Mirka Misáková – SvobodaUčení.cz

Jak se má zacházet se ženami (snažím se pochopit adultismus)

Mirka Misáková — Sun, 18 Nov 2018 18:48:39 +0000

Nedávno jsme se se známým bavili o adultismu: “rasismu” vůči dětem, protože jsou děti a ne dospělí.

Říkala jsem, že to pro mě opravdu není moc přehledné, protože děti prostě NEJSOU dospělé, jsou to děti!

Nijak daleko jsme v debatě nedošli. Nechala jsem si to nicméně probublávat hlavou, a nyní mě osvítilo srovnání, které vám hned píšu, pro případ, že by vám též přišlo nosné:

Jak se má zacházet se ženami.

1. Představte si na chvíli, že jste dospívající mladík. Stala se zásadní věc: najednou vás začaly zajímat holky – ty záhadné bytosti, kterým jste se dosud spíš vyhýbal nebo se jim poškleboval. Teď vás ale najednou začaly přitahovat! Je tu ale problém: holky jsou zřejmě úplně jiný živočišný druh . Videohry je neberou. Na přátelské buchnutí do zad reagují nepřátelsky. Fekální vtipy nesnáší. Co s tím? Jak si nimi navázat kontakt, jak komunikovat, jak s nimi zacházet?

Uděláte, co je logické: začnete se vyptávat starších zkušenějších: kámo, jak na ty ženské? Jak na to mám jít? Co ony potřebují? A dostáváte spoustu odpovědí: ženská potřebuje, abys jí kupoval hračky. Abys jí ukázal svou mužskou dominanci. Aby se ti mohla vyplakat na rameni. Abys používal deodorant vole.

Aha, říkáte si, a tvoříte si složitý koncept “jak se správně zachází se ženami”. Aplikujete to v praxi, dle vaší dovednosti to nějak zafunguje. Fast forward – vztah – fast forward – krach, případně rovnou rozvod. Proč to tak je? Co se stalo? Žena si stěžuje, že “jí vůbec nerozumíte”. Přitom ke konci této havárie už jste četl a studoval kde co, v naději, že konečně poberete, jak na ni! Cítíte se nedoceněn, zklamán. S ženami se nedá vydržet.

2. Nyní si na chvíli představte, že jste žena. Váš partner má jako vysokou hodnotu aby byl správný člověk, aby s vámi správně zacházel. Nebije vás! Nenutí do sexu! Dělí se s vámi o peníze! Dokonce čte populární psychologii a rozumí vašemu menstruačnímu cyklu!

Jenomže v tom je asi ten kámen úrazu. Čím dál víc totiž máte pocit, že on si vás chce vyřešit skrz jeho vlastní znalosti. K svátku dostanete kytici – protože to ženy milují. Vy byste ale raději chtěla jít na střelnici.

Pravidelně každý víkend vaří – protože ženy milují, když se s nimi muž dělí o domácnost. Jenomže vaří dost děsně a neuklízí po sobě kuchyň.

Nezve k vám domů svou matku, protože ženy tchyni nesnášejí. Vy ji ale máte ráda!

V posteli se chová podle nejnovejšího tantrického videa. Vy byste dnes ale prostě potřebovala rychlovku!

Snažíte se s ním o tom komunikovat. Nevede to ale nikam – protože vaše aktuální chutě, pocity, potřeby prostě nezapadají do obecné šablony “jak funguje žena”. Kurnik, někdy chcete pomoc, někdy nechcete pomoc! Někdy chcete být sama, někdy nechcete být sama! Někdy chcete parfém, někdy vůbec! Nedokážete mu předepsat algoritmus, co má a nemá dělat, aby teda byl tím správným partnerem.

A tak vzniká sexismus: jsou to krávy. Na to nemám, abych ten její chaos pobral. Blbka.

Děda to dělal líp, prostě babku občas zmlátil a všechno šlo jako na drátkách.

A z tohoto trápení nakonec (když to dobře dopadne) vyvstává to nové řešení: ŽENY JSOU TAKY LIDI! Ženy nejsou žádné “kategorie”, které jednotně fungují a jejichž nekonečnost se dá zachytit do nějaké příručky. Pokud chci mít se ženou vztah, musím veškeré “mělo by se” brát s otazníkem. Mnohem přednější je opravdu s ní komunikovat, naslouchat jí, poznávat ji takovou, jaká je.

Potud dobrý, toto všichni chápeme, že jo. Teď si ale totéž představte na dětech.

Většina z nás poprvé drží miminko v náručí, až když se nám narodí náš první potomek.

Je to úžasný, je to děsivý. JAK SE MÁ S DĚTMA ZACHÁZET?? Netušíme. A tak se vyptáváme zkušenějších.

Musíš kojit každé tři hodiny, jinak ho ucpeš!

Musí spát s tebou v posteli, nebo mu vytvoříš trauma!

Musíš správnou stravu, správné zacházení, správný vztah k řádu, … … doplňte sami.

Nejsi jeho kamarádka, jsi jeho matka! Na tobě leží zodpovědnost za jeho rozvoj!!

A tak pod tíhou tohoto psycha se vyptáváme, čteme, studujeme facebooky. Chceme být správní rodiče a dítě nepoškodit. Nakonec najdeme něco fakt super, co by se ohromně líbilo nám, když jsme byli děcko: montessori, kontaktní rodičovství, zdravá výživa, unschooling, nevýchova, free range kids, nenásilná komunikace, … opět doplňte sami.

Dáváme dítěti absolutně to nejlepší.

Jenomže tady může být zase to stejné jádro problému. Pořád je “jak se má zacházet s dětmi”. Cukr je pro děti špatný. Videohry jsou pro děti špatné. Křesťanství je pro děti špatné. Škola je pro děti špatná. Musím je ochránit. Řád a pořádek jsou pro děti nutné. Respektování autority je pro děti nutné. Úplná rodina je pro děti nutná. Denní pobyt venku je pro děti nutný. Mít kamarády je pro děti nutné. Zvládat demokratické procesy je pro děti nutné. Čist dětem knihy je nutné. Musím jim to zajistit.

Pokud dítě nezapadne do té škatulky našeho “mělo by se”, nastává boj. Děcko je blbé, já vím lépe než ono, jak se má správně žít!! A to je přesně ten adultismus. DĚTI JSOU ALE TAKY LIDI! Nejsou to žádné “kategorie” vůči kterým je náš úkol se vymezit, “jak se to má dělat” a pak to vůči nim prosazovat, protože my jsme dospělí a tudíž víme, jak se má žít.

Ano, děti nemají zkušenosti. Ale čím jsou starší, tím víc mají reflexe co jim chutná co jim nechutná. Respekt znamená brát naprosto vážně to, jak svoje potřeby cítí to dítě. Nerozhodovat se podle toho, co říkali v nejnovějším videu o výchově.

Hledat způsoby, jak můžu děcko opravdu vidět takové, jaké je. Nepromítat si do něj nějakou mou představu, jaké bych CHTĚLA, aby bylo. Potkávat se s ním autentcky, já a ono, tak jak jsme.

Protože jinak je to, jako když mi někdo kupuje kytice místo poukázky na střelnici. A chce po mě ještě, abych byla vděčná – vždyť pro mě přece dělá to nejlepší!! Odborníci přece potvrzují, že kytice jsou pro mne nutné!

Takže takhle mi to teď aktuálně dalo smysl. Adultismus je, když si neuvědomuju, že dítě je taky člověk

Vše, co říkám, by se dalo shrnout do dvou slov: důvěřujte dětem. Nic nemůže být jednodušší a zároveň obtížnější. Obtížné, protože abychom důvěřovali dětem, musíme nejprve důvěřovat sami sobě, ale většina z nás se v dětství naučila, že nám nemůže být důvěřováno. – John Holt

A jak jste na tom vy?

Original article: Jak se má zacházet se ženami (snažím se pochopit adultismus)

Matematika a videohry (je to jako lezení po zábradlí)

Mirka Misáková — Sun, 18 Nov 2018 18:03:57 +0000

Mámo, víš jak se římským číslem napíše nula? — Já: No to nevím, to jde? — Jo, je to N! Mámo, ta kaše má 6.5 bodů z deseti, takže jenom 65 procent! — Já: WTF? No dobře Mámo, normálně gooooogle je číslo co má 100 nul! Protože v Googlu je všechno! HA HA HA

Znamenají tyto historky, že máme dítě (5) nadané na matematiku? Vůbec! Totéž dítě totiž neví, kolik je 6+7, a nechce se mu to zjišťovat. Neumí “počítat”. Tak co se tady děje?

Nedávno mi došlo, jak by se to dalo pojmenovat: on se totiž učí matematiku úplně stejně, jako se učil česky! Naprosto zmateně chytá jednotlivá “slova”, půlku neumí ani pořádně “vyslovit”, tvoří si z toho jednoduché “věty”. Když ho něco nezajímá, tak to odmítá řešit. Stejně tak jako nikdy nebyl ochoten opakovat říkanku, i když přece “tak se procvičuje mluvení”.

Je ale možné se matematiku naučit přirozeně, jako jazyk? Prostě pospojováním si všelijakých pojmů v libovolném pořadí? Nevím. Sepsala jsem, co se mi kolem toho zatím objasnilo:

Moje situace

Státnice z matematiky mám. Můj úkol v naší budoucí domácí škole chápu jako “seznámit dítě s obsahy školního vzdělávacího plánu, přičemž povinné výstupy jsou na konci páté třídy” (a pokud možno to nechat na něm). Takže situace je dobrá. Jenomže naše dítě je asi fakt enormně svéhlavé. Nedokážu si představit, jak v páté třídě budeme drtit dlouhé dělení se zbytkem. Psycho Zkoumám, kam až se dá jít s tím unschoolingem – přirozeným učením – podporou zájmů dítěte.

Unschoolingová teze: Nevyučujeme děti, aby mluvily a chodily. Není to potřeba ani u jiných dovedností. Ale co to přesně znamená? Jak se dítě přirozeně učí?

Dítě ŘEŠÍ SITUACE

Chtělo by mléko. Říct MIKO je efektivnější, než ječet.

Chce přeskočit díru. Ovládne skoky.

Chtělo by vědět, jak moc mu ještě zbývá životů, než ho ta příšera zabije. Ovládne procenta.

A taky si dítě HRAJE S “KOSTIČKAMI”, jen tak, protože to jde

Vymyslí si svoje slova a svou říkanku.

Leze po zábradlí, pořád po složitějším a vyšším zábradlí.

Nadšeně se směje, že 7 a 3 je to stejné jako 3 a 7!!!

Homo sapiens je totiž zvláštní druh. Dokáže žít v nejrůznějších podmínkách. Jak je to možné? Jsme děsně adaptabilní: dítě homo sapiens (minimálně první roky – viz Montessori, absorbující mysl) totálně načítá svoje prostředí, dekóduje situace a osvojuje si nástroje vnitřní a vnější, tak, aby to bylo VÝHODNÉ. Aby umělo to, co přináší profit.

Tak každý Yequánský prcek je lepší v kanoistice na divoké vodě, než olympionici. Ale neumí sčítat. Tak rovníkové africké děcko dokáže rozeznat 100 odstínů červenohnědé barvy, ale nedokáže rozlišit modrou a zelenou barvu. Tak senegalské dítě v marshmallow testu dokáže v klidu usnout při čekání na další pamlsek, ale neumí formulovat vlastní názory. Pralesní dítě zná dopodrobna stovky rostlin, ale samozřejmě ne stovky pokémonů. Je to fascinující.

Co z toho plyne pro unschooling? Unschooling je podpora zájmů dítěte. Zájmy dítěte jsou ale motivované silně pragmaticky v tom smyslu, že ta činnost musí dávat nějaký vnitřní SMYSL, musí být k něčemu. Jen málokteré dítě si čte encyklopedie a počítá sloupečky prostě proto, že encyklopedie a pracovní sešity existují (jsou takové děti, ale málo).

Co teda s tím, když jsme v kultuře, kde se od dětí očekává aritmetika? A když se dítě narodí do rodiny, kde si myslíme, že abstraktní myšlení vč. matematiky je super? Napíšu vám, jak to řeším já:

1. Pravidelně si zpracovávám moje pokusy zavádět do zkoumání aritmetiky nějaký “řád”.

Moje děcko stejně žádná zadání počítat nebude. Můžu se jen ztotožnit s tím chaotickým: “opakuje se určitá situace, a v té situaci je výhodné vědět, jestli tahle bobule je chutná, anebo že pět plus pět je deset” A vidět v tom skutečně přirozený, tj. všeobecně použitelný, algoritmus pro sebe-učení, nadesignovaný Přírodou, nikoliv úředníkem. Protože školní léta brzo skončí a celý zbytek života stejně jede na tomto principu: opakuje se situace, najdu řešení a něco se naučím (bezlepkový koláč, efektivní příspěvek na facebook, škola smyku, …). (A pozor, vůbec nejde o to, že to musím nějak zvládnout sama: klidně půjdu na kurz. Ale je to MOJE SITUACE a skrz tuto motivaci učení proběhne plynule a příjemně.)

2. Buduju rodinný život tak, aby obsahoval spoustu aritmetiky.

Aritmetika totiž není normální. Dělala jsem pokus asi na 100 dospělých lidech, jestli s papírem a tužkou spočítají 1023 : 18. Většina mi sdělila, že nezvládnou. Mazec. (Učivo páté třídy.). Myslím si, že lidi mají blok “jsem na matiku blbá”. Nu a zde konečně přichází ke slovu ty videohry. Theo hraje fakt hodně. Složitější videohry jsou jednoduché aritmetiky plné. Počty životů, síly příšer, poměry, procenta, … bitvy, logistika, stavění, … V Minecraftu jsou kouzelné lektvary (či co), jejichž síla je označená římskými čísly. Takže proto je Theo zná.

Čili pro mě další “argument” pro náš “gaming-schooling”: seznamuje ho to s tématy školního vzdělávacího programu, jeho tempem a z jeho vůle. (Když by někdo chtěl tip na super hru, tak Numbers od DragonBox, na tablet).

Před videoherním obdobím, když byl syn malý, vytěžovala jsem montessori. Udělali jsme dokonce s Irčou Kubantovou videobalíček k zakoupení, věk 3-6 let, na který jsou moc hezké reakce (“Konečně se té matematiky nebojím!”) Monte matematika přehledně, názorně, co si koupit, co si vyrobit doma, jak si společně užít zábavu, jak se vykašlat na svůj blok proti matematice. Kdyžtak ke koupi zde.

Ilustrace na našem případu

Co už syna (5) zaujalo v aritmetice

Umí zjistit počet, zapsat čísla cca do miliardy, sčítat desítky, sčítat pětky, víceméně sčítat do deseti, přičíst odečíst jedna nebo dvě k víceméně čemukoliv, zadat výpočet do kalkulačky, chápe že exponent je “počet nul”, desetiny, procenta 0-100, záporná čísla, trochu násobení dvěma, součty 8-16-32-64 … prostě zmatek.

Co ho ještě nezaujalo

Nemá zatím potřebu si zapamatovat takzvaná “matematická fakta”, tj. násobilku a součty. Většinu neví. Ujasnila jsem si, že (když neberu v úvahu přičítání jedničky a takové triviality), tak že máme vlastně 24 součtových (a trochu víc násobilkových) faktů. Je to jako 24 dinosaurů nebo stavebních strojů! Čili on to není zas tak enormní úkol. Dá se nějakou dobu počkat, zda se mu v tom hraní/životě vyskytne tolik situací typu 6+7, aby si to jeho mozek vyhodnotil jako důležité, a dobrovolně a sám zapamatoval? Chápete jak to myslím? Asi záleží na okolnostech.

Jak s tím drilem? Bílá políčka jsou ta, která člověk postupně pobere selským rozumem. Modrá políčka ne. Ty je potřeba tolikrát spočítat nebo nadrilovat, až se to zapamtuje jako fakt. U násobilky je jich víc, ale pořád toho není „strašně moc“. Přitom umět to nazpamět je asi nutné, pokud je požadavek počítat věci typu 123456 + 987654. (Poznámka – každý součet je zamodřený jenom jednou, protože komutativitu lidi chápou rychle).

Co se dá ještě dělat?

Dá se řízeně s dítětem matematika rozvíjet: dávat mu zadání a chválit odezvu. Tak jak se to dělá u mluvení (Jak dělá kočička? Jakou barvičku má tohle autíčko?) Některé děti to milují, moje dítě ani omylem. Je řízená činnost problém pro unschooling? To prostě záleží na dítěti. Je taková hláška “pracovní sešit by měl mít status jako mají omalovánky: pokud je rodič v pohodě, když dítě z obojího nadělá vlaštovky nebo to na zahradě zapálí, tak ok. Pokud ale rodič podprahově vnucuje, aby se pracovní sešit “vyplnil”, nevede to k ničemu dobrému (míněno, takhle unschooling nefunguje).

Anebo naopak, se to dá úplně pustit, nepéct s dětma koláč neboť je v tom spousta pěkné aritmetiky, ale prostě jen péct koláč! Důvěřovat dítěti, že si najde v životě co potřebuje a fakt není potřeba to hrotit. Takhle už jsem dokázala pustit angličtinu, ale matematiku ne. Snad tam jednoho dne taky dojdu – zatím jsou videohry mým skvělým spojencem v tomto procesu. A když sama něco počítám, nahlas o tom mluvím, aby Theo viděl jak to funguje, a že matematika je kámoš.

Dlouhé dělení nezvládám ani já (Dítě mi zadalo příklad a kontrolovalo mě na kalkulačce = fail )

Celkově: ano, matematika je taky jazyk. Je to uchopování jednotlivostí, všímání si vztahů mezi nimi, obdivování a používání různých vzorců (patterns), podle kterých je svět kolem nás uspořádán. Jsou tam nádherný věci, fraktály, nekonečna, geometrie, průběhy funkcí, … spousta vtipných věcí. (Poslední dobou mě fakt dostalo Grahamovo číslo, omrkněte kdyžtak zde.) Většině lidem ale k této kráse zazdí přístup škola – protože ta učí matematiku stejně blbě jako učí angličtinu. Jsem moc spokojená, že synek zatím svobodně zkoumá struktury a je z nich nadšený. Snad mu to vydrží napořád.

Theo u hraní Minecraftu: Mámo chtěl bych ti něco říct. Čísla nemají žádný konec! Vždycky můžeš doplnit další!!!! Tak to jsem ti chtěl říct.

A to je tak vše k mému aktuálnímu pochopení té neustále se objevující otázky “A jak by se děcko jako samo naučilo matematiku??? Vždyť to je nesmysl.”, kterou už určitě každý slyšel.

Poskytovat dostatečné množství “zábradlí”, po kterých se dá uspokojivě “lézt” dle vlastní chuti. Být k dispozici.

Co k tomu máte vy? Podporujete nějak matematiku? Jak na to jdete? Podělte se! Díky!

Original article: Matematika a videohry (je to jako lezení po zábradlí)

Co mě naučilo hraní Minecraftu

Mirka Misáková — Fri, 24 Aug 2018 16:00:32 +0000

Táta parťák tuhle na TEDexu mluvil o radosti z Minecraftu. Jak už jsem psala minule a předminule, Minecraft je v našem pojetí unschoolingu aktuálně zásadní věc, a tak mě to trochu rozpřemýšlelo a leccos se mi objasnilo. Jednou větou: hrát s dítětem hodně Minecraft je skvělé pro osahání si a překračování vlastních komfortních zón. Dějou se mi při tom věci (řekla bych, že rostu).

Co tento článek už neřeší: – že počítače žerou dětem duši, takže by je nikdo dětem neměl zapínat (nežerou) – že videohry jsou násilné a mění děti v agresivní monstra (nemění) – ani že minecraft je plytká neužitečná zábava, která děti nerozvíjí (každý, kdo to chvíli zkoušel pozorovat, vidí, že je to rozvíjí mocně ve spoustě směrů. Patrně protože ten princip svobody a pískoviště – můžou si dělat co chtějí a přesně tak složité věci, aby to bylo pro ně zábavné – vede na častý stav tzv. flow – o čemž už se ví, že je to nejlepší stav na učení, neuronové dráhy střílí jak posedlé, celý organismus saje a saje tu zkušenost a má z ní radost, do hloubky si pamatuje, rozpoznává vzorce, dělá si souvislosti a tak vůbec. Něco jako když vy děláte něco, co vás ohromně baví a jste do toho vtažení: to se pak “leveluje” samo).

Trik je ve „challenge versus skill“ – tohle vysvětlení miluju.

Možná tuto zkušenost s videohrami a dětmi nemáte. Myslím si, že se to nedá vyargumentovat rozumem, nějak teoreticky – každý, koho ten videoherní potenciál zajímá, si musí po kapkách zkusit udělat pokusy na vlastních dětech a pak případně vidět výsledky.

Co tento článek teda řeší: Co to dělá s mojí psychikou.

PROČ NEMUŽEME HRÁT S DĚTMI MINECRAFT

Námitka 1. “Mirko, já chápu tu výhodu, že bych to děcku koupila, ale co bych jako pak dělala, vždyť tomu vůbec nerozumím. Nerozumím počítačům! Nemůžu dítě naučit minecraft, protože za nás to nebylo. Takže ne že bych nechtěla, ale nemůžu.” Kam vede zkoumání tohoto pocitu – můj úkol jako rodiče je dítě “učit” – já mám být ta kompetentní. Já mám vědět víc než ono – neumět určitou aktivitu je trapné. Dítě čeká, že ho to naučím. Jsem přece rodič. Čemuž úplně rozumím. Jsme tak navyklí od chvíle, co se dítě narodilo. My víme, ono neví. My ukazujeme, ono následuje. Jít do terénu, který nechápeme, který nás stresuje, který je plný těch šílených tlačítek co jim nerozumíme a t d = kdo by to dobrovolně dělal? Je to psycho.

Nejdřív je to jednoduché ….

… ale pak přijdou mody a je to definitivně v háji

Jenomže. Minecraft je jednoduchá záležitost, funguje i pro předškoláky. Když ale ten homeschooling půjde dobře, náš syn se rozletí směry svých zájmů. Začne levelovat ohledně cojávím vesmíru, mikrobiologie, japonštiny, vaření slizu, starání se o koně, … (doplňte cokoliv). Přeroste nás. Je to neodvratné. Děti dnes už nejsou závislé na tom, co jim sdělí a ukáže živý dospělý. Pokud se k jeho zájmu budu stavět jako “já tomu nerozumím”, “pro mě to není”, jak v tom můžeme být spolu, jak ho můžu podpořit, jak může prosperovat nějaký dobrý homeschooling/unschooling?

Čili nedá se nic dělat. Musím tu frázi “místo učitele průvodce” začít v reálu žít. Nějak se prokopat tím, že jsem nikdy v životě neviděla, jak doprovázet děti po JEJICH cestách, aniž bychom jim furt trhali z rukou řídítka. Chápete, jak to myslím? Pokud vaše námitka je “nemůžu hrát minecraft = nemám buňky na PC”, zkuste to vzít jako výzvu. Když to zvládnou malá děcka, co nás může zastavit? V praxi můžete omrknout třeba youtube v češtině “Minecraft pro starší a nepokročilé”, ale zásadní mi připadá ten mentální posun – těší mě dítě doprovázet i ohledně jeho zájmů, kterým tzv. nerozumím? Odměna: pokud vaše dítě Minecraft zaujme, spočívá vaše “kompetentní” role jen v prvotním rozjezdu, ukázat si pár základních principů. Je to trochu jako Lego 🙂 Velmi rychle zjistíte, že vaše dítě je v tom mnohem lepší a váš úkol je dělat Watsona Sherlockovi. Nemusíte být “rodič”! Je taky možné, že až dítě nebudete stíhat, ten nepříjemný pocit “jsem nekompetentní” zaútočí znovu. Nevadí – trénujeme výstup z komfortní zóny “rodič” kvůli desítkám dalších situací z digitální reality, které časem přinese další desetiletí – jak být s děckem “v technologiích”, když jste “úplně mimo”. Chápete, co tím míním?

Alternativa: prohlubující se propast mezi dítětem a vámi (“jak zmíním něco technologického, máma se zasekne, že to prý nechápe”). Blbá vyhlídka třeba na pubertu Naděje: naučím se na těch videohrách jak být dítěti k dispozici, jak mu naslouchat, jak mu pomáhat, jak se s ním radovat i v záležitostech, na které vůbec nejsem expert. Ono nepořebuje abych byla dobrá v Minecraftu. Potřebuje abych tam byla s ním. Prima vyhlídka třeba na pubertu (kdy strategie “rodič expert” vede ke katastrofě).

Námitka 2: “Jako jo, ale já fakt mám poruchu koordinace oko-ruka a nedokážu přeskákat parkur dráhu ani na podesáté. Je to strašně frustrující! Nesnáším to!! Nechci to dělat!!!” Aneb když nám hraní tzv. nejde. K čemu mě přivedlo zkoumání těchto pocitů: – takhle se ASI cítí některé děti, když jim něco třeba v reálu nejde. Strašné. Doporučuju každému na silné vlití empatie a trpělivosti vůči dítěti, které je v čemkoliv “pomalé”. – osobně mi to teď naskakuje v různých situacích (Vždyť už jsem synovi 10x říkala, že něco se dělá nějak, nebo že něco se nemá dělat… a furt nic!!!!!). Dřív mě to vytáčelo na max. Teď si často vzpomenu na sebe při parkuru v minecraftu (jsem na to fakt totálně levá), jak moje milované dítě mi trpělivě radí a radí a upravuje mi dráhu, abych to měla trochu lehčí. Vůbec nezuří, že moje učící křivka je tak chabá. Je úžasné se z jeho “neočekávání” učit a dělat to pak podobně zenově jako on – když naopak třeba jemu “nejde” nestříkat vodu na lidi v bazénu, i když jsme si to už říkali ne 10x ale asi stokrát … Že vaše dítě bude flegmatický učitel, to samozřejmě nemůžu zaručit, záleží na povaze. Ale zkuste si ve videohrách najít něco, na co jste fakt úplně blbí, a pro dítě je to brnkačka. To obrácení role mi připadá jako opravdu hodnotný zážitek.

Skákání parkuru – takhle zhruba vypadá moje představa pekla. (Obrázek z netu.)

Námitka 3. “Miri, zkoušela jsem to, jenže moje dítě chce pořád dělat samé DIVNÉ věci. Místo aby stavělo domy, chovalo ovce, bojovalo s příšerami, jede něco co JÁ NECHÁPU. Nemůžu spolupracovat na těch jeho scénářích, protože to nedává smysl!” Aneb když dítě tvoří a ničí, vytváří nesmyslné struktury, terorizuje matku, “nikdy nic nedokončí”, “chce podvádět”, “nechce dodržovat pravidla”, … nebo cokoliv, co vás opravdu vytáčí. Kam vede zkoumání těchto pocitů: – “Tak přece se musí naučit, že hra musí bavit OBA hráče!!!” – “Já jsem to věděla! Ty videohry podporují tu agresi!” – “ No a teď mi rozbil i domeček?? Okamžitě končím!” Co s tím: Jedna cesta je jasná: je to jako s vařením. Vy umíte vařit. Vy ve své laskavosti dovolíte dítěti při vaření s vámi trochu experimentovat, ale v zásadě se nebude plýtvat a v zásadě se bude vařit ROZUMNĚ. Jinak nehrajete. Dítě se podřídí. Pak je tu ale ještě neprobádaná úzká cesta: využít videohru jako volnou scénu experimentálního divadla. Být děcku prostě k dispozici. Vyfláknout se na představy a očekávání “co by se mělo uvařit”. Prostě hrát podle toho, jak ono chce aby se to vyvíjelo, být mu k dispozici. K čemu mi to je: – je to jako když by mi vyprávělo svoje sny; co mu bublá hluboko v jeho psychice – vidím co ho zajímá, čeho se obává, co si chce zkoušet, co si potřebuje odžívat – když něco dramatizuje ve hře (nechává vybuchnout celé kontinenty a užívá si ten pocit moci), může pak v reálu pohodlněji spolupracovat v situacích, kde je jeho suverenita omezena – je to jako když vaše dítě kreslí obrázky a vy na ně se zaujetím koukáte, protože vás velice zajímá co si vaše introvertní dítě ‘myslí’. Tak toto je podobné, ale ještě mnohem výnosnější – protože dítě nekreslí statickou scénu, ale je architektem, režisérem divadla. Dozvídám se tak o synovi hrozně moc. Škoda že s dospělými introverty už to tak snadné není – je při tom fakt legrace Já na toto (vyjádření hlubších impulsů v dítěti skrze hru, v bezpečném a přijímajícím prostředí) věřím už dlouho. Načetla jsem to u Alethy Solter v Attachment play a zaujalo mě to tak moc, že kolem toho mám FB stránku a seminář – Bereme hraní vážně, když by někdo chtěl vědět víc. Solter to nemíní jako videohry, ale normální hraní, ale mně se to krásně propojilo. Možná jste viděli na netu ten mem “Dítě neumí říct Mělo jsem těžký den, pojďme si o tom promluvit. Řekne Mámo, pojď si hrát!”. Tak to je výstižné.

Období maximálních výbuchů se pravidelně vrací. (Obrázek z netu.)

Poslední námitka 4. “Hele, to s tím, že děcko chce být režisérem té hry, je úplně přesný a úplně nesnesitelný. Mě to fakt nebaví, být postavička v cizí hře!” Aneb Chci si realizovat MOJE nápady a ne postupovat tempem malého děcka. Je to NUDA! Jako jo. Zpomalit se na úroveň malého dítěte není samozřejmost. To všichni víme. Baví ho jiné věci než nás. Má jiné impulsy. Někdy je společné hraní bezva, skvěle to plyne. Někdy je ale krajně vysilující necpat mu svoje nápady, hrát s ním, ale nedělat “učitelku”. Uf. Víte ale co mě při nějakém takovém nekonečném stavění domečku napadlo? JÁ SE TEĎ CÍTÍM PŘESNĚ JAKO VE ŠKOLE. Někdo jiný mi určuje tempo, cíle, prostředky. Jede si svůj scénář a já nemůžu následovat svoje impulsy. Musím tady sedět a spolupracovat. Někdo jiný (klidně ta nejhodnější paní učitelka) vymýšlí aktivity, výzvy, hádanky, nápady. Já musím sedět a spolupracovat s ní. Ona tuto divadelní scénu řídí. Ona rozhoduje kam půjdeme, co tam podnikneme. (Myslí to určitě dobře.) ALE JE TO STRAŠNĚ VYSILUJÍCÍ protože já jsem se narodila s rychlou hlavou, která má neustále velké množství různých nápadů, impulsů. Jenže škola je prostě autobus. Je potřeba se podřídit rytmu kolektivu. Zpívat podle zpěvníku. Čekat. Číst si pod lavicí. Určitě je hodně lidí, pro které hrát Minecraft nebo chodit do školy pod cizí taktovkou vůbec vysilující není. Mají jinou osobnost. Myslím, že časem se na to najde nějaký gen nebo něco – že v zájmu zachování psychické pohody je pro určité procento lidí naprosto nezbytné, aby si mohli svůj čas řídit co nejvíc sami, následovat svoje impulsy a svoje cíle. Protože prostě mají jinou taktovací frekvenci a “plnění pokynů, ke kterému se sami nerozhodli”, je opravdu velice vyčerpává. Je to podobné, jako že existují lidé, kteří byli nešťastní v dětství v paneláku, neboť jejich duše nutně potřebuje les. A lidi, kteří byli nešťastní z dětství na hájence, neboť jejich duše nejvíc potřebuje hodně kamarádů. Každý jsme originál. A to bylo moje silné uvědomení z hraní Minecraftu pod synovým mikro-managementem. Že ten pocit “v kleci”, který občas u toho zažívám, než si to zpracuju ( = obnovím si vnitřní motivaci), užírá opravdu hodně energie. Je to takové jako by dušení se, svěrací kazajka. Omlouvám se za vypjatost, ale úplně jsem si vzpomněla na ty roky.

A tak, že i když to v ČR s tím unschoolingem bude složitá výzva , dodal mi ten zážitek vlastně další energii. Pro naši rodinu má opravdu smysl se o to snažit – neboť už teď je vidět, že děcko se vyvedlo po nás (chytré a svéhlavé). Tak snad to dobře dopadne.

P.S. Co by mě zajímalo: Domácí vzdělávání zpravidla zajišťují mámy a u žen je častejší ten odstup od technologií. Kdo máte třeba syny, je to pro vás téma? Nevím, jestli se probourávám do otevřených dveří, nebo to někomu může třeba fakt pomoct, tyhle moje sáhodlouhé úvahy. Díky za dočtení až sem!! Moc si toho vážím

Co by vás mohlo zajímat

To se při tom unschoolingu fakt musí takhle rozpitvávat ty pocity a furt všechno řešit???? Obecně asi nemusí, ale já tedy musím. A mám načteno, že spousta lidí taky. Viz případně https://sandradodd.com/deschooling/

Original article: Co mě naučilo hraní Minecraftu

“We should help the planet” (Proč mám nadále ráda videohry)

Mirka Misáková — Fri, 11 May 2018 13:04:03 +0000

Říká mi tuhle muž: mám pro tebe další WTF historku na téma Theo (4) a angličtina: “Hráli jsme teď Phoning home, je tam ukecaný sova-robot Annie. Byl jsem unavený, tak jsem rychle četl a odklikával nápisy, co říkala. Bylo tam We should help the planet. Tyjo, četl jsem to tak maximálně vteřinu dvě než jsem to odklikl, načež Theo říká: We should help the planet?? Stihl si to přečíst. Takže, ten jeho absorbující přístup slyším-vidím-rozumím už se projevuje i na jednoduchých větách. Mazec. Kde se toto zastaví?” — “No co nejdřív by mi mohl začít opravovat moji buranskou angličtinu, už se učím 30 let, a furt žádná plynulost :-)” řekla jsem.

A tady by historka na téma “Proč mám nadále ráda videohry” mohla skončit (hodně jsem si přála, aby se dítě bezbolestně naučilo AJ, a ono se mi to splnilo přes gaming, jupí). Ale když už mám vaši pozornost, ráda bych ještě rozepsala, co se mi okolo toho různě honí hlavou.

Tato poznámka je druhý díl, navazuje na “Proč mám ráda Minecraft”, ke které mi tehdy lidi psali, že jsou moc zvědaví na vývoj, co takhle malému děcku videohry provedou. Slíbila jsem informovat, tak to činím. Ve zkratce: videohrám zdatně sekunduje youtube. Digitální demence nenastala. Nastala překvapivě rychle angličina.

Podrobněji:

Proč jsem vděčná zrovna za angličtinu

1. Brána jazyků otevřená: naše rodina jsme zkoumači.

Vysnila jsem si, že když dítě bude chtít vědět cokoliv o čemkoliv, najde si to na netu. Český internet je pidirybníček vůči oceánu. Nepožadovala jsem aby AJ mluvilo, to jsem brala jako náročný úkol, když my nemluvíme moc dobře a nepohybujeme se mezi mluvčími. Z literatury vím, že i bilingvní/multilingvní děcka třeba nemluví celé roky (i když rozumí). Theo se ale z toho gaming youtube vtipným způsobem rozmluvit: nejdřív začal komentovat sám sebe když hrál Minecraft – vlastně stejným způsobem jako autor letsplay videa komentuje co dělá právě teď v minecraftu. Jasný – angličtina je na to říkat, co zrovna dělám

Ale pak se mu to nějak spojilo se stavem NADŠENÍ. Totiž, ti youtubeři mají skvělou náladu. Jsou nadšení z toho, co dělají, že můžou zrovna teď s někým hrát.

A my jsme pozorovali Thea, jak když se propadne do nadšeného flow – třeba se rýpá klackem v bahně – to je jedno – komentuje situaci a okolnosti čím dál plynulejší angličtinou.

Mazec. Což bych prostě nevymyslela. Angličtina jako jazyk nadšení.

2. Bála jsem se, co se stane až si všimne, že učit se anglicky je těžké.

Asi tak od jeho tří let ve mně narůstala panika, že se pomalu zavře to cokoliv-absorbující okno, že si Theo všimne, že angličtina je “těžká”, že učit se anglicky je “dřina”. Protože v našem životním stylu nebyla ani spousta mluvčích, ani výhled na dlouhý pobyt v cizině. Nabízela jsem AJ v různé podobě, ale protože “AJ je těžká” bylo to pro nás náročné.

Proč jsem se bála, že AJ je těžká? Protože pro mě je. Já už se asi nikdy anglicky nenaučím tak, abych neměla “anxiety” (úzkost) z mluvení. Nerozumím filmu bez titulků. Dobře akorát čtu.

A toho jsem se přesně bála. Odbočka: je to podobné jako math anxiety = naučené nepříjemné pocity, které člověka hodně oslabují, když má něco spočítat. Nedávno jsem ve skupině inteligentních normálních lidí položila dotaz, kdo by (s tužkou a papírem!) vyřešil 1023 : 18. Víc než polovina lidí si myslí, že na to nemá. Co s tím. Nevím. Slyšela jsem dobrou hlášku, že pokud se dítě v domácí škole nenaučí z matematiky skoro nic, pořád je v obrovské výhodě oproti dítěti ve škole, které se naučí že matematika je hrůza a že to není pro něj. Protože doučit se matiku může kdykoliv, zatímco odučit se math anxiety je skoro nemožné. Což je děsná škoda. Tak jako ve mně je asi navždy zabitá radost z mluvení anglicky, v tuně lidí je zabitá radost z mluvení matematikou. Konec odbočky.

Jaký jsem si z toho udělala závěr: to sebe-řízené, zájmem motivované, imerzivní, absorbující (whatever) učení se, je strašně hustý mechanismus. Ohromně to zvýšilo mou motivaci snažit se respektovat impulsy dítěte – ať se učí co chce a kdy ono chce a hlavně tím, že něco pro něj smysluplného dělá. Chránit ho před “podle tabulek už bys mělo vědět, kde je Bratislava, takže teď tě budu nutit, i kdyby ti to mělo zhnusit zeměpis”. Opět, jsem zvědavá, jak se to vyvine a jak to zvládneme.

Jak to probíhalo, co bylo pro mě těžké

V unschoolingu je zásadní pojem deschooling – proces, ve kterém rodič překonává svůj vnitřní strach, že když podpoří dítě aby jelo mimo “doporučení expertů na výchovu”, tak že se stane něco STRAŠNÉHO. Každý má obavy, že když nechá dítě bejt, tak ho poškodí. U každého se to projevuje jinak. Nedá se to odvrhnout logikou, je potřeba tím postupně procházet, vyrovnávat se s tím, koukat se na výsledky. Co konfrontovalo mě v poslední době:

1. Množství hodin u youtube

Zlomila jsem si kotník, přestala jsem být schopná facilitovat montessori aktivity a tak a ve stejné době dítě nezávisle ovládlo PC (pustit si hru, pustit si prohlížeč, najít si v historii na youtube nějaké video, atd.). Pominulo takové to já (rodič) pouštím počítač, rozhoduju, co na něm jede, a vypínám počítač. Bylo to drsné. Jeli jsme na tábor bez elektřiny, kde Theo každý večer byl rozmrzelý z toho, že nemá Minecraft a místo toho jsme si kreslili Minecraft na veliké papíry. Když jsme na stejný tábor jeli na konci prázdnin znovu, prosadila jsem, že s sebou vezmeme notebook. Nakonec se ale zase tak moc nepoužil. Ten zásadní rauš už mezitím pominul.

Celkově Theo kouká na youtube a hraje hodně. Rozhodně se ale nepotvrdily předpovědi typu “čím dál víc”. Když mají novou skvělou hru s otcem, chce hrát víc. Jiné dny zase dává přednost hraní si s lidma mimo počítač. Čili jsem v klidu. Je to jako já když padnu na skvělý román.

2. Když přišlo násilí

Ze začátku se hrály zcela pacifické hry. Kluci jsou ale kluci a téma násilí, zabíjení samozřejmě přišlo. Moje blbé pocity nastoupily a zase se vytratily. Kluci jsou kluci.

Napadá mě ale říct, že co se potvrdilo, je jako by “městnání”? energie – Theo sedí u PC na složitě houpací židli, po které neustále leze, houpe se, stojí, visí. Ale to samozřejme nestačí. Víme, že když některý den kouká hodně, je dobré večer jít na běhací vycházku, povídat si co bylo ve videjích, dostat ze sebe přetlak. Vidím možnou spojitost s “když jim dám tablet, jsou pak agresivní” – možná lidi toto nechápou, že soustředěná práce hlavou se musí kompenzovat. (Tablet mimochodem Thea z nějakých důvodů skoro nezajímá.)

3. Uječení youtubeři

Postupně se Theo proklikal ke gaming youtuberům, kteří mají silně emoční projev (čtěte Občas ječí a řvou, strašně to prožívají). Což byl další level mého deschoolingu (“debilní kreténi”). Vyjasnilo se to takhle: ti lidi křičí, ano. Ale křičí ze ZAUJETÍ, Z RADOSTI, z toho, že je to děsně baví. Jsou to kluci, kteří zvládají dělat to, co je ohromně baví. Jaký je to teda role-model pro moje děcko? Skvělý. Když to srovnám s “aurou” lidí, kteří sice nemluví sprostě, natáčí didaktická videa, ale jsou zaseklí v životě, otrávění nebo dokonce nenávistní …

4. Komerční videa, která režíruje nějaký dospělý

Jak už to tak na youtube funguje, postupně se dítě prokliká i mimo gaming videa. Hodně mě znervóznilo, když Theo začal koukat na kanál nějaké rodiny, kde táta s dětma vybaluje různé hračky, dělají různé aktivity… Nic fatálního, ale už v tom vidím úplně jinou energii, než u těch mladých herních youtuberů. Ten tatínek to dělá především pro prachy. Moje obava, aby z toho Theo nějak nezblbnul. Tentokrát se nepotvrdilo, postupně se zase vrátil ke gaming videjím. Uf.

Tip: pokud byste se někdo chtěl vydat naší cestou volného přístupu k youtube a angličtině, pořiďte dítěti hned na začátku separátní google účet. Ten Theův používáme už roky, a ještě tam neproniklo žádné video česky (google se nemá v asociacích čeho chytit), takže se nemusím bát, že se dítě prokliká na nějaká fakt debilní česká videa (česky přecejen rozumí -aspoň teda doufám- ) mnohem líp a nerada bych aby koukal na nějakou cojávím českou politiku… tento deschooling mám ještě před sebou).

5. Co přijde dalšího?

Nevím. Bude mi vadit konzumace obsahů od lidí, jejichž motivace je divná a stav duše pokřivený, To je jasné. Určitě to bude ještě hodně náročné, ale ty výsledky – intenzivně se rozvíjející dítě a intenzivně se rozvíjející důvera ve zdravě se orientující jádro dítěte – mi za ten proces stojí. Jsem zvědavá jak se to vyvine.)

Videohry, které nejvíc baví

Já moc nehraju, nemám na to buňky. Moje tři nejoblíbenější hry s dítětem jsou Monument Valley, Teddy Floppy Ear: Mountain adventure a fajn byl i Putt-putt Saves the Zoo.

Každé dítě je jiné. Thea nejvíc baví, když má hra editor, kde může konstruovat nějaké svoje něco. Což jiné dítě může (asi bude) mít jinak. Ale říkám si, že pokud pro někoho je gaming totálně španělská vesnice, třeba vás může obohatit proklikat si tyto hry, nebo nějak inspirovat.

Co se hodně hrálo nebo hraje

Minecraft, Chromagun, Art of Gravity, Numbers od DragonBox, Contraption maker, Marblize, Puzzle Ball, Yonder, Bloons TD 5, Phoning Home, Spheritis, Mimpi, Wheely, Samorost, Scribblenauts, Crazy machines 3, Antichamber, Linelight, Plants vs Zombies …

Jak je vidět, je toho hodně. Lukáš (muž) to hraní s dítětem seriózně řeší

Když o tom tak přemýšlím, dělali jsme to tak pro syna od narození, ať ho zajímaly stavební stroje, nebo stavebnice, nebo cokoliv. Osobně v tom vidím polovinu unschoolingu: pokud má dítě zájem, tak ho podpořit mnohem víc, než jen “koupil jsem ti o tom knížku”. Hledat způsoby, jak děcku vytvářet prostředí, aby mohlo v dané oblasti levelovat. Ať už je to neustálé kreslení, ježdění na koni, aikido 5x týdně, poflakování se po lese, nebo koukání na seriály (vybírám z unschoolerských diskusních skupin – slečna co strávila roky před telenovelami se nakonec stala psycholožkou – poradkyní, prostě ji totálně fascinují vztahy ).

Proč je to tak důležité: v tej dnešní postmoderně si každý může dělat co chce. Ale většina lidí chodí do práce, která je nenaplňuje. Jak je toto možné? Záhada. Ale zdá se (už je první dospělá unschoolerská generace), že je z toho cesta ven: když dítě stráví roky následováním svých impulsů, nejen že leveluje v dané oblasti, ale hlavně ohromně POZNÁVÁ SAMO SEBE, jak funguje, co chce, co nechce, co se mu líbí, co se vytěžilo. Co jsou ty právě jeho vášně. Metalearning – učení se o učení.

Skoro určitě se mu nestane, že skončí v profesi, která ho vlastně nezajímá, a nesnášením pondělí.

Nemůžeš ale přece pořád dělat jen co tě těší a naplňuje

Nemůžeš? Nevím. Když jdu fakt do hloubky, nemám skutečný argument, proč by to nešlo. Úzkost z vykročení ze zajetých kolejí samozřejmě zůstává. Kdo soucítíte, držte palce

Závěrem:

Vtipná historka od Pam Sooroshian: tři unschoolované dcery. U všech se při nástupu na VŠ opakovalo to samé:

vztah k učitelům: HEJ, tady jsou lidi, teří jsou PLACENÍ za to, aby mě HODNOTILI a KRITIZOVALI, já můžu řešit problémy, psát, tvořit a oni to čtou, vnímají a radí mi z pozice své expertízy! To je boží!! (Srovnejme naše pocity na VŠ – prolézt a učitele nějak obelstít, totální psycho když nás má někdo hodnotit…)

vztah ke spolužákům: dotaz: jaktože máte vy Sooroshianové furt tak skvělé známky? Odpověd: vybodni se konečně na známky a dělej na tom co tě zajímá! Vždyť učit se je super!! (Nezažily známkování ve škole a prostě je to neponičilo.)

vztah ke škole: trochu zklamání: Mami, ti lidi, co tam chodí, oni snad mají nějak poškozený mozek.. chodí tam, ale dělají jen absolutní minimum, jako by tam vlastně ani chodit nechtěli, jako by bojovali proti té škole, já to nechápu, proč tam teda chodí? Odpověd mámy docentky ekonomie: No jo, toto já sleduju už 30 let, takže proto jste holky byly doma. Aby se vám nevytratila zvídavost a tvořivost.

(Kdo by si chtěl poslechnout více vtipných historek od Pam Sooroshian, tak podcast je zde. A tady si kdyžtak můžete udělat její test “Mám math anxiety”? )

Kdo dočetl až sem, tak velké díky a jako obvykle budu ráda za komentáře. Sebe-řízenému vzdělávání zdar.

Original article: “We should help the planet” (Proč mám nadále ráda videohry)

O svobodě odejít aneb Proč mají centra volného času pořád plno?

Mirka Misáková — Wed, 28 Mar 2018 14:04:09 +0000

Koukali jste v poslední době na nabídku kroužků ve vaší obci? U nás je to mazec – mám z toho fakt radost – připravila jsem vám ilustrativní obrázek 🙂

Děti ve volném čase dělají opravdu na všem možném.

Proč je to tak populární?

Nejde to proti představě, že když dítě není nuceno, tak ho ZAJÍMÁ JEDINĚ YOUTUBE?

Jednoduchá odpověď: děti jsou od přírody zkoumavé, spolupracující, baví je věnovat se něčemu a růst v tom (už umím piruetu, vyrobit sliz, natočit podcast…). Nojono, jenže toto poskytuje i škola. Čim to ale je, že škola většinu dětí “nebaví”, zatímco kroužky je “baví”?

Čím to je podle vás?

Moje odpověď: když to hluboko zkoumám, vychází mi z toho zásadní věc. Nejde o to, že kroužky jsou “snadné” (je plno kroužků kde děti fakt tvrdě makají), nebo že kroužky jsou “free” (je plno kroužků, které mají složitý program se spoustou spolupráce). Jde o tu SVOBODU ODEJÍT.

Dokud ho to těší, tak to dělá. Když ho to těšit přestane, tak s tím praští.

A to je klíčový faktor dobré atmosféry na kroužcích: nejsou tam lidi, kvůli kterým by se muselo dělat dusno. Děti i vedoucí jsou tam dobrovolně a mají svobodu odejít.

Představme si absurditu:

kroužek chemických pokusů, kde vedoucí nutí děti naučit se nazpaměť vzorce kyselin, píše z toho písemku a požaduje domácí úkoly
divadelní kroužek, kde vedoucí direktivně rozhoduje co se bude hrát, kdo má kterou roli, trestá děti za to, že se roli nedostatečně naučily a celkově je to “její režie”
sportovní kroužek, kde se trenér dítěti posmívá

Jak by se to řešilo? No, nevěřícným zakroucením hlavou a odchodem jinam.

Co SVOBODA ODEJÍT přináší dospělým: ti, kdo kroužky vedou, jsou neustále v kontaktu s tím, co je pro děti smysluplné, co je “baví”. Když můj kroužek politické ekonomie nefunguje, mám stejnou svobodu – odejít = nechat to plavat. Což je bezva. Nebo mám volnost dělat jiný kroužek a takovým stylem, aby to fungovalo. Nepožaduje se po mně pětileté mgr, vzdělání v krocení divé zvěře 🙂 (pardon, pedagogické, — tímto se učitelům neposmívám, mají to fakt strašně těžké v té struktuře povinné docházky, bez svobodné volby dětí odejít). Stačí když jako vedoucí kroužku miluju danou věc a umím fungovat s dětmi. Nemusím to ani dělat na fulltime a můžu si to skvěle užít – jsem třeba opravdový chemik a k tomu mě baví ukazovat chemii dětem.

SVOBODA ODEJÍT je super i pro rodiče. Pokud dítě vyzkoušelo kroužek fotografování, ale nebaví ho to, jaký má smysl ho nutit? Akorát mu znechutím fotografování. Když ho nechám být a chytne ho to za dva roky znovu, tak bezva.

Takže aentra volného času mají pořád plno, i když všeobecně děti vnímáme jako lenivé, se zájmem pouze o sociální sítě :-). Záhada.

A já k tomu mám dva dotazy:

Kde jinde v životě znáte to kouzlo “svobody odejít”?

Že to magicky srovnává nabídku a skutečné potřeby lidí? Já si třeba nesmírně vážím toho, že už je svobodná volba pediatra (mám od mámy nekonečnou zásobu strašných historek o tom, jak to bylo v 70. letech, když pediatři byli výhradně spádoví).

A za druhé, myšlenkový pokus: nakolik by právě pro vás byl tento princip “kroužků, ze kterých lze svobodně odejít” přijatelný obecně pro vzdělávání vašich dětí? Vyhrotila jsem to do několika možností, budu ráda, když napíšete, jak to máte.

1. TYGŘÍ MATKA – žádná svoboda odejít

Tygří matka je populární Číňanka žijící v USA, která vysvětluje principy čínské výchovy – její děti si samozřejmě žádné kroužky samy nevolí, ona rozhoduje i to, na který hudební nástroj budou povinně hrát, a pokud neplní svoje vzdělávací povinnosti, odebírá jim hračky. Je to docela zajímavé čtení (vysvětluje to úspěch Asiatů).

2. DNEŠNÍ STANDARD – škola, jak je, pak kroužek

Tak, jak to je dnes (4-7 hodin ve škole dle věku, pak kroužek dle zájmu dítětě, pak domácí úkoly) to vyhovuje.

3. PŮL NAPŮL – změnit půlku školy na “svoboda odejít”

Líbí se vám sebeřízené vzdělávání, že děti si samy volí téma a nikdo je neprudí, nezkouší, nenutí, když je to nenaplňuje, jdou dělat něco jiného, nebo hrát deskovky, nebo ven na hřiště. Když by taková “kroužková” atmosféra byla ve škole půlku vyučování, byli byste pro. Ale na matematiku dobrovolně chodit nebudou, takže – půl napůl. (Případně: já jako rodič rozhoduju, zda dítě musí chodit na němčinu, nebo na matematiku.)

4. NECHAT TO NA DĚTECH – školy jako průběžné “příměstské tábory”

Školy jako spolky rodičů a dětí, které se domlouvají jaké vybavení zakoupit, jaké aktivity podporovat. Cíl je dětem nabízet možnosti, dát jim prostor, kde si můžou hrát, zkoumat, spolupracovat. Úplně vypustit “školní povinností” a “musíš, i když tě to nezajímá”.

Co by se líbilo vám, když jste byli malí?

A na jaký super kroužek, skaut, aktivitu jste chodili a dodnes na to vzpomínáte? Jak to ten vedoucí dělal, že jste tam chtěli být, i když byla svoboda odejít? Co vám to dalo?

Závěrem: jak to souvisí se sebeřízeným vzděláváním? No, zásadně. Pořád zjišťuju, že lidi si pod tím pojmem sebeřízení představují, že dítě si samo načrtne osnovu a pak pravidelně čte encyklopedie, dělá si výpisky a kontroluje si, co jak pochopilo. Ano, takové děti taky existují, ale je jich asi tolik jako olympioniků nebo superšachistů.

Většina normálních dětí se učí hravě, tím že dělají něco, co je baví dělat. My, Homo sapiens, jsme primáti. Děti se učí od sebe navzájem, ve skupině je to bezva.

Pro mě podstata sebeřízeného učení tedy není nutně v tom, že dítě “to dělá samo”. Klidně ať je tam dospělý, který s tou záležitostí umí zacházet a baví ho zasvěcovat, pokud ho děti chtějí. Podstata ale je ta SVOBODA ODEJÍT. Protože pak to učení je motivováno zevnitř, dítě to dělá, protože CHCE. A pak to funguje krásně, baví to děti i ty průvodce.

A můj cíl je, abychom si na tomto “kroužkovém” příkladu uvědomili, že sebeřízené vzdělávání není nějaký nedosažitelný nesmysl, ale je to něco, co v našich životech už je, jenom se tomu tak neříká.

Takže místo polohy “děti by se v životě samy nevzdělávaly, to je utopie” se můžeme posunout do polohy “jaká míra svobodného vzdělávání by se nám líbíla v naší rodině pro naši situaci a naše děti”.

Přestat to vidět tak extrémně („To jako zavřeš školy a necháš je propadnout videohrám!?! To chceš jako Mirko, jo!?!“) 🙂

Budu jako vždy ráda za vaše pohledy a komentáře o svobodě odejít. Je důležité spolu mluvit 🙂

Original article: O svobodě odejít aneb Proč mají centra volného času pořád plno?

Jinak se nevdáš!

Mirka Misáková — Sat, 17 Mar 2018 11:56:20 +0000

Dnes mě v knihkupectví osvítila další analogie ohledně toho sebeřízeného vzdělávání, která může působit, jako že vychází jen z ženské zkušenosti, ale nakonec ten mužský prvek tomu dodá třešničku na dortu.

Posuďte sami:

Pokud se dívka před válkou, dejme tomu v roce 1939, chtěla vdávat, bylo nezpochybnitelnou pravdou, že je nutné, aby ovládala:

vyrábět si těsto na těstoviny, to sušit, a pak je vařit,
oškubat, vyvrhnout a připravit slepici,
péct komplikované moučníky,
zavařovat a konzervovat bez ledničky.

Atd., asi chápete kam mířím. Dívky trávily tisíce hodin tréninkem kuchyňských dovedností, protože jim bylo jasné, že je to jejich zásadní úkol do manželství, celá společnost to cítila stejně, musíš být specialistka na vaření, “jinak se nevdáš!”.

O pouhých (!!!) 30 let později, dejme tomu v roce 1969, bylo najednou všechno jinak. Najednou bylo v zásadě přijatelné, pokud novomanželka umí uvařit jen vejce, brambory a polévky z pytlíku – protože ženská pracovní síla je hybnou silou socialistické ekonomiky a nemá čas s dcerou připravovat 17 druhů vánočního cukroví.

Pointa? Jaké dovednosti a okruhy faktů budou potřebné za třicet let? Nikdo nevíme.

Podstatnější pointa? Ale pozor: společenské uspořádání a technologické výdobytky totálně usnadnily lidem vaření. Vedlo to ale k tomu, že lidi nevaří? Vůbec. Knihkupectví mají tři regály kuchařek. Protože příprava jídla se přesunula do pozice SEBEŘÍZENÉHO VZDĚLÁVÁNÍ.

Co tím myslím?

Prakticky všichni lidé umí “základní trojčlenku”, tj zakoupit polotovar plus přílohu a připravit dle návodu. Je to dostačující a společnost s tím nemá problém.
Dál se výživové umění naprosto větví: každý si dělá co chce a kdy chce. Podle toho, co mu v jeho životě dává smysl, se to naučí vařit a má z toho radost.

Jak se to naučí? Od kamaráda, z internetu, z knihy, jakkoliv. Nikoho nelimituje, že se to nenaučil ve škole.

Jak složité věci lidi dělají? No, podle jejich zájmu.

Někdo nakládá a udí maso.
Někdo jede paleo.
Někdo vyrábí těsto na těstoviny, škube slepici, peče moučníky.
Někdo řeší sušičku ovoce, pekárnu na chleba, domácí jogurt.
Někdo organizuje pro lidi výměny kvásků.
A někdo je naopak úplně na začátku a jede podle videí od Cuketky a je to pro něj totálně uspokojující.
Někdo před pěti lety vypěstoval první řeřichu doma za oknem a dnes už si zakládá permakulturní zahradu.
A někdo prostě jen donekonečna tuní svůj dokonalý burger.

Co děláte vy?

Jak je možné, že takto skvěle funguje “celoživotní vzdělávání”, když stát do toho nijak nezasahuje, vaření není zkoušeno a známkováno, lidi jsou ze škol dávno pryč a dokonce ani nejsou žádné projekty a granty Pomáhejme veřejnosti rozvíjet se ve vaření?

Zaprvé, protože internet. Už nejsme závislí na kuchařkách od MŠMT. Lidi se učí vzájemně.

A hlavně protože KAŽDÝ SI POSTUPUJE SVÝM SMĚREM a SVÝM TEMPEM a jede to na vnitřní motivaci. Lidem je úplně fuk, kolikrát se mi ta polévka nepovedla, je to jen můj boj, který mě baví, protože je sebeřízený. Hodně je to baví.

A na tomto místě vstupuje do hry ten mužský faktor: muži totiž mají tento DIY přístup často silně vrozený: začnou “teráskou”, zkoumají, zkouší, konzultují, spolupracují a za pár let najednou postaví skoro celou chatu. Jak je to možné, když nedělali stavební fakultu? Protože to sebeřízené vzdělávání je fakt ohromná hybná síla. (Skoro) každý chlap ví, o čem mluvím – když se bude chtít naučit zavařovat meruňky (nebo naplánovat trek, nebo sestříhat video, udělat rodokmen, nebo nebo nebo), prostě to vygooglí, začne a postupně udělá.

Proč nemůžeme mít větší důveru v sebeřízené vzdělávání dětí: nevím. Možná, že ani muži ani ženy takto o tom nepřemýšlí – že oni sami, když mají prostor a svobodnou vůli, neustále se doborovolně učí a “rostou s každým projektem” (Bauhaus ), takže by bylo super toto umožnit i dětem. Vybodnout se na “když nad nima nebude bič, budou se totálně flákat”. (Proč se nepoflakujeme my dospělí, kteří bič nemáme, ale pořád zkoušíme něco nového? Záhada.)

Kdy jste se naposled něco nového naučili? Jak to probíhalo?

Čili se točíme pořád v kruhu: musíš se učit matematiku, chemii, zeměpis, JINAK SE NEVDÁŠ. Nejpozději v pubertě už tomu žádné dítě nevěří. Žijí ve světe, kde je na youtube videokurz k čemukoliv. A to nevíme, jaké budou sebevzdělávací vychytávky za 30 let.

Co s tím?

Original article: Jinak se nevdáš!

Je unschooling vzdělávání na požádání?

Mirka Misáková — Sat, 16 Dec 2017 16:54:43 +0000

O unschoolingu probíhají dlouhé debaty. Napsala jsem, k čemu jsem došla já, a budu ráda za další názory.

1. Kojení na požádání

Naše děcko je ještě malé, takže mám v živé paměti, jak jsem se nemohla rozkojit po „císaři“, a co všechno odborného jsem načetla. (Po třech hodinách, klouboučky, atd atd.) Nakonec bylo funkční kojit na požádání – NECHAT DÍTĚ, aby samo řídilo, jak to potřebuje. A jak sleduji téma dál u dalších matek, osvědčuje se to. Existují mimina, která spí v kuse 6 hodin (mazec). Existují děti, které se potřebují kojit stále. Rozdíly jsou velké. Odborník-pediatr hlasuje za odborný jednotný postup. Matky ale svým citem zjistily, že dítěti lze důvěřovat a dělat to podle něj a funguje to nejlíp. Žijeme ve skvělé době; např. v sedmdesátých letech byly matky pod velkým tlakem („sunar je lepší než vaše nehygienické prso“ – hrůza), dneska už si to matka celkem může dělat jak chce.

2. Separace na požádání

Kdy má dítě být schopno fungovat v kolektivu? Kdy má spát celou noc? Kdy má spát samo? (Kdy se má odstěhovat? 🙂).
Zase. Čím dál více rodin v tom kontaktním rodičovství zjišťuje, že každé dítě je jiné, i v rámci jedné rodiny. Osobnost hraje velkou roli. A nejvíc plynulé je NECHAT TO NA NĚM. Až se od matky odpojí, tak se odpojí a pak spokojeně funguje, dál a dál ve světě. Versus přístupy šoupnout introvertní dítě do školky, „aby se otrkalo“. Br.

3. Vzdělávání na požádání

Ale u vzdělávání toto už tak známé a přijímané není. NECHAT TO NA NĚM, v jakém pořadí si zapne zájmy a touhy, jestli začne číst v 5 nebo v 9, jestli bude psát psacím nebo na klávesnici, jestli tři týdny v tahu bude řešit jedinou věc, jestli bude celé léto lítat po venku…

To vytváří velkou úzkost. Ta úzkost mi ale připadá podobná těm matkám, které od pediatra slyšely, že pokud budou kojit déle než 10 minut v tahu, ničí-rozmazlují-zadělávají mu na koliku. Nebo že když tříleté dítě není ve školce, tak „to není normální“. Ale když kolem sebe vidí spoustu příkladů, jak děti, které se mohou řídit svým rytmem, v pohodě prospívají, pak se uklidní a je to paráda.

Čili podle mě je to jen otázka času. Že určité rodiny budou mít zkušenosti se vzděláváním na požádání. Že dítě chodí a říká: „Mami, já bych si zakojilo.“ (Metafora 🙂).

Dítě třeba přijde:

„Mami, co je to genocida?“
„Mami, když těch palačinek chci udělat 2x tolik, jak se vlastně upraví recept?“
„Tati, jak přeinstaluju ty windows?“
„Mami, chci si koupit další lego, jak si na to můžu vydělat?“

„Mami, mami mami.“ A máma poskytne prso (radu, podporu, …), ale ví, že dítě nelze kojit násilím. To ví každá matka – že pokud dítě zrovna mléko nechce, je nemožné ho do něj nacpat, prostě ten sací reflex nezapne.

Vzdělávání už není takto jednoduchý reflex. Takže do dětí to „cpát“ lze. Strachem, laskavou manipulací, různě. Převažují ale výhody? Každé dítě je jiné.

Čili: mělo by se to vyzkoušet v širším měřítku. Tj. nechat rodiny, které do toho chtějí jít, aby to prozkoumaly. Neplést veřejnosti hlavu nesmysly o povinném kojení každé tři hodiny po pěti minutách 😉

Original article: Je unschooling vzdělávání na požádání?