Událostí samotnou však bohužel hrůza nekončí, spíše začíná. Mezi diváky se bohužel objevil „uvědomělý“ práskač; a ještě daleko horší je, že jeho volání bylo vyslyšeno – policie otce obvinila z dvou trestných činů: „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ a „ohrožování výchovy dítěte“, takže mu hrozí až tři roky vězení. K celé kauze jsem se v krátkosti vyjádřil ve Stokách (a nebral si servítky), avšak domnívám se, že zasluhuje podrobnější rozbor, neboť hrůzostrašně demonstruje, jak přicházíme o svobodu; v článku se pokusím některé aspekty toho, co se stalo, zachytit v širších souvislostech.

Na samém začátku své úvahy si neodpustím jednu otázku: Kdyby se stát nesnažil násilně integrovat různé menšiny a uprchlíky, existovalo by tolik lidí, kteří by se proti nim tak ostře vymezovali? Odpověď je, myslím, celkem nasnadě; přičemž netvrdím, že by na samotné integraci jako takové bylo cokoliv špatného, kdyby probíhala svobodně, přirozeně, na volném trhu a bez státních tlaků – každý by se staral sám o sebe, neměl „nárok“ být někde „přijímán“, nikdo by na to nečerpal žádné granty a nebyl nucen to jakkoliv podporovat, ale na druhou stranu by se ani dobrovolnosti meze nekladly, takže kdo by sám chtěl, mohl by komukoli pomoci, případně se kamkoliv začlenit, je-li tam o něj zájem (a vše by probíhalo dle principu „na svém a za své“). Migrace a integrace tedy ano, avšak pro všechny zúčastněné jednotlivce vzájemně (!) dobrovolná (tedy na jedné straně žádné zavírání hranic, ale na straně druhé žádné státní sociální dávky a pozitivní diskriminace). Co myslíte, vzbuzovaly by i v takovém světě ony menšiny tak silný odpor?

To, že někdo výše zmíněným způsobem vychovává své dítě (a ještě to zveřejňuje na Internetu), je sice smutné, nicméně odehrává se to u něj doma za více méně zavřenými dveřmi a když se tomu chci vyhnout, prostě budu své děti vychovávat jinak. Daleko větší problém je však onen zákon o „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“; tohle už není ničí soukromá aktivita, nýbrž brutální omezení svobody slova nás všech bez výjimky. Navzdory tomu, že jsme státem drženi v iluzi (a učí se to již ve školách), že na rozdíl od předlistopadového režimu máme nyní v té naší slavné demokracii svobodu slova, prokazatelně to není pravda; kdyby byla, jen těžko by mohly být zakázány rasistické a xenofobní projevy. Svoboda slova vážně neznamená jen to, že se můžeme bavit o počasí a tématech, která nikomu nevadí a nikoho nepohoršují; skutečnou zkouškou svobody projevu jsou právě ta nejkontroverznější témata – a v této zkoušce naše společnost (respektive stát) žalostně selhává. Ano, jistě, před rokem 1989 to bylo horší, zakázány byly jiné věci a bylo toho víc; avšak na principu, že stát určuje, co se smí a nesmí říkat, se nic nezměnilo, liší se pouze ty konkrétní zakázané projevy.

Ačkoliv je pro mě svoboda slova tématem zcela zásadním a výše uvedený stav považuji za nepřijatelný a alarmující, za ještě mnohem horší považuji to „ohrožování výchovy dítěte“. Abych vysvětlil, v čem spatřuji zrůdnost toho zákona, předpokládejme na chvíli něco, s čím kategoricky nesouhlasím – že omezování svobody slova je v pořádku; řekněme, že je zcela legitimní perzekvovat lidi za projevy rasismu a xenofobie. V takovém případě by bylo správné, aby dotyčný čelil obvinění z podněcování nenávisti (znovu upozorňuji, že s tím nesouhlasím, pohybujeme se jen v hypotetické rovině předpokladu vyřčeného výše); i tak bych však považoval za obrovskou chybu a obludnost postihovat jej za ohrožování výchovy. Primární důvody pro tento postoj mám v zásadě dva.

První důvod spatřuji v tom, že je přece nejen normální, ale především správné, aby rodiče šli svým dětem příkladem a předávali jim hodnoty, podle kterých oni sami žijí! Jedná se o jeden z nejdůležitějších a nejintimnějších procesů (a vztahů), které v naší společnosti existují; proto by zejména do nich nemělo být ze strany státu takto necitlivě zasahováno. Dotyčný se možná „provinil“ tím, že je idiot a (za předpokladu, se kterým nesouhlasím, ale pro účely článku jsem jej výše přijal) také tím, že se projevoval jako rasista a xenofob; pokud však takové hodnoty vyznává a předává je své dceři, jeho selhání není rodičovské, nýbrž čistě lidské. Když budu vyznávat mírumilovné hodnoty a k dítěti se přitom chovat jako tyran, pak se můžeme bavit o mém rodičovském selhání (ne že by do toho v takovém případě státu něco bylo); když však budu třeba jako rasista vychovávat své dítě k rasismu, problém je možná tak v mé osobnosti, ne v „ohrožení výchovy“, jež probíhá zcela v souladu s tím, čemu věřím.

Druhý – dle mého názoru ještě zásadnější – problém spočívá v tom, že dovolujeme státu (a skoro nikdo se nad tím nepozastavuje), aby pod hrozbou násilí lidem vnucoval, jak mají a nemají vychovávat své děti! Jasně, teď to odnesl „jen“ jeden hloupý rasista, který svou dceru ještě ke všemu motivoval k násilnému chování (ze kterého možná ani neměla rozum) a ještě ke všemu to pak zveřejnil na Internetu, kde už to zůstane (k dispozici všem budoucím spolužákům i učitelům dotyčné). Jenže kdo bude cílem příště? Až se změní trendy politické korektnosti a toho, co establishment schvaluje a neschvaluje, může to být kdokoliv. Ostatně jak prohlásil Martin Niemöller: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Někomu by se mohlo zdát, že řešením situace může být snaha o „přetlačení“ establishmentu a posun toho, co je korektní a co nikoliv (například aby se místo výchovy k rasismu zakázala výchova třeba k socialismu, multikulturalismu, náboženství, kapitalismu nebo čemukoliv jinému); nicméně tyto totalitní praktiky mají obrovskou tendenci vymykat se kontrole, takže nejeden diktátor a tyran nakonec zhynul skrze to, co během své cesty k moci vybudoval. Jsem proto přesvědčen, že jediným přijatelným řešením je absolutní odmítnutí toho, aby nějaký úředník či politik určoval, jak má kdo vychovávat své děti a k jakým hodnotám je vést. Je totiž diametrální rozdíl mezi tím, když někdo své dítě týrá a když mu předává své hodnoty, se kterými nesouhlasíme. A násilný zásah v druhém případě považuji za absolutně nepřijatelný.

Original article: Plíživá smrt svobody slova i výchovy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.