Zatím žádné komentáře

Kolik lidí s dobrým úmyslem potlačuje lidskost dětí

Když tak sedím a pozoruji děti okolo, je mi jasné, že děti po dospělých požadují povolení být člověkem.

Plakat. Dělat chyby. Jít na toaletu. Cítit se špatně. Cítit se vyslyšen. Být nadšený. Být vystrašený. Cítit se bezpečně. Bojovat. Vlastnit svoje tělo. Nebýt ohrožen. A mnohem víc. Nakonec jsou děti důsledně zpracovány k tomu, aby měly pocit, že musí žádat o svolení být respektované a o to, aby s nimi bylo zacházeno jako s lidmi.

„Jsi v pořádku, neplač.“

„Buď trpělivý!“

„Co je s tebou?“

„Uklidni se.“

„Jdi ty, tak moc se nestalo.“

„Není to tak děsivé.“

„Dojez už.“

„Buď zticha.“

„Seď klidně.“

„Protože jsem to řekl.“

„Přestaň kňourat.“

„Nedělej hlouposti.“

„Neodmlouvej!“

„No tak, dej babičce pusu!“

„Nedám ti to, dokud neřekneš prosím.“

„Pokud neuděláš X, ublížím ti / něco ti vezmu / něco ti zakážu.“

Slýchám, jak rodiče štěkají rozkazy a trestají své děti za to, že jsou dětmi. Cítím, jak chybí napojení na děti. Bolí mě srdce. Děti nemusí být trestány, aby braly vážně, co říkáte, když to dává smysl. Každý člověk si zaslouží být respektován a slyšen. Proč je společensky přijatelné, aby děti neměly slovo v rozhodnutích, která se jich týkají?  To je jen sebenaplňující systém, nemusí to tak však být. Pokud trávíte svůj čas bojem s lidskostí svých dětí, rodičovství pro vás samozřejmě nebude radostnou cestou.

Lidé nechtějí být kontrolováni. Děti se stejně jako všichni ostatní kontrole brání. Přece nikdo v roli rodiče nechce kontrolovat lidi, kteří nechtějí být kontrolováni, ne? To je přesně ten boj, který vytváří autoritativní rodičovství. Rodičovství nemusí být vy versus děti. Stejně jako jakýkoli jiný vztah (i přátelství) bude ten s respektem a úctou mnohem zdravější a propojenější. Děti nemusí být kontrolovány, nuceny a trestány, aby se učily. Děti se učí, co žijí. Učí se, jak se vyrovnat s velkými emocemi, konflikty, obtížemi, vším – pozorují to od vás. Vytváření hodnot, které doufáte, že děti převezmou, je jednou z nejdůležitějších věcí, které při jejich výchově můžete udělat.

Děti si nemusí zasloužit svou lidskost. Děti nejsou lidé ve výcviku, jsou to lidé právě teď. Nečekají, až budou žít svůj život, toto je součástí jejich života v přítomnosti. Společnost zachází s dětmi, jako by je připravovala na dobu, kdy je teprve začne respektovat. Do té doby je v pořádku zacházet s nimi jako s někým, kdo není člověkem, pod záštitou rodičovství a vzdělávání. Pro mnoho lidí je rodičovství synonymem pro trestání a učení synonymem pro školní docházku, obojí je ale zcela mimo.

Toto je childismus*, který je ve struktuře naší společnosti hluboce vrytý. A to tak hodně, že i mluvení o tom vyvolává silnou kognitivní disonanci. Vím, že dostanu obranné a hodně rozčílené komentáře.  Lidé, kteří se jako rodiče chovají s úctou, jsou často zesměšňováni. Viz dřívější článek Nechci být vnímána jako „dobrý rodič“ společností, která má o dětech tak nízké mínění.

„Pravděpodobně se s childismem setkáte pokaždé, když vystoupíte z domu nebo otevřete internet. Každý den dostávají děti poselství, že jsou méně důležité, zaslouží si méně úcty, jsou „níže“ než dospělí, ať už máme v úmyslu tuhle zprávu vysílat či nikoliv. V naší společnosti je tak zakořeněná, že ji většina ani nepozná.“ (Sara, Happiness is here)

Dehumanizace dětí je přijímána a někdy dokonce oslavována. Dospělí o nich vtipkují a zesměšňují, zahanbují, obviňují a všeobecně dehumanizují právě ty, kteří se učí, jak jednat s lidmi, tím, že nás pozorují. Slýchám rodiče stěžovat si na své děti, často v doslechu těch, které znevažují. Viděla jsem, jak někteří obhajují myšlenku, že lidé nemají rádi děti. Neuvědomují si však, že mají tendenci mít podmíněnou definici toho, co představuje úctu k dětem. Lidé většinou pouze tolerují děti, které se chovají jako děti.

Chápu, že rodičovství může být těžké, což je také často výmluva lidí, kteří říkají „vtipy“ o dětech. Nechci se zapojovat do zesměšňování dětí. Nemusíme za účelem sdílení toho, čemu jako rodiče čelíme, děti ponižovat. Tento urážlivý způsob mluvení je tak zažitý, že lidé už ztratili ze zřetele svou roli v něm.

Existuje mnoho způsobů, jak společnost podněcuje tento pohled na děti. Rodiče si mohou přečíst o respektujícím rodičovství a vidět lidi, kteří sdílejí své úspěchy, ale často se zajímají pouze o informace, které potvrzují, že je v pořádku to, na co jsou zvyklí. Jsou také ale konfrontováni s poznáním, že způsoby, kterými jednáme, nemusí být pro naše děti ideální. Vzhledem k tomu, že neexistuje nedostatek podpory pro mainstreamové rodičovství, rodiče si často potvrzují, že autoritářské postupy a nerespektující rodičovství jsou nezbytné. Následně kvůli kontrole a násilí jednají děti způsobem, který v jejich očích „vyžaduje“ trest, protože ony samotné se necítí respektovány, oceňovány nebo slyšeny.

Dalším faktorem je neoddělování chování dětí od dětí samotných. Většina lidí dokáže rozlišovat mezi chováním svých partnerů a partnery samotnými. Kvůli systematické dehumanizaci dětí však mnoho z nich nedokáže oddělit dítě od chování, které považujeme za „špatné“. Příliš často se dospělí podvědomě domnívají, že dítě má mít určité chování, takže neuspokojivé chování znamená neuspokojivé dítě.

Děti se mohou chovat způsobem, který je pro vás nepřijatelný, ale pocity, které ovlivnily jejich chování, jsou přijatelné. Při reakci dítěte na boj se můžete cítit nepříjemně, aniž byste odmítli jeho pocity nebo znevažovali zkušenosti. Nemluvě o tom, že jste zodpovědný za svou reakci na jeho chování a je vaší volbou, zda budete čelit vlastním obtížím se soucitem a empatií nebo se uchýlíte k obviňování/zahanbování/trestání/vyhrožování. Přístup k našim dětem se soucitem a empatií bude vždy dobrou volbou. Nemusíte souhlasit s jejich reakcemi a chováním, ale neexistuje chvíle, kdy dítě není hodno respektu.

Velmi často slýchám, abych přestala soudit rodiče. Že bych měla respektovat všechny rodičovské volby. Ale prostě nemohu respektovat to, co dehumanizuje a nerespektuje děti. V mých snahách o obhajobu dětí budu dále pokračovat.

Smyslem tohoto postu není zahanbení rodičů, ale dodání síly. Jediné, co je zapotřebí, je posun perspektivy, který dramaticky změní způsob, jakým se budeme starat o to, jací jsme rodiče, a tedy i to, jak se s našimi dětmi zachází a kým se stávají. Vysvětlení, co neděláme dobře a jak chránit děti proti dehumanizaci, je jediný způsob, jak můžeme tento proces nastartovat. 

Nejdříve je potřeba to rozpoznat, a nemusí to být příjemné, protože jsme se v minulosti všichni stali obětí toho samého (jako děti, pozn. redakce), stejně jako jsme to pravděpodobně v různé míře udržovali. Ale to, co je podstatné;  Můžeme se na to zaměřit a odbourat toto paradigma ve vlastním životě! V této souvislosti jsem propojila tento článek s různými souvisejícími příspěvky, abychom lépe poznali specifika a věděli, co dělat.

Jediný způsob, který to změní, je, že o dehumanizaci dětí budeme mluvit. Je potřeba děti obhajovat. Potřebujeme bořit mýty a rozbít stigma, obklopovat děti respektem.

Ať je rodičovství o opětovné humanizaci dětí. Mým přáním je, aby každý zažil, jaké je mít vztah se svými dětmi založený na ochraně jejich lidskosti a individuality – té, která je respektující, rovná, soucitná a milující.

 

Pozn. překl.:

*childismus

  1. předsudky vůči mladým lidem a jejich diskriminace
  2. stav kultury podporující stereotypy o mladých lidech

Komentáře jsou uzavřeny .