Na minutu zavřete oči a zapomeňte všechno, co víte o škole.

Představte si dům s nápisem škola, kde jsou auly a v těch aulách zajímaví, scestovalí, sečtělí a moudří lidé v rolích moderátorů. Můžete sem přijít diskutovat. V každé aule jiné téma.

Bát se, nebo nebát migrace. Přerozdělovat, či nepřerozdělovat peníze bohatých. Platit dětem za četbu knih a dovést je tak ke čtenářství, nebo neplatit. Patříme sobě, nebo společnosti. Co je svoboda. Jak nás ovlivňuje strach. Co je smyslem života…

Můžete sem přijít naslouchat ostatním nebo položit otázky, kterými se právě vy sami zaobíráte a trápíte. Malí, stejně jako velcí. Ti se základním, vysokoškolským, nebo i žádným vzděláním. Můžete si sem jít zkusit argumentovat svá přesvědčení – a na základě interakce s ostatními třeba dojít k novým poznáním a závěrům.

Nikdo vám neřekne, co je správně a co špatně. Nikdo nevyřkne rozsudek a nebude vás napravovat. Jen dostanete prostor, budete bráni vážně. Nemusíte se stydět za své myšlenky, obavy a názory.

„Nejúčinnější je brát mladé lidi vážně, ptát se jich na názory. Nestačí stát na pódiu, kázat a očekávat, že si budou psát zápisky, v mém případě o dějinách filozofie. Musíte je pozvat do debaty, provokovat, inspirovat, vyzývat k debatě. Není podstatné, aby si pamatovali, co přesně slavní filozofové říkali, ale aby myšlenky těchto filozofů tvořily při naší debatě jakousi společnost, aby pomáhaly s hledáním odpovědí na naše společné otázky.“ – Michael Sandel.

Tu představu mi vnuknul on. Podívejte se na jeho bravurně vedenou přednášku a pochopíte, proč i filosof může být populární – ač komunitarista, tahle je zrovna o libertariánech. A zamyslete se, prosím, nad tím, jestli by toto nebyl jeden z daleko efektivnějších a kultivovanějších způsobů, jak přijít k tomu, co nazýváme vzděláním.

Svoboda volby – Michael Sandel