Intelektuální snobismus

Myslím si o sobě, že jsem inteligentní člověk. A jako inteligentní člověk dělám inteligentní věci a potkávám se s inteligentními lidmi, se kterými řešíme inteligentní témata a nosíme intelektuální oblečení a jíme intelektuální jídlo  Ale teď vážně – opravdu mám kolem sebe hodně inteligentních lidí, co se zajímají o spoustu věcí. Mám kolem sebe ekonomy, doktory, biology… Já sám se pohybuji kolem lingvistiky a tak dále.

Bohužel – inteligentním lidem se stává taková nemilá věc, o které bych chtěl dnes mluvit… Mají totiž velké sklony k jevu, který nazývám intelektuální snobismus.

K této myšlence mě dovedl rozhovor, který jsem před pár dny zaslechl v autobuse. Jeden pán vysvětloval druhému, že „každý člověk by se měl aspoň jednou za život podívat do zahraničí“ a prostě „by měl vytáhnout ty paty z baráku a podívat se jinam“ protože „člověka to obohatí, získá rozhled, možná i nadhled. Přestane mít tak omezené vidění světa, které má, když nevystrčí nos mimo svou rodnou dědinu.“

Což… zní hrozně hezky, líbivě, téměř logicky. A já bych s tímhle prohlášením skoro souhlasil. Souhlasím částečně, že cestování je určitě zajímavá zkušenost a možná člověk získá jistý nadhled… ALE nelíbí se mi to slovo „měl“, které indikuje nějakou povinnost, co je daná snad nějakou vyšší mocí či snad dokonce bohem nebo co.

Mimochodem, kdybych prohlásil, že „každý člověk by měl hrát videohry“ tak už to tak líbivě a hezky znít nebude. Tady už mi bude více lidí oponovat, než u cestování. Řeknou mi „proč by jako měl? Někoho hry prostě nebaví, nelákají, jsou pro něj ztrátou času“, ale ty argumenty, které se vytahují u cestování se u her dají použít také. Hraní her je také „zajímavá zkušenost a zážitek, která ti může dát jistý nadhled“, ale tam se to neuznává – u cestování jo, protože to je společensky uznávanější koníček.

A tohle je přesně intelektuální snobismus. Intelektuál tohle myslí obvykle dobře. Jenže to, že existují určité věci, které musíme dělat všichni, jinak jsme něco míň, s tím nesouhlasím.

Bohužel existují další takové představy, třeba:

a) Každý člověk by měl číst knihy.
b) Každý člověk by měl ovládat angličtinu či jiný cizí jazyk.
c) Každý člověk by měl vědět různé důležité věci jako třeba kdy začala a skončila první a druhá světová válka, kdo byl Jan Hus nebo kdo byla Marie Terezie.
d) Každý by měl umět třeba spočítat trojčlenku.

A tak dále.

Já jsem si dřív takové věci myslel také, ale popravdě, jsou to tak trochu blbosti. Nic z toho člověk doopravdy umět a vědět nemusí. Představte si, že budu člověk, jehož jediným koníčkem je koukání do zdi. Tj. přijdu domů z práce, sednu si na židli a budu fascinovaně hledět na zeď. Můžete si o mně myslet, že jsem divnej, blbej, kretén, na hlavu atd… ale pokud je tohle to, co mě baví a dělá šťastným, tak je to čistě moje věc. Nevidím důvod, proč by za mnou měl někdo chodit a říkat mi „ale nemůžeš tu jen tak sedět u té zdi, to je špatně! Ty musíš chodit ven mezi lidi. A musíš dělat i normální věci. A musíš se zajímat o dějepis!“

Ne, nemusím. Já klidně můžu zůstat u té zdi, koukat do ní a nemít vůbec páru o tom, kdy druhá světová začala.

„Ale Matthiasi, je to důležité vědět. Je hanba, když to člověk neví!“

Důležité proč? Jak? Jak se tahle důležitost určuje? V jakých jednotkách se měří? Co když mě nezajímají války, ale třeba počítačové hry, takže vám ihned na povel řeknu datum vydání prvního Dooma, ale rozhodně si nevybavím datum, kdy začala druhá světová? Jsem pak něco jako méně hodnotný člověk? Měl bych se stydět, že to nevím?

Tenhle intelektuální snobismus vypadá na první pohled nevinně a neškodně, ale má bohužel hlubší následky. Zrovna včera jsem narazil na nějakého Youtubera, co vysvětloval, proč je důležitá povinná školní docházka a jeho důvody nebyly nic jiného, než jen intelektuální snobismus.

Argumentace zněla takhle: „Všichni zastánci unschoolingu a svobodných škol tvrdí něco jako, že každé dítě má ve skutečnosti zájem o vzdělání a zajímají se o vesmír a historii a biologii a evoluci a programování, ale ve skutečnosti to zajímá jen některé. A většinu bohužel ne. A proto je nutné, abychom je donutili se o to zajímat, aby měli aspoň nějaký základ.“ – ok, on to neřekl takhle ostře – on to zaobalil do hezkých slůvek, ale bylo to prakticky to, co říkal.

Co když je to pravda? Co když máme dítě, co se nezajímá o historii a vesmír a evoluci? Co pak? „To je hrozně špatně! On se MUSÍ o tyhle věci zajímat a pokud ne, tak ho pro jeho dobro donutíme!“ – fuck it. To je kravina. Pokud ho to nezajímá, tak je to jeho věc. A pokud ho místo toho zajímají online hry, tak whatever.

„Ale Matthiasi, dítě nemůže trávit dětství hraním videoher, co z nich jako vyroste?“

A co vyrůstá z lidí, kteří chodili povinně na základní školu a byla jim vnucena třeba ona zmíněná historie? Kolik lidí dneska na povel dovede vysolit z rukávu data, kdy začala první a druhá světová válka? A co je vůbec komu do toho co z druhých lidí vyroste? Proč je to jako váš problém?

A poslední věc – hodně intelektuálů kolem mě zastává názor, že většina lidí jsou idioti. „Velká většina lidí je úplně blbá. Jsou to vypatlanci, co jen volí populisty a čumí doma na televizi a nechají si vymýt mozek.“ Já jsem si tohle také dříve myslel, protože „většina lidí je blbá“ docela jednoduše vysvětluje spoustu problémů, které naše společnost má.

Nicméně je zajímavé, že „většina lidé je blbá“ tvrdí … většina lidí. Tedy skoro každý si myslí, že zrovna on je ten vyvolenej, chytrej, co na to přišel a ostatní jsou ti zmanipulovaní, hloupí, co nic nechápou.

Já jsem zjistil, že mně osobně tenhle přístup ke světu nepomáhá, nikam mě neposouvá. Já mám v sobě také hluboce zakořeněný intelektuální snobismus a neustále bych rád lidem říkal, co mají a nemají dělat. A jak mají žít. Chci, aby lidé fungovali podle mých představ. „Takhle je to správně, takhle žij…“

Uvědomil jsem si, že je to špatná vlastnost a snažím se ji zbavit. Vede jen k frustraci a smutku. Ve skutečnosti je nejlepší prostě nechat druhé žít svůj život a nevnucovat jim své normy. A to samé očekávám od druhých – že mě nechají na pokoji. Všichni všechny nechte na pokoji.