Myslím si o sobě, že jsem inteligentní člověk. A jako inteligentní člověk dělám inteligentní věci a potkávám se s inteligentními lidmi, se kterými řešíme inteligentní témata a nosíme intelektuální oblečení a jíme intelektuální jídlo  Ale teď vážně – opravdu mám kolem sebe hodně inteligentních lidí, co se zajímají o spoustu věcí. Mám kolem sebe ekonomy, doktory, biology… Já sám se pohybuji kolem lingvistiky a tak dále.

Bohužel – inteligentním lidem se stává taková nemilá věc, o které bych chtěl dnes mluvit… Mají totiž velké sklony k jevu, který nazývám intelektuální snobismus.

K této myšlence mě dovedl rozhovor, který jsem před pár dny zaslechl v autobuse. Jeden pán vysvětloval druhému, že „každý člověk by se měl aspoň jednou za život podívat do zahraničí“ a prostě „by měl vytáhnout ty paty z baráku a podívat se jinam“ protože „člověka to obohatí, získá rozhled, možná i nadhled. Přestane mít tak omezené vidění světa, které má, když nevystrčí nos mimo svou rodnou dědinu.“

Což… zní hrozně hezky, líbivě, téměř logicky. A já bych s tímhle prohlášením skoro souhlasil. Souhlasím částečně, že cestování je určitě zajímavá zkušenost a možná člověk získá jistý nadhled… ALE nelíbí se mi to slovo „měl“, které indikuje nějakou povinnost, co je daná snad nějakou vyšší mocí či snad dokonce bohem nebo co.

Mimochodem, kdybych prohlásil, že „každý člověk by měl hrát videohry“ tak už to tak líbivě a hezky znít nebude. Tady už mi bude více lidí oponovat, než u cestování. Řeknou mi „proč by jako měl? Někoho hry prostě nebaví, nelákají, jsou pro něj ztrátou času“, ale ty argumenty, které se vytahují u cestování se u her dají použít také. Hraní her je také „zajímavá zkušenost a zážitek, která ti může dát jistý nadhled“, ale tam se to neuznává – u cestování jo, protože to je společensky uznávanější koníček.

A tohle je přesně intelektuální snobismus. Intelektuál tohle myslí obvykle dobře. Jenže to, že existují určité věci, které musíme dělat všichni, jinak jsme něco míň, s tím nesouhlasím.

Bohužel existují další takové představy, třeba:

a) Každý člověk by měl číst knihy.
b) Každý člověk by měl ovládat angličtinu či jiný cizí jazyk.
c) Každý člověk by měl vědět různé důležité věci jako třeba kdy začala a skončila první a druhá světová válka, kdo byl Jan Hus nebo kdo byla Marie Terezie.
d) Každý by měl umět třeba spočítat trojčlenku.

A tak dále.

Já jsem si dřív takové věci myslel také, ale popravdě, jsou to tak trochu blbosti. Nic z toho člověk doopravdy umět a vědět nemusí. Představte si, že budu člověk, jehož jediným koníčkem je koukání do zdi. Tj. přijdu domů z práce, sednu si na židli a budu fascinovaně hledět na zeď. Můžete si o mně myslet, že jsem divnej, blbej, kretén, na hlavu atd… ale pokud je tohle to, co mě baví a dělá šťastným, tak je to čistě moje věc. Nevidím důvod, proč by za mnou měl někdo chodit a říkat mi „ale nemůžeš tu jen tak sedět u té zdi, to je špatně! Ty musíš chodit ven mezi lidi. A musíš dělat i normální věci. A musíš se zajímat o dějepis!“

Ne, nemusím. Já klidně můžu zůstat u té zdi, koukat do ní a nemít vůbec páru o tom, kdy druhá světová začala.

„Ale Matthiasi, je to důležité vědět. Je hanba, když to člověk neví!“

Důležité proč? Jak? Jak se tahle důležitost určuje? V jakých jednotkách se měří? Co když mě nezajímají války, ale třeba počítačové hry, takže vám ihned na povel řeknu datum vydání prvního Dooma, ale rozhodně si nevybavím datum, kdy začala druhá světová? Jsem pak něco jako méně hodnotný člověk? Měl bych se stydět, že to nevím?

Tenhle intelektuální snobismus vypadá na první pohled nevinně a neškodně, ale má bohužel hlubší následky. Zrovna včera jsem narazil na nějakého Youtubera, co vysvětloval, proč je důležitá povinná školní docházka a jeho důvody nebyly nic jiného, než jen intelektuální snobismus.

Argumentace zněla takhle: „Všichni zastánci unschoolingu a svobodných škol tvrdí něco jako, že každé dítě má ve skutečnosti zájem o vzdělání a zajímají se o vesmír a historii a biologii a evoluci a programování, ale ve skutečnosti to zajímá jen některé. A většinu bohužel ne. A proto je nutné, abychom je donutili se o to zajímat, aby měli aspoň nějaký základ.“ – ok, on to neřekl takhle ostře – on to zaobalil do hezkých slůvek, ale bylo to prakticky to, co říkal.

Co když je to pravda? Co když máme dítě, co se nezajímá o historii a vesmír a evoluci? Co pak? „To je hrozně špatně! On se MUSÍ o tyhle věci zajímat a pokud ne, tak ho pro jeho dobro donutíme!“ – fuck it. To je kravina. Pokud ho to nezajímá, tak je to jeho věc. A pokud ho místo toho zajímají online hry, tak whatever.

„Ale Matthiasi, dítě nemůže trávit dětství hraním videoher, co z nich jako vyroste?“

A co vyrůstá z lidí, kteří chodili povinně na základní školu a byla jim vnucena třeba ona zmíněná historie? Kolik lidí dneska na povel dovede vysolit z rukávu data, kdy začala první a druhá světová válka? A co je vůbec komu do toho co z druhých lidí vyroste? Proč je to jako váš problém?

A poslední věc – hodně intelektuálů kolem mě zastává názor, že většina lidí jsou idioti. „Velká většina lidí je úplně blbá. Jsou to vypatlanci, co jen volí populisty a čumí doma na televizi a nechají si vymýt mozek.“ Já jsem si tohle také dříve myslel, protože „většina lidí je blbá“ docela jednoduše vysvětluje spoustu problémů, které naše společnost má.

Nicméně je zajímavé, že „většina lidé je blbá“ tvrdí … většina lidí. Tedy skoro každý si myslí, že zrovna on je ten vyvolenej, chytrej, co na to přišel a ostatní jsou ti zmanipulovaní, hloupí, co nic nechápou.

Já jsem zjistil, že mně osobně tenhle přístup ke světu nepomáhá, nikam mě neposouvá. Já mám v sobě také hluboce zakořeněný intelektuální snobismus a neustále bych rád lidem říkal, co mají a nemají dělat. A jak mají žít. Chci, aby lidé fungovali podle mých představ. „Takhle je to správně, takhle žij…“

Uvědomil jsem si, že je to špatná vlastnost a snažím se ji zbavit. Vede jen k frustraci a smutku. Ve skutečnosti je nejlepší prostě nechat druhé žít svůj život a nevnucovat jim své normy. A to samé očekávám od druhých – že mě nechají na pokoji. Všichni všechny nechte na pokoji.

Original article: Nechte všichni všechny na pokoji

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Když jsem po maturitě studoval na průmyslovce, měl jsem tam zase předmět „daňová soustava“, který mi také připadal trochu „off topic“ a nerozuměl jsem tomu, proč ho vlastně mám. I tehdy mi říkali druzí, že nevím, co se mi v životě může hodit.

Vraťme se ale k té chemii, ta by se dala víceméně obhájit. Můj obor byl „provoz obchodu“, takže by člověk mohl říct: „Hele, možná po škole budeš vlastnit nějaký krám, kde budeš prodávat stavebniny, čili budeš muset rozumět třeba tomu, jak se míchá vápno nebo malta… Nebo budeš mít drogérii a budeš muset znát složení pracích prášků a různých jarů… Prostě, chemie se ti může hodit!“

A ten argument zní hrozně krásně, ale ne… ne, je to nesmysl. Podle této logiky bych na škole mohl mít třeba zoologii, protože… Co když po škole budu mít zverimex? Absurdní, že ano?

Daňová soustava na průmyslovce se hájila podobnou logikou. Co když po škole budu mít nějakou strojírenskou firmu, co bude třeba vyrábět autodíly, tak potom bude fajn, když si budu umět spočítat daně. Jenže ten předmět nebyl o počítání daní – to se dělá v ekonomii. V tom předmětu jsme se učili o daních do hloubky – jaké daně máme, které se kdy platí, proč se platí, jak se platí, jak je definuje který zákon… A to už těžko jde obhájit. Strojař možná potřebuje odvést daně, ale nepotřebuje být expert na daně tak, jako třeba účetní.

Každopádně, proč jsme na té škole neměli třeba předmět o chovu exotických zvířat? Co když jednou budu vlastnit strojírenskou firmu, kde budeme vyrábět mříže pro chovatele a zoologické zahrady? Cože, že je to nesmysl? Ale jděte, vždyť nevíte, co se vám jednou bude v životě hodit!

Takže, jak vidíte, ta logika je nic moc, protože se dá aplikovat na cokoliv.

Co mi připadá však ještě daleko horší na této argumentaci je určitý slepý etatismus. Člověk, který takto argumentuje v podstatě říká: „Úředníci z ministerstva školství, kteří tyto předměty zavedli, ví, co dělají. Jsou to experti, odborníci, profíci… prostě oni ví, co přesně potřebuješ. Takže přestaň mít různé pochybnosti o užitečnosti různých předmětů a prostě těm profíkům věř. Kdyby to nebylo užitečné, určitě by to do osnov nezavedli! A pokud to tam je, je to tam z důvodů, které ty ale nevidíš, protože nedosahuješ tak vysoké míry moudrosti jako úředníci z ministerstev…“

Samozřejmě, že to člověk obvykle neřekne takhle, ale z argumentů, co dostávám, když prohlašuju, jak je nějaký předmět zbytečný, mám pocit, že to takto někteří skoro vnímají. A to je děsivé… Ta nekritičnost! Ta slepá víra! Ten fanatismus!

Každopádně, co když je to pravda – co když se mi opravdu něco z toho, co jsem se musel učit, bude hodit? Co když jednou mé znalosti chemie (většinu z nich jsem zapomněl) jednou opravdu v nějaké situaci využiji?

Znamená to pak, že měli pravdu a předmět byl skutečně užitečný? Popravdě, ne… Čistě ekonomicky, zbytečný předmět stojí hrozně moc času, který do něj nalijeme. Pokud je dvakrát týdně, znamená to, že je až osmkrát za měsíc. Osm hodin měsíčně, to už může být 80 hodin za rok. Je 80 hodin našeho života skutečně něco, co jsme ochotni investovat do předmětů, který se nám „možná může hodit“ ? Odpověď je na vás…

Original article: Nikdy nevíš, co se ti v životě bude hodit

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Co mě zaujalo byl argument, který se často v diskuzích kolem domácích úkolů objevoval. Ten zněl: „Když dětem neukážeme už od mala, že jsou povinnosti, které se prostě musí udělat, tak potom nebudou chápat, že se něco musí. Prostě klidně nepříjdou do práce, protože nebudou chápat, že je to jejich povinnost a šéf je potom vyhodí.“

A já stále dokola vidím tu hlášku o tom, že jsou věci, „které se prostě musí…“

Rozhodl jsem se přinést na celou věc svůj vlastní pohled, který bude trochu nový a pro některé zcela jistě šílený. Možná si dokonce budete klepat na na čelo, ale zkrátka a dobře, já to musím napsat:

Žádný povinnosti nejsou!!

Wow, a je to venku. Tak jo a ani to nebolelo… Než však začnete hejtovat, zkuste se na to podívat mým pohledem.

Neexistují věci, které se „prostě dělat musí“ – ve skutečnosti cokoliv, co děláme, má nějaké odůvodnění. A ano, platí to i pro děti. Když si děti čistí zuby, je to proto, aby si udržely zuby zdravé, ne proto „že se to prostě musí.“ Stejně tak nechodí do školy, „protože se to prostě musí“, ale protože tam získají vědomosti, které budou využívat pak ve svém životě.

Povinnosti lze rozdělit do několika kategorií. První jsou takové ty věci, které dělat nechceme, ale „musíme“, jako třeba chodit k doktorovi, k zubaři, na nákupy, do práce nebo do školy. Tyto „otravné“ věci však děláme proto, že v nich vidíme nějaký smysl. I když nemáme rádi zubaře, chceme mít zdravé zuby. I když nás nebaví fronty v obchodech, chceme jídlo. Tyto povinnosti zkrátka děláme, abychom něco získali a/nebo si zkvalitnili život. Pokud v něčem, co člověk dělá, však smysl nevidí, není nic špatného na tom to prostě nedělat.

Mimochodem: plno věcí, které se zdají jako povinnosti, zase tak úplně povinnosti nejsou. Třeba právě zmíněná práce a nakupování. Existují lidé, kteří si hoví mimo civilizaci třeba někde v lese a žijí jen z toho, co si vypěstují. Existují tací, co obchází celý svět jen s batohem na zádech a tak dále. Sice se jedná o různé alternativní životní styly, nad kterými někteří kroutí hlavou, ale dokazují, že ne všechno „co se prostě musí“, se opravdu musí.

Pak tu máme různé „zvykové“ a „lidské“ povinnosti, což znamená, že musíme dodržovat nějaké nepsanné pravidlo dané zvykem. Kupříkladu když má někdo narozeniny, musí se mu koupit dárek a udělat oslava. Když má někdo přibuzný svatbu, musím se tam ukázat. A také musím slavit Vánoce, Velikonoce, Dušičky a tak dále.

Tyto věci opět člověk dělá proto, že v nich vidí nějaký smysl – buď ho baví a má je rád, nebo je vidí jako něco, co drží lidstvo při sobě. Nicméně ani tyto věci člověk dělat nemusí. Já osobně Vánoce neslavím, protože mě nebaví, stejně tak jsem si domluvil s některými kamarády, že si nic nedáváme na narozeniny, protože nás to nebaví. Já často nechodím ani na svatby příbuzných…

Ano, mám nálepku „podivína“ a občas dostávám nevyžádané rady typu „měl bys jít na hody, všichni tam budou“ a podobně. Nicméně pointa je, že ani tyto věci doopravdy dělat nemusíme. Když vám někdo bude říkat, že je nutné uklidit na Vánoce celý dům a nakoupit dárky, protože se to „prostě musí“, tak ne – nemusí.

Nakonec je tu skupina povinností, které jsou čistě úřední. Musíme jít na úřad vyřídit si občanku. Musíme si jít vyřídit povolení nebo mít licenci. Musíme mít takové a makové potvrzení. Důležité je si uvědomit, že tyto povinnosti, které se „prostě musí“ existují jen proto, že je někdo vymyslel. Neexistují snad samy od sebe – z boží vůle. Pokud musíte mít povolení, abyste si mohli otevřít cukrárnu, je to prostě proto, že to tak rozhodli páni politici a úředníci. A prakticky nás k tomu nutí pod hrozbou trestu. Takže ani tady neplatí, že je to něco, „co se prostě dělat musí“, ale je to něco, co děláme z donucení.

Nač tedy děti učit od mala, že jsou věci, „které se prostě musí“, když ve skutečnosti se nemusí nic? Proč je raději neučit, aby dělaly jen to, co chtějí? Já tak žiji – já dělám jen to, co chci. Když zjistím, že mě něco nebaví, nenaplňuje a nechci to dělat, nedělám to. Je mi fuk, jestli mě díky tomu budou mít za podivína nebo si na mě ukazovat prstem.

Original article: Povinnosti?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Co mě zamrzelo nejvíce byla kritika mé maminky, která údajně „zanedbávala“ mou výchovu, protože mě nechala sedět u počítače a hrát PC hry. Stejně tak přirovnávání mého dětství k nějaké „propasti“, ze které jsem se musel „postupně vyhrabat“. Já takové pocity ke své mamince ani svému dětství nechovám. A kdo to může posoudit lépe než já, jaké jsem měl dětství a jaká je má maminka?

Nejdříve ale budu mluvit o něčem trochu jiném… Představme si nějakého člověka a říkejme mu třeba Patrik. Patrikovi je patnáct a miluje videohry. A každý pátek večer si sedne a tři hodiny hraje hry. Okolí ho za to však velice ostře kritizuje. „Patnáctiletej kluk má v pátek večer vyrazit někam ven… na pivko, balit holky… ty vole, není normální, aby seděl doma a hrál hry. To je ale podivín, co? Měli bychom ho někdy vytáhnout někam mezi lidi…“

Když je Patrikovi dvacet pět let, nenavázal žádný partnerský vztah a evidentně se k tomu ani nemá. A lidem z jeho okolí to začne připadat divné. Maminka i babička se ho vyptávají: „Patriku, kdy už si najdeš nějaké děvče? Nemůžeš přece strávit život sám. Musíš někoho mít!“

Patrikovi je najednou třicet a stále nikoho nemá. Dokonce klidně tvrdí, že nikoho nechce a je spokojený sám. Opět se na něj ukazuje prstem a nazývá se podivínem. Spousta lidí se mu snaží promluvit do duše a vysvětlit mu, že prostě nemůže strávit život sám. Že to je to nejhorší, co může být. Každý si musí někoho najít!

A Patrik také nemá auto, takže se ho ostatní ptají, kdy si konečně udělá řidičák. A také poslouchá pravidelně různé narážky typu: „Dospělej chlap má mít auto.“

Co Patrik udělal špatně? Zkrátka jen to, že není úplně běžný, konvenční člověk. A zde bych rád poukázal na dvě věci, které mi připadají na naší společnosti špatné.

První je představa mnoha lidí, že existuje něco jako „jak správně žít život“ a kdo tak nežije, ten to dělá špatně a je třeba ho „zachránit“ před ním samotným.

Patrik prostě žije podle mnohých „špatně“, když nechodil v patnácti mezi lidi, neměl už v pětadvaceti slečnu a ve třiceti auto.

Jenže kde se píše, že žije špatně? Co když ho hraní her naplňuje a dělá šťastným, zatímco venku mezi lidmi se naopak necítí dobře? Co když mu vyhovuje samota a netouží po tom mít auto a všude dojde pěšky? Kdo jsme my, abychom ho soudili?

Druhá věc je, že je naše společnost v tomhle ohledu velice pokrytecká. Lidé neustále opakují: „Každý je individuální osobnost“, každému vyhovuje něco jiného… vše je subjektivní. Je důležité být sám sebou! Be yourself!“, jenže najednou, ouha! Ti samí lidé, kteří zdůrazňují individualitu člověka, se snaží tvrdit, jak někdo žije špatně, protože nedělá něco, co společnost očekává.

Někteří lidé nejsou tak silné osobnosti, a proto společenským tlakům velice rychle podlehnou. Patrik si třeba řekne: „Dobře, tak já vyrazím ven… jednou to přežiju… budu tam chvíli, aby se neřeklo, uspokojím je a oni mi pak dají pokoj.“ A začne chodit ven mezi lidi. A také si najde slečnu, aby mu jeho rodina dala pokoj s těmi otázkami: „Kdy už budeš mít vztah?“. A rovněž si pořídí auto, protože ostatní mu řekli, že prostě musí. A pak se stane, že Patrik nežije svůj život, ale žije životy druhých lidí. Jede na autopilota… A možná proto je třeba nešťastný, nespokojený a trápí ho deprese…

A velice podobně je to i s výchovou dětí. I tam si někteří myslí, že je jen jeden způsob, jak to dělat „správně“ a cokoliv jiného je špatné. Je správné, aby dítě mělo pohyb a třeba hrálo fotbal. Je správně, aby dítě četlo. Je správně, aby si hrálo s ostatními dětmi. Ale pozor, je zcela špatně, aby trávilo čas u televize nebo u videoher. Nebo aby koukalo na dospělé seriály typu South Park.

A opět spoustu lidí opakuje, jak každý je jiný a individuální, ale zároveň jsou schopni tvrdit, že hrát fotbal je správně, hrát počítačové hry je špatně. A kdo hrál fotbal, měl úžasné dětství, zatímco kdo hrál videohry, žil „v propasti“. Vážně?

Já si nemyslím, že existuje něco jako správná výchova dítěte a správný způsob, jak trávit dětství. Pochopitelně nepovažuji za dobré jakékoliv extrémy a extrémem myslím třeba rodiče, co své děti surově bijí, nebo dokonce týrají a znežívají. Extrémní může být také liberální výchova ve smyslu nechám dítě si dělat, co chce, ať si třeba zapálí dům, stejně tak přísná výchova ve stylu dítě se musí zeptat jestli smí jít na záchod nebo si vzít něco k jídlu.

V extrémech každopádně žil málokdo. Dokonce ani já jsem v extrému nežil. Čímž se dostávám zpět k těm videohrám. Nerozumím tomu, proč videohry vyvolávají tolik emocí? Pro mě jsou hry skoro jako knížky – hrát Call of Duty je skoro jako číst „Na západní frontě klid“. Je to prostě nějaký příběh, který musím prožít a něco se u toho naučit. Knihy jsou brány jako „v pořádku“, zatímco hry se neustále démonizují. Já osobně miluji videohry a jsem vášnivým hráčem dodnes.

Každopádně moji rodiče byli liberální, takže mi nikdo neřekl: „Budeš hrát jen hodinu a pak půjdeš někam ven,“ nebo tak něco. Nebylo dané, jak dlouho můžu hrát. Ovšem pochopitelně, kdybych u toho PC seděl třeba čtyři hodiny, pak už by přeci jen někdo došel a řekl mi, abych to nepřeháněl. To se ale nestávalo, tak dlouho jsem u PC zase nevydržel.

Každopádně můj tatínek měl občas období, kdy na mě zkoušel přísnost. Takže mi sem tam PC zakazoval a sem tam schoval klávesnici. Zakázal mi South Park, protože se tam mluví sprostě… Ale k ničemu to nevedlo. Jen zašel za roh, South Park jsem si ihned pustil, stejně tak jsem hned našel způsob, jak být u PC.

Rodiče mě zkoušeli nutit ke spoustu věcem – abych jedl zdravě a abych se občas hýbal. Ale všechno velice rychle vzdali, protože jsem byl prostě tvrdohlavý, nepřesvědčitelný a v podstatě jsem si tu liberální výchovu vynucoval. A skoro ke všemu jsem si našel cestu až teprve před třicítkou. Začal mě bavit pohyb (turistika, geocaching, fitness) a začal jsem se zajímat o zdravou stravu (dokonce si vše zaznamenávám do kalorických tabulek).

Já jsem zkrátka potřeboval čas, abych si na to došel sám, proč jsou tyto věci důležité. Nikdo mě k tomu nemohl vést, protože dokud jsem v tom sám neviděl smysl, nedělal jsem to.

Někteří by si mohli myslet, že jsem propagátor liberální výchovy. A tvrdím, že je to jediný správný způsob, jak děti vychovávat. „Nechte je sedět několik hodin denně u PC!“ Jenže to v žádném případě neříkám – jen říkám, že tímto způsobem jsem byl vychován a neublížilo mi to – naopak, jsem za to rád. Ne, nebylo to zanedbávání, ani propast. Rodiče mě nechali dělat to, co mě bavilo a co mě dělalo šťastným. Dělali, co si mysleli, že je pro mě nejlepší.

Pokud si nějaký rodič myslí, že je pro děti nejlepší přísná výchova, napomínání, tresty, daný řád, vymezené limity… Já proti tomu nic nemám. Ať si každý vychovává dítě, jak nejlépe dokáže, ale ať to nevnucuje druhým. A to platí jak pro zastánce liberální výchovy, tak i pro zastánce té autoritativní.

Někteří tvrdí, že jsem byl jakousi výjimkou. Že normálnímu člověku liberální výchova ublíží a já jsem prostě byl jeden z mála, co „se z toho dokázal vyhrabat“.

Já s tím jednoduše nesouhlasím – ne, nemám statistiky, ani čísla. Ale zkrátka si nemyslím, že když na dítě nebudeme přísní, tak  „nebude chápat, že existují povinnosti… A to pak prostě nedojde ani do práce – jak se často tvrdí. Zde se vliv dětství na život člověka značně přeceňuje… Pryč s Freudovským „za všechno může vaše matka“.

Nevěřím tomu, že je člověk otrokem svého dětství a žije tak, jak žil jako malé škvrně. Člověk je svobodným tvorem, který si svou životní cestu volí sám.

Já osobně mám zkušenost, že mnoho lidí kolem mě žije jinak, než jak žili v dětství. Znám člověka, co jako malý seděl stále u PC, hrál hry, programoval a byl to typický „nerd“. Když jsem ho poznal, byl hrozně tlustý, ale poměrně schopný programátor. Dovedl za den naprogramovat to, co ostatní dávali za týden. Díky tomu odešel z vysoké, protože už tou dobou mu chodilo spoustu nabídek práce. Nedávno jsem ho po letech potkal – už nebyl tlustý, naopak měl svaly jako kulturista. Co se stalo? Prostě se rozhodl, že chce změnu, a tak začal cvičit, koupil si fitness náramek, hlídá si jídelníček, prodal auto a všude chodí pěšky.

Má sestra měla jen učňák a živila se rozvážením zboží. Ovšem potom se rozhodla si dodělat maturitu, dnes žije v zahraničí a živí se jako grafická designérka.

Protože jsem chodil na průmyslovku, měl jsem hodně spolužáků, co byli závislí na online hrách typu World of Warcraft a trávili hodiny … hodiny… jen hraním. Také později došli k závěru, že je to ztráta času a začali se věnovat různým sportům nebo pohybovým aktivitám. Společně dáváme některé víkendy dlouhé třicetikilometrové tůry.

Zkrátka, náš osud máme ve svých rukou. Můžeme být, čím chceme. Už si konečně dejte za klobouk ty věčné hlášky o tom, že když někdo nebude vychovávat dítě tak či onak, vyroste z něj neschopná nula, která bude jen vysávat dávky na pracáku.

A na závěr si přeci jen dovolím malou propagaci liberální výchovy. Její největší výhoda je, že rodič nechá své dítě dělat chyby. A protože je nezkušené a naivní, bude dělat chyby poměrně velké. Je špatný rodič, co nechá dítě sáhnout na plotnu, aby se popálilo a pak na ni už znovu nikdy nesáhlo? A výsledkem je, že se člověk z chyb může poučit…

Original article: Jsem oběť liberální výchovy – díl druhý

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

„Zkrátka a dobře. Ta dnešní liberální výchova pseudoalternativních hipsterských studentek humanitních oborů je cesta do pekel!“

V souvislosti s tím bych se rád přiznal k tomu, že já jsem jedno z těch dětí, které měly liberální výchovu. Moje maminka mi nikdy nic nezakazovala. Mohl jsem klidně zůstat do tří do rána vzhůru. A také jsem koukal na horory nebo na South Park. Hrál jsem spoustu hodin denně násilné videohry a nikdo mi neříkal, že bych s tím měl přestat. Stejně tak jsem mohl jít ven a vrátit se domů třeba o půlnoci.

Už ve školce jsem nechtěl jíst maso ani mléko. Když mi něco z toho nutili, moje maminka došla do školky a řekla učitelkám, že mi maso prostě nutit nebudou. Tečka! Vegetariánem jsem mimochodem dodnes.

A protože mě nikdo nenutil do učení, celou základní školu jsem sbíral pětky. Raději jsem hrál videohry a koukal na televizi, než abych se učil.

Lidé z okolí říkali mé mamce, že budu rozmazlený a vyroste ze mě bůh ví co.

V páté třídě už moje známky byly natolik špatné, že mě rodiče raději dali do zvláštní školy (později se „zvláštní školy“ přejmenovaly na „speciální školy“ a bůh ví, jak se podle zákona jmenují dnes, pokud ještě existují). Zvláštní škola je jako základní, jen o tři roky opožděná (násobilka se neučí ve třetí třídě, ale až v šesté). A tak jsem získal nálepku hlupáka z blbškoly, ze kterého nikdy nic nebude. Tehdy jsem začal i porušovat zákony – třeba jsem se dopouštěl drobného vandalství.

Ze zvláštní základní školy jsem mohl jít pouze na odborné učiliště, šel jsem se tedy vyučit prodavačem smíšeného zboží. Studium se mi však nelíbilo a nebavilo mě… ovšem… Tou dobou jsem si zařídil svůj první stálý internet (to byly doby, kdy postupně mizelo vytáčené připojení od Telecomu a přicházelo to, co máme dnes).

Svět internetu jsem nejdříve využíval na stahování her a různé hlouposti. Ovšem později jsem narazil na pár diskuzních webů a pročítal si, jak se lidé mezi sebou dohadují. A kromě toho, že si často nadávali sprostě, mě začalo fascinovat, jak někteří dovedli diskutovat na poměrně vysoké úrovni.

A tak jsem je pročítal a analyzoval, co vlastně píší. Bavilo mě sledovat, jak si hráli s logikou a jak dovedli vyvracet názory svých oponentů s velkou mírou kreativity. Nikdy je nezastrašilo, když někdo použil ad hominem nebo strawman argument a stále se drželi logiky. Mnoho z nich také bylo vzdělaných, citovali anglickou wiki, vyznali se ve statistikách, odkazovali se na odborná peer-review a já v tu chvíli zatoužil být jako oni.

Později jsem se do diskuzí také zapojoval, jenže všichni mě neustále kritizovali. Nejvíce asi za češtinu, jelikož jsem byl schopný napsat „já bich“ nebo „ženy říkali“ a tak dále. To mě donutilo se češtinu naučit. Když jsem měl češtinu na základní škole, nezajímala mě, a proto jsem se nic nenaučil, ale jak jsem zatoužil ji umět sám za sebe, tak to najednou šlo a dokonce mě to bavilo.

Začal jsem se vzdělávat sám. Pročítal jsem si wiki, učil se anglicky a zajímal se o celou řadu různých věcí…

Po dokončení učňáku jsem zatoužil jít výš a mít maturitu. V těch dobách maturita ještě něco znamenala. Už tehdy se ale její hodnota vytrácela a dnes je to prostě papír, který málokdo bere vážně. Přesto jsem šel na nástavbu.

Na nástavbě jsem velice rychle zaznamenal, že mám výrazný náskok v IT a v angličtině oproti ostatním. Zato jsem pokulhával třeba v chemii nebo matematice, takže jsem musel tyto předměty dohnat.

Po maturitě jsem zatoužil jít na vysokou. Tam jsem se nedostal, protože jsem nezvládl TSPéčka. Tehdy mi to připadalo jako konec světa, dnes už však ne, jelikož vím, že bych tam stejně nebyl šťastný.

Pak mám za sebou dvě VOŠky. První VOŠ byla ekonomicko-právní a na té jsem vydržel jeden rok, protože tam bylo spousta učení se zpaměti. Tehdy jsem si postupně uvědomil, že je se školstvím obecně něco v nepořádku a začal ho kritizovat na svém blogu. A to jsem nevěděl, že existuje něco jako SvobodaUčení.cz, kde to ostatní vidí stejně.

Ze školy jsem tedy po roce odešel a šel na průmyslovou VOŠ na IT obor. A tam už jsem měl programování a tvorbu webů… To byla také první škola, která mě opravdu bavila – aspoň v prváku. Úspěšně jsem ji dokončil. Největším problémem byla však matematika, kterou jsem prakticky nikdy předtím neměl (ve zvláštní škole byla jen násobilka, na učňáku matematika nebyla, na střední jsem se ji nejdříve hodně učil, ale pak jsem na ni kašlal, protože to nebyl maturitní předmět).

Jenže na průmyslovce byla matematika důležitá a bez ní to prostě nešlo. Nakoupil jsem si tedy hromady knih o matematice a každou noc jsem do půlnoci počítal. A takhle jsem se naučil všechno, co jsem nikdy před tím neměl – výrokovou logiku, rovnice (lineární, kvadratické), funkce, kuželosečky, logaritmy, derivace, integrály… A už to jelo.

Školu jsem úspěšně dokončil a našel si i práci v IT, v níž jsem více než spokojený.

Takže za mě osobně musím říct, že mi liberální výchova vůbec neublížila. Dokonce naopak – jsem vděčný, že jsem do ničeho nebyl nucen a postupně si našel cestu ke vzdělání (i dalším věcem) sám. Myslím, že si vzdělání dokonce daleko více vážím, protože jsem poznal časy, kdy jsem žádné vzdělání neměl, a tak vím, jakou má hodnotu.

Jelikož jsem „za vodou“ a mám hotové školy a stabilní práci, nemusím se nadále vzdělávat. Přesto to ale stále dělám – učím se španělsky a německy. Někdy experimentuji s různými programovacími jazyky. Zajímám se o ekonomii a hodně čtu. Kde jsou ty časy, kdy jsem psal „já bich“ a celý den hrál videohry?

Takže na závěr říkám – vychovávejte si děti, jak chcete. Ale pamatujte, že život člověka není předurčen v jeho dětství. Já jsem ta tzv. „oběť liberální výchovy“ a možná ze mě nevyrostl dokonalý člověk, ale vyrostl ze mě někdo, kdo miluje vzdělávání.

Druhý díl článku si můžete přečíst zde.

Original article: Jsem oběť liberální výchovy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.