Žila byla jedna malá, trochu ustrašená a asi proto taky hodně poslušná, holčička. A ta se už v mateřské školce rozhodla pro budoucí profesní dráhu učitelky. Byla zároveň své paní učitelky velkou oblíbenkyní. A zalíbení bylo oboustranné. Její nejoblíbenější hrou byla hra na školu. Před každým poledním klidem vyžadovala tohle hraní neúprosně po všech ostatních holčičkách. Měla své metody cukr bič, jak je přesvědčit. Nejdůležitější předpoklad pro hlavní roli paní učitelky bylo být pěkně oblečená a učesaná. A to byla, světe div se, vždycky zrovna tahle naše holčička. Byla totiž zároveň hlavním arbitrem hry. Hra spočívala v tom, být na paní učitelku hodná. Ta se tvářila laskavě a blahosklonně. Někdy se mračila, protože musela být taky přísná a to pak holčičky žákyně musely být okamžitě adekvátně skleslé. Holčička paní učitelka řídila zasedací pořádek, rozdávala úkoly, používala ukazovátko, udělovala hodnocení a milosti i nemilosti. Být v napětí, čí počínání nasbírá nejvíc bodů, kdo se stane oblíbenou a kdo vyvržencem, bylo pak základním cílem. Nešlo neposlouchat. To ne. To potom hrozilo okamžité vyhnanství. Zákaz ostatním se s neukázněnou kamarádit. Jó, tahle holčička, ta uměla jít za svým snem. Prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. No, tak tahle holčička se stala učitelkou .

Do stejné mateřské školky chodila i jiná malá holčička. Ta tuhle hru hrála jenom jednou. Vůbec jí nebavila a nerozuměla jí. A měla neodbytný pocit, že holčička paní učitelka má nějaký problém. Že ta velká záliba ve hře na školu spočívá v potřebě ovládat a manipulovat jiné. A že jí možná doma nemá někdo dost rád a proto potřebuje být milovaná a obdivovaná kýmkoli jiným. A že asi proto taky to její vzhlížení ke skutečné paní učitelce, která byla zajímavá snad jen tím, že byla evidentně hodně nešťastná, protože jnak se totiž tolik nahromaděné zloby dá vysvětlit těžko. No, zkrátka, tahle naše druhá holčička od té doby: a) Byla vděčná za kluky s pistolkama. b) Často slýchala, že prý má problém s respektem k autoritám. Ona sama tomu problém neříkala. Připadalo jí to spíš jako štěstí na dobrou rozlišovací schopnost. Později patřila k těm, kdo ve známém psychologickém testu k fenoménu slepoty z nepozornosti viděl gorilu. Schopnost nebýt snadno ovlivnitelná a manipulovatelná vnímala jako přednost. No, prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. Tak tahle holčička nevěděla, čím chce být. Respektive chtěla jen tak být. Něco se dozvědět, prožít, naučit, něco skutečně umět, nikoho zbytečně neprudit. A asi se nestat učitelkou.

Pohádky i nepohádky však, jak známo, dobře dopadnou. Takže přijel princ na bílém koni a všem, kdož předložili diplom z pedagogické fakulty a byli vděčni za kariérní řád, zvednul platy. The end, milé děti.

Tak. Tentokrát ale nebudu končit bez rozuzlení: Mnohé tradiční postupy a přístupy často nefungují. A ne všechno obvyklé je zároveň také to nejlepší. Takže, má rada zní, pokud například na schůzce s kvalifikovaným odborníkem na cokoli překvapeně zjistíte, že ten není schopen předvést dostatečně kvalitní výkon, slušně pozdravte a vyražte, tak říkajíc bez milosti, jinam (nebo si pomožte lépe sami). Protože nedává smysl diletanty držet v úctě a následovat jejich instrukce jen proto, že mají státem posvěcený papír o své odbornosti. Pokud naopak potkáte někoho, kdo něco skutečně umí, v něčem vyniká – ať už je to kumštýř, cestovatel, rétor, nebo vědátor (ale rozhodně člověk hořící zaujetím), to pak buďte rádi, že je čemu se přiučit, kam jít pro radu a že ve vás, už navždy, zůstane prožitek opravdu nezapomenutelného setkání. Jsem přesvědčená, že kdo potřebuje k získání statusu autority použít vynucovací prostředky, není a nikdy nemůže být skutečnou autoritou. A kdo takovou berličku nepotřebuje, nemusí se věnovat například zbytečně studiu na pedagogické fakultě, jehož absolvování není zárukou ani umu, ani lidských kvalit – jen důkazem, že byl dotyčný ochoten a schopen vyhovět opakovaně a pokud možno nekriticky požadavkům cizích lidí. Zvláště smutný je totiž fakt, že většina kvalifikovaných pedagogů nemá světu prostřednictvím toho svého studia co nabídnout. Protože něco skutečně umět, makat na sobě a pak, jednoho dne, si říct Hergot, to je tak skvělý, to musím lidem ukázat – to bych mohl předat dál, proto teď půjdu a zkusím to své vědění někomu nabídnout… to je jiná liga. Když má člověk obsah, formu najde. Kdo je ale bez obsahu a zajímá ho pouze forma, může vystylovat obal jak chce – pořád zůstane prázdný. Je mi líto, jak moc jsou lidé ochotní přehlížet všechna ta po školách bloudící, vyhořelá, zlomená, nešťatná a snad jen manipulace chtivá individua s diplomem, kterých je v učitelské profesi, (pochopitelně!), minimálně stejně (ne-li víc), jako v kterékoli jiné. Tak se nenechte poplést.

A dál? Pojďte si ještě zahrát hru. Na minutu zavřete oči a zapomeňte všechno, co víte o škole. Představte si dům s nápisem škola, kde jsou auly a v těch aulách zajímaví, scestovalí, sečtělí a moudří lidé v rolích moderátorů. Můžete sem přijít diskutovat. V každé aule jiné téma. Jaký je smysl života. Patříme sobě, nebo společnosti. Bát se, nebo nebát migrace. Přerozdělovat, či nepřerozdělovat peníze bohatých. Platit dětem za četbu knih a dovést je tak ke čtenářství, nebo neplatit. Co je svoboda. Jak nás ovlivňuje strach…. Můžete sem přijít naslouchat ostatním nebo položit otázky, kterými se právě vy sami zaobíráte a trápíte. Malí, stejně jako velcí. Ti se základním, vysokoškolským, nebo i žádným vzděláním. Můžete si sem jít zkusit argumentovat svá přesvědčení – a na základě interakce s ostatními třeba dojít k novým poznáním a závěrům. Nikdo vám neřekne, co je správně a co špatně. Nikdo nevyřkne rozsudek a nebude vás napravovat. Jen dostanete prostor, budete bráni vážně. Nemusíte se stydět za své myšlenky, obavy a názory.

„Nejúčinnější je brát mladé lidi vážně, ptát se jich na názory. Nestačí stát na pódiu, kázat a očekávat, že si budou psát zápisky, v mém případě o dějinách filozofie. Musíte je pozvat do debaty, provokovat, inspirovat, vyzývat k debatě. Není podstatné, aby si pamatovali, co přesně slavní filozofové říkali, ale aby myšlenky těchto filozofů tvořily při naší debatě jakousi společnost, aby pomáhaly s hledáním odpovědí na naše společné otázky.“ – Michael Sandel. Tuhle představu mi vnuknul on. Najděte si jednu z jeho bravurně vedených přednášek a pochopíte, proč i filosof může být populární – ač sám komunitarista, jedna z jeho nejlepších je ta o libertariánech. A zamyslete se pak, prosím, nad tím, jestli by toto nebyl jeden z daleko efektivnějších a kultivovanějších způsobů, jak přijít k tomu, co nazýváme vzděláním.

Original article: Diagnóza: učitelka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jednou touto krajinou putoval cizinec z daleka. A bylo mu to divné. Viděl děti, které v kouzelné škole strávily mnoho a mnoho let, a přesto potom mnoho a mnoho z nich vůbec šťastných, vzdělaných a důstojně žijících nebylo. Naopak, odcházely do života často nespokojené, smutné a ustrašené. Pocestný se jich ptal, jak je to možné. A jaký je v tom tedy rozdíl, do kouzelné školy chodit, nebo nechodit. Jak to kouzlo funguje. Jaké by ty děti byly, kdyby do kouzelné školy nemusely.

To ale nikdo přesně nevěděl. Nemohl vědět. Kouzelná škola v tomhle království byla od nepaměti a všichni do ní museli. Proto nemohli opravdu vědět, jak by to vypadalo, kdyby nebyla. Někteří si mysleli, že oni osobně by se nejspíš obešli i bez ní, ale zároveň tvrdili, že pro ty méně zdatné a udatné, kterých je jistě (někde – i když nevěděli přesně, kde) většina, byla rozhodně záchranou. Věřili v to.

A tak pocestný pochopil, že takhle škola je daleko spíše než velkým kouzlem základním symbolem velmi silně zakotveného náboženství. Přesto to ale nevzdal. A hledal a hledal a nakonec jednoho takového, školou zachráněného, skutečně našel (ale tak to bylo, bohužel, jen v pohádce, která tímto končí).

A teď vážněji. Denním chlebem je nám argument “Svoboda? Zbláznili jste se? Nemůžeme přeci děti nechat jen tak být! Ty naše a vaše by to asi i klidně zvládly, ale co by bylo s nějakým Lakatošem, nebo blbcem od sousedů?!”

No, otevřeně někoho neuznávat jako plnohodnotnou bytost, či ho dokonce za jinakost nenávidět, natož ho vyhnat, to si netroufneme. Ani si přiznat, že z dětí a dětství obecně máme osypky a považujeme je za něco hodného nápravy (a tak je léčíme dospělostí). Že veškerá snaha “o pomoc druhým tím, že je zachráníme i proti jejich vůli” je celá pouze o přesvědčení, že někteří lidé jsou méněcenní. A tak jsme si ušili maskáče a vyrazili do boje nejzákeřnějšího: Do boje inkluzí. Inkluze sem, inkluze tam – ozývá se ze všech stran.

V žebříčku Top Ten hitparády je “Hle, inkluzivní dítě” jeden z hitů nejhranějších. Kdybychom prý inkluzivní povinnou školní docházkou zachránili před negramotností a sociálním vyloučením jedno jediné dítě, pak by to stálo i za ten památník hromadným obětem školních deprivací. Hitmakeři nás ze všech stran masírují tvrzením, že řešením všeho zla je “podporovat práva menšin” (v překladu z řeči pokrytců jde ale o “konečné řešení otázky nepohodlných”) a že toho lze právě docílit jedině “sociálním začleňováním”.

Ve skutečnosti je czech made inkluze hlavním důvodem nerovného postavení všech znevýhodněných. Pojem sociální začleňování totiž rozhodně nevznikl ze soucitu k lidem chudým.

Kdo je ochotný se doopravdy zamyslet nad příčinami nesnášenlivosti vůči jakýmkoli menšinám (děti obecně nevyjímaje), bude si muset přiznat, že celá mainstreamová rétorika je blbost. Že takovéto “sociální začlenění” je neoddiskutovatelně pouhopouhé zastírání xenofobie, rasismu, homofobie, nebo všelijaké další nenávisti a bolesti v nás. A ve skutečnosti především nemáme rádi děti. Neodpustili jsme jim, že by mohly mít dětství, které nám samotným bylo také odebráno. Zachraňujeme je šedou dospělostí.

Pro ty, kdo tápou, jak se takové inkluzivní dítě pozná: Není normální. A co že to znamená být normální? Normální je být průměrný (to dá rozum). Tedy ani ne moc chytrý nebo hloupý, ani ne moc barevný nebo vybledlý, ani ne moc nadaný nebo nešikovný, ani ne moc chudý nebo bohatý, ani ne moc živý a zdravý nebo neduživý a nemocný, ani ne moc rychlý nebo pomalý, ani ne moc soběstačný nebo závislý, ani ne moc velkorysý nebo lakomý, ani ne moc introvert nebo extrovert, ani ne moc kooperující nebo neparticipující.

Neinkluzivní dítě, tedy to, které je ideálem a jehož je třeba bránit před nájezdy inkluzivců, je takový nějaký Pepa Novák. Pepík je Čech (nebo maximálně ještě Moravan či Slezan) jako poleno, IQ 90 – 110, skromný, nevýrazný, submisivní, bez zvláštních zájmů, zálib a nadání, milující vojenský řád, svou vlast a brzké ranní vstávání. Pepík nám byl vybrán za vzor. Staňte se Pepíkem!, visí nad všemi dětskými postýlkami – hlavně pak nad postýlkami dětí pojídajících Ritanolky, dětí romských, dětí zbytečně geniálních, dětí nahluchlých a pajdajících, nebo i těch, co se potýkají s nedostatkem primárních lidských potřeb, jako je láska a přijetí (a těch hlavně) – tedy všech.

Sociální začlenění nemůže nikdy porazit nesnášenlivost. Naopak ji den za dnem zdatně prohlubuje. Společnost je po okraj plná nebezpečných stereotypů a z toho vyplývající diskriminace a segregace lidí. Dětí zvlášť. Kdo není Pepíkem, nechť je po právu laskavě (laskavě!) potrestán.

Od rodinné zátěže vás stát školou, ani jinak, nezachrání. Zachránit se musí každý sám, nebo pomocí svých blízkých. Protože kdyby to tak bylo a stát, prostřednictvím MŠMT, zachraňoval tak, jak proklamuje, co tu potom všichni ti vyloučení, stigmatizovaní a psychopatologicky postižení dělají?

Řeknu vám to: Lidé, kteří nepřekročí svůj stín a budou bloudit, tady jsou – a vždycky budou. Bez ohledu na vynaloženou energii a veškerému dosavadnímu snažení navzdory – jak všude vůkol vidno. Pokud se narodíte do rodiny, kde na vás rodiče kašlou a žijete na okraji společnosti, pravděpodobně tak i dožijete. Pokud máte doma peklo, nečekejte záchranu shůry. A bude to horší tím víc, čím víc se budeme snažit povinnou školní docházkou, potažmo tzv. inkluzí, někoho spasit. Neexistuje jediný důkaz, že se kvůli škole kdokoli dostal k lepšímu životu. Zato je zde ale nepřeberné množství příběhů, jak se díky ní lidé dostávají do pasti nekonečné řady psychoterapií.

Že “odborníci” nakládají špatně se základními pojmy je už pak téměř nevýznamná drobnost. Czech made pojetí začleňování ve školství je stále dál pouze a jen integrace, nikoli inkluze. Skutečná inkluze je totiž nadřazena adaptaci. Je to stav, kdy se lidé vůbec nijak nevydělují a neznačkují, protože pro to není důvod (více například ZDE). Opravdu inkluzivní prostředí je úplně otevřené, svobodné, tedy dobrovolné – a mohou v něm koexistovat plnohodnotně a bez nutnosti veškerých speciálních podpůrných opatření všichni lidé bez výjimky. Tedy i děti.

Tak jsem vás chtěla poprosit, abyste o tom spolu se mnou chviličku popřemýšleli.

Original article: Pohádka o tom, kterak czech made školství zachránilo jedno jediné dítě před sociálním vyloučením

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Představte si dům s nápisem škola, kde jsou auly a v těch aulách zajímaví, scestovalí, sečtělí a moudří lidé v rolích moderátorů. Můžete sem přijít diskutovat. V každé aule jiné téma.

Bát se, nebo nebát migrace. Přerozdělovat, či nepřerozdělovat peníze bohatých. Platit dětem za četbu knih a dovést je tak ke čtenářství, nebo neplatit. Patříme sobě, nebo společnosti. Co je svoboda. Jak nás ovlivňuje strach. Co je smyslem života…

Můžete sem přijít naslouchat ostatním nebo položit otázky, kterými se právě vy sami zaobíráte a trápíte. Malí, stejně jako velcí. Ti se základním, vysokoškolským, nebo i žádným vzděláním. Můžete si sem jít zkusit argumentovat svá přesvědčení – a na základě interakce s ostatními třeba dojít k novým poznáním a závěrům.

Nikdo vám neřekne, co je správně a co špatně. Nikdo nevyřkne rozsudek a nebude vás napravovat. Jen dostanete prostor, budete bráni vážně. Nemusíte se stydět za své myšlenky, obavy a názory.

„Nejúčinnější je brát mladé lidi vážně, ptát se jich na názory. Nestačí stát na pódiu, kázat a očekávat, že si budou psát zápisky, v mém případě o dějinách filozofie. Musíte je pozvat do debaty, provokovat, inspirovat, vyzývat k debatě. Není podstatné, aby si pamatovali, co přesně slavní filozofové říkali, ale aby myšlenky těchto filozofů tvořily při naší debatě jakousi společnost, aby pomáhaly s hledáním odpovědí na naše společné otázky.“ – Michael Sandel.

Tu představu mi vnuknul on. Podívejte se na jeho bravurně vedenou přednášku a pochopíte, proč i filosof může být populární – ač komunitarista, tahle je zrovna o libertariánech. A zamyslete se, prosím, nad tím, jestli by toto nebyl jeden z daleko efektivnějších a kultivovanějších způsobů, jak přijít k tomu, co nazýváme vzděláním.

Svoboda volby – Michael Sandel

Original article: Pojďte si zahrát hru

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dále odborná literatura uvádí, že vliv na vznik hospitalizačního syndromu má především izolace od běžného života, omezení pohybu, zúžení okruhu zájmů a zvyklostí, narušení soběstačnosti, anonymita, nepřesná informovanost, mnoho zákazů, pokynů, strachů a obav, nesprávně podané úkoly, nepříjemnost v tom, muset trávit čas se “spoluklienty”.

Umístění do režimového zařízení je vážnou změnou ve způsobu života, dočítáme se dál. A většina lidí ji nevnímá nijak příjemně. Syndrom se může proto projevovat například ztrátou vlastních návyků, otupělostí z nedostatku vnějších podnětů, ztrátou vlastní aktivity k úplné pasivitě, zdánlivým nezájmem o okolí, opožděním mentálního vývoje, nesnášenlivostí vůči okolí, vzdorovitostí, negativismem, poživačností (beru maximum, i když nepotřebuji) a vyhýbání se povinnostem. Také klidně až nechutenstvím, poruchami spánku a depresemi. Působí celkově jako dlouhodobá deprivace. Speciálně u dětí v prvopočátku prý pozorujeme typicky toto: V prvním stádiu Protest, kdy je dítě neklidné, hlasitě pláče, volá matku a jiné dospělé odmítá. Ve druhém stádiu Zoufalství, kdy dítě postupně ztrácí naději, že matku přivolá, někdy se uzavírá, je tiché, po čase se uklidní – což je personálem zařízení vykládáno, jako že si zvyklo, ve skutečnosti jde ale o odevzdání se. A třetí stádium Odpoutání znamená, že jsou potlačovány city k matce, dítě se upne jinam, k matce se chová lhostejněji a při loučení s ní už nepláče. Co se léčby týče, zásadní je prý prevence rozvoje hospitalismu.

A teď schválně: Jestlipak uhodnete, proč vám to tady všechno píšu?

Fenomén slepoty z nepozornosti

Zdroje:

• René Árpád Spitz – Hospitalismus,
• Wikipedie,
• Zdravotnický blog,
• www.priznaky-projevy.cz ,
• www.cojeco.cz ,

Original article: Hospitalismus, aneb jedna nevyluštěná tajenka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jak se tak kolem sebe ptám, zjišťuji, že: Pro někoho je svobodou mít právo vybrat si z několika možností. Pro jiného je podmínka mít možností mnoho. Pro dalšího dokonce všechny. Mám pár přátel, kteří potřebují pocítit i právo si prostě nevybrat. Jeden můj kamarád pěkně řekl, že pro něj svoboda znamená možnost podstupovat rizika a nést si následky. Mně se zase moc líbí vysvětlení svobody jako principu úplné dobrovolnosti a absence jakéhokoli, ať už fyzického, či mentálního násilí, spojeného s právem vlastnickým – především tedy v základu na vlastní tělo.

Pojem svoboda je zřejmě výlučně lidský koncept. Definovat nehmotné objekty nemůže být stejné, jako definovat objekty hmotné, na něž můžeme ukázat. Možná se tedy veškeré filosofování točí okolo sémantického zmatení a nutnosti objasnění podstaty. Neboť je jasné, že zmatení významu způsobuje následné zmatení pocitů, přičemž jejich vzájemným působením se může zmatení dále umocňovat. Stejně tak je zřejmé, že jinak svobodu vnímáme ve vztahu k filosofii, ekonomii, politice, morálce, náboženství, vyznání, nebo vůči všelijakým obvyklostem a společenským paradigmatům. Našla jsem, že existuje tzv. realistická definice svobody, nebo přístup předběžného zkoumání. Také něco jiného je interpretace a něco úplně jiného praxe. Friedrich Nietzsche zase rozlišil mezi „svobodou od něčeho“, například nějakého omezení a „svobodou k něčemu“, tedy odvahou pro něco se rozhodnout a něco učinit. Svobodu můžeme vnímat ve smyslu nezávislosti na moci jiného člověka, nebo klidně jako osvobození od nemoci, strachu a nedostatku. Často se mezi tyto dvě roviny dává rovnítko. Ve skutečnosti však spolu nemusí mít nic společného – jak upozorňuje rakouský ekonom Ludwig von Mises. A „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok,“ jak by dodal Aristotelés – kdyby to již tedy nevyřknul s předstihem pár tisíciletí.

A co naše drahá Wikipedie? Ta rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, na základě tvrzení W. Weischedela, kdy svoboda znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě za sebe sama.“ Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí, je ovšem omezena: a) fyzicky (gravitací), b) zvenčí (autoritou rodičů, komunitou, státem) a c) zevnitř (sníženou příčetností, intoxikací, návykem). Mám tedy já, moje rodina, děti, vůbec všichni lidé – šanci na svobodu? Lze žít svobodně? Podle těchto kritérií tedy fyzicky zjevně ne dostatečně, zvenčí ne rozhodně a zevnitř zase možná bez možnosti toto nějak, jakkoli, ovlivnit. Nebude totiž vnitřní svoboda možná daleko více vrozená schopnost, charakterově a typologicky daný předpoklad, naprosto nesouvisející s okolním světem či výchovou? Nejsou toho důkazem příběhy některých lidí, zažívající pocit svobody v koncentračních táborech? A co s tou vnější svobodou? Získá ji člověk tím, že donutí ostatní, aby ho přestali k čemukoli nutit? A je hlavní příčinou nevyhnutelného střetu skutečnost, že o nikom nelze říct, že je osvobozený od vlivu ostatních lidí, protože ti zase mají svobodu ho k čemukoli nutit? A je pak tedy rozhodným momentem nástroj? To, co má kdo z nás k dispozici? Vzniká zde vzápětí nerovnost vyplývající ze skutečnosti, že na rozdíl od jedinců v obyčejném, všedním životě, kteří mohou druhé na svou stranu a pro svůj záměr získat jen vlastní přesvědčovací schopností, výmluvností a přirozeným charismatem, má stát, potažmo jím nastolené autority, vynucovací nástroje jiného kalibru – zbraně, zákony, represe, penalizace, odnětí svobod, zabavení majetku a další – díky čemuž je boj za skutečnou svobodu člověka vyloučen? Myslím, že asi ano.

Líbí se mi Claude Frédéric Bastiat, francouzský politik a jeho definice státu: „Stát je velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na účet toho druhého.“ Nebo Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz a „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Aristotelés prý dělil lidi do dvou kategorií – ti, kteří zákony tvoří vs. ti, kteří je dodržují. Lze bez rozporu mluvit o vynucování svobody, jako to dělá Bosanquet v Philosophical Theory of the State? Nemyslím. Přeci pokud dáme přednost omezování a budeme deklarovat, že omezování svobody je rovno svobodě samé, není to snad jasné zneužití pojmu?

Jak jsem se dočetla v knížce Právo a svoboda od Bruna Leoni, v anglosaských zemích do poměrně nedávné doby byla branná povinnost neslučitelná s politickou svobodou. Oproti tomu třeba Francouzi či Němci považovali za samozřejmé, že v případě, bude-li to pro jejich politický systém nezbytné, vojenské branné moci se podřídí a nepochybovali nikdy o tom, mají-li ještě právo nazývat ho v tom případě svobodným. Zajímavé mi také připadá, že vůbec obecně je tvorba práva daleko spíše teoretickým procesem než aktem vůle. Jak tedy může být deklarováno, že jde o výsledek rozhodnutí vlivnějších skupin na úkor nesouhlasících menšin? Každopádně ale platí, že menšiny, které by za jiných okolností nesnesly nespravedlivé zacházení, jsou takto nuceny schvalovat legislativní změny a smiřují se se svou situací právě jen proto, aby se ještě nezhoršila. Či jí dokonce považují za cenu, kterou zaplatí za prosazení jiných zákonů, poškozujících zase naopak jiné v jejich prospěch. Tento slavný právní teoretik, Bruno Leoni, v závěru své sbírky esejů volá: „Nemohu se vyhnout vyústění svých úvah o svobodě, než že na světě existuje mnoho takzvaně větších lidí – zákonodárců, ochránců, vůdců, učitelů. A mnoho takových lidí se povyšuje nad zbytek lidstva, aby mohli organizovat a vládnout.“

A tak, spolu s libertariány, i já věřím na přirozenou lidskou potřebu společenství, a tedy si nemyslím, že by si ho lidé nedokázali utvářet sami, zevnitř, na základě přirozené interakce dvojice, páru, rodiny, komunity. Postupně a bez zásahu uměle, státem předem nadefinovaných a dosazených autorit. Nemyslím, že bychom se bez státu stali bezcitnými a neurvalými monstry. Že bez dozorců by se z lidí přes noc stali amorální tvorové bez skrupulí a s dozorci za zády že jsou bytostmi morálními. Naopak.

Čímž se dostáváme k morálce. Věříme v humanismus? Přirozenou lidskou touhu a potřebu člověka po harmonii a funkčním společenství? K tomu jeden můj známý pěkně napsal: „Společnost s vysokými morálními standardy nemůže vzniknout z vůle politiků, i kdyby byli těmi nejmorálnějšími jedinci na světě, protože takovou morálku jsou schopni ostatním vnucovat pouze skrz státní aparát. Čím více budou tlačit na její vynucování, tím více bude potlačována svoboda jedinců, a tím paradoxně budou mít lidé ve společnosti menší šanci osvojovat si a objevovat v sobě morální hodnoty.“ I já si myslím, že jen díky vnímání vlastní odpovědnosti můžeme dosáhnout mravnosti. Tudíž zřejmě i já touto svou esejí volám, spolu s těmi všemi přede mnou a po mně. Ale nežádám, abyste volali se mnou: „Svoboda“.

… Tohle je do závorky (nebo P.S., pokud chcete): A jak si tak sedím v kavárně a vrhám myšlenkami na svobodu do papíru, přisednou si vedle mě dvě hlasité ženy. Učitelky. A dozvídám se o jejich výsadním právu na životy rodin jejich svěřenců. Ony jsou prý těmi autoritami, které jediné mají správnou představu o výchově a kvalitně prožitém životě. A pokud ony mají na věc jasný názor, a navíc také k dispozici donucovací nástroje, neváhají je použít i proti vůli všech zúčastněných. Samozřejmě prý v zájmu dobra. Ostatním nezbývá, než spolknout protesty a srazit paty. Jestliže ony, pedagogicky vzdělané pracovnice, nesouhlasí se způsobem, jakým děti tráví svůj volný, mimoškolní čas, zadají jim jednoduše domácí práci i na celý víkend – aby jim skutečně nevznikl vůbec žádný prostor k rozhodování o sobě samých. A prý taková nehoráznost, když si rodiče postěžují, že měli chuť zajet si na chatu, místo aby projevili vděk! „Ta obětina, kterou pokládáme každým dnem na oltář vyspělé společnosti,“ řekla ta hřmotnější a hlasitější, než definitivně dojedla svůj čokoládový croissant, o kterém předtím prohlásila, že by si ho určitě, s ohledem na svou váhu, dávat neměla, ale co se prý dá dělat, když jí chybí sebekázeň (a jestli si myslíte, že přeháním – tak ani trochu. Pro jistotu dodám, že obě dámy jsou učitelkami na prestižních školách.). A tak mě, ne poprvé, napadá, že u dětí (ze kterých vyrostou, světe div se, dospělí), u těch to možná začíná. A najednou mi ty mé vzletné úvahy o svobodě člověka tak nějak začínají připadat světelné roky vzdálené tomu, kdy bude mít smysl se o jakékoli svobodě člověka začít vůbec bavit.

Použité zdroje: Bruno Leoni – Právo a svoboda, Murray N. Rothbard – Manifest svobody, Wikipedie

Poděkování všem, kteří mne inspirovali, inspirují a inspirovat budou a jmenovitě pak v eseji citovaným, Michalu Kandlerovi a Janu Mikulovi.

Original article: O svobodě (jak jinak)…

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nemám a nikdy jsem neměla ráda kolektivní aktivity typu vybíjená, nebo hra na filmy. Nejsem člověk libující si ve znalostech přesných dat, terminologií a definic. Můj způsob je přicházející informace přímo a efektivně abstrahovat. Jedině tak je mohu totiž následně smysluplně využívat dál. Nechápu, proč bych měla přejímat a osvojovat si způsoby někoho jiného, když jsou mi cizí, nikam mne neposouvají a ty moje vlastní mi fungují daleko líp. Taky jsem snad nikdy v životě nepocítila vnitřní potřebu nabyté vědomosti odprezentovávat cizím lidem, pokud v tom pro mne nebyl další smysl. Mám schopnost nekonvenčního myšlení. A neschopnost slepě následovat uměle nastolené autority. A víte co? Mám se ráda a odmítla jsem si to nechat vzít. Mluvit o svých silných stránkách nepovažuji za smradlavou sebechválu či nedostatek pokory. Znát, mít rád a využívat svoje silné stránky považuji za správnou cestu k sobě i druhým. Dospěla jsem k poznání, že každý člověk je jedinečný a uniformita jedině nabourává celistvost a spokojenost člověka. A já mám ráda lidi. A jejich jinakosti.

Ve škole jsem mezi dětmi byla respektovaný solitér, spíš vůdčí typ. Žádné problémy v kolektivu. Měla jsem pár dobrých kamarádů. Spíš mezi kluky. Vyhovovala mi jejich přímočarost. Ani pochytat učivo mi nedělalo problém. Ale taky mi téměř ze sta procent v daném kontextu nedávalo smysl, takže jsem tento způsob “vzdělávání” často bojkotovala. Proti učitelům jsem začala revoltovat hodně záhy. Kladla jim doplňující otázky, na které jsem nikdy nedostala smysluplnou odpověď, dovolovala si nesouhlasit s jejich častým zjednodušováním a překrucováním faktů, ptala se po smyslu jednotlivých vyžadovaných činností, kladla odpor při jejich vykonávání. Vadily mi jejich zúžené obzory, nedostatek empatie a často i inteligence, téměř žádný respekt k druhým. Nenáviděla jsem ponižování, byť skryté, kterého je školství plné po okraj. Prošla jsem si hodně náročnou pubertou. Měla i trojky z chování a pro všechny zúčastněné bylo v důsledku úlevou, když má povinnost školní docházky skončila.

Celé jsem to pro sebe zakončila myšlenkou, že až já budu mít děti a ty dorostou do školních let, bude svět, a s ním i školy, vypadat úplně jinak. Že tenhle státní teror se jich už týkat nebude. Že nebudou muset dennodenně čelit zmaru a všelijak nešťastným a pokrouceným lidem, kterým je člověk vydán napospas jen proto, že si vychodili diplom. Že to dlouhodobě není možné. Naivní optimista, říkám si dnes.

Šla jsem záměrně na co nejhorší učňák, abych všechno urychlila na maximum. Ještě v jeho průběhu jsem si našla fajn placené brigády a ve svých sedmnácti už byla v podstatě soběstačná. A teprve potom přišla úleva. A zklidnění. Odstěhovala jsem se z domova. Pracovala. Rozhodovala si sama o svém čase, prostoru, těle, myšlení a životě. Ustalo mé divoké období. Vrátit se k jakémukoli studiu mi trvalo dalších dvacet let. Tak dlouho jsem potřebovala na vzpamatováni se.

Original article: Kdo je kdo ve Svobodě učení – Anna Třešňáková

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Shlédla jsem, přátelé, Český žurnál, Výchovu k válce. Dle mého skvěle natočený autorský dokument v režii A. Komrzýové, který vám všem dost doporučuji.

Jak dokument ukazuje, i zde nastupuje všemi adorovaná škola hrou. Jak jinak. Moderní doba. POKOS (asi “pokos, koho ti řeknou”), aneb Prezentace Armády ČR na školách, běží pod heslem Dobře zastřelený protivník je dobrý protivník. Tento nábor budoucích vojáků vypadá tak, že jsou děti nahnány ideálně do tělocvičny, kde se – chtě nechtě – za doprovodu hlasitě reprodukované hudby z akčních filmů, seznámí s hrdinským posláním vojáků. Proběhne prezentace nejrůznějších typů zbraní, nácvik hodu granátem i střelba z laserové zbraně. Je zařazeno též seznámení s pomůckami protichemické ochrany. Za předvedený výkon jsou děti blahosklonně se tvářícími vojáky (a vojačkami) odměňovány klíčenkami ve tvaru granátu. Opravdu mám jen já neodbytný pocit, že propaganda před rokem 1989 se tímto, ex post, stává pouhým slabým čajíčkem?

A nebojte, s náborem zvaným Army den se potkáte i v nákupních centrech: “Zatímco mamina může zašopovat, dítko odešle k armádnímu stánku.“ A je to. Stropnický radostně kvituje, že zájem je obrovský a vyráží na poradu s Valachovou, jak všeho ještě lépe a více. “Co z vás udělalo chlapa na vojně?” ptají se slušně vychovaného pána, který před armádním stánkem žehrá na dnešní příšernou mladou generaci. “Naučili mě poslouchat a hodnoty,“ říká a odchází na pivo. I mluvčí POKOSu bilancuje svou vzdělávací akci jako velmi efektivní, neboť prý z každého školního kolektivu se po prezentaci přijde předpřihlásit do armády alespoň třetina žáků. A ještě jedna důležitá informace pro dokreslení: Praha v současné době projektuje tři masové hroby. Takže cajk, řekla bych.

Dokument tím začíná, já končím: “Kdo chce mír, chystá válku.”, protože to dává smysl. Přihlaste se, kdo si stále ještě myslíte, že záměry mocných jsou vystavěny na jejich humanistických úmyslech. Kdo stále věříte proklamacím typu Zachráníme lidi od neštěstí a chudoby tím, že je naženeme (co nejdříve) do škol. Kdo fakt stále ještě věříte, že jediným skutečným důvodem povinného vzdělávání dětí není jejich indoktrinace?

Original article: Výchova k válce

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Kdyby se bývala byla soustředila na neutrální popis toho, jakže nám to vlastně přirozeně fungují ty naše edukační mechanismy a kladla důraz na vědeckou deskripci, analýzu a explanaci problémů edukační reality, bývala by mohla býti užitečnou.

Jenže to ona ne. Ona chtěla hlavně vytyčovat. Předpisovat. Aplikovat. Měla v hlavičce svou ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin a národů dosáhnout. A když byla přeci jen ochotná už něco zkoumat, tož jedině tak výchovu a vzdělávání jakožto záměrnou, cílevědomou a soustavnou činnost, vedoucí k přeformování jakékoli druhé osobnosti.

A pak, jednoho dne, se jí narodila reklamní kampaň. A byla to ta nejmasivnější kampaň na světě. A díky téhle kampani matka pedagogika založila fanklub. A pojmenovala ho Průměrná většina vítězí. A započala se šikana menšin. Parta průměrných označila neprůměrné, kteří do té doby žili v přesvědčení, že jsou taky lidé, za nenormální. A kde se vzala, tu se vzala, najednou se zjevila nemoc. A do té doby zdraví, spokojení a různě zajímaví a jeden od druhého pestře odlišní lidé se dozvěděli, že jsou nemocní. Ale aby vyznění bylo pozitivní, ruku v ruce s tím přišla i ta dobrá zpráva, že chytrá pedagogika umí tyto nemocné a nebohé bezbranné chudáky vyléčit. Napravit. Integrovat. Nacpat vybočující menšinu mezi průměrnou většinu. Transparenty Převýchovou a vzděláváním ku světlým zítřkům a Jedině skrz paní učitelku se mohu stát slušným člověkem byly vyvěšeny.

Lidé se téhle naší pedagogiky občas ptají, kam že se ubírá. Jak na sobě pracuje. Ona ale nechápe, co je to za podivný dotaz. Ona se nikam neubírá. A vůbec jí to nevadí. Proč by taky mělo? Ubírat se musí přeci druzí. Ona jim jenom ukáže kam a jak. Ona má svou normativní funkci a zbytek není její problém. Že třeba ve světě vědců vlastně vůbec neexistuje jednotné pojetí a shoda v hlavním účelu mise téhle nafrněné dámy, jí náladu nekazí. A co to problematické základní východisko, kterým je předpoklad, že někdo je normální a tudíž, vylučovací metodou, zbytek nenormální, rozuměj nemocný? Nic. Přísun potravy je zaručen, tak co.

O mnoho let později, na blíže neurčeném místě:

Žila byla jedna malá, trochu ustrašená a asi proto taky hodně poslušná, holčička. A ta se už v mateřské školce rozhodla pro budoucí profesní dráhu učitelky. Byla zároveň své paní učitelky velkou oblíbenkyní. A zalíbení bylo oboustranné. Její nejoblíbenější hrou byla hra na školu. Před každým poledním klidem vyžadovala tohle hraní neúprosně po všech ostatních holčičkách. Měla své metody cukr bič, jak je přesvědčit. Nejdůležitější předpoklad pro hlavní roli paní učitelky bylo být pěkně oblečená a učesaná. A to byla, světe div se, vždycky zrovna tahle naše holčička. Byla totiž zároveň hlavním arbitrem hry. Hra spočívala v tom, být na paní učitelku hodná. Ta se tvářila laskavě a blahosklonně. Někdy se mračila, protože musela být taky přísná a to pak holčičky žákyně musely být okamžitě adekvátně skleslé. Holčička paní učitelka řídila zasedací pořádek, rozdávala úkoly, používala ukazovátko, udělovala hodnocení a milosti i nemilosti. Být v napětí, čí počínání nasbírá nejvíc bodů, kdo se stane oblíbenou a kdo vyvržencem, bylo pak základním cílem. Nešlo neposlouchat. To ne. To potom hrozilo okamžité vyhnanství. Zákaz ostatním se s neukázněnou kamarádit. Jó, tahle holčička, ta uměla jít za svým snem. Prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. No, tak tahle holčička se stala učitelkou.

Do stejné mateřské školky chodila i jiná malá holčička. Ta tuhle hru hrála jenom jednou. Vůbec ji nebavila a nerozuměla jí. A měla neodbytný pocit, že holčička paní učitelka má nějaký problém. Že ta velká záliba ve hře na školu spočívá v potřebě ovládat a manipulovat jiné. A že ji možná doma nemá někdo dost rád a proto potřebuje být milovaná a obdivovaná kýmkoli jiným. A že asi proto taky to její vzhlížení ke skutečné paní učitelce, která byla zajímavá snad jen tím, že byla evidentně hodně nešťastná, protože jnak se totiž tolik nahromaděné zloby dá vysvětlit těžko. No, zkrátka, tahle naše druhá holčička od té doby: a) byla vděčná za kluky s pistolemi, b) často slýchala, že prý má problém s respektem k autoritám. Ona sama tomu problém nikdy neříkala. Připadalo jí to spíš jako štěstí na dobrou rozlišovací schopnost. Později patřila k těm, kdo ve známém psychologickém testu k fenoménu slepoty z nepozornosti viděl gorilu. Schopnost nebýt snadno ovlivnitelná a manipulovatelná vnímala jako přednost. Jak rostla, sílil v ní pocit, že mnohé tradiční postupy a přístupy často nefungují a že ne všechno obvyklé je také to nejlepší. Pokud na schůzce s kvalifikovaným odborníkem na cokoli překvapeně zjistila, že ten není schopen předvést dostatečně kvalitní výkon, slušně pozdravila a vyrazila si na své dotazy odpověď najít sama. Nikdy ji nebylo moc jasné, proč by takového diletanta měla držet v úctě a následovat jeho instrukce jen proto, že má státem posvěcený papír o své odbornosti. Pokud ale naopak potkala někoho, kdo něco skutečně uměl, byl zajímavý – ať už kumštýř, cestovatel, rétor, nebo vědátor – ale rozhodně člověk hořící zaujetím – to pak byla vděčná, že je čemu se přiučit, kam jít pro radu, nebo zajímavý zážitek ze setkání. Byla přesvědčená, že kdo potřebuje k získání statusu autority použít vynucovací prostředky, není a nikdy nemůže být skutečnou autoritou. A kdo takovou berličku nepotřebuje, nemusí se věnovat například zbytečně studiu na pedagogické fakultě, jehož absolvování není zárukou ani umu, ani lidských kvalit – jen důkazem, že byl dotyčný ochoten a schopen vyhovět opakovaně a pokud možno nekriticky požadavkům cizích lidí. Zvláště smutný ji připadal fakt, že většina kvalifikovaných pedagogů nemá světu prostřednictvím toho svého studia co nabídnout. Protože něco skutečně umět, makat na sobě a pak, jednoho dne, si říct hergot, to je tak skvělý, to musím lidem ukázat – to bych mohl předat dál – teď půjdu a zkusím to vědění někomu nabídnout – to je jiná liga. Když máš obsah, formu najdeš – ale kdo je bez obsahu a zajímá ho pouze forma, může vystylovat obal jak chce, pořád zůstane prázdný. Bylo jí líto toho, jak jsou často lidé ochotní přehlížet všechna ta po školách bloudící, vyhořelá, zlomená, nešťastná a snad jen manipulace chtivá individua s diplomem, kterých je v učitelské profesi, pochopitelně, minimálně stejně, ne-li víc, jako v jakékoli jiné. No, prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. Tak tahle holčička nevěděla, čím chce být. Respektive chtěla jen tak být. Něco se dozvědět, naučit, něco umět. Nestat se učitelkou.

Pohádky však, jak známo, dobře dopadnou. Takže přijel princ na bílém koni a všem, kdož předložili diplom z pedagogické fakulty, zvednul platy. A pohádky byl konec, milé děti.

Original article: Pedagogika je mrtvá, ať žije učitel!

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nebýt extrémistou a přistupovat k životu pozitivně, to je, oč údajně tu běží. Ostatní je v cajku. A když ty děti prý nechtějí, tak do školy nemusí. Klidně zůstanou den, dva doma. Anebo mají přeci možnost domácího vzdělávání – unschooling se tomu teď dost říká – pak děti už nemusí vůbec nic (jenom jednou za půl roku přijedou někam na přezkoušení, kde se vlídným rozhovorem ověří, jak zvládly násobilku a vyjmenovaná slova třeba). Prý neexistuje dítě, které by nebylo nadšené!

Jenom já sdílím domov s partou marťanů. A vyznačuji se k tomu naprostou neschopností vybrat si z přehršle alternativně svobodných škol tu vhodnou.

Protože věřím ve svobodu učení a myslím, že stát se analfabetem v současném světě plném písmen, číslic a informací musí být pěkná makačka, hledala jsem školu, která by neměla ambice mé děti čemukoli vyučovat. Nenašla.

Protože jsme rodina, která je aktivní zejména k večeru a nedělá jí tudíž dobře ranní vstávání, (mají to tak, celkem pochopitelně, tedy i naše děti), hledala jsem školu odpolední. Nenašla.

Protože děti mají tatínka pracujícího o víkendech, ale od pondělí do středy připraveného třeba k výletům – a ony se s ním chtějí vídat, protože ho mají rády – hledala jsem také školu víkendovou. Nenašla.

Protože mají všechny rády své soukromí a práci o samotě, vystačí si většinu času s pár kamarády, dětmi ze sousedství, nebo fotbalu (nebo odjinud) a hlad po větším kolektivu a hromadnější aktivitách mají jen velmi zřídka, hledala jsem školu, kam se může docházet občasně. Nenašla.

Rády si hrají. Hledala jsem školu, kam si děti chodí jen tak hrát a řádit – celý den panenky, pistole, lego, žíněnky, počítače a tak (číst si můžou klidně doma) – bez monitoringu, inspekce a bezzásahově. Nenašla.

Protože můj nejstarší syn je ale zároveň ve věku, kdy by si už potřeboval hledat sám sebe takzvaně za sebe, i v nějakém společenství mimo rodinu, hledala jsem školu, která bude otevřená distančně-internátnímu pobytu, kam si člověk zajede třeba jen dvakrát do roka na dva týdny a zároveň bude školou připravenou přijmout člověka v jeho specifickém období přechodu do dospělosti, s potřebami z toho plynoucími. Nenašla.

Protože můj prostřední syn je hodně smyslově založený, živý a nadprůměrně inteligentní, dost často nemá dostatek trpělivosti na polopatické a zdlouhavé procedury, ztrácení času nad něčím, co mu je rychle jasné a potřebuje objevovat hlavně věci ještě nové a neobjevené, hledala jsem školu, která by z hlediska podnětů moderního světa dokázala jeho potřeby uspokojit. Nenašla.

Protože dcera je zase hodně jemné, intuitivně založené a citlivé stvoření, mimo jiné špatně snášející soutěživé, hašteřivé prostředí a jakkoli organizovaný a řízený čas, má zatím ráda být hlavně se mnou, partnerem a babičkou a stačilo by jí mít v dosahu bezpečné prostředí v maličkém kolektivu, kam bychom si mohli přijít, nikým nekontrolováni, pobýt, když bude chuť. Hledala jsem takovou školu. Nenašla.

Protože se tyhle tři děti současně vyznačují naprostou absencí potřeby předvádět okolí, jak jsou výjimečné a báječné a co všechno se kde naučily (pokud by to neznamenalo nějaký další progres pro ně samotné, nebo někoho jim blízkého) a absolutně nechápou, proč se mají komukoli cizímu zodpovídat ze svého bytí, hledala jsem pro ně školu, kde by akceptovali, že nesouhlasíme s jakýmkoli hodnocením. Nenašla.

Protože jsem za svůj život absolvovala obrovskou spoustu nudných a nezáživných poučování od učitelů, přednášejících, mentorů a lektorů – a vím, jaká je to často ztráta času se nezvednout a neodejít, přestože po ničem jiném netoužíte – a jak by například mé děti chodily rády na prohlídky hradů a zámků, nebýt monotónně zdlouhavých bledých průvodců, hledala jsem školu, kde autorita nemá jiné donucovací nástroje vůči svým posluchačům, než vlastní charisma, skutečnou odbornost z praxe svého oboru a schopnost zaujmout. V opačném případě pak prázdnou budovu. Nenašla.

O svých snech pro ještě náročnějšího diváka vám budu vyprávět jindy.

No, a vůkol přitom takové svobody – a jeden nevděčník si ne a ne vybrat! Ale jasné: za komunistů, a co teprve nedejbože předcházejících otrokářů, bylo hůř. A taky Darrell Standing, alias Tulák po hvězdách, měl vlastně krásnej život. Není co měnit. A nevděk světem vládne. Též Jonathan Livingston Racek is dead.

Přátelé, ať tedy žije deset let trvající, povinně docházková, svoboda! Jsem ráda, že jste našli, co jste hledali. Děti jsou vám jistě vděčné za ty dary. A běda s hanbou těm, kdo si svobodně nevyberou. A mě, fanatičku bláznivou, ať vezme ďas, nebo alespoň někdo řádně odsoudí za nespokojenost a malou snahu o všeobjímající pozitivismus vás šťastných.

Original article: Mým milým popiračům školocaustu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pokud si pokládáme otázku, jak ve škole a mezi učiteli a dětmi realizovat ideály svobody, a jde nám upřímně opravdu o dosažení ideálu, pak není jiné odpovědi, než že tím, že do ní nejprve děti přestaneme nutit chodit. Jinak těžko.

Ano, můžeme být vděční za každou snahu, kdy se k našim dětem občas už někteří dospělí snaží chovat alespoň slušně a smýšlí o nich jako o lidech. Můžeme být snad vděční, že jsou zde snahy dětem ve školách ulevit a vynucený pobyt jim maximálně zpříjemnit. Vděční, že začínáme přemýšlet nad tím, proč věci nefungují jak bychom chtěli a co s tím. Vděční, že někteří rodiče či zřizovatelé škol, nebo jejich ředitelé a učitelé jsou dokonce ochotni razit undergroundové přístupy a čelit tak nevyhnutelnému náporu stresu i tlaku okolí za to, že se stali disidenty školského systému, kličkujícími před státními úředníky….

Snad. Ale prosím vás, NENAZÝVEJME TO SVOBODOU. Nedělá jí to dobře. Devalvuje ji to. A s ní i naše lidství. Uvolnit vězněnému pouta a umožnit mu volný pohyb v kleci za svobodu vydávat nelze. A to ani v případě, že při vší té nesmyslnosti počínání věznitelů budeme vyvíjet nezměrné úsilí situaci všemožnými způsoby odlehčovat.

Je jasné, že od neděle do neděle každý děláme, co můžeme nejvíc. A že není možné zůstat paralyzován pocitem zmaru a nepokoušet se v rámci možností o průběžné dosahování menších cílů. A že ve všedně každodenním životě s našimi dětmi se vzájemně a společně posouváme jedině pomalu a krůček po krůčku. Pojďme se ale nespokojit s málem. Trvejme na svobodě – té skutečné. Ne jen a pouze na vytváření jejího zdání.

Je to pro vás zajímavé, kontroverzní téma? Více o rozdílech jednotlivých vzdělávacích přístupů a filozofií již brzy v novém projektu SvobodyUčení.cz

Autor schématu: Zdeňka Staňková

Original article: Proč na naší konferenci (a nejen tam) chybělo „něco víc z praxe v ČR“?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.