Zatím žádné komentáře

Uzdravená lidskost

Jeho oči říkaly, co chtělo křičet jeho srdce: „Tak jsem hotov s tímto nesmyslem!“ Podíval se na mě, když jsem si znovu pročítala zadání jeho domácího úkolu. Snažila jsem se působit povzbudivě a znít pozitivně, přestože jsem přesně věděla, jak se cítí, ale namísto soucitu jsem spřádala síť z frází: „Pojďme do toho! Nic se nedozvíš, když to nezkusíš!“ Když ho ani ty nechytly, připomněla jsem mu, že si může jít hrát, jakmile budeme hotovi s pracovními listy. To obvykle roztlačilo jeho tužku rychleji, ale nevedlo to k ničemu, co by umožnilo porozumění tématu.

Byl teprve v páté třídě a už byl přesvědčen, že je hloupý. „Proč musím mít učitele?“ „Angličtina je hloupá a matoucí.“ „Kolik dalších cvičení musím udělat?“ Byla jsem najatá, jako ruka placená za to, že s ním několikrát týdně sedím. Jakmile se dostal ze školy domů, měla jsem za úkol pomoci mu porozumět, dát smysl nesmyslům. A někdy to šlo. Ale mnohokrát jsem nedokázala ospravedlnit legitimitu nekonečných projektů, dokumentů a práce.

Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vynalézt místa, kde děti dostanou zpět své životy.

Stala jsem se vzdělavatelem, abych pozitivně ovlivňovala životy. Obzvláště mě přitahovaly děti, které bojovaly. Ty, které přicházely do školy přetíženy situací v rodinách. Ty, které přicházely do školy, aby se zbavily rodinných sporů a snědly dvě jídla denně. Ty, které byly „vychované ulicí“, chytré a silné, ale poražené „školním přístupem“, způsobem práce a školními učebními osnovami. Myslím, že jsem byla přitahována k těmto typům studentů ze dvou důvodů:

První: Od mládí jsem byla svědkem toho, jak jeden z mých bratrů bojuje ve škole. Akademický stres, negativní interakce se zaměstnanci, dohadování se s rodiči o školní práci a docházka do školy obecně, plus špatné známky, které ho zavedly na sestupnou spirálu. V 16 letech odešel ze školy. To bylo v roce 1985. Bylo mi 12 a byla jsem k smrti vyděšená. Co bude s mladým člověkem bez vzdělání? Co se stane z jeho života? Jeho boje ve škole (a jeho život obecně) byly nakonec impulsem pro mou kariéru ve speciálním vzdělávání. Věděla jsem, že musí existovat lepší způsob, jak pracovat s dětmi jako on. Chtěla jsem, aby bojující děti, i přes své obtíže ve škole, věděly, že mají své místo na tomto světě.

Druhý: Líbila se mi ta výzva.

Hrdě oznamuji, že jsem pozitivně ovlivnila životy dětí. V učebnách a u kuchyňských stolů po škole. Pomohla jsem rodinám změnit jejich očekávání a postoje k procesu učení, aby se z nich staly obhájci vlastních dětí místo jejich protivníků. Pomohla jsem studentům a jejich rodičům navázat partnerství se zaměstnanci školy a vyvinula jsem způsoby, jak učit zábavně a poutavě. Žila jsem pro okamžiky, kdy se oči studentů rozzářily. Vyrazila jsem na pomoc a udělala jsem to, co jsem cítila, že je třeba. Pravidelně jsem vnímala výzvy a překonávala je. Abych si nakonec uvědomila, že jsem tím vším také zároveň studentům ubližovala.

Účastí na systému, který snižuje hodnotu dítěte na jedno z pěti čísel, jsem neúmyslně udržovala poselství, že výkon a výsledky jsou důležitější než lidskost.

Temnou stránkou povinné školní docházky je, že se od dětí očekává, že přicházejí do škol s myslí připravenou učit se z výuky, a také se očekává, že u dveří zanechají pocity a emoční zátěže. Od dětí se žádá, aby se od sebe oddělily. Aby nevnímaly, aby se oddělily od své myslící mysli, od své cítící mysli a odvahy a aby ignorovaly svůj vnitřní svět ve prospěch vnějšího prostředí, které je tu „pro jejich vlastní dobro.“

Každý, kdo kdy ve škole byl, to může doložit. Prostředí tam mohou být mocenská, ovládající, nepružná a nedostatečně vybavená zdroji (včetně lidí, připravených soucitně řešit složitosti každého dítěte), které dají dětem opodstatnění ve škole být.

Trvalo roky, ne měsíce, a stálo to mnoho frustrovaných dětí, abych začala být frustrovaná já a vyčerpaná z té vytoužené instituce, kterou nazýváme školou, a ze všech těch způsobů, kterými zúčastněné osoby nevědomě (nebo vědomě) oddělují děti od sebe sama a od světa.

Stres narušuje učení a paměť. Duševní zdraví je negativně ovlivněno pocitem beznaděje, nejistoty a rizikem násilí. Národní aliance pro duševní nemoci (NAMI) uvádí, že 50% všech psychických stavů s nimiž se lidé potýkají celý svůj život začínají mít své symptomy do věku 14 let a sebevražda je třetí hlavní příčinou úmrtí lidí ve věku 10–24 let.

Mohlo by na vině být místo, ve kterém nutíme děti, aby tam strávily většinu času svého vývoje? Mohlo by riziko násilí ve školách znamenat dodatečnou dávku stresu pro děti? Přispívá škola ke snížení svobody dítěte? Ke snížení možností učit se a pracovat volně s různými informacemi a pracovat s nimi tempem, které ctí jeho individualitu? Může nás posedlost dospělých konkurencí a výkonem na našich školách oproti soucitu, spolupráci a komunitě vést k budoucnosti, kde vládne zmatek?

Co kdybychom místo pěchování zvídavých, rozzářených dětí plných života do úzkých měřítek výkonu a úspěchu, poskytovali prostředí, kde budou moci vzkvétat? Místa, kde budou dospělí, kteří je podporují a ctí? Prostředí, kde jsou dobré mezilidské vztahy a soucit normou nikoli výjimkou?

Je všeobecně známo, že se děti vyvíjejí různým tempem a informace nečerpají stejným způsobem. Také víme, že emoční potřeby dětí se velmi liší i v závislosti na okolnostech mimo jejich kontrolu. Přesto se je snažíme standardizovat, až je narušen jejich unikátní rozvoj s poškozujícími důsledky. Nebo jak Anastasia Basil tak výmluvně uvádí ve své eseji „Dear School, Eff your Fs“:

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže vytvořená k tomu, abyste se do ní postavili a mračili se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné mé „já“ pro vaše standardy, jež by bylo možné posoudit, je zde jen akt mého stávání se. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám ve formě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě nenecháte prostě se vyvinout.

Co namísto neustálého spěchu nebo brždění dětí ve jménu vzdělání podpořit jedinečný vznik každého jednotlivce?

V krásné knize inspiračních citátů Oprah Winfreyové, The Path Made Clear, se píše: „Jak neuvěřitelný by byl svět, kdyby každý dělal přesně to, k čemu byl stvořen.

Nebyli bychom všichni lepšími, kdyby naše děti vyrostly v pečujících prostředích, která by jim pomohla experimentovat a selhávat, testovat a vyzývat teorie a nápady, aby zjistily, k čemu přesně jsou a jsou-li dobré? Nepomohlo by lidstvu, kdybychom oslavovali silné stránky lidí namísto zaměření se na jejich slabosti? Nenavrhuji tím podporu slabostem v oblasti rozvoje, ale musíme upustit od třídění a značkování dětí podle toho, co nejsou schopny dělat dobře, oproti tomu, co jim přirozeně umožňuje zazářit. Dokážete si představit společnost plnou lidí, kteří si uvědomují své vlastní schopnosti a potenciál? Já ano.

Pokud je zdraví lidí pozitivně ovlivňováno tím, že jsme součástí komunity, produktivně jí přispíváme a realizujeme své vlastní schopnosti, jedním slovem: SPOJENÍM, potom poskytnout dětem prostor, kde se budou cítit ve spojení se sebou a s širší komunitou dává smysl a jeví se jako rozumná věc. Lidé, kteří se cítí spojeni a zastávají své dobrovolně zvolené role a berou na sebe z vlastní vůle povinnosti, které plní, jsou duševně zdravější. Proč je to tak těžké pochopit?

Uvědomuji si, že příčinami strastí světa není vinen jediný institucionální systém. Jsem však velmi dobře obeznámena s teorií vazby a dopadem ranných životních zkušeností na mozek dítěte. Vzhledem k enormnímu množství času, který děti tráví ve škole, školní prací nebo plánováním školních záležitostí během let, kdy jsou formovány, mají školy ve skutečnosti v ruce klíče k lepší budoucnosti. Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vytvořit místa, kde se dětem vrátí jejich životy. Věřím, že na tom závisí naše lidství.

Existují soucitní, loajální, chápající učitelé, ředitelé a zaměstnanci škol, kteří každý den odvádějí úžasnou práci, aby zajistili bezpečné prostředí pro všechny děti. Existují dospělí, kteří chtějí systém změnit a chtějí naslouchat výsledkům výzkumů mozku, které tvrdí, že děti ve stresu nemohou aktivovat svou prefrontální kůru, a proto se nemohou naučit nové informace.

Do tříd po celé Americe jsou zaváděny kurzy všímavosti (mindfulness), přinášející studentům nástroje ke snižování stresu. To vše je sice dobře zamýšleno, ale pokud samotná instituce bude nadále fungovat jako standardizační stroj zaměřený pouze na výkon a odměny, jedinečný potenciál dětí bude i nadále marněn ve prospěch vnějších opatření.

Přijetím celého dítěte, jeho těla i projevu vůle, můžeme zpomalit exponenciální růst diagnóz v oblasti psychického zdraví a můžeme dát dětem umožnit cestu úspěchu, odpovídající jejich potřebám, schopnostem a myšlení. Stručně řečeno: podpora sebepoznání dětí pomůže nám všem.

mm

Missy Willis

Missy Willis, vystudovala pedagogiku, je Unschoolingovým a Respektujícím rodičem dvou dětí, tvůrcem blogu Let'em Go Barefoot, kde publikuje o problémech souvisejících se sociální, emoční a fyzickou pohodu dětí a rodin.

Komentáře jsou uzavřeny .