Zatím žádné komentáře

Pedagogika je mrtvá, ať žije učitel!

Byla jednou jedna věda. Jenže to nebyla žádná věda. Byla to pavěda. Říkala si pedagogika. A byla společenská.

Kdyby se bývala byla soustředila na neutrální popis toho, jakže nám to vlastně přirozeně fungují ty naše edukační mechanismy a kladla důraz na vědeckou deskripci, analýzu a explanaci problémů edukační reality, bývala by mohla býti užitečnou.

Jenže to ona ne. Ona chtěla hlavně vytyčovat. Předpisovat. Aplikovat. Měla v hlavičce svou ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin a národů dosáhnout. A když byla přeci jen ochotná už něco zkoumat, tož jedině tak výchovu a vzdělávání jakožto záměrnou, cílevědomou a soustavnou činnost, vedoucí k přeformování jakékoli druhé osobnosti.

A pak, jednoho dne, se jí narodila reklamní kampaň. A byla to ta nejmasivnější kampaň na světě. A díky téhle kampani matka pedagogika založila fanklub. A pojmenovala ho Průměrná většina vítězí. A započala se šikana menšin. Parta průměrných označila neprůměrné, kteří do té doby žili v přesvědčení, že jsou taky lidé, za nenormální. A kde se vzala, tu se vzala, najednou se zjevila nemoc. A do té doby zdraví, spokojení a různě zajímaví a jeden od druhého pestře odlišní lidé se dozvěděli, že jsou nemocní. Ale aby vyznění bylo pozitivní, ruku v ruce s tím přišla i ta dobrá zpráva, že chytrá pedagogika umí tyto nemocné a nebohé bezbranné chudáky vyléčit. Napravit. Integrovat. Nacpat vybočující menšinu mezi průměrnou většinu. Transparenty Převýchovou a vzděláváním ku světlým zítřkům a Jedině skrz paní učitelku se mohu stát slušným člověkem byly vyvěšeny.

Lidé se téhle naší pedagogiky občas ptají, kam že se ubírá. Jak na sobě pracuje. Ona ale nechápe, co je to za podivný dotaz. Ona se nikam neubírá. A vůbec jí to nevadí. Proč by taky mělo? Ubírat se musí přeci druzí. Ona jim jenom ukáže kam a jak. Ona má svou normativní funkci a zbytek není její problém. Že třeba ve světě vědců vlastně vůbec neexistuje jednotné pojetí a shoda v hlavním účelu mise téhle nafrněné dámy, jí náladu nekazí. A co to problematické základní východisko, kterým je předpoklad, že někdo je normální a tudíž, vylučovací metodou, zbytek nenormální, rozuměj nemocný? Nic. Přísun potravy je zaručen, tak co.

O mnoho let později, na blíže neurčeném místě:

Žila byla jedna malá, trochu ustrašená a asi proto taky hodně poslušná, holčička. A ta se už v mateřské školce rozhodla pro budoucí profesní dráhu učitelky. Byla zároveň své paní učitelky velkou oblíbenkyní. A zalíbení bylo oboustranné. Její nejoblíbenější hrou byla hra na školu. Před každým poledním klidem vyžadovala tohle hraní neúprosně po všech ostatních holčičkách. Měla své metody cukr bič, jak je přesvědčit. Nejdůležitější předpoklad pro hlavní roli paní učitelky bylo být pěkně oblečená a učesaná. A to byla, světe div se, vždycky zrovna tahle naše holčička. Byla totiž zároveň hlavním arbitrem hry. Hra spočívala v tom, být na paní učitelku hodná. Ta se tvářila laskavě a blahosklonně. Někdy se mračila, protože musela být taky přísná a to pak holčičky žákyně musely být okamžitě adekvátně skleslé. Holčička paní učitelka řídila zasedací pořádek, rozdávala úkoly, používala ukazovátko, udělovala hodnocení a milosti i nemilosti. Být v napětí, čí počínání nasbírá nejvíc bodů, kdo se stane oblíbenou a kdo vyvržencem, bylo pak základním cílem. Nešlo neposlouchat. To ne. To potom hrozilo okamžité vyhnanství. Zákaz ostatním se s neukázněnou kamarádit. Jó, tahle holčička, ta uměla jít za svým snem. Prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. No, tak tahle holčička se stala učitelkou.

Do stejné mateřské školky chodila i jiná malá holčička. Ta tuhle hru hrála jenom jednou. Vůbec ji nebavila a nerozuměla jí. A měla neodbytný pocit, že holčička paní učitelka má nějaký problém. Že ta velká záliba ve hře na školu spočívá v potřebě ovládat a manipulovat jiné. A že ji možná doma nemá někdo dost rád a proto potřebuje být milovaná a obdivovaná kýmkoli jiným. A že asi proto taky to její vzhlížení ke skutečné paní učitelce, která byla zajímavá snad jen tím, že byla evidentně hodně nešťastná, protože jnak se totiž tolik nahromaděné zloby dá vysvětlit těžko. No, zkrátka, tahle naše druhá holčička od té doby: a) byla vděčná za kluky s pistolemi, b) často slýchala, že prý má problém s respektem k autoritám. Ona sama tomu problém nikdy neříkala. Připadalo jí to spíš jako štěstí na dobrou rozlišovací schopnost. Později patřila k těm, kdo ve známém psychologickém testu k fenoménu slepoty z nepozornosti viděl gorilu. Schopnost nebýt snadno ovlivnitelná a manipulovatelná vnímala jako přednost. Jak rostla, sílil v ní pocit, že mnohé tradiční postupy a přístupy často nefungují a že ne všechno obvyklé je také to nejlepší. Pokud na schůzce s kvalifikovaným odborníkem na cokoli překvapeně zjistila, že ten není schopen předvést dostatečně kvalitní výkon, slušně pozdravila a vyrazila si na své dotazy odpověď najít sama. Nikdy ji nebylo moc jasné, proč by takového diletanta měla držet v úctě a následovat jeho instrukce jen proto, že má státem posvěcený papír o své odbornosti. Pokud ale naopak potkala někoho, kdo něco skutečně uměl, byl zajímavý – ať už kumštýř, cestovatel, rétor, nebo vědátor – ale rozhodně člověk hořící zaujetím – to pak byla vděčná, že je čemu se přiučit, kam jít pro radu, nebo zajímavý zážitek ze setkání. Byla přesvědčená, že kdo potřebuje k získání statusu autority použít vynucovací prostředky, není a nikdy nemůže být skutečnou autoritou. A kdo takovou berličku nepotřebuje, nemusí se věnovat například zbytečně studiu na pedagogické fakultě, jehož absolvování není zárukou ani umu, ani lidských kvalit – jen důkazem, že byl dotyčný ochoten a schopen vyhovět opakovaně a pokud možno nekriticky požadavkům cizích lidí. Zvláště smutný ji připadal fakt, že většina kvalifikovaných pedagogů nemá světu prostřednictvím toho svého studia co nabídnout. Protože něco skutečně umět, makat na sobě a pak, jednoho dne, si říct hergot, to je tak skvělý, to musím lidem ukázat – to bych mohl předat dál – teď půjdu a zkusím to vědění někomu nabídnout – to je jiná liga. Když máš obsah, formu najdeš – ale kdo je bez obsahu a zajímá ho pouze forma, může vystylovat obal jak chce, pořád zůstane prázdný. Bylo jí líto toho, jak jsou často lidé ochotní přehlížet všechna ta po školách bloudící, vyhořelá, zlomená, nešťastná a snad jen manipulace chtivá individua s diplomem, kterých je v učitelské profesi, pochopitelně, minimálně stejně, ne-li víc, jako v jakékoli jiné. No, prý je skvělé, když už jako malí víte, čím chcete být. Tak tahle holčička nevěděla, čím chce být. Respektive chtěla jen tak být. Něco se dozvědět, naučit, něco umět. Nestat se učitelkou.

Pohádky však, jak známo, dobře dopadnou. Takže přijel princ na bílém koni a všem, kdož předložili diplom z pedagogické fakulty, zvednul platy. A pohádky byl konec, milé děti.

Přečtěte si také

  • Školy typu Sudbury v EvropěŠkoly typu Sudbury v Evropě Americká Sudbury Valley School a další vzdělávací instituce od ní odvozené svou historii počítají v řádu desítek let, mají mnoho studentů a celkově řečeno jsou pevně zakořeněny. Na našich […]
  • Co nám nabízí současné školství a jak to změnitCo nám nabízí současné školství a jak to změnit „Vzdělání je to, co zůstane, když je vše, co bylo naučeno, zapomenuto.“ - B. F. Skinner Skinner ve svém citátu trefně naráží na problematický aspekt našeho způsobu vzdělávání, který se […]
mm

Anna Třešňáková

Jsem zastáncem svobodné volby a tolerance vždy, všude a za každou cenu. A neformálním, leč odhodlaným ochráncem práv nejen svých vlastních dětí, se kterými osmým rokem fungujeme v režimu domácího vzdělávání. Metou je mi dosažení stavu, kdy se sebeřízené formy učení stanou bez výhrad akceptované jako plnohodnotné – a posunou tak (konečně) běžně uplatňované postupy ve výchově a vzdělávání směrem ke zrovnoprávnění dětí obecně. V mé milované Svobodě učení se, mimo jiné, věnuji především legislativě a projektu SvobodUm.