Zatím žádné komentáře

Školy 20. století selhávají pro děti 21. století

Vzdělávací instituce se nechtějí měnit. Jasné vize jsou rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství – rozhovor s Jesperem Juulem.

Následující části rozhovoru Agnieszky Jucewicz s dánským rodinným terapeutem Jesperem Juulem se objevily v polském týdeníku “Wysokie Obcasy” v dubnu roku 2015.

Jednou jste řekl: “Učitelé, studenti i rodiče by se měli vydat do ulic a protestovat proti současnému vzdělávacímu systému. A jestli se to jednou stane, budu první, kdo se jich zastane a připojí se k nim.” Trváte si na tomto postoji?

Jistěže. Bohužel je situace v mnoha zemích stále neuspokojivá a vyžaduje radikální změnu. Současný vzdělávací systém v Německu, Rakousku, Francii nebo Polsku nepřináší studentům, rodičům ani učitelům žádnou hodnotu. Je represivní a zastaralý a založený na moci, hierarchii a absolutní poslušnosti. Tradiční vzdělávací systém byl vytvořen tak, aby zajistil zemi submisivní občany poslušně plnící úkoly na montážních linkách. Ale časy se změnily.

Místo továren máme korporace.

A tyhle korporace už nehledají pokorné a povolné pracovníky. Dnes požadují kreativní, vynalézavé lidi s netradičním myšlením a ochotné činit odvážná rozhodnutí.

Co dalšího se změnilo?

Způsob, jakým rodiče zacházejí se svými dětmi. Vypadá to, že se jejich vztahy prohloubily a jsou autentičtější. A změnily se také samy děti. Stejně jako ženy před 30 – 40 lety, tak i děti se začaly hlásit o svá práva, vyžadují respekt a možnost se svobodně rozhodovat. A stejně jako v minulosti ženská emancipace, i tyto požadavky vyvolávají silné protesty a odpor.

Nikdo ve vedení se nechce dělit o svou moc, proto se školy tvrdošíjně drží archaických struktur a ignorují všechny změny, které se kolem nich dějí. Vzdělávací instituce stále připomínají průmyslovou továrnu ve své nejhorší a nejjedovatější formě.

Když řeknete „škola“, co přesně tím myslíte?

Celou skupinu učitelů, rodičů a dětí. Ale ze všeho nejvíc je škola politickou institucí a extrémně účinným nástrojem používaným vládnoucími orgány v boji za své příští volební období. Stejný scénář můžeme vidět ve spoustě různých zemí – nová vláda převezme moc a jeden den jsou učitelé vykreslováni jako hrdinové, a jiný  jako pachatelé, v závislosti na rozmaru vládnoucí strany. Dokud si rodiče a učitelé půjdou po krku, politici mohou zůstat v klidu. Inovace a jasné vize jsou důsledně a rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství. Proto bychom měli donutit autority, aby si uvědomily, že jejich země potřebují reformy vzdělávání, které by upravovaly způsob, jakým se k sobě lidé ve škole vzájemně chovají a jak se škola chová k nim. K tomu došlo před 30 lety v Dánsku. V důsledku toho jsou všechna důležitá rozhodnutí vztahující se ke vzdělávacímu systému činěna v parlamentu, za přítomnosti ministrů, členů odboru učitelů a zástupců asociace studentů, která se posledních 20 let skládá výhradně z dívek – všech výmluvných, důkladně připravených a vynikajících partnerů pro vyjednávání. Víte, jak to všechno začalo?

Nemám zdání.

Právní reformou. Po řadě sociálních změn si politici nakonec uvědomili, že dítě je nezávislá lidská bytost a že školy by měly být zodpovědné nejen za úroveň vzdělání, ale také za sociální a psychologický rozvoj dítěte.

Není otázka rozvoje dítěte hlavně odpovědností rodičů?

Nejen. Uvědomme si, kolik hodin denně děti stráví ve škole a vynásobme to 11 – 12 lety. To je spousta času. Učitelé, kromě předávání svých znalostí, mají na naše děti obrovský vliv. Proto by se reforma vzdělávacího systému měla zaměřit primárně na péči o učitele.

Jak?

Učitelé by měli mít odpovídající výcvik, přípravu a podporu. Spousta mladých pedagogů to po 2 nebo 3 letech učení vzdá a řekne: “Už nikdy!” Cítí se vyhořelí, protože jejich způsob myšlení se již liší od starých pravidel a praktik, přesto stále postrádají nástroje k uskutečnění svých nápadů. Přestože jsou motivováni ke změně, jsou stále brutálně poráženi neústupným konvenčním systémem. Během studia na univerzitě navštěvují učitelé hodiny zaměřené na psychologický rozvoj. Tyto hodiny jsou naneštěstí často zaměřeny výhradně na děti. To, co stále chybí, jsou lekce nebo semináře, které by učily naše budoucí učitele metody sebeuvědomění nezbytné pro rozvoj empatie. Pocity jiných osob si můžete představit a pochopit pouze tehdy, když dobře znáte a chápete sebe. Důležitost empatie je ve školách rozhodující, ale zároveň i velmi podceňovaná. Léta byla chápána jako měkká, ženská vlastnost, podkopávající autoritu učitele, přestože ve skutečnosti je to klíč k vytvoření nejvyšší vzdělávací instituce. Je to právě empatie, na kterou bychom se měli zaměřit, a nikoliv ta – stereotypně spojená s muži – všudypřítomná hierarchie.

Myslíte si, že dnešní školy mají typicky patriarchální strukturu?

Nepochybně! Pochází to z doby, kdy muži měli výlučnou moc.

Ve své knize “Schools in Crisis” (Školy v krizi) zmiňujete “školní kulturu”. Za korporátní kulturu má zodpovědnost představenstvo. Kdo odpovídá za “kulturu” ve škole?

Ředitelé. Ti rozhodují, na jakých hodnotách a principech by jejich školy měly být vybudované, a ve většině případech to mohou udělat, bez ohledu na pokyny ministerstva. Nikoho nepodněcuji k unáhlenému boji s oddělením vzdělávání – to by bylo, jako kdyby šlo Dánsko do války s Vladimírem Putinem – pouze navrhuji, aby vnitroškolní vztahy mezi lidmi byly stěžejní, a proto by se jim mělo věnovat více pozornosti.

Jaké kompetence by měl mít ředitel školy?

Měl by být profesionálem, nikoliv byrokratem, měl by mít dobré manažerské a vedoucí schopnosti, ale hlavně musí mít vizi! Tým pedagogů potřebuje cítit, že je na něj vždy spolehnutí, ale v případě konfliktu mezi učitelem a studentem by měl pečlivě analyzovat argumenty obou stran místo automatického hájení svých zaměstnanců. Tato slepá solidarita je dnes bohužel častým jevem. Je to nevhodné a naprosto nespravedlivé.

Co byste poradil rodičům?

Dnešní rodiče jsou příliš zaměření na své děti. Rád tuto přespřílišnou ochranu nazývám „neoromantismus“, protože je stejně sentimentální a zavádějící. Zároveň jim ale rozumím – někteří z těchto rodičů byli vychováváni v tvrdé disciplíně. Aby neopakovali chyby svých rodičů, kazí své potomky, zahrnou je blahobytem a sledují je jako stíny. 

Děláním jejich úkolů?

To je opravdu noční můra! Tímhle jsme si v Dánsku také prošli, dokud si rodiče neuvědomili, jak moc to jejich dětem ubližuje. Tím, že rodiče zbaví své děti povinností, přehlížejí a opomíjejí jejich přirozenou potřebu se rozvíjet a zkoumat život. Dětství je jako maraton. My, dospělí, můžeme stát u cílové pásky, povzbuzovat a podávat nápoje nebo jídlo, ale je to to dítě, které musí závod samo dokončit. Nemůžeme je prostě vzít a donést je do cíle. Dnes jsou domácí úkoly v Dánsku dobrovolné a víte, co je na tom nejpřekvapivější? Dělá je 65 % dětí! A protože cítí vlastní zodpovědnost, dělají je samostatně. To je přesně to, proč si myslím, že povinná školní docházka by měla být nahrazena právem na vzdělání. To zcela mění atmosféru.


Jesper Juul – dánský pedagog a psychoterapeut, autor publikací “Your Competent Child” (Tvoje kompetentní dítě), “Aggression: A New and Dangerous Taboo” (Agrese: Nové a nebezpečné tabu) a “Schools in Crisis” (Školy v krizi). Zakladatel organizace FAMILYLAB nabízející školení, semináře a workshopy pro rodiče a veřejné instituce v 15 zemích.


🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • 16-25/8/2019 Letní pobyt se Svobodou učení – FB událost, Přihláška
    • 4-13/10/2019 Podzimní pobyt se Svobodou učení (bude vyhlášeno)

Komentáře jsou uzavřeny .