Nalezne se však neurologické vysvětlení. Poskytnete mi léčbu, a více času na dokončení testu a kalkulačku. A lék… na můj snící mozek. „Budeš se cítit dobře: Podívej, jak jsi se přizpůsobil, jak milý jsi, jak nápomocný a jak rozumíš.“

Budu v údivu, jak hrozný musím být. Dali jste mi víc času, žvýkačku, moje poznámky k nahlížení, a přesto si nevedu líp než dřív. Tam, kde existovalo jen podezření (Jsem hlupák?), je nyní důkaz: šarlatová čísla 4, 5. Nenuťte mě, abych je nosil jako náramek nebo si je vyšil na košili, ale ani sundat je nemůžu. Jsou moje navždy.

„Snaž se víc! Pracuj tvrdě! Přitvrď ještě! Dávej pozor! Sedni si! Přestaň kreslit! Přestaň si broukat! Začni znova,“ říkáte.

Někdy dostanu dvojku, dokonce i jedničku. Ale ty taky nenávidím. Vidím, jak způsobují, že vaše tmavé, tupé oči jiskří, úplně se vznítí: „Podívejte všichni! On to dokáže. Prostě nás před tím jen zkoušel. Hurá!“ Bojím se vašeho nadšení. Jako obří pták mě svírá a unáší příliš blízko ke slunci. Ostatní jásají. Ale já nejsem šťastný. Nechci to, co přijde.

Pád.

Nemám rád vaše „za jedna“ ani vaše „za pět“. Pod výšinami jednoho leží propast druhého.

Všichni nepadají jako já, ale všichni se pádu bojí. Ti, kteří mají „nejdelší šňůru perel“, se bojí nejvíc. Vytvořil jsem si „postavení, pozici“. Zavěsil jsem vaši úzkost nad svou postel jako univerzitní banner. (Běž Úzkosti!) Tvoje nedůvěra je tady, těsně vedle mé, úhledně složená s mými tričky bez loga. Nebyl jsem si jistý, kam uložit vaše zklamání… mohlo by být někde tady na mém stole pod hromadou pošty, reklam a kupónů. Promiňte. Pokud jde o vaše sny o tom, kdo bych mohl a měl být … právník, jeden z těch úspěšných podnikatelů, slavný NĚKDO… mám ty sny právě tady na tomto místě a rád bych vám je vrátil zpátky. Konec konců jsou vaše.

Teď jsem na řadě já s rozdáváním čísel. Dávám vám „za 5“.

Vaše osnovy jsou nafouknuté podrobnostmi – jsou určeny k nácviku testování, nikoliv pro život mimo učebnu.

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže, do níž se máte postavit a mračit se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné „já“ pro vaše standardy, které by bylo možné posoudit, existuje pouze akt mého „stávání se“. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám v podobě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě prostě nenecháte vyvinout se. Je to buď: „Pospěš si! Nečteš ani nepočítáš včas!“ nebo „Stop! Nenaplňuješ standardy.“

Ne, já nezklamu. Vy zklamete, když mě donutíte vybrat si (z vašich vícečetných správných odpovědí) z toho, co básnířka myslela tím, když napsala, že… Přiveďte mi ji. Řeknu jí, co pro mě její báseň znamená, a ona vám řekne (a vy si to tajně zapíšete), že mám pravdu. Vyzývám vás. Běžte pro ni! Jmenuje se Sara Holbrook. Využili jste její báseň k měření mé inteligence a změřili jste ji špatně!

Vaše továrna na vzdělávání sestavuje každého ze studentů ve stejném pořadí, nejprve tento jeho kus, pak další. Jednotky jsou hodnoceny podle toho, jak se pohybují po úsečce; standardy (nejčastěji objem učiva k zapamatování) jsou vysoké s malým prostorem pro odchylku. Ti, kteří neuspějí při inspekci, jsou zastaveni ve výrobním procesu. Ti, kteří projdou, dostanou osvědčení a jsou vysláni k prodeji na trh.

Co se stane s vadnými jednotkami, selhávajícími při kontrole algebry? Nebo s těmi, které nevyhoví požadavkům národního kurikula pro jazyk? Ty jednotky, vyžadující opakovanou, zdlouhavou analýzu technických, obrazových a konotativních významů izolovaných pasáží:

„Citujte silné, důkladné textové důkazy, které podporují analýzu toho, co text výslovně říká, a závěry vycházející z textu.“ (Národní kurikulum RL10.1)

Dávám vám „za 5“, za to, že zabíjíte učení. Přicházíme k vašim branám s neukojitelnou zvědavostí na čtení a řešení hádanek, na pastelky a jejich sílu vytvářet světy, které si představujeme. Chceme se naučit to kouzlo, jak 26 písmen abecedy uspořádat tak, aby vyprávěla tolik příběhů, kolik je lidí na světě. Chceme s ostatními spolupracovat na řešení problémů. Místo toho je škola rigidní: „Posaďte se a buďte zticha.“ „Dokončete svůj pracovní list.“ „Až s tím skončíte, čeká na vás dalších 50 příkladů.“

Nemůžeme se zde učit děláním – žádný společný brainstorming nápadů, aplikace v praxi, chybování a opakování pokusů. Projekty se občas posílají domů. Pokud mají naši rodiče čas a peníze, většinou je pro nás udělají, takže můžeme získat „za 1“. Ti z nás, bez takového druhu rodičů, děláme práci sami a používáme věci, které najdeme doma. Ve škole pak vidíme, že náš projekt je hloupý a ošklivý ve srovnání s ostatními. Nenávidíme to a také sami sebe. Učitelé však nemají čas na projektové učení ve třídě, protože spolupráce, vynalézavost a vedení týmů nejsou „testovány“. (Školy by neměly výstupy, které jsou pro ně ze zákona povinné a státní úřady je očekávají a kontrolují. – pozn. red.)

Dávám vám „za 5“ za krádež času učitelů tím, že jim cpete hory obsahu určeného k testování. Ve vašem režimu nás učitelé nemají čas zapojit do kreativních lekcí navržených s využitím jejich znalostí. Udělali byste totéž lékaři? Hasiči? Pilotovi?

Čas ve třídě bychom neměli trávit přípravou na standardizované testy, připravenými a hodnocenými soukromými testovacími společnostmi vydělávajícími miliardy z mandátů korporací a státních úředníků. Dostáváte „za 5“ i za to, že se vzdáváte lobbistům a další „za 5“, že talentované učitele necháte odejít do důchodu s tím, že bylo v pořádku nutit nás drilovat se odpovědi na zbytečné otázky.

Bude to v testu?

Než s námi skončíte, nechceme mít nic společného se školami, nic jako je čtení a ověřitelná fakta. Mohla by být současná apatie vůči občanské angažovanosti, nezájem o pravdu a nízká volební účast výsledkem vašich výrobních vzdělávacích zařízení? Roky mechanického plnění bublin vzdělání a drilování, zabily náš zájem o všechno kromě sportu a Netflixu. Sotva můžeme mít zájem na zachování této demokracie.

Vaše učebnice (vytvořené „tajemným panelem odborníků“) nám připomínají, že Sumerové povstali z třetí dynastie Ur na konci 22. století př. n. l. Někdo musí těmto odborníkům říct o vynálezu Googlu. Všichni máme v kapsách smartphone. Ptejte se nás na něco provokativního – na něco, co nemůžeme vygooglit. Vyzkoušejte naše uvažování, ne naši paměť. Přicházeli jsme k vám zvědaví, hledět na chyby a slávu druhých. Historie je zapálený oheň. Jsme přirozeně přitahováni k jeho žáru. Vy nám však tento oheň obestavíte cihlami mechanické dřiny.

Ztrácíte nás. A co je horší, měníte naše lidství. Dvě třetiny mileniálů nevědí, co je Osvětim. Žijeme v éře rostoucího rasismu a antisemitismu, ale jistě, otestujte mě na náhodných, starověkých babylonských ediktech: Ukradne-li člověk vola, musí splatit… třicetinásobek jeho hodnoty? 40?

Chcete-li vychovávat soucitné a informované, zbavte se státního „jednorázového koše“ disponibilních informací.

Příběh Elieho Wiesela, přeživšího teenagera v táborech smrti nacistů – to je zlato. Pokud dáte učitelům čas, nechají nás přečíst si knihu o něm ve třídě, ne za domácí úkol, doma.

Národní studie amerického Ministerstva školství zjistila, že důvodem pro 80 procent předčasně ukončených středoškolských studií je algebra. Proč neexistují alternativní matematické cesty? Dříve budu vést L. A. filharmonii, než-li zvládnu trigonometrii. Méně, než čtvrtina pracujících Američanů používá matematiku nad rámec základních zlomků a procent. Myšlenka, že studium matematiky na vysoké úrovni je nezbytné pro kariérní úspěch, je neopodstatněná.

Členství v církvi Isaaca Newtona by mělo být volitelné, ne povinné. Pokud máte v úmyslu trénovat mozek, aby kriticky přemýšlel pomocí sekvenčních dovedností, nechte nás hrát sudoku, šachy nebo psát sonety v jambickém pentametru nebo pro ty, jejichž myšlení je nejostřejší, když jsou v pohybu – nabídněte přístup, při kterém se budou moci volně pohybovat. Existuje přece tolik disciplín vyžadujících hluboké ponoření a řešení problémů.

Vaše univerzální předpoklady pro akademický úspěch jsou přípravou na neúspěch.

Požadovat od všech studentů, aby zvládli totéž bez ohledu na jejich zájem, nadání a profesní ambice, je jako vyžadovat, aby všichni studenti zpívali árie „Die Fledermaus “ v perfektní němčině předtím, než se stanou obchodními zástupci. Studie Národního centra pro vzdělávání a ekonomiku z roku 2013 zjistila, že: „matematika, která nejvíce umožňuje studentům, aby byli úspěšní ve vysokoškolských kurzech, není matematika z vysokých škol, ale průměrná matematika ze střední školy, zejména aritmetika, poměr, proporce, výrazy a jednoduché rovnice.“ Algebra a počty jsou osvědčené zátarasy, zejména pro studenty s nízkými příjmy (nemohou si zaplatit nákladné přípravné testy a doučování). Přestaňte jednat jako snobi a nechte je zvolit si.

Vezměte politiky a zeptejte se jich: „Je tato lekce užitečná pro život? Je pravděpodobné, že bude nějakým smysluplným způsobem ovlivňovat životy studentů, které oni sami chtějí žít?“

To nejmenší, co můžete udělat hned teď, je dát nám průběžné vzdělávání v osobních financích. Co je to dividenda? Peníze? Centrální banka? Jak funguje složený úrok? Nemáme tušení.

Jsme příliš zaneprázdněni otroctvím nad slovními úlohami navrženými pro pány v kravatách z devatenáctého století: „Vzhledem k tomu, že náhodně vybraný muž má dvě děti, z nichž alespoň jedno je chlapec narozený v úterý, jaká je pravděpodobnost, že má dva chlapce?“

Odpověď zní: Nenávidíme vás!

Čas na radikální změnu byl včera. (Jdete pozdě. Máte skluz.) Technologie se vyvíjejí rychlostí blesku a vy nás necháte sedět v železné školní lavici po dědečkovi, kde nás drilujete z úloh na iPadu. Náš vzdělávací systém zabíjí učení, jedním standardizovaným testem po druhém.

Jste degradováni. Nepotřebujeme další reformátory, potřebujeme inovátory. Víte, jak Lorax mluví za stromy? Ted Dintersmith hovoří za studenty. Přečtěte si, co říká, a podívejte se na jeho velmi oceňovaný film na Sundance festivalu, Most Likely To Succeed. Uvidíte, co se stane, když se škola změní, nejen reformuje.

Učitelé mohou učit svým vášním. Studenti ožívají – zmizela frontální výuka, pryč jsou známky, nevyžádaná hodnocení. Studenti spolupracují na skutečných projektech. Děti jsou aktivní, participují, nejsou jen pasivními nádobami. Škola, která je zobrazena v tomto filmu, odmítla tovární osnovy a výsledek je vzrušující! Studenti zde nejsou zpracováváni hromadně. Matematická a verbální inteligence jsou považovány pouze za dva z mnoha druhů inteligencí. Je krásné sledovat, jak se dětem daří ve škole, která si cení jejich růstu, vývoje nad úspěchem.

Kdyby dnes žil mladý Achilles, zavolali byste jeho rodičům, králi Peleusovi a bohyni Thetis, abyste s nimi prodiskutovali problém jeho levé paty? Nebo byste mu nepřekáželi, moudře podporovali jeho silné stránky a rozvíjeli jeho potenciál být největším, nejodvážnějším válečníkem? Všichni nakonec zemřeme v bitvě, neztrácejme čas hledáním nedostatků.

Podepsaný,

„Nestandardní“

Original article: Drahá školo

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře. Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.

Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měli o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.

Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. zde, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“

Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.

Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.

Original article: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Každý rodič ví, jak velké změny v rozvoji a samostatnosti malého dítěte přináší pouhý rok. Zatímco roční dítko stěží chodí, dvouleté už vám klidně uteče. Čtyřletý prcek se nezastaví, stále něco vymýšlí a nepřestává se ptát proč, zatímco v pěti letech už zvládne nějakou dobu sedět a poslouchat.

Rostoucí nároky vs. lidské chování

Děti se nezměnily, ale naše nároky na ně ano. Během pouhé generace se snížil věk, kdy děti začínají chodit do školy, a narostl čas, který tam tráví. Stále častěji chceme po malých dětech vědomosti a dovednosti, které mohou vysoce převyšovat jejich vývojové schopnosti.

V roce 1998 očekávalo 31 % učitelů, že se děti naučí číst už ve školce. V roce 2010 to bylo 80 % učitelů. Dnes se očekává automaticky, že děti začnou se čtením ve školce a bez problémů budou číst hned záhy. A to navzdory výzkumům, které ukazují, že pokud děti do čtení nutíme příliš brzy, přináší to více negativ než pozitiv.

Ve zprávě Čtení ve školce: málo výhod, velká rizika upozorňují profesorka Nancy Carlsson-Paige a její spolupracovníci na možná rizika příliš brzkého čtení:

Když na děti klademe vzdělávací nároky, které nejsou přiměřené jejich stupni vývoje nebo v souladu s jejich vzdělávacími potřebami a kulturou, může to v nich vyvolávat negativní pocity jako je pocit nedostatečnost, úzkost a zmatek.

Škola je v pořádku, to děti nestíhají

Obviňujeme děti, místo abychom si uvědomili, že problém je ve vzdělávání. Dnešní děti, které nečtou do stanovené doby, běžně získávají nálepku žáků, kteří jsou ve čtení pozadu. A vyslouží si úkoly navíc, aby své spolužáky rychle dohnali. Protože ve škole se očekává, že jsou všechny děti stejné. Pokud neposlouchají učitele, často se zatoulají v myšlenkách nebo se příliš vrtí na židli, snadno se dostanou do škatulky dětí s poruchou pozornosti nebo hyperaktivitou. A až děsivě často jsou jim předepisována silná psychofarmaka.

Americká centra pro kontrolu a prevenci onemocnění (CDC) udávají, že přibližně 11 procentům dětí mezi čtvrtým a sedmnáctým rokem je diagnostikována ADHD. Tohle číslo se mezi lety 2003-2004 a 2011-2012 zvýšilo o 42 %, přičemž většině diagnostikovaných dětí byla předepsána medikace. Pravděpodobně ještě znepokojivější je, že třetině diagnostikovaných dětí bylo méně než šest let. (V ČR je ADHD dle Asociace dětské a dorostové psychiatrie diagnostikována 4-6% dětí – pozn. SU.)

Přitom není nijak překvapivé, že když děti na dlouhé hodiny odtrhneme od jejich rodin, umístíme do nepřirozených učeben a očekáváme od nich, že budou splňovat standardizované učební plány plné testů, je to na mnoho z nich prostě moc.

„Děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD.“

Nové poznatky výzkumníků z Harvard Medical School potvrzují, že neselhávají děti, ale školy, do kterých je posíláme příliš brzy. Harvardští výzkumníci objevili, že děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD. Ve skutečnosti studie amerických škol ukázala, že u prvňáků, kteří dosáhli věku pro školní docházku těsně před jejím začátkem, byla o 30 % vyšší pravděpodobnost než u jejich starších spolužáků, že jim bude diagnostikována porucha pozornosti.

Vedoucí výzkumník z Harvardu, Timothy Layton, soudí: „Náš výzkum naznačuje, že mnoha dětem je porucha pozornosti diagnostikována a léčena zbytečně. Jde o děti, které jsou v první třídě v porovnání se svými staršími spolužáky jednoduše nezralé.“

Žádné překvapení

Ke zjištění, že dítě, kterému je čerstvě pět, je vývojově jinde než čerstvě šestileté dítě, nepotřebují rodiče studii výzkumníků z Harvardu. Místo toho by právě rodiče měli zpochybnit fungování školského systému a vzít věci do vlastních rukou.

Vzhledem k tomu, že na státní předškolní vzdělávání je kladen stále větší důraz, může být pro rodiče čím dál obtížnější dosáhnout toho, aby dítě mohlo nastoupit do školky později nebo dokonce vůbec. Například v Iowě snížili hranici pro povinnou předškolní docházku na čtyři roky. (Tento trend je patrný i v ČR, kde je od loňska kromě 9 let povinné školní docházky povinné také předškolní vzdělávání, a to poslední rok před nástupem dítěte do školy. „Přitvrzují“ i další státy, např. Francie se svou povinnou předškolní docházkou od 3 let. – pozn. SU.)

Bude na základě toho, jak město New York rozšiřuje předškolní program na všechny tříleté děti, následovat zákonem daná povinnost předškolní docházky pro všechny předškoláky? V pondělí vydalo newyorské ministerstvo školství oficiální zprávu rozebírající „systém rané péče pro děti od narození do pěti let“, na základě které budou mít vládní úředníci větší pravomoci k řízení učení a rozvoje v raném dětství.

To, že je školní vzdělávání čím dál tvrdší a zabírá větší část dětství, dětem ubližuje.

Mnoho z nich v tak nízkém věku nezvládá naplnit nerealistické nároky na jejich chování i znalosti. A mnoho z nich je diagnostikováno a medikováno kvůli poruchám a opožděním, která existují pouze v kontextu školního prostředí. Rodiče by se tomuto alarmujícímu trendu měli vzepřít tím, že své děti mimo povinnou školní docházku udrží déle nebo dokonce úplně.

Original article: Co se stane, když do školy posíláme příliš malé děti? Harvardská studie ukazuje rizika

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Její odpověď mě nepřekvapila. V Summerhillu je spousta dětí s nějakými diagnózami a nálepkami. Je to přirozené, neboť běžné školství si s takovými dětmi neví rady, a tak se takoví rebelové často ocitají právě ve svobodných školách.

Original article: ADHD a jiné diagnózy v Summerhillu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.