Zatím žádné komentáře

Plíživá smrt svobody slova i výchovy

Jakýsi rasistický islamobijec zvolil při výchově své malé dcerky dost svérázné (což používám coby eufemismus pro nechutné) metody; povzbuzoval ji v mlácení baseballovou pálkou do polštáře a vybízel ji, aby si představovala, že bije cikány či muslimy (do role se celkem vžil, padaly totiž i rady typu: „Počkej, jenom mu zlom pár kostí, nezabij ho.“ a výzvy k tomu, aby cikánům sprostě nadávala). Protože dotyčný zjevně nepatří k lidem zrovna dvakrát bystrým, nejspíše mu připadalo jako dobrý nápad celou scénu natočit a umístit na Internet, což učinil. Reakce většiny diváků byly celkem předvídatelné; a není divu – rozhodnete-li se video vyhledat a zhlédnout, předem upozorňuji, že je to vážně peklo (myslím, že i pro značnou část islamobijců), té holčičky lituji a pevně doufám, že s přibývajícími léty leccos pochopí a třeba to jednoho dne jako dospělá vysvětlí i svému otci.

Událostí samotnou však bohužel hrůza nekončí, spíše začíná. Mezi diváky se bohužel objevil „uvědomělý“ práskač; a ještě daleko horší je, že jeho volání bylo vyslyšeno – policie otce obvinila z dvou trestných činů: „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ a „ohrožování výchovy dítěte“, takže mu hrozí až tři roky vězení. K celé kauze jsem se v krátkosti vyjádřil ve Stokách (a nebral si servítky), avšak domnívám se, že zasluhuje podrobnější rozbor, neboť hrůzostrašně demonstruje, jak přicházíme o svobodu; v článku se pokusím některé aspekty toho, co se stalo, zachytit v širších souvislostech.

Na samém začátku své úvahy si neodpustím jednu otázku: Kdyby se stát nesnažil násilně integrovat různé menšiny a uprchlíky, existovalo by tolik lidí, kteří by se proti nim tak ostře vymezovali? Odpověď je, myslím, celkem nasnadě; přičemž netvrdím, že by na samotné integraci jako takové bylo cokoliv špatného, kdyby probíhala svobodně, přirozeně, na volném trhu a bez státních tlaků – každý by se staral sám o sebe, neměl „nárok“ být někde „přijímán“, nikdo by na to nečerpal žádné granty a nebyl nucen to jakkoliv podporovat, ale na druhou stranu by se ani dobrovolnosti meze nekladly, takže kdo by sám chtěl, mohl by komukoli pomoci, případně se kamkoliv začlenit, je-li tam o něj zájem (a vše by probíhalo dle principu „na svém a za své“). Migrace a integrace tedy ano, avšak pro všechny zúčastněné jednotlivce vzájemně (!) dobrovolná (tedy na jedné straně žádné zavírání hranic, ale na straně druhé žádné státní sociální dávky a pozitivní diskriminace). Co myslíte, vzbuzovaly by i v takovém světě ony menšiny tak silný odpor?

To, že někdo výše zmíněným způsobem vychovává své dítě (a ještě to zveřejňuje na Internetu), je sice smutné, nicméně odehrává se to u něj doma za více méně zavřenými dveřmi a když se tomu chci vyhnout, prostě budu své děti vychovávat jinak. Daleko větší problém je však onen zákon o „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“; tohle už není ničí soukromá aktivita, nýbrž brutální omezení svobody slova nás všech bez výjimky. Navzdory tomu, že jsme státem drženi v iluzi (a učí se to již ve školách), že na rozdíl od předlistopadového režimu máme nyní v té naší slavné demokracii svobodu slova, prokazatelně to není pravda; kdyby byla, jen těžko by mohly být zakázány rasistické a xenofobní projevy. Svoboda slova vážně neznamená jen to, že se můžeme bavit o počasí a tématech, která nikomu nevadí a nikoho nepohoršují; skutečnou zkouškou svobody projevu jsou právě ta nejkontroverznější témata – a v této zkoušce naše společnost (respektive stát) žalostně selhává. Ano, jistě, před rokem 1989 to bylo horší, zakázány byly jiné věci a bylo toho víc; avšak na principu, že stát určuje, co se smí a nesmí říkat, se nic nezměnilo, liší se pouze ty konkrétní zakázané projevy.

Ačkoliv je pro mě svoboda slova tématem zcela zásadním a výše uvedený stav považuji za nepřijatelný a alarmující, za ještě mnohem horší považuji to „ohrožování výchovy dítěte“. Abych vysvětlil, v čem spatřuji zrůdnost toho zákona, předpokládejme na chvíli něco, s čím kategoricky nesouhlasím – že omezování svobody slova je v pořádku; řekněme, že je zcela legitimní perzekvovat lidi za projevy rasismu a xenofobie. V takovém případě by bylo správné, aby dotyčný čelil obvinění z podněcování nenávisti (znovu upozorňuji, že s tím nesouhlasím, pohybujeme se jen v hypotetické rovině předpokladu vyřčeného výše); i tak bych však považoval za obrovskou chybu a obludnost postihovat jej za ohrožování výchovy. Primární důvody pro tento postoj mám v zásadě dva.

První důvod spatřuji v tom, že je přece nejen normální, ale především správné, aby rodiče šli svým dětem příkladem a předávali jim hodnoty, podle kterých oni sami žijí! Jedná se o jeden z nejdůležitějších a nejintimnějších procesů (a vztahů), které v naší společnosti existují; proto by zejména do nich nemělo být ze strany státu takto necitlivě zasahováno. Dotyčný se možná „provinil“ tím, že je idiot a (za předpokladu, se kterým nesouhlasím, ale pro účely článku jsem jej výše přijal) také tím, že se projevoval jako rasista a xenofob; pokud však takové hodnoty vyznává a předává je své dceři, jeho selhání není rodičovské, nýbrž čistě lidské. Když budu vyznávat mírumilovné hodnoty a k dítěti se přitom chovat jako tyran, pak se můžeme bavit o mém rodičovském selhání (ne že by do toho v takovém případě státu něco bylo); když však budu třeba jako rasista vychovávat své dítě k rasismu, problém je možná tak v mé osobnosti, ne v „ohrožení výchovy“, jež probíhá zcela v souladu s tím, čemu věřím.

Druhý – dle mého názoru ještě zásadnější – problém spočívá v tom, že dovolujeme státu (a skoro nikdo se nad tím nepozastavuje), aby pod hrozbou násilí lidem vnucoval, jak mají a nemají vychovávat své děti! Jasně, teď to odnesl „jen“ jeden hloupý rasista, který svou dceru ještě ke všemu motivoval k násilnému chování (ze kterého možná ani neměla rozum) a ještě ke všemu to pak zveřejnil na Internetu, kde už to zůstane (k dispozici všem budoucím spolužákům i učitelům dotyčné). Jenže kdo bude cílem příště? Až se změní trendy politické korektnosti a toho, co establishment schvaluje a neschvaluje, může to být kdokoliv. Ostatně jak prohlásil Martin Niemöller: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Někomu by se mohlo zdát, že řešením situace může být snaha o „přetlačení“ establishmentu a posun toho, co je korektní a co nikoliv (například aby se místo výchovy k rasismu zakázala výchova třeba k socialismu, multikulturalismu, náboženství, kapitalismu nebo čemukoliv jinému); nicméně tyto totalitní praktiky mají obrovskou tendenci vymykat se kontrole, takže nejeden diktátor a tyran nakonec zhynul skrze to, co během své cesty k moci vybudoval. Jsem proto přesvědčen, že jediným přijatelným řešením je absolutní odmítnutí toho, aby nějaký úředník či politik určoval, jak má kdo vychovávat své děti a k jakým hodnotám je vést. Je totiž diametrální rozdíl mezi tím, když někdo své dítě týrá a když mu předává své hodnoty, se kterými nesouhlasíme. A násilný zásah v druhém případě považuji za absolutně nepřijatelný.

Přečtěte si také

  • Ale co když budou jen…?Ale co když budou jen…? Možná to není tak, že škola je taková, jaká je, protože děti jsou neschopné. Možná, že děti se zdají být neschopné, protože vidíme jen to, co dělají ve školách, které jsou takové, jaké […]
  • Unschooling a oběti vs. vědomá rozhodutíUnschooling a oběti vs. vědomá rozhodutí I když unschooling a sebeřízené vzdělávání (rozuměj život) neznamená, že jsme se svými dětmi neustále, vsadím se, že “toho” taky někdy máte nad hlavu. Děti, které znám, v sobě mají zřejmě […]
mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.