Christoph Schuhmann: Když děti přijdou do školy, říká se jim, že mají dělat to nebo tamto, navzdory tomu, že je právě možná zajímá něco úplně jiného. Je to však školní rozvrh, co stanovuje předmět výuky. Proto se zde nabízí otázka, jak může učitel naplňovat program výuky a zároveň brát ohled na zájmy žáků?

Jesper Juul: To závisí na tom, co si přeje vedení školy, nebo spíše na míře jeho ochoty riskovat. Učitel může říct, že pro něj bude ode dneška nejdůležitější zábava a zájmy dětí, ale musí zaručit, že si děti během pěti let osvojí požadovanou látku. A jsem si jistý, že by se to povedlo.

Kromě toho je tady jiná otázka. Víme vůbec, co budou naše děti potřebovat za patnáct let? Nikdo to není schopen předvídat. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomika, zda nedojde k nějaké válce nebo krizi, jakým způsobem se změní klima. To neví nikdo. Nemusíme však pochybovat o tom, že lidé budou muset být kreativní a flexibilní. A kreativita a flexibilita jsou opakem poslušnosti. Nezbytná bude také samostatnost a schopnost přijmout zodpovědnost – vlastnosti, které jsou požadovány v každé společnosti.

Maturanti během čtyř let po maturitě zapomenou většinu z toho, co se naučili ve škole. Nikdo neví, pro koho je ztráta času, kterou je příprava na maturitu, dobrá, ale zatím se toho všichni drží. Proč nikdo nevyjde na ulici, aby protestoval? Proč všichni ti inteligentní, kreativní a vzdělaní lidé posílají své děti do školy a mlčky se přizpůsobují systému? Proč se nebouří učitelé, kteří vědí, kolik práce by se dalo udělat se žáky, kdyby neexistovaly byrokratické předpisy? Všichni vidí, že vzniká stále více soukromých škol, včetně škol montessoriovského a waldorfského typu, a že do nich utíkají nejlepší učitelé, rodiče a děti, ale nikdo z toho nevyvozuje závěry. Těžko bychom hledali výmluvnější signál, že s tradiční školou není něco v pořádku. Jedno je jisté: změny ve školách začnou ze zdola.

Christoph Schuhmann: Můžete jako terapeut říci, jaký to má vliv na děti?

Jesper Juul: Jednoduše řečeno, ničí je to. Přemýšlím nad tím, proč se toho účastní odborníci, všichni ti logopedové, psychologové, terapeuti? Proč léčí děti, které k nim přicházejí ze školy, předepisují jim léky, ale žádný z nich se nepostaví a neřekne: „Takhle to dál nejde! Musíme něco změnit.“

Mám více než dvacet pět let zkušeností s prací s dánskými a švédskými školami a vím, že žákům je dobře, když je dobře učitelům. Když se o ně pečuje, nabízí se jim školení, supervize a další semináře. Jsou to přece zpravidla inteligentní, kreativní a otevření lidé. Když se rozhodnou, že chtějí něco změnit, pak to jde rychle i v případě, že jim politici nechtějí pomoci. Není potřeba měnit strukturu výuky, ani zvyšovat stavy. Je potřeba jen dohlédnout na to, aby se lidé, kteří pracují ve školství, v něm cítili dobře.

Christoph Schuhmann: V takzvaných demokratických školách není povinný rozvrh hodin ani klasifikace, leda že si žák sám vyžádá zpětnou vazbu. Společenství žáků a učitelů stanovuje pravidla, která potom všichni dodržují. Žák nemůže dělat to, co by chtěl, pokud to vadí ostatním. V Německu je v současnosti přibližně desítka těchto škol a na celém světě asi šest set. Co si o nich myslíte?

Jesper Juul: Mám z těchto škol velkou radost. Stále převládá mylný názor, že by měl existovat pouze jeden druh školy. Domnívám se, že každá společnost potřebuje šest nebo osm různých druhů. Jsou například děti, pro které demokratická škola není příliš vhodná. Jsou i takové, pro které bude Montessori škola traumatickým zážitkem. Proto opusťme sen o jediné škole, která bude ideální pro všechny. Když vytváříme něco nového, musíme dávat pozor, abychom neuvízli v tradičním myšlenkovém schématu a neuvěřili, že víme, jak vypadá dokonalá škola. Protože jestliže se ukáže, že nějaký žák do ní nezapadá, pak ho budeme považovat za nenormálního.

Demokracie ve škole může být dobrá, pokud k ní přistupujeme jako k obratu od autoritativních metod z minulosti. Ale není to lék na všechno, protože můžeme mít vynikající demokratický přístup, ale stále neovládat kompetence pro budování vztahů s žáky a rodiči. Demokracie je především určitou politickou ideou, která ukazuje, jak se společnost dělí o moc a peníze. A jestliže se někdo chce dělit o moc ve škole s žáky, pak je to výborné a jsem pro. Musí však vytvořit odpovídající základy, aby taková demokracie byla schopná fungovat.

V osmdesátých a devadesátých letech v Dánsku se velmi uvědoměle pracovalo na tom, aby byly školy více demokratické, a nemělo to špatné výsledky. Ale později všichni pochopili, že samotná demokratizace nestačí, pokud se nerozvinou nové kompetence pro fungování v těchto vztazích. Nestačí říct: „V příštím týdnu chceme uskutečnit jeden projekt. Co si o tom myslíte?“ Samozřejmě, tento proces demokratického rozhodování, který nakonec souvisí s určitými konflikty, je něčím velmi hodnotným. A přirozeně děti mohou rozhodovat o tom, zda se chtějí věnovat nějakému projektu nebo ne, ale nemohou nést odpovědnost za celou dynamiku práce ve škole. Tato odpovědnost stále zcela leží na pedagogovi či vychovateli a jeho vůdčích dovednostech.

Original article: Vstříc škole zítřka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Školy se z tohoto hlediska na rozdíl od rodičů nacházejí v defenzivě, protože stále mají tendenci shazovat vinu na „náročné“ žáky a jejich rodiče. Rodičům se vytýká, že zaprvé špatně vychovávají své děti, a zadruhé, že jsou nadměrně kritičtí vůči práci učitelů a fungování školy. Obětním beránkem se případně mohou stát také politici a úředníci, kteří nedokáží vytvořit dobře fungující systém školství. To ukazuje, že škola stále nepřijímá odpovědnost za své jednání. Chtěl bych zdůraznit, že nyní hovořím o škole jako takové, nikoliv o učitelích. Mezi nimi lze najít mnoho skvělých a zapálených lidí, kteří jsou nešťastní ze současné situace. Naše školní kultura se prostě stala nesnesitelná. Jeden rakouský učitel řekl, že ve srovnání s dobou Marie Terezie je pouze jeden rozdíl: tehdy školy ničily žáky, ale dnes ještě navíc ničí učitele.

Kompetence při budování vztahů

Školy se ještě nenaučily brát na sebe svou část odpovědnosti. Místo toho zkostnatěly v roli kritika. Stěžují si na žáky, rodiče a politiky, odmítají jakoukoliv odpovědnost za své fungování. Stejně jako před třiceti lety se stále naříká na „náročné“ třídy, se kterými nechce nikdo pracovat, ale přece neexistuje nic takového jako náročná třída. Existují pouze špatné vztahy mezi učitelem a žákem.

Mohlo by se zdát, že za tímto postojem se skrývá obtížně pochopitelná arogance: já jako učitel jsem dokonalý a ostatní… Představme si, že by si šéf nějaké velké firmy stěžoval tímto způsobem na své zaměstnance. Kde by v tomto případě byla jeho osobní odpovědnost a vůdčí role?

Právě tento neodpovědný postoj školy je tím, co žáky bolí nejvíce. Za doby mého mládí bylo něčím normálním, že žáci museli brát na sebe celou vinu za všechny konflikty s učiteli. Jestliže si stěžovali doma, rodiče byli zpravidla na straně školy.

Větší kompetence učitelů v oblasti budování vztahů by byly prospěšné všem. Děti mají mnoho kompetencí, ale jedno od nich nelze vyžadovat: nejsou schopny brát na sebe odpovědnost za kvalitu komunikace s dospělými.

Samozřejmě, stává se, že když je dítě konfrontováno s dospělými, kteří se vyhýbají odpovědnosti, vstupuje do takového prázdného místa a zdánlivě přijímá vedení. Je to však role, kterou dostává proti své vůli a představuje pro něj velkou zátěž.

„Když nic jiného nefunguje, zkuste říct o sobě pravdu.“
– Jesper Juul

„Důvěřujme dětem, že udělají maximum, ale to neznamená, že budou vždy dělat to, co si myslíme, že by měly dělat.“
– Jesper Juul

Original article: Škola v defenzívě

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Následující části rozhovoru Agnieszky Jucewicz s dánským rodinným terapeutem Jesperem Juulem se objevily v polském týdeníku “Wysokie Obcasy” v dubnu roku 2015.

Jednou jste řekl: “Učitelé, studenti i rodiče by se měli vydat do ulic a protestovat proti současnému vzdělávacímu systému. A jestli se to jednou stane, budu první, kdo se jich zastane a připojí se k nim.” Trváte si na tomto postoji?

Jistěže. Bohužel je situace v mnoha zemích stále neuspokojivá a vyžaduje radikální změnu. Současný vzdělávací systém v Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku nepřináší studentům, rodičům ani učitelům žádnou hodnotu. Je represivní a zastaralý a založený na moci, hierarchii a absolutní poslušnosti. Tradiční vzdělávací systém byl vytvořen tak, aby zajistil zemi submisivní občany poslušně plnící úkoly na montážních linkách. Ale časy se změnily.

Místo továren máme korporace.

A tyhle korporace už nehledají pokorné a povolné pracovníky. Dnes požadují kreativní, vynalézavé lidi s netradičním myšlením a ochotné činit odvážná rozhodnutí.

Co dalšího se změnilo?

Způsob, jakým rodiče zacházejí se svými dětmi. Vypadá to, že se jejich vztahy prohloubily a jsou autentičtější. A změnily se také samy děti. Stejně jako ženy před 30 – 40 lety, tak i děti se začaly hlásit o svá práva, vyžadují respekt a možnost se svobodně rozhodovat. A stejně jako v minulosti ženská emancipace, i tyto požadavky vyvolávají silné protesty a odpor.

Nikdo ve vedení se nechce dělit o svou moc, proto se školy tvrdošíjně drží archaických struktur a ignorují všechny změny, které se kolem nich dějí. Vzdělávací instituce stále připomínají průmyslovou továrnu ve své nejhorší a nejjedovatější formě.

Když řeknete „škola“, co přesně tím myslíte?

Celou skupinu učitelů, rodičů a dětí. Ale ze všeho nejvíc je škola politickou institucí a extrémně účinným nástrojem používaným vládnoucími orgány v boji za své příští volební období. Stejný scénář můžeme vidět ve spoustě různých zemí – nová vláda převezme moc a jeden den jsou učitelé vykreslováni jako hrdinové, a jiný  jako pachatelé, v závislosti na rozmaru vládnoucí strany. Dokud si rodiče a učitelé půjdou po krku, politici mohou zůstat v klidu. Inovace a jasné vize jsou důsledně a rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství. Proto bychom měli donutit autority, aby si uvědomily, že jejich země potřebují reformy vzdělávání, které by upravovaly způsob, jakým se k sobě lidé ve škole vzájemně chovají a jak se škola chová k nim. K tomu došlo před 30 lety v Dánsku. V důsledku toho jsou všechna důležitá rozhodnutí vztahující se ke vzdělávacímu systému činěna v parlamentu, za přítomnosti ministrů, členů odboru učitelů a zástupců asociace studentů, která se posledních 20 let skládá výhradně z dívek – všech výmluvných, důkladně připravených a vynikajících partnerů pro vyjednávání. Víte, jak to všechno začalo?

Nemám zdání.

Právní reformou. Po řadě sociálních změn si politici nakonec uvědomili, že dítě je nezávislá lidská bytost a že školy by měly být zodpovědné nejen za úroveň vzdělání, ale také za sociální a psychologický rozvoj dítěte.

Není otázka rozvoje dítěte hlavně odpovědností rodičů?

Nejen. Uvědomme si, kolik hodin denně děti stráví ve škole a vynásobme to 11 – 12 lety. To je spousta času. Učitelé, kromě předávání svých znalostí, mají na naše děti obrovský vliv. Proto by se reforma vzdělávacího systému měla zaměřit primárně na péči o učitele.

Jak?

Učitelé by měli mít odpovídající výcvik, přípravu a podporu. Spousta mladých pedagogů to po 2 nebo 3 letech učení vzdá a řekne: “Už nikdy!” Cítí se vyhořelí, protože jejich způsob myšlení se již liší od starých pravidel a praktik, přesto stále postrádají nástroje k uskutečnění svých nápadů. Přestože jsou motivováni ke změně, jsou stále brutálně poráženi neústupným konvenčním systémem. Během studia na univerzitě navštěvují učitelé hodiny zaměřené na psychologický rozvoj. Tyto hodiny jsou naneštěstí často zaměřeny výhradně na děti. To, co stále chybí, jsou lekce nebo semináře, které by učily naše budoucí učitele metody sebeuvědomění nezbytné pro rozvoj empatie. Pocity jiných osob si můžete představit a pochopit pouze tehdy, když dobře znáte a chápete sebe. Důležitost empatie je ve školách rozhodující, ale zároveň i velmi podceňovaná. Léta byla chápána jako měkká, ženská vlastnost, podkopávající autoritu učitele, přestože ve skutečnosti je to klíč k vytvoření nejvyšší vzdělávací instituce. Je to právě empatie, na kterou bychom se měli zaměřit, a nikoliv ta – stereotypně spojená s muži – všudypřítomná hierarchie.

Myslíte si, že dnešní školy mají typicky patriarchální strukturu?

Nepochybně! Pochází to z doby, kdy muži měli výlučnou moc.

Ve své knize “Schools in Crisis” (Školy v krizi) zmiňujete “školní kulturu”. Za korporátní kulturu má zodpovědnost představenstvo. Kdo odpovídá za “kulturu” ve škole?

Ředitelé. Ti rozhodují, na jakých hodnotách a principech by jejich školy měly být vybudované, a ve většině případech to mohou udělat, bez ohledu na pokyny ministerstva. Nikoho nepodněcuji k unáhlenému boji s oddělením vzdělávání – to by bylo, jako kdyby šlo Dánsko do války s Vladimírem Putinem – pouze navrhuji, aby vnitroškolní vztahy mezi lidmi byly stěžejní, a proto by se jim mělo věnovat více pozornosti.

Jaké kompetence by měl mít ředitel školy?

Měl by být profesionálem, nikoliv byrokratem, měl by mít dobré manažerské a vedoucí schopnosti, ale hlavně musí mít vizi! Tým pedagogů potřebuje cítit, že je na něj vždy spolehnutí, ale v případě konfliktu mezi učitelem a studentem by měl pečlivě analyzovat argumenty obou stran místo automatického hájení svých zaměstnanců. Tato slepá solidarita je dnes bohužel častým jevem. Je to nevhodné a naprosto nespravedlivé.

Co byste poradil rodičům?

Dnešní rodiče jsou příliš zaměření na své děti. Rád tuto přespřílišnou ochranu nazývám „neoromantismus“, protože je stejně sentimentální a zavádějící. Zároveň jim ale rozumím – někteří z těchto rodičů byli vychováváni v tvrdé disciplíně. Aby neopakovali chyby svých rodičů, kazí své potomky, zahrnou je blahobytem a sledují je jako stíny. 

Děláním jejich úkolů?

To je opravdu noční můra! Tímhle jsme si v Dánsku také prošli, dokud si rodiče neuvědomili, jak moc to jejich dětem ubližuje. Tím, že rodiče zbaví své děti povinností, přehlížejí a opomíjejí jejich přirozenou potřebu se rozvíjet a zkoumat život. Dětství je jako maraton. My, dospělí, můžeme stát u cílové pásky, povzbuzovat a podávat nápoje nebo jídlo, ale je to to dítě, které musí závod samo dokončit. Nemůžeme je prostě vzít a donést je do cíle. Dnes jsou domácí úkoly v Dánsku dobrovolné a víte, co je na tom nejpřekvapivější? Dělá je 65 % dětí! A protože cítí vlastní zodpovědnost, dělají je samostatně. To je přesně to, proč si myslím, že povinná školní docházka by měla být nahrazena právem na vzdělání. To zcela mění atmosféru.

Jesper Juul – dánský pedagog a psychoterapeut, autor publikací “Your Competent Child” (Tvoje kompetentní dítě), “Aggression: A New and Dangerous Taboo” (Agrese: Nové a nebezpečné tabu) a “Schools in Crisis” (Školy v krizi). Zakladatel organizace FAMILYLAB nabízející školení, semináře a workshopy pro rodiče a veřejné instituce v 15 zemích.

Original article: Školy 20. století selhávají pro děti 21. století

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.