozhodl se, že bude žít tady, že si tu vytvoří domov. Je velmi úspěšný v čemkoliv, pro co se rozhodne. Píše a dokonce měl malou přednášku na veřejnosti. Jeho kniha vás dojme. Je velmi upřímná a autentická. Tomuto synovi mu 30 let.

Mému druhému synovi je 26 a žije v Seattlu. Pracuje na plný úvazek jako hudebník – jako pianista, skladatel a učitel. A hraje ve špičkových restauracích a na dalších lukrativních místech a příležitostech. Je také hudebník v kostele, diriguje, hraje na piano a varhany každou neděli. Je hodně zaneprázdněný, má velmi dobrý příjem a skvělý profesní život.

A třetímu je teprve 23 a je už druhým rokem členem Bostonského symfonického orchestru, který je jeden z nejlepších na světě a je velmi těžké se do něj dostat. A on se dostal do Bostonského orchestru ve 20 letech. Bylo okolo toho spousta rozruchu v časopisech a novinách po celé zemi, protože byl tak mladý. Hrají na festivalech, hrají po celém světě. Hraje komorní hudbu v Evropě, Americe, Kanadě. Je to jeho práce takřka na plný úvazek. 90% svého času věnuje Bostonskému symfonickému orchestru a jejich vystoupením, jako profesionál. Bude dokonce na našem ostrově. Máme mezinárodní hudební festival 2 týdny v srpnu, a on je sem často zván. Trochu si odpočine po té smršti s Bostonským symfonickým orchestrem. Je tedy úspěšný hudebník, bydlí 5 minut od orchestru v překrásném apartmánu.

Jsem moc ráda, že slyšíme reálné zkušenosti, protože něco takového v naší zemi slyšet nemůžeme. Není to tu legální. Ráda bych se tě zeptala. Spousta lidí věří tomu, že člověk musí být kvalifikovaný učitel, když chce vzdělávat své dítě doma. Ale musím zmínit jednu věc, kterou jsi prohlásila na jednom ze svých CD zvaných „Sebeřízené učení“ z celého setu CDček „Věřme svým dětem, věřme sobě.“, které doporučuji každému, kdo uvažuje o sebeřízeném vzdělávání pro své dítě. Řekla jsi tam: „Pedagogika je způsob, jak přimět někoho učit se něco, co se učit nechce. O tom je pedagogika. A v podstatě, pokud jste učitel, tak víte, že trávíte čas tím, že hledáte triky: Jak můžeme dostat tyhle malé lidi, kteří se nezajímají o daný předmět, protože si sami nezvolili tam být? Jak je můžeme přimět to udělat? Jak jim to vnucovat a ještě zařídit, aby to vypadalo, že se u toho všichni bavíme? Neboli jiný způsob, jak je naučit lhát.“ Má otázka tedy zní: Jsou tyto pedagogické metody a triky přínosné nebo kontraproduktivní pro učební proces dítěte?

Já si myslím, že už sis na tu otázku odpověděla. Protože jsem to tam popsala humorně a jasně, jak destruktivní jsou. Zmínila jsi, že se tím dítě vlastně učí lhát. Ale ještě doplním to, co jsi citovala. Marníme totiž čas dítěte. Protože dítě by ten čas využilo lépe a my ho z toho vytrháváme, aby se učilo věci, o které se nezajímá. Děti by přitom ten čas využily na učení věcí, které je vážně zajímají. A my je tím přerušováním od toho strašně vzdalujeme.

Můj syn už v 10 letech hrál s orchestrem a bylo to díky tomu, že mohl následovat své vášně už od 6 let a pořád. A byla to jeho vlastní motivace. Anebo to dítě, které bylo v tom televizním pořadu. Bylo mu 13 let a bylo na univerzitě mezi nejlepšími studenty a zabývalo se vědou. A bylo to proto, že následovalo svůj zájem – vědu. A mělo na to 10 hodin denně. Jeho matka řekla, že to dělá vlastně celý den. Příležitostně se dostal také k dalším tématům. Ale způsob, jakým se lidé učí, je takový, že se velmi zaberou do čehokoliv, co jim poručí tento program (v hlavě) v jejich mysli, ke kterému my nemáme přístup, a o kterém nemáme ponětí.

A jdou si za tím s vášní. Mohou se věnovat dva roky jednomu předmětu, raději než to „rozdělování“ a roztřišťování jejich pozornosti zvoněním zvonku po jedné hodině či 15 minutách. A nenechají je rozvíjet jejich dlouhodobou pozornost. Ve skutečnosti ji už dávno mají. Narodily se tak. A znáte to, když se chtějí učit nějakou věc, jsou do toho celé zabrané. Staví něco z modelíny nebo skládají puzzle o 2000 kouscích. Když dělají, co chtějí, mohou se jedné věci věnovat hodiny.

Ano, například při čtení knihy.

A při čtení knihy? To vám děti říkají: čti tu stránku znova a znova. Zamilovaly se do jedné stránky. Máte 3-4leté dítě? A kdo ztratí pozornost první? Rodič. A já prosím rodiče: Prosím, čtěte jim to tolikrát, kolik chtějí, i když ztrácíte svou trpělivost. To vy máte poruchu pozornosti. Protože jste chodili do školy, dívali jste se na televizi a zažili jste všechny tyto moderní způsoby života. Děti se rodí s NEJVĚTŠÍM rozsahem pozornosti.

Chtěla bych ti vyprávět příhodu. Která vystihne tuto problematiku pozornosti, o které nyní hovoříme. Když bylo mému nejstaršímu synovi 6let, toho léta řekl, že se chce zúčastnit rekreační výukové hodiny. Jednou nebo dvakrát týdně docházíte na hodinu, jen tak pro zábavu. Byl tam vědecký kroužek, kde učitel dal všechny experimenty na zem, aby s nimi mohly dělat, co chtějí. Což bylo skvělé. A potom se přihlásil na výuku hudby. Improvizační hudby. A potom také do výtvarného kurzu. O hudebních kurzech ti povím ještě něco později, jestli se nám to někam bude hodit.

Ale co se týče výtvarného kurzu, ten byl 2 hodiny dlouhý. Přivedla jsem ho do kurzu, on řekl: „Můžeš jít, vyzvedni mě tu za 2 hodiny.“ Když jsem ho vyzvedla za 2 hodiny, nebyl tam. Otevřela jsem dveře, viděla jsem všechny děti, jak kreslí. Viděla jsem učitelku a říkám jí: „Kde je Jonatán? Kde je moje dítě?“A ona povídá: „Dobrá. On zlobil. Takže jsem ho potrestala a je v kanceláři sekretářky. Vyloučila jsem ho z hodiny.“ V tu chvíli jsem měla na rtech velký úsměv. Ona se tedy nesmála. Takže jsem vyšla nahoru po schodech a uviděla jsem nohy sekretářky a mého syna, slyšela jsem radostné hlasy. Bavil se se sekretářkou a měl se skvěle. A slyším, jak mu říká: „No uvidíme, co na to řekne tvoje matka.“Čehož se samozřejmě nebál.

Takže šel ze schodů a aniž by se mě na cokoliv zeptal, povídá: „Mami, tak skvěle jsem se bavil se sekretářkou. A už nepotřebuji chodit na výtvarné hodiny, protože mě ta učitelka vyrušuje. Doma mohu kreslit, aniž by mě někdo přerušoval.“Takže když jsme si spolu povídali cestou domů, ukázalo se, že učitelka měla ten dojem, že děti neudrží pozornost. Takže je každých 15-20 minut přerušovala, aby dělaly něco jiného. Jako první začaly malovat. A on by vydržel malovat klidně ty 2 hodiny. Ale ona chtěla, aby přestal malovat, aby vyprávěla nějaký příběh o medvědovi a potom by děti malovaly něco jiného, o medvědovi. A on to nechtěl dělat.

A on byl zvyklý, že jeho autonomie je respektována. Takže když mu učitelka řekla: „Musíš přestat malovat.“ Tak on na to reagoval stylem: „Co tím myslíš? Já se umím o sebe postarat a chci kreslit.“ Načež pokračoval v malování a ona ho za to potrestala. Ale on to jako trest ani nevnímal, protože nikdy trestání nezažil. Vůbec tento koncept neznal. On si pomyslel jen: „Oo, jdu za sekretářkou.“ A bylo to velmi povídavé dítě, hodně komunikativní a společenské. Neměl žádné problémy socializovat se s dospělými. Nenosil v hlavě koncept, že by se měl bavit jen s někým, „kdo je stejného věku jako on“. Takže sekretářka pro něj byla skvělou kamarádkou. A evidentně se spolu měli výborně. A jak řekl, od té doby chce zůstat doma a malovat si tam, kde nebude nikdo přerušovat jeho velkou pozornost. Mám spoustu takových příkladů. Obzvláště s tímhle dítětem. Kdy je natolik sebevědomý tváří v tvář učiteli, který si myslí, že ho může ovládat nebo když chce rušit jeho pozornost, když by mohl pracovat klidně hodiny a učit se a učit se nebo dělat a dělat, cokoliv ho nadchne.

Takže jaká byla vlastně tvá úloha jako rodiče, který vzdělává své děti doma? Jak jsi připravovala například prostředí pro učení, abys dětem pomohla být v jednou životě úspěšnými. Myslím, že spousta lidí, obzvláště těch, kteří slyší o unschoolingu poprvé, to dezinterpretuje jako zanedbávání. Mohla bys vysvětlit rozdíl?

Ano. Existují mezi homeschoolery ti, kteří spíše provozují unschooling, kteří by potvrdili, že to není zanedbávání a ve většině případů se o ně nejedná. A dokonce i radikální unschooleři. A neříkám, že jeden či druhý znamená zanedbávání. Je to jejich způsob. A potom jsou zde homeschooleři, kteří se rádi věnují svým dětem, vstupují do toho a učí se spolu každý den. Je spousta typů lidí.

Já osobně jsem nepřipravovala nic den za dnem, spíše jsem je následovala, než abych jim něco připravovala. Jinými slovy jsem pozorovala, co děti zajímalo, a ujistila jsem se, že je zásobuji. Aby byla jejich vášeň naplňována.

Takže když vidím 3leté dítě, jak sedí u piana a snaží se vykoumat, jak se hraje nějaká hudba – hodiny a hodiny, mívají neuvěřitelnou trpělivost, dokonce Bachovu hudbu, trvá to dlouhou dobu sladit ruce – tak jsem je potom brala na koncerty. Hrála jsem jim hudbu, tančila jsem s nimi, zúčastnila jsem se toho, když hráli na piano. Hráli jsme různé improvizační hry, které jsem díky nim vynalezla. Tohle učím i lidi, kteří chtějí pečovat o hudební vlohy dítěte – každý má talent na hudbu do určitého stupně, nemusí být speciálně talentované. Mohu to ukázat každému.

Myslím, že umění by měly být děti vystaveny. Takže jsme měli výtvarné potřeby, modelínu, různé druhy papírů. Koupili jsme si roli a pověsili na zeď, protože náš nejstarší syn byl opravdu zapálený do malování. A miloval ten velký prostor. Takovou odezvu mám na mysli.

Nevypadalo to tak, že bych ráno vstala a ptala se, co s nimi mám ten den dělat. Spíše jsem ráno vstala a sledovala, co budou dneska dělat oni. Na jakou jízdu mě vezmou. A s čím budu muset přijít já, abych podpořila to, co je zaujme a abych zajistila, co budou potřebovat, protože pro to mají takovou vášeň.

A oni se CHTĚJÍ UČIT.

Například můj prostřední syn procházel věkem, kde se zajímal o čísla, čísla, jen čísla. Jediné, co chtěl dělat, bylo počítání, vysvětloval různé druhy relativity – svými vlastními slovy. A zkoušel sčítat čísla. Takže jsem koupila násobilkové kartičky, on se tím zaobíral a potom jsem si všimla, že se naučil násobit. Takže jsem nakreslila násobilkovou tabulku. Ukázala jsem mu dva příklady, jak to funguje. A nic víc a nechala jsem to na něm. Vyplnil zbytek, protože se mu to strašně líbilo. A nikdy jsem mu neříkala, aby se to učil nazpaměť, ale spíš aby si to odvodil logicky. Když násobíš 3×8, tak máš 8, přidáš další 8 a potom další 8. Počítali jsme to, s tyčkami, jakkoliv to chtěl dělat. Byl docela malý. Takže to dělal. Dokázal zjistit celou násobilkovou tabulku a bylo to pro něj velmi vzrušující.

Neudělal jedinou chybu. To bylo velmi zajímavé. Potom řekl, že to bylo moc jednoduché a že chce násobit stovky stovkami, takže jsme používali tu roli papíru. Aby mohl násobit 50×50. Nebylo to ani dost velké na 100×100, protože jsem to musela psát pro malé dítě velká čísla. Takže násobil 50×50. Nedokončil to, ale neudělal tam chybu. Už to bylo nekonečné, protože to byla spousta práce.

Ale přišel na to, jak to dělat. A o pár let později mi ukázal, jak pracoval s klidně 10místnými čísly, nebo 7místnými – miliony. Sčítal je správně a potom to kontroloval na kalkulačce. A sčítal je zleva doprava. A my jsme se je učili sčítat ve škole zprava doleva. Ale učili jsme se to jako roboti. Říkali nám: Takhle to musíš dělat. Vezmete zbytky a přesunete je sem, a tak dále. Byla jsem dobrá v matematice, ale nikdy jsem nepochopila ten problém se zbytky. A jak se to dělalo. Byla to pro mě záhada. Vezmete zbytek a další zbytek a na konci je to z nějakého důvodu správně. Takže tohle dítě to počítalo zleva doprava a vyřešil ten problém sám, ze zbytků a potom změnil číslo vlevo. Takže mi to vysvětlil a poprvé v životě jsem tomu porozuměla.

Takže vyvinul svou vlastní metodu…

Přesně tak. A nikdy nepsal zprava doleva. Stále to dělal zleva doprava. Udělal něco, že věděl, co bude poslední číslo nalevo. Povídal něco ohledně posledních 3 čísel, nepamatuji se na to, jak mi to vysvětloval. Ale v základu měl svou vlastní metodu. A vynalezení vlastní metody rozvine mozek dítěte mnohem více než jakékoliv následování instrukcí někoho jiného.

Mé děti se také naučily samy číst. Vynalezly 3 rozdílné metody. A naučily se číst ve 3 různých věkových obdobích. Každý si vynalezl svou vlastní metodu, jak číst. Takže vynalezení té metody z člověka dělá génia. Znáte to, lidé pracují v kancelářích, aby vyvinuli knihy a metody, jak naučit děti číst. Pracují na tom roky. A potom tu máte 6,4 a 8 či 10leté děti, které vynalézají vlastní učební postupy a způsoby, jak se naučit číst. Toto vynalézání je rozvíječ mozku. A samozřejmě, že potom umí číst fantasticky, protože to skutečně pochopily právě tak jako s těmi čísly. Takže 3 děti, 3 různé metody, ony vynalezly způsoby a já jsem v tom nebyla zapletena. Četla jsem jim? Rozhodně. Měla jsem prst pod písmeny hodně krát? Ano, rozhodně. Zpívala jsem knížku s abecedou. Znáš: Sviť mi hvězdičko? V Americe to zpíváme. A zpívala jsem jim A jako tohle, B jako tamto, četli jsme různé typy knih.

Hráli jsme hry s čísly, vynalezli jsme také nějaké číselné a písmenkové hry. Hrála jsem je s nimi, a hrála jsem to s nimi, jen když chtěli. Když s tím sami začali. Když jsem řídila auto a jeli jsme na lekci hudby, jeli jsme celou hodinu, prosili mě chlapci, abychom hráli hry s čísly. Protože to byla zábava. A říkali: „Je řada na mě, nee na mě.“Takže jsem diktovala 9×3-4 děleno něčím. A sama jsem to musela vynásobit, abych to mohla porovnat, když přijdou s výsledkem, jestli je to správně. Také jsem samozřejmě mohla udělat chybu. Ale jinak jsme to prostě hráli, zatímco jsme jeli v autě nebo jsme byli na procházce. A když to chtěli, bylo to jejich přání, požádali mě o to a já na to reagovala, hádali se o to tak moc jako o nějaké sladkosti. My jsme tedy neměli sladkosti, to je úplně jiné téma. Ale jakoby to byla nějaká domácí sladká pochoutka. Nebo jako když se jde na hřiště, kdo půjde dřív na skluzavku nebo na houpačku. Protože to byla jejich věc, tak strašně to chtěli. A to jsme to nedělali celou dobu.

Co se týče druhé části dotazu: Také jsem nedělala „nic“. Ale ptala ses vyloženě na zanedbávání. Trocha zanedbávání je v pořádku. Ale nejedná se poté o zanedbávání, nebudeme to tak nazývat. Myslím tím, že je máte nechat být a máte si dělat své věci. Takže my tu žijeme v lese na kopci. Je to bezpečné, žijeme totiž na ostrově. Bydlíme tu na venkově. Přestěhovali jsme se sem kvůli tomu. Chtěli jsme, aby tu děti zažily tuhle svobodu. Ne každý to má.

Ale může mít svobodu ve svém domově, i když žije například ve městě. A jsou různá místa, kam můžete jít, například na hřiště, do parku, potom si sednete a předstíráte, že čtete knihu, takže děti nemají pocit, že jim tolik vměšujete do toho, co dělají. Potřebují stavět hrady. A jeden z mých synů si v lese postavil dřevěný domek jen pro sebe, byl to jeho koutek. Šplhali po stromech, vymýšleli hry, sbírali slimáky a krmily je. Utíkali dokola, jezdili na kole pořád dokola a dokola, na koloběžce a zkoumali rovnováhu. A v zimě, když byl sníh, klouzali se z kopce na saních a plastových taškách a čemkoliv, co si vymysleli. Nebo se navzájem tahali ve vozíčku a hráli sami deskové hry.

Měli jsme nesoutěžní deskové hry. A neučili jsme je soutěživosti. Takže i soutěžní hry jsme hráli spíše kooperativně. Spolupracovali třeba i při Monopolech, hrách na zapamatování. Neučili jsme je, aby spolupracovali. Ještě se se soutěžením nesetkali. Pomáhali si navzájem a skládali společně hromádku karet, které k sobě pasovaly. Normálně by každý měl svou hromádku a přál by druhému dítěti, aby se mu to nepodařilo, jako ve škole. Ve škole když se učitel zeptá na otázku a Johny zvedne ruku, a učitel potom vyvolá Leilu, a ne jeho, tak si bude přát, aby Leila selhala, aby odpověděla špatně.

Socializace…

Kdybychom hráli hru a každý by měl svou vlastní hromádku, a bratr byl na řadě, přáli bychom mu, aby selhal. Spousta toho, co se děti učí ve škole – ty „sociální dovednosti“ – je přát ostatním lidem, aby selhali. A chtít vyhrát za každou cenu na úkor ostatních. A když naše děti hrály pamatovací hry, pomáhaly si zcela přirozeně. Protože jsou od přírody kooperativní. Člověk je společenský tvor, který chce vytvořit dobrý konečný výsledek. Jako když hrají v orchestru, jedinec není podstatný. Produkuje hudbu, konečný fenomenální výsledek, na kterém záleží. Ne na jedinci. Jsme přínosem. A dvě z mých dětí hrají odmala v orchestru. Snad jsem zodpověděla otázku.

Chodili jsme také na koncerty a do muzeí, ukazovali jsme jim různé věci. Ukazovala jsem jim toho hodně. Je pochopitelné, že se nemůžete nechat vést dítětem, když ani neví, že něco existuje. Takže když jsem říkala, že jsem ráno vstala a následovala jsem jejich cestu, tak ano. Poté, co jsem jim poskytla v domě velkou knihovničku.  A zavedla do knihovny ve městě, chodili jsme do muzeí, dělali jsme výlety, což je zeměpis. Jezdili jsme hodně, chodili jsme do přírody, plavali jsme, tančili.

Tančila jsem dokonce jeden africký tanec a jedno z mých dětí se naučilo bubnovat. Naučilo se na africký buben a začalo si vydělávat peníze tím, že bubnovalo na hodinách. A dělali různé lekce, kde hráli na flétnu, nahrávali to, dělali skupinové lekce. Vybrali si, co chtěli dělat. Jeden z nich hrál v mnoha divadelních představeních. Jeden z nich zpíval ve sboru na chvíli, dva z nich byli v orchestru.

Takže jsem je následovala, ale také ukazovala, co je k dispozici. Z toho, kdo jsem já, co znám, a když se začali zajímat o věci, které neznám, neboť jsem se snažila jim toho ukazovat hodně, alespoň skrze knihy, tak jsem najala učitele. Najala jsem učitele biologie a vědy ze střední školy, aby došli za mými dětmi jednou týdně a zodpověděl jejich otázky a šel s nimi do přírody. A skupina homeschoolerů tady se scházela dohromady, kempovali jsme spolu, navštívili jsme rozličná místa, akvárium,…

A na ostrově jsme měli jednoho z astronautů, který byl na Měsíci. Žije tady. Znalec astronomie. Přinesl své nástroje, tlusté knihy a další věci. Byli spolu, dívali se na oblohu, srovnávali, co je učil a co bylo v knihách, a tak dále. Objevilo se spousta příležitostí. A je to neskutečné, kolik se toho vynoří a kolik se toho i my rodiče naučíme společně s našimi dětmi. Panečku, sama jsem toho nevěděla tolik o hudbě, a to hraji na piano a zpívám. Ale skrze děti jsem se toho o hudbě naučila mnohem víc. Je to obrovské množství učení, mnohem více, než dokáže poskytnout jakákoliv škola. A zaměřujeme se na to, co dítě skutečně zajímá.

To není zanedbávání. To není, jako když sedíte v pokoji, čtete si knihu a vaše děti jdou a dívají se na televizi a jedí gumové medvídky. Moc v to nevěřím. Nejde vyloženě o zanedbávání. Obávám se spíš toho, že místo toho, abychom vychovávali své děti my, vychovává naše děti průmysl. Když jim poskytujeme hodiny a hodiny indoktrinace a gumujeme jim mozky kreslenými seriály, které jsou plné podprahových reklam, a když jim dáváme nezdravé jídlo, které tělu způsobuje závislost na konzumaci ještě více nezdravého jídla, tak potom nejde o to, že bychom je až tolik zanedbávali, jako spíše věšíme svou rodičovskou práci na hřebík a necháváme dělat tu práci někoho jiného. A průmysl nedělá takovou práci, kterou bych si přála pro své děti.

Ale někteří lidé nachází rovnováhu, kdy nechají děti koukat na televizi a jíst nezdravé jídlo a hovoří o tom. Někteří rodiče prohlašují, že jejich děti nějak našly rovnováhu. Jsou otevřené a diskutují o kladech a záporech různých věcí. Byla jsem v tomhle úspěšná v oblasti videoher, objevovali jsme společně klady a zápory, děti to měly vyvážené docela pěkně. Ale ne každé dítě je stejné. Řekla bych, že když se rodiče chlubí, že můžete být vyrovnaní, protože jejich dítě se dívá na tv a jí bonbony, protože si o tom povídají, atd. Týká se to pouze toho dítěte.

Netýká se to všech dětí. Protože mám rodiny, které mi volají v zoufalství. Začaly v téhle rovnováze a dítě za poslední roky nedělalo nic jiného, než bylo na počítači. Nebo na videohrách, televizi, nezajímalo se o nic jiného. A jsou závislé na cukru, nakupování atd. atd.

Takže ne všechno musí být v rovnováze a my musíme reagovat na to, kdo dítě je a co ve skutečnosti potřebuje. Některé děti potřebují trochu struktury. Některé děti potřebují, abyste jim najali učitele, jako jsem potřebovala já. Nemohla jsem učit hrát své děti na cello, housle nebo jak se stát dirigentem. Musela jsem tedy najmout učitele, kteří to pro ně udělali. Ale někdy jsem seděla a psala článek a ony si hrály v lese, lezly po skalách, přišly zpátky, dělaly si své věci a potom najednou vpadly do domu a křičely: „Mami, máme hlad!“ Nebo si dělaly jídlo, když byly starší. Jenom mě přišly poprosit, abych se postarala o jednu či další věc. Byly při tom celé zablácené, měly úsměvy od ucha k uchu a tolik se toho mezitím naučily hrabáním se v bahně, sbíráním mravenců a kamenů. Vyprávěly mi o všech těch úžasných věcech, které právě ve světě objevily.

Ráda bych se zeptala na jednu věc, které se lidé často bojí. Obávají se, že doma vzdělávané děti se nedokážou naučit samostatnosti. Že budou závisláci na rodině, že nebudou v životě samostatné.

To je divné.

Je to ale častý dotaz: „Jak se mohou naučit nezávislosti, když jsou s maminkou celou dobu?“ Ale když jdou děti do školy, kde jsou sice oddělené, ale nemohou se nezávisle rozhodnout, co budou dělat po většinu času …

… tak se stanou se závislé na učitelích, že?

Měly by se tedy doma vzdělávající rodiny obávat o budoucí samostatnost svých dětí?

To záleží, jak to dělají. To, co z dětí dělá závislé, je ještě více školy, než domácí vzdělávání samotné. Ale dítě může jít i do školy a ve výsledku to záleží na rodiči. Dítě může jít do školy a zůstat nezávislým myslitelem. Když je rodič podporuje, aby bylo samo sebou. A je to stejné v případě domácího vzdělávání. Když je domácí vzdělávání prostředím, které je hodně indoktrinované, jako je to ve škole – stylem: My to děláme tímhle způsobem a je to jediný správný způsob a ty musíš být hodný chlapec a potěšit svou matku a dělat své školní úkoly nebo být nejlepší v tomhle a dosahovat v tom něčeho, i když je to vášeň rodiče, a nyní to musí být podle jeho pravidel… Potom můžete nesamostatnost/závislost způsobit kdekoliv.

Mnohem snadnější je způsobit závislost ve škole, pro spoustu dětí je škola obrovskou závislostí. Protože tam strávíte 12 let, kde do vás vtloukají, že jste závislí na učitelích, kteří naplánují, co máte studovat, že sami nevíte, co se chcete učit. Někdo jiný o tom rozhodne místo vás. Nevíte ani jak dlouho se tomu budete moci věnovat, zvonek zazvoní a rozhodne za vás. Musíte být testovaní, abyste zjistili, jestli jste to splnili a že znáte tu látku. Celá ta věc je tak ovládající, že se učíte nesamostatnosti vlastně celou dobu.

A chcete se stát hodným chlapečkem, hodnou holčičkou, kteří vyhovují a splňují jejich nároky. Když už něco, tak vás škola naučí řídit se názory někoho jiného. Abyste zapadli, v negativním smyslu. Být jako každý jiný. Být tím hodným dítětem, jak se říká. A doma se to může stát, ale zřídkakdy stane. Takže přeměnit domov, kde jsou děti svobodné a nezávislé od prvního dne a udělat z nich závislé na rodičích, je velmi nepravděpodobné a těžké udělat. Rodiče by museli být dogmatičtí, ovládající, stanou se prostě školou.

Takže bych řekla, že v unschoolingovém hnutí to možné není. To se nestane. U doma vzdělávajícího hnutí je to riziko, ne až tak jako ve škole, ale ano, musíte si dávat pozor. Takže způsob, jak si to ohlídat… A to by mohla být další otázka, jak tomu zabránit. Ujistíte se, že dítě řídí způsoby toho, co a jak se učí, kdy chtějí cvičit nebo se učit a že se nevměšujete do jejich života.

A že je nechválíte. Neukazujete očekávání: „To je dobře, že jsi to udělal. Bylo skvělé vyhrát tuhle soutěž. Nebo číst tuhle knihu. Nebo o cokoliv se jedná.“ Zůstanete neutrální. Jen je doprovázíte na jejich cestě. Není to vaše cesta. A je těžké to udělat. Obzvláště, když se dítě pro něco nadchne a má na to velký talent, je těžké se do toho nezaplést. Chcete, aby uspělo, a ono to vycítí.

A třetí část odpovědi. Jistý druh závislosti na rodičích je nevyhnutelný. Netýká se to ani tak školy, ale děje se tak čistě kvůli přírodě. Životu. Dítě je na vás závislé na matce kvůli přežití. Dítě je kvůli přežití závislé na rodičích po mnoho let. Takže jak se mají z té závislosti dostat? Co to má společného s domácím vzděláváním? Vždyť je 18,20 či 16 let krmíte. Jak by se mohly naučit nakrmit se samy?

Povzbuzuji rodiče, že jak děti rostou, postupně se učí samostatnosti. Protože chtějí. Protože je takhle příroda stvořila. Když jim nevstupujete do cesty a nemáte dogma, že to musí být podle vás. A když uvidíte, že se vaše dítě obléká jinak, má jinou filosofii, povzbuďte to.“ Já si myslím tohle, ty si myslíš tamto. To je v pohodě, nemusíme myslet stejně.“ Říkávala jsem svým dětem, když jsme spolu poslouchali hudbu: „Ty máš rád tuhle písničku, já ne. Mně se líbí ta další písnička.“A ocenila jsem to: „Ne, my nemusíme být tatáž osoba.“A sama na sobě také pociťuji jistou závislost na svých dětech. A nemá to nic společného s domácím vzděláváním.

Stává se to u rodičů dětí, jejichž děti jdou do školy. A obzvláště u těch, které dostávají nejlepší známky. Když jsou to jedničkáři, protože se snaží potěšit jak své učitele, tak své rodiče. Takže teď jsou lapeni v dvojité závislosti.

Závislost je velké téma. A způsob, jak být nezávislým, je zajistit, že jsou jejich autonomní – samostatné volby respektovány. A to začíná to již v dětství. Nemá to také nic společného s domácím vzděláváním.

Například, když chtějí vaše děti spát s vámi, a vy jim místo toho říkáte: „Ne, je ti 3,4 roky, je jedno kolik let, musíš jít spát sám. „Zrovna jste jim řekli, aby se staly závislými. „Nedělej to, co nezávisle cítíš uvnitř, dělej to, co ti řekne někdo jiný, abys dělal. Někdo jiný ví lépe, co je pro tebe dobré. Takže bys měl být závislý na ostatních lidech, kteří ti budou říkat, co máš dělat.“ A proto také s jídlem říkám, abyste měli doma jenom zdravé jídlo. Protože když začnete dětem říkat: „Tohle či tamto nesmíš jíst, není to pro tebe dobré.“ A jejich hlad jim říká, aby šly tamhle a vzaly si čokoládovou tyčinku. Ale vy jim opět jim říkáte: “ Co cítíš uvnitř, je špatně. Nenaslouchej sám sobě.“

Nebo jim říkáte: „Dej pusu babičce na rozloučenou.“ A oni nechtějí dávat babičce pusu. Nastavujete je vlastně ke zneužívání. Říkáte jim: „Někdo jiný má moc nad tvým tělem. A měl bys dělat to, co ti někdo jiný poručí.“ Nebo je nutíte, aby říkaly: Prosím a Děkuji, jak jsi zmínila na začátku. Ony se na to necítí. A to, co z nich vychází, nebude autentické. „Někdo jiný by mi měl diktovat, co mám říkat.“ Potom jako mladý dospělý člověk čelí nějaké společenské situaci a myslí si: „Páni, já nevím, co mám říkat. Co po mě chcete? Mám zavolat matce, aby pověděla, co mám říkat? Nebo bych měl zavolat učitelům do školy, aby mi poradili, co říct?“ Ne, vy doufáte, že dítě stráví své dětství tím, že bylo povzbuzované a podporované, aby poslouchalo svůj vlastní vnitřní hlas. Aby děti chodily spát, když jsou ony unavené. Aby jedly, když jsou ony hladové. Aby si mohly zvolit, na čem budou pracovat, co je jejich vášeň. A nenutit je někomu něco říkat, dávat pusy nebo děkovat. To není jejich věc.

Jeden z mých synů mnohokrát nechtěl moc mluvit s lidmi. Byl velmi stydlivý. Či spíše nebyl ani tak stydlivý jako introvert a alergický na povýšenecké chování dospělých. A lidé v naší zemi se chovají vůči dětem velmi povýšenecky. Ve vaší kultuře, mojí, je to všude stejné. V naší kultuře je už spousta lidí, která to tak už nedělá. Ale v Evropě jsem to viděla hodně krát. Takže dospělý přišel za mým 7letým synem, poklepal ho na hlavě a řekl: „O, Lenone, jak se máš? Co v tyhle dny děláš?“ A můj syn se mu podíval přímo do očí. Takřka vzteky. Neodpověděl. Milovala jsem to! Bylo to tak autentické.

Takže dospělák z něj páčil: „No tak Lennone..“, tak jsem řekla tomu člověkovi: „Nezlobte se, žádné doteky bez dovolení.“ To bylo zaprvé. A potom jsem řekla: „Nevypadá to, že by s vámi chtěl mluvit. Jestli chcete konverzovat, budu s vámi mluvit já.“A při téhle konkrétní události, když se mě tento dospělý člověk zeptal na něco ohledně mého syna, řekla jsem mu, že jestli se chce se mnou bavit o mém synovi, musím ho požádat o svolení. Tak často mluvíme o dítěti, když stojí vedle nás. A také jsem udělala tu chybu, nejsem perfektní. Chlubila jsem se úspěchy svých dětí přímo před nimi apod. Selhala jsem v tom mnohokrát, je těžké to nedělat. Ale když se ten člověk ptá mě na osobní otázky ohledně dítěte před ním… No udělali bychom to dospělým? My dvě se budeme bavit o Johnovi a on bude stát tady vedle nás. „Co John poslední dny dělá?“ Můžu se ho zeptat přímo, a když se mnou nechce mluvit, holt se dnes o Johnovi nic nedozvím.

Všechny tyto věci dětem pomáhají. A také potvrzení jejich pocitů. Když dítě řekne: „To bolí.“ Brečí a vy mu říkáte: „Ale, nic se neděje. Nebreč.“ Povídáme jim, aby nebylo nezávislé. Říkáme jim: „Nevěř tomu, jak se cítíš uvnitř.“ A přitom co cítí uvnitř, je správně.

A vím, jak by mohla znít další otázka, sice možná ne na tvém seznamu, ale rodiče se mě často ptají: „Ale co když děti dělají něco, co musím zastavit, aby to nedělaly?“ Není to bezpečné, nebo to není správné pro další dítě, apod. Na to říkám: „Jasně, můžete zastavit situace, kdy se bouchají, kdy chtějí něco rozbít. A přesto můžete potvrdit pocity. Dítě se možná zlobí a propukne v pláč, protože vážně moc chtělo tu hračku, ale patří na poličku v obchodě. A pořád je můžete naučit: „Jak se cítíš uvnitř, je správné. Opravdu si chtěl tu hračku. Vážně jsi chtěl vzít ten kyblík od toho dítěte na pískovišti. Myslel sis, že modročervený kyblík je krásný, to chápu. Nebo jsi chtěl zůstat venku a musíme odejít. Musíme odejít z bazénu, protože budou zavírat. Opravdu jsi tu chtěl zůstat déle. „Můžete je obejmout, nedělat ale z toho drama, mohou u toho i plakat, ale budou zcela vědět, že jim rozumíte. Jste úplně na jejich straně. Nenapravujete ten problém, protože potom byste je učili, že všechno vždycky půjde podle nich. Což je zcela jiné téma, tomu se nyní nebudeme věnovat. Zůstaneme u homeschoolingu.

Další domněnkou je, že se učí nezávislosti skrze vrstevníky. Když potkávají vrstevníky, odlučují se od rodičů a tak se naučí samostatnosti. Co je na tom pravdy?

V první řadě. Vrstevníci znamená stejného věku. Děti nikdy nemusí být s dětmi stejného věku. Vlastně to není moc užitečné. Neznamená to, že by některé nemohly být stejného věku po 10 věku zhruba. Jsou už schopné si hrát spolu mírumilovně. Ale obzvláště v mladším věku, je pro ně lepší být s někým starším, spíše jako v kmeni či rozšířené rodině. Spíše pobude s pár lidmi, ne celou skupinou.

Hození dětí do skupiny je nápad školy, proto to potom nefunguje, aniž by tu skupinu neovládal nějaký dospělý. Takže určité množství děti si nemůže hrát samo, aniž by tam byl někdo starší, jedno z dětí je starší. Rozdílný věk je nezbytný. Je pro ně velmi prospěšné hrát si s dětmi, neříkám, že ne. Ale ne s vrstevníky.

Abych se dostala ke konceptu vrstevníků. Není to užitečné, ve skutečnosti je to destruktivní. Celá problematika s vrstevnickým tlakem, který přichází později, je mnoha rodiči ignorována. Že vrstevníci mohou být rušiví. Protože se děti učí být jako všichni ostatní, to, že jsou stejného věku, to jen umocňuje. Všichni si musí oblékat to samé, nosit make-up, chovat se stejně, být stejně cool, mít sex, protože ostatní ho už také mají, líbat se s holkou, protože to tak dělali ostatní.

Je tam opravdu mnoho rizik spojených s vrstevníky, která mě přivádí k tvé předešlé otázce. Nenaučíte se nezávislosti ve skupině vrstevníků. Nezávislosti se učíte tím, že jste zakořenění do sebe, ať jste s kýmkoliv. A je jednodušší zůstat nezávislým, když jste jen s pár lidmi, a to v takovém počtu, který nepotřebuje dozor dospělého, který vám bude říkat, co máte dělat.

Takže 2-3-4 děti staršího věku, někdy 5 či více může něco spolu dělat bez zásahu dospělých. A také to, když jsou různého věku. Takže někdo se může starat o tyhle věci, jiný o další. A o malé děti je potřeba se postarat jako rodič například teenagerem, starším dítětem. Vrstevníci z dětí tedy neučiní nezávislé, nýbrž závislé. Nezávislost je něco, co se dítě učí doma od prvního dne, od porodu.

Další věc, které se rodiče často bojí, je, co se stane, když jejich dítě bude chtít jednoho dne na vysokou školu. A musí skládat zkoušky. Rodiče myslí na budoucí vysokoškolský život svých dětí téměř už od školky. A bojí se, že když děti nebudeme připravovat krok za krokem, například v matematice, i když je to nezajímá, že to nezvládnou, když bude potřeba. Máš nějaký příklad k tomuto tématu?

Ano, mám skvělý příklad. Když jsi těhotná, posíláš do svého břicha hadičky, aby se naučilo dýchat? Aby až vyjde ven, aby už umělo dýchat? Neřekla bych. Děti se nepotřebují učit v 5 letech to, co budou potřebovat ve 20 letech. Jestli si všimneš v dětství a kojeneckém věku, vypadá to, že když se dostanou do určitého věku, dozrají v mozku. Mozek dělá, co má, přechodný věk, hormony a zničehonic jsou schopny toho či onoho.

Slyšela jsem mnoho příkladů, které to demonstrují. Jeden z nich je můj nejstarší syn, a slyšela jsem stejný typ příhod i od klientů. Mozek musí dozrát do určité fáze, aby něco udělal, tak proč je trápit 12 let. Ještě něco povím, než budu vyprávět o mém nejstarším synovi. Všichni mí synové šli na univerzity a učili se na testy, které jsou ekvivalentem k dokončení střední školy. Jeden šel na vysokou v 15 letech a připravoval se na testy 3 týdny. A já se ho ptala: „Jak se můžeš naučit za 3 týdny něco, co učí 12 let?“ Jsi nějaký génius nebo co? A on řekl: „Ne, nejsem génius. Moc se tam toho neučí. Nevím, proč jim to trvá 12 let.“

Tedy já vím, co jim trvá 12 let. Protože podmínky pro učení ve třídě plné dětí stejného věku, které tam sedí a dělají něco, co dělat nechtějí za kontroly dospělého, jsou ty nejhorší učební podmínky. Nemůžete se učit tímto způsobem. Panuje tam strach, úzkost, je tam stanovené stejné tempo učení pro celou skupinu dětí. A děti nemohou učit jeden druhého, protože jsou stejného věku. A mohla bych pokračovat. Takže ano, trvá to roky. Zatímco když se do toho děti pustí samy od sebe třeba v 18 letech a pročtou si celou látku pohromadě…  tak například mému dalšímu synovi to trvalo několik měsíců, poté se dostal na vysokou.

A další v 16 letech šel do ročního startovacího programu, kam může jít namísto střední školy. A nashromáždil tolik kreditů, že když šel na univerzitu, byl již z poloviny hotový. Dokončil univerzitu během 2 let a nikdy ani nemusel tyto zkoušky skládat.

To je skvělé.

Ano, měl prostě tolik kreditů. Je spousta způsobů. Někteří lidé jsou přijímáni na univerzitu na základě pohovoru s děkanem. A děkan je někdy natolik inspirován, že je tam konečně někdo, kdo není jen hodný kluk s dobrými známkami a o kom učitelé říkají, že je skvělý, ale sedí tam někdo, kdo mluví sám za sebe, a mluví o tom, kým chce být v téhle škole a je z toho nadšený, že z toho vznikají fenomenální reporty, kdy je děkan velmi ohromen.

Ale co jsem chtěla říci o vývoji mozku a mém nejstarším synovi. Když se rozhodl jít na vysokou školu, řekl mi, že bude dělat tyto testy. Zeptala jsem se ho, jestli ode mě něco potřebuje. A on řekl, že potřebuje hodiny matematiky. Protože byl jedním z mých dětí, který se o matematiku nezajímal vůbec. Za celé roky. Byl průměrný. Znal toho hodně z historie, životopisů, vědy, všeho, kromě matematiky. A gramatiky, i když tu docela ano, protože je nyní spisovatel. Zeptala jsem se ho: „Potřebuješ učitele?“ A on řekl: „Ne, už jsem si koupil matematickou učebnici. Podíval jsem se doprostřed. Podíval jsem se na konec. A vyřešil jsem ten problém na základě vysvětlení. A když vidíš to vysvětlení, vyřešíš ten problém a nepotřebuješ učitele. Tak se to naučil, složil testy a šel na vysokou.

Zase jsem se ptala sama sebe. 12 let školy? Chyba je v tom, že to nemusí trvat 12 let. 12 let to trvá v abnormálních podmínkách. To stejné v demokratické škole v Bostonu, kde se děti chtěly učit matematiku a poprosily učitele. Prošly 6-7let matematiky v lekcích během 6 týdnů. Měly hodiny 1-2x týdně a pokryli s ním celou látku.

To je nezvyklé…

Ano, protože chtěly. Byly z toho nadšené, iniciovaly to a není to zas tolik látky. A když máte skupinu 5 dětí, vědců, kteří jsou do toho blázni, a chtějí to dělat, není to tolik látky. Nepotřebují být přikované 12 let.

A nezapomínej, že jsou přitom odtrženy od toho co by se stalo jejich vášní a profesí v budoucnu. Není to jen o tom, že to nepotřebují. Neříkejme si, že jsme je učili sice od 5 let, ale není to přece katastrofa, ví přece tohle a tamto. Ne. Je to prostě ztráta. Protože těch 12 let… kdy ho v 10 letech učíte to, co potřebuje vědět ve 20 a ony v 10 letech by naopak potřebovaly být volné v následování svých vášní,takže v těch 20 by byly mnohem dál ve vědě, gymnastice, čemkoliv, pro co se rozhodnou, tak je ve skutečnosti ochuzujeme a zase je učíme být závislými.

Učíme je respektovat onu autoritu. Učíme je celý ten proces závislosti. „Nevím, co bych se měl učit, někdo by mi měl říkat, co se mám učit, kdy dělat testy.“

A vlastně celý ten koncept s testováním. Je to tak povýšenecké a slouží k ovládání. Je to opravdu odporné.

Ano, víš, když rodiče pošlou děti do školy, nevidí je celý den, chtějí to udělat nějak transparentní, aby viděli, že se dítě něco učí. Že je tam neposílají pro nic za nic. I rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo testováno.

Ano, viděla jsem to. Ani ne tolik v Americe, ale zase když se rozhodnete pro domácí vzdělávání, musíte se také doma vzdělávat. Musíte sami sebe odškolit. Musíte na sobě pracovat. Lidé možná vědí, že je poskytuji přes Skype, Zoom nebo telefonicky, případně emailem, když lidé chtějí, když tolik neovládají jazyk a preferují spíše email. Dělám soukromá sezení, kterých se mohou zúčastnit online. Mám také webináře a nahrané webináře, které si lidé mohou koupit a stáhnout a hodně se z nich naučit. Řekla bych tedy, že spousta rodičů mi volá kvůli nějakým emočním problémům, či chování.

Ale spousta rodičů mi také volá, jak vychovat sami sebe, aby se odškolili, aby nepropadali úzkostem kvůli tomu, co se děti učí. Protože naše úzkost ohledně toho, co bude naše dítě umět v 15 letech, když teď je mu 7, způsobí jen to, že se budeme snažit dítě ovládat a napácháme spoustu škody.

Pravdou je. A to si může teď každý, kdo chce projít proměnou, oddechnout: Kdyby děti nědělaly nic, ale hrály si celé dny prvních 12-15 let svého života, byly by emočně sebejisté, měly v sobě jasno, byly by nezávislé a schopné – skrze hru, protože hra je učení, je to to nejlepší učení, což je důvod, proč si všechna mláďata savců hrají, takto se učí……vidíte to v přírodě. Hrají si, aby se naučila. I lidská mláďata si hrají, aby se naučila. Když je necháme hrát si, naučí se sociálním dovednostem, fyziku, o přírodě, biologii, naučí se toho tolik. Nemusí k tomu mít akademická slova, ale naučí se a budou mistry. Je to v pořádku. A později dosáhnou věku, kdy budou chtít zapadnout a znát akademickou terminologii, apod. k čemuž také postupně dochází, protože mluví s rodiči, čtou knihy nebo jsou online.

 I když si celý den hrají, není to tak, že by nebyly vystaveny dalším věcem, Ale když se o ně převážně staráme, sytíme je, milujeme a necháme je si hrát celý den do věku, který je u každého jiný – něco mezi 12 a 16,17 roky, přijdou se svými potřebami tehdy. A za pár týdnů či měsíců pokryjí celou školní látku během okamžiku. Stejně jako se učily chodit. Jako se učily dýchat. Přesně tak, jak se naučily mluvit. To se stalo také dost nesouvisle. Trochu pomaleji, je to více komplexní, jedna z nejsložitějších věcí k učení. Naučit se celý jazyk a celý koncept jazyka. A zvládnou to naprosto samy.

Co si vůbec myslíme, že jim máme ještě dělat? Ovládnou jazyk! Vždyť není moc složitějších věcí než zjistit z poslechu rodičů, co dělat se svým jazykem a rty, svaly, abyste vyprodukovali specifický zvuk. A pochopili, že to něco znamená. Koncept lásky nebo chtít – co je chtít? To jsou abstraktní koncepty. Je jednoduché říct tohle je „kniha“, „počítač“, „židle“.  Ale děti rozumějí konceptům. Ve věku 3 let už většina z nich mluví jazykem, kde je spousta konceptů. A ty jsou naprosto abstraktní a vynálezem mysli. Když se dokážou stát mistrem v tomhle a v chození, práci s rukama……vždyť jsou to učící stroje.

Jenom jim nepřekážejte. Jsou to učící stroje. Škola jim stojí v cestě.

A nepatřím mezi fanatické lidi, kteří si myslí, že byste nikdy neměli posílat své děti do školy. A když je nemůžete neposílat do školy z nějakého důvodu – Jací jste doma, a jak se bavíte o škole? Stále může udělat velký rozdíl, aby pořád myslely samy za sebe. Aby byly nezávislé, aby si uvědomily: „Dobrá, musím nějak vyhovět té škole, ale takhle život nefunguje. A neznamená to, že musím být závislý na ostatních, aby mi jiní říkali, co mám dělat.“ Je důležité to mít na mysli.

A jsou také školy, které pečují o spojení sám se sebou. Jako například demokratické či reggio-emilia školy. A spousta dalších, které nemají specifické globální jméno. Existuje soukromá škola v Seattlu, která si říká jednoduše Svobodná škola. A nemají ani budovu. Je to takové shromáždění. Nemá to žádné náklady, je to svobodné ve všech směrech. Prostě objevují věci na základě toho, co chtějí děti dělat. Dobrovolničí a dělají spoustu různých věcí. Jmenuje se to Seattle Free School.

Jsem si jistá, že malá místa a města mají spoustu variací škol, které jsou ekvivalentem homeschoolingu a unschoolingu. Jen to dělají ve skupině. Často přednáším veřejně v Evropě, dokonce mám tour na podzim. A kdykoliv přijedu do Evropy, jdu do školy Arco ve Švýcarsku, v Bernu. A Arco škola je vládou dotovaná skupina domškoláků, která má svůj domov – budovu, velkou budovu, velký dvůr, výhled, všechno. A oni si navrhli různé místnosti v budově na různé předměty. Mají místnost pro zeměpis, tělocvičnu, hudebnu s nástroji, které rodiče darují a přinášejí s sebou. Rodiče a děti docházejí denně, zůstávají, jak dlouho chtějí, a dělají věci spolu.

Nevýhodou homeschoolingu bývá izolace. Proto rodičům říkám: „Hledejte, potřebujete komunitu.“ Takže Arco škola je fantastickým řešením. Můžete rozhodnout, jestli mít jeden domov či několik, nebo navštěvovat každý den domov jiné rodiny se skupinou 3-7 dětí různého věku. Scházejí se spolu. Obden, dvakrát týdně. Cokoliv takového. Je to velmi důležité a užitečné. A v Arco škole jsou každý den, ale nemusí. Ale nevím, jak je to tam s přihlašováním v případě bezpečnosti, protože některé děti tam jsou možná bez rodičů. Takže to někdo zapisuje, předpokládám. Ale je to překrásné místo a budova má 3 patra s pokoji a kuchyní. Děti se mohou věnovat umění, děti se tam mohou učit věci.

A jednu věc bych chtěla zmínit. Co zakomponovat v malém věku, a ony to chtějí. Mají rády umění. Když s nimi něco děláme pro radost, tančíme, vezmeme je na operu, na koncert, do divadla, hrajeme s nimi divadlo, máme barvy, papíry, modelíny, modelářskou hlínu, ukazuji jim muzea, zkrátka ta kreativní část jim poskytne schopnost naučit se cokoliv. Tato lidská schopnost tvořit jim potom bude užitečná. Rozvine to jejich kreativní mysl, která jim potom pomůže naučit se matematiku a například i jako jsem zmínila to psaní zleva doprava.

Ještě poslední otázku. Budu mluvit o situaci v naší zemi. Protože politici v naší zemi si myslí, že rodiče nedokážou své děti zodpovědně vychovat, a proto jim nařídili, aby zapsali děti dokonce do předškolního roku, nebo musí společně s dětmi dojít alespoň k ověřování, když se rozhodnou pro individuální vzdělávání.

Na rozdíl od Spojených států amerických, všech provincií v Kanadě nebo od Velké Británii, kde rodiče mají nevyšší autoritu při rozhodování o vzdělávání svých dětí. V naší zemi je unschooling společně se svobodnými demokratickými školami stále ilegální. A když chce rodina vzdělávat doma, musí sledovat nějaké vzdělávací plány, univerzální osnovy pro školy a jít na přezkoušení s dítětem 2x ročně, min. po dobu 9 let. Co bys doporučila rodičům v těchto podmínkách? Rodinám, které cítí, že sebeřízené vzdělávání je pro jejich děti nejvhodnějším řešením, ale jsou omezeny zákony tímto způsobem. Nemohou je posílat do svobodných-demokratických škol, ani provozovat unschooling.

No, vím o rodinách, které se právě z těchto důvodů odstěhovaly do jiných států. Obzvláště do Severní Ameriky, jezdí sem i z Německa.

Znám tedy rodiny, které se z těchto důvodů přestěhovaly. Našly také výbornou příležitost naučit se nové jazyky. Znám rodinu, která si koupila plachetnici a cestovala 10 let kolem světa. Fenomenální učení, máloco se tomu podobá. Vychovali dvě dívky, které toho ví hrozně moc o mořích a přírodě,zeměpisu, lidech, kulturách.. je to neuvěřitelné. Jsou i takové způsoby.

Musím ale říct, že pokud musíte zůstat v dané zemi kvůli jazyku, práci, z jakýchkoliv důvodů a je mnoho důvodů, proč lidé zůstávají na daném místě, že by v tom měli najít klid. A potvrdit pocity dítěte, když bude říkat, jak nenávidí ty testy. Prostě… „musíme to udělat. Jako když si musíme dát koupel a umýt ti vlasy. Musíme si čistit ráno zuby. Víš co, žijeme v téhle zemi. Pojďme udělat to nejlepší, co můžeme, abychom zůstali svobodní navzdory tomuhle.“ Protože popravdě není zas tak těžké projít těmi testy.

Tohle bychom měli mít na mysli. Stejně jako se můžeš připravit během 3 týdnů na zkoušky na univerzitu, nebo někteří lidé se připravují 2 měsíce, nemusí to být 3 týdny…tak testy 2x ročně znamená řekněme 2 týdny na přípravu. Namísto toho, abychom propadali úzkostem celý půlrok, můžete zkusit udělat něco jednou za týden, jestli by to byl jeden z vašich způsobů, abychom pokryli nějakou látku a cítili se lépe. A když to tak uděláte s pár testy a zjistíte, že během pár týdnů jste zvládli většinu učení a prošli jste těmi testy… A jste k dítěti upřímní: „Je to zákon. Taky se mi to nelíbí. Pojďme si projít těmi materiály, abychom si mohli zas celý den hrát.“ Stále vzděláváte doma a následujete jejich vášně. A oni potom vědět zcela jasně: „Aha, ještě je tu tenhle policejní stát s těmito starými názory a je to to jediné, co musíme zvládnout.“ Takže jsou potom v klidu. Není to jediná věc, kterou jako společnost „musíme dělat.“

Ano, je to špatně. Ale děje se hodně špatných věcí v této společnosti, které jsou politicky kontrolovány. Ale to je všechno, co s tím naděláme. Máme to dokonce i v Americe – hlavně ve zdravotnictví. Nemáme úplně správný způsob zdravotního pojištění, který by dovoloval využívat různé typy lékařů, nejen ty zabývající se západní medicínou. A je tu spousta dalších věcí, kterým musíte vyhovět. Když chci postavit byť jen malý domek na stromě, či něco většího pro děti, musím získat povolení, abych to mohla ve své zemi postavit.

Je to učební proces: „Tohle je země, ve které žijeme a tohle tu musíme udělat.“S tímhle přístupem jim nehrozí poškození. Není to konec světa. Jen se ujistěte, protože cílem není propadat při rodičovství úzkostem, tak stejně jako si nemyslíme, že potřebujeme celý život dřít, aby se jednoho dne dostalo na vysokou, a mohou to udělat během posledních pár měsíců, nemusí se učit celý půlrok, aby prošli nějakými testy.

Nemusíte každé ráno trpět s dítětem a nutit ho, aby dělalo věci do školy. Nechte je si hrát. A věnujte se tomu nakonec nebo jednou za týden. Najděte způsob, jak zůstat svobodní a nezapomeňte potvrdit jejich pocity, aby se z toho nestal problém. Je to součást učení v tomhle světě. Je to hra.

Ten „reálný svět“…

Přesně. Je to reálný svět. A v téhle zemi to máme takhle. Žijeme ve svých bytech, domech, platíme daně, když řídíme autem, musíme to dělat takhle, když chceme jet vlakem, musíme si koupit lístek, jet v určitou hodinu.“Dvakrát za rok holt musíme projít tímhle, nebudeme se hroutit ze všeho, co po nás chtějí.“ Pokusíte se to pro ně sepsat na papír a potom budete mít pokoj na dalších půl roku. To je život. Je to učení, jak být v téhle společnosti. Není to konec světa. Může to posloužit docela dobře.

A možná se něco naučí během toho procesu. Mohou říct: „Mami, nesnáším tenhle test, ale tahle maličkost v gramatice, které jsme se věnovali, mě vážně hodně zaujala.“

Děkuji za tvé odpovědi a čas. Bylo to potěšením tě potkat. Podělím se o tyto myšlenky s dalšími rodiči, kteří řeší tyto záležitosti. Myslím, že se jim to může hodit.

Děkuji. Těšilo mě.

Original article: Naomi Aldort: „Děti jsou učící se stroje, ale škola jim stojí v cestě“

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Přemýšlíme o našem vlastním dětství a představujeme si, jak bychom mohli dělat věci jinak než naši rodiče, nebo možná stejně jako oni. Pokud jste jako já, možná jste strávil nějaký čas přemýšlením o tom, jak vychovat chlapce, aby se v tomto světě nechoval sexisticky. Protože jsme mnohonárodnostní rodina, přemýšlela jsem i o tom, jak mu pomoci pochopit, kdo je v kontextu rasy a kultury. Chceme tvořit udržitelný svět pro naše děti i budoucí generace, takže jsme se vědomě rozhodli žít v souladu s našimi hodnotami.

Často však jako rodiče děláme málo pro to, abychom dětem pomohli chápat širší společenskou a kulturní dynamiku, která formuje náš pohled na děti, dětství a instituci rodičovství. Naše dominantní kulturní paradigma vnímání dětí a rodičovství je založeno na strachu, kontrole a nadřazenosti. Využíváme školy, církve a dokonce i samotné rodičovství k tomu, abychom popírali základní právo dětí; právo, aby k nim bylo přistupováno s respektem a důvěrou. Jsme kultura, jejíž pohled na rodičovství, děti a dětství má kořeny v adultismu. Adultismus je tichý, skrytý jed v našich vztazích mezi dětmi a dospělými a v naší kultuře jako takové.

Co je adultismus?

Má oblíbená definice adultismu pochází z článku, který napsal Dr. Barry Checkoway z University of Michigan v Ann Arbor. Měla jsem možnost s ním krátce pracovat, když jsem spoluvedla Program meziskupinových vztahů tamtéž, a domnívám se, že jeho popis nejen že definuje adultismus, ale také osvětluje, jak funguje.

Ve svém článku Dospělí jako spojenci definuje adultismus jako „… veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.“ Pokračuje tvrzením, že – kromě vězňů a několika dalších institucionali­zovaných skupin – jsou životy mladých lidí kontrolovány více než životy jiných skupin lidí ve společnosti. Kromě toho si navíc dospělí vyhrazují právo trestat, ohrožovat, bít, odejmout “privilegia“ či ostrakizovat mladé lidi, pokud to považují za prospěšné k tomu, aby je mohli ovládat nebo vyžadovat „disciplínu“. Pokud by se jednalo o popis způsobu, jakým je zacházeno s jakoukoli skupinou dospělých, společnost by jej rychle rozpoznala jako formu útlaku.

Dospělí však obecně nepovažují adultismus za útlak, protože je to způsob, jakým se v mládí či dětství zacházelo s nimi samotnými; vnitřně se s tímto procesem ztotožnili.

Podstatou adultismu je, že mladí lidé nejsou respektováni (jako plnohodnotné bytosti – pozn. překladatele). Naopak, jsou méně důležití a v jistém smyslu horší než dospělí. Nelze jim důvěřovat, že se budou správně vyvíjet, a proto musí být učeni, ukázňováni, ovládáni, trestáni a vedeni do světa dospělých. Osvobození mladých lidí bude vyžadovat aktivní účast dospělých. Dobrým výchozím bodem je uvědomit si a pochopit, jak bylo s námi – dnešními dospělými – v dětství a dospívání špatně zacházeno, a jak my sami nyní následkem toho jednáme v duchu adultismu.(1)

Adultismus ovlivňuje všechny vztahy mezi dospělými a dětmi v naší kultuře. Má dopad na to, jak vnímáme děti. Ovlivňuje to, jak s nimi zacházíme a to, co cítíme, že máme jako rodiče právo dělat. Je institucionalizován ve školách, církvích i v našich právních a zdravotních systémech.

Strávila jsem více než dvě desetiletí úsilím o sociální spravedlnost ve vysokoškolském vzdělávání. Trvalo mi pět let, než jsem si jako rodič uvědomila, že útlak, s nímž jsem bojovala mimo svůj domov, byl hluboce zakořeněn v mém vlastním domově, v mém vztahu s mým prvním dítětem. Uviděla jsem, jak moje používání síly a má nadvláda nad ním byla přípravou pro útlak a diskriminaci, kterou bych na něj uplatňovala později. Adultismus vytváří živnou půdu všem ostatním formám útlaku.

Naše vztahy s dětmi – od chvíle, kdy se narodí – tvoří paradigma, skrz nějž budou vidět a poznávat svět. To je podstata socializace či enkulturace.(2) Vzhledem k tomu, že většina z nás v dětství zažila dominantní chování dospělých, domníváme se, že je takové chování normální, i když jsme proti tomuto bezpráví jako děti a dospívající bojovali.

Tato socializace podvědomě ovlivňuje, jak vnímáme děti a naši rodičovskou roli. Přesvědčení, že dospělí mají právo na nadvládu nad dětmi je odvozeno od hluboce zakořeněného kulturního přesvědčení o povaze dětství. Po celý náš život jsme zavaleni informacemi o tom, jak naše kultura pohlíží na svět.(3) Tyto informace zahrnují historii, zvyky a tradice, ale také zahrnují různá zkreslení (v orig. biases), stereotypy a předsudky o skupinách lidí, včetně dětí.(4)

Pohled na děti, který tvoříme, racionalizuje kontrolu a dominanci, protože naše kultura vnímá děti v kontrastu k dospělým. Vnímáme dospělé jako normu, k níž vztahujeme chování dětí. Definujeme rozdílnost dětí jako nedostatky, které je třeba překonat dlouhým procesem socializace prováděném rodiči, učiteli, školami a jinými osobami a institucemi.(5)

Proces socializace se uskutečňuje prostřednictvím naší větší institucionální (nebo strukturální) moci nad dětmi tak, aby se zajistilo, že budou dělat to, co my dospělí věříme, že je správné. Bývaly doby, kdy jsem věřila, že v mém případě je přijatelné používat moc nad dětmi, protože mé hodnoty a přesvědčení byly často mimo hlavní proud (přirozený porod, dlouhodobé kojení, společné spaní, nepoužívání fyzických trestů). Nechala jsem se zmást přesvědčením, že můj rodičovský přístup je lepší, protože jsem jej pečlivě zvážila a zvolila alternativu k hlavnímu proudu. Ale přesto: to, co jsem neeliminovala, byla to nejzásadnější a nejškodlivější přesvědčení v naší kultuře, že dospělí mají právo využívat svou moc nad dětmi.

Toto mocenské paradigma učí děti pochybovat o nich samých a spoléhat se na dospělé autority, které za ně činí rozhodnutí a určují, co je správné. Potřeba autonomie a sebeurčení je obětována pro potřebu pořádku a produktivity. Indoktrinace tohoto druhu je snazší, pokud vědomě ignorujeme či popíráme, že děti mají nějakou moc. Můžeme je indoktrinovat třeba i alternativními hodnotami, avšak i tak je použití naší nadvlády nad dítětem samo o sobě škodlivé a slouží naší dominantní kultuře.

Ztráta vlastní vnitřní autority a vlastního názoru v dětství vytváří živnou půdu pro naše instituce, které nás poté učí, že uplatňování moci a síly nad ostatními je jediný způsob, jakým může naše společnost vzkvétat, být produktivní a úspěšná. Takto vytváří adultismus živnou půdu pro všechny ostatní formy diskriminace a útlaku bující v naší společnosti. Vnímáme jako normální, že mocnější jedinci (dospělí) ovládají ty méně mocné (děti), aby je přiměli dělat to, co věří, že je správné. Protože účel nesvětí prostředky, nezáleží na tom, jaký je cíl těch, kteří ovládají. To, na čem záleží, je způsob, jakým užíváme naši moc a jak jednáme s dětmi.

I když bojujeme proti rasové nespravedlnosti, za světový mír či za udržitelný svět, pokud v našich vlastních rodinách uplatňujeme právo silnějšího nad dětmi, pomáháme zachovávat nespravedlnost a útlak. Připravujeme děti na to, aby se smířily s životem ve světě, který je založen na právu silnějších ovládat slabší.

Jakmile jsem si toto uvědomila, pochopila jsem, proč je snaha o sociální spravedlnosti tak složitá práce. Ve chvíli, kdy jsem začala pracovat s vysokoškoláky a chtěla jim pomoci pochopit, jak v naší společnosti fungují rasismus, sexismus, heterosexismus či ableismus (diskriminace a sociální předsudky vůči lidem s postižením – pozn. překl.), oni už zažili 20 let nadvlády a kontroly. Přijali to jako něco normálního, protože všichni přece chceme lásku a uznání našich rodičů. V té době jsem ještě nechápala spojení mezi adultismem a všemi ostatními formami útlaku. Od té doby jsem však už pochopila, že právě to je to chybějící propojení.

Jestliže chceme vyvolat širší společenskou změnu a vytvořit svět, kde je spravedlnost základní hodnotou, pak musíme dodat odvahy sami sobě a odnaučit se adultismu, jemuž jsme byli vystaveni jako děti, a s nímž jsme se vnitřně ztotožnili jako dospělí. Musíme zpochybnit naši vlastní autoritu a moc, nejen moc a autoritu velkých korporací nebo zkorumpovaných vlád.

Musíme se zeptat sami sebe: „Jaký je vztah mezi nespravedlností ve světě a mým vztahem s dětmi?“ “Jak mohu žít svůj život tak, aby byly moje činy a moje názory v souladu?“ Nejde jen o hodnoty, s nimiž se ztotožňuji, jde také o to, jakým způsobem se chovám v každodenním životě k těm nejslabším. Změna, kterou chceme vidět ve světě, začíná u nás. Abychom jí dosáhli, musíme začít u toho nejdůležitějšího vztahu, který máme jako rodiče, a to s našimi dětmi. Podaří-li se nám zásadně eliminovat adultismus ve vztazích s našimi dětmi, celá další generace bude vidět svět jinýma očima.

Co je ještě důležitější: naše děti budou v dospělosti jednat v souladu s tímto novým pohledem na svět. Pokud jako děti nezažili, jaké to je být znevažován, ignorován a přehlížen, nebudou v dospělosti cítit potřebu dopouštět se nespravedlnosti na ostatních. Jestliže zažili důvěru, úctu a rovnost a přijali je jako své paradigma, budou oni tou změnou, kterou náš svět potřebuje. Tato změna, to výzva pro všechny z nás. Začíná u naší vlastní vnitřní práce jako rodičů, u odmítnutí a odstranění adultismu ve všech jeho formách v našich vlastních domovech a v životech dětí.

Druhá část Adultismus II: Jak se odnaučit adultismus.

1. Barry Checkoway, Adults as Allies, W.J. Kellogg Foundation, (July 5, 2010) 13.
2. Bobbi Harro, “The Cycle of Socialization” in Maurianne Adams, ed, Readings in Diversity and Social Justice (New York, NY, Routledge 2000), 16. See also Stephen A. Grunland and Marvin K. Mayers, Enculturation and Acculturation: A Reading for Cultural Anthropology, (December 26, 2010).
3. Harro, 16
4. ibid
5. Doris Buhler-Niederberger, “Introduction: Childhood Sociology, Defining the State of the Art and Ensuring Reflection,” Current Sociology, 2010 58: 159–160.

Original article: Adultismus I: skrytý jed otravující naše vztahy s dětmi

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Všimli jste si všech těch neklidných miminek okolo? Možná tak jednomu ze třiceti, které potkám, září oči, což beru jako známku prospívání. Co se děje? Možná za tím stojí nepochopení nemluvňat a jejich potřeb. Zde je deset věcí, které byste měli vědět.

1. Kojenci jsou společenští savci s potřebami společenských savců. Savci žijící ve skupinách se začali objevovat před 30 miliony let s intenzivním rodičovstvím (vývojové hnízdo). To je jedna z mnoha věcí, která se vyvinula negeneticky. „Vývojové hnízdo“ hraje důležitou roli při zrání a dospívání jedince a jeho existence je nutná pro optimální vývoj. Praktiky intenzivního rodičovství znamenají pro dítě roky kojení kvůli správnému vývoji mozku a tělesných systémů, téměř neustálý dotek, fyzická přítomnost pečovatelů, reagování na potřeby dítěte za účelem předcházení stresu, svobodné hraní si s lidmi různých věkových kategorií a příjemné zážitky z perinatálního období (období před porodem dítěte a krátce po něm – pozn.). Každá z těchto aktivit má velký vliv na fyzické zdraví jedince.

2. Lidská mláďata se rodí „napůl hotová“ a potřebují externí dělohu. Lidé se rodí velice brzy v porovnání se zvířaty – o devět měsíců dřív, než se naučí chodit a o osmnáct měsíců předtím, než jsou dovyvinuté jejich kosti a jsou schopní samostatně jíst. Donošené děti mají 25 % objemu mozku dospělých, přičemž většina jej dorůstá během prvních pěti let života. „Lidské hnízdo“ se proto vyvinulo v ještě intenzivnější podobě než u jiných společenských savců, protože dítě se rodí nedovyvinuté a tento vývoj trvá tři až pět let. Lidé si také vytvářeli komunity, které sloužily jako společenská podpora matky a dítěte. (Ve skutečnosti vývoj mozku pokračuje až do třiceti let života, takže společenská podpora a vedení by mělo trvat minimálně do tohoto věku.)

3. Pokud dospělí naruší postnatální vývoj dítěte, mohou se objevit dlouhodobé problémy. Všechny výše uvedené pečovatelské aktivity mají dlouhodobý vliv na fyzické, ale i sociální zdraví jedince. Například trápit miminka tím, že jim nedáme, co potřebují, narušuje jejich seberegulační systémy. To je všeobecně známo v jiných kulturách a bylo známo i u nás. Ve španělštině existuje pojmenování pro adolescenty, kteří se „neumějí chovat“ – jsou malcriado, nevychovaní (criar – španělsky mj. kojit, starat se, chovat – pozn. korektorky).

4. Miminka vzkvétají při vroucí lásce. Když miminka pouze kojíte a přebalujete, umřou. Pokud se jim dostane pouze částečné pozornosti, není to stále dost – nevyužijí svůj plný potenciál. Urie Bronfenbrenner, která zdůrazňuje rozmanité systémy podpory napomáhající optimálnímu rozvoji dítěte, říká, že miminko nejlépe prospívá, když „je do něj zblázněný alespoň jeden člověk“. Jiní uvádějí, že dítě se nejlépe vyvíjí se třemi konzistentně milujícími pečovateli. Děti ve skutečnosti očekávají více než pozornou péči matky a otce. Jsou připravené na komunitu blízkých a vnímavých pečovatelů s matkou poblíž.

5. V prvních třech letech života nastává u dětí velmi rychlý rozvoj pravé mozkové hemisféry. Pravá hemisféra se vyvíjí v reakci na sociální interakce tváří v tvář s dlouhým hleděním si do očí. Pravá hemisféra řídí několik seberegulačních systémů. Když jsou děti odloženy před obrazovky, jsou izolovány nebo ignorovány, chybí jim zásadní zkušenost.

6. Děti si chtějí hrát a být v pohybu. Děti chtějí být v náručí nebo na těle pečovatele po většinu času. Kontakt kůže na kůži je uklidňuje. Poté, co se tohle dozvěděl jeden z mých studentů, vzal brečící dítě na jedné rodinné sešlosti a položil si jej ke svému krku, načež se dítě uklidnilo. Miminka očekávají společnost, ne izolaci. Chtějí být v centru komunitního života a jsou připraveny si hrát již od narození. Hra je pro ně hlavní metodou učení se sebekontrole a sociálním dovednostem. Péče a přátelství, vzájemná zodpovědnost a hravost budují sociální a praktickou inteligenci. Pečovatel a dítě společně sdílí různé situace a tím se buduje dětská kapacita pro zvládání mezilidských interakcí.

7. Děti mají zabudované varovné systémy. Když děti nedostávají to, co potřebují, dají vám to najevo. Jak je většině kultur dávno známo, nejlepší je hned reagovat na grimasu nebo gesto dítěte a nečekat, než začne plakat. Novorozeňata mívají problém zastavit pláč. Nejlepší radou pro pečovatele je, aby místo názorů expertů raději citlivě vnímali miminko.

8. Miminka si své zkušenosti ukládají do paměťových sejfů, které v budoucnu nebudou přístupné, ale projeví se na jejich chování a postojích. Miminka mohou být velice stresována zanedbáváním jejich výše zmíněných potřeb. Ony nezapomínají. Takové zkušenosti podkopávají jejich důvěru v jiné lidi, jejich zdraví a sociální pohodu a vedou k sebestředné morálce, která může ve světě napáchat mnoho škod.

9. Kultura nevymaže potřeby, které se v dětech evolučně vyvinuly. Děti se nemohou zbavit svých savčích potřeb. Přesto v mnohých kulturách dospělí lidé obhajují ignorování evolučně vytvořených potřeb dítěte, jako kdyby na nich nezáleželo, a dělají to přes protesty dítěte. Mezi každodenní ignorování potřeb dítěte patří jeho izolace, jako například ponechání dítěte spát samotné, nechávání dítě „vybrečet se“ před spaním, dále kojenecká výživa či televize. [1] Pokud se ignorování objevuje pravidelně, v kritických obdobích nebo je intenzivní, narušuje optimální vývoj dítěte. Tohle narušení se zapisuje do těla dítěte a podrývá vývoj jeho systémů (např. imunitního, neurotrasnmiterního nebo endokrinních systémů s vylučováním oxytocinu). Někteří vývojoví psychologové přesto překvapivě argumentují, že je žádoucí ignorovat potřeby dítěte [2] za účelem jeho zapadnutí do kultury.

Racionalizace upřednostňování kultury před biologií poukazuje na nedostatek pochopení nejenom lidské povahy, ale i optimálního rozvoje. Tenhle fakt se projevil v laboratořích, kde byla nepochopena přirozenost zvířat. Harry Harlow, známý svými experimenty s opičí mateřskou láskou, například napoprvé nepřišel na to, že izolací opic v klecích vychovává abnormální jednice. Podobně minimálně jeden agresivní druh krys, používaný dnes v laboratorních studiích, byl poprvé vytvořen vědci, kteří po narození izolovali mláďata. Opět si neuvědomili abnormalitu izolace. Všimněte si, jak kulturní předpoklady vědců vytvořily abnormální zvířata. Záleží tedy na tom, jaké kulturní předpoklady máte.

Upřednostňování kultury před biologií může mít stejný efekt u lidí. Pokud nerozumíme potřebám dětí, vytváříme druhově atypické lidské bytosti. Tenhle fakt si můžeme ověřit porovnáním lidí, kteří jsou vychováváni v jiných podmínkách (v podmínkách „vývojového hnízda“, popsaného v bodě 1). Typicky se jedná o malé skupiny lovců a sběračů. Jsou moudřejší, vnímavější a mravnější než my, současní lidé žijící v USA. [4]

Tím se dostáváme k poslednímu bodu:

10. Zážitky, které dlouhodobě narušují vývoj dítěte, ničí lidskou přirozenost. Když vychováváme děti pro náš druh atypickým způsobem, vyrostou z nich lidi s narušeným zdravím a sociálními schopnostmi (což můžeme v současné době pozorovat v celých Spojených státech při epidemiích deprese, úzkosti a vysokých mírách sebevražd a užívání drog [3]). Taková nesprávně vychovaná stvoření mohou dosahovat vysokých výsledků v IQ testech, mohou se však zároveň stát nebezpečnými, sebestřednými plazi. Hodně chytrých plazů („hadi v oblecích“) na Wall Street a jinde vede naši zemi do záhuby.

Co s tím?

1. Informujte ostatní o potřebách dětí.
2. Buďte si vědomi potřeb dětí kolem sebe a interagujte citlivě s dětmi, které potkáte.
3. Podporujte rodiče v citlivosti k potřebám jejich dětí. To si také vyžaduje mnohem větší institucionální a společenskou podporu pro rodiny s dětmi, včetně prodloužení rodičovské dovolené do podoby, jakou zajišťují jiné rozvinuté země. Momentálně se jedná o těžký boj, ale zvyšování povědomí je prvním krokem.
4. Čtěte a učte se z knížek, které zprostředkovávají vývojové principy péče o dítě, například některé z následujících:

– The Science of Parenting
– Attached at the Heart
– The Attachment Parenting Book
– The Other Baby Book
– Peaceful Parent, Happy Kids
– Sleeping with Your Baby
– The Science of Mother-Baby Sleep
– Free and online: Caring and Connected Parenting

[1] Ignorace potřeb dětí (kojenecká výživa, izolace) jsou někdy nutné ve stavu nouze nebo ohrožení, kdy se jedná o záležitosti života a smrti. Také je důležité podotknout, že kultura v USA nutí rodiče do těchto ignorací kvůli absenci široké rodiny nebo komunitní podpory, která by pomohla naplňovat rozličné potřeby dítěte.
[2] Oni to samozřejmě nepokládají za ignoraci, protože neberou potřeby dítěte jakožto savce vážně.
[3] V USA má každý člověk mladší padesáti let mnoho zdravotních problémů v porovnání s občany šestnácti jiných rozvinutých zemí (National Research Council, 2013).
[4] Žádná komunita samozřejmě není dokonalá, ale když dětem uspokojíte jejich základní potřeby, jsou méně agresivní a sebestředné. Také vkládají méně energie do dosažení věcí, které chtějí, protože všechno co chtěly, dostaly v raném věku. Vývojové hnízdo, jak je popsáno výše, přispívá k chytrému, zdravému a dobře fungujícímu tělu a mozku s vysokou emoční inteligencí a sebekontrolou. Děti mají pak lepší sociální dovednosti a jsou empatické vůči druhým, což velice usnadňuje vycházení s ostatními. Všechno tohle bude muset být podrobněji vysvětleno v jiném článku, který bude citovat antropologické výzkumy zaměřující se na komunity lovců a sběračů.

Original article: Deset věcí, které by měl o miminkách vědět každý

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

New Age propagace chválení a odměňování dětí za to, co nazýváme „dobrým“ chováním, získala obrovskou popularitu. „Najděte něco dobrého, co vaše dítě udělalo, a pochvalte je za to!“ hlásají nové „jak na to“ knihy a semináře. Všude psychologové doporučují úpravu chování pomocí „hvězdičkové tabulky“. Tento trend je produktem konkrétní psychologické školy – behavioristů – jejichž uvažování v současné době ovládá valnou část mainstreamové psychologické a pedagogické teorie.

V dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní.

Po pravdě, dnes je chválení nebo odměňování „dobrého“ chování dětí tak obvyklé, že skoro nikoho – až do nedávné doby – nenapadlo zpochybňovat jeho platnost. Chválení nebo odměňování dětí přece jednoduše velí zdravý rozum, a dobré rodičovství, nebo ne? Kdo by pochyboval o tom, že dávat dětem pochvalu nebo ceny, když dělají to, co se nám líbí, je dobré?

Metoda pochvaly a odměny je určitě prima, protože za ní stojí hory důkazů pocházejících z těch nejmetodičtějších a nejdůmyslnějších výzkumů, které lze koupit. Ve skutečnosti vzešla z práce psychologů, kteří s velkou důkladností zjistili, že dokážou naučit krysy probíhat bludišti, holuby klovat do barevných tlačítek a psy slintat při zvuku zvonku ohlašujícího jídlo – tím, že jim připraví řízený rozvrh odměn. Psychologové začali být vzrušení myšlenkou ovládání lidských bytostí s použitím stejných principů, jaké fungovaly na zvířatech. Představte si jejich rozrušení, když si uvědomili, že odměny fungují úplně stejně na lidech jako na krysách, holubech a psech. Znalosti moderní psychologie nám umožnily ovládat dětské chování, myšlenky a pocity stejným způsobem, jakým můžeme naučit lachtana, s pomocí několika sardinek a trochou lichotek, balancovat s míčem na špičce čumáku.

Je tu ale jeden problém. Kvalita vztahu, který si s laboratorní krysou vybudujeme, nás nijak zvlášť nezajímá. Nestaráme se o rozvoj sebeúcty hlodavců, o jejich smysl pro samostatnost nebo nezávislost. Je nám fuk, jestli bude krysa sama od sebe chtít zkusit projít větší a lepší bludiště, dlouho poté, co ji přestaneme odměňovat malými granulkami žrádla. A tady se, jak nám většina našich expertů zapomněla říct, celá ta luxusní technologie „odměny, pochvaly a upevnění“ rozpadá na kousky.

Znovu a znovu nás učili, že bychom měli naše děti daleko víc chválit a odměňovat. Co by na tom mohlo být špatného? Na povrchu vypadá chvála skvěle – klíč k úspěšným dětem! Když ale nahlédnete pod jeho povrch, vypadají výsledky velice odlišně.

Ale odměny přece zlepšují chování dětí a jejich výkon, nebo ne?

Takhle jsme si to alespoň mysleli. Když ale přestanou zlaté hvězdičky nebo bonbóny přicházet, chování, které jsme se snažili posílit, se většinou vytrácí. Děti, které si zvykly očekávat pochvalu, mohou být zdrcené, když ji nedostanou. To otupuje jejich vytrvalost. Existuje mnoho důkazů, že v dlouhodobé perspektivě jsou systémy založené na odměně neefektivní.
V rozporu s obecně rozšířenými mýty ukazuje mnoho studií, že když děti očekávají nebo předvídají odměnu, podávají horší výkony. Jedna studie zjistila, že peníze nabídnuté jako odměna za lepší známky podkopaly výkonnost studentů. Řada amerických a izraelských studií ukazuje, že systémy odměn potlačují tvořivost studentů a obecně snižují kvalitu jejich práce. Odměny dokáží tvořivost zničit, protože odrazují od riskování. Když jsou děti závislé na získání odměny, většinou se vyhýbají výzvám a „hrají na jistotu“. Udělají raději jen nezbytné minimum, které je nutné k získání dané ceny.

Zde je dobrá ukázka toho, proč jsme kvůli přínosům, které jsou pouze povrchní, pošetile uvěřili v odměny. Když jedna americká firma rychlého občerstvení nabídla dětem odměny ve formě jídla za každou knihu, kterou přečetly, četba mezi dětmi vyletěla prudce nahoru. To dozajista vypadalo povzbudivě – na první pohled. Po bližším prozkoumání se ale ukázalo, že si děti vybíraly kratší knihy, a že výsledky testů porozumění šly strmě dolů. Spíše než pro vlastní požitek z četby četly kvůli bufetovému jídlu. Čtení mimo školu (které nebylo odměňováno) mezitím upadalo. Existuje spousta dalších studií ukazujících, že i když mohou odměny zvýšit aktivitu, dusí nadšení a zabíjí vášeň. Jednotlivci, kteří očekávají odměnu, ztrácí zájem o aktivity, které pro ně jinak byly atraktivní. Vypadá to, že čím víc chceme odměnu, tím víc začneme nemít rádi to, co musíme udělat, abychom ji získali. Činnost, která se po nás požaduje, stojí v cestě naší vytoužené odměně. Chytřejší by bylo dát dětem prostě jen zajímavější knihy. Existuje totiž spousta důkazů, že činnost, která je sama o sobě příjemná, je tou nejlepší motivací a zlepšovatelem výkonu. Děti se díky chválení nebo odměnám necítí být podporovány. Cítí se být hodnoceny a posuzovány.

Mohou odměny a chvála poškodit vztah s našimi dětmi?

Nenapadlo by vás, že pozitivní věci, které svému dítěti o něm nebo o ní říkáte, mohou být stejně destruktivní jako negativní nálepky. Ale někdy tomu tak je. Díky pokrokům v moderní behaviorální vědě se naše schopnost nalákat nebo manipulovat děti (a zvířata! a dospělé!), aby udělaly to, co chceme, stává stále sofistikovanější. Ale cena za manipulaci pomocí odměn je obrovská. Níže uvádím deset způsobů, jak můžou chválení a odměny poškodit vztah s našimi dětmi.

1. Odměny a chválení učí děti tomu, aby vyhledávaly uznání; nakonec budou věci dělat pro to, aby zaujaly, namísto toho, aby je dělaly pro sebe. To může bránit vývoji sebemotivace a dělá to děti závislými na vnějším mínění. Když si zvyknou dostávat dobrůtky za „výkon“, budou se chtít neustále zavděčit a budou příliš závislí na „pohlazeních“ ostatních. Odměny a chválení mohou vytvořit jakési návykové chování: děti se mohou stát závislými na uznání, a ztratit tak kontakt s prostou radostí z dělání toho, co milují. Tolik nás je závislých na postavení: když obdiv nepřijde, přepadne nás sklíčenost. Namísto toho, abychom nějakou činnost dělali pro ni samu, paseme po lichocení nebo po útěše, a když potlesk utichne, ponoříme se do zoufalství. Dávání odměn nebo chválení může vytvořit návyk. To proto, že čím více odměn použijeme, tím víc je musíme používat, abychom děti udrželi motivované. Pochvala nemůže vytvořit osobní odhodlání k „dobrému“ chování nebo výkonu. Vytváří jen odhodlání k vyhledávání chvály.

2. Jednou z nejhorších věcí, kterou můžeme udělat, je vychvalovat potenciál dítěte. Nadšená provolávání jako „Prostě vím, že to dokážeš!“, „Zlepšuješ se!“, „Vím, že to máš v sobě!“, „Dosáhneš toho!“ zní jako podpora. Ale tyhle komplimenty jsou naplněné našim očekáváním, že se dítě musí nějak zlepšit. Říká dítěti, že existuje cíl, kterého je třeba dosáhnout, aby získalo plné ocenění. Vychvalování potenciálu dítěte jim nepomáhá k tomu, aby se měly rády za to, čím už jsou, a může způsobit, že se budou cítit samy se sebou nespokojené. Pod pochvalou se skrývá tichý závěr: „Ještě nejsi dost dobrý.“ To svádí děti k ještě větší snaze učinit na nás dojem, na úkor jejich vlastní sebeúcty. Jak říká psycholog Louise Porter: „Jestliže chcete, aby si děti vyvinuly zdravou sebeúctu, přestaňte je chválit.“ (viz seznam literatury níže).

3. Odměňování poslušnosti dětí je druhou stranou trestání jejich neposlušnosti. Je to lákání namísto tyranie. Hodně studií ukazuje, že rodiče, kteří používají více odměn, také používají více trestů; mají větší sklony být autokratičtí. Pochvala je ta sladká stránka autoritářského rodičovství. Zjednodušuje vztah na vztah mezi ovládajícím a ovládaným. Proto ty chytřejší – nebo méně důvěřivé! – děti cítí v pochvale něco „ulepeného“, cítí se pak poníženě. Chvála je připomínkou toho, že ten, kdo chválí, má nad nimi moc. Oslabuje to pocit samostatnosti dítěte, a – jako malé poplácání po hlavě – je ponechává malými.

4. Ten, kdo dává odměnu, je mezitím něco jako odhadce, který posuzuje, jaké zásluhy chválit a jaké ne. Na dítě pak působí poněkud hrozivě. Používání pochvaly nebo odměn nevzbuzuje v dětech pocit, že jsou podporovány. Vzbuzuje v nich pocit, že jsou hodnoceny a posuzovány. I když jsou výrazy „Hodný chlapec!“ nebo „Hodná holčička!“ pozitivní posouzení, je to stále posouzení shůry, a nakonec to dítě odcizuje.

5. Bystřejší děti dokáží manipulaci prohlédnout. Prohlédli nás, myslí si, že je naše pochvala vypočítavá, a nenechají se snadno přelstít taktikou lákání. Zvlášť, když jsme se chválení naučili jako techniku v nějaké knize nebo semináři, nejspíš bude působit falešně a nepřirozeně. Pochvala a odměny, podobně jako lichocení, mohou být načichlé naší snahou ovládat a my tak můžeme ztratit respekt našeho dítěte.

6. Děti se, úplně stejně jako dospělí, přirozeně bojí ovládání. Všichni si přejeme růst směrem k nezávislosti. Chválení proto může vyvolat odpor, jelikož se u dítěte dotýká jeho vyvíjejícího se smyslu pro samostatnost.

7. Odměny trestají, protože odměna, pochvala nebo uznání jsou dítěti odepřeny, dokud on nebo ona nesplní očekávání. Navíc se dítě, které je navyklé na pochvalu, začne cítit nedostatečně, když pochvala nepřijde. Pro dítě není větší porážky, nedostat odměnu, kterou bylo naučené očekávat. Za každým cukříkem je schovaný bič.

8. Když jsou děti upláceny odměnami za „dobré“ chování, brzy se naučí, jak nás manipulovat tím, že zahrají roli, která se od nich očekává. Uvědomí si, co je potřeba udělat pro získání oněch dobrot: uznání, zmrzliny, čehokoli. Stanou se navenek povolné a udělají cokoli pro to, aby se nám vlichotily nebo na nás udělaly dojem, zatímco upřímnost trpí. Kdo chce, koneckonců, být upřímný nebo opravdový ve společnosti osoby, která ho hodnotí? Jakmile je vztah omezený na vzájemnou manipulaci, namísto autentičnosti, připravuje půdu pro manipulativní a nepoctivé vztahy později v životě. Manipulace narušuje vzájemnou důvěru, zranitelnost a otevřenost, které jsou nezbytné pro zdravé důvěrné vztahy. Kvůli manipulaci v raném věku vyrosteme se snahou za každou cenu potěšit, nebo se naučíme prostřednictvím triků zapůsobit, abychom dostali kýžené dobroty. Zaplatíme za to ale svou přirozeností. Vybudujeme si nepravé nebo falešné já, které pokřivuje naše vztahy s druhými.

9. Mezi sourozenci, nebo ve třídě vytváří systémy odměn soutěžení, závistivost a nedůvěru. Odměny nebo ceny za „dobré“ chování ohrožují spolupráci.

10. Děti se kvůli pochvale mohou cítit okradené. Když sami toužíme po obdivu, můžeme někdy chybovat tím, že se ho snažíme čerpat prostřednictvím triumfů našich dětí. Používáme je k vykompenzování naší vlastní raněné sebeúcty nebo hrdosti. Když je chválíme, protože díky nim máme dobrý pocit sami ze sebe, ony to cítí. Ubírá to z jejich dobrého pocitu ze sebe sama; naše chvála může zapůsobit jako deštík na jejich pikniku. Některé děti odmítají dělat to, v čem jsou přirozeně dobré, protože je odpuzuje samolibá radost jejich rodičů.

Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní.

Proč jsou pochvaly a odměny tak populární?

Odměny představují nejjednodušší východisko, je to jednodušší, než snažit se pochopit, proč se dítě – jak to mnozí rádi lehkovážně nazývají – „špatně chová“. Nač se například obtěžovat přijít na to, proč dítě odmítá jít spát v čase, který se nám hodí, (bojí se? cítí se osaměle? má pořád hlad? atd.) když ho jednoduše můžeme odměnit cetkou za to, že půjde do postele včas? Připadne nám jednodušší vyhnout se skrytému problému pomocí úplatku. Dítě tak dostane jasnou zprávu, že nás nezajímá, jak se cítí. A co hůř, riskujeme, že přehlédneme nějaký vážný emocionální problém. Odměny a pochvala mohou představovat jen povrchní provizorní řešení, které ignoruje dítě jako celistvou osobnost.

Odměny dobře fungují, když chcete, aby děti udělaly něco, co nechtějí udělat přirozeně. Ale jen na krátkou dobu. Tato okamžitá změna chování nás odměňuje a udržuje nás závislými na odměňování. Negativní důsledky odměn a pochval se zhmotní až po nějaké době, takže v nich nepoznáme viníky.

Děti ale uznání potřebují, a pozitivní zpětnou vazbu. Co můžeme dělat namísto chválení?

Často chceme našim dětem vyjádřit naši radost a vděčnost; jaké jsou to osobnosti a jaké úžasné věci dělají. Uznání je jiné než pochvala, protože není manipulativní. Manipulativní chválení je, na rozdíl od spontánních projevů ocenění nebo uznání, nabito skrytým očekáváním, že dítě udělá onen chvályhodný čin znovu. Většina dětí dokáže toto vycítit; cítí rozdíl mezi pravým oceněním a záměrnou strategií, jak upevnit jejich chování. Jak tedy máme našim dětem dávat pozitivní zpětnou vazbu?

Vyhýbání se pochvalám nebo odměnám neznamená, že bychom se měli bránit projevit lásku a radost, které ke svým dětem cítíme, ani instinktivní touhu povzbudit je – ani zdaleka! Můžeme se zcela určitě přidat k našim dětem a oslavovat každý krok na cestě jejich rozvoje, aniž bychom byli manipulativní. Zde je několik návrhů, jak vaše děti oceňovat a povzbuzovat dle vaší libosti – a jejich libosti – a jak se vyhnout použití chválení.

Zaměřte pozornost dítěte na jeho vlastní radost z dosahování úspěchu.

Namísto toho, aby byly děti zahrnuty gratulacemi, je lepší, když se vnitřně zaměří na potěšení, které čerpají z výkonu. Děti mají přirozenou touhu něco dokázat, učit se a zdolávat překážky. Rodí se s nenasytným elánem pro dosahování mistrovství a každý nový úspěch je naplňuje radostí. Tato radost ze sebe samého poskytuje to nejlepší palivo pro vytrvalost a další učení. Když vidíte své dítě dělat něco nového, může být věta: „Zdá se, že se ti to líbilo!“ nebo: „Jaké to bylo?“ úžasným povzbuzením a podporou. „Jsem rád, žes to udělal, vypadáš se sebou spokojený!“.

Pomozte mu/jí zhodnotit sama sebe.

Kdykoli je to možné, je dobré zeptat se vašeho dítěte na jeho vlastní sebehodnocení. Třeba: „Jak se ti líbí tvůj obrázek?“, „Jsi spokojený s tím, jak ten dílek zapadá do skládačky?“.
Zeptejte se na jejich vnitřní zážitky.
Řekněme, že vám vaše dítě například přečte příběh, který právě sepsalo. Poté, co se podělíte o své pocity z příběhu, mohli byste se zeptat: “Co si o tom příběhu myslíš?, „Jaké to bylo ho psát?“, „Bavilo tě vyprávět ho?“, „Jak jsi přišel na ty nápady v příběhu?“. Jen málo věcí dokáže tolik podpořit sebeúctu vašeho dítěte a tolik obohatit váš vztah s ním, jako váš zájem o jeho/její vnitřní svět pocitů a představivosti.

Používejte výroky s „Já“, namísto toho, abyste dítěti dávali nálepku.

Vaše uznání se vašeho dítěte dotkne hlouběji, když ho vyjádříte pomocí svých pocitů. Například: „Líbí se mi ty barvy, co jsi vybral!“, nebo „Moc se mi líbilo, jak jsi tu písničku zpíval!“ – namísto: „Ty jsi ale šikovný malíř!“, nebo „Jé, ty jsi ale dobrý zpěvák!“. Vyhněte se „nálepkujícím“ výrokům jako: „Hodný chlapec, že ses podělil o svoje hračky!“. Namísto toho řekněte: „Díky, že ses podělil se svým kamarádem, měl z toho dobrý pocit – a já také.“ Zaměřte se na své pocity, ne na morálně nebo kvalitativně zaměřenou nálepku. Výrok s „Já“ vám zabrání udržovat pozici moci nad svým dítětem. Vytváří mezi vámi upřímné a naplňující spojení, aniž by narušoval jejich zažívání sebe samých.

Vyjadřujte se k chování, ne k člověku.

Zpětná vazba a uznání jsou bezesporu důležité. Představte si, že vám vaše dítě právě na klavír zahrálo novou písničku, kterou se naučilo. Místo toho, abyste řekli: „Ty jsi ale šikovný muzikant!“, byste mu mohli říci, jak moc se vám ta písnička líbila. Nebo ještě lépe: buďte konkrétní. Řekněte mu, co konkrétně se vám na jeho hře líbilo (například jeho zanícení nebo emotivnost, krásná melodie, jak pozorně hrálo, jeho smysl pro rytmus, a podobně).

Jak poznáme, kdy jsou naše pozitivní poznámky manipulativní?

Co je hlavní, problém není v dokonalé volbě slov, nebo v tom, kolikrát nebo kdy říkat pozitivní výroky. Když uděláte správnou věc z nesprávných důvodů, výsledkem je nakonec nesprávná věc. Protože problém spočívá v záměru, není jiné cesty, než se stát dobrými pozorovateli našich vlastních motivů. Chce to trochu tréninku, a odvahu a pokoru podívat se dovnitř. Když dáváte nějaký kladný komentář, snažíte se dítě nalákat k tomu, aby vám zase udělalo radost, aby mohli být Máma nebo Táta hrdí? Nebo jste skutečně rádi, že dítě dosáhlo něčeho, z čeho má radost, nebo se opravdově těšíte z jeho bytosti? Je v tom paradox: To, co není určené k upevnění, ale pouze k „propojení“, nejvíce upevňuje.

Je chvála vůbec někdy v pořádku?

Nemusíme si zacpávat ústa, chvála je výborná, když se nepoužívá manipulativně. Odměny by například neměly být slibovány předem, ani by neměly být garantovány pokaždé, když dítě udělá něco, co se vám líbí. Pozitivní zpětná vazba nejvíce prospívá vztahu s vaším dítětem, když je vyjádřena spontánně, když pramení z vašeho srdce, a ne jako úmyslný manévr sloužící k tomu, abyste od dítěte získali více toho, co chcete.

Závěr

Chválení a odměňování jsou hluboce zakořeněné zvyky, zejména proto, že tak většina z nás byla vychovávána a vzdělávána. Nahradit je oceněním a uznáním může vyžadovat cvik, ale výsledek je více naplňující a může vás a vaše dítě více sblížit.

Děti je určitě možné přinutit dělat to, co nechtějí nebo nemají rády tím, že jim nabídneme uznání, pochvalu nebo jiné odměny. Ale to je neudělá šťastnými. Štěstí se dá čerpat jen z činnosti, která je pro nás vnitřně uspokojující; k tomu nepotřebujeme aplaus jiných. Chceme, aby se z dětí stali závisláci na odměně, miláčci davů a hledači uznání, nebo chceme, aby měli vlastní motivaci, následovali své vlastní záliby, byli věrní sami sobě? Jestli je pravda to druhé, pak cestou není chválit je, ale oceňovat, uznávat je. Ve škole, pokud se práce udělá zajímavou, radostnou, smysluplnou a relevantní, to má na kvalitu i na odhodlání k práci daleko větší vliv než systémy odměn.

Děti se rodí s obrovskou touhou učit se. A také mají vrozenou schopnost upřímnosti, vcítění a ohleduplnosti. Tyto kvality vystoupí do popředí díky našemu vedení, našemu vzoru a našemu uznání a ocenění. Odměny a pochvaly za „dobré chování“ nebo „dobrý výkon“ prostě jen překáží v cestě.

Original article: Odměny a chválení: Otrávený cukřík

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nemluvňata a malé děti v naší společnosti často nechtějí jít spát. Vymýšlejí si nejrůznější výmluvy. Říkají, že nejsou unavené, i když očividně jsou. Říkají, že mají hlad nebo žízeň, že chtějí slyšet pohádku (a poté ještě jednu); zkrátka jakékoliv zdržení. Říkají, že se bojí tmy nebo příšer ve skříni nebo pod postelí. Malé děti, které ještě neumějí mluvit, které ještě nemohou popsat své obavy nebo zkoušet smlouvat, prostě křičí.

Proč tomu tak je? Před mnoha lety slavný behaviorální psycholog John B. Watson v zásadě tvrdil, že toto chování je patologické a že vychází z nadměrné shovívavosti rodičů a z jejich rozmazlování. [1] Pozůstatky tohoto pohledu stále přetrvávají v knihách o péči o nemluvňata, kde typická rada zní: rodiče musejí být ohledně večerky neústupní a nesmějí to vzdát. Podle expertů se jedná o souboj vůlí a vy jako rodič musíte vyhrát, abyste své dítě nerozmazlovali.

V tomto vysvětlení expertů ale očividně něco chybí. Proč se nemluvňata a malé děti nechtějí podvolit vůli rodičů zrovna v této oblasti? Neohrazují se vůči hračkám, slunečnímu svitu nebo objímání (no, většinou ne). Proč nechtějí jít spát, když spánek je pro ně zajisté prospěšný a potřebují ho?

Odpověď se začne zjevovat, jakmile opustíme západní svět a podíváme se na děti jinde, neboť výše popsané chování se vyskytuje jen v západních a západem ovlivněných kulturách. Ve všech ostatních kulturách spí nemluvňata a malé děti ve stejném pokoji a většinou ve stejné posteli s jedním či více dospělými a žádný problém zde není. [2] Nemluvňata a malé děti tak podle všeho nechtějí jít spát ne proto, že nechtějí usnout, ale proto, že nechtějí ležet samy, ve tmě, v noci. Když lidé v nezápadních kulturách slyší o tom, že dáváme malé děti do postele v odděleném pokoji, většinou i bez staršího sourozence, jsou šokovaní. „Ty ubohé děti!“, říkají. „Jak mohou být rodiče tak krutí?“ Ti, kteří jsou šokovaní nejvíce, jsou lidé ze společností lovců a sběračů, protože moc dobře vědí, proč děti nechtějí jít spát samy ve tmě. [3]

Ještě před 10 000 lety jsme všichni byli lovci a sběrači. Všichni jsme žili ve světě, kde byly osamocené malé děti ve tmě chutnou svačinkou nočních dravců. Příšery pod postelí nebo ve skříni byly skutečné, plazily se v džungli nebo po savaně, čmuchaly nedaleko osady. Slaměná chýše nebyla ochranou, tou byla blízkost k dospělému, nejlépe k mnoha dospělým. V historii našeho druhu přežívaly spíše děti, které křičely, když byly ponechány o samotě, aby vyvolaly pozornost dospělých, díky čemuž poté předaly své geny budoucím generacím, než děti, které tiše přijaly svůj osud. V kulturách lovců a sběračů by jen blázen nebo extrémně nedbalý člověk ponechal malé dítě v noci o samotě, a při sebemenším křiku dítěte některý z dospělých přispěchal na pomoc.

Pokud vaše dítě křičí, když ho v noci ukládáte do samostatného pokoje, nesnaží se testovat vaši vůli! Vaše dítě křičí opravdu o holý život. Vaše dítě křičí, protože všichni jsme geneticky lovci a sběrači, a geny vašeho dítěte obsahují informaci o tom, že být v noci sám je sebevražda.

Toto je příklad konceptu evolučního nesouladu. Máme zde nesoulad mezi prostředím našich evolučních předků, ve kterém byly naše geny utvářeny, a prostředím, ve kterém žijeme dnes. V prostředí našich evolučních předků bylo dítě ponechané v noci o samotě ve vážném nebezpečí. Dnes toto nebezpečí již neexistuje. V prostředí našich evolučních předků by žádný rozumný rodič – nebo prarodič, strýc, teta či jakýkoli dospělý člen skupiny – nenechal malé dítě spát o samotě. Pokud bylo dítě nedopatřením v noci příliš daleko od dospělých, křik dítěte ihned upoutal pozornost. Dnes, ve světě bez reálných hrozeb, se křik dítěte zdá iracionální, takže lidé usuzují, že opravdu iracionální je a že se dítě musí naučit strach překonat. Nebo, pokud si přečtou něco od „expertů“, dozvědí se, že děti jen testují jejich vůli a že jsou „rozmazlené.“ A tak lidé se svými dětmi bojují, místo toho aby naslouchali sami sobě a svým instinktům, které jim říkají, že jakékoliv dítě, které křičí, potřebuje zvednout, potřebuje být blízko a potřebuje péči, ne být ponecháno o samotě, aby to překonalo.

Co s tímto evolučním nesouladem uděláme? V tomto případě se nabízejí dvě alternativy. Můžeme dělat to, co nám radí „experti“ a zapojit se do vleklého souboje vůlí, nebo můžeme udělat to, co nám radí naše geny a vymyslet nějaký relativně pohodlný způsob, aby naše děti mohly spát v naší blízkosti. Když můj syn byl ještě nemluvně, kdysi dávno, když jsem ještě studoval, bylo to jednoduché. Bydleli jsme v jednopokojovém bytě, takže jsme ho nemohli dát spát odděleně. Určitým způsobem je život jednodušší, když jste chudí a nemůžete si dovolit byt či dům s více než jedním pokojem.

Příběh evolučního nesouladu II.: Proč děti nechtějí chodit do školy

Original article: Příběh evolučního nesouladu I.: Proč malé děti nechtějí jít spát

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.