Ale co když budou marnit celé dny hraním videoher? Ale co když nevědí, co je pro ně opravdu dobré? Ale co když budou dělat jen snadné věci a budou se vyhýbat náročnějším výzvám? Když někomu vysvětluji principy sebeřízeného vzdělávání, s jistotou dřív nebo později padne otázka: „Ale co když…?“

U těchto otázek (mnohdy řečnických) mě neznepokojuje jejich obsah, ale to, jaký přístup tazatele k mladým lidem demonstrují. Jistě je v pořádku ptát se, zda se budou studenti učit hodnotné věci i bez testů, známek a povinných osnov. K otázkám „Ale co když…?“ nás však vedou naše negativní představy o tom, jaké děti vlastně jsou, a tyto představy zase vycházejí z pozorování dětí v prostředí, jakým je tradiční škola. A to je problém.

V úvahu připadají dvě možnosti: buďto jsou oprávněné naše skeptické představy o tom, co by mladí dělali bez vnuceného vedení, a proto dětem upíráme svobodu ve škole i jinde. A nebo – a k tomu se kloním i já – tomu může být naopak: děti se nám jeví bez vedení dospělých neschopné právě proto, že posuzujeme jejich chování v tak represivní instituci, jakou je tradiční škola.

Ve škole jsou děti většinu času řízeny dospělou autoritou. Je jim určeno, kdy mají kam jít, kdy a o čem smějí mluvit, čemu mají věnovat pozornost a spousta dalšího. Snadno pak docházíme k přesvědčení, že nedokáží fungovat bez vedení a přísného režimu. Nevídáme je samostatně se rozhodovat a podléháme dojmu, že toho nejsou schopny. A pokud je někdy vidíme činit rozhodnutí, mohou to být často špatná rozhodnutí – ne proto, že by děti nebyly schopny dobrého úsudku, ale proto, že jsme jim nedali příležitost si dobrý úsudek vypěstovat.

Troufám si tvrdit, že mnoho dětí škola rychle naučí, že je výhodné místo vlastního názoru následovat názor učitele. Psycholog Philip Jackson popsal ve své knize Life In Classrooms (Život v lavicích, pozn. překl.) svá pozorování z několika škol – mimo jiného si povšiml, jak brzy se děti naučí, že se jim ve škole vyplatí být poddajné:

„Dalším aspektem školního života, který souvisí s obecným jevem rozptylování a vyrušování, je opakovaný požadavek, aby student ignoroval ostatní kolem sebe. Na základní škole je studentům často zadávána samostatná práce v lavici, při které se mají plně soustředit a učit se trpělivosti. To znamená, že musí být schopni, alespoň dočasně, oddělit své pocity od svého jednání. Což také samozřejmě znamená, že musí být schopni své emoce a jednání za vhodných okolností opět propojit.”

V takovém prostředí se děti učí, že to, co samy považují za správné, by mělo být podřadné tomu, co vyžaduje třída a učitel. Neboli zvykají si učit se nikoli tempem a způsobem, jaký vyhovuje jim, ale takovým, jaký jim naordinují druzí. Pro nás je potom snadné získat (unáhlený a pravděpodobně nesprávný) dojem, že děti nemají vlastní úsudek.

Je tu i další způsob, jakým tradiční škola pomáhá vytvářet náš negativní postoj k mladým lidem. Její striktní struktura silně omezuje svobodu mladých.Zatímco někteří to přijmou a stanou se poslušnými (protože poslušnost se v takovém prostředí vyplatí), jiní se bouří a využijí každou příležitost k získání (a zneužití) sebemenšího kousku svobody.

Ilustrujme si to třeba na příkladu diety. Představme si osobu, která drží velmi přísnou dietu a aby bylo přirovnání ke škole přesnější, představme si navíc, že ji k této dietě někdo přinutil. Čím je dieta přísnější, tím spíš se ona osoba neovládne a „zhřeší“, když se zrovna nikdo nedívá. Ve skutečnosti nemusí jít o někoho, kdo by se normálně přejídal při každé příležitosti, ale omezující podstata diety může natolik vyčerpat jeho sebeovládání, že využije každou příležitost, aby se přejedl toho, co mu bylo upíráno.

Když děti zneužívají těch drobných svobod, kterých se jim ve škole (a jiných represivních prostředích) přeci jen dostane, snadno z toho obviníme děti a ne „dietu“. Řekneme: „Vidíte? Proto jim nemůžeme ponechat plnou svobodu. Podívejte, co se stane, když jí kousek dostanou.“ Ale není pravdivější – podobně jako v příkladu s dietou – naopak říct: „Co když zneužívají nabytou svobodu právě proto, že jim ji jinak systematicky upíráme?“

Pokud děti obdaříme svobodou, nebudou dělat víc chyb? Určitě budou. Jsou mi známy výzkumy  o tom, že děti mohou být kvůli méně vyvinuté přední kůře mozkové impulsivnější než dospělí (a znám i výzkum, který tuto hypotézu zpochybňuje). A ano, děti postrádají zkušenosti dospělých. Ale chyby děláme všichni, když se učíme. Dělat chyby je přece způsob, kterým se učíme je nedělat!

Nebudou ale některé děti využívat svůj čas nerozumně? Těžká otázka. Předpoklad, že jedině dospělí určují, co to je „rozumně“, je diskutabilní. Nicméně předpokládejme, že některé děti budou svůj čas skutečně využívat „nerozumně“. Ani potom si však nedovedu představit, kolik dětí a jak moc by se muselo „provinit“ mrháním svým vlastním (!) časem, aby to ospravedlnilo presumpci „viny“ vůči naprosto všem.

Ponechat dětem vládu nad jejich časem navíc neznamená, že by jim dospělý nemohl nabídnout radu, zkušenost. Pokud některé dítě nakládá se svým časem špatně, je řešením zorganizovat mu čas místo něj? Jsem přesvědčený, že takové řešení jenom odsouvá problém s jeho neschopností organizace času do pozdějších let. Je to asi jako nenaučit někoho řídit proto, že jsme přesvědčeni, že neumí řídit. Problém to neřeší, jen odsouvá.

„Ale co když…?“ No… Třeba jo. Třeba budou jen hrát videohry. Třeba budou trávit čas způsobem, který nám bude připadat promarněný. Třeba budou dělat jednu chybu za druhou a třeba se nebudou učit věci, které by podle nás měly. Ano, to všechno se může stát. Ale taky by nás mohly pěkně překvapit. Možná, že důvod, proč si myslíme, že děti neumí nakládat se svobodou a samostatností je ten, že je posuzujeme podle chování v prostředí, kde svoboda a samostatnost nejsou vítány. Jak si děti povedou, dáme-li jim svobodu, čas a prostor být samy sebou? Kdo ví? Možná… si prostě povedou skvěle.

Original article: Ale co když budou jen…?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Rozhovor s Teddym 

Hanna: Trochu jsem si povídala s Teddym, a myslím si, že bylo zajímavé slyšet jeho názor jako člena mladší generace na hraní počítačových her, a na to, že děti v Sudbury Valley sedí u počítače mnoho hodin denně..

Teddy: Takže, začnu tím, že pro většinu studentů tady není problém dostat se k počítači – zapnout jej a ponořit se do svého světa. V tomto smyslu je to velmi odpočinková činnost, podle toho, co děláte, je to legrace, je to jedinečné. Má to mnoho výhod. Můžete se hodně naučit. Je tu hodně her, jejichž příběhy se odehrávají v různých časových obdobích, a které mají pro vaši postavu, pro vás, mnoho originálních příběhů a působí tak velmi realisticky.

Hanna: Mluvíš s někým, kdo počítačům vůbec nerozumí, takže budeš muset být trochu názornější. Zkus to ještě jednou.

Teddy: Řekněme, že jste si právě koupila hru. Píše se na ní, že jde o velmi otevřenou hru: vy sice přesně nevíte, co to znamená, ale koupíte si ji. Vezmete herní disk, vložíte ho do počítače a začnete hrát. Hned na začátku se dostanete na obrazovku, kde je nějaká postava, člověk, na té obrazovce, v tomto světě, který vypadá skoro jako film: ale místo toho, aby se tento člověk pohyboval sám, můžete s ním, prostřednictvím klávesnice nebo myši, pohybovat vy.

Můžete tak přimět svou postavu dělat různé věci. A podle toho, jakou hru máte, je zde mnoho různých činností a různých druhů her, které v daném světě můžete hrát. Vypadá to velmi reálně, a cítíte se pak jako “hej, jsem v tom světě, skáču po stromech, běhám okolo”. Je to super zážitek pro mnoho studentů tady. Některé ze světů, do kterých se můžete během hraní dostat, se velmi podobá skutečným historickým obdobím. Například si můžete zahrát hru, kde ovládáte postavy v 18. nebo 17. století, ve středověku nebo Francouzské revoluci – můžete tak být na různých místech v různém čase a tím se učíte. Můžete se zde bavit, jak chcete, a přitom jsou znalosti o této době všude kolem vás. Nikdo vám ty znalosti nenutí, ve smyslu “Kdo byl první prezident?”. Vidíte to, místo toho, aby vám to někdo říkal. Zatímco se věnujete vlastním činnostem, zatímco se bavíte, všimnete si koutkem oka: “ó, hej, podívej, to je prezident George Washington”. Učíte se, a zároveň se bavíte.

Hanna: Řekněme, že jsi v době Francouzské revoluce. Musíš o ní mít nějaké základní znalosti, nebo ti je poskytne hra?

Teddy: To záleží na hře. Jsou tu hry, které mají své vlastní pojetí historie. V těchto případech vás hra seznámí s tím, o co jde, od začátku. Vytvářejí si své vlastní příběhy, svá vlastní období, a svůj vlastní fantastický svět s příšerami a kouzly a různými druhy zábavy, zatímco jiné hry mají reálný aspekt.

Hanna: Potřebuješ mít nějaké znalosti o historickém období, ve kterém se hra odehrává?

Teddy: V některých hrách ano, ale ty vás tyto znalosti nějak naučí. Například, pokud se hra odehrává v období Francouzské revoluce, jsou tu také ostatní lidé. Nejsou skuteční, ale virtuální. Můžete k nim přijít, mluvit s nimi a dozvědět se od nich různé věci. Dají vám informace a pošlou vás plnit nějaký úkol. Prostřednictvím těchto postav se můžete o místě, kde se nacházíte, hodně naučit, ať už jej znáte, nebo ne. Pokud tuto hru začínáte hrát s tím, že už něco o Francouzské revoluci víte, tak jen posloucháte příběhy, které hra poskytuje. Pokud přijdete úplně bez znalostí, netušíte, co to Francouzská revoluce je, může být zábava poslouchat tyto příběhy a zjišťovat co se děje, a zároveň být vtaženi do děje.        

Hanna: A jak potom poznáš, ať už hru vytvořil kdokoli, že měl skutečné znalosti o Francouzské revoluci a nejde jen o jeho fantazii?

Teddy: Je tu mnoho společností, které si ověřují, že jsou jejich hry historicky přesné. Je tu herní žánr zvaný historicko-fantastický, ve kterém se dostáváte do skutečného světa. Všechno kolem vás je skutečné, ale příběh je vymyšlený – vaše postava je specifická. V dané době neexistuje. A možná v této době neexistují ani některé další hlavní postavy. V tom spočívá ta fantastičnost. Ale svět kolem vás a většina postav kolem vás – ty jsou skutečné, ty skutečně existují. A když si koupíte hru, určitě vám řeknou, jaký je to žánr. Mohou vám říci, jestli je zcela 100% faktická, nebo vám mohou říci, že je zcela neexistující s vílami a duhami a podobně.

Hanna: Takže, můžeš nějak shrnout, proč je, podle tvého názoru, celodenní hraní her pro dítě v Sudbury Valley přínosné?

Teddy: Podle mě, nejen že je to jeden z nejlepších způsobů zábavy, jen proto, jak dobře to vypadá, jak je to fajn, ale také protože poznají mnoho nových přátel, protože tyto hry hraje tolik lidí. Jsou tu hry, kde může hrát více hráčů, takže svět, ve kterém jste, můžete sdílet s mnoha dalšími lidmi a hrát stejnou hru.

Hanna: Sedí při tom ve stejné místnosti, nebo někde jinde?

Teddy: Mohou být ve stejné místnosti, může to být váš nejlepší přítel, sedící naproti vám, nebo mohou být třeba v Austrálii. Můžete se s nimi setkávat a poflakovat se v herním světě. Můžete prostřednictvím své postavy spolupracovat s tou jejich. A v rámci některých her je k dispozici herní chat, přes který si můžete povídat s někým jiným podobně, jako přes telefon, zatímco hrajete hru. Je to mnohem společenštější, než si mnoho lidí uvědomuje. Můžete potkat mnoho zajímavých lidí. A pokud, z nějakého důvodu, potkáte někoho, kdo se k vám nechová hezky, nebo vás nějakým způsobem šikanuje, máte v rámci hry mnoho možností, jak se s tím vypořádat. Můžete si nastavit, že již neuslyšíte jeho hlas. Takže pokud je na vás zlý, což se stává výjimečně, už ho neuslyšíte. Nebo můžete přejít na jiný server, což znamená, že se přesunete z jednoho světa do jiného, pryč od něj. Takže se skutečně můžete rozhodnout vyrazit si s přáteli, a přitom se vyhnout lidem, které nemáte rádi a oni vás nemohou pronásledovat. Nevědí, kam se přesouváte, takže je to bezpečné.

Hanna: To zní velmi důmyslně. Kolik ti bylo let, když ses začal věnovat tomuto žánru?

Teddy: Začal jsem, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Je tu mnoho videoher, které nejsou zdaleka tak složité, jsou pouze pro jednoho hráče – což znamená, že budete hrát, ale jiní lidé s vámi nemohou spolupracovat.    

Hanna: Můžeš mi o těchto hrách něco říct?

Teddy: Tyto hry jsou obvykle velmi jednoduché, pokud jde o rozsah. Je to stejné jako vzít kus papíru a kreslit. Děláte stejné pohyby, jako když máte telefon a hrajete na něm velmi jednoduchou hru, jako například tetris nebo piškvorky.   

Hanna: Tak proč je pro tebe užitečné je hrát?

Teddy: U těchto her lidé většinou netráví moc času, ale pokud ano, jsou dobré jako úleva od stresu, protože si u nich odpočinete. Na chvíli vás vytrhnou z nepříjemné situace. Není to návykové, protože jde o skutečně malé hry, a pokud je hrajete příliš, za chvíli se začnete nudit.  Po hodinovém hraní už pravděpodobně nebudete mít chuť hrát po zbytek dne. A další den si ji můžete zahrát znovu.          

Hanna: Někteří kritici dětského hraní na počítači říkají, že je to návykové. Proč myslíš, že to tak je?

Teddy: Není to nic špatného. Pokud jste “závislí” na hře, znamená to, že si ji hodně užíváte a já jsem nikdy ve svém životě neviděl situace, nebo neslyšel o situaci, kde by byl někdo tak moc “závislý” na hře, že by přestal jíst nebo spát.

Hanna: Spát? Jsi si jistý?

Teddy: Někdy lidé hrají hry před spaním, a já si myslím, že to není dobře. Ale pokud hrajete zde, v Sudbury Valley, nejste v situaci, že se chystáte jít spát nebo že se potřebujete vyspat, to si schováváte na noc. Takže v tom případě nevidím žádný problém. Doma, pokud se ujistíte, že vaše děti nezůstávají kvůli hraní vzhůru až do půlnoci, by to mělo být v pořádku. Obecně nevidím žádné nevýhody hraní počítačových her.     

Hanna: Před příchodem počítačových her si děti vymýšlely hry a všelijaké druhy zábavy. Když se díváš na malé děti, mají pořád plno práce a vytvářejí své vlastní malé světy, také smyšlené nebo prostě hry jako je hra na schovávanou. A mnoho lidí tvrdí, že je to mnohem prospěšnější, protože se kamarádí se skutečnými lidmi.  

Teddy: K tomu mohu říci několik věcí. Zaprvé, pokud potkáte někoho ve hře, kdo není ve vaší škole, ale potkáváte ho během hry, právě jste získali přítele, se kterým si můžete vyrazit i osobně, mimo počítačovou hru.

Hanna: To se stává?

Teddy: Ano, to se mi stalo. Získal jsem několik přátel díky hraní počítačových her. 

Hanna: Takže jste se skutečně osobně setkali?

Teddy: Ano. Skvělé to je hlavně, pokud jste příliš stydliví jít ven a přímo někoho oslovit, říci “Ahoj, chceš se mnou hrát na babu”? Při hraní počítačových her je to tak jednoduché, protože když někoho chcete oslovit, je jednoduché si říci “aha, jsou tak daleko, působí skoro až neskutečně”. A pak, když je potkáte, když se skamarádíte, je jednoduché to vidět jako “jé, ty jsi skutečný člověk, jasně, vidím tě a jsi super”.

Další věc je, že je zde pro lidi, i pro děti, dost možností počítačové hry vytvářet. Existuje mnoho různých bezplatných stránek, mnoho různých platforem, které umožňují vytvářet si vaše vlastní počítačové hry, které pak můžete hrát s ostatními.

Hanna: A ty to také děláš?

Teddy: Ano. Jsou tu dokonce hry, jako ta, o které jsem mluvil, kde máte svou postavu v herním světě a ta může vytvořit hru uvnitř hry, kterou si mohou ostatní zahrát.

Hanna: A to také děláš?

Teddy: Ano. Může to znít zmateně, ale je to velmi jednoduché. Přináší to mnoho možností.   

Hanna: A co pohyb?

Teddy: Myslím, že pokud podobné hry hrajete, měla byste se věnovat nějakým pohybovým aktivitám, které zahrnují běh, nebo sporty, nebo něco podobného.

Hanna: Takhle žiješ i ty?

Teddy: Když přijedu domů, chodím na procházky a jezdím na kole. Můžete běhat a cvičit. Ale dokud děláte více podobných věcí, ať už mimo školu nebo v průběhu dne, když si uděláte přestávku a jdete ven, budete ok. Viděl jsem studenty, kteří si dělali přestávky a šli ven, ale také jsem viděl lidi, kteří seděli většinu dne a hráli.  

Hanna: To musí být pro rodiče hrozivé..

Teddy: To si dokážu představit. Ale zároveň si musíte uvědomit, že to není tak, že by jen tak seděli s rukama v klíně a nedělali vůbec nic, protože něco dělají – socializují se. Baví se, a to je dělá šťastné. Také jsou tu hráči počítačových her, kteří neradi sportují a jsou přesvědčení, že sport neposkytuje tolik zábavy nebo svobody jako počítačové hry. Například řešení problémů. Můžete se učit třeba jazyky, vědu a matematiku, podle toho, o jakou hru jde. Často také historii. Většina her vám něco dává. Všichni hráči počítačových her získávají nějaký druh znalostí.

Hanna: A co skutečnost, že v reálném světě musíte spolupracovat s ostatními lidmi a umět s nimi vyjít, ve svém jazyce, ve svých aktivitách – jak to funguje zde? Nejsem si jistá, jestli děti hrající hry celé dny na tom dostatečně pracují. Jak se naučí spolupracovat se skutečnými lidmi?

Teddy: Jak jsem zmínil předtím, v rámci her pro více hráčů se setkáváte s lidmi online, a pokud to skončí tak, že se s nimi setkáte i osobně, tak to hodně pomůže, může vás to postrčit.

Hanna: A co velmi stydliví lidé? Co když se stydíš mluvit s dívkami a nic s tím neděláš? Jak to budeš trénovat, pokud sedíš celý den před obrazovkou?

Teddy: No, nakonec se každý dostane do určitého věku, ať už jsou “závislí” na videohrách nebo ne, dostanou se do situace, kde je to tak nějak zasáhne: víte, že můžete pokračovat v hraní, nebo jít oslovit dívku. Není to tak rychlé, bude to chvíli trvat, ale nedokážu si představit normálního kluka, který si raději vybere počítačové hry než přítelkyni. Postupně to dospěje do věku, kdy se tato interakce přirozeně stane důležitější.

Hanna: Takže ty v podstatě říkáš, že takoví lidé nakonec najdou rovnováhu, kterou potřebují. Jak se naučíš ohleduplnosti, abys třeba věděl, jak utěšit smutného člověka, jak s lidmi sdílet radost, když je vše tak virtuální?

Teddy: Můžete se naučit mluvit s lidmi, i když jde o virtuální rozhovor. Nakonec možná někomu řeknete něco, co zraní jeho city, a co jste tak nemyslela. To není ve skutečnosti záležitost počítačové hry, je to tak obecně, i když s tím člověkem mluvíte v rámci počítačové hry, můžete říct, jestli to má nějaké dopady, nebo ne, a prostřednictvím toho se můžete učit ze svých zkušeností, co máte v určitých situacích říkat a co ne.

Hanna: Jistě víš, že lidé říkají, že život není zábava, musíš se naučit vyrovnat se se stresem a náročnou prací, aby ses připravit na to být dospělý, který musí chodit každý den do práce.

Teddy: Nemám tento způsob uvažování rád. Život by měl být zábava. A videohry vám s tím mohou pomoci.

Rozhovor s Kirou 

Hanna: Kira navštěvuje školu od svých pěti let. Nyní je jí už 15 let. Jedna z věcí, kterým se věnuje, je hraní počítačových her. Kolik let ti bylo, když jsi začala hrát hry na počítači?

Kira: Měla jsem počítačové hry už když jsem byla hodně malá, protože je hrála má sestra, takže jsme hrály spolu hry „ukaž a klikni”, které jsou už podle dnešního standardu považované za brak.

Hanna: Pověz mi, pokud si vzpomínáš, jak se to stalo každodenní součástí tvého života.

Kira: Zapsal se sem nový spolužák, který hodně hrál Minecraft, a ten pravděpodobně podnítil můj zájem. Bylo mi asi šest nebo sedm.

Hanna: To je tak jednoduchá hra, že ji mohou hrát i šestileté děti?

Kira: Minecraft se těžko popisuje, protože je velmi svobodný: můžete dělat, cokoli chcete. Je to jako sandbox game (hra s otevřeným světem, umožňuje hráči volně se pohybovat, viz Wikipedie). Je to určitý druh platformy, kde si můžete dělat, co chcete. Můžete ho hrát v módu přežívání, kde stavíte domy v pustině a přežíváte. Nebo v kreativním módu, kde můžete létat kolem a stavět obrovské zámky. Skutečně můžete dělat cokoli, to je ta pointa.      

Hanna: Je potřeba umět číst?

Kira: To si nemyslím. Pravděpodobně jsem tehdy ještě moc číst neuměla, když jsem začínala hrát Minecraft. Jediné, co je potřeba umět přečíst, je menu s možnostmi, ale to se můžete naučit zpaměti.

Hanna: Stále hraješ?

Kira: Příležitostně. Zdaleka ne tak často. 

Hanna: Takže můžeš sedět sama v místnosti, u svého počítače, a zároveň hrát s jinými lidmi?

Kira: Někdy. To záleží na druhu hry. V Minecraftu je několik serverů, na kterých můžete hrát s ostatními hráči online, nebo můžete hrát ve svých vlastních světech a serverech, které vytvoříte. Takže to záleží na tom, na co máte zrovna náladu.

Hanna: Všimla jsem si tady ve škole, že hodně času u počítače tu tráví hlavně chlapci, dívky ne. Je Minecraft zamýšlený i pro dívky?

Kira: Jistě, řekla bych, že ano. Znám spoustu dívek, které hrají Minecraft.

Hanna: Záleží ti na tom, jestli jsou to chlapci, nebo dívky?

Kira: Na tom vůbec nezáleží. Jsou tu další hry, které zajímají pravděpodobně více chlapce – jako Skyrim, což je středověké dovádění, druh dobrodružné hry zaměřený na středověk, ale já hraju Skyrim také hodně. Středověké věci mám obzvlášť ráda.   

Hanna: Kolik hodin denně asi hraním strávíš?

Kira: Nevím, to záleží na dni. Hrávala jsem hodně – třeba celý den, každý den – teď hraju spíše příležitostně, kdykoli se mi chce. 

Hanna: Hraješ i doma?

Kira: Hraju hlavně doma, protože trvá dlouho nastavit si správně počítač. Takže ve škole moc nehraju, jedině pokud máme něco naplánovaného. Například dnes se chystáme hrát Don’t Starve, a bude to legrace. Často hrajeme hry pro jednoho hráče a ostatní se dívají.

Hanna: Čemu se ve škole věnuješ, když zrovna nehraješ?

Kira: Sleduju ostatní, jak hrají, kreslím, něco s přáteli vyrábím. Sledujeme videa, posloucháme hudbu.

Hanna: Je pro tebe tedy důležitější stýkat se s těmito lidmi než být u počítače?

Kira: No, můžete být u počítače a stýkat se s lidmi zároveň. To je to, o čem mluvím. Ve hrách pro více hráčů hrajete se svými přáteli, což je mnohem větší zábava. 

Hanna: Pro mnoho rodičů je stresující nebo matoucí sledovat své děti sedící v jednom kuse u počítače, protože chodí do školy a měly by se hlavně učit. Takže, řekněme, že jsem rodič, a říkám ti, že se mi ta škola skutečně líbí, ale nechci, aby mé dítě neustále hrálo počítačové hry, protože nechápu, k čemu je to dobré. Můžeš mi říci, proč je to podle tebe v pořádku? Co tím získáš?

Kira: V případě Sudbury Valley je to skutečně společenské. Je to o hraní her a o tom, že znáte ostatní lidi, kteří je také hrají, schopnosti spolupracovat a povídat si o těchto hrách a občas také o společném hraní. Není to tak, že byste byla samotářka, když hrajete hru. Naopak je tu hodně lidí, kteří hrají počítačové hry, že je to mnohem společenštější.

Hanna: Ale na někoho, kdo tudy jen prochází, to příliš společensky nepůsobí – to je to, co mě zajímá.

Kira: Je těžké to vysvětlit. To, co chcete slyšet, proti tomu, co se skutečně děje, přestože to není tak zřejmé. Lidem hraní počítačových her něco přináší. Například dobrodružné hry. Můžete experimentovat a zkoumat a hrát jakkoli chcete stejně, jako v otevřeném prostoru, kde můžete různě blbnout. Myslím, že to je definice hraní. Hrajete si, vidíte, co je co.    

Rozhodně to zaměstná váš mozek. Myslím, že se lidé začnou nudit, pokud se neučí nic nového. Pokud hrají hru a neučí se přitom nic nového, pravděpodobně ji brzy přestanou hrát, protože se začnou nudit a budou smutní a pak začnou dělat něco jiného, co je nudit nebude. A pak se budou zase učit nové věci a už se nebudou nudit. Lidé si zaměstnají mozek a zároveň se socializují. Pokud se podíváte na studenty v Sudbury Valley, jsou u počítačů ve skupinkách. Takže mají přátele. Není to tak, že by byli samotáři.

Hanna: A co znalosti, u kterých se v naší kultuře očekává očekává, že si je děti ve škole osvojí?

Kira: Získala jsem jich z videoher hodně. Věnuji se více hraní videoher než čtení knih. Ve videohrách je dostatek textů, které stojí za to číst a učit se. A pokud máte důvod se něco učit, učíte se to, protože chcete. Takže to pak vypadá jako “dobře, chci se naučit, co ty znaky znamenají, ale neumím je přečíst”. Tak se naučím číst, protože se chci dostat k tomu, že budu rozumět, co ty znaky znamenají.

Hanna: A co psaní?

Kira: Tak pokud jde o technologie, je tu mnoho psaní, takže se naučíte, jak správně psát. Myslím tím to, že ta slova jsou všude kolem nás tak jako tak. Myslím, že tak nějak dáváme jednotlivé části dohromady.

Hanna: Myslíš, že máš velkou slovní zásobu?

Kira: Ano.

Hanna: Jak jsi ji získala?

Kira: Od lidí kolem sebe. Všichni mluví. Takže se naučíte spoustu věcí, a pokud nevíte, co nějaké slovo znamená, buď si to najdete, nebo se někoho zeptáte. Mám přátele, kteří píší příběhy, občas je čtu. Mají opravdu zajímavé způsoby pojmenovávání věcí, a vy pak sbíráte tyto drobné náznaky a ukládáte si je v hlavě na později. Pokud pak chcete něco napsat, přemýšlíte nad tím, jak to můžete udělat lépe. Také vytvářet zápisy z jednání ve školní soudní komisi se hodilo.

Hanna: Takže hraní počítačových her je společenské, dobrodružné a rozvíjí schopnost řešení problémů, myšlení. Hodně dětí říká, že je to zábava. Proč je zábava důležitá?

Kira: Radost je motivace k činnosti. Zábava a radost – to je motivace.

Hanna: A to ti dává hraní her?

Kira: Ano. Je to mnohem dostupnější pro poznávání než skutečný život.

Hanna: A co čtení knih?

Kira: Filmy a knihy jsou spíše jako opakování příběhu, ale ve hrách jste hlavní hrdina a píšete svůj vlastní příběh, zatímco hrajete.                                                                                            

Hanna: Ale filmy máš ráda, ne?

Kira: Ano. Protože po zhlédnutí filmu mám inspiraci k psaní vlastních příběhů.

Original article: Proč si studenti Sudbury Valley School myslí, že jsou počítačové hry prospěšné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

„JE TO DIGITÁLNÍ HEROIN: obrazovka PŘETVÁŘÍ DĚTI na PSYCHOTICKÉ závisláky.“

To je dramatický titulek v článku New York Post od Dr. Nicholase Kardarase (2016), který mi mnoho čtenářů poslalo krátce po jeho prvním zveřejnění. V článku Kardaras tvrdí: „Nyní víme, že iPady, smartphony a Xboxy jsou formou digitálních drog. Nedávný výzkum snímků mozku ukazuje, že ovlivňují frontální kůru, která řídí výkonné funkce, včetně kontroly impulsů – úplně stejným způsobem, jakým to dělá kokain.“ Přestože Kardaras připisuje tyto hrozné účinky všem druhům elektronických zařízení, zvlášť vyzdvihuje video hry, když říká: „To je pravda – mozek vašeho dítěte hrajícího Minecraft vypadá jako mozek feťáka.“ To je naprostý nesmysl, a pokud by si Kardaras přečetl skutečně výzkumnou literaturu o mozkových účincích videoher, věděl by to taky.

V populárních médiích najdete mnoho podobných nadpisů a strašících článků, včetně některých zde v Psychology Today. To, co se rodičům zdá nejvíce děsivé a co je atraktivní pro novináře a další, kteří se snaží upoutat pozornost čtenářů, jsou odkazy na výzkum, který naznačuje, že používání obrazovky, a zejména videoher, ovlivňuje mozek. Předpoklad, na který mnoho lidí naskakuje je, že jakýkoli účinek na mozek musí být škodlivý.

Jaké jsou skutečné účinky videoher na mozek?

Výzkum, o němž se Kardaras zmínil, ukazuje, že určitá spojení v předním mozku, kde je dopamin neurotransmiterem, se aktivují, když lidé hrají videohry, a drogy jako heroin aktivují také některé z těchto cest. Co však Kardaras a podobné články vynechávají je skutečnost, že všechno, co je příjemné, aktivuje tyto cesty. Jsou to cesty mozkového potěšení. Pokud by videohry nezvýšily aktivitu těchto dopaminergních cest, museli bychom dospět k závěru, že hraní her není zábavné. Jediným způsobem, jak se vyhnout tomuto druhu účinků na mozek, je vyhnout se všemu, co je příjemné.

Jak uvádí herní výzkumníci Patrick Markey a Christopher Ferguson (2017) v nedávné knize, videohry zvyšují hladinu dopaminu v mozku přibližně do stejné míry jako to dělá kousek salámové pizzy nebo miska zmrzliny (bez kalorií). To znamená, že zvyšují hladinu dopaminu na dvojnásobnou než normální úroveň, zatímco drogy jako heroin, kokain nebo amfetamin zvyšují dopamin přibližně desetkrát tolik.

Ve skutečnosti však videohry aktivují mnohem víc než jen cesty pro potěšení mozku a tyto další účinky vůbec nejsou podobné účinkům drog. Hraní zahrnuje spoustu kognitivních činností, takže nutně aktivuje části mozku, které jsou základem těchto činností. V nedávné době neurovědec Marc Palaus a jeho kolegové (2017) publikovali systematický přehled veškerého výzkumu, který našli – odvozených z celkem 116 publikovaných článků – o účincích videoher na mozek [3]. Výsledky jsou takové, jaké očekává někdo, kdo je obeznámený s výzkumem mozku. Hry, které zahrnují zrakovou ostrost a pozornost, aktivují části mozku, které jsou základem zrakové ostrosti a pozornosti. Hry, které zahrnují prostorovou paměť, aktivují části mozku zapojené do prostorové paměti. A tak dále.

Ve skutečnosti některé výzkumy, které uskutecnil Palaus a jeho kolegové ukázaly, že hraní nejen že má za následek přechodnou aktivitu v mnoha oblastech mozku, ale v průběhu času může způsobit dlouhodobý růst alespoň některých z těchto oblastí. Časté hraní může zvýšit velikost pravého hipokampu a entorinální kůry, které se účastní na prostorové paměti a navigaci. Může také zvýšit objem prefrontálních oblastí mozku, které se podílejí na výkonné funkci, včetně schopnosti řešit problémy a učinit odůvodněné rozhodnutí. Taková zjištění jsou v souladu s výzkumem chování, který ukazuje, že videohry mohou tyto kognitivní schopnosti dlouhodobě zlepšovat (což jsem předtím komentoval zde). Váš mozek je v tomto smyslu jako váš svalový systém. Pokud cvičíte některé jeho části, tyto části rostou a stávají se silnějšími. Ano, videohry mohou měnit mozek, ale zdokumentované efekty jsou pozitivní, ne negativní.

Jak je zjištěna závislost na videohrách a jak je častá?

Kardarasův strach, který šíří podobné články je, že mladí lidé, kteří hrají videohry, se na nich pravděpodobně stanou „závislými“. Všichni víme, co to znamená stát se závislým na nikotinu, alkoholu, heroinu nebo jiných drogách. Když přestaneme užívat drogu, máme vážné fyzické abstinenční příznaky, a to nás vede k tomu, abychom ji nadále brali, i když víme, že nám to ubližuje a my to chceme zastavit. Ale co to znamená být závislý na svém koníčku, jako je hraní videoher (surfování na vlnách nebo jakékoliv jiné hobby, které byste mohli mít)?

Otázka, zda termín „závislost“ je vůbec ve vztahu k videohrám použitelný, je velmi diskutována odborníky. V současné době Americká psychiatrická asociace uvažuje o přidání „Internet Gaming Disorder“ (jejich termín pro závislost na videohrách) do své diagnostické příručky. Výzkum poukazuje na to, že velká většina hráčů videoher, včetně těch, kteří jsou nadmíru ponořeni do her a tráví jimi hodně času, jsou přinejmenším stejně zdraví psychologicky, společensky a fyzicky, jako ti, kteří nejsou hráči. Ve svém příštím příspěvku budu popisovat důkazy o tom, že jsou ve všech těchto ohledech v průměru zdravější než ne-hráči. Ale stejný výzkum ukazuje, že malé procento hráčů psychologicky trpí, hry jim nepomáhají a možná jejich stav ještě zhoršují. To je zjištění, které vedlo Americkou psychiatrickou asociaci k tomu, aby navrhla doplnění Internet Gaming Disorder (IGD) do své oficiální příručky o poruchách.

Na zkušebním základě APA navrhuje, aby osoba dostala diagnózu internetové herní poruchy, pokud se na tuto osobu vztahuje alespoň pět z následujících devíti charakteristik:

• Nadměrné zaujetí: Spoustu času přemýšlí o hrách, i když je nehraje.*
• Neklid: Cítí se neklidně, když nemůže hrát hry.
• Tolerance: Potřebuje hrát více, nebo hrát výkonnější hry, aby získal stejné vzrušení jako předtím. *
• Snížení: Cítí, že by měl hrát méně, ale není toho schopen.
• Zrušení dalších aktivit: Sníží účast na jiných rekreačních aktivitách. *
• Pokračujte i přes problémy. Stále hraje hry, přestože vědí, že mají negativní dopad na jeho život.
• Klame: Lže o tom, jak moc hraje.*
• Úniková nálada: Hraje hry ke snížení úzkosti nebo stresu. *
• Riziko: Rizika ztráty významných vztahů nebo zaměstnání kvůli hrám.

Jen přečtením tohoto seznamu můžete snadno pochopit, proč je tato definice kontroverzní. Návrh je, že pokud se na osobu hodí pět z těchto devíti charakteristik, pak má tato osoba IGD. Ale přemýšlejte o tom. Ve výše uvedeném seznamu jsem umístil hvězdičky u pěti charakteristik, které by mohly platit pro každého, kdo se intenzivně zajímá o jakékoliv koníčky (idea navrhovaná Markey & Ferguson, 2017). Zvažte je:

Nadměrné zaujetí může znamenat, že osoba je opravdu hráč. Každý, kdo má vášnivý zájem o jakékoliv koníčky, bude pravděpodobně „věnovat spoustu času přemýšlení o nich“. Když mi bylo 11 let, myslel jsem na rybaření téměř po celou dobu a pravidelně jsem o něm snil v noci.

Tolerance se týká téměř všech hobby. Když vyvíjíte zvýšenou aktivitu v čemkoli, musíte zvýšit úroveň výzvy, abyste získali stejné vzrušení, které jste měli dříve. Pokud jste například lyžař, je nejprve vzrušující nepříliš prudký kopec, ale pak budete potřebovat svahy strmější.

Rušíte další aktivity. No, samozřejmě, kdykoli budete trávit více času na nějakém hobby, je k dispozici méně času na další věci. Čas je konečný, takže je to vždy obchod.

Lhaní. Ve světě, kde jiní nesouhlasí s hraním videí a neustále přesvědčují hráče, aby hráli méně, není divu, že někteří lžou o tom, kolik hrají.

Útěková nálada. Nesoustředíme se všichni někdy, ne-li často, na náš oblíbený koníček jako způsob, jak snížit úzkost nebo stres? Pokud hobby bylo čtení, nebo šachy, nebo lyžování, lidé to mohli považovat za plus, ne za mínus.

Co zde říkám je, že osoba, která má vášeň pro videohry, ale není závislá, by mohla velmi dobře splnit všech pět „symptomů“ a tím získat diagnózu IGD. Ostatní čtyři položky na seznamu se však zdají být více směrodatné. Pokud je někdo neklidný, když není schopen hrát, ztrácí významné vztahy nebo smysluplné zaměstnání kvůli hře, cítí, že hraní způsobuje větší škody než prospěch a přesto nemůže zastavit – pak má ten problém.

Vzhledem k tomu, že tento diagnostický postup je rozporuplný, není divu, že různé studie výskytu závislostí na hraní odhalily širokou škálu zjištění. Jedna rozsáhlá, dobře navržená studie provedená v Norsku dospěla k závěru, že 1,4% hráčů videoher je závislých (Wittek a kol., 2016). Další studie prováděné v různých částech světa a s různými věkovými skupinami hráčů a různými kritérii hodnocení ukázaly, že prevalence závislostí mezi hráči je od 0,6% až po 6% (viz Wittek a kol. , 2016, Ferguson a kol., 2011 a Markey & Ferguson, 2017). Jinými slovy, bez ohledu na čísla, na která se podíváte, převážná většina hráčů videoher není závislá. Výzkum také jasně ukazuje, že prostě strávit spoustu času hraním videoher není důkazem závislosti (Stockdale & Coyne, 2018). Intenzivní, dlouhodobé ponoření do videohry a závislost na videohrách nejsou totéž.

Proč se někteří hráči videoher stávají závislými?

V nedávné studii Laura Stockdale a Sarah Coyne (2018) identifikovaly vzorek dospívajících a mladých dospělých, kteří byli závislí na videohrách, jak bylo hodnoceno výše uvedenou stupnicí 9 bodů IGD, a srovnali je s různými klinickými dotazníky jiných dospívajících a dospělých, kteří hráli videohry hodně, ale nebyli závislí. Zjistila, že závislí hráči, bez ohledu na pohlaví, byli více nervózní a depresivní a vykazovali horší impulsní kontrolu a kognitivní fungování než hráči, kteří nebyli závislí. Byla to korelační studie, nikoliv experiment, takže nevíme, do jaké míry je závislost na hře příčinou těchto psychologických škod nebo jejich následkem. Jiný výzkum (např. Bickel et al., 2014) však ukázal, že špatná kontrola impulsů a špatné kognitivní funkce jsou rizikovými faktory pro různé druhy závislosti, takže alespoň tyto charakteristiky pravděpodobně přispěly k nástupu závislosti na hře. Jiný výzkum, o kterém jsem zde diskutoval, naznačil, že již existující deprese a úzkost mohou vést k závislosti na videohrách.

V jiné výzkumné studii Daniel Loton a jeho kolegové (2016) zjistili, že závislost na hraní se pravděpodobně vyskytla u lidí, kteří byli depresivní nebo jinak stresování a kteří jednají spíše vyhýbavě, než se snaží věcem postavit. Jinými slovy, byli to lidé, kteří přistupovali k životním problémům tak, že se snažili jim vyhnout spíše než tím, že se je snažili konfrontovat a vyřešit. Očividně hráli videohry ne proto, že se jim líbilo hraní, ale spíše proto, že hrou odvedli svou pozornost od vážných problémů, o nichž nechtěli přemýšlet. Pokud by hraní videí nebyla volba, pravděpodobně by použili nějaké jiné prostředky, které by je odvedly od jejich problémů.

Pokud znáte někoho, kdo se zdá být závislý na hraní her, váš pokus pomoci mu by se pravděpodobně neměl zaměřit na to, aby nesměl hrát. Měli byste se snažit pochopit, co mu chybí, nebo je špatně v jiných částech jeho života, a jak může být tento problém vyřešen.

Reference

Bickel, W. K., et al (2014). Are executive function and impulsivity antipodes?  A conceptual reconstruction with special reference to addiction. Psychopharmacology 221, 361-387.

Ferguson, M. C., Coulson, M., & Barnett, J. (2011). A meta-analysis of pathological gaming prevalence and comorbidity with mental health, academic, and social problems. Journal of Psychiatric Research, 45, 1573-1578.

Kardaras, N. (2016). It’s ‘digital heroin’: How screens turn kids into psychotic junkies.  New York Post, August 27, 2016.

Loton, D. et al. (2016). Video game addiction, engagement and symptoms of stress, depression and anxiety: The mediating role of coping. International Journal of Mental Health and Addiction, 14, 565-578.

Markey, P. M., & Ferguson C. J. (2017). Moral combat: Why the war on violent video games is wrong. Benbella Books.

Palaus, M., et al (2017). Neural basis of video gaming: A systematic review. Frontiers of Human Neuroscience, 11, article 248.

Stockdale, L., & Coyne, S. M. (2018).  Video game addiction in emerging adulthood:  Cross-sectional evidence of pathology in video game addicts as compared to matched healthy controls.  Journal of Affective Disorders, 225, 265-272.

Original article: Smysly a nesmysly o závislosti na videohrách

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.