Věřil jsem, že neřídit se svými pocity je správné, protože opak by znamenal mé selhání. Nedosáhl bych určitého očekávaného společenského standardu jako všichni ostatní. Neuspěl bych. Zklamal bych.

Po celých jedenácti letech utrpení z každé táhnoucí se vteřiny strávené úmorným sezením ve školní lavici, po dlouhé době stále se stupňující chronické frustrace z pocitu, že chodím spát jen proto, abych se zítra mohl probudit do toho samého dne, jsem se však začal ptát.

A chtěl jsem znát odpovědi…

Koho bych vlastně zklamal? Kdo je tím, kdo určuje, jak se budu cítit? Proč mi záleží na pohledu lidí, kteří mě buď ani neznají, nebo kolem mě projdou bez povšimnutí jenom proto, že se neliším, neprovokuji svou přirozeností?

Kdy se to stalo, že místo skutečnému a smysluplnému životu jsem dal přednost tomuto utrpení, které pozbývá jakýkoliv smysl? Je pro mě snad jistota stejně šedivého zítřka hodnotnější než dobrý pocit z toho, jakým způsobem na světě žiju svůj čas?

V určitém bodě má situace přesáhla snesitelnou mez.

5. září 2018, po druhém roce stráveném na klasickém státním gymnáziu, jsem se odhodlal… odejít.

Ptali se mě “Proč nepřestoupíš na jinou střední školu?” Toto „řešení“ vůbec nepřipadalo v úvahu. Obešel jsem tehdy několik škol a cítil jsem, že by tento krok byl spíše pádem z bláta do louže.

Žádná svobodná střední škola se v okolí mého bydliště nenachází. Více než cokoliv jiného jsem potřeboval prostor k nádechu, k uvědomění toho, kdo vlastně jsem a co si tu přeji dělat; jak žít svůj čas.

Zjistit, jak být schopen nezávislosti a přitom cítit, že má činnost je smysluplná. To jsem v předchozích letech naprosto postrádal.

Všechny pocity a okolnosti, které mě nakonec dovedly k onomu radikálnímu a odvážnému rozhodnutí český školský systém úplně opustit, jsem shrnul do mé knížky.

Konformitě je těžké odolat, je tu “ta jistota”

Snad poprvé v životě jsem pocítil, co znamená skutečná podpora. Někteří lidé mi duševně pomáhali zvládnout něco, co jsem se sám ze své vůle rozhodl udělat – a byl to úžasný pocit také díky tomu, že jsem zažil i úplně opačnou situaci…

“Co s tebou proboha bude?“

„Ty ses úplně zbláznil!”

Slova mých rodičů to však nebyla. Šlo o reakce mých vrstevníků – lidí, které naprosto zděsila představa udělat něco tak “nemyslitelného” jako opuštění paradigmatu školní docházky.

Mrzí mě, že právě s učením je spojeno takové množství negativních emocí. Jen samotná konverzace o vzdělávání a o souvislostech s ním spojených bývá často velmi bolestivá; až jsem se několikrát přistihl, jak urputně toužím po tom se těmto hovorům raději velkým obloukem vyhnout.

Sebeřízení s sebou nese svobodu; atraktivní volnost, ale i zodpovědnost za každý jednotlivý krok – jedu tzv. na vlastní pěst – volím si, jaké to budou kroky, kdy, kde, proč, s kým – se všemi důsledky, jak pozitivními, tak negativními. Někdy je to velmi děsivé.

Někteří mí bývalý spolužáci si můj život představují jako věčně trvající prázdniny, nicméně musím říci, že je to jen další mýtus o sebeřízení.

Právě díky tomu, že není nikdo, kdo by mi diktoval, co mám dělat; kdo by určoval, za co mohu cítit “zásluhy” a kdy mám naopak “zpytovat svědomí”; je paradoxně o to náročnější – po letech strávených v prostředí, kde vlastně není žádané mít autentické názory – sebeřídit se, tvořit si vlastní život.

Především na začátku mé “unschooled” cesty jsem pociťoval velmi hluboké pocity neukotvení – a díky tomu, že jsem sám zažil, jaké to je, “nevědět, co se svobodou” – dovedu strach z neznáma v očích mých vrstevníků pochopit.

U mě však převážila touha být svobodný a mít možnost rozhodovat si o svém čase sám, “existenciální komfort” vykoupený duševním strádáním jsem zažíval již dostatečně dlouhou dobu na to, abych konečně dostal sílu udělat rozhodnutí stát se neškolákem.

Přes noc někým jiným

Věk osmnáct let s sebou “papírově” nese jisté, řekněme, “zásadní změny” v mnoha oblastech života. Pro mě osobně to byla právě možnost pokusit se konečně legálně vzít svůj život do vlastních rukou.

Jaké máme jako neškoláci „bez papíru“ možnosti?

Již delší dobu se zajímám o dění v organizaci SvobodaUčení.cz – prakticky od dob mých prvních vážnějších pochybností o správnosti mého směřování v rámci konvenčního, státem řízeného vzdělávacího systému – a velkou naději, takové světýlko na konci tunelu, vidím v projektu SvobodUm, první základně sebeřízeného učení svého druhu v České republice.

Do budoucna se chci určitě podílet na rozvoji života v něm a být třeba i jeho součástí, neboť k tomuto tématu mám odžito opravdu hodně zkušeností; i dobrých, ale většinou spíše těch horších…

Pokud se mi v tomto školním roce (2018/19) nepodaří “seberealizovat se,“ vzhledem k povaze mých současných životních podmínek se budu chtě nechtě muset vrátit do školy, opět vstříc situacím způsobujícím tu neuvěřitelnou frustraci… a stále větší touhu raději nebýt, než muset trpět v tomto prostředí…

Nebo bych mohl nastoupit do nějakého „nekvalifikovaného“ zaměstnání. Zbavil-li by mě někdo schopnosti vnímat realitu – potom bych mohl posloužit asi docela dobře…

Všichni jsme citlivé bytosti. Moc bych si přál, abychom se vzájemně vnímali s respektem, byli pro sebe samé i ostatní přínosem právě díky našim inovativním, hloubavým pohledům na svět. Nemuset zahazovat naše sny, blízké vztahy za účelem přežívání, které postrádá jakýkoliv náznak něčeho pěkného.

Empatie plodí empatii, pochopení ještě více pochopení. Pojďme je společně tvořit a šířit dál 🙂 Bude to určitě hezké…

V rámci projektu SvobodUm může vzniknout skupinka lidí naladěných stejně jako já a nezávisle na věku nebo jiných „paradigmatech“ tu můžeme spoluvytvářet a investovat energii do nás.

Ukazovat, že to jde – že skutečně lze žít důstojným způsobem a respektovat se na základě našich lidských vlastností. Brát jedinečnost a odlišnost jako specifický a pro okolí obohacující dar, ne jako překážku či dokonce slabost.

A především – místo duševního vykořisťování a vytrhávání z naší přirozenosti – žít v laskavosti a být zodpovědný za sebe a své činy.

Být svobodný.

Libor „LibeeJill“ Oliva publikuje o své cestě (nejen) neškoláka na svém blogu Nechat Duši Být.

Vydal e-knížku Jak se vstává v devět.

Libora můžete podpořit na jeho cestě životem koupí jeho knížky, nebo mu přispět penězi.

Liborova bitcoinová adresa je 1MwhneZQckTLjFAuQYtSiBsMktaeULMH9t

Original article: Je mi (konečně) osmnáct, opustil jsem český školský systém a napsal o tom knihu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.