Nalezne se však neurologické vysvětlení. Poskytnete mi léčbu, a více času na dokončení testu a kalkulačku. A lék… na můj snící mozek. „Budeš se cítit dobře: Podívej, jak jsi se přizpůsobil, jak milý jsi, jak nápomocný a jak rozumíš.“

Budu v údivu, jak hrozný musím být. Dali jste mi víc času, žvýkačku, moje poznámky k nahlížení, a přesto si nevedu líp než dřív. Tam, kde existovalo jen podezření (Jsem hlupák?), je nyní důkaz: šarlatová čísla 4, 5. Nenuťte mě, abych je nosil jako náramek nebo si je vyšil na košili, ale ani sundat je nemůžu. Jsou moje navždy.

„Snaž se víc! Pracuj tvrdě! Přitvrď ještě! Dávej pozor! Sedni si! Přestaň kreslit! Přestaň si broukat! Začni znova,“ říkáte.

Někdy dostanu dvojku, dokonce i jedničku. Ale ty taky nenávidím. Vidím, jak způsobují, že vaše tmavé, tupé oči jiskří, úplně se vznítí: „Podívejte všichni! On to dokáže. Prostě nás před tím jen zkoušel. Hurá!“ Bojím se vašeho nadšení. Jako obří pták mě svírá a unáší příliš blízko ke slunci. Ostatní jásají. Ale já nejsem šťastný. Nechci to, co přijde.

Pád.

Nemám rád vaše „za jedna“ ani vaše „za pět“. Pod výšinami jednoho leží propast druhého.

Všichni nepadají jako já, ale všichni se pádu bojí. Ti, kteří mají „nejdelší šňůru perel“, se bojí nejvíc. Vytvořil jsem si „postavení, pozici“. Zavěsil jsem vaši úzkost nad svou postel jako univerzitní banner. (Běž Úzkosti!) Tvoje nedůvěra je tady, těsně vedle mé, úhledně složená s mými tričky bez loga. Nebyl jsem si jistý, kam uložit vaše zklamání… mohlo by být někde tady na mém stole pod hromadou pošty, reklam a kupónů. Promiňte. Pokud jde o vaše sny o tom, kdo bych mohl a měl být … právník, jeden z těch úspěšných podnikatelů, slavný NĚKDO… mám ty sny právě tady na tomto místě a rád bych vám je vrátil zpátky. Konec konců jsou vaše.

Teď jsem na řadě já s rozdáváním čísel. Dávám vám „za 5“.

Vaše osnovy jsou nafouknuté podrobnostmi – jsou určeny k nácviku testování, nikoliv pro život mimo učebnu.

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže, do níž se máte postavit a mračit se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné „já“ pro vaše standardy, které by bylo možné posoudit, existuje pouze akt mého „stávání se“. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám v podobě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě prostě nenecháte vyvinout se. Je to buď: „Pospěš si! Nečteš ani nepočítáš včas!“ nebo „Stop! Nenaplňuješ standardy.“

Ne, já nezklamu. Vy zklamete, když mě donutíte vybrat si (z vašich vícečetných správných odpovědí) z toho, co básnířka myslela tím, když napsala, že… Přiveďte mi ji. Řeknu jí, co pro mě její báseň znamená, a ona vám řekne (a vy si to tajně zapíšete), že mám pravdu. Vyzývám vás. Běžte pro ni! Jmenuje se Sara Holbrook. Využili jste její báseň k měření mé inteligence a změřili jste ji špatně!

Vaše továrna na vzdělávání sestavuje každého ze studentů ve stejném pořadí, nejprve tento jeho kus, pak další. Jednotky jsou hodnoceny podle toho, jak se pohybují po úsečce; standardy (nejčastěji objem učiva k zapamatování) jsou vysoké s malým prostorem pro odchylku. Ti, kteří neuspějí při inspekci, jsou zastaveni ve výrobním procesu. Ti, kteří projdou, dostanou osvědčení a jsou vysláni k prodeji na trh.

Co se stane s vadnými jednotkami, selhávajícími při kontrole algebry? Nebo s těmi, které nevyhoví požadavkům národního kurikula pro jazyk? Ty jednotky, vyžadující opakovanou, zdlouhavou analýzu technických, obrazových a konotativních významů izolovaných pasáží:

„Citujte silné, důkladné textové důkazy, které podporují analýzu toho, co text výslovně říká, a závěry vycházející z textu.“ (Národní kurikulum RL10.1)

Dávám vám „za 5“, za to, že zabíjíte učení. Přicházíme k vašim branám s neukojitelnou zvědavostí na čtení a řešení hádanek, na pastelky a jejich sílu vytvářet světy, které si představujeme. Chceme se naučit to kouzlo, jak 26 písmen abecedy uspořádat tak, aby vyprávěla tolik příběhů, kolik je lidí na světě. Chceme s ostatními spolupracovat na řešení problémů. Místo toho je škola rigidní: „Posaďte se a buďte zticha.“ „Dokončete svůj pracovní list.“ „Až s tím skončíte, čeká na vás dalších 50 příkladů.“

Nemůžeme se zde učit děláním – žádný společný brainstorming nápadů, aplikace v praxi, chybování a opakování pokusů. Projekty se občas posílají domů. Pokud mají naši rodiče čas a peníze, většinou je pro nás udělají, takže můžeme získat „za 1“. Ti z nás, bez takového druhu rodičů, děláme práci sami a používáme věci, které najdeme doma. Ve škole pak vidíme, že náš projekt je hloupý a ošklivý ve srovnání s ostatními. Nenávidíme to a také sami sebe. Učitelé však nemají čas na projektové učení ve třídě, protože spolupráce, vynalézavost a vedení týmů nejsou „testovány“. (Školy by neměly výstupy, které jsou pro ně ze zákona povinné a státní úřady je očekávají a kontrolují. – pozn. red.)

Dávám vám „za 5“ za krádež času učitelů tím, že jim cpete hory obsahu určeného k testování. Ve vašem režimu nás učitelé nemají čas zapojit do kreativních lekcí navržených s využitím jejich znalostí. Udělali byste totéž lékaři? Hasiči? Pilotovi?

Čas ve třídě bychom neměli trávit přípravou na standardizované testy, připravenými a hodnocenými soukromými testovacími společnostmi vydělávajícími miliardy z mandátů korporací a státních úředníků. Dostáváte „za 5“ i za to, že se vzdáváte lobbistům a další „za 5“, že talentované učitele necháte odejít do důchodu s tím, že bylo v pořádku nutit nás drilovat se odpovědi na zbytečné otázky.

Bude to v testu?

Než s námi skončíte, nechceme mít nic společného se školami, nic jako je čtení a ověřitelná fakta. Mohla by být současná apatie vůči občanské angažovanosti, nezájem o pravdu a nízká volební účast výsledkem vašich výrobních vzdělávacích zařízení? Roky mechanického plnění bublin vzdělání a drilování, zabily náš zájem o všechno kromě sportu a Netflixu. Sotva můžeme mít zájem na zachování této demokracie.

Vaše učebnice (vytvořené „tajemným panelem odborníků“) nám připomínají, že Sumerové povstali z třetí dynastie Ur na konci 22. století př. n. l. Někdo musí těmto odborníkům říct o vynálezu Googlu. Všichni máme v kapsách smartphone. Ptejte se nás na něco provokativního – na něco, co nemůžeme vygooglit. Vyzkoušejte naše uvažování, ne naši paměť. Přicházeli jsme k vám zvědaví, hledět na chyby a slávu druhých. Historie je zapálený oheň. Jsme přirozeně přitahováni k jeho žáru. Vy nám však tento oheň obestavíte cihlami mechanické dřiny.

Ztrácíte nás. A co je horší, měníte naše lidství. Dvě třetiny mileniálů nevědí, co je Osvětim. Žijeme v éře rostoucího rasismu a antisemitismu, ale jistě, otestujte mě na náhodných, starověkých babylonských ediktech: Ukradne-li člověk vola, musí splatit… třicetinásobek jeho hodnoty? 40?

Chcete-li vychovávat soucitné a informované, zbavte se státního „jednorázového koše“ disponibilních informací.

Příběh Elieho Wiesela, přeživšího teenagera v táborech smrti nacistů – to je zlato. Pokud dáte učitelům čas, nechají nás přečíst si knihu o něm ve třídě, ne za domácí úkol, doma.

Národní studie amerického Ministerstva školství zjistila, že důvodem pro 80 procent předčasně ukončených středoškolských studií je algebra. Proč neexistují alternativní matematické cesty? Dříve budu vést L. A. filharmonii, než-li zvládnu trigonometrii. Méně, než čtvrtina pracujících Američanů používá matematiku nad rámec základních zlomků a procent. Myšlenka, že studium matematiky na vysoké úrovni je nezbytné pro kariérní úspěch, je neopodstatněná.

Členství v církvi Isaaca Newtona by mělo být volitelné, ne povinné. Pokud máte v úmyslu trénovat mozek, aby kriticky přemýšlel pomocí sekvenčních dovedností, nechte nás hrát sudoku, šachy nebo psát sonety v jambickém pentametru nebo pro ty, jejichž myšlení je nejostřejší, když jsou v pohybu – nabídněte přístup, při kterém se budou moci volně pohybovat. Existuje přece tolik disciplín vyžadujících hluboké ponoření a řešení problémů.

Vaše univerzální předpoklady pro akademický úspěch jsou přípravou na neúspěch.

Požadovat od všech studentů, aby zvládli totéž bez ohledu na jejich zájem, nadání a profesní ambice, je jako vyžadovat, aby všichni studenti zpívali árie „Die Fledermaus “ v perfektní němčině předtím, než se stanou obchodními zástupci. Studie Národního centra pro vzdělávání a ekonomiku z roku 2013 zjistila, že: „matematika, která nejvíce umožňuje studentům, aby byli úspěšní ve vysokoškolských kurzech, není matematika z vysokých škol, ale průměrná matematika ze střední školy, zejména aritmetika, poměr, proporce, výrazy a jednoduché rovnice.“ Algebra a počty jsou osvědčené zátarasy, zejména pro studenty s nízkými příjmy (nemohou si zaplatit nákladné přípravné testy a doučování). Přestaňte jednat jako snobi a nechte je zvolit si.

Vezměte politiky a zeptejte se jich: „Je tato lekce užitečná pro život? Je pravděpodobné, že bude nějakým smysluplným způsobem ovlivňovat životy studentů, které oni sami chtějí žít?“

To nejmenší, co můžete udělat hned teď, je dát nám průběžné vzdělávání v osobních financích. Co je to dividenda? Peníze? Centrální banka? Jak funguje složený úrok? Nemáme tušení.

Jsme příliš zaneprázdněni otroctvím nad slovními úlohami navrženými pro pány v kravatách z devatenáctého století: „Vzhledem k tomu, že náhodně vybraný muž má dvě děti, z nichž alespoň jedno je chlapec narozený v úterý, jaká je pravděpodobnost, že má dva chlapce?“

Odpověď zní: Nenávidíme vás!

Čas na radikální změnu byl včera. (Jdete pozdě. Máte skluz.) Technologie se vyvíjejí rychlostí blesku a vy nás necháte sedět v železné školní lavici po dědečkovi, kde nás drilujete z úloh na iPadu. Náš vzdělávací systém zabíjí učení, jedním standardizovaným testem po druhém.

Jste degradováni. Nepotřebujeme další reformátory, potřebujeme inovátory. Víte, jak Lorax mluví za stromy? Ted Dintersmith hovoří za studenty. Přečtěte si, co říká, a podívejte se na jeho velmi oceňovaný film na Sundance festivalu, Most Likely To Succeed. Uvidíte, co se stane, když se škola změní, nejen reformuje.

Učitelé mohou učit svým vášním. Studenti ožívají – zmizela frontální výuka, pryč jsou známky, nevyžádaná hodnocení. Studenti spolupracují na skutečných projektech. Děti jsou aktivní, participují, nejsou jen pasivními nádobami. Škola, která je zobrazena v tomto filmu, odmítla tovární osnovy a výsledek je vzrušující! Studenti zde nejsou zpracováváni hromadně. Matematická a verbální inteligence jsou považovány pouze za dva z mnoha druhů inteligencí. Je krásné sledovat, jak se dětem daří ve škole, která si cení jejich růstu, vývoje nad úspěchem.

Kdyby dnes žil mladý Achilles, zavolali byste jeho rodičům, králi Peleusovi a bohyni Thetis, abyste s nimi prodiskutovali problém jeho levé paty? Nebo byste mu nepřekáželi, moudře podporovali jeho silné stránky a rozvíjeli jeho potenciál být největším, nejodvážnějším válečníkem? Všichni nakonec zemřeme v bitvě, neztrácejme čas hledáním nedostatků.

Podepsaný,

„Nestandardní“

Original article: Drahá školo

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

S dopomocí se mi podařilo vypátrat školu v oblasti kolem Washingtonu, do které ten chlapec chodil. Když jsem zavolala ředitelce, byla z toho celá vyjevená. Řekla mi, že tento žák ve třídě hodně vyrušoval, ale smutně nevypadal.

Nepřekvapilo mě to. V rané pubertě se deprese může podobat vzteku nebo podrážděnosti, nebo ji okolí zamění za běžné výkyvy nálad. Jednala rychle, aby se žákovi nic nestalo. V době, kdy Centra pro kontrolu a prevenci chorob (CDC – Centers for Disease Control and prevention; přední národní institut Spojených států amerických pro veřejné zdraví, pozn. překl.) hlásí zvýšený výskyt sebevražd u dětí mezi 10-14 lety, nenechávají poskytovatelé vzdělávání nic náhodě.

„Když se bavíme o sebevraždách mladistvých, tak je to zpola o dětech v depresi a zpola o dětech impulzivních,“ říká Ken Ginsburg, dětský lékař zabývající se vývojem mladistvých v Children´s Hospital of Philadelphia a spoluzakladatel Centra pro komunikaci rodičů a mladistvých (www.parentandteen.com). „Děti v tomto věku ještě neumí tak přesně popsat své trápení jako starší mladiství, jejich vrstevníci jsou většinou méně vyspělí a nevědí, jak poznat příznaky, a taky nechtějí donášet.“

Jak vypadá dětská úzkost? Pravděpodobně ne tak, jak byste čekali.

„Když si to všechno spojíte, tak pochopíte, proč jsou rodiče často ti poslední, kteří se o utrpení svých dětí dozvědí,“ říká Cristina Conolly, koordinátorka poskytování psychologických služeb v Montgomery County Public Schools.

Děti, oproti dospělým, páchají sebevraždy v menší míře, ale přesto se jim za poslední dvě desetiletí  nevyhnulo zvýšení jejich četnosti. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) ve své zprávě uvedlo, že mezi lety 1999 až 2017 vzrostla míra sebevražd chlapců ve věku od 10 do 14 let z 1,9 sebevražd na 100 000 lidí na 3,3. Mezi dívkami se míra sebevražd zvýšila zhruba třikrát z 0,5 na 1,7 na 100 000 dětí. Vědci nedávno v časopise Pediatrics uvedli, že zatímco 50 % rodičů dětí ve věku 11 až17 let neví o tom, že jejich dítě pomýšlí na sebevraždu, mladší adolescenti častěji svou bolest popírají.

Connoly toho roku zavedla na každé střední škole ve svém okrsku preventivní program „Znaky sebevraždy“. Studenti se učí rozpoznat příznaky deprese, pečovat o přátele v nouzi a způsoby, jak sdělit své obavy dospělým.

Spolu s tím, jakou měrou se raketově zvýšila míra depresí a úzkostí, se komunity v rámci svých omezených zdrojů snaží uspokojovat potřeby dětí. Níže je šest způsobů, jak  rodiče a školy mohou spojit síly, aby zmírnili prudký nárůst počtu sebevražd mladistvých.

Udržujte otevřenou komunikaci

Rozhodující je oboustranná komunikace, kterou ale mohou zmařit racionální a emoční překážky. Poskytovatelé vzdělávání si mohou připadat nedostatečně způsobilí k tomu, aby mohli pomáhat sklíčeným studentům, nebo se mohou obávat spojit se s rodinou kvůli záležitostem nesouvisejícím se vzděláváním. Aby se učitelé v této roli cítili lépe, nabízejí jim mnohé školy kurzy zaměřené na duševní zdraví.

Jeden z programů Youth Mental Health First Aid (První pomoc pro duševní zdraví mladých) se spojil s nadací zpěvačky Lady Gaga Born This Way (Takto jsem se narodil, pozn. překl.), aby učili zaměstnance škol jak „rozeznat známky potíží s duševním zdravím nebo závislostí, jak navázat dialog a jak pomoci mladým lidem vyhledat odbornou pomoc a dosáhnout na komunitní zdroje“, říká Betsy Schwarz, která dohlíží na program pod záštitou Národní rady pro behaviorální zdraví (National Council for Behavioral Health).

I učitelé, kteří jsou připraveni pomoci, jsou na štíru s časem. „Chci, aby byly potřeby našich dětí uspokojeny, ale chci také, aby lidé pochopili, kolik mají každý den učitelé práce,“ říká Traci Townsend, ředitelka školy Silver Creek Middle School v Kensingtonu. Rodiče mohou pomoci. Aby se komunikace zlepšila, dejte najevo, že jste připraveni vyslechnout si i zneklidňující zprávy o vašem dítěti.

„Když zaujmete obviňující nebo defenzivní postoj, bude to na překážku sdílení klíčových informací jako výkyvy nálad mladého člověka, obavy vrstevníků či změny v akademickém výkonu studenta. Tyto informace mohou být klíčové pro zajištění  bezpečí studentů a ujištění, že léčba funguje tak, jak má,“  říká psycholožka Lisa Damour, autorka knihy Under Pressure: Confronting the Epidemic of Stress and Anxiety in Girls (Pod tlakem: Boj s epidemií stresu a úzkosti u dívek, pozn. překl.).

Transparentnost je na středních školách rozhodující, říká sociální pracovnice Amy Morin, autorka knihy 13 Things Mentally Strong Women Don´t Do (vyšlo česky pod názvem: „13 věcí, které psychicky silné ženy nedělají“, pozn. překl.).

„Jako naschvál začne komunikace váznout právě ve chvíli, kdy byste měli mít oči na šťopkách“, říká. „Napište do školy e-mail ve stylu: Všechno vypadá v pohodě, ale jak to vidíte vy? Buďte proaktivní a upozorněte školu v případě, že dítě potřebuje více podpory, ať už truchlí kvůli smrti někoho blízkého, přizpůsobuje se změnám v rodině či bojuje s depresí.

Susan Levine, výchovná poradkyně v Silver Creek, vidí posun k větší otevřenosti, ale je v tom háček. „Rodiče jsou upřímnější, ale děti jsou méně odolné. Když kamarád řekne dítěti dvacet hezkých věcí a jednu špatnou, tak můžeme napravováním strávit celý den.“

Sebeřízená hra jako priorita

Když se zkrátily přestávky a přibylo testů, zvýšil se počet poruch chování u dětí, říká Peter Gray, výzkumný profesor na Boston College a autor knihy Free to learn: Why unleashing the instinct to play will make our children happier,  more self-reliant, and better students for life (v češtině vyšlo jako „Svoboda učení: Jak nechat děti rozhodovat o svém vzdělávání“, pozn. překl.). Poznamenává, že příčina a důsledek jsou zřejmé; život bez her je depresivní.

„Děti jsou dnes jako vězni; pořád je někdo sleduje a ony cítí, že jim ubývá vlivu na vlastní životy, a kvůli tomu jsou náchylnější k depresi a úzkosti. Místo toho, aby si šly hrát, tak jsou často vystavovány soutěživému prostředí, které v nich vyvolává úzkost, že si neustále musí vydobývat místo v týmu nebo vyhrát hru.“

Gray je spoluzakladatelem webu Let Grow („Nech růst“, pozn. překl.) společně s Lenore Skenazy, zakladatelkou webu Free Range Kids („Svobodné děti“, pozn. překl.), který pomáhá komunitám vyzdvihnout důležitost volné hry. Michael Hynes, školní inspektor pro okrsek Patchogue-Medford (New York) nyní nabízí studentům základních a středních škol hodinu volné hry před začátkem vyučování. Říká k tomu: „Pracuji ve školství více než dvacet let a je to pomalu jako stříbrná kulka proti úzkosti a nervozitě. Děti jsou méně úzkostné, nervózní a sklíčené.“

I rodiče mohou pomoci. Mohou se zasadit o delší přestávky a doma dát přednost volné hře. Mohou pořádat víkendové sousedské sešlosti a posílat děti ven, aby si spolu mohly prostě hrát.

Určete pomocníky

Povzbuďte děti, aby si mohly samy pro sebe určit dospělého důvěrníka; může jim to usnadnit řešení krize, když se naučí vyhledání pomoci považovat za normální. Když vypadá některý z mých žáků zaražený, pozvu si ho na schůzku. Učitelé, kteří jsou ochotní pomáhat, se mohou také sami přihlásit. I učitelé nejspíš potřebují podporu, ale Morin zdůrazňuje, aby studenty neposílali za výchovným poradcem samotné. Předně, jak uvádí Asociace amerických výchovných poradců (American School Counselor Association), je poměr poradců ke studentům 1 na 406, takže poradce dotyčného nejspíš vůbec nezná. „Ti žáci nejspíš ani nevědí, co by měli říct, tak je tam doprovoďte a řekněte: Tohle jsem si vyslechl.“, říká Morin. „Když učitel řekne: Tohle dítě znám, není to fňukal, situace je taková a taková;  tak to už něco znamená.“

I rodiče se mohou snažit, aby jim děti a jejich přátelé důvěřovali. Ptejte se a projevujte upřímný zájem o jejich blaho. Když vaše dítě trpí, dejte mu najevo, že v tom není samo. Ginsburg doporučuje třeba tato slova: „Vidím, že opravdu nejsi ve své kůži a chci, abys věděl, že tomu tak nemusí být. Zasloužíš si cítit se ĺépe, bude ti lépe a já budu stát při tobě.“

Řešte drobnosti i „velké věci“

Může se zdát, že děti své obavy zveličují, ale i tak je berte vážně. Žáci druhého stupně prožívají silné emoce, ale mají úzkou perspektivu. „Každá maličkost jim může lehce připadat jako naléhavý případ,“ říká Ginsburg.

Červenou vlajku by ale měla zvednout například šikana, která je úzce spojena s myšlenkami na sebevraždu a  a pokusy o ní, říká Sameer Hinduja, spoluředitel Výzkumného centra pro kyberšikanu (Cyberbullying Research Center) a profesor kriminologie na Florida Atlantic University. Naslouchejte svým dětem, berte vážně jejich zkušenosti a zahrňte je do řešení problému. „I rodiče a učitelé, kteří to myslí dobře, by si měli dát pozor na sekundární viktimizaci, tedy aby neodpověděli necitelně nebo neodsekli, když už dospívající sebere dost odvahy na to, že jim vůbec přijde říct, co se děje.“.

Zůstaňte klidní, zúčastnění a neodsuzujte. Když dítě řekne: „Nenávidím se a chci umřít,“ neodpovídejte ve stylu: „Ale ty jsi přece tak skvělý v tomhle a v tamtom,“ říká psycholožka Mary Alvord, autorka knihy Conquer Negative Thinking for Teens (Jak porazit negativní myšlení, návod pro teenagery, pozn. překl.). Vytáhněte z nich: „Co se ti tento měsíc povedlo?“ Dejte na výběr: „Choval ses hezky k ostatním? Bylo s Tebou rodičům dobře?“

Alvord vytvořila program Resilience Building Program (Program na zvýšení odolnosti, pozn. překl.), který byl zaveden ve školách v oblastech Washington District a Maryland, aby si děti zvýšily pocit kontroly nad svým životem. „Řekněme, že se dítěti nepovedl test a je z toho rozrušené. Vysvětlujeme, že když se chová reaktivně, tak roztrhá papír nebo se rozpláče. Když se chová pasivně, tak to drží v sobě, ale tím to nezmizí. Když se ale zachová proaktivně, tak se třeba zeptá: Jak  můžu dostat kredity navíc? Můžu se příště líp připravit? Zeptejte se doma svých dětí: Které věci můžeš ovlivnit a které ne? Jak můžeš situaci vzít do svých rukou?“

Podporujte u dětí pocit sounáležitosti

Když děti přestoupí na druhý stupeň, vymění jednoho kmenového učitele za celý sbor. „Mohou se cítit odcizeně od učitelů v době, kdy víc než kdy dřív potřebují cítit blízkost i k jiným dospělým než k rodičům.“, říká Robert Dodd, ředitel Walt Whitman High School v Bethesdě.

V odpovědi na to některé školy upřednostňují budování vztahů. Školy White Oak and Argyle v Montgomery County zavedly Project Success (Projekt úspěch, pozn. překl.), aby umožnili některým šesťákům strávit polovinu školního dne ve škole s jedním učitelem a stejnou skupinou žáků. Ukazuje se, že to funguje skvěle, říká Dodd, který po mnoha letech v roli ředitele školy program zavedl. „Tyto děti ve větší míře cítí, že jsou pro učitele důležité a že jim jejich spolužáci chtějí pomáhat.“

Péče začíná shora a je nakažlivá, říká Traci Townsend. “Když vám záleží na vašich kolezích, přenášíte to i na děti. Častěji se stává, že si přisednete k osamocenému dítěti v jídelně a zeptáte se: Jak je? Kde jsou ostatní? Takto dávate najevo, že vám na druhém záleží.“

I rodiče mohou pomoci posílit vazby v komunitě. Seznamte se s rodinami ostatních žáků a domluvte se, že si budete předávat informace, ať už se dozvíte, že dítě rozdává své cennosti, mluví o smrti či odcizení se od kamarádů, prostě všechny známky vážných problémů.

Podpořte děti, ať se starají o sebe navzájem

Žáci na druhém stupni si myslí, že jsou špatnými kamarády, když prozradí, že jejich spolužák je „mimo“. „My je v tom podporujeme a zdůrazňujeme, že je důležitější zachránit něčí život,“ říká Connoly. „Odlož telefon, promluv si s ním a řekni, že pro něj chceš to nejlepší a že mu pomůžeš vyhledat pomoc.“ I rodiče mohou dát stejnou radu.

Děti mohou dokonce složit slib, že se zaměří na péči o duševní zdraví, říká poradkyně Mimi Darmstadter, předsedkyně rodičovské rady Stressbusters Committee (Spolek Krotitelů stresu, pozn. překl.) na škole Walt Whitman High School. Podvýbor PTSA (obdoba SRPŠ, pozn. překl.) se domluvil s představiteli škol na distribuci karet „Slib dobrého zdraví“, kterou mohl podepsat kterýkoli žák. Dodd doufá, že se mu podaří zdvojnásobit úsilí na prvním a druhém stupně škol, a rodiče mohou to samé dělat i doma. Zeptejte se svých dětí, jak by chtěly pečovat o sebe a o ostatní. Buďte jim dobrým vzorem v sebepéči a sebesoucitu a popište jim způsoby, jakými se vyrovnáváte s frustrací, smutkem nebo zklamáním.

„Rodiče a školy by měly úzce spolupracovat při zhodnocení sdílených norem jak přistupovat k rodičovství,“ říká Dodd. „Jsme zaměření výhradně na výkon, nebo jsme vzorem empatie, odolnosti a celkového zdraví?“

Autorka Phyllis L. Fagell je školní poradkyní v Sheridan School District (Arkansas), terapeutka v Chrysalis Group v Bethesdě a autorka knihy Middle School Matters (Základy střední školy, pozn. překl.). Bloguje na www.phyllisfagell.com, tweetuje na @pfagell.

Original article: Počet sebevražd mezi mladistvými narůstá. Jak mohou rodiče svým dětem pomoci?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Představte si zaměstnání, ve kterém je vaše práce každý den do nejmenšího detailu řízena šéfem. Máte přesně určeno, co dělat, jak to udělat a kdy to udělat. Musíte zůstat na svém místě, dokud váš šéf neřekne, že se můžete pohybovat. Každá část vaší práce je každým dnem vyhodnocována a porovnána s prací, kterou vykonali vaši kolegové. Málokdy máte důvěru, rozhodovat se samostatně (Takovému detailnímu řízení a kontrole říkejme micromanagement).

Výzkumy v zaměstnáních ukazují, že prostředí s micromanagementem je jedním z nejúnavnějších a nejvíce stresujících pracovních prostředí. Micromanagement dohání lidi k šílenství.

I děti jsou lidé a reagují na micromanagement stejně jako dospělí, na přísná omezení svobody a na neustálá nevyžádaná hodnocení. Škola je často přesně tím druhem noční můry, kterou jsem právě popsal; a co je horší, je to „práce“, kterou děti nemohou opustit. Bez ohledu na to, jak moc zrovna trpí, jsou nuceny pokračovat, pokud zrovna nemají osvícené rodiče, kteří mají prostředky, know-how a vůli je z toho dostat. Pokud připočteme i domácí úkoly, pak takto strávený čas je často větší než čas, které jejich rodiče tráví ve svých zaměstnáních na plný úvazek, ale svoboda pohybu dětí ve škole je mnohem nižší než u rodičů v práci.

Koncem 19. a počátkem 20. století se mnoho lidí zajímalo o negativní důsledky dětské práce na vývoj a blaho dětí a byly přijaty zákony, které dětskou práci zakazují.

Teď tu máme školu, která se rozšiřuje do takové míry, že začíná být srovnatelnou s psychicky stresujícím sedavým zaměstnáním na plný úvazek, za které ale dítě nedostává žádný plat, a nezíská ani pocit nezávislosti či hrdosti, který by mohlo získat ze skutečné práce.

Jinde (např. zde) jsem předvedl důkaz, že děti, zvláště teenageři, jsou ve škole méně šťastní než v jakémkoli jiném prostředí, kde se pravidelně nacházejí, a že zvýšená školní docházka spolu se sníženou volností mimo školu koreluje po celá desetiletí ve zvýšené míře s psychickými poruchami u mladých lidí, včetně závažných depresí a úzkostných poruch.

V srpnu se vždy znovu začínají objevovat reklamy „zpět do školy“ a já jsem přemýšlel o vztahu duševního zdraví dětí ke školnímu roku. Domníval jsem se, že měřítkem tohoto vztahu mohou být počty návštěv psychiatrických ambulancí u dětí školního věku, podle měsíců. Dochází k poklesu v létě, kdy (pro většinu dětí) není škola?

Během poměrně rozsáhlého zkoumání publikované literatury jsem našel pouze jednu veřejně dostupnou studii v tomto on-line článku zabývajícím se dětskými návštěvami v dětském psychiatrickém centru Connecticut v Hartfordu (zde). Hlavním bodem studie bylo zjištění, že takové návštěvy v posledních letech dramaticky vzrostly a čekací doby na pohotovosti rostly po delší dobu. Interaktivní graf v článku uvádí počet návštěv pohotovosti za každý měsíc, za každý rok od roku 2000 do roku 2013. Dokonce i rychlý pohled na graf ukázal, že každý rok počet návštěv poklesl v létě a opět vzrostl ve školním roce.

Abych to kvantifikoval, počítal jsem průměrný počet návštěv za kalendářní měsíc po tři roky – od roku 2011 do roku 2013. Zahrnul jsem pouze ty návštěvy, které byly natolik vážné, že vedly k nejméně jednomu přenocování v centru (zahrnutí všech návštěv by vedlo ke stejnému zjištění).

Zde jsou data:

Tak, jak jsem předpovídal, červenec a srpen jsou měsíce, kdy je zdaleka nejméně návštěv dětské psychiatrické pohotovosti. Ve skutečnosti je průměrný počet návštěv za tyto dva měsíce v kombinaci (70 za měsíc) nižší než polovina průměru za celé školní měsíce (142 návštěv za měsíc za devět měsíců s výjimkou června, července a srpna). Hodnota za červen, který má několik školních dnů (číslo, které se liší v závislosti na počtu sněhových dnů vzniklých během předešlé zimy), je také nízká, ale ne tak nízká jako v červenci a srpnu. K mému překvapení (na rozdíl od mé hypotézy) je hodnota v září také relativně nízká, zhruba na úrovni června. Zdá se pravděpodobné, že září je relativně uvolněný zahřívací měsíc ve škole; obtížné testy a těžké úkoly přicházejí až později. Po návratu do školy může trvat několik týdnů, než stres opět stoupne.

Někdo by mohl tvrdit, že sezónní rozdíly v krizích duševního zdraví odrážejí počasí, a ne školní rok. Tento argument však odpadá, když se podíváme na další měsíce. Měsíc s nejvyšším počtem návštěv psychiatrické pohotovosti je květen, který je v Connecticutu obecně krásným měsícem. Může ale být nejobtížnějším měsícem ve škole. Květen je měsíc závěrečných testů, kvůli tlaku na zvládnutí zbytku plánované učební látky.

To jsou, samozřejmě, údaje pouze z jediného dětského centra duševního zdraví. Rád bych našel další údaje k testování mé hypotézy. Pokud víte o takových datech, nebo pokud byste rádi provedli nějaký výzkum, který by tyto údaje z nějakého dětského centra duševního zdraví ve vaší komunitě získal, dejte mi vědět! Pokud jste rodičem dítěte ve školním věku, a přemýšlíte o poprázdninovém „návratu do školy“, pamatujte na to, že dostupné důkazy velmi silně naznačují, že škola není dobrým místem pro duševní zdraví vašich dětí. Samozřejmě je také špatným místem pro jejich fyzické zdraví; příroda nevytvořila děti proto, aby byly po celý den pod mikromanagementem, v sedavé práci.

Original article: Nebezpečí návratu do školy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.