Zdroj: https://rerichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=746126

Original article: Patří koncept lidských práv do rukou států?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nalezne se však neurologické vysvětlení. Poskytnete mi léčbu, a více času na dokončení testu a kalkulačku. A lék… na můj snící mozek. „Budeš se cítit dobře: Podívej, jak jsi se přizpůsobil, jak milý jsi, jak nápomocný a jak rozumíš.“

Budu v údivu, jak hrozný musím být. Dali jste mi víc času, žvýkačku, moje poznámky k nahlížení, a přesto si nevedu líp než dřív. Tam, kde existovalo jen podezření (Jsem hlupák?), je nyní důkaz: šarlatová čísla 4, 5. Nenuťte mě, abych je nosil jako náramek nebo si je vyšil na košili, ale ani sundat je nemůžu. Jsou moje navždy.

„Snaž se víc! Pracuj tvrdě! Přitvrď ještě! Dávej pozor! Sedni si! Přestaň kreslit! Přestaň si broukat! Začni znova,“ říkáte.

Někdy dostanu dvojku, dokonce i jedničku. Ale ty taky nenávidím. Vidím, jak způsobují, že vaše tmavé, tupé oči jiskří, úplně se vznítí: „Podívejte všichni! On to dokáže. Prostě nás před tím jen zkoušel. Hurá!“ Bojím se vašeho nadšení. Jako obří pták mě svírá a unáší příliš blízko ke slunci. Ostatní jásají. Ale já nejsem šťastný. Nechci to, co přijde.

Pád.

Nemám rád vaše „za jedna“ ani vaše „za pět“. Pod výšinami jednoho leží propast druhého.

Všichni nepadají jako já, ale všichni se pádu bojí. Ti, kteří mají „nejdelší šňůru perel“, se bojí nejvíc. Vytvořil jsem si „postavení, pozici“. Zavěsil jsem vaši úzkost nad svou postel jako univerzitní banner. (Běž Úzkosti!) Tvoje nedůvěra je tady, těsně vedle mé, úhledně složená s mými tričky bez loga. Nebyl jsem si jistý, kam uložit vaše zklamání… mohlo by být někde tady na mém stole pod hromadou pošty, reklam a kupónů. Promiňte. Pokud jde o vaše sny o tom, kdo bych mohl a měl být … právník, jeden z těch úspěšných podnikatelů, slavný NĚKDO… mám ty sny právě tady na tomto místě a rád bych vám je vrátil zpátky. Konec konců jsou vaše.

Teď jsem na řadě já s rozdáváním čísel. Dávám vám „za 5“.

Vaše osnovy jsou nafouknuté podrobnostmi – jsou určeny k nácviku testování, nikoliv pro život mimo učebnu.

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže, do níž se máte postavit a mračit se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné „já“ pro vaše standardy, které by bylo možné posoudit, existuje pouze akt mého „stávání se“. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám v podobě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě prostě nenecháte vyvinout se. Je to buď: „Pospěš si! Nečteš ani nepočítáš včas!“ nebo „Stop! Nenaplňuješ standardy.“

Ne, já nezklamu. Vy zklamete, když mě donutíte vybrat si (z vašich vícečetných správných odpovědí) z toho, co básnířka myslela tím, když napsala, že… Přiveďte mi ji. Řeknu jí, co pro mě její báseň znamená, a ona vám řekne (a vy si to tajně zapíšete), že mám pravdu. Vyzývám vás. Běžte pro ni! Jmenuje se Sara Holbrook. Využili jste její báseň k měření mé inteligence a změřili jste ji špatně!

Vaše továrna na vzdělávání sestavuje každého ze studentů ve stejném pořadí, nejprve tento jeho kus, pak další. Jednotky jsou hodnoceny podle toho, jak se pohybují po úsečce; standardy (nejčastěji objem učiva k zapamatování) jsou vysoké s malým prostorem pro odchylku. Ti, kteří neuspějí při inspekci, jsou zastaveni ve výrobním procesu. Ti, kteří projdou, dostanou osvědčení a jsou vysláni k prodeji na trh.

Co se stane s vadnými jednotkami, selhávajícími při kontrole algebry? Nebo s těmi, které nevyhoví požadavkům národního kurikula pro jazyk? Ty jednotky, vyžadující opakovanou, zdlouhavou analýzu technických, obrazových a konotativních významů izolovaných pasáží:

„Citujte silné, důkladné textové důkazy, které podporují analýzu toho, co text výslovně říká, a závěry vycházející z textu.“ (Národní kurikulum RL10.1)

Dávám vám „za 5“, za to, že zabíjíte učení. Přicházíme k vašim branám s neukojitelnou zvědavostí na čtení a řešení hádanek, na pastelky a jejich sílu vytvářet světy, které si představujeme. Chceme se naučit to kouzlo, jak 26 písmen abecedy uspořádat tak, aby vyprávěla tolik příběhů, kolik je lidí na světě. Chceme s ostatními spolupracovat na řešení problémů. Místo toho je škola rigidní: „Posaďte se a buďte zticha.“ „Dokončete svůj pracovní list.“ „Až s tím skončíte, čeká na vás dalších 50 příkladů.“

Nemůžeme se zde učit děláním – žádný společný brainstorming nápadů, aplikace v praxi, chybování a opakování pokusů. Projekty se občas posílají domů. Pokud mají naši rodiče čas a peníze, většinou je pro nás udělají, takže můžeme získat „za 1“. Ti z nás, bez takového druhu rodičů, děláme práci sami a používáme věci, které najdeme doma. Ve škole pak vidíme, že náš projekt je hloupý a ošklivý ve srovnání s ostatními. Nenávidíme to a také sami sebe. Učitelé však nemají čas na projektové učení ve třídě, protože spolupráce, vynalézavost a vedení týmů nejsou „testovány“. (Školy by neměly výstupy, které jsou pro ně ze zákona povinné a státní úřady je očekávají a kontrolují. – pozn. red.)

Dávám vám „za 5“ za krádež času učitelů tím, že jim cpete hory obsahu určeného k testování. Ve vašem režimu nás učitelé nemají čas zapojit do kreativních lekcí navržených s využitím jejich znalostí. Udělali byste totéž lékaři? Hasiči? Pilotovi?

Čas ve třídě bychom neměli trávit přípravou na standardizované testy, připravenými a hodnocenými soukromými testovacími společnostmi vydělávajícími miliardy z mandátů korporací a státních úředníků. Dostáváte „za 5“ i za to, že se vzdáváte lobbistům a další „za 5“, že talentované učitele necháte odejít do důchodu s tím, že bylo v pořádku nutit nás drilovat se odpovědi na zbytečné otázky.

Bude to v testu?

Než s námi skončíte, nechceme mít nic společného se školami, nic jako je čtení a ověřitelná fakta. Mohla by být současná apatie vůči občanské angažovanosti, nezájem o pravdu a nízká volební účast výsledkem vašich výrobních vzdělávacích zařízení? Roky mechanického plnění bublin vzdělání a drilování, zabily náš zájem o všechno kromě sportu a Netflixu. Sotva můžeme mít zájem na zachování této demokracie.

Vaše učebnice (vytvořené „tajemným panelem odborníků“) nám připomínají, že Sumerové povstali z třetí dynastie Ur na konci 22. století př. n. l. Někdo musí těmto odborníkům říct o vynálezu Googlu. Všichni máme v kapsách smartphone. Ptejte se nás na něco provokativního – na něco, co nemůžeme vygooglit. Vyzkoušejte naše uvažování, ne naši paměť. Přicházeli jsme k vám zvědaví, hledět na chyby a slávu druhých. Historie je zapálený oheň. Jsme přirozeně přitahováni k jeho žáru. Vy nám však tento oheň obestavíte cihlami mechanické dřiny.

Ztrácíte nás. A co je horší, měníte naše lidství. Dvě třetiny mileniálů nevědí, co je Osvětim. Žijeme v éře rostoucího rasismu a antisemitismu, ale jistě, otestujte mě na náhodných, starověkých babylonských ediktech: Ukradne-li člověk vola, musí splatit… třicetinásobek jeho hodnoty? 40?

Chcete-li vychovávat soucitné a informované, zbavte se státního „jednorázového koše“ disponibilních informací.

Příběh Elieho Wiesela, přeživšího teenagera v táborech smrti nacistů – to je zlato. Pokud dáte učitelům čas, nechají nás přečíst si knihu o něm ve třídě, ne za domácí úkol, doma.

Národní studie amerického Ministerstva školství zjistila, že důvodem pro 80 procent předčasně ukončených středoškolských studií je algebra. Proč neexistují alternativní matematické cesty? Dříve budu vést L. A. filharmonii, než-li zvládnu trigonometrii. Méně, než čtvrtina pracujících Američanů používá matematiku nad rámec základních zlomků a procent. Myšlenka, že studium matematiky na vysoké úrovni je nezbytné pro kariérní úspěch, je neopodstatněná.

Členství v církvi Isaaca Newtona by mělo být volitelné, ne povinné. Pokud máte v úmyslu trénovat mozek, aby kriticky přemýšlel pomocí sekvenčních dovedností, nechte nás hrát sudoku, šachy nebo psát sonety v jambickém pentametru nebo pro ty, jejichž myšlení je nejostřejší, když jsou v pohybu – nabídněte přístup, při kterém se budou moci volně pohybovat. Existuje přece tolik disciplín vyžadujících hluboké ponoření a řešení problémů.

Vaše univerzální předpoklady pro akademický úspěch jsou přípravou na neúspěch.

Požadovat od všech studentů, aby zvládli totéž bez ohledu na jejich zájem, nadání a profesní ambice, je jako vyžadovat, aby všichni studenti zpívali árie „Die Fledermaus “ v perfektní němčině předtím, než se stanou obchodními zástupci. Studie Národního centra pro vzdělávání a ekonomiku z roku 2013 zjistila, že: „matematika, která nejvíce umožňuje studentům, aby byli úspěšní ve vysokoškolských kurzech, není matematika z vysokých škol, ale průměrná matematika ze střední školy, zejména aritmetika, poměr, proporce, výrazy a jednoduché rovnice.“ Algebra a počty jsou osvědčené zátarasy, zejména pro studenty s nízkými příjmy (nemohou si zaplatit nákladné přípravné testy a doučování). Přestaňte jednat jako snobi a nechte je zvolit si.

Vezměte politiky a zeptejte se jich: „Je tato lekce užitečná pro život? Je pravděpodobné, že bude nějakým smysluplným způsobem ovlivňovat životy studentů, které oni sami chtějí žít?“

To nejmenší, co můžete udělat hned teď, je dát nám průběžné vzdělávání v osobních financích. Co je to dividenda? Peníze? Centrální banka? Jak funguje složený úrok? Nemáme tušení.

Jsme příliš zaneprázdněni otroctvím nad slovními úlohami navrženými pro pány v kravatách z devatenáctého století: „Vzhledem k tomu, že náhodně vybraný muž má dvě děti, z nichž alespoň jedno je chlapec narozený v úterý, jaká je pravděpodobnost, že má dva chlapce?“

Odpověď zní: Nenávidíme vás!

Čas na radikální změnu byl včera. (Jdete pozdě. Máte skluz.) Technologie se vyvíjejí rychlostí blesku a vy nás necháte sedět v železné školní lavici po dědečkovi, kde nás drilujete z úloh na iPadu. Náš vzdělávací systém zabíjí učení, jedním standardizovaným testem po druhém.

Jste degradováni. Nepotřebujeme další reformátory, potřebujeme inovátory. Víte, jak Lorax mluví za stromy? Ted Dintersmith hovoří za studenty. Přečtěte si, co říká, a podívejte se na jeho velmi oceňovaný film na Sundance festivalu, Most Likely To Succeed. Uvidíte, co se stane, když se škola změní, nejen reformuje.

Učitelé mohou učit svým vášním. Studenti ožívají – zmizela frontální výuka, pryč jsou známky, nevyžádaná hodnocení. Studenti spolupracují na skutečných projektech. Děti jsou aktivní, participují, nejsou jen pasivními nádobami. Škola, která je zobrazena v tomto filmu, odmítla tovární osnovy a výsledek je vzrušující! Studenti zde nejsou zpracováváni hromadně. Matematická a verbální inteligence jsou považovány pouze za dva z mnoha druhů inteligencí. Je krásné sledovat, jak se dětem daří ve škole, která si cení jejich růstu, vývoje nad úspěchem.

Kdyby dnes žil mladý Achilles, zavolali byste jeho rodičům, králi Peleusovi a bohyni Thetis, abyste s nimi prodiskutovali problém jeho levé paty? Nebo byste mu nepřekáželi, moudře podporovali jeho silné stránky a rozvíjeli jeho potenciál být největším, nejodvážnějším válečníkem? Všichni nakonec zemřeme v bitvě, neztrácejme čas hledáním nedostatků.

Podepsaný,

„Nestandardní“

Original article: Drahá školo

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Byl teprve v páté třídě a už byl přesvědčen, že je hloupý. „Proč musím mít učitele?“ „Angličtina je hloupá a matoucí.“ „Kolik dalších cvičení musím udělat?“ Byla jsem najatá, jako ruka placená za to, že s ním několikrát týdně sedím. Jakmile se dostal ze školy domů, měla jsem za úkol pomoci mu porozumět, dát smysl nesmyslům. A někdy to šlo. Ale mnohokrát jsem nedokázala ospravedlnit legitimitu nekonečných projektů, dokumentů a práce.

Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vynalézt místa, kde děti dostanou zpět své životy.

Stala jsem se vzdělavatelem, abych pozitivně ovlivňovala životy. Obzvláště mě přitahovaly děti, které bojovaly. Ty, které přicházely do školy přetíženy situací v rodinách. Ty, které přicházely do školy, aby se zbavily rodinných sporů a snědly dvě jídla denně. Ty, které byly „vychované ulicí“, chytré a silné, ale poražené „školním přístupem“, způsobem práce a školními učebními osnovami. Myslím, že jsem byla přitahována k těmto typům studentů ze dvou důvodů:

První: Od mládí jsem byla svědkem toho, jak jeden z mých bratrů bojuje ve škole. Akademický stres, negativní interakce se zaměstnanci, dohadování se s rodiči o školní práci a docházka do školy obecně, plus špatné známky, které ho zavedly na sestupnou spirálu. V 16 letech odešel ze školy. To bylo v roce 1985. Bylo mi 12 a byla jsem k smrti vyděšená. Co bude s mladým člověkem bez vzdělání? Co se stane z jeho života? Jeho boje ve škole (a jeho život obecně) byly nakonec impulsem pro mou kariéru ve speciálním vzdělávání. Věděla jsem, že musí existovat lepší způsob, jak pracovat s dětmi jako on. Chtěla jsem, aby bojující děti, i přes své obtíže ve škole, věděly, že mají své místo na tomto světě.

Druhý: Líbila se mi ta výzva.

Hrdě oznamuji, že jsem pozitivně ovlivnila životy dětí. V učebnách a u kuchyňských stolů po škole. Pomohla jsem rodinám změnit jejich očekávání a postoje k procesu učení, aby se z nich staly obhájci vlastních dětí místo jejich protivníků. Pomohla jsem studentům a jejich rodičům navázat partnerství se zaměstnanci školy a vyvinula jsem způsoby, jak učit zábavně a poutavě. Žila jsem pro okamžiky, kdy se oči studentů rozzářily. Vyrazila jsem na pomoc a udělala jsem to, co jsem cítila, že je třeba. Pravidelně jsem vnímala výzvy a překonávala je. Abych si nakonec uvědomila, že jsem tím vším také zároveň studentům ubližovala.

Účastí na systému, který snižuje hodnotu dítěte na jedno z pěti čísel, jsem neúmyslně udržovala poselství, že výkon a výsledky jsou důležitější než lidskost.

Temnou stránkou povinné školní docházky je, že se od dětí očekává, že přicházejí do škol s myslí připravenou učit se z výuky, a také se očekává, že u dveří zanechají pocity a emoční zátěže. Od dětí se žádá, aby se od sebe oddělily. Aby nevnímaly, aby se oddělily od své myslící mysli, od své cítící mysli a odvahy a aby ignorovaly svůj vnitřní svět ve prospěch vnějšího prostředí, které je tu „pro jejich vlastní dobro.“

Každý, kdo kdy ve škole byl, to může doložit. Prostředí tam mohou být mocenská, ovládající, nepružná a nedostatečně vybavená zdroji (včetně lidí, připravených soucitně řešit složitosti každého dítěte), které dají dětem opodstatnění ve škole být.

Trvalo roky, ne měsíce, a stálo to mnoho frustrovaných dětí, abych začala být frustrovaná já a vyčerpaná z té vytoužené instituce, kterou nazýváme školou, a ze všech těch způsobů, kterými zúčastněné osoby nevědomě (nebo vědomě) oddělují děti od sebe sama a od světa.

Stres narušuje učení a paměť. Duševní zdraví je negativně ovlivněno pocitem beznaděje, nejistoty a rizikem násilí. Národní aliance pro duševní nemoci (NAMI) uvádí, že 50% všech psychických stavů s nimiž se lidé potýkají celý svůj život začínají mít své symptomy do věku 14 let a sebevražda je třetí hlavní příčinou úmrtí lidí ve věku 10–24 let.

Mohlo by na vině být místo, ve kterém nutíme děti, aby tam strávily většinu času svého vývoje? Mohlo by riziko násilí ve školách znamenat dodatečnou dávku stresu pro děti? Přispívá škola ke snížení svobody dítěte? Ke snížení možností učit se a pracovat volně s různými informacemi a pracovat s nimi tempem, které ctí jeho individualitu? Může nás posedlost dospělých konkurencí a výkonem na našich školách oproti soucitu, spolupráci a komunitě vést k budoucnosti, kde vládne zmatek?

Co kdybychom místo pěchování zvídavých, rozzářených dětí plných života do úzkých měřítek výkonu a úspěchu, poskytovali prostředí, kde budou moci vzkvétat? Místa, kde budou dospělí, kteří je podporují a ctí? Prostředí, kde jsou dobré mezilidské vztahy a soucit normou nikoli výjimkou?

Je všeobecně známo, že se děti vyvíjejí různým tempem a informace nečerpají stejným způsobem. Také víme, že emoční potřeby dětí se velmi liší i v závislosti na okolnostech mimo jejich kontrolu. Přesto se je snažíme standardizovat, až je narušen jejich unikátní rozvoj s poškozujícími důsledky. Nebo jak Anastasia Basil tak výmluvně uvádí ve své eseji „Dear School, Eff your Fs“:

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže vytvořená k tomu, abyste se do ní postavili a mračili se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné mé „já“ pro vaše standardy, jež by bylo možné posoudit, je zde jen akt mého stávání se. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám ve formě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě nenecháte prostě se vyvinout.

Co namísto neustálého spěchu nebo brždění dětí ve jménu vzdělání podpořit jedinečný vznik každého jednotlivce?

V krásné knize inspiračních citátů Oprah Winfreyové, The Path Made Clear, se píše: „Jak neuvěřitelný by byl svět, kdyby každý dělal přesně to, k čemu byl stvořen.“

Nebyli bychom všichni lepšími, kdyby naše děti vyrostly v pečujících prostředích, která by jim pomohla experimentovat a selhávat, testovat a vyzývat teorie a nápady, aby zjistily, k čemu přesně jsou a jsou-li dobré? Nepomohlo by lidstvu, kdybychom oslavovali silné stránky lidí namísto zaměření se na jejich slabosti? Nenavrhuji tím podporu slabostem v oblasti rozvoje, ale musíme upustit od třídění a značkování dětí podle toho, co nejsou schopny dělat dobře, oproti tomu, co jim přirozeně umožňuje zazářit. Dokážete si představit společnost plnou lidí, kteří si uvědomují své vlastní schopnosti a potenciál? Já ano.

Pokud je zdraví lidí pozitivně ovlivňováno tím, že jsme součástí komunity, produktivně jí přispíváme a realizujeme své vlastní schopnosti, jedním slovem: SPOJENÍM, potom poskytnout dětem prostor, kde se budou cítit ve spojení se sebou a s širší komunitou dává smysl a jeví se jako rozumná věc. Lidé, kteří se cítí spojeni a zastávají své dobrovolně zvolené role a berou na sebe z vlastní vůle povinnosti, které plní, jsou duševně zdravější. Proč je to tak těžké pochopit?

Uvědomuji si, že příčinami strastí světa není vinen jediný institucionální systém. Jsem však velmi dobře obeznámena s teorií vazby a dopadem ranných životních zkušeností na mozek dítěte. Vzhledem k enormnímu množství času, který děti tráví ve škole, školní prací nebo plánováním školních záležitostí během let, kdy jsou formovány, mají školy ve skutečnosti v ruce klíče k lepší budoucnosti. Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vytvořit místa, kde se dětem vrátí jejich životy. Věřím, že na tom závisí naše lidství.

Existují soucitní, loajální, chápající učitelé, ředitelé a zaměstnanci škol, kteří každý den odvádějí úžasnou práci, aby zajistili bezpečné prostředí pro všechny děti. Existují dospělí, kteří chtějí systém změnit a chtějí naslouchat výsledkům výzkumů mozku, které tvrdí, že děti ve stresu nemohou aktivovat svou prefrontální kůru, a proto se nemohou naučit nové informace.

Do tříd po celé Americe jsou zaváděny kurzy všímavosti (mindfulness), přinášející studentům nástroje ke snižování stresu. To vše je sice dobře zamýšleno, ale pokud samotná instituce bude nadále fungovat jako standardizační stroj zaměřený pouze na výkon a odměny, jedinečný potenciál dětí bude i nadále marněn ve prospěch vnějších opatření.

Přijetím celého dítěte, jeho těla i projevu vůle, můžeme zpomalit exponenciální růst diagnóz v oblasti psychického zdraví a můžeme dát dětem umožnit cestu úspěchu, odpovídající jejich potřebám, schopnostem a myšlení. Stručně řečeno: podpora sebepoznání dětí pomůže nám všem.

Original article: Uzdravená lidskost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Každý rodič ví, jak velké změny v rozvoji a samostatnosti malého dítěte přináší pouhý rok. Zatímco roční dítko stěží chodí, dvouleté už vám klidně uteče. Čtyřletý prcek se nezastaví, stále něco vymýšlí a nepřestává se ptát proč, zatímco v pěti letech už zvládne nějakou dobu sedět a poslouchat.

Rostoucí nároky vs. lidské chování

Děti se nezměnily, ale naše nároky na ně ano. Během pouhé generace se snížil věk, kdy děti začínají chodit do školy, a narostl čas, který tam tráví. Stále častěji chceme po malých dětech vědomosti a dovednosti, které mohou vysoce převyšovat jejich vývojové schopnosti.

V roce 1998 očekávalo 31 % učitelů, že se děti naučí číst už ve školce. V roce 2010 to bylo 80 % učitelů. Dnes se očekává automaticky, že děti začnou se čtením ve školce a bez problémů budou číst hned záhy. A to navzdory výzkumům, které ukazují, že pokud děti do čtení nutíme příliš brzy, přináší to více negativ než pozitiv.

Ve zprávě Čtení ve školce: málo výhod, velká rizika upozorňují profesorka Nancy Carlsson-Paige a její spolupracovníci na možná rizika příliš brzkého čtení:

Když na děti klademe vzdělávací nároky, které nejsou přiměřené jejich stupni vývoje nebo v souladu s jejich vzdělávacími potřebami a kulturou, může to v nich vyvolávat negativní pocity jako je pocit nedostatečnost, úzkost a zmatek.

Škola je v pořádku, to děti nestíhají

Obviňujeme děti, místo abychom si uvědomili, že problém je ve vzdělávání. Dnešní děti, které nečtou do stanovené doby, běžně získávají nálepku žáků, kteří jsou ve čtení pozadu. A vyslouží si úkoly navíc, aby své spolužáky rychle dohnali. Protože ve škole se očekává, že jsou všechny děti stejné. Pokud neposlouchají učitele, často se zatoulají v myšlenkách nebo se příliš vrtí na židli, snadno se dostanou do škatulky dětí s poruchou pozornosti nebo hyperaktivitou. A až děsivě často jsou jim předepisována silná psychofarmaka.

Americká centra pro kontrolu a prevenci onemocnění (CDC) udávají, že přibližně 11 procentům dětí mezi čtvrtým a sedmnáctým rokem je diagnostikována ADHD. Tohle číslo se mezi lety 2003-2004 a 2011-2012 zvýšilo o 42 %, přičemž většině diagnostikovaných dětí byla předepsána medikace. Pravděpodobně ještě znepokojivější je, že třetině diagnostikovaných dětí bylo méně než šest let. (V ČR je ADHD dle Asociace dětské a dorostové psychiatrie diagnostikována 4-6% dětí – pozn. SU.)

Přitom není nijak překvapivé, že když děti na dlouhé hodiny odtrhneme od jejich rodin, umístíme do nepřirozených učeben a očekáváme od nich, že budou splňovat standardizované učební plány plné testů, je to na mnoho z nich prostě moc.

„Děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD.“

Nové poznatky výzkumníků z Harvard Medical School potvrzují, že neselhávají děti, ale školy, do kterých je posíláme příliš brzy. Harvardští výzkumníci objevili, že děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD. Ve skutečnosti studie amerických škol ukázala, že u prvňáků, kteří dosáhli věku pro školní docházku těsně před jejím začátkem, byla o 30 % vyšší pravděpodobnost než u jejich starších spolužáků, že jim bude diagnostikována porucha pozornosti.

Vedoucí výzkumník z Harvardu, Timothy Layton, soudí: „Náš výzkum naznačuje, že mnoha dětem je porucha pozornosti diagnostikována a léčena zbytečně. Jde o děti, které jsou v první třídě v porovnání se svými staršími spolužáky jednoduše nezralé.“

Žádné překvapení

Ke zjištění, že dítě, kterému je čerstvě pět, je vývojově jinde než čerstvě šestileté dítě, nepotřebují rodiče studii výzkumníků z Harvardu. Místo toho by právě rodiče měli zpochybnit fungování školského systému a vzít věci do vlastních rukou.

Vzhledem k tomu, že na státní předškolní vzdělávání je kladen stále větší důraz, může být pro rodiče čím dál obtížnější dosáhnout toho, aby dítě mohlo nastoupit do školky později nebo dokonce vůbec. Například v Iowě snížili hranici pro povinnou předškolní docházku na čtyři roky. (Tento trend je patrný i v ČR, kde je od loňska kromě 9 let povinné školní docházky povinné také předškolní vzdělávání, a to poslední rok před nástupem dítěte do školy. „Přitvrzují“ i další státy, např. Francie se svou povinnou předškolní docházkou od 3 let. – pozn. SU.)

Bude na základě toho, jak město New York rozšiřuje předškolní program na všechny tříleté děti, následovat zákonem daná povinnost předškolní docházky pro všechny předškoláky? V pondělí vydalo newyorské ministerstvo školství oficiální zprávu rozebírající „systém rané péče pro děti od narození do pěti let“, na základě které budou mít vládní úředníci větší pravomoci k řízení učení a rozvoje v raném dětství.

To, že je školní vzdělávání čím dál tvrdší a zabírá větší část dětství, dětem ubližuje.

Mnoho z nich v tak nízkém věku nezvládá naplnit nerealistické nároky na jejich chování i znalosti. A mnoho z nich je diagnostikováno a medikováno kvůli poruchám a opožděním, která existují pouze v kontextu školního prostředí. Rodiče by se tomuto alarmujícímu trendu měli vzepřít tím, že své děti mimo povinnou školní docházku udrží déle nebo dokonce úplně.

Original article: Co se stane, když do školy posíláme příliš malé děti? Harvardská studie ukazuje rizika

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.