Dělat z práva povinnost je nesmyslné, říká o povinné školní docházce Zdeňka Šíp Staňková ze Svobody učení

Projekt Svoboda Učení vznikl s vizí, aby se školství odloučilo od státu. Jedině bez povinné školní docházky mohou podle Svobody učení děti naplno rozvíjet svůj potenciál a vyrůstat ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, kde nebudou pouhými poddanými dospělých. Zdeňka Šíp Staňková je jednou ze stěžejních postav projektu. Navíc má ještě vlastní projekt DĚTI JSOU TAKY LIDI, v rámci kterého jezdí po Česku a přednáší. Jejím snem je, aby si každý mohl vybrat, jak se bude vzdělávat. Dobrovolnost je pro ni jedna z nejvyšších hodnot.

Co vám na povinné školní docházce vadí nejvíce? Deformuje podle vás současný školský systém děti? 

Nejvíce mi vadí povinnost. Školní docházka je povinná pro všechny bez rozdílu. Narodíte se v konkrétní rok a od šesti do patnácti jste žákem. Nemůžete se tomu žádným způsobem vyhnout. Sice existují všemožné alternativy jako waldorfské nebo Montessori školy, ale i ty nakonec musejí fungovat podle rámcových vzdělávacích programů a podle školského zákona, jak určuje stát. Pro mě je na mezilidských vztazích nejdůležitější právě dobrovolnost, která se prostě s povinností tluče. Děti jsou dnes povinné účastnit se něčeho, co jim často nedává smysl a v životě to nebudou chtít využít. Musejí si do hlav cpát vědomosti, které jsme i my dospělí dávno zapomněli. Pamatovali jsme si je možná na písemku. Když jsem se se synem učila dějepis, řekl mi: “Tohle mi neříkej. To nebude v testu, to mě nezajímá.” Snažila jsem se mu tehdy říct zajímavosti o Habsburcích. Z těchto střípků se mi složil dnešní postoj k povinné školní docházce. Myslím si, že škola děti opravdu deformuje – jako cokoliv, co děláte z donucení. Děti se ve školách snaží přizpůsobovat tomu, co po nich dospělí chtějí.

Na povinné školní docházce vám tedy více než obsah vadí princip povinnosti?

Ano. Ať si existují školy nejrůznějšího typu. Nebojuji proti běžným školám ve smyslu, že bych je chtěla rozbombardovat. Jenom bych chtěla, aby byly mnohem širší možnosti. Aby mohla existovat jakákoli škola, kterou si jde představit, a stát se do toho vůbec nemontoval.

Nezisková organizace Svoboda učení, jejíž jste přední členkou, vznikla v roce 2012. Posunula se situace v českém školství od té doby alespoň trochu blíže k tomu, o co Svoboda učení usiluje?

Asi ne. Je otázkou několika generací, než se trochu změní celkový pohled na věc. Podnikatel a urbanista Geoffrey Graham jednou řekl, že kdyby děti začaly do školy chodit v šesti měsících a dostávaly lekce chůze, během jedné generace budou všichni přesvědčeni, že se lidé beze školy chodit nenaučí. Samozřejmě tu máme různé posuny v obsahu školní látky. Dnes probíhá revize vzdělávacích programů. Řeší se, zda toho mají obsahovat méně nebo více. Všichni tam chtějí procpat něco nového. Jde ale o samé kosmetické změny. Co se týče povinnosti, nezměnilo se vůbec nic a myslím si, že za mého života ani nezmění. Školství je totiž pro stát tak silný nástroj výchovy občanů, že se v podstatě žádná země kontroly nad ním vzdát nechce.

Prezentujete se jako zastánkyně unschoolingu. Tato forma vzdělávání je opakem klasické školy. Děti nemají žádné osnovy, učí se to, co je samotné zajímá, a nestresují je žádné testy. Jak se bude lišit patnáctileté dítě, které prošlo unschoolingem, od vrstevníka, který právě dokončil základku?

To nejde generalizovat. Děti jsou opravdu různé. Unschooleři ale v principu neztrácejí vnitřní motivaci, kterou v sobě každý člověk po narození má. Miminko nasává všechno jako houba a je přírodou naprogramované tak, aby se učilo. Takto začne chodit nebo mluvit. Malé děti jsou k učení čehokoliv hodně motivované. Je vidět, že to nedělají kvůli pochvale nebo známce. Prostě je žene vnitřní motor. Měli bychom to tak podle mě pravděpodobně i všichni dospělí, ale jsme ubití donucováním a povinnostmi, které na nás v dětství kladli. Unschooleři také často mnohem lépe vědí, kým jsou. Dětem ve škole to pořád někdo zvenku říká. Unschooleři mají na sebepoznávání mnohem více času i prostoru. To je hlavní rozdíl. 

Názor, že dobrovolné učení dá člověku nejvíce, je ve společnosti slyšet čím dál tím častěji. Jak je možné, že mainstreamové vzdělávání je neustále opakem?

Tady se stýká několik různých důvodů. Stát potřebuje mít měřitelné výsledky a potřebuje lidi ovládat. To je jeho inherentní vlastnost, jinak by nemohl fungovat. Stát potřebuje mít mapu hotového člověka, jak má vypadat a co má umět. Dalším důvodem je, že lidé si často nedovedou představit, že něco může fungovat i jinak, než jsou zvyklí. Všichni jsme chodili do školy. Naši rodiče chodili do školy. Povinnou školní docházku tady máme 150 let. Systém nějak funguje a lidé mají obrovský strach, že pokud se nabourá, zhroutí se společnost. Přitom nám to, jak fungují práce, byznys nebo celý svět, pořád ukazuje, že nynější systém školství založený na donucování je překonaný. Dokonce existuje spousta výzkumů, podle kterých donucování kazí proces učení. Tématem se zabývají psycholožka Jana Nováčková z Respektovat a být respektován, výzkumný psycholog Peter Gray, překlady jehož článků zveřejňuje Svoboda učení, nebo neuropsychiatr Daniel J. Siegel. K tématu byla také nedávno vydána kniha Livewired od Davida Eaglemana. I přes výzkumy však moloch státního vzdělávání jede dál. Hlavní tři důvody jsou tedy strach z neznámého, stát a kontrola. Lidé potřebují mít pocit, že věci okolo sebe kontrolují. Ve skutečnosti je však i dnešní kontrola státu pofidérní. Nemáme tady deset milionů lidí, kteří splňují všechno, v co školní docházka doufala, že je naučí.

V mnoha vyspělých zemích, jako jsou Francie, Velká Británie nebo USA, je unschooling legální. Jak je to u nás?

V Česku unschooling legální není. Povinná školní docházka je zakotvená v Ústavě. Jsou země, které jste jmenovala, kde je definované pouze povinné vzdělávání. Třeba ve Velké Británii se dítě nemusí nikde hlásit, jestli chodí do školy. Může být doma a není potřeba žádného úřadu.

Probíhá to bez jakéhokoli přezkoušení?

Přesně tak. V Česku je jedním ze způsobů, jakým se dá přiblížit svobodnému vzdělávání, dát dítě do svobodné školy. Taková škola má školní vzdělávací program, který je v souladu s RVP. Některé svobodné školy říkají, že jde vytvořit vzdělávací program tak, aby dítě bylo skutečně svobodné a všechno bylo dobrovolné. Potom ale stejně chodí inspekce a má se školou problém. Nicméně existují školy, které děti před vlivem státu ochraňují. Jednou z nich je škola Donum Felix v Kladně. Pak ale existují děti – třeba moje dcera – které nechtěly chodit do žádné školy, ani do svobodné. Jsou zapsané na domácím vzdělávání. To je však podle zákona jenom výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Má tedy celkem jasně daná pravidla. Musíte pro něj mít závažné důvody, je potřeba vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a schvaluje jej ředitel konkrétní školy, ve které bude dítě zapsané. Dále se musí dodržovat školní vzdělávací program dané školy, musí se každé pololetí chodit na přezkoušení a ředitel může domácí vzdělávání kdykoli zrušit. V praxi tedy máme školy, které jsou domácímu vzdělávání nakloněné, ale pořád se můžeme pohybovat pouze v rámci školského zákona. Děti navíc vědí, že nad nimi visí Damoklův meč přezkoušení a ve skutečnosti svobodné nejsou.

Jaké překážky mě v roce 2020 čekají jako rodiče v Česku, který by chtěl své dítě vzdělávat doma?

Prvním krokem je zjistit si všechny podmínky dané školským zákonem. Potom musíte najít školu, která podporuje domácí vzdělávání. To může být každá škola v České republice. Já osobně bych ale nedoporučovala zapsat se jen tak někde, protože se může stát, že na přezkoušení dítěti zadají písemky a testy stejně, jako děti na denním studiu. Pro dítě, které nikdy nevidělo test, to může být dost silný zážitek. Samozřejmě existují školy, které s domácími školáky umějí pracovat a přezkušují je portfoliově. Do pedagogicko-psychologické poradny si pak musíte zajít, abyste získali její vyjádření. To je ze zákona povinné, ale paradoxně může být klidně i negativní. Nakonec je na konkrétním řediteli, jestli domácí vzdělávání povolí. 

K čemu tedy vyjádření je?

Je to tak prostě napsané v zákoně. Dále je potřeba uvést závažné důvody, proč si přejete domácí vzdělávání. Může jimi být například častá nemocnost, cestování s rodiči nebo velká vzdálenost vhodné školy. Naštěstí ještě máme možnost si školu pro dítě vybrat. Důvodem nemůže být to, že prostě chcete. To podle zákona ani České školní inspekce není relevantní. Dále se musí uvést seznam zdrojů a učebnic, podle kterých se dítě bude učit, a prostorové podmínky – jestli má dítě psací stůl, dobré osvětlení a tak dále. 

Setkala jsem se s tím, že když přijde řeč na případné zrušení povinné školní docházky, mnoho lidí si představí, že by to znamenalo úplný konec státního modelu škol tak, jak je známe dnes. Je tohle cílem Svobody učení, která má zrušení povinné školní docházky ve svém manifestu?

Určitě ne. Naším cílem vždycky bylo a je, rozšířit nabídku vzdělávacích příležitostí a možností  tak, aby byli všichni spokojení. Při centrálním řízení nikdy nemohou být spokojení všichni. Proč těm nespokojeným neumožnit, aby si zakládali takové školy, jaké chtějí? Proč jim neumožnit vzdělávat své děti tak, jak je to podle nich nejlepší? Pro mě neexistuje důvod, proč by to tak nemohlo být. Častý protiargument je: a co děti ze sociálně vyloučených lokalit? My na to odpovídáme: ve chvíli, kdy státem poskytované vzdělání bude prospěšné, proč by ho sociálně vyloučené rodiny nevyužily? Pokud půjde o rodiče, kterým na vzdělání jejich dětí opravdu nezáleží, i dnes existují neziskovky a iniciativy, které se práci s těmito lidmi věnují. Mohou rodiny obcházet, nabízet a vysvětlovat, ale pořád to zůstane na dobrovolné bázi. Dávejme na misky vah, že spousta dětí v dnešním systému školství trpí. To je fakt. Existují děti, které spáchají sebevraždu, protože je ve škole šikanují nebo se jim tam dějí jiné věci, které neunesou.

Opravdu najdeme souvislost mezi školou a dětskými sebevraždami?

Případy takových sebevražd se rozhodně dají statisticky najít. V Česku to byl třeba případ třináctileté Julie z roku 2015. Ale i kdyby nešlo rovnou o sebevraždy, děti často ve školách prostě být nechtějí. Nevím, kolik by jich ve škole zůstalo, kdybychom jim dali na výběr. Například ve svobodných školách, jako je americká Sudbury Valley School, děti hlasují, jestli jsou s učiteli spokojené a chtějí je i další rok.

Tento proces probíhá demokraticky?

Různě. Někde sociokraticky, někde demokraticky. Většina zmíněných škol funguje na demokratickém hlasování. Některé se ale snaží dosáhnout konsenzu. O problému se diskutuje tak dlouho, než se vyřeší. To samozřejmě vyžaduje hodně času, ale děti se toho naučí mnohem více, než kdyby seděly a poslouchaly čtyřicet pět minut jednoho člověka. Ve svobodných školách se dospělí musejí hodně snažit, aby byli pro žáky zajímaví. Kdyby děti dostaly možnost takto hlasovat o učitelích v Česku, kolik pedagogů by na školách zůstalo? Školní prostředí by se muselo hodně změnit, aby v něm děti byly spokojené a jejich hlas něco znamenal. Sice se zakládají žákovské parlamenty, rozhodují ale maximálně o tom, jestli v automatu bude mléko nebo ovoce. Reálně nemají absolutně žádnou moc, je to jen hra. A děti to vědí, protože nejsou hloupé. Takových parlamentů se pak často nechtějí účastnit. 

V posledním půlroce zažilo klasické školství velké otřesy. Školáci zůstali na několik měsíců doma a vyučování “navštěvovali” přes videohovory nebo jinak dálkově. Objevily se názory, že izolace dětí mimo školní prostředí některým způsobila psychickou újmu, cítily se osamělé a vytržené z kolektivu. Co na to říkáte?

Je to podobné, jako když zvířátko, které je celý život zavřené v ZOO, najednou pustíte do lesa. Neumí se chovat ve svém přirozeném prostředí. Je zvyklé, že mu kamarády zajišťovali ošetřovatelé; že vybírali, koho k němu do výběhu pustí. V lese je ale zvířátek strašně moc a ono v tom neumí žít. Tohle vnímám jako analogii ke školní docházce. Moje dcera, která do školy nikdy nechodila, má kamarádů spoustu. Má kamarádky, které chodí do školy, i ty, které nechodí. Funguje s nimi na bázi dobrovolnosti. Ví, že pokud se chtějí vidět, musejí se domluvit a některá z nich musí přijet.

Připisujete tedy osamělost dětí během izolace povinné školní docházce?

Je to nemoc doby, ve které žijeme. Když jdete dopoledne na hřiště, žádné děti si tam nehrají. Všechny sedí ve škole. Když ale nastane situace, že jsou izolované kvůli opatření vlády, tak se samozřejmě nemůžou vídat nikde. Pro mého nejstaršího syna byl ale právě kontakt s kamarády důvodem, proč do školy chodit chtěl. Když pak dostal možnost přestat, už si život bez školní docházky nedovedl představit. Raději chodil dál s kamarády do školy a snášel příkoří. Děti toho vydrží hodně, jenže to na nich zanechá různé následky. 

Píšete blog s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI. Z vašeho pohledu se tedy v dnešní společnosti s dětmi jako s lidmi nezachází?

Myslím, že ne. Jsou v podobné pozici, jako byly dříve ženy, lidé jiné barvy pleti nebo otroci. Na jednu stranu se lidskými právy a právy dětí hrozně oháníme. Když se podíváme na Ústavu, práva dětí jsou v ní zaručená. Konkrétně právo na vzdělání ale může být uplatněno jedním jediným způsobem – povinnou školní docházkou. Dělat z práva povinnost mi připadá úplně nesmyslné. Je to oxymoron, protimluv. Děti dále nemohou volit ani odejít od rodičů, když chtějí. Nemohou spoustu věcí, co dospělí ano. Navíc jsou fyzicky slabší, takže s nimi dospělí často jednají jako s méněcennými. 

Chystá se druhá konference o svobodném vzdělávání, ta první se v ČR konala v roce 2015. Kdy a kde ji lidé mohou navštívit? Jaký program je čeká?

Ano, tu první pořádala Svoboda učení v listopadu 2015, ale tuto chystá Urza se Svobodným přístavem. Bude 6. února 2021 v CEVRO Institutu v Praze. Já na konferenci budu mít také přednášku. Více informací o konferenci zde.

Original article: Dělat z práva povinnost je nesmyslné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Neučiní-li tak dobrovolně, bude k sexu donucen. Bude-li klást nepřiměřený odpor, je to jasný signál, že tento člověk není normální a je třeba pokusit se jej opravit. Má povinnost nechat se vyšetřit v některé z poboček Sexuálně-psychologických poraden. Zjistí-li tato nějakou sexuální dysfunkci, bude se moci dotyčný touto diagnózou prokazovat a mohou se mu povolit jisté úlevy, jako např. orální sex místo soulože. Každý, kdo bude s člověkem s nějakou dysfunkcí sex provozovat, je povinen poskytnout mu podpůrná opatření, jejichž podobu určuje zákon. Bude-li zjištěna závažná nenormálnost, může Sexuálně-psychologická poradna doporučit medikaci dotyčného člověka. Doporučen je např. lék Sexalin. Ve velmi závažných případech, kdy dotyčný zatvrzele odmítá sex, je třeba kontaktovat Orgán sexuálně-právní ochrany občanů (tzv. sexuálku, viz níže), aby třeba i násilím zajistil právo tohoto člověka sex provádět a poskytovat.

Zřizuje se Česká sexuální inspekce, která má povinnost kontrolovat, zda všichni své právo na sex využívají, a zda sex provádějí v souladu s rámcovým sexuálním programem, který je součástí Sexuálního zákona. 

Bude-li zjištěno, že někdo neplní povinnosti dané Sexuálním zákonem, mají všichni občané povinnost nahlásit dotyčného příslušnému Orgánu sexuálně-právní ochrany občanů. Tento orgán, lidově zvaný „sexuálka“, je zřízen za účelem ochrany sexuálních práv občanů, a má pravomoc člověka, který nevyužívá právo na sex dle zákona, v nejzazším případě umístit do sexuálně nápravného zařízení pod ochranou státu, kde mu bude jeho právo na sex poskytnuto, ať už s jeho souhlasem či bez něj.

Rodiče nesou zodpovědnost za sexuální chování svých dětí. Jsou však povinni zajistit, aby jejich děti provozovaly sex přesně podle Sexuálního zákona. Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést sexuálně zahálčivý život, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, jak praví Trestní zákoník, § 201.

Celý projekt je plně financován ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků, bez ohledu na to, zda jej chtějí využívat, či nikoli. Sex je naprosto klíčovou součástí života, proto nelze riskovat, že by někdo žil bez něj. Občanům nelze důvěřovat, že by si sex zajistili sami, neboť ne každý má přístup ke správnému sexu. Nelze dopustit vznik paralelního systému sexu; vedl by mj. k tvorbě tzv. elitních sexuálních zkušeností a ti, kteří nedisponují sexuální atraktivitou, by mohli být omezeni na svém právu na sex. Je třeba udržet sex na úrovni dané státem pro všechny.

Místa poskytování povinného sexu se nazývají sexoly. Stát přesně vymezuje podobu a fungování těchto míst. Sexuální zákon přesně definuje kdy, jak, s kým, kde, jak dlouho a jakým způsobem má každý občan povinnost sex provozovat. Sexoly mohou zakládat i sami občané, ale vždy jejich vznik schvaluje Ministerstvo sexu, mohou fungovat pouze dle podmínek daných Sexuálním zákonem a samozřejmě musejí dodržovat rámcový sexuální program. 

Ve výjimečných případech může ředitel konkrétní sexoly povolit individuální (lidově domácí) sex, viz § 41 Sexuálního zákona. Je však třeba, aby k tomuto byly závažné důvody, je nutno předložit vyjádření Sexuálně-psychologické poradny a každých 5 měsíců je nutno kontrolovat, zda domácí sex probíhá dle sexolního sexuálního programu, který musí vycházet z rámcového sexuálního programu a konkretizovat jej. Ředitel sexoly může individuální (domácí) sex kdykoli zrušit. Toto vše samozřejmě kontroluje Česká sexuální inspekce.

Je třeba zdůraznit, že domácí sex lze povolit pouze ve výjimečných a odůvodněných případech a je nutno pečlivě dohlížet na to, aby u domácích sexovačů probíhal přesně podle sexolních sexuálních programů. Rozšiřuje se nám tu totiž takový nešvar: unsexoling.

Unsexoling je součástí širšího proudu tzv. sebeřízeného sexování, který je založen na dobrovolnosti všech zúčastněných. Takový způsob sexuálního chování však není v souladu s rámcovým sexuálním programem, neboť, jak již bylo zmíněno, je nutné, aby všichni měli zajištěnu stejnou úroveň sexu a dosahovali v sexu státem určených výsledků, kompetencí a znalostí.

***

To je ale blbost, co? Nemůžu říct, že by mě vymýšlení tohohle nesmyslu nebavilo. Jenže mě z toho zároveň mrazí. Asi už jste dávno pochopili, co jsem tím celým chtěla říct. Upřímně jsem se snažila najít něco, čím se povinná školní docházka liší od toho, co jsem napsala o povinném sexu. Nenašla. Budu ráda, když mi v komentářích pomůžete hledat. 

Jakkoli absurdní nám ten text může připadat, stačila by jedna dvě generace a přišlo by nám to všem naprosto normální, stejně jako nyní povinná školní docházka. Skoro všem. Až na nějakých pár anarchistů a bláznivých radikálů. A možná dětí. Ale těmi není třeba se zabývat, neboť přece všichni víme mnohem lépe než ony, že sex je velmi důležitou součástí života. Ještě důležitější než vzdělávání. Bez sexu totiž vymře celé lidstvo! Něco tak důležitého přece nelze nechat v rukou obyčejných lidí, natožpak dětí samotných!

***

Opravdu je potřeba, aby právo na vzdělávání bylo vnuceno jako povinnost plošně, jednotně a v jediné „správné“ podobě všem? Aby se z práva stala povinnost tak, jak to nařizují nejen naše zákony, ale třeba i Mezinárodní úmluva o právech (sic!) dítěte, kterou ratifikovalo 196 států světa včetně ČR (a kromě USA a Somálska)? Skutečně je státní nabídka povinné školní docházky tak přínosná pro úplně každé dítě? Pokud ano, proč právo na vzdělávání nenechat právem a školní docházku neučinit dobrovolnou? Je-li přínosná, děti i rodiče ji rádi využijí.

Co s dětmi, jejichž rodiče jim ve vzdělávání brání? Co takhle nabídka místo nucení? Co třeba depistáž takových dětí a kontakt s nimi na bázi dobrovolnosti? Nabídneme-li jim přijetí, respekt a vzdělávání dle jejich potřeb, proč by takové nabídky nevyužily?

Opravdu musíme z práva dělat povinnost?

Original article: Všichni lidé mají právo na sex

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

jsme moc šťastní, že jste žijícím dílem našich životů – uvědomujeme si, že jiní to štěstí nemají a jejich rodiče již nejsou mezi živými – někteří své rodiče řízením osudu dokonce ani nepoznali. Jsme vděční, že máme tu šanci být s vámi v interakci, a cítíme vaši lásku za všech okolností – i ve chvílích, kdy jsme si neporozuměli. Věříme, že i vy cítíte tu naši, k vám.

Zároveň, jak plyne čas, cítíme stále intenzivněji zodpovědnost za sebe samé i naše děti – za co nejvíce optimální podmínky pro jejich růst, pro jejich žití, život. V principu pravděpodobně stejně, jako jste to měli vy vůči nám. V tom, KAM nakonec směřujeme s těmi, za které přísluší odpovědnost nejvíce nám, a JAKÉ ZPŮSOBY pro to volíme, se ale lišíme. Česká společnost se za posledních 30 – 40 let výrazně změnila – tak, jak se změnilo uspořádání státu, lidstvo získalo hlubší znalosti podstaty života a, doufejme, i vývoje člověka ve skutečně svobodnou bytost. Právě v odlišnostech minulého a současného vznikly mezi námi a vámi v minulosti nedorozumění, rozčarování nebo konflikty.Víme, že nikdy nebudeme jako vy a vy nikdy nebudete jako my, a je to v pořádku. I tak se ale snažíme porozumět vám a toužíme po vaší snaze porozumět nám i po vzájemném přiblížení se v přístupech obou generací – zejména pokud se jedná o naše děti, vaše vnoučata. Jsme šťastní, když se můžeme opřít o vaše zkušenosti – zejména pokud z nich vykrystalizovala skutečná moudrost – ne jen jednostranná, i když opakovaná zkušenost.

Prosíme vás, abyste se na nás nezlobili, že ve „výchově dětí“ jdeme cestou jinou, než jaká je ve vašich představách, a abyste se už (v dobré víře) nesnažili vmanipulovat nás do těchto představ. Mnohé z nich vznikly v daleko jiné době, v jiných životních situacích, ve starém světě, desítky let dozadu. A i my máme snahu nezlobit se, nevyčítat vám a nepůsobit nepříjemnosti – milujeme vás. Zároveň, z hluboké lásky vůči těm, kteří se zrodili z našich buněk, a s nejlepším vědomím a svědomím (podobně jako vy před lety) cítíme povinnost zajistit jim dobré životní okolnosti. Ty dnešní už nespočívají např. v neustávajícím krmení od rána do večera, v jejich manipulaci do vymyšleného denního řádu aktivit ani v direktivním předávání informací.

Uznáváme, že jmenované příklady vnímáme jen do jisté míry(!) jako užitečné, a velmi nám záleží NA ZPŮSOBU, jak jsou naplňovány. Duše našich dětí jsou pro nás něčím posvátným, co se pokoušíme nepokrýt zbytečnými „jizvami“ – vnímáme děti jako bytosti stejně hodnotné, jako jsme my sami, a je to důvod, proč se máme snahu vyhýbat adultismu (zn. nadřízenosti dospělého) a z něj plynoucím nepříjemnostem, jako je např. jednání bez respektu a úcty k těmto „malým“ lidem – to, co v extrémním případě znamená zlomení lidského ducha. (Tento extrém ale není výjimečný – některým lidem připadá jako důkladná výchova do řádu, aniž by si povšimli, že se z jejich dítěte, uvnitř a potajmu, stává výrazný rebel, nebo slaboduchý jedinec – mladý člověk, „s nímž jsou velké potíže“).

My, vaše děti, věříme své intuici i mysli, schopnostem zdravého úsudku, učíme se i z vlastních zkušeností a otevřeně v sobě budujeme moudrost – nejvyšší, jaké jsme v každý okamžik aktuálně schopni. Prostředkem k tomu je nám přítomná pozornost k životu, k akcím a reakcím dětí a lidí kolem nich. Proto vám píšeme – prosíme vás o to, abyste k nim byli pozorní a zkoušeli vnímat jejich měnící se potřeby, i co povídají, a nenechali to bez odezvy. Žádáme i o vaši pozornost k tomu, jak s dětmi jednáme my, a pokud vám to bude připadat zvláštní, nevhodné či tomu nebudete rozumět, abyste se nás ptali, proč to tak děláme, namísto přesvědčování nás o vašem úhlu pohledu. Jsme ochotni o bytí s dětmi a jejich vedení diskutovat a poučit se, pokud poučení spatříme – za předpokladu, že je to diskuse poklidná, partnerská (nikdo není více ani méně) a bez přítomnosti dětí, a to i kdyby spaly na doslech.

Bylo nám velice nepříjemné, a jistě i dítěti, když jste za jeho vědomé přítomnosti nám či jiným o něm povídali vtipné/smutné/škodolibé anebo třeba i oslavné historky – jako byste představovali zvířátko ve výstavní kleci. (Za předpokladu nepříjemnosti pociťované dotčenou osobou je tato situace příkladem nerespektu k druhé osobě a vlastně tak trochu zvláštní pomluvy – za přítomnosti pomlouvaného. Pravděpodobně byste takto nemluvili o svém kolegovi s jinými lidmi za jeho přítomnosti…)

Obdobně považujeme za velmi nevhodné někdy neustálé mluvení na děti nebo dotazování se jich – děti mají rády i klid a ticho. Pobízení jich povely, aby v důsledku fungovaly jako cvičení pejskové, také nevítáme, a motivování vnějšími pobídkami, jež může být formou uplácení a tedy v důsledku i vytváření korupčních návyků, v našich životech také uplatňovat nechceme.

Chválení, které pravděpodobně bylo a je na vás uplatňováno celý váš život (a asi si těžko dovede představit svět bez chválení), ve skutečnosti vede k vytváření závislosti na chválícím, ke snižování(!) sebevědomí a získávání vědomí vlastní hodnoty pouze z postoje okolí, jak to má dnes téměř každý :-(. Chceme, aby naše děti byly sami-si-své-hodnoty-vědomými lidmi. Upřímně vás proto prosíme, abyste nás ani naše děti nechválili. Pokud vám vyvstává otázka, jak jinak vyjádřit uznání či vděčnost, můžete se nás zeptat – plni vlastní vděčnosti vám ukážeme, jak to sami děláme.

Opravdu rádi bychom vám s radostí svěřili děti i na více dní (a byla by to pro nás mnohdy velká časově-prostorová pomoc), máme však zkušenosti s jejich disharmonií poté – nesoustředěností, rozmazleností, s různými „pochycenými“ manipulativními projevy vč. obelhávání či skrývání nežádoucího, i s přetlaky emocí, které jste jim (mnohdy nevědomky) nedovolili projevit. Dítě pak doma mělo několik dní trápení v souvislosti s nahromaděnými přetlaky a my společně s ním z nově pochycených návyků. Navíc, pokud jste vůči nám skrytě nerespektovali naše žádosti ohledně způsobu chování se k dětem a např. způsobu stravování, oblékání či používání informačních technologií, vyjadřovali jste tím nerespekt ke svým dětem, a ještě před svými vnoučaty shazovali důvěru ve vás (i když to vypadalo, že ničeho takového nevšimly)… Jsou to všechno pro nás pádné důvody, které potřebujeme zvažovat vždy, když se zabýváme myšlenkou pobytu dítěte u vás – zda ho uskutečnit či ne.

Omlouváme se, že jsou tyto informace pro vás možná bolestné – považujeme ale za velmi důležité, abyste je měli – pro naši společné poklidné soužití a zdravý sebe-vývoj vašich vnoučat. Prosíme vás tedy, abyste partnersky respektovali naše žádosti ohledně spravování se vůči svým vnoučatům, a zajímali se o to, proč jsou ty žádosti takové – zvláště, pokud byste v jejich naplňování nebyli v souladu se svým přesvědčením – vzájemné porozumění lze najít vždy.

S láskou

vaše děti, rodiče vašich vnoučat

Original article: Dopis rodičům

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Plakat. Dělat chyby. Jít na toaletu. Cítit se špatně. Cítit se vyslyšen. Být nadšený. Být vystrašený. Cítit se bezpečně. Bojovat. Vlastnit svoje tělo. Nebýt ohrožen. A mnohem víc. Nakonec jsou děti důsledně zpracovány k tomu, aby měly pocit, že musí žádat o svolení být respektované a o to, aby s nimi bylo zacházeno jako s lidmi.

„Jsi v pořádku, neplač.“

„Buď trpělivý!“

„Co je s tebou?“

„Uklidni se.“

„Jdi ty, tak moc se nestalo.“

„Není to tak děsivé.“

„Dojez už.“

„Buď zticha.“

„Seď klidně.“

„Protože jsem to řekl.“

„Přestaň kňourat.“

„Nedělej hlouposti.“

„Neodmlouvej!“

„No tak, dej babičce pusu!“

„Nedám ti to, dokud neřekneš prosím.“

„Pokud neuděláš X, ublížím ti / něco ti vezmu / něco ti zakážu.“

Slýchám, jak rodiče štěkají rozkazy a trestají své děti za to, že jsou dětmi. Cítím, jak chybí napojení na děti. Bolí mě srdce. Děti nemusí být trestány, aby braly vážně, co říkáte, když to dává smysl. Každý člověk si zaslouží být respektován a slyšen. Proč je společensky přijatelné, aby děti neměly slovo v rozhodnutích, která se jich týkají?  To je jen sebenaplňující systém, nemusí to tak však být. Pokud trávíte svůj čas bojem s lidskostí svých dětí, rodičovství pro vás samozřejmě nebude radostnou cestou.

Lidé nechtějí být kontrolováni. Děti se stejně jako všichni ostatní kontrole brání. Přece nikdo v roli rodiče nechce kontrolovat lidi, kteří nechtějí být kontrolováni, ne? To je přesně ten boj, který vytváří autoritativní rodičovství. Rodičovství nemusí být vy versus děti. Stejně jako jakýkoli jiný vztah (i přátelství) bude ten s respektem a úctou mnohem zdravější a propojenější. Děti nemusí být kontrolovány, nuceny a trestány, aby se učily. Děti se učí, co žijí. Učí se, jak se vyrovnat s velkými emocemi, konflikty, obtížemi, vším – pozorují to od vás. Vytváření hodnot, které doufáte, že děti převezmou, je jednou z nejdůležitějších věcí, které při jejich výchově můžete udělat.

Děti si nemusí zasloužit svou lidskost. Děti nejsou lidé ve výcviku, jsou to lidé právě teď. Nečekají, až budou žít svůj život, toto je součástí jejich života v přítomnosti. Společnost zachází s dětmi, jako by je připravovala na dobu, kdy je teprve začne respektovat. Do té doby je v pořádku zacházet s nimi jako s někým, kdo není člověkem, pod záštitou rodičovství a vzdělávání. Pro mnoho lidí je rodičovství synonymem pro trestání a učení synonymem pro školní docházku, obojí je ale zcela mimo.

Toto je childismus*, který je ve struktuře naší společnosti hluboce vrytý. A to tak hodně, že i mluvení o tom vyvolává silnou kognitivní disonanci. Vím, že dostanu obranné a hodně rozčílené komentáře.  Lidé, kteří se jako rodiče chovají s úctou, jsou často zesměšňováni. Viz dřívější článek Nechci být vnímána jako „dobrý rodič“ společností, která má o dětech tak nízké mínění.

„Pravděpodobně se s childismem setkáte pokaždé, když vystoupíte z domu nebo otevřete internet. Každý den dostávají děti poselství, že jsou méně důležité, zaslouží si méně úcty, jsou „níže“ než dospělí, ať už máme v úmyslu tuhle zprávu vysílat či nikoliv. V naší společnosti je tak zakořeněná, že ji většina ani nepozná.“ (Sara, Happiness is here)

Dehumanizace dětí je přijímána a někdy dokonce oslavována. Dospělí o nich vtipkují a zesměšňují, zahanbují, obviňují a všeobecně dehumanizují právě ty, kteří se učí, jak jednat s lidmi, tím, že nás pozorují. Slýchám rodiče stěžovat si na své děti, často v doslechu těch, které znevažují. Viděla jsem, jak někteří obhajují myšlenku, že lidé nemají rádi děti. Neuvědomují si však, že mají tendenci mít podmíněnou definici toho, co představuje úctu k dětem. Lidé většinou pouze tolerují děti, které se chovají jako děti.

Chápu, že rodičovství může být těžké, což je také často výmluva lidí, kteří říkají „vtipy“ o dětech. Nechci se zapojovat do zesměšňování dětí. Nemusíme za účelem sdílení toho, čemu jako rodiče čelíme, děti ponižovat. Tento urážlivý způsob mluvení je tak zažitý, že lidé už ztratili ze zřetele svou roli v něm.

Existuje mnoho způsobů, jak společnost podněcuje tento pohled na děti. Rodiče si mohou přečíst o respektujícím rodičovství a vidět lidi, kteří sdílejí své úspěchy, ale často se zajímají pouze o informace, které potvrzují, že je v pořádku to, na co jsou zvyklí. Jsou také ale konfrontováni s poznáním, že způsoby, kterými jednáme, nemusí být pro naše děti ideální. Vzhledem k tomu, že neexistuje nedostatek podpory pro mainstreamové rodičovství, rodiče si často potvrzují, že autoritářské postupy a nerespektující rodičovství jsou nezbytné. Následně kvůli kontrole a násilí jednají děti způsobem, který v jejich očích „vyžaduje“ trest, protože ony samotné se necítí respektovány, oceňovány nebo slyšeny.

Dalším faktorem je neoddělování chování dětí od dětí samotných. Většina lidí dokáže rozlišovat mezi chováním svých partnerů a partnery samotnými. Kvůli systematické dehumanizaci dětí však mnoho z nich nedokáže oddělit dítě od chování, které považujeme za „špatné“. Příliš často se dospělí podvědomě domnívají, že dítě má mít určité chování, takže neuspokojivé chování znamená neuspokojivé dítě.

Děti se mohou chovat způsobem, který je pro vás nepřijatelný, ale pocity, které ovlivnily jejich chování, jsou přijatelné. Při reakci dítěte na boj se můžete cítit nepříjemně, aniž byste odmítli jeho pocity nebo znevažovali zkušenosti. Nemluvě o tom, že jste zodpovědný za svou reakci na jeho chování a je vaší volbou, zda budete čelit vlastním obtížím se soucitem a empatií nebo se uchýlíte k obviňování/zahanbování/trestání/vyhrožování. Přístup k našim dětem se soucitem a empatií bude vždy dobrou volbou. Nemusíte souhlasit s jejich reakcemi a chováním, ale neexistuje chvíle, kdy dítě není hodno respektu.

Velmi často slýchám, abych přestala soudit rodiče. Že bych měla respektovat všechny rodičovské volby. Ale prostě nemohu respektovat to, co dehumanizuje a nerespektuje děti. V mých snahách o obhajobu dětí budu dále pokračovat.

Smyslem tohoto postu není zahanbení rodičů, ale dodání síly. Jediné, co je zapotřebí, je posun perspektivy, který dramaticky změní způsob, jakým se budeme starat o to, jací jsme rodiče, a tedy i to, jak se s našimi dětmi zachází a kým se stávají. Vysvětlení, co neděláme dobře a jak chránit děti proti dehumanizaci, je jediný způsob, jak můžeme tento proces nastartovat. 

Nejdříve je potřeba to rozpoznat, a nemusí to být příjemné, protože jsme se v minulosti všichni stali obětí toho samého (jako děti, pozn. redakce), stejně jako jsme to pravděpodobně v různé míře udržovali. Ale to, co je podstatné;  Můžeme se na to zaměřit a odbourat toto paradigma ve vlastním životě! V této souvislosti jsem propojila tento článek s různými souvisejícími příspěvky, abychom lépe poznali specifika a věděli, co dělat.

Jediný způsob, který to změní, je, že o dehumanizaci dětí budeme mluvit. Je potřeba děti obhajovat. Potřebujeme bořit mýty a rozbít stigma, obklopovat děti respektem.

Ať je rodičovství o opětovné humanizaci dětí. Mým přáním je, aby každý zažil, jaké je mít vztah se svými dětmi založený na ochraně jejich lidskosti a individuality – té, která je respektující, rovná, soucitná a milující.

Pozn. překl.:

*childismus

1. předsudky vůči mladým lidem a jejich diskriminace
2. stav kultury podporující stereotypy o mladých lidech

Original article: Kolik lidí s dobrým úmyslem potlačuje lidskost dětí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.