Zatím žádné komentáře

Vstříc škole zítřka

Rozhovor Christopha Schuhmanna, zakladatele Školy života v Hamburku s Jesperem Juulem.

Christoph Schuhmann: Když děti přijdou do školy, říká se jim, že mají dělat to nebo tamto, navzdory tomu, že je právě možná zajímá něco úplně jiného. Je to však školní rozvrh, co stanovuje předmět výuky. Proto se zde nabízí otázka, jak může učitel naplňovat program výuky a zároveň brát ohled na zájmy žáků?

Jesper Juul: To závisí na tom, co si přeje vedení školy, nebo spíše na míře jeho ochoty riskovat. Učitel může říct, že pro něj bude ode dneška nejdůležitější zábava a zájmy dětí, ale musí zaručit, že si děti během pěti let osvojí požadovanou látku. A jsem si jistý, že by se to povedlo.

Kromě toho je tady jiná otázka. Víme vůbec, co budou naše děti potřebovat za patnáct let? Nikdo to není schopen předvídat. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomika, zda nedojde k nějaké válce nebo krizi, jakým způsobem se změní klima. To neví nikdo. Nemusíme však pochybovat o tom, že lidé budou muset být kreativní a flexibilní. A kreativita a flexibilita jsou opakem poslušnosti. Nezbytná bude také samostatnost a schopnost přijmout zodpovědnost – vlastnosti, které jsou požadovány v každé společnosti.

Maturanti během čtyř let po maturitě zapomenou většinu z toho, co se naučili ve škole. Nikdo neví, pro koho je ztráta času, kterou je příprava na maturitu, dobrá, ale zatím se toho všichni drží. Proč nikdo nevyjde na ulici, aby protestoval? Proč všichni ti inteligentní, kreativní a vzdělaní lidé posílají své děti do školy a mlčky se přizpůsobují systému? Proč se nebouří učitelé, kteří vědí, kolik práce by se dalo udělat se žáky, kdyby neexistovaly byrokratické předpisy? Všichni vidí, že vzniká stále více soukromých škol, včetně škol montessoriovského a waldorfského typu, a že do nich utíkají nejlepší učitelé, rodiče a děti, ale nikdo z toho nevyvozuje závěry. Těžko bychom hledali výmluvnější signál, že s tradiční školou není něco v pořádku. Jedno je jisté: změny ve školách začnou ze zdola.

Christoph Schuhmann: Můžete jako terapeut říci, jaký to má vliv na děti?

Jesper Juul: Jednoduše řečeno, ničí je to. Přemýšlím nad tím, proč se toho účastní odborníci, všichni ti logopedové, psychologové, terapeuti? Proč léčí děti, které k nim přicházejí ze školy, předepisují jim léky, ale žádný z nich se nepostaví a neřekne: „Takhle to dál nejde! Musíme něco změnit.“

Mám více než dvacet pět let zkušeností s prací s dánskými a švédskými školami a vím, že žákům je dobře, když je dobře učitelům. Když se o ně pečuje, nabízí se jim školení, supervize a další semináře. Jsou to přece zpravidla inteligentní, kreativní a otevření lidé. Když se rozhodnou, že chtějí něco změnit, pak to jde rychle i v případě, že jim politici nechtějí pomoci. Není potřeba měnit strukturu výuky, ani zvyšovat stavy. Je potřeba jen dohlédnout na to, aby se lidé, kteří pracují ve školství, v něm cítili dobře.

Christoph Schuhmann: V takzvaných demokratických školách není povinný rozvrh hodin ani klasifikace, leda že si žák sám vyžádá zpětnou vazbu. Společenství žáků a učitelů stanovuje pravidla, která potom všichni dodržují. Žák nemůže dělat to, co by chtěl, pokud to vadí ostatním. V Německu je v současnosti přibližně desítka těchto škol a na celém světě asi šest set. Co si o nich myslíte?

Jesper Juul: Mám z těchto škol velkou radost. Stále převládá mylný názor, že by měl existovat pouze jeden druh školy. Domnívám se, že každá společnost potřebuje šest nebo osm různých druhů. Jsou například děti, pro které demokratická škola není příliš vhodná. Jsou i takové, pro které bude Montessori škola traumatickým zážitkem. Proto opusťme sen o jediné škole, která bude ideální pro všechny. Když vytváříme něco nového, musíme dávat pozor, abychom neuvízli v tradičním myšlenkovém schématu a neuvěřili, že víme, jak vypadá dokonalá škola. Protože jestliže se ukáže, že nějaký žák do ní nezapadá, pak ho budeme považovat za nenormálního.

Demokracie ve škole může být dobrá, pokud k ní přistupujeme jako k obratu od autoritativních metod z minulosti. Ale není to lék na všechno, protože můžeme mít vynikající demokratický přístup, ale stále neovládat kompetence pro budování vztahů s žáky a rodiči. Demokracie je především určitou politickou ideou, která ukazuje, jak se společnost dělí o moc a peníze. A jestliže se někdo chce dělit o moc ve škole s žáky, pak je to výborné a jsem pro. Musí však vytvořit odpovídající základy, aby taková demokracie byla schopná fungovat.

V osmdesátých a devadesátých letech v Dánsku se velmi uvědoměle pracovalo na tom, aby byly školy více demokratické, a nemělo to špatné výsledky. Ale později všichni pochopili, že samotná demokratizace nestačí, pokud se nerozvinou nové kompetence pro fungování v těchto vztazích. Nestačí říct: „V příštím týdnu chceme uskutečnit jeden projekt. Co si o tom myslíte?“ Samozřejmě, tento proces demokratického rozhodování, který nakonec souvisí s určitými konflikty, je něčím velmi hodnotným. A přirozeně děti mohou rozhodovat o tom, zda se chtějí věnovat nějakému projektu nebo ne, ale nemohou nést odpovědnost za celou dynamiku práce ve škole. Tato odpovědnost stále zcela leží na pedagogovi či vychovateli a jeho vůdčích dovednostech.

mm

Jesper Juul

Dánský pedagog a psychoterapeut. Zakladatel organizace FAMILYLAB nabízející školení, semináře a workshopy pro rodiče a veřejné instituce v 15 zemích. Autor knih: Dítě – váš partner ve výchově, Vůdce smečky – Láskyplné vedení v rodině, a dalších, které ještě nevyšly v češtině jako např. “Aggression: A New and Dangerous Taboo” (Agrese: Nové a nebezpečné tabu) nebo “Schools in Crisis” (Školy v krizi).

Komentáře jsou uzavřeny .