Nalezne se však neurologické vysvětlení. Poskytnete mi léčbu, a více času na dokončení testu a kalkulačku. A lék… na můj snící mozek. „Budeš se cítit dobře: Podívej, jak jsi se přizpůsobil, jak milý jsi, jak nápomocný a jak rozumíš.“

Budu v údivu, jak hrozný musím být. Dali jste mi víc času, žvýkačku, moje poznámky k nahlížení, a přesto si nevedu líp než dřív. Tam, kde existovalo jen podezření (Jsem hlupák?), je nyní důkaz: šarlatová čísla 4, 5. Nenuťte mě, abych je nosil jako náramek nebo si je vyšil na košili, ale ani sundat je nemůžu. Jsou moje navždy.

„Snaž se víc! Pracuj tvrdě! Přitvrď ještě! Dávej pozor! Sedni si! Přestaň kreslit! Přestaň si broukat! Začni znova,“ říkáte.

Někdy dostanu dvojku, dokonce i jedničku. Ale ty taky nenávidím. Vidím, jak způsobují, že vaše tmavé, tupé oči jiskří, úplně se vznítí: „Podívejte všichni! On to dokáže. Prostě nás před tím jen zkoušel. Hurá!“ Bojím se vašeho nadšení. Jako obří pták mě svírá a unáší příliš blízko ke slunci. Ostatní jásají. Ale já nejsem šťastný. Nechci to, co přijde.

Pád.

Nemám rád vaše „za jedna“ ani vaše „za pět“. Pod výšinami jednoho leží propast druhého.

Všichni nepadají jako já, ale všichni se pádu bojí. Ti, kteří mají „nejdelší šňůru perel“, se bojí nejvíc. Vytvořil jsem si „postavení, pozici“. Zavěsil jsem vaši úzkost nad svou postel jako univerzitní banner. (Běž Úzkosti!) Tvoje nedůvěra je tady, těsně vedle mé, úhledně složená s mými tričky bez loga. Nebyl jsem si jistý, kam uložit vaše zklamání… mohlo by být někde tady na mém stole pod hromadou pošty, reklam a kupónů. Promiňte. Pokud jde o vaše sny o tom, kdo bych mohl a měl být … právník, jeden z těch úspěšných podnikatelů, slavný NĚKDO… mám ty sny právě tady na tomto místě a rád bych vám je vrátil zpátky. Konec konců jsou vaše.

Teď jsem na řadě já s rozdáváním čísel. Dávám vám „za 5“.

Vaše osnovy jsou nafouknuté podrobnostmi – jsou určeny k nácviku testování, nikoliv pro život mimo učebnu.

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže, do níž se máte postavit a mračit se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné „já“ pro vaše standardy, které by bylo možné posoudit, existuje pouze akt mého „stávání se“. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám v podobě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě prostě nenecháte vyvinout se. Je to buď: „Pospěš si! Nečteš ani nepočítáš včas!“ nebo „Stop! Nenaplňuješ standardy.“

Ne, já nezklamu. Vy zklamete, když mě donutíte vybrat si (z vašich vícečetných správných odpovědí) z toho, co básnířka myslela tím, když napsala, že… Přiveďte mi ji. Řeknu jí, co pro mě její báseň znamená, a ona vám řekne (a vy si to tajně zapíšete), že mám pravdu. Vyzývám vás. Běžte pro ni! Jmenuje se Sara Holbrook. Využili jste její báseň k měření mé inteligence a změřili jste ji špatně!

Vaše továrna na vzdělávání sestavuje každého ze studentů ve stejném pořadí, nejprve tento jeho kus, pak další. Jednotky jsou hodnoceny podle toho, jak se pohybují po úsečce; standardy (nejčastěji objem učiva k zapamatování) jsou vysoké s malým prostorem pro odchylku. Ti, kteří neuspějí při inspekci, jsou zastaveni ve výrobním procesu. Ti, kteří projdou, dostanou osvědčení a jsou vysláni k prodeji na trh.

Co se stane s vadnými jednotkami, selhávajícími při kontrole algebry? Nebo s těmi, které nevyhoví požadavkům národního kurikula pro jazyk? Ty jednotky, vyžadující opakovanou, zdlouhavou analýzu technických, obrazových a konotativních významů izolovaných pasáží:

„Citujte silné, důkladné textové důkazy, které podporují analýzu toho, co text výslovně říká, a závěry vycházející z textu.“ (Národní kurikulum RL10.1)

Dávám vám „za 5“, za to, že zabíjíte učení. Přicházíme k vašim branám s neukojitelnou zvědavostí na čtení a řešení hádanek, na pastelky a jejich sílu vytvářet světy, které si představujeme. Chceme se naučit to kouzlo, jak 26 písmen abecedy uspořádat tak, aby vyprávěla tolik příběhů, kolik je lidí na světě. Chceme s ostatními spolupracovat na řešení problémů. Místo toho je škola rigidní: „Posaďte se a buďte zticha.“ „Dokončete svůj pracovní list.“ „Až s tím skončíte, čeká na vás dalších 50 příkladů.“

Nemůžeme se zde učit děláním – žádný společný brainstorming nápadů, aplikace v praxi, chybování a opakování pokusů. Projekty se občas posílají domů. Pokud mají naši rodiče čas a peníze, většinou je pro nás udělají, takže můžeme získat „za 1“. Ti z nás, bez takového druhu rodičů, děláme práci sami a používáme věci, které najdeme doma. Ve škole pak vidíme, že náš projekt je hloupý a ošklivý ve srovnání s ostatními. Nenávidíme to a také sami sebe. Učitelé však nemají čas na projektové učení ve třídě, protože spolupráce, vynalézavost a vedení týmů nejsou „testovány“. (Školy by neměly výstupy, které jsou pro ně ze zákona povinné a státní úřady je očekávají a kontrolují. – pozn. red.)

Dávám vám „za 5“ za krádež času učitelů tím, že jim cpete hory obsahu určeného k testování. Ve vašem režimu nás učitelé nemají čas zapojit do kreativních lekcí navržených s využitím jejich znalostí. Udělali byste totéž lékaři? Hasiči? Pilotovi?

Čas ve třídě bychom neměli trávit přípravou na standardizované testy, připravenými a hodnocenými soukromými testovacími společnostmi vydělávajícími miliardy z mandátů korporací a státních úředníků. Dostáváte „za 5“ i za to, že se vzdáváte lobbistům a další „za 5“, že talentované učitele necháte odejít do důchodu s tím, že bylo v pořádku nutit nás drilovat se odpovědi na zbytečné otázky.

Bude to v testu?

Než s námi skončíte, nechceme mít nic společného se školami, nic jako je čtení a ověřitelná fakta. Mohla by být současná apatie vůči občanské angažovanosti, nezájem o pravdu a nízká volební účast výsledkem vašich výrobních vzdělávacích zařízení? Roky mechanického plnění bublin vzdělání a drilování, zabily náš zájem o všechno kromě sportu a Netflixu. Sotva můžeme mít zájem na zachování této demokracie.

Vaše učebnice (vytvořené „tajemným panelem odborníků“) nám připomínají, že Sumerové povstali z třetí dynastie Ur na konci 22. století př. n. l. Někdo musí těmto odborníkům říct o vynálezu Googlu. Všichni máme v kapsách smartphone. Ptejte se nás na něco provokativního – na něco, co nemůžeme vygooglit. Vyzkoušejte naše uvažování, ne naši paměť. Přicházeli jsme k vám zvědaví, hledět na chyby a slávu druhých. Historie je zapálený oheň. Jsme přirozeně přitahováni k jeho žáru. Vy nám však tento oheň obestavíte cihlami mechanické dřiny.

Ztrácíte nás. A co je horší, měníte naše lidství. Dvě třetiny mileniálů nevědí, co je Osvětim. Žijeme v éře rostoucího rasismu a antisemitismu, ale jistě, otestujte mě na náhodných, starověkých babylonských ediktech: Ukradne-li člověk vola, musí splatit… třicetinásobek jeho hodnoty? 40?

Chcete-li vychovávat soucitné a informované, zbavte se státního „jednorázového koše“ disponibilních informací.

Příběh Elieho Wiesela, přeživšího teenagera v táborech smrti nacistů – to je zlato. Pokud dáte učitelům čas, nechají nás přečíst si knihu o něm ve třídě, ne za domácí úkol, doma.

Národní studie amerického Ministerstva školství zjistila, že důvodem pro 80 procent předčasně ukončených středoškolských studií je algebra. Proč neexistují alternativní matematické cesty? Dříve budu vést L. A. filharmonii, než-li zvládnu trigonometrii. Méně, než čtvrtina pracujících Američanů používá matematiku nad rámec základních zlomků a procent. Myšlenka, že studium matematiky na vysoké úrovni je nezbytné pro kariérní úspěch, je neopodstatněná.

Členství v církvi Isaaca Newtona by mělo být volitelné, ne povinné. Pokud máte v úmyslu trénovat mozek, aby kriticky přemýšlel pomocí sekvenčních dovedností, nechte nás hrát sudoku, šachy nebo psát sonety v jambickém pentametru nebo pro ty, jejichž myšlení je nejostřejší, když jsou v pohybu – nabídněte přístup, při kterém se budou moci volně pohybovat. Existuje přece tolik disciplín vyžadujících hluboké ponoření a řešení problémů.

Vaše univerzální předpoklady pro akademický úspěch jsou přípravou na neúspěch.

Požadovat od všech studentů, aby zvládli totéž bez ohledu na jejich zájem, nadání a profesní ambice, je jako vyžadovat, aby všichni studenti zpívali árie „Die Fledermaus “ v perfektní němčině předtím, než se stanou obchodními zástupci. Studie Národního centra pro vzdělávání a ekonomiku z roku 2013 zjistila, že: „matematika, která nejvíce umožňuje studentům, aby byli úspěšní ve vysokoškolských kurzech, není matematika z vysokých škol, ale průměrná matematika ze střední školy, zejména aritmetika, poměr, proporce, výrazy a jednoduché rovnice.“ Algebra a počty jsou osvědčené zátarasy, zejména pro studenty s nízkými příjmy (nemohou si zaplatit nákladné přípravné testy a doučování). Přestaňte jednat jako snobi a nechte je zvolit si.

Vezměte politiky a zeptejte se jich: „Je tato lekce užitečná pro život? Je pravděpodobné, že bude nějakým smysluplným způsobem ovlivňovat životy studentů, které oni sami chtějí žít?“

To nejmenší, co můžete udělat hned teď, je dát nám průběžné vzdělávání v osobních financích. Co je to dividenda? Peníze? Centrální banka? Jak funguje složený úrok? Nemáme tušení.

Jsme příliš zaneprázdněni otroctvím nad slovními úlohami navrženými pro pány v kravatách z devatenáctého století: „Vzhledem k tomu, že náhodně vybraný muž má dvě děti, z nichž alespoň jedno je chlapec narozený v úterý, jaká je pravděpodobnost, že má dva chlapce?“

Odpověď zní: Nenávidíme vás!

Čas na radikální změnu byl včera. (Jdete pozdě. Máte skluz.) Technologie se vyvíjejí rychlostí blesku a vy nás necháte sedět v železné školní lavici po dědečkovi, kde nás drilujete z úloh na iPadu. Náš vzdělávací systém zabíjí učení, jedním standardizovaným testem po druhém.

Jste degradováni. Nepotřebujeme další reformátory, potřebujeme inovátory. Víte, jak Lorax mluví za stromy? Ted Dintersmith hovoří za studenty. Přečtěte si, co říká, a podívejte se na jeho velmi oceňovaný film na Sundance festivalu, Most Likely To Succeed. Uvidíte, co se stane, když se škola změní, nejen reformuje.

Učitelé mohou učit svým vášním. Studenti ožívají – zmizela frontální výuka, pryč jsou známky, nevyžádaná hodnocení. Studenti spolupracují na skutečných projektech. Děti jsou aktivní, participují, nejsou jen pasivními nádobami. Škola, která je zobrazena v tomto filmu, odmítla tovární osnovy a výsledek je vzrušující! Studenti zde nejsou zpracováváni hromadně. Matematická a verbální inteligence jsou považovány pouze za dva z mnoha druhů inteligencí. Je krásné sledovat, jak se dětem daří ve škole, která si cení jejich růstu, vývoje nad úspěchem.

Kdyby dnes žil mladý Achilles, zavolali byste jeho rodičům, králi Peleusovi a bohyni Thetis, abyste s nimi prodiskutovali problém jeho levé paty? Nebo byste mu nepřekáželi, moudře podporovali jeho silné stránky a rozvíjeli jeho potenciál být největším, nejodvážnějším válečníkem? Všichni nakonec zemřeme v bitvě, neztrácejme čas hledáním nedostatků.

Podepsaný,

„Nestandardní“

Original article: Drahá školo

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Byl teprve v páté třídě a už byl přesvědčen, že je hloupý. „Proč musím mít učitele?“ „Angličtina je hloupá a matoucí.“ „Kolik dalších cvičení musím udělat?“ Byla jsem najatá, jako ruka placená za to, že s ním několikrát týdně sedím. Jakmile se dostal ze školy domů, měla jsem za úkol pomoci mu porozumět, dát smysl nesmyslům. A někdy to šlo. Ale mnohokrát jsem nedokázala ospravedlnit legitimitu nekonečných projektů, dokumentů a práce.

Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vynalézt místa, kde děti dostanou zpět své životy.

Stala jsem se vzdělavatelem, abych pozitivně ovlivňovala životy. Obzvláště mě přitahovaly děti, které bojovaly. Ty, které přicházely do školy přetíženy situací v rodinách. Ty, které přicházely do školy, aby se zbavily rodinných sporů a snědly dvě jídla denně. Ty, které byly „vychované ulicí“, chytré a silné, ale poražené „školním přístupem“, způsobem práce a školními učebními osnovami. Myslím, že jsem byla přitahována k těmto typům studentů ze dvou důvodů:

První: Od mládí jsem byla svědkem toho, jak jeden z mých bratrů bojuje ve škole. Akademický stres, negativní interakce se zaměstnanci, dohadování se s rodiči o školní práci a docházka do školy obecně, plus špatné známky, které ho zavedly na sestupnou spirálu. V 16 letech odešel ze školy. To bylo v roce 1985. Bylo mi 12 a byla jsem k smrti vyděšená. Co bude s mladým člověkem bez vzdělání? Co se stane z jeho života? Jeho boje ve škole (a jeho život obecně) byly nakonec impulsem pro mou kariéru ve speciálním vzdělávání. Věděla jsem, že musí existovat lepší způsob, jak pracovat s dětmi jako on. Chtěla jsem, aby bojující děti, i přes své obtíže ve škole, věděly, že mají své místo na tomto světě.

Druhý: Líbila se mi ta výzva.

Hrdě oznamuji, že jsem pozitivně ovlivnila životy dětí. V učebnách a u kuchyňských stolů po škole. Pomohla jsem rodinám změnit jejich očekávání a postoje k procesu učení, aby se z nich staly obhájci vlastních dětí místo jejich protivníků. Pomohla jsem studentům a jejich rodičům navázat partnerství se zaměstnanci školy a vyvinula jsem způsoby, jak učit zábavně a poutavě. Žila jsem pro okamžiky, kdy se oči studentů rozzářily. Vyrazila jsem na pomoc a udělala jsem to, co jsem cítila, že je třeba. Pravidelně jsem vnímala výzvy a překonávala je. Abych si nakonec uvědomila, že jsem tím vším také zároveň studentům ubližovala.

Účastí na systému, který snižuje hodnotu dítěte na jedno z pěti čísel, jsem neúmyslně udržovala poselství, že výkon a výsledky jsou důležitější než lidskost.

Temnou stránkou povinné školní docházky je, že se od dětí očekává, že přicházejí do škol s myslí připravenou učit se z výuky, a také se očekává, že u dveří zanechají pocity a emoční zátěže. Od dětí se žádá, aby se od sebe oddělily. Aby nevnímaly, aby se oddělily od své myslící mysli, od své cítící mysli a odvahy a aby ignorovaly svůj vnitřní svět ve prospěch vnějšího prostředí, které je tu „pro jejich vlastní dobro.“

Každý, kdo kdy ve škole byl, to může doložit. Prostředí tam mohou být mocenská, ovládající, nepružná a nedostatečně vybavená zdroji (včetně lidí, připravených soucitně řešit složitosti každého dítěte), které dají dětem opodstatnění ve škole být.

Trvalo roky, ne měsíce, a stálo to mnoho frustrovaných dětí, abych začala být frustrovaná já a vyčerpaná z té vytoužené instituce, kterou nazýváme školou, a ze všech těch způsobů, kterými zúčastněné osoby nevědomě (nebo vědomě) oddělují děti od sebe sama a od světa.

Stres narušuje učení a paměť. Duševní zdraví je negativně ovlivněno pocitem beznaděje, nejistoty a rizikem násilí. Národní aliance pro duševní nemoci (NAMI) uvádí, že 50% všech psychických stavů s nimiž se lidé potýkají celý svůj život začínají mít své symptomy do věku 14 let a sebevražda je třetí hlavní příčinou úmrtí lidí ve věku 10–24 let.

Mohlo by na vině být místo, ve kterém nutíme děti, aby tam strávily většinu času svého vývoje? Mohlo by riziko násilí ve školách znamenat dodatečnou dávku stresu pro děti? Přispívá škola ke snížení svobody dítěte? Ke snížení možností učit se a pracovat volně s různými informacemi a pracovat s nimi tempem, které ctí jeho individualitu? Může nás posedlost dospělých konkurencí a výkonem na našich školách oproti soucitu, spolupráci a komunitě vést k budoucnosti, kde vládne zmatek?

Co kdybychom místo pěchování zvídavých, rozzářených dětí plných života do úzkých měřítek výkonu a úspěchu, poskytovali prostředí, kde budou moci vzkvétat? Místa, kde budou dospělí, kteří je podporují a ctí? Prostředí, kde jsou dobré mezilidské vztahy a soucit normou nikoli výjimkou?

Je všeobecně známo, že se děti vyvíjejí různým tempem a informace nečerpají stejným způsobem. Také víme, že emoční potřeby dětí se velmi liší i v závislosti na okolnostech mimo jejich kontrolu. Přesto se je snažíme standardizovat, až je narušen jejich unikátní rozvoj s poškozujícími důsledky. Nebo jak Anastasia Basil tak výmluvně uvádí ve své eseji „Dear School, Eff your Fs“:

Nevidíte, že má inteligence je neustále se měnící řeka? Není to louže vytvořená k tomu, abyste se do ní postavili a mračili se. Váš metr měří délku vašeho dosahu, ne hloubku mých schopností. Neexistuje žádné mé „já“ pro vaše standardy, jež by bylo možné posoudit, je zde jen akt mého stávání se. Jak můžete takovou věc změřit? Přicházím k vám ve formě kukly a vy na mě spěcháte nebo mě brzdíte, nikdy mě nenecháte prostě se vyvinout.

Co namísto neustálého spěchu nebo brždění dětí ve jménu vzdělání podpořit jedinečný vznik každého jednotlivce?

V krásné knize inspiračních citátů Oprah Winfreyové, The Path Made Clear, se píše: „Jak neuvěřitelný by byl svět, kdyby každý dělal přesně to, k čemu byl stvořen.“

Nebyli bychom všichni lepšími, kdyby naše děti vyrostly v pečujících prostředích, která by jim pomohla experimentovat a selhávat, testovat a vyzývat teorie a nápady, aby zjistily, k čemu přesně jsou a jsou-li dobré? Nepomohlo by lidstvu, kdybychom oslavovali silné stránky lidí namísto zaměření se na jejich slabosti? Nenavrhuji tím podporu slabostem v oblasti rozvoje, ale musíme upustit od třídění a značkování dětí podle toho, co nejsou schopny dělat dobře, oproti tomu, co jim přirozeně umožňuje zazářit. Dokážete si představit společnost plnou lidí, kteří si uvědomují své vlastní schopnosti a potenciál? Já ano.

Pokud je zdraví lidí pozitivně ovlivňováno tím, že jsme součástí komunity, produktivně jí přispíváme a realizujeme své vlastní schopnosti, jedním slovem: SPOJENÍM, potom poskytnout dětem prostor, kde se budou cítit ve spojení se sebou a s širší komunitou dává smysl a jeví se jako rozumná věc. Lidé, kteří se cítí spojeni a zastávají své dobrovolně zvolené role a berou na sebe z vlastní vůle povinnosti, které plní, jsou duševně zdravější. Proč je to tak těžké pochopit?

Uvědomuji si, že příčinami strastí světa není vinen jediný institucionální systém. Jsem však velmi dobře obeznámena s teorií vazby a dopadem ranných životních zkušeností na mozek dítěte. Vzhledem k enormnímu množství času, který děti tráví ve škole, školní prací nebo plánováním školních záležitostí během let, kdy jsou formovány, mají školy ve skutečnosti v ruce klíče k lepší budoucnosti. Naším cílem jako společnosti by nemělo být podporovat náš vzdělávací systém takový, jaký je, ale znovu vytvořit místa, kde se dětem vrátí jejich životy. Věřím, že na tom závisí naše lidství.

Existují soucitní, loajální, chápající učitelé, ředitelé a zaměstnanci škol, kteří každý den odvádějí úžasnou práci, aby zajistili bezpečné prostředí pro všechny děti. Existují dospělí, kteří chtějí systém změnit a chtějí naslouchat výsledkům výzkumů mozku, které tvrdí, že děti ve stresu nemohou aktivovat svou prefrontální kůru, a proto se nemohou naučit nové informace.

Do tříd po celé Americe jsou zaváděny kurzy všímavosti (mindfulness), přinášející studentům nástroje ke snižování stresu. To vše je sice dobře zamýšleno, ale pokud samotná instituce bude nadále fungovat jako standardizační stroj zaměřený pouze na výkon a odměny, jedinečný potenciál dětí bude i nadále marněn ve prospěch vnějších opatření.

Přijetím celého dítěte, jeho těla i projevu vůle, můžeme zpomalit exponenciální růst diagnóz v oblasti psychického zdraví a můžeme dát dětem umožnit cestu úspěchu, odpovídající jejich potřebám, schopnostem a myšlení. Stručně řečeno: podpora sebepoznání dětí pomůže nám všem.

Original article: Uzdravená lidskost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Školy se z tohoto hlediska na rozdíl od rodičů nacházejí v defenzivě, protože stále mají tendenci shazovat vinu na „náročné“ žáky a jejich rodiče. Rodičům se vytýká, že zaprvé špatně vychovávají své děti, a zadruhé, že jsou nadměrně kritičtí vůči práci učitelů a fungování školy. Obětním beránkem se případně mohou stát také politici a úředníci, kteří nedokáží vytvořit dobře fungující systém školství. To ukazuje, že škola stále nepřijímá odpovědnost za své jednání. Chtěl bych zdůraznit, že nyní hovořím o škole jako takové, nikoliv o učitelích. Mezi nimi lze najít mnoho skvělých a zapálených lidí, kteří jsou nešťastní ze současné situace. Naše školní kultura se prostě stala nesnesitelná. Jeden rakouský učitel řekl, že ve srovnání s dobou Marie Terezie je pouze jeden rozdíl: tehdy školy ničily žáky, ale dnes ještě navíc ničí učitele.

Kompetence při budování vztahů

Školy se ještě nenaučily brát na sebe svou část odpovědnosti. Místo toho zkostnatěly v roli kritika. Stěžují si na žáky, rodiče a politiky, odmítají jakoukoliv odpovědnost za své fungování. Stejně jako před třiceti lety se stále naříká na „náročné“ třídy, se kterými nechce nikdo pracovat, ale přece neexistuje nic takového jako náročná třída. Existují pouze špatné vztahy mezi učitelem a žákem.

Mohlo by se zdát, že za tímto postojem se skrývá obtížně pochopitelná arogance: já jako učitel jsem dokonalý a ostatní… Představme si, že by si šéf nějaké velké firmy stěžoval tímto způsobem na své zaměstnance. Kde by v tomto případě byla jeho osobní odpovědnost a vůdčí role?

Právě tento neodpovědný postoj školy je tím, co žáky bolí nejvíce. Za doby mého mládí bylo něčím normálním, že žáci museli brát na sebe celou vinu za všechny konflikty s učiteli. Jestliže si stěžovali doma, rodiče byli zpravidla na straně školy.

Větší kompetence učitelů v oblasti budování vztahů by byly prospěšné všem. Děti mají mnoho kompetencí, ale jedno od nich nelze vyžadovat: nejsou schopny brát na sebe odpovědnost za kvalitu komunikace s dospělými.

Samozřejmě, stává se, že když je dítě konfrontováno s dospělými, kteří se vyhýbají odpovědnosti, vstupuje do takového prázdného místa a zdánlivě přijímá vedení. Je to však role, kterou dostává proti své vůli a představuje pro něj velkou zátěž.

„Když nic jiného nefunguje, zkuste říct o sobě pravdu.“
– Jesper Juul

„Důvěřujme dětem, že udělají maximum, ale to neznamená, že budou vždy dělat to, co si myslíme, že by měly dělat.“
– Jesper Juul

Original article: Škola v defenzívě

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

S dopomocí se mi podařilo vypátrat školu v oblasti kolem Washingtonu, do které ten chlapec chodil. Když jsem zavolala ředitelce, byla z toho celá vyjevená. Řekla mi, že tento žák ve třídě hodně vyrušoval, ale smutně nevypadal.

Nepřekvapilo mě to. V rané pubertě se deprese může podobat vzteku nebo podrážděnosti, nebo ji okolí zamění za běžné výkyvy nálad. Jednala rychle, aby se žákovi nic nestalo. V době, kdy Centra pro kontrolu a prevenci chorob (CDC – Centers for Disease Control and prevention; přední národní institut Spojených států amerických pro veřejné zdraví, pozn. překl.) hlásí zvýšený výskyt sebevražd u dětí mezi 10-14 lety, nenechávají poskytovatelé vzdělávání nic náhodě.

„Když se bavíme o sebevraždách mladistvých, tak je to zpola o dětech v depresi a zpola o dětech impulzivních,“ říká Ken Ginsburg, dětský lékař zabývající se vývojem mladistvých v Children´s Hospital of Philadelphia a spoluzakladatel Centra pro komunikaci rodičů a mladistvých (www.parentandteen.com). „Děti v tomto věku ještě neumí tak přesně popsat své trápení jako starší mladiství, jejich vrstevníci jsou většinou méně vyspělí a nevědí, jak poznat příznaky, a taky nechtějí donášet.“

Jak vypadá dětská úzkost? Pravděpodobně ne tak, jak byste čekali.

„Když si to všechno spojíte, tak pochopíte, proč jsou rodiče často ti poslední, kteří se o utrpení svých dětí dozvědí,“ říká Cristina Conolly, koordinátorka poskytování psychologických služeb v Montgomery County Public Schools.

Děti, oproti dospělým, páchají sebevraždy v menší míře, ale přesto se jim za poslední dvě desetiletí  nevyhnulo zvýšení jejich četnosti. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) ve své zprávě uvedlo, že mezi lety 1999 až 2017 vzrostla míra sebevražd chlapců ve věku od 10 do 14 let z 1,9 sebevražd na 100 000 lidí na 3,3. Mezi dívkami se míra sebevražd zvýšila zhruba třikrát z 0,5 na 1,7 na 100 000 dětí. Vědci nedávno v časopise Pediatrics uvedli, že zatímco 50 % rodičů dětí ve věku 11 až17 let neví o tom, že jejich dítě pomýšlí na sebevraždu, mladší adolescenti častěji svou bolest popírají.

Connoly toho roku zavedla na každé střední škole ve svém okrsku preventivní program „Znaky sebevraždy“. Studenti se učí rozpoznat příznaky deprese, pečovat o přátele v nouzi a způsoby, jak sdělit své obavy dospělým.

Spolu s tím, jakou měrou se raketově zvýšila míra depresí a úzkostí, se komunity v rámci svých omezených zdrojů snaží uspokojovat potřeby dětí. Níže je šest způsobů, jak  rodiče a školy mohou spojit síly, aby zmírnili prudký nárůst počtu sebevražd mladistvých.

Udržujte otevřenou komunikaci

Rozhodující je oboustranná komunikace, kterou ale mohou zmařit racionální a emoční překážky. Poskytovatelé vzdělávání si mohou připadat nedostatečně způsobilí k tomu, aby mohli pomáhat sklíčeným studentům, nebo se mohou obávat spojit se s rodinou kvůli záležitostem nesouvisejícím se vzděláváním. Aby se učitelé v této roli cítili lépe, nabízejí jim mnohé školy kurzy zaměřené na duševní zdraví.

Jeden z programů Youth Mental Health First Aid (První pomoc pro duševní zdraví mladých) se spojil s nadací zpěvačky Lady Gaga Born This Way (Takto jsem se narodil, pozn. překl.), aby učili zaměstnance škol jak „rozeznat známky potíží s duševním zdravím nebo závislostí, jak navázat dialog a jak pomoci mladým lidem vyhledat odbornou pomoc a dosáhnout na komunitní zdroje“, říká Betsy Schwarz, která dohlíží na program pod záštitou Národní rady pro behaviorální zdraví (National Council for Behavioral Health).

I učitelé, kteří jsou připraveni pomoci, jsou na štíru s časem. „Chci, aby byly potřeby našich dětí uspokojeny, ale chci také, aby lidé pochopili, kolik mají každý den učitelé práce,“ říká Traci Townsend, ředitelka školy Silver Creek Middle School v Kensingtonu. Rodiče mohou pomoci. Aby se komunikace zlepšila, dejte najevo, že jste připraveni vyslechnout si i zneklidňující zprávy o vašem dítěti.

„Když zaujmete obviňující nebo defenzivní postoj, bude to na překážku sdílení klíčových informací jako výkyvy nálad mladého člověka, obavy vrstevníků či změny v akademickém výkonu studenta. Tyto informace mohou být klíčové pro zajištění  bezpečí studentů a ujištění, že léčba funguje tak, jak má,“  říká psycholožka Lisa Damour, autorka knihy Under Pressure: Confronting the Epidemic of Stress and Anxiety in Girls (Pod tlakem: Boj s epidemií stresu a úzkosti u dívek, pozn. překl.).

Transparentnost je na středních školách rozhodující, říká sociální pracovnice Amy Morin, autorka knihy 13 Things Mentally Strong Women Don´t Do (vyšlo česky pod názvem: „13 věcí, které psychicky silné ženy nedělají“, pozn. překl.).

„Jako naschvál začne komunikace váznout právě ve chvíli, kdy byste měli mít oči na šťopkách“, říká. „Napište do školy e-mail ve stylu: Všechno vypadá v pohodě, ale jak to vidíte vy? Buďte proaktivní a upozorněte školu v případě, že dítě potřebuje více podpory, ať už truchlí kvůli smrti někoho blízkého, přizpůsobuje se změnám v rodině či bojuje s depresí.

Susan Levine, výchovná poradkyně v Silver Creek, vidí posun k větší otevřenosti, ale je v tom háček. „Rodiče jsou upřímnější, ale děti jsou méně odolné. Když kamarád řekne dítěti dvacet hezkých věcí a jednu špatnou, tak můžeme napravováním strávit celý den.“

Sebeřízená hra jako priorita

Když se zkrátily přestávky a přibylo testů, zvýšil se počet poruch chování u dětí, říká Peter Gray, výzkumný profesor na Boston College a autor knihy Free to learn: Why unleashing the instinct to play will make our children happier,  more self-reliant, and better students for life (v češtině vyšlo jako „Svoboda učení: Jak nechat děti rozhodovat o svém vzdělávání“, pozn. překl.). Poznamenává, že příčina a důsledek jsou zřejmé; život bez her je depresivní.

„Děti jsou dnes jako vězni; pořád je někdo sleduje a ony cítí, že jim ubývá vlivu na vlastní životy, a kvůli tomu jsou náchylnější k depresi a úzkosti. Místo toho, aby si šly hrát, tak jsou často vystavovány soutěživému prostředí, které v nich vyvolává úzkost, že si neustále musí vydobývat místo v týmu nebo vyhrát hru.“

Gray je spoluzakladatelem webu Let Grow („Nech růst“, pozn. překl.) společně s Lenore Skenazy, zakladatelkou webu Free Range Kids („Svobodné děti“, pozn. překl.), který pomáhá komunitám vyzdvihnout důležitost volné hry. Michael Hynes, školní inspektor pro okrsek Patchogue-Medford (New York) nyní nabízí studentům základních a středních škol hodinu volné hry před začátkem vyučování. Říká k tomu: „Pracuji ve školství více než dvacet let a je to pomalu jako stříbrná kulka proti úzkosti a nervozitě. Děti jsou méně úzkostné, nervózní a sklíčené.“

I rodiče mohou pomoci. Mohou se zasadit o delší přestávky a doma dát přednost volné hře. Mohou pořádat víkendové sousedské sešlosti a posílat děti ven, aby si spolu mohly prostě hrát.

Určete pomocníky

Povzbuďte děti, aby si mohly samy pro sebe určit dospělého důvěrníka; může jim to usnadnit řešení krize, když se naučí vyhledání pomoci považovat za normální. Když vypadá některý z mých žáků zaražený, pozvu si ho na schůzku. Učitelé, kteří jsou ochotní pomáhat, se mohou také sami přihlásit. I učitelé nejspíš potřebují podporu, ale Morin zdůrazňuje, aby studenty neposílali za výchovným poradcem samotné. Předně, jak uvádí Asociace amerických výchovných poradců (American School Counselor Association), je poměr poradců ke studentům 1 na 406, takže poradce dotyčného nejspíš vůbec nezná. „Ti žáci nejspíš ani nevědí, co by měli říct, tak je tam doprovoďte a řekněte: Tohle jsem si vyslechl.“, říká Morin. „Když učitel řekne: Tohle dítě znám, není to fňukal, situace je taková a taková;  tak to už něco znamená.“

I rodiče se mohou snažit, aby jim děti a jejich přátelé důvěřovali. Ptejte se a projevujte upřímný zájem o jejich blaho. Když vaše dítě trpí, dejte mu najevo, že v tom není samo. Ginsburg doporučuje třeba tato slova: „Vidím, že opravdu nejsi ve své kůži a chci, abys věděl, že tomu tak nemusí být. Zasloužíš si cítit se ĺépe, bude ti lépe a já budu stát při tobě.“

Řešte drobnosti i „velké věci“

Může se zdát, že děti své obavy zveličují, ale i tak je berte vážně. Žáci druhého stupně prožívají silné emoce, ale mají úzkou perspektivu. „Každá maličkost jim může lehce připadat jako naléhavý případ,“ říká Ginsburg.

Červenou vlajku by ale měla zvednout například šikana, která je úzce spojena s myšlenkami na sebevraždu a  a pokusy o ní, říká Sameer Hinduja, spoluředitel Výzkumného centra pro kyberšikanu (Cyberbullying Research Center) a profesor kriminologie na Florida Atlantic University. Naslouchejte svým dětem, berte vážně jejich zkušenosti a zahrňte je do řešení problému. „I rodiče a učitelé, kteří to myslí dobře, by si měli dát pozor na sekundární viktimizaci, tedy aby neodpověděli necitelně nebo neodsekli, když už dospívající sebere dost odvahy na to, že jim vůbec přijde říct, co se děje.“.

Zůstaňte klidní, zúčastnění a neodsuzujte. Když dítě řekne: „Nenávidím se a chci umřít,“ neodpovídejte ve stylu: „Ale ty jsi přece tak skvělý v tomhle a v tamtom,“ říká psycholožka Mary Alvord, autorka knihy Conquer Negative Thinking for Teens (Jak porazit negativní myšlení, návod pro teenagery, pozn. překl.). Vytáhněte z nich: „Co se ti tento měsíc povedlo?“ Dejte na výběr: „Choval ses hezky k ostatním? Bylo s Tebou rodičům dobře?“

Alvord vytvořila program Resilience Building Program (Program na zvýšení odolnosti, pozn. překl.), který byl zaveden ve školách v oblastech Washington District a Maryland, aby si děti zvýšily pocit kontroly nad svým životem. „Řekněme, že se dítěti nepovedl test a je z toho rozrušené. Vysvětlujeme, že když se chová reaktivně, tak roztrhá papír nebo se rozpláče. Když se chová pasivně, tak to drží v sobě, ale tím to nezmizí. Když se ale zachová proaktivně, tak se třeba zeptá: Jak  můžu dostat kredity navíc? Můžu se příště líp připravit? Zeptejte se doma svých dětí: Které věci můžeš ovlivnit a které ne? Jak můžeš situaci vzít do svých rukou?“

Podporujte u dětí pocit sounáležitosti

Když děti přestoupí na druhý stupeň, vymění jednoho kmenového učitele za celý sbor. „Mohou se cítit odcizeně od učitelů v době, kdy víc než kdy dřív potřebují cítit blízkost i k jiným dospělým než k rodičům.“, říká Robert Dodd, ředitel Walt Whitman High School v Bethesdě.

V odpovědi na to některé školy upřednostňují budování vztahů. Školy White Oak and Argyle v Montgomery County zavedly Project Success (Projekt úspěch, pozn. překl.), aby umožnili některým šesťákům strávit polovinu školního dne ve škole s jedním učitelem a stejnou skupinou žáků. Ukazuje se, že to funguje skvěle, říká Dodd, který po mnoha letech v roli ředitele školy program zavedl. „Tyto děti ve větší míře cítí, že jsou pro učitele důležité a že jim jejich spolužáci chtějí pomáhat.“

Péče začíná shora a je nakažlivá, říká Traci Townsend. “Když vám záleží na vašich kolezích, přenášíte to i na děti. Častěji se stává, že si přisednete k osamocenému dítěti v jídelně a zeptáte se: Jak je? Kde jsou ostatní? Takto dávate najevo, že vám na druhém záleží.“

I rodiče mohou pomoci posílit vazby v komunitě. Seznamte se s rodinami ostatních žáků a domluvte se, že si budete předávat informace, ať už se dozvíte, že dítě rozdává své cennosti, mluví o smrti či odcizení se od kamarádů, prostě všechny známky vážných problémů.

Podpořte děti, ať se starají o sebe navzájem

Žáci na druhém stupni si myslí, že jsou špatnými kamarády, když prozradí, že jejich spolužák je „mimo“. „My je v tom podporujeme a zdůrazňujeme, že je důležitější zachránit něčí život,“ říká Connoly. „Odlož telefon, promluv si s ním a řekni, že pro něj chceš to nejlepší a že mu pomůžeš vyhledat pomoc.“ I rodiče mohou dát stejnou radu.

Děti mohou dokonce složit slib, že se zaměří na péči o duševní zdraví, říká poradkyně Mimi Darmstadter, předsedkyně rodičovské rady Stressbusters Committee (Spolek Krotitelů stresu, pozn. překl.) na škole Walt Whitman High School. Podvýbor PTSA (obdoba SRPŠ, pozn. překl.) se domluvil s představiteli škol na distribuci karet „Slib dobrého zdraví“, kterou mohl podepsat kterýkoli žák. Dodd doufá, že se mu podaří zdvojnásobit úsilí na prvním a druhém stupně škol, a rodiče mohou to samé dělat i doma. Zeptejte se svých dětí, jak by chtěly pečovat o sebe a o ostatní. Buďte jim dobrým vzorem v sebepéči a sebesoucitu a popište jim způsoby, jakými se vyrovnáváte s frustrací, smutkem nebo zklamáním.

„Rodiče a školy by měly úzce spolupracovat při zhodnocení sdílených norem jak přistupovat k rodičovství,“ říká Dodd. „Jsme zaměření výhradně na výkon, nebo jsme vzorem empatie, odolnosti a celkového zdraví?“

Autorka Phyllis L. Fagell je školní poradkyní v Sheridan School District (Arkansas), terapeutka v Chrysalis Group v Bethesdě a autorka knihy Middle School Matters (Základy střední školy, pozn. překl.). Bloguje na www.phyllisfagell.com, tweetuje na @pfagell.

Original article: Počet sebevražd mezi mladistvými narůstá. Jak mohou rodiče svým dětem pomoci?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Výuka je slovo, které má kolem sebe něco jako svatozář. Máme tendenci brát výuku jako altruismus. A pak přijde tohle: “Naučím tě lekci, kterou nikdy nezapomeneš, ty malej #@s#*&!”

Není tomu tak dávno, co bylo učení dětí víceméně synonymem pro bití dětí

V našich dějinách byly časy, kdy učení a vychovávání dětí bylo do značné míry synonymem jejich bití. Většina toho, co Bible například říká o vyučování dětí nějakým způsobem zahrnuje bití.  Zde je několik řádků z biblických Přísloví:

• „Své dítě učit kázni neváhej, dáš-li mu metlou, neumře! Když mu sám metlou nabiješ, jeho duši z pekla vytrhneš.“ (Přísloví 23:13-14)
• „Nerozumnost vězí v srdci dítěte, trestající metla ji však vyžene.“ (Přísloví 22:15)
• „Rány a modřiny uzdravují ze špatnosti, bití zasahuje hluboké útroby.“ (Přísloví 20:30)
• „Kdo šetří metlu, nenávidí své dítě, zavčas je trestá, kdo je miluje.“ (Přísloví 13:24)

Můj odhad je, že bibličtí autoři pochopili, že děti se učí samy bez výuky většiny dovedností a informací, které potřebují vědět, ale nenaučí se samy o sobě poslušnosti – ​​přinejmenším ne nezpochybnitelné a podřízené poslušnosti, jakou biblické a společenské příkazy vyžadovaly. Takže poslušnost musela být vyučována, a trestání bylo prostředkem k jejímu učení.

Církevní školy ze 17., 18. a 19. století, které sloužily jako modely pro následné státní povinné školy, byly jasně určeny jako nápravné instituce (viz Stručná historie vzdělávání). Byly postaveny na předpokladu, že děti jsou přirozeně hříšníky. Aby byly zachráněny jejich duše a přeměněny na dobré služebníky, musely se děti naučit potlačovat svoji vůli a poslouchat své nadřízené. Výslovně uvedeným účelem mnoha těchto škol bylo učit strachu z Boha, a jako pokračování pak učit strachu z učitelů, otců a dalších pozemských pánů. Jak jsem poznamenal v dřívějším příspěvku, jeden německý učitel hrdě zaznamenával všechny tělesné tresty, které udělil během 51 let výuky: „911 527 výprasků tyčí, 124 010 rákoskou, 20,989 pravítkem, 136,715 rukou, 10.235 úderů přes ústa, 7905 na ucho a 1 118 800 ran na hlavu.“

Možné, že by ten učitel, stejně jako autoři biblických Přísloví, tvrdil, že všechny tyto výprasky byly v dobré víře. Možná, že byly podávány čistě pro dobro dětí, a ne jako prostředek k uspokojení sadistické touhy. Možná každému úderu předcházelo prohlášení: „Bude mne to bolet více, než tebe, ale je to pro tvoje dobro.“ Hmmm …

Dokonce i dnes je poslušnost hlavním předmětem školství a trest je hlavním nástrojem pro jeho učení.

A co učení, které probíhá v moderních školách? Určitě jsme pokročili. Nebo ne?

Vyučování ve školách je stále především o poslušnosti. Děti se musí řídit školskými řády, do jejichž znění nemohou zasahovat, a musí plnit všechny pokyny (což jsou v reálu požadavky) učitelů. Musí plnit  své úkoly, a to v souladu s přesnými pokyny učitelů o tom, jak a kdy je mají dělat, bez ohledu na to, zda se tyto úkoly zdají být přiměřené či užitečné. Děti, které se v dnešní škole dostávají do problémů, jsou stále ty, které neposlouchají. Ve skutečnosti musí dnešní děti strávit mnohem větší část svého života poslušností k učitelům, než jakékoliv děti v minulosti. Zřídkakdy si to připouštíme, ale dnešní výuka ve školách je přinejmenším stejně tak o zlomení dětské vůle a přinucení dětí, aby se řídily vůlí učitele, jako tomu bylo v minulosti. Pokud jsou děti ve škole dnes příliš umíněné, tak je dokonce medikujeme různými léky.

Bití už dnes není obecně schvalovaným způsobem trestání ve školách (i když tělesný trest je stále povolen ve 20 amerických státech). Nyní jsou primárním nástrojem nátlaku školy známky. Učitelé, rodiče a společnost obecně vtloukají dětem do hlav myšlenku, že dobré známky jsou zásadní pro úspěch v životě. Potřebujete přinejmenším dostatečné známky, abyste mohli projít ve škole z jednoho stupně na druhý, a nakonec se z ní dostali. Potřebujete lepší známky, abyste se dostali na vysokou školu. Potřebujete nejlepší známky, abyste se dostali do některé z „nejlepších“ vysokých škol; a mnoho dětí má pocit, že pokud se nedostanou do jedné z těch „nejlepších“ vysokých škol, stanou se životním selháním a zklamáním pro všechny, kteří je znají. Znám děti, které by daleko raději dostaly výprask než dvojku. Brutalitu trestu soudí oko trestaného.

Hmm … Jsme opravdu mnohem humánnější v našich metodách vzdělávání, než jsme byli, když bití bylo normou? Možná se cítíme lépe, když dáváme dětem známky než výprasky, ale cítí se lépe děti? Vypadá to, že naše nová metoda trestání ve škole dnes vytváří více úzkosti, více deprese, více hněvu, více cynismu a více podvádění, než bití v minulosti. Dostali jste výprask, a tím to skončilo; ale známky a úzkost, kterou vytvářejí, nikdy nekončí, alespoň ne po dobu, co chodíte do školy. Ale pozor, nechci se vrátit k výpraskům. Jsem pro to, abychom pustili k vodě celý tento systém, jak ti, co četli mé předchozí příspěvky, nejspíš vědí.

Každé nucení k učení je agresivním činem

Nyní k otázce, která je obsažena v názvu této eseje: Kdy je vyučování agresivním činem? Moje odpověď je, že jakékoli vynucené učení je agresivním činem. Jakékoli učení, které student nechce, ale je na něm vynuceno, je agresivním činem. Jakékoli využití odměn nebo trestů, aby se studenti učili, je agresivním činem.

Proč říkám, že použití odměn, a to nejen použití trestů, je agresivním činem? Protože odměny jsou odměnami pouze pokud mohou být odmítnuty, a jejich neudělení se neodlišuje od trestu. Je dvojka za „dobrý výkon“ odměna nebo trest? Pro studenta, který cítí, že „zoufale potřebuje“ jedničku, je to trest. Cena pro vítěze je odměnou pro toho, kdo ji dostane, ale trestem pro toho, kdo ne. Někteří psychologové dlouho tvrdí, poměrně zjednodušeně, že odměna je dobrá a trest je špatný jako motivace ve výuce, ale pravdou je, že odměna a trest jsou dvě strany stejné mince. Nemůžete používat jeden bez druhého. Mrkev je odměnou pro toho, kdo ji dostane, ale trestem pro toho, kdo nedostane; rákoska je trestem pro toho, kdo jí dostane, ale odměnou pro toho, kdo ne.

Rád bych ujasnil, že nejsem proti veškerému používání trestů a odměn. Každá společnost tak či onak trestá ty, kteří porušují její základní pravidla. Nejsem proti trestu za zločiny. Dokonce i lovci-sběrači, kteří se tak zdráhají používat násilí, mají způsoby, jak potrestat lidi, kteří porušují základní pravidla své společnosti. Pokud se dospělý lovec-sběrač provede něco tabuizovaného – např. snaží se ostatním kolem rozkazovat, nebo mít sex s příbuzným prvního stupně či zadaným partnerem někoho jiného, nebo se odmítá podělit o jídlo či uhodí dítě – celá společenská skupina může ve shodě tuto osobu potrestat. První kolo trestu zahrnuje výsměch. Skupina bude hovořit nahlas, znevažujícím způsobem, mluvit o této osobě, nebo mohou vymýšlet a zpívat písně, jejichž cílem je osobu potupit. Posměch bude pokračovat, dokud nepřijde vhodná omluva a chování nebude napraveno. Pokud výsměch nefunguje, dalším krokem je ignorace. Lidé se budou chovat, jako by viník již neexistoval. To je přísný trest, a téměř vždy přináší nápravu pachatele, nebo způsobí, že opustí tlupu a zkusí své štěstí v tlupě jiné. Výsměch a ignorace jsou jednoznačně agresivní činy (i když nejsou násilnými činy), ale jsou to oprávněné agresivní činy, jejichž cílem je opravit vskutku antisociální chování.

To, proti čemu jsem já, je použití trestů a odměn v rámci vyučování dětí znalostem a dovednostem nebo v rámci jejich učení dodržování pravidel, která nemají nic společného se sociální spravedlností. Dítě, které ubližuje jiné osobě nebo poruší nějaké zásadní sociální pravidlo, za to může být potrestáno. To je ale úplně něco jiného, než trestání dítěte za to, že neudělalo to, co učitel požádal, nebo že nemá dnes (nebo tento rok) chuť věnovat se aritmetice.

Tresty jsou tak důkladně protkány se strukturou našeho vzdělávacího systému, že většina lidí si nedokáže představit jak tresty od vzdělávání oddělit. Mohou být odděleny jen radikálním krokem, který umožňuje dětem, aby se ujaly svého vlastního vzdělávání. Když k tomu dojde, učení se uskutečňuje pouze na žádost studenta, a pouze do té míry, do jaké to student žádá. Většina lidí v naší společnosti si myslí, že to nemůže fungovat; ale víme, že funguje pro děti v společnostech lovců-sběračů (viz tato esej); a víme, že to funguje i pro děti v naší společnosti, které navštěvují školy typu Sudbury nebo se vzdělávají v modelu domácího vzdělávání, který se jmenuje unschooling (viz tato esej). Trest je nevyhnutelný, když se domníváte, že je vaším úkolem naučit dítě něco, co se dítě učit nechce. Učitel, jehož trvalé zaměstnání závisí na tom, že jeho studenti absolvují státní zkoušku plnou otázek, které nevzbuzují u studentů žádný zájem, musí používat donucovací prostředky.

Použití trestu ve vyučování může způsobit, že učitel cítí hněv vůči dítěti, stejně jako dítě může cítit hněv vůči učiteli.

Mohli byste argumentovat, jako autor biblických přísloví, že trestání není čin agrese, pokud je trestající přesvědčen, že je to pro dobro trestaného, a necítí se agresivní nebo rozzlobený, když trestá. Předpokládám, že v tomto případě můžete říci, že je to agrese z pohledu toho, kdo je potrestán, ale ne od toho, kdo trestá. Máme tu tedy téma na přemýšlení. Je obecně možné trestat bez pocitu hněvu vůči tomu, kdo je trestán?

Již dříve jsem jako výzkumný pracovník provedl několik experimentů k učení v podmínkách stresu, což obnášelo dávání „středně bolestivých“ elektrických šoků krysám. Přesvědčil jsem sám sebe, že dávání těchto šoků za účelem získání vědeckých poznatků bude prospěšné. Ale když jsem experimenty prováděl, všiml jsem si něčeho zvláštního: Při dávání elektrických šoků krysám jsem cítil k těm krysám zlost! Když jsem prováděl s krysami experimenty, které nezahrnovaly trest, měl jsem krysy obecně rád; ale když jsem ta ubohá zvířata trestal elektrickými šoky, cítil jsem k nim zlost. Zlost k nim, ne k sobě, k osobě, která by si to možná i zasloužila. A pak, když jsem začal učit na vysoké škole, začal jsem si všímat, že se děje to samé. Cítil jsem hněv vůči studentům, kteří v mých kurzech dostávali špatné známky. Proč? Neudělali nic, čím by mi ublížili. A pak jsem si všiml, že to nejsem jen já. Moji kolegové také cítili a různými způsoby vyjadřovali hněv ke studentům, kterým dávali špatné známky. Špatné známky pocházejí ze špatných testů, nikoliv z jakéhokoli urážlivého chování vůči našim učitelům; tak proč by v nás měly vyvolávat hněv?

Existují různé způsoby, jak to vysvětlit, ale myslím, že to má co do činění se způsobem, jakým jsme se vyvinuli. Trest a hněv jsou propleteny v našich nervových systémech. Během našeho vývoje jako primátů jsme trestali především ty, kteří v nás vyvolávali vztek. Trestali jsme ty, kteří nás zraňovali; trestali jsme sexuální soupeře; trestali jsme ty, kteří vypadali, že chtějí uzurpovat naše postavení ve společenské hierarchii. Něco v mém nervovém systému říká, že když potrestám ty krysy nebo studenty (ať už šoky nebo pětkou), pak na ně musím být opravdu hodně naštvaný. Pokud neexistuje žádný skutečný důvod, proč bych se na ně měl naštvat, pak si v průběhu nějakého nevědomého procesu nějaký vytvořím. Neříkám, že se to děje vždycky, ale zdá se, že je v tom docela silná tendence.

Mám podezření, že tento účinek – ve kterém dávání špatných známek vyvolává hněv v učiteli stejně jako u žáka – se vyskytuje častěji, než je většina učitelů ochotna přiznat. Mám podezření, že to je také důvod, proč učitelé vyhoří. Domnívám se, že je to jedna z příčin kontradiktorního vztahu, který se tak často vyskytuje mezi učiteli a studenty na všech úrovních našeho vzdělávacího systému.

—-

A co myslíte vy? Je možné oddělit vzdělávání dětí od trestů? Je trest vždy agresivní nebo ne? Liší se odměna zásadně od trestu? Je moje hypotéza, že trest činí toho, kdo trestá, naštvaného na trestaného, (a ne jen naopak), divokou spekulací?

Original article: Lidská povaha výuky III: Kdy je vyučování aktem agrese?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Ve svém posledním příspěvku jsem shrnul výzkum, který naznačuje, že rané akademické vzdělávání vede k dlouhodobému poškození. Nyní se v tomto příspěvku budu více věnovat tomu, jakým způsobem k tomu může dojít.

Je užitečné rozlišovat mezi akademickými dovednostmi a intelektuálními dovednostmi – což bylo od sebe hezky odděleno v nedávném článku, který Lillian Katz zveřejnila za organizaci pro ochranu dětí Defending the Early Years.

Rozlišování mezi akademickými a intelektuálními dovednostmi. Proč by intelektuální měly předcházet akademickým?

Akademické dovednosti jsou obecně osvědčené prostředky organizování, zpracování nebo reakce na konkrétní kategorie informací za účelem dosažení určitých cílů. Pokud jde o čtení, tak tam akademické dovednosti zahrnují například schopnost pojmenovat písmena abecedy, vydávat zvuky, které každé písmeno typicky zastupuje, a číst nahlas slova, na základě vztahu mezi písmeny a zvuky.

Pokud jde o matematiku, akademické dovednosti zahrnují schopnost odříkat násobilku, a schopnosti sčítání, odčítání, násobení a dělení čísel pomocí naučených postupů nebo algoritmů. Akademické dovednosti mohou být a jsou vyučovány přímo ve školách prostřednictvím metod zahrnujících ukázku, memorování a opakované používání. Takové dovednosti pak lze testovat prostřednictvím objektivních testů, v nichž každá otázka má jednu správnou odpověď.

Intelektuální dovednosti naopak souvisí se způsoby myšlení, vytváření hypotéz, zkoumání, porozumění a obecně chápání světa. Každé dítě je od přírody intelektuální zvědavou bytostí, která se neustále snaží pochopit své okolní fyzické a sociální prostředí. Každé dítě se rodí s takovými dovednostmi a rozvíjí je dále svým vlastním způsobem, pozorováním, zkoumáním, hrou a dotazováním. Pokusy o výuku intelektuálních dovedností nevyhnutelně selhávají, protože každé dítě potřebuje tyto dovednosti rozvíjet svým vlastním způsobem, a to prostřednictvím činností, které samo iniciuje. Dospělí mohou tento vývoj ovlivnit prostřednictvím prostředí, které dětem poskytují. Děti, které vyrůstají například v prostředí, v němž jim někdo často čte a v němž vidí ostatní číst, v němž hrají hry, které zahrnují čísla, ve kterých se měří věci a ta měření mají nějaký význam – dojdou svým vlastním způsobem k pochopení účelu čtení, a k pochopení základního významu a účelu čísel.

A to je pointa, ke které se snažím dojít: Učit akademické dovednosti děti, které si dosud nevyvinuly potřebné motivační a intelektuální základy, je ztrátou času, a často i újmou. Děti, které zatím nespatřují důvod ke čtení nebo které ve čtení nespatřují pro sebe přínos, budou mít jen malou motivaci k tomu, aby se naučily akademické dovednosti, spojené s četbou. Tyto dovednosti jim nebudou dávat příliš smysl. Stejně tak děti, které nedokázaly porozumět číslům, a tomu, jak jsou užitečná, se mohou naučit různé dovednosti, jako například sčítání, ale taková dovednost pro ně bude mít malý nebo žádný význam.

Učení akademických dovedností bez vhodného intelektuálního základu je tak nutně jen povrchní. Když dril skončí – například počátkem letních prázdnin – takto získané dovednosti jsou rychle zapomenuty. Tento letní skluz je take důvodem, proč by někteří pedagogové chtěli držet děti ve škole po celý rok.

Naše mozky jsou navrženy tak, aby si držely to, co chápeme, a zbavovaly se toho, co jim nedává smysl. Kromě toho, když se postupy učí rutinou, zvláště pokud je učení pomalé, bolestivé a vyvolávající pocity studu a zahanbení (jak často bývá při vynucení), takové učení může zasahovat do intelektuálního vývoje, potřebného pro skutečné čtení nebo skutečnou matematiku.

Rutinou a nátlakem trénované děti mohou ztratit veškerou touhu hrát si a zkoumat svět písmen a čísel na vlastní pěst, a tím pak nedokáží rozvíjet intelektuální základy pro skutečné čtení nebo matematiku. To vysvětluje, proč výzkumníci opakovaně zjistili, že akademická příprava v předškolním školství vede k horšímu, ne lepšímu výkonu na akademických zkouškách v pozdějších třídách (viz zde). To je také důvod, proč skupiny bojující za práva dětí – například Defend the Early Years a  Alliance for Childhood – jsou tak silně proti současnému trendu výuky akademických dovedností u stále mladších a mladších dětí. Zejména první roky učení by měly být věnovány hraní, zkoumání a rozvíjení intelektuálních základů, které umožní dětem získat relativně snadné akademické dovednosti později.

Ve zbytku tohoto příspěvku přezkoumám některá zjištění, diskutovaná v dřívějších esejích tohoto blogu, která ilustrují myšlenku, že raná akademická příprava může být škodlivá a že akademické učení přichází snadno, jakmile člověk získal potřebné intelektuální základy a chce se učit akademickým dovednostem.

Příklad 1 – Benezetův experiment ukazující škody, způsobené drilem matematiky v 1. až 5. ročníku

Pozoruhodný experiment (dříve popsaný zde), který byl pedagogickým světem zcela ignorován, byl proveden ve 30. letech 20. století v Manchesteru v New Hampshire pod vedením tehdejšího vrchního vedoucího Manchesterských škol L. P. Benezeta. ^[1] V úvodu do své zprávy o studii napsal: „Po několik let jsem pozoroval, že důsledkem předčasného zavedení aritmetiky bývá otupení a téměř zakonzervování logických dovedností dětí„. Všechen ten dril od sebe v myslích dětí odděluje svět čísel a aritmetiky od zdravého selského rozumu. Důsledkem toho děti zvládaly výpočty, kterým byly učeny, ale nerozuměly tomu, co dělají, a nedokázaly takové výpočty použít k řešení skutečných životních problémů. Použitím terminologie, kterou jsem uvedl v této eseji, bychom mohli říci, že se děti naučily akademické dovednosti, a to bez ohledu na intelektuální porozumění číslům a jejich účelu.

Důsledkem tohoto poznatku Benezet navrhl experiment, který se dokonce i ve třicátých letech jevil být pobuřující. Požádal ředitele a učitele v některých školách, které se nacházejí v nejchudších částech Manchesteru, aby upustili z učebních osnov 1. až 5. ročníku. Děti v těchto učebnách by nedostávaly žádné z obvyklých lekcí sčítání, odčítání, násobení a dělení až do šešté třídy. Vybral školy v nejchudších čtvrtích, protože věděl, že pokud se bude snažit dělat to v bohatějších čtvrtích, kde by byli rodiči vysokoškolští studenti či absolventi, rodiče by se vzbouřili.

Jako součást plánu požádal učitele, aby věnovali čas, který by obvykle využili na aritmetiku, na diskuse ve třídách, kde studenti budou povzbuzováni, aby mluvili o jakýchkoli tématech, které je zajímají – vše, co by vedlo k opravdové a živé komunikaci. To, pomyslel si, by zlepšilo jejich schopnost rozumět a komunikovat logicky, a bylo by to pro ně také zábavné. Požádal také učitele, aby dali svým žákům nějakou praxi při měření a počítání věcí, aby se ujistil, že budou mít nějaké praktické zkušenosti s čísly.

Za účelem vyhodnocení experimentu Benezet zařídil přítomnost absolventa z Bostonské university, který testoval Manchesterské děti v šestém ročníku v průběhu školního roku. Výsledky byly pozoruhodné:

Na počátku šestého ročníku děti v experimentálních třídách, které nikdo nevyučoval aritmetiku, dosahovaly mnohem lepších výsledků při řešení slovních úloh, které mohly být řešeny selským rozumem a obecným pochopením čísel a měření, než v tradičních třídách.

Samozřejmě, že si ti v experimentálních třídách vedli na začátku šestého ročníku hůře ve standardních školních aritmetických testech, kde byly příklady zadávány běžným školním způsobem, a mohly být řešeny prostou aplikací rutinně naučených algoritmů. Ale na konci šesté třídy to děti v experimentálních třídách kompletně dohnaly, a byly stále řádově daleko před ostatními v řešení slovních úloh.

Stručně řečeno, Benezet ukázal, že děti, které obdržely jen jeden rok aritmetiky v šesté třídě, si vedly přinejmenším stejně dobře ve standardních školních výpočtech, a mnohem lépe v matematických slovních úlohách, než děti, které absolvovaly šest let aritmetického rutinního výcviku. Co bylo ještě pozoruhodnější, bylo to, že tyto úspěšné děti z experimentálních tříd pocházely z těch nejchudších čtvrtí, které předtím měly výsledky testů nejhorší.

Jaký to nález! Benezet ukázal, že pět let nudného (a pro některé bolestivého) cvičení by mohlo být jednoduše zrušeno. Děti z nejchudších čtvrtí, kterým bylo zrušeno úplně, si v šesté třídě vedly lépe než ti, kteří podstoupili cvičení drilem aritmetiky po pět let. To je druh zjištění, které se pedagogové obvykle rozhodnou ignorovat. Kdyby totiž takovým nálezům věnovali pozornost, řezali by si větev pod svou vlastní profesí. Je totiž pravdou, že to, co Benezet dokázal pro matematiku, může platit stejně pro každý předmět. Mladí lidé se učí neuvěřitelně rychle a potřebují málo pomoci, když se učí, co se chtějí učit, svým vlastním způsobem, ve svém vlastním čase.

Dnes pedagogové, kteří chtějí omezit propast mezi bohatými a chudými v akademickém vzdělávání, prosazují stale dřívější trénink akademický dovedností, zejména pro chudé. Ale Benezetova studie a další studie naznačují, že lepší způsob, jak snížit mezery a zlepšit učení celkově, by bylo zahájit akademické školení později, ne dříve. Možná mnohem později.

Příklad 2: Příprava na Math SAT test v Sudbury Valley School, bez předchozího studia matematiky

(Pozn. překladatele: Math SAT test je standardizovaný matematický test používaný univerzitami jako přijímací test, více zde)

Následující pozorování převyšuje výsledky i to Benezetovo, i když není výsledkem formálního experimentu. V předchozích příspěvcích jsem popsal školu Sudbury Valley, která se nachází ve Framinghamu v Massachusetts. Je to škola, která přijímá studenty od věku 4 až do středoškolského věku, neodděluje studenty podle věku, nenabízí učební osnovy, nehodnotí studenty žádným formálním způsobem a umožňuje studentům se plně a sebeřízeně vzdělávat. Každý student sleduje své vlastní zájmy svým vlastním způsobem. Následné průzkumy absolventů ukazují, že si životě vedou velmi dobře. Zde je příběh o matematice ze Sudbury Vally School, který jsem napsal v předchozím příspěvku:

Abych se dozvěděl více o tom, jak se děti bez formálního matematického výcviku připravují na přijímací test z matematiky na univerzitu, udělal jsem rozhovor s Mikelem Matisoem, zaměstnancem v Sudbury Valley, který je nejčastěji vyhledáván studenty, kteří chtějí pomoci při přípravě na test math SAT. Řekl mi, že studenti, kteří k němu přicházejí, jsou obvykle ti, kteří mají relativně malý dlouhodobý zájem o matematiku; prostě jen chtějí zvládnout math SAT test, aby se dostali na zvolenou univerzitu.

Řekl: „Math SAT je strukturován tak, že je poměrně snadné se na něj cíleně připravit. Existují určité triky, jak ho dobře zvládnout.“ Typicky se Matisoo setká se studenty asi 1 až 1 ½ hodiny týdně po dobu asi šesti až deseti týdnů a studenti se připravují další 1 až 1 ½ hodiny týdně samostatně. To činí zhruba 12 až 30 hodin matematické práce celkem pro studenty, kteří nikdy předtím neměli žádnou formální matematiku. Typickým výsledkem, podle Matisoa, je matematické skóre SAT, které je dostatečné pro přijetí na alespoň mírně konkurenceschopnou vysokou školu. Matisoo vysvětlil, že děti, které matematika baví a které získají nejlepší skóre SAT, ho obvykle nevyhledávají, protože se dokáží připravit úplně samy.“

Ve chvíli, kdy studenti přijdou z Matisooem pro pomoc s přípravou na math SAT, už mají za sebou zhruba 16 až 18 let života ve světě čísel. Pochopili a zvládli „matematiku pro přežití“ – matematiku, kterou všichni používáme v každodenním životě, kterou si vy i já pamatujeme, protože ji používáme pravidelně. Díky tomuto základu a skutečnosti, že udělali mnoho vlastních zkušeností, které zahrnují abstraktní myšlení (ať už s číly nebo bez), a díky skutečnosti, že jsou motivováni k tomu, aby math SAT test dobře zvládli, mohou se snadno naučit a připravit na cíl, který si vytyčili. Všechen ten dril, a to nejen na 1-5 stupni (jak zjistil experimentálně Benezet), ale na všech stupních 1-12, je zbytečný.

Když jsou mladí lidé intelektuálně připraveni naučit se matematickým dovednostem, a mají k tomu důvod, dovednosti přicházejí pozoruhodně snadno.

Příklad 3: Jak se děti, které se vzdělávají samy sebeřízeně nebo v Sudbury Valley School, učí číst

Na standardních školách je důležité naučit se číst podle plánu, který škola diktuje, protože pokud to nezvládnete, budete označeni jako „pomalí“ nebo ještě hůře, můžete si vytvořit sebeobraz, že jste hloupí a navždy tak zaostávat. Ale pokud nechodíte do školy, ve které každý musí sledovat předem stanovenou stopu, můžete se naučit číst kdykoli budete chtít. A když k tomu dojde, učení se číst je pak obecně příjemné, poměrně snadné a žák si často stěží uvědomuje, že se něco učí.

Před několika lety jsem provedl průzkum rodin s dětmi vzdělávanými sebeřízeně, abych zjistil, kdy a jak se děti, které nebyly poslány do školy a nebyly podrobeny učebnímu plánu, naučily číst doma. Pro podrobnosti se můžete podívat na tento článek (pozn. či jeho český překad na stránkách Svobody učení).

Následuje shrnutí hlavních závěrů:

(1) Pro sebeřízeně vzdělávané děti neexistuje žádná kritická hranice nebo nejlepší věk kdy se učit číst. Některé děti se naučí číst velmi brzy (již ve věku 3 let), jiné mnohem později (ve zkoumaném vzorku až do věku 11 let). Načasování takového učení se nezdá být závislé na obecné inteligenci, nýbrž na zájmu. Některé děti, ať už z jakéhokoli důvodu, se zajímají o čtení velmi brzy, jiné později.

(2) Motivované děti mohou přejít od zdánlivého nečtení k plynulému čtení velmi rychle. Pro motivované děti, které jsou intelektuálně připravené, nevyžaduje učení se čtení žádná z těch nepříjemných a pomalých cvičení, kterým děti ve školách pravidelně vystavujeme. Mnoho dětí to zvládne samo bez čehokoliv, co by jen připomínalo výuku čtení. Některé požádají o pomoc, která může přijít ve formě několika málo lekcí týkajících se zvuků písmen.

(3) Snahy o nucení do čtení se nemusí vyplatit. Děti (stejně jako my všichni) odolávají nucení do věcí, které nechtějí dělat, a to platí pro čtení stejně jako pro cokoliv jiného.

(4) Děti se naučí číst, když se čtení stane prostředkem k dosažení požadovaného cíle. Děti, které chtějí číst příběhy, které jim nikdo číst nebude, nebo které chtějí získat informace, které lze dosáhnout pouze čtením psaného slova, se samy naučí číst. Děti se z vlastní iniciativy jen zřídka naučí číst pouze pro to čtení samotné.

(5) Čtení, stejně jako mnoho dalších dovedností, se děti učí sociálně – prostřednictvím společné účasti. Děti, které neumí číst, se často naučí číst tím, že jim někdo čte, nebo hraním her, které zahrnují čtení s dětmi, kteří již číst umí.

(6) Některé děti se začínají zajímat dříve o psaní než o čtení, a číst se naučí současně s psaním. To je ukázkou principu, že děti se učí samotnou činností – tedy konáním. Psaní je zjevně více aktivní činností než čtení a některé děti přitahuje více. Chtějí psát vlastní příběhy, ale při tom žádají o pomoc, a při poskytnutí této pomoci se naučí i číst. První věci, které si přečtou, jsou jejich vlastní příběhy.

(7) Neexistuje předvídatelný způsob, kterým se děti učí číst (nebo čemukoliv jinému). To je v podstatě důvodem, proč naše školy, které jsou založeny na myšlence, že se všechny děti mohou současně vzdělávat stejným způsobem ve stejný čas, tak tristně selhávají.

Tato esej začala kontroverzním tématem akademického předškolního výcviku v mateřských školách, tolik rezonujícím v širší společnosti. Pokračovala však ve větší a radikálnější otázce, zda vůbec potřebujeme klasické školy pro akademické učení. Pravidelným tématem tohoto blogu je, že to, co naše děti opravdu potřebují, je intelektuálně stimulující prostředí – prostředí, kde mohou rozvíjet svou inteligenci svým individuálním způsobem. Pro děti, které vyrůstají v takovém prostředí, je naučení se akademickým dovednostem docela snadné, a to přesně v té době, kdy je potřebují, a jejich učení pak vyžaduje jen málo (jestli vůbec nějakou) pomoc učitelů.

Reference

[1] L. P. Benezet (1935/1936). The teaching of Arithmetic: The Story of an Experiment. Originally published in Journal of the National Education Association in three parts. Vol. 24, #8, pp 241-244; Vol. 24, #9, p 301-303; & Vol. 25, #1, pp 7-8.

Original article: Předčasná akademická příprava brzdí intelektuální rozvoj

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pán Himmelrath, čo vás vlastne na domácich úlohách tak rozčuľuje?

Vnášajú do rodín nepokoj, nútia deti klamať a nemáme z nich žiadny pedagogický osoh. Sám mám tri deti a táto téma nás sprevádza odkedy išlo prvé dieťa do školy. Spolu je to 32 rokov skúseností s domácimi úlohami.

Čo ste pritom ako otec zažívali?

Cítil som sa degradovaný na pomôcku učiteľov. Deti si, samozrejme, väčšinou nerobili domáce úlohy dobrovoľne. Musel som na nich teda vyvýjať nátlak, čo mi vôbec nebolo po vôli. Nie je to pekná rola, a tiež nevidím svoju úlohu otca v tom, že budem hrozby sankciami učiteľov prenášať ďalej. Lebo často to znamená: Ak si neurobíš domáce úlohy, dostaneš zlú známku. Je to v skutočnosti „čierna pedagogika“¹.

Vravíte, že domáce úlohy nútia deti klamať?

Áno, a to navzájom rodičov a učiteľov. Doma povedia, že nemajú nič na domácu úlohu, a v škole si vymýšľajú výhovorky, prečo si domáce úlohy nemohli urobiť. Niekedy dokonca rodičia urobia domáce úlohy namiesto detí. Jedna učiteľka základnej školy mi povedala, že sa to vyskytuje už v druhej triede. Aj v tomto prípade musia deti v škole klamať.

Píšete, že o tejto téme sa diskutuje už stáročia.

To ma tiež prekvapilo. Už školský poriadok z 15. storočia pojednáva o domácich úlohach. Od roku 1880 sa opakovane objavovali vedecké štúdie o domácich úlohách. A nikde som nenašiel dôkaz o ich prínose. V najlepšom prípade neškodia. Väčšinou sú domáce úlohy jednoducho nezmysel.

V čom spočíva ich nezmysel?

Vzácny čas vyučovania sa stráca diskusiou o úlohách, ich zadávaním a naháňaním do ich plnenia. Väčšinou je úplne nemožné domáce úlohy podrobne prediskutovať alebo poskytnúť každému individuálnu spätnú väzbu. Keď už na to príde, učiteľ každú úlohu iba odfajkne. Počas jednej vyučovacej hodiny prídu na rad možno dvaja alebo traja žiaci so svojimi domácimi úlohami. Ostatní sa týmto učia, že na ich práci vlastne nezáležalo. Prinajmenšom nie pre vyučovanie.

Okrem toho píšete, že domáce úlohy sú sociálne nespravodlivé. To napríklad kritizuje aj sociologička Jutta Allmendinger.

V prípade domácich úloh majú rodičia rozhodujúci vplyv. Učiteľ odsúva zodpovednosť na nich. A vôbec neberie ohľad na to, či ide o nekvalifikovaných pracovníkov alebo rodinu profesorov. To sú predsa úplne odlišné východiskové podmienky! A to často vedie k tomu, že žiaci, ktorí by si z domácich úloh mali niečo vziať, si ich neurobia. A tí, ktorí ich možno ani vôbec nepotrebujú, ich robia pravidelne.

A čo s tvrdením, že učivo si možno upevniť len opakovaním?

Najlepšie sa žiaci učia, keď majú vysokú motiváciu. Moje deti vedia po anglicky lepšie než ja, pretože sa to naučili vďaka počítačovej hre, ktorou sú úplne nadšené. Je nesprávne, ak sa slovíčka učíme len zo strachu pred trestom alebo zlou známkou, to nemá z dlhodobého hľadiska taký efekt.

Prečo je potom tak veľa učiteľov, ale aj rodičov a žiakov presvedčených o tom, že domáce úlohy sú nevyhnutné?

To je určite zvláštne. Domnievam sa, že tá predstava, že domáce úlohy sú súčasťou školy, je tak hlboko zakorenená v našom vedomí, že si už nikto nekladie otázku, či to je aj zmysluplné. V podstate každý, koho sa opýtate, je s touto situáciou nespokojný. Jeden učiteľ mi raz povedal, že učil štyridsať rokov a s domácimi úlohami to jednoducho nikdy nefungovalo.

Akú alternatívu navrhujete?

Domáce úlohy by sa mali presunúť späť do školy. Úlohy by nemali byť zadávané paušálne, ale iba vtedy, keď sú pre vyučovanie zmysluplné a žiaci poznajú ich význam. Takýto nový koncept sa dá lepšie uskutočniť v rámci celodenných škôl. Mimochodom, školy, ktoré skúšajú nezadávať domáce úlohy, zaznamenali úžasné výsledky.

Napríklad?

Žiaci jednej základnej školy v Braunschweigu mali každý deň doma štvrťhodinu čítať. Deti rodičov s vyšším vzdelaním to aj robili, ale deti rodičov s nižším vzdelaním takmer nikdy. Škola následne rozhodla, že v celej škole skrátia tretiu vyučovaciu hodinu o štvrťhodinu. V tomto čase teraz čítajú všetci žiaci. Na začiatku sa to stretlo s veľkým odporom, a to aj zo strany učiteľov. Avšak medzičasom každý môže vidieť, aký veľký pokrok deti v čítaní urobili, a že z toho profitujú na všetkých predmetoch.

Čo si myslíte o referátoch?

V princípe ich považujem za veľmi dobré. Na nich sa môžu žiaci naučiť, ako sa dopracovať k vedomostiam samostatne a vidia, že ich výsledky sú pre vyučovanie dôležité. Ale aj referáty možno presunúť späť do školy. Na to však musia byť poskytnuté vhodné prietory a kapacity. Viem o jednom gymnáziu vo Švajčiarsku, ktoré už viac nezadáva domáce úlohy. Namiesto toho teraz robia žiaci počas prvej hodiny tzv. školské úlohy. Učia sa samostatne, ale učitelia sú vždy nablízku. Tam sú oveľa lepšie podmienky pre vzdelávanie, než doma.

Čo vlastne o knihe hovoria vaše deti?

Tie sú samozrejme nadšené. Ale inak sa musím dosť často obhajovať, najmä medzi učiteľmi. Je to pálčivá téma, pri ktorej všetci vedia, že to nefunguje dobre. S odporom sa tu musí počítať.

Zhovárala sa Sylvia Vogt.

Armin Himmelrath, 48, je žurnalista v oblasti vedy a vzdelávania. Jeho kniha „Domáce úlohy, nie ďakujem!“ práve vyšla (pozn. v roku 2015) vo vydavateľstve Hep (152 strán, 16 €).

¹čierna pedagogika – označenie pre neľudské, ponižujúce a bezohľadné prístupy a praktiky, využívané pri výchove a vzdelávaní detí. Ako „čierna pedagogika“ možno označiť akékoľvek násilie, zastrašovanie, manipulatívnosť, represívne (t.z. donucovacie) výchovné prostriedky pri vzdelávaní.

Original article: Domáce úlohy sú pedagogický nezmysel

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.