Možná to není tak, že škola je taková, jaká je, protože děti jsou neschopné. Možná, že děti se zdají být neschopné, protože vidíme jen to, co dělají ve školách, které jsou takové, jaké jsou.

Ale co když budou marnit celé dny hraním videoher? Ale co když nevědí, co je pro ně opravdu dobré? Ale co když budou dělat jen snadné věci a budou se vyhýbat náročnějším výzvám? Když někomu vysvětluji principy sebeřízeného vzdělávání, s jistotou dřív nebo později padne otázka: „Ale co když…?“

U těchto otázek (mnohdy řečnických) mě neznepokojuje jejich obsah, ale to, jaký přístup tazatele k mladým lidem demonstrují. Jistě je v pořádku ptát se, zda se budou studenti učit hodnotné věci i bez testů, známek a povinných osnov. K otázkám „Ale co když…?“ nás však vedou naše negativní představy o tom, jaké děti vlastně jsou, a tyto představy zase vycházejí z pozorování dětí v prostředí, jakým je tradiční škola. A to je problém.

V úvahu připadají dvě možnosti: buďto jsou oprávněné naše skeptické představy o tom, co by mladí dělali bez vnuceného vedení, a proto dětem upíráme svobodu ve škole i jinde. A nebo – a k tomu se kloním i já – tomu může být naopak: děti se nám jeví bez vedení dospělých neschopné právě proto, že posuzujeme jejich chování v tak represivní instituci, jakou je tradiční škola.

Ve škole jsou děti většinu času řízeny dospělou autoritou. Je jim určeno, kdy mají kam jít, kdy a o čem smějí mluvit, čemu mají věnovat pozornost a spousta dalšího. Snadno pak docházíme k přesvědčení, že nedokáží fungovat bez vedení a přísného režimu. Nevídáme je samostatně se rozhodovat a podléháme dojmu, že toho nejsou schopny. A pokud je někdy vidíme činit rozhodnutí, mohou to být často špatná rozhodnutí – ne proto, že by děti nebyly schopny dobrého úsudku, ale proto, že jsme jim nedali příležitost si dobrý úsudek vypěstovat.

Troufám si tvrdit, že mnoho dětí škola rychle naučí, že je výhodné místo vlastního názoru následovat názor učitele. Psycholog Philip Jackson popsal ve své knize Life In Classrooms (Život v lavicích, pozn. překl.) svá pozorování z několika škol – mimo jiného si povšiml, jak brzy se děti naučí, že se jim ve škole vyplatí být poddajné:

„Dalším aspektem školního života, který souvisí s obecným jevem rozptylování a vyrušování, je opakovaný požadavek, aby student ignoroval ostatní kolem sebe. Na základní škole je studentům často zadávána samostatná práce v lavici, při které se mají plně soustředit a učit se trpělivosti. To znamená, že musí být schopni, alespoň dočasně, oddělit své pocity od svého jednání. Což také samozřejmě znamená, že musí být schopni své emoce a jednání za vhodných okolností opět propojit.”

V takovém prostředí se děti učí, že to, co samy považují za správné, by mělo být podřadné tomu, co vyžaduje třída a učitel. Neboli zvykají si učit se nikoli tempem a způsobem, jaký vyhovuje jim, ale takovým, jaký jim naordinují druzí. Pro nás je potom snadné získat (unáhlený a pravděpodobně nesprávný) dojem, že děti nemají vlastní úsudek.

Je tu i další způsob, jakým tradiční škola pomáhá vytvářet náš negativní postoj k mladým lidem. Její striktní struktura silně omezuje svobodu mladých.Zatímco někteří to přijmou a stanou se poslušnými (protože poslušnost se v takovém prostředí vyplatí), jiní se bouří a využijí každou příležitost k získání (a zneužití) sebemenšího kousku svobody.

Ilustrujme si to třeba na příkladu diety. Představme si osobu, která drží velmi přísnou dietu a aby bylo přirovnání ke škole přesnější, představme si navíc, že ji k této dietě někdo přinutil. Čím je dieta přísnější, tím spíš se ona osoba neovládne a „zhřeší“, když se zrovna nikdo nedívá. Ve skutečnosti nemusí jít o někoho, kdo by se normálně přejídal při každé příležitosti, ale omezující podstata diety může natolik vyčerpat jeho sebeovládání, že využije každou příležitost, aby se přejedl toho, co mu bylo upíráno.

Když děti zneužívají těch drobných svobod, kterých se jim ve škole (a jiných represivních prostředích) přeci jen dostane, snadno z toho obviníme děti a ne „dietu“. Řekneme: „Vidíte? Proto jim nemůžeme ponechat plnou svobodu. Podívejte, co se stane, když jí kousek dostanou.“ Ale není pravdivější – podobně jako v příkladu s dietou – naopak říct: „Co když zneužívají nabytou svobodu právě proto, že jim ji jinak systematicky upíráme?“

Pokud děti obdaříme svobodou, nebudou dělat víc chyb? Určitě budou. Jsou mi známy výzkumy  o tom, že děti mohou být kvůli méně vyvinuté přední kůře mozkové impulsivnější než dospělí (a znám i výzkum, který tuto hypotézu zpochybňuje). A ano, děti postrádají zkušenosti dospělých. Ale chyby děláme všichni, když se učíme. Dělat chyby je přece způsob, kterým se učíme je nedělat!

Nebudou ale některé děti využívat svůj čas nerozumně? Těžká otázka. Předpoklad, že jedině dospělí určují, co to je „rozumně“, je diskutabilní. Nicméně předpokládejme, že některé děti budou svůj čas skutečně využívat „nerozumně“. Ani potom si však nedovedu představit, kolik dětí a jak moc by se muselo „provinit“ mrháním svým vlastním (!) časem, aby to ospravedlnilo presumpci „viny“ vůči naprosto všem.

Ponechat dětem vládu nad jejich časem navíc neznamená, že by jim dospělý nemohl nabídnout radu, zkušenost. Pokud některé dítě nakládá se svým časem špatně, je řešením zorganizovat mu čas místo něj? Jsem přesvědčený, že takové řešení jenom odsouvá problém s jeho neschopností organizace času do pozdějších let. Je to asi jako nenaučit někoho řídit proto, že jsme přesvědčeni, že neumí řídit. Problém to neřeší, jen odsouvá.

„Ale co když…?“ No… Třeba jo. Třeba budou jen hrát videohry. Třeba budou trávit čas způsobem, který nám bude připadat promarněný. Třeba budou dělat jednu chybu za druhou a třeba se nebudou učit věci, které by podle nás měly. Ano, to všechno se může stát. Ale taky by nás mohly pěkně překvapit. Možná, že důvod, proč si myslíme, že děti neumí nakládat se svobodou a samostatností je ten, že je posuzujeme podle chování v prostředí, kde svoboda a samostatnost nejsou vítány. Jak si děti povedou, dáme-li jim svobodu, čas a prostor být samy sebou? Kdo ví? Možná… si prostě povedou skvěle.