Slyší-li lidé toto slovo, celkem snadno porozumí, co je jím myšleno. Předpona ‘un‘ přidaná ke slovu ‘schooling‘ doslova znamená žádná škola.

Ano, prostě žádná škola. Nic takového.

Žádná škola mimo domov, ani žádná škola doma. Prostě ŽÁDNÁ škola.

Mně osobně se slovo unschooling líbí, protože velmi jasně říká, že škola není to, o co se tady snažíme. Odlišnější už to totiž být nemůže. Nicméně mám pocit, že když se lidé nad slovem unschooling poprvé zamyslí, nutně jim na mysl vytane nepřítomnost školy. To co NEděláme místo toho, co děláme. Jako by unschooling dětem ze života bral něco, co by tam za normálních okolností mělo být.

Ale unschooling není o tom, že by někomu něco chybělo. Není tu naopak nic, co by scházelo a co by bylo potřeba nějak nahradit.

Samozřejmě, že tu jsou některé negativní aspekty, které musíme zvážit, ale pokud se člověk rozhoduje, že definitivně vyřadí školní docházku ze života dítěte, možná pro něho bude nápomocnější zaměřit se na možnosti, které tento způsob života přináší.

Místo soustředění se na všechno, co moje dítě dělat nebude, zamyslete se nad všemi úžasnými věcmi, které si společně užijete.

Jak unschooling obohatí váš život?

Unschooling znamená svobodu. Něco, co by mělo poznat každé dítě. Svobodu rozhodovat se každý den sám, co se bude dít, řídit se pouze podle vlastního rozvrhu. Svobodu růst a rozvíjet se podle svého. Svobodu být tím, kým být chce, a svobodu dělat to, co dělat chce. Svobodu bez posuzování, hodnocení, srovnávání, očekávání a požadavků. Unschooleři jsou volní.

Unschooling znamená autonomii. Být schopen dělat vlastní rozhodnutí o svém těle a mysli. Od toho, co nosí na sobě, přes to, kdy jedí a kdy spí, až k tomu, co si myslí a co je zajímá. Volba je na nich.

Unchooling znamená čas. Více času na to, abyste si užili dětství vašeho dítěte, které utíká tak rychle, že z něj nechcete nic propásnout.

„Čas je něco, po čem nejvíce toužíme, ale nejhůř využíváme.“ William Penn

Unschooling znamená propojenost. Hlubší vztahy se sourozenci a s rodiči jsou důsledkem více času, který strávíte opravdovým poznáváním jeden druhého.

Unchooling znamená autentická přátelství. Celodenní poflakování s kamarády, pokud se jim chce, nebo taky ne, pokud se jim nechce. Možnost vybrat si, s kým stráví čas.

Unschooling znamená důvěru. Důvěru v to, že děti jsou schopné naučit se to, co potřebují, Netlačit je do učení podle představ někoho jiného. Umíte si představit, jak velkou porci důvěry z toho děti vnímajíí?

Unschooling znamená následovat svou vášeň. Cokoliv, co dítě zajímá, je přesně ta správná volba a unschooleři jsou schopni učit se o čemkoliv, co mají rádi. Není divu, že učení milují.

Unschooling znamená individualitu. Život a učení nejsou standardizované. Děti by také neměly být.

Unschooling znamená dostatek času na hraní. Děti velmi trpí tím, že si nedostatečně hrají. Hraní je přitom klíčové pro jejich rozvoj. Unschoolerům se dostává tolik času na hraní, kolik jen potřebují. To je perfektně připravuje na dospělý život přesně tak, jak příroda zamýšlela.

Unschooling znamená propojování s přírodou. Zatímco mnoho dětí zažívá „poruchy z nedostatečného pobytu v přírodě„, unschooleři mají mnoho času na to, aby se mohli propojit se svou vnitřní divokostí.

Unschooling znamená opravdové učení. Je známo, že učení se neomezuje pouze na určitá místa a určitý čas. Ani pro každého z nás nefunguje stejně. Opravdové učení je smysluplné, sebeřízené a odehrává se vždy, když chceme.

„Děti jsou biologicky předurčené k tomu, aby převzaly odpovědnost za své vlastní učení. Když jim poskytneme svobodu a prostředky k tomu, aby se zabývaly svými vlastními zájmy, a vytvoříme bezpečné prostředí, děti vzkvétají a rozvíjí se rozmanitými a nečekanými způsoby. Osvojují si dovednosti a sebedůvěru potřebnou pro to, co život přinese. V takovém prostředí děti dospěláky poprosí o pomoc, když ji potřebují. Není potřeba nutit dětem nějaké vyučovací hodiny, přednášky, úkoly, testy, známky, rozdělení do tříd podle věku nebo jakékoliv další pasti našeho standardního povinného vzdělávacího systému. Tohle všechno naopak dětem brání v jejich přirozené schopnosti učit se.” Peter Gray

Unschooling znamená respektování dětí. Děti jsou lidé, zaslouží si tím pádem také stejný respekt jako dospělí. Unschooling poskytuje dětem respektující učící prostředí, ve kterém se rozvíjí. U dospělých se předpokládá, že jsou schopni převzít odpovědnost za své vlastní učení a pokud potřebují pomoc, jednoduše o ni požádají. Děti si zaslouží to samé.

A mohla bych pokračovat dál a dál. Ten seznam by mohl být nekonečný.

Unschooling je vytváření takového života, jaký chcete. Perfektního pro vaši jedinečnou rodinu. Možnosti jsou neomezené. Unschooling není o tom, že bychom dětem něco odpírali. Je o tom, že jim dáváme víc.

Original article: Unschooling neznamená, že něco chybí

©2026 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jsem ve třetím trimestru třetího těhotenství a poslední dobou mám čím dál častěji pocit, že bych byla nejradši jen sama se sebou, zalezla si někam do koutku a probírala se haldou knížek, kterou mám nachystanou k přečtení.

Jenže mám taky jedenáctiletou činorodou unschoolerku. Když jsme spolu, často přichází s nejrůznějšími návrhy trávení času. Vyjadřuje potřebu, abych byla fyzicky i psychicky s ní.  

• “Nezahrajem si něco?”
• “Půjdem nahoru s potkanama?”
• “Budem si spolu číst?”
• “Mamííí, pojď sem, můžu ti něco ukázat?”
• “Půjdeš se mnou na zahradu?”
• “Nebudeš si se mnou kreslit?”
• “Můžeš se koukat, jak dělám stojku?”
• “Pomůžeš mi s vařením těch špaget?”
• “Budeš mi podávat plyšáky a já budu se zavřenýma očima hádat, kterej to je?”
• “A mamíííí…?”

Docela často mám pocit, že bych měla dělat něco úplně jiného – vyřídit maily, vyluxovat, uklidit, nebo se mi prostě jenom nechce. Jenže pak si řeknu: Ty jo, vždyť je to SUPER! Jak dlouho ještě bude chtít takhle trávit čas se mnou? Nanejvýš pár let, pak uletí do světa. Navíc všechno ostatní, co chci udělat, můžu udělat jindy – třeba o víkendu, když bude Luc s tatínkem.

Někdy se i přistihnu, že bych se mohla začít litovat, jak se obětuju. Jenže pak si uvědomím, že to žádná oběť není. Jsou to vědomá rozhodnutí.

A tak naprosto vědomě volím. Prioritizuju. Volím vztahy na prvním místě. Vzájemně respektující, s upřímnou a otevřenou komunikací, bezpečné, spokojené a radostné. Je fuk, jestli s dítětem, s partnerem, s přáteli.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte? Vsadím se, že na zážitky, které jste s rodiči měli, když s vámi trávili čas, výletovali jste, smáli se spolu, třeba zažili nějaký trapas – u nás dost běžná věc 🙂

Studna, stavebniny a husy

Asi před měsícem jsem s přívalem jarní energie vymyslela, že starou studnu, kterou máme na dvorku, obložíme mozaikou z dlaždiček, které předtím rozbijeme kladivem. Luc ten nápad nadchnul – asi máme obě rády přerod starých věcí na nové. Předevčírem odpoledne Luc navrhla, abychom se šly projít do stavebnin a koupily na ten náš “projekt” stavební lepidlo. Asi tušíte, že se mi moc nechtělo, těhotenství ze mě udělalo lenocha, všecko mě tak různě bolí, chodit se mi moc nechce. Mohla jsem taky navrhnout, že tam dojedeme autem, ale venku bylo fakt hezky a já jsem viděla, že Luc se chce projít, takže jsem se rozhodla se překonat a šly jsme.

Cestou jsme si povídaly, pozorovaly okolí, zastavily se u několika plotů s husami, kočkami, psy, vyřezávanými zajíci, komentovaly záhony a zahrádky sousedů, podivovaly se nějaké rostlině s divnými listy, obdivovaly kvetoucí magnólii, přemítaly o tom, kdy už dozrají jahody a že na podzim budou na stromech u cesty zas hrušky… Jsou to všechno vlastně obyčejné věci, ale není právě tohle prostě spokojený život? Chápete, to všechno bychom společně nezažily, kdybych se rozhodla dát přednost své momentální nechuti, nebo kdybych se cítila jako oběť situace, že “se musím tomu svému dítěti teda věnovat”. Když jsme došly ke stavebninám, bylo ten den už zavřeno. A bylo to úplně fuk, protože o lepidle to nakonec vůbec nebylo.

Ne, nechci tím říct, že bychom se vždy museli podřídit tomu, co chce dítě. Nechci tím říct, že máme upozaďovat svoje potřeby. Chci tím říct, že všechno, ale opravdu VŠECHNO, co v životě děláme, je naše volba. Cítíme-li se někdy, že něco MUSÍME (postoj oběti z Klubu starého paradigmatu :-)), nebo že něco NEMŮŽEME, případně NEMÁME ČAS, zkusme se zastavit a být k sobě fakt upřímní. Zkusme začít místo “NEMÁM ČAS” používat “NENÍ TO PRO MĚ PRIORITA” a sledujme, co to s námi udělá…

Osobně nechci být oběť ničeho a nikoho, chci být tvůrcem svého života a vztahů, co vy? 🙂

Original article: Unschooling a oběti vs. vědomá rozhodutí

©2026 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Skutečnost je taková, že sebeřízené dítě velmi často dělá věci, které vám můžou připadat zbytečné, nesmyslné, divné, needukativní a hloupé, a vy se třeba zuby nehty držíte, abyste mu to pěkně od plic neřekli. Pokud tomu tak je, vítejte v Klubu obětí starého paradigmatu, jsem v něm taky a neznám nikoho, kdo by se do něj aspoň občas nezašel podívat.

Ještě větší frustraci můžete zažívat, když z nějakého náhlého popudu kreativity, případně hnáni strachem z toho, abyste měli co ukázat na přezkoušení, či v nějakém návalu vzdělávací euforie a nebo prostě proto, že VÁS něco zaujalo a chcete to sdílet, náhodou pocítíte potřebu s dítětem dělat něco, co vám připadá hrozně super a ještě navíc třeba edukativní a dítě se vám na to bez skrupulí vykašle.

Tak například Velikonoce. Nijak zvlášť mě (vlastně ani Vánoce a další tradiční svátky) nezajímají, nejsem věřící, nijak na mě nepůsobí žádná z tradic s nimi spojených, ale tak nějak hraju některé hry spolu s dětmi, protože aspoň nějakou část z toho vyžadují. Naštěstí děti tráví tyhle Velikonoce s tatínkem, babičkami a dalšími příbuznými, kteří jim, co se týče tradic, dají, co potřebují a já se tomu vyhnu.

Nicméně! Na nějaké sociální síti na mě vyskočil příspěvek o tom, jak hezká jsou přírodně obarvená vajíčka (výtvarka!) – znáte to, slupky z červené cibule (pracovní výchova – vaření!), různé druhy trav (přírodopis!), zajímavé tvary listů, krása. A ještě u toho můžete probírat původní význam Velikonoc (dějepis!). Nadchla jsem se, poslala muže pro bílá vejce, vyfukovala, div mi nepraskly boule za ušima (protože uvařená vejce se snědí a tyhle chceme jako dekoraci, že ano). Sebeřízená Luc se k přípravným pracem chvílemi přidala, občas ne. Když už bylo vajec šest, usoudila jsem, že je čas na barvení. Luc celkem ochotně prošla zahradu a přinesla listy a různé části rostlin. Myslela jsem si, že vejce rostlinami obloží, pěkně je zavážeme a obarvíme. Jenomže nechtěla. A ve chvíli, kdy jsem se tedy do toho pustila sama, jí zavolala kamarádka, jestli Luc půjde ven. No, jasně že šla radši s kamarádkou ven.

A víte, co se stalo? Já byla smutná. Což je úplně ok a v pořádku. Jenomže normálně mi začaly naskakovat různé manipulativní věty, které bych mohla říct. Mohla bych zahrát na city, že “já jsem ti tady něco připravila a ty na to kašleš”, nebo bych mohla říct něco jako “nikam nejdeš, až to doděláme”. To by ale už podle mě ok nebylo, to nechci dělat. A hlavně: nechci o životě přemýšlet jako o souboru školních předmětů! Naštěstí se mi podařilo nemluvit dřív než myslet (což se mi daří méně často, než bych si přála), Luc odešla za kámoškou, já dobarvila vejce, na nichž, jak můžete vidět, se objevily spíš nedokonalé obrázky do Rorschachových testů než obrysy rostlin, a přitom přemýšlela o svých očekáváních, domněnkách, emocích a o tom, jak zpracovávat všechna tahle nutkání spadající do Klubu obětí starého paradigmatu (a hlavně, jak jejich obětí nebýt!).

Proto vždycky poslední dobou na besedách i ve videích říkám, že cítím, že unschooling, sebeřízení a svobodná “výchova” – no, vlastně svobodný život, jsou v první řadě o práci na sobě. O prozkoumávání našich (nebo spíš do nás vložených) programů, o uvědomování si toho, odkud pramení naše strachy, touhy, potřeby, očekávání, nutkání a domněnky. O nepřenášení našich traumat na děti. O upřímném a otevřeném vztahu a komunikaci.

A taky o tom, že dítě je člověk. Svůj vlastní člověk, s nímž máme to štěstí nějaký čas sdílet životní cestu. A že si tenhle člověk zaslouží přinejmenším stejný respekt jako náš partner nebo přítel, kterého si vážíme.

A tak se tak nějak o všechno tohle snažím. Přeju si žít v souladu se svými životními hodnotami, někdy se to daří, někdy selhávám, často mi naskakuje automaticky pohled optikou starého paradigmatu. Ale cesta je cíl a děti jsou ti nejlepší učitelé – užívejme si to spolu a moc se na sebe nezlobme, když vždycky všechno nevychází podle našich představ a očekávání. Vždyť si tady stejně všichni jenom tak hrajem 😉 

Original article: Unschooling, vejce, emoce a Rorschachův test

©2026 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nezakazuju ani neomezuju dětem technologie, určité typy jídla či pití, sprostá slova, prostě nic.

Místo toho:

• S nimi mluvím o svých pocitech. Nejen o strachu či obavách, které na mě mohou dotírat (a taky že dotírají) ohledně vlivu všeho výše zmíněného na naše životy.
• Ráda přijímám pozvání, když mi chtějí ukázat novou hru na svém telefonu, protože si vážím důvěry, kterou ke mně mají. Nebojí se, že je odbydu, nebo že zhodnotím novou hru jako “pěknou blbost”. Je to totiž společný čas strávený něčím, co mají rády. Chtějí mi ukázat něco, co jim přináší potěšení, a to je pro mě důvod k radosti.
• Snažím se nedělit činnosti na produktivní a neproduktivní, vzdělávací a nevzdělávací, dobré a špatné, chytré a hloupé a nehodnotit je. Svět není černobílý a “něco” se učíme všichni, každou vteřinu svých životů.
• Přemýšlím o svých straších, odkud pramení, o tom, proč mě osobně ta daná věc zneklidňuje a hledám cesty, jak to s dětmi srozumitelně komunikovat.
• Hledám společně s nimi životní rovnováhu ve světě, kde se všemu výše zmíněnému prakticky nelze vyhnout.

Nepřeju si limitovat svým dětem přístup ke světu, který žije kolem nich. Zrovna technologie jsou a budou čím dál větší součástí našich životů, ať si o tom myslíme cokoli. Nedává mi smysl izolovat děti od věcí, které jsou běžnou součástí společnosti, v níž žijeme.

Protože:

• Přeju si, aby mi důvěřovaly i nadále. Aby se nebály se mi svěřit s čímkoli, co je bude trápit, ať už v online světě, nebo v tom offline. Věřím, že zákazy plodí nedůvěru v jakémkoli vztahu.
• Zakázané ovoce nejvíc chutná. Budu-li své děti od určitých věcí izolovat, co se stane, až se s nimi poprvé setkají – navíc s vědomím, že je to “něco špatného”, protože maminka to zakázala?

Skutečně věřím, že nikdy nepoužijí počítač, nesnědí nic sladkého, nepodívají se, když jim kamarád bude chtít ukázat porno…? Chci, aby se ve chvíli, kdy “selžou”, cítily provinile a nedostatečně?

Ne.

Přála bych si, aby věděly, že nic na světě není černobílé. Že spousta věcí může být dobrými sluhy, ale špatnými pány. Že se lze informovat o tom, jak technologie, cukr a spousta jiných věcí působí na mozek a tělo obecně, a pak si utvořit vlastní názor. Že konečné rozhodnutí a zodpovědnost za něj je vždy na nich. Že jsem tu vždycky pro ně, i když si budou připadat, že selhali, nebo udělali něco špatného.

Žijeme tohle všechno spolu. Chodíme světem, který je kolem nás, pozorujeme ho, zkoumáme, mluvíme o něm. O těch hezkých věcech, ale i o těch ošklivých. Komunikujeme. Tohle je moje cesta a je mi v ní dobře. Hluboce věřím tomu, že rovnováha v životě může vzejít pouze ze skutečné svobody.

Original article: Proč dětem nezakazuju technologie

©2026 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.