Táta parťák tuhle na TEDexu mluvil o radosti z Minecraftu. Jak už jsem psala minule a předminule, Minecraft je v našem pojetí unschoolingu aktuálně zásadní věc, a tak mě to trochu rozpřemýšlelo a leccos se mi objasnilo. Jednou větou: hrát s dítětem hodně Minecraft je skvělé pro osahání si a překračování vlastních komfortních zón. Dějou se mi při tom věci (řekla bych, že rostu).

Co tento článek už neřeší: – že počítače žerou dětem duši, takže by je nikdo dětem neměl zapínat (nežerou) – že videohry jsou násilné a mění děti v agresivní monstra (nemění) – ani že minecraft je plytká neužitečná zábava, která děti nerozvíjí (každý, kdo to chvíli zkoušel pozorovat, vidí, že je to rozvíjí mocně ve spoustě směrů. Patrně protože ten princip svobody a pískoviště – můžou si dělat co chtějí a přesně tak složité věci, aby to bylo pro ně zábavné – vede na častý stav tzv. flow – o čemž už se ví, že je to nejlepší stav na učení, neuronové dráhy střílí jak posedlé, celý organismus saje a saje tu zkušenost a má z ní radost, do hloubky si pamatuje, rozpoznává vzorce, dělá si souvislosti a tak vůbec. Něco jako když vy děláte něco, co vás ohromně baví a jste do toho vtažení: to se pak “leveluje” samo).

 

Možná tuto zkušenost s videohrami a dětmi nemáte. Myslím si, že se to nedá vyargumentovat rozumem, nějak teoreticky – každý, koho ten videoherní potenciál zajímá, si musí po kapkách zkusit udělat pokusy na vlastních dětech  a pak případně vidět výsledky.

Co tento článek teda řeší: Co to dělá s mojí psychikou.

PROČ NEMUŽEME HRÁT S DĚTMI MINECRAFT

Námitka 1. “Mirko, já chápu tu výhodu, že bych to děcku koupila, ale co bych jako pak dělala, vždyť tomu vůbec nerozumím. Nerozumím počítačům! Nemůžu dítě naučit minecraft, protože za nás to nebylo. Takže ne že bych nechtěla, ale nemůžu.” Kam vede zkoumání tohoto pocitu – můj úkol jako rodiče je dítě “učit” – já mám být ta kompetentní. Já mám vědět víc než ono – neumět určitou aktivitu je trapné. Dítě čeká, že ho to naučím. Jsem přece rodič. Čemuž úplně rozumím. Jsme tak navyklí od chvíle, co se dítě narodilo. My víme, ono neví. My ukazujeme, ono následuje. Jít do terénu, který nechápeme, který nás stresuje, který je plný těch šílených tlačítek co jim nerozumíme a t d = kdo by to dobrovolně dělal? Je to psycho.

 

 

Jenomže. Minecraft je jednoduchá záležitost, funguje i pro předškoláky. Když ale ten homeschooling půjde dobře, náš syn se rozletí směry svých zájmů. Začne levelovat ohledně cojávím vesmíru, mikrobiologie, japonštiny, vaření slizu, starání se o koně, … (doplňte cokoliv). Přeroste nás. Je to neodvratné. Děti dnes už nejsou závislé na tom, co jim sdělí a ukáže živý dospělý. Pokud se k jeho zájmu budu stavět jako “já tomu nerozumím”, “pro mě to není”, jak v tom můžeme být spolu, jak ho můžu podpořit, jak může prosperovat nějaký dobrý homeschooling/unschooling?

Čili nedá se nic dělat. Musím tu frázi “místo učitele průvodce” začít v reálu žít. Nějak se prokopat tím, že jsem nikdy v životě neviděla, jak doprovázet děti po JEJICH cestách, aniž bychom jim furt trhali z rukou řídítka. Chápete, jak to myslím? Pokud vaše námitka je “nemůžu hrát minecraft = nemám buňky na PC”, zkuste to vzít jako výzvu. Když to zvládnou malá děcka, co nás může zastavit?  V praxi můžete omrknout třeba youtube v češtině “Minecraft pro starší a nepokročilé”, ale zásadní mi připadá ten mentální posun – těší mě dítě doprovázet i ohledně jeho zájmů, kterým tzv. nerozumím? Odměna: pokud vaše dítě Minecraft zaujme, spočívá vaše “kompetentní” role jen v prvotním rozjezdu, ukázat si pár základních principů. Je to trochu jako Lego 🙂 Velmi rychle zjistíte, že vaše dítě je v tom mnohem lepší a váš úkol je dělat Watsona Sherlockovi. Nemusíte být “rodič”! Je taky možné, že až dítě nebudete stíhat, ten nepříjemný pocit “jsem nekompetentní” zaútočí znovu. Nevadí – trénujeme výstup z komfortní zóny “rodič” kvůli desítkám dalších situací z digitální reality, které časem přinese další desetiletí – jak být s děckem “v technologiích”, když jste “úplně mimo”. Chápete, co tím míním?

Alternativa: prohlubující se propast mezi dítětem a vámi (“jak zmíním něco technologického, máma se zasekne, že to prý nechápe”). Blbá vyhlídka třeba na pubertu  Naděje: naučím se na těch videohrách jak být dítěti k dispozici, jak mu naslouchat, jak mu pomáhat, jak se s ním radovat i v záležitostech, na které vůbec nejsem expert. Ono nepořebuje abych byla dobrá v Minecraftu. Potřebuje abych tam byla s ním. Prima vyhlídka třeba na pubertu  (kdy strategie “rodič expert” vede ke katastrofě).

Námitka 2: “Jako jo, ale já fakt mám poruchu koordinace oko-ruka a nedokážu přeskákat parkur dráhu ani na podesáté. Je to strašně frustrující! Nesnáším to!! Nechci to dělat!!!” Aneb když nám hraní tzv. nejde. K čemu mě přivedlo zkoumání těchto pocitů: – takhle se ASI cítí některé děti, když jim něco třeba v reálu nejde. Strašné. Doporučuju každému na silné vlití empatie a trpělivosti vůči dítěti, které je v čemkoliv “pomalé”. – osobně mi to teď naskakuje v různých situacích (Vždyť už jsem synovi 10x říkala, že něco se dělá nějak, nebo že něco se nemá dělat… a furt nic!!!!!). Dřív mě to vytáčelo na max. Teď si často vzpomenu na sebe při parkuru v minecraftu (jsem na to fakt totálně levá), jak moje milované dítě mi trpělivě radí a radí a upravuje mi dráhu, abych to měla trochu lehčí. Vůbec nezuří, že moje učící křivka je tak chabá. Je úžasné se z jeho “neočekávání” učit a dělat to pak podobně zenově jako on – když naopak třeba jemu “nejde” nestříkat vodu na lidi v bazénu, i když jsme si to už říkali ne 10x ale asi stokrát … Že vaše dítě bude flegmatický učitel, to samozřejmě nemůžu zaručit, záleží na povaze. Ale zkuste si ve videohrách najít něco, na co jste fakt úplně blbí, a pro dítě je to brnkačka. To obrácení role mi připadá jako opravdu hodnotný zážitek.

 

Námitka 3. “Miri, zkoušela jsem to, jenže moje dítě chce pořád dělat samé DIVNÉ věci. Místo aby stavělo domy, chovalo ovce, bojovalo s příšerami, jede něco co JÁ NECHÁPU. Nemůžu spolupracovat na těch jeho scénářích, protože to nedává smysl!” Aneb když dítě tvoří a ničí, vytváří nesmyslné struktury, terorizuje matku, “nikdy nic nedokončí”, “chce podvádět”, “nechce dodržovat pravidla”, … nebo cokoliv, co vás opravdu vytáčí. Kam vede zkoumání těchto pocitů: – “Tak přece se musí naučit, že hra musí bavit OBA hráče!!!” – “Já jsem to věděla! Ty videohry podporují tu agresi!” – “ No a teď mi rozbil i domeček?? Okamžitě končím!” Co s tím: Jedna cesta je jasná: je to jako s vařením. Vy umíte vařit. Vy ve své laskavosti dovolíte dítěti při vaření s vámi trochu experimentovat, ale v zásadě se nebude plýtvat a v zásadě se bude vařit ROZUMNĚ. Jinak nehrajete. Dítě se podřídí. Pak je tu ale ještě neprobádaná úzká cesta: využít videohru jako volnou scénu experimentálního divadla. Být děcku prostě k dispozici. Vyfláknout se na představy a očekávání “co by se mělo uvařit”. Prostě hrát podle toho, jak ono chce aby se to vyvíjelo, být mu k dispozici. K čemu mi to je: – je to jako když by mi vyprávělo svoje sny; co mu bublá hluboko v jeho psychice – vidím co ho zajímá, čeho se obává, co si chce zkoušet, co si potřebuje odžívat – když něco dramatizuje ve hře (nechává vybuchnout celé kontinenty a užívá si ten pocit moci), může pak v reálu pohodlněji spolupracovat v situacích, kde je jeho suverenita omezena – je to jako když vaše dítě kreslí obrázky a vy na ně se zaujetím koukáte, protože vás velice zajímá co si vaše introvertní dítě ‘myslí’. Tak toto je podobné, ale ještě mnohem výnosnější – protože dítě nekreslí statickou scénu, ale je architektem, režisérem divadla. Dozvídám se tak o synovi hrozně moc. Škoda že s dospělými introverty už to tak snadné není  – je při tom fakt legrace  Já na toto (vyjádření hlubších impulsů v dítěti skrze hru, v bezpečném a přijímajícím prostředí) věřím už dlouho. Načetla jsem to u Alethy Solter v Attachment play a zaujalo mě to tak moc, že kolem toho mám FB stránku a seminář – Bereme hraní vážně, když by někdo chtěl vědět víc. Solter to nemíní jako videohry, ale normální hraní, ale mně se to krásně propojilo. Možná jste viděli na netu ten mem “Dítě neumí říct Mělo jsem těžký den, pojďme si o tom promluvit. Řekne Mámo, pojď si hrát!”. Tak to je výstižné.

Poslední námitka 4. “Hele, to s tím, že děcko chce být režisérem té hry, je úplně přesný a úplně nesnesitelný. Mě to fakt nebaví, být postavička v cizí hře!” Aneb Chci si realizovat MOJE nápady a ne postupovat tempem malého děcka. Je to NUDA! Jako jo. Zpomalit se na úroveň malého dítěte není samozřejmost. To všichni víme. Baví ho jiné věci než nás. Má jiné impulsy. Někdy je společné hraní bezva, skvěle to plyne. Někdy je ale krajně vysilující necpat mu svoje nápady, hrát s ním, ale nedělat “učitelku”. Uf. Víte ale co mě při nějakém takovém nekonečném stavění domečku napadlo? JÁ SE TEĎ CÍTÍM PŘESNĚ JAKO VE ŠKOLE. Někdo jiný mi určuje tempo, cíle, prostředky. Jede si svůj scénář a já nemůžu následovat svoje impulsy. Musím tady sedět a spolupracovat. Někdo jiný (klidně ta nejhodnější paní učitelka) vymýšlí aktivity, výzvy, hádanky, nápady. Já musím sedět a spolupracovat s ní. Ona tuto divadelní scénu řídí. Ona rozhoduje kam půjdeme, co tam podnikneme. (Myslí to určitě dobře.) ALE JE TO STRAŠNĚ VYSILUJÍCÍ protože já jsem se narodila s rychlou hlavou, která má neustále velké množství různých nápadů, impulsů. Jenže škola je prostě autobus. Je potřeba se podřídit rytmu kolektivu. Zpívat podle zpěvníku. Čekat. Číst si pod lavicí. Určitě je hodně lidí, pro které hrát Minecraft nebo chodit do školy pod cizí taktovkou vůbec vysilující není. Mají jinou osobnost. Myslím, že časem se na to najde nějaký gen nebo něco – že v zájmu zachování psychické pohody je pro určité procento lidí naprosto nezbytné, aby si mohli svůj čas řídit co nejvíc sami, následovat svoje impulsy a svoje cíle. Protože prostě mají jinou taktovací frekvenci a “plnění pokynů, ke kterému se sami nerozhodli”, je opravdu velice vyčerpává. Je to podobné, jako že existují lidé, kteří byli nešťastní v dětství v paneláku, neboť jejich duše nutně potřebuje les. A lidi, kteří byli nešťastní z dětství na hájence, neboť jejich duše nejvíc potřebuje hodně kamarádů. Každý jsme originál. A to bylo moje silné uvědomení z hraní Minecraftu pod synovým mikro-managementem. Že ten pocit “v kleci”, který občas u toho zažívám, než si to zpracuju ( = obnovím si vnitřní motivaci), užírá opravdu hodně energie. Je to takové jako by dušení se, svěrací kazajka. Omlouvám se za vypjatost, ale úplně jsem si vzpomněla na ty roky.

A tak, že i když to v ČR s tím unschoolingem bude složitá výzva , dodal mi ten zážitek vlastně další energii. Pro naši rodinu má opravdu smysl se o to snažit – neboť už teď je vidět, že děcko se vyvedlo po nás (chytré a svéhlavé). Tak snad to dobře dopadne.

P.S. Co by mě zajímalo: Domácí vzdělávání zpravidla zajišťují mámy a u žen je častejší ten odstup od technologií. Kdo máte třeba syny, je to pro vás téma? Nevím, jestli se probourávám do otevřených dveří, nebo to někomu může třeba fakt pomoct, tyhle moje sáhodlouhé úvahy. Díky za dočtení až sem!! Moc si toho vážím  

Co by vás mohlo zajímat

To se při tom unschoolingu fakt musí takhle rozpitvávat ty pocity a furt všechno řešit????  Obecně asi nemusí, ale já tedy musím. A mám načteno, že spousta lidí taky. Viz případně https://sandradodd.com/deschooling/