svoboda – SvobodaUčení.cz

Patří koncept lidských práv do rukou států?

Michaela Řeřichová — Wed, 18 Mar 2020 13:27:15 +0000

Státní instituce se neptají každého jednotlivého člověka kdo jsi, co cítíš a co potřebuješ. Pocity i potřeby konkrétních lidí se ztrácí v rozhodnutích mocných.

Tito a další lidé jsou si toho vědomi. A vy?

Začlenění myšlenky lidských práv do mezinárodního práva by mohlo být jedním z významných morálních úspěchů historie lidí. [1] Zdá se, že zákony o lidských právech dávají práva všem lidem bez ohledu na státní příslušnost a poskytují lidem neocenitelnou ochranu před mocí států a diskriminací.

Přesto je pro mě těžké nalézat argumenty pro vyvarování se závěru, že jednotlivci, organizace, instituce a vlády nadále porušují lidská práva. Proč se například mučení účastní více než 140 zemí ze 172 zemí, které patří do OSN a zavázali se k dodržování Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, která zakazuje mučení a jiné formy špatného zacházení? [2] Proč se v posledních několika letech počet autoritářských států zvýšil? [3] Proč zůstávají děti téměř ve všech zemích světa podřízenou třídou, jsou nuceny do vzdělávání prostřednictvím povinné školní docházky, pracují v dolech a továrnách? [4]

Zákony o lidských právech neplní svůj účel. Existuje jen málo důkazů o tom, že smlouvy o lidských právech celkově zlepšily blaho lidí. Důvodem je to, že lidská práva nebyla a nebudou nikdy tak univerzální, jak lidé doufali, a víra, že by mohly být vnuceny zemím v rámci mezinárodního práva, byla od začátku založena na zavádějících předpokladech.

Hlavním problémem v oblasti lidských práv je to, že jsou beznadějně neosobní a nejednoznačná. Nejednoznačnost umožňuje vládám racionalizovat téměř cokoli, co dělají. Ve většině států je legislativou formálně definováno až 30 mezinárodních lidských práv, které jsou rozvedeny do stovek zákonných norem – práva na bezpečnost, vzdělání, vlastnit majetek, na soukromí, na práci, svobodu projevu, náboženské uctívání, na nediskriminaci, svobodu pohybu, rovnost před zákonem. Práva jsou přiznána na téměř vše, co si myslíte, že stojí za to chránit.

Rozmanitost práv, která chrání prakticky všechny lidské zájmy, neposkytuje nikomu, tedy ani vládám, žádné pokyny k zavedení ani k vymáhání. Všechny vlády světa mají navíc omezený rozpočet. Ochrana jednoho lidského práva může vládě bránit v ochraně druhého. Jak popisuji níže na příkladu práva na ochranu a nemučení a práva na výběr vzdělávání a povinnou školní docházku.

Ve většině států je mučení postaveno mimo legitimní strategie politiky. Například v Chile a v Brazílii místní policie používá mučení, protože věří, že je to účinný způsob, jak řešit kriminalitu a udržovat pořádek. Vlády ospravedlňují mučení ve jménu národní bezpečnosti.

Pokud by se vláda rozhodla mučení vymýtit, musela by pro monitorování policie vytvořit čestné, dobře placené vyšetřovací jednotky, musela by propustit současné policejní síly a zvýšit platy jejich náhradníkům. Možná by na úkor vymáhání práva nebýt mučen pozastavila investice do sociálního systému, zdravotnictví a školství. Pravděpodobně by bylo nutné přepracovat i soudnictví, možná celý politický systém. A ani pak by se nemuselo změnit nic, protože změna v myšlení se nedá vynutit zákonem ani povinným vzděláváním.

Jedná se o problém v oblasti lidských práv, protože zákony o lidských právech přece neuznávají žádnou omluvu za to, že stát nezabránil mučení.

Pokud vláda prosazuje jedno právo či skupinu práv, zatímco zanedbává ostatní, lze říci, zda dodržuje mezinárodní smlouvy nejlépe, jak může, nebo se prosazování lidských práv vyhýbá? Kdo a jak to zhodnotí a jaké budou důsledky takových zjištění?

Neexistuje konsenzus států v oblasti prosazování lidských práv. Státy poskytují protichůdné interpretace lidských práv a když lidé řídící státní instituce nechtějí, prostě jim nevěnují pozornost.

Státy nemají potenciál „dobré správy“ založené na souboru jasně definovaných pravidel, která mohou důvěryhodné instituce interpretovat. Nemohou mít, protože lidská práva, stejně tak jako ostatní zákony, se osobně neptají každého jednotlivého člověka: Kdo jsi, co cítíš, co potřebuješ a jak si přeješ své potřeby naplňovat, abys byl zdravý a spokojený.

Lidská práva jsou hierarchickým konceptem vnucovaným vládnoucími autoritami shora dolů s předpokladem, že existuje něco jako jistota toho, že koncept „lidská práva“ vychází z pravdivého poznání toho, co lidé potřebují i jak mají potřeby naplňovat.

Lidé na celém světě mají různá morální přesvědčení, problém lidských práv není jen v morálním pluralismu. Jádrem problému je obtížná správa věcí veřejných v počtu milionů lidí žijících na území jednotlivých států.

Je pro mě důležité, že hnutí za lidská práva jako celek učinila z lidských práv společný morální jazyk mezinárodních vztahů, který přiměl jednotlivce přemýšlet o potřebách a pocitech lidí. Tím dochází i k tomu, že někteří tvůrci legislativ, soudci a další státní úředníci berou lidská práva vážně.

Osvěta, vzájemné uznání a respekt pocitů i potřeb lidmi – změna v myšlení a jednání umožňuje předcházet zvěrstvům, nikoli prostá existence států, násilím vynucovaných zákonů a lidských práv. Lidem patří zodpovědnost i důsledky jednání a změť protichůdných zákonů států na tom nic nezmění, dokud se změnou nestávají konkrétní lidé, protože ti dávají zákonům smysl, když je vykládají skrze své poznání a svědomí.

Daleko je však k tomu, že by snad všechny vlády, úředníci a lidé po celém světě vnímali své pocity i potřeby a vzájemně je uznávali i respektovali. To zajistí změna v myšlení lidí. Co mohu hnutím za lidská práva přičíst k dobru je jejich mnohdy upřímná touha způsobit blaho lidem. Mohou napomoci i tím, že komunikují o pocitech a potřebách diskriminovaných, avšak zákony o lidských právech a legislativy jednotlivých států upravující jejich vymáhání ten samý potenciál nemají, spíše naopak. Protože jsou v přímém protikladu, vymáháním jednoho práva dochází současně často také k porušování jiného.

Nenapadá mě jediné možné nenásilné řešení tohoto problému v současném paradigmatu států. Nevidím možnosti nenásilné správy věcí veřejných prostřednictvím vlád nad tak lidnatými celky, jakými státy jsou, protože například právo na bezpečí bude vždy ohroženo rizikem donucení a diskriminace jednotlivce skupinou prostřednictvím zákonů.

Vlády používají idiom lidských práv k radikálně odlišným argumentům o tom, jak by se státy měly chovat. Některé islámské země právem na náboženskou svobodu obhajují podřízenost žen. Právo na svobodnou volbu vzdělávání a sebeurčení i sebevlastnictví nelze uplatnit při současné existenci zákonů o povinné školní docházce. [5]

Lidská práva jsou snadno zneužitelná k populismu, demagogii a propagandě. Zní to tak pěkně: Pečujeme o potřeby dětí, chráníme je před zanedbáváním a zajišťujeme právo na vzdělání, ale za cenu popření práv na svobodu pohybu, svobodnou volbu a sebeurčení.

Mezinárodní zákony vyžadují souhlas států, což vytváří iluzi symetrie a rovnosti, jenže ty se stírají plošnou implementací práv, kdy nedochází ke zjišťování pocitů a potřeb konkrétních lidí, přesto jsou jim poskytovány služby bez jejich souhlasu. Když se poctivě zahledíme na podstatu lidských práv, uvidíme, že smlouvy o lidských právech umožňují jak akt altruismu, tak akt otroctví. Lidská práva se proto v mnohém stávají nástrojem systematického systémového útlaku.

Dalším problémem v oblasti lidských práv je fakt, že jejich nefunkčnost nevede k popření a opuštění celého konceptu, natožpak k úvahám a řešením vedoucím k inovacím a vyvíjením nových způsobů organizace mezilidských vztahů, ale k pokusům o vylepšování z podstaty nefunkčních systémů i za cenu dalších poškozených. To nutně zrcadlí problémy subsystémů jako je systém vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, trh peněz i práce a další.

Lidé žijící na západě opustili víru v to, že jsou běloši nadřazeni černochům na základě rasy, muži ženám na základě pohlaví, ale věří, že regulované trhy, právní stát a liberální demokracie jsou nadřazené všem ostatním systémům. Ve všech státních systémech i jejich podsystémech se objevuje týž vzorec… stát, právo, instituce, úředník, učitel ví lépe než vy, co cítíte a potřebujete, i jak své potřeby máte naplňovat, a budou vám poskytovat co uznají za vhodné, bez vašeho souhlasu, ať se vám to líbí, nebo ne.

Neexistuje žádný důkaz toho, že koncept lidských práv – institucionálně prosazovaných lidských práv – je pro někoho vhodný, natožpak pro chudé, pro sociálně znevýhodněné, vyloučené, nevzdělané a diskriminované. [6]

Je čas na posouzení efektivity konceptu lidských práv na základě zkušeností, spíše než na jeho další pozorování prizmatem ideologií.

Umožňují donucovací hierarchické systémy shora dolů naplňování základních lidských potřeb? Umožňuje koncept institucionálně vymáhaných lidských práv naplňování všech potřeb, nejen některých a na úkor ostatních, a nejen některých lidí a skupin na úkor druhých?

Můžeme shora dolů vynutit na lidech svobodu, bezpečí, vzdělání a je donucování bez důsledků pro jednotlivce a společnost? Jaké má zásady a parametry empatická pomoc jednotlivcům a skupinám lidí? Jaká organizace lidí může lépe sloužit správě věcí veřejných, k řešení sporů a na důvěře založeným mezilidským vztahům? Jaké metody zjišťování pro odpovědi na tyto otázky použít?

Pomoc ostatním znamená poskytnout jim zdroje, know how, peníze, technickou pomoc, půjčku, podporu osobní účastí na vztazích, ale jen pokud existuje důvod se domnívat, že tyto formy pomoci zvýší životní úroveň a způsobí naplnění potřeb jednotlivých lidí.

Takovým způsobem se mohou efektivně vynakládat zdroje určené k pomoci. Solidarita založená na souhlasu je podmíněna vyžádanou, chtěnou pomocí a zajištěna dobrovolným poskytnutím zdrojů. Takový způsob altruismu je něco zcela odlišného než vnucená pomoc státních institucí financovaná z peněz vybíraných od lidí pod pohrůžkou iniciace násilí s cílem zajistit vymáhání lidských práv, byť s morálním úmyslem.

Lidská práva v rukou institucí, států jsou spolu s ostatními zákonnými normami jen marným pokusem lidí o naplnění základních lidských potřeb, zbraní zabíjející v lidech důvěru, sounáležitost a pocity bezpečí i spravedlnosti.

Sdílím potřeby žít v bezpečí, mít zdroje a zdraví, umožnit dětem vzdělání a chránit je před zanedbáváním. Naplnění základních lidských potřeb je možné. Od člověka k člověku se šíří zvěst o tom, že spravedlivým procesem nabývání znalostí o konkrétním člověku je zjišťování jeho pocitů a potřeb. Jak jinak nejlépe projevit respekt k člověku, nežli uznáním jeho pocitů, potřeb i strategií k jejich naplňování? Iniciace násilí není obhajitelným způsobem jednání, ani v zájmu ušlechtilých cílů, třeba bezpečí, pořádek, výchova a vzdělávání.

Nastal čas pro organizaci lidí založenou na souhlasu jednotlivců? Je možné dosahovat svobody, důvěry mezi lidmi a naplnění potřeb bezpečí hierarchickou organizací lidí prostřednictvím donucení shora dolů? Je centrální správa rozsáhlých lidnatých území s rozmanitými kulturními i ekonomickými potřebami skutečně tím jediným možným řešením organizace lidí? Je pro nás bezpečné a efektivní reprodukovat způsob organizace lidí umožňující jednotlivcům a skupinám institucionální uplatňování moci nad ostatními? Rozhlédněte se kolem sebe, ohlédněte se do historie a zvažte sami.

Zdroje:

[1] Human Righs

[2] Amnesty International, Mučení

[3] Článek Financial Times, The rise of the populist authoritarians, Martin Wolf

[4] Diskriminace dětí, Adultismus

Dokumentární film Schooling the World, Carol Black

[5] Listina základních práv a svobod

[6] Kniha The Beautiful Tree: A Personal Journey Into How the World’s Poorest People are Educating Themselves, James Tooley

Zdroj: https://rerichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=746126

Original article: Patří koncept lidských práv do rukou států?

Unschooling neznamená, že něco chybí

Sara — Tue, 04 Jun 2019 08:07:48 +0000

Unschooling.

Slyší-li lidé toto slovo, celkem snadno porozumí, co je jím myšleno. Předpona ‘un‘ přidaná ke slovu ‘schooling‘ doslova znamená žádná škola.

Ano, prostě žádná škola. Nic takového.

Žádná škola mimo domov, ani žádná škola doma. Prostě ŽÁDNÁ škola.

Mně osobně se slovo unschooling líbí, protože velmi jasně říká, že škola není to, o co se tady snažíme. Odlišnější už to totiž být nemůže. Nicméně mám pocit, že když se lidé nad slovem unschooling poprvé zamyslí, nutně jim na mysl vytane nepřítomnost školy. To co NEděláme místo toho, co děláme. Jako by unschooling dětem ze života bral něco, co by tam za normálních okolností mělo být.

Ale unschooling není o tom, že by někomu něco chybělo. Není tu naopak nic, co by scházelo a co by bylo potřeba nějak nahradit.

Samozřejmě, že tu jsou některé negativní aspekty, které musíme zvážit, ale pokud se člověk rozhoduje, že definitivně vyřadí školní docházku ze života dítěte, možná pro něho bude nápomocnější zaměřit se na možnosti, které tento způsob života přináší.

Místo soustředění se na všechno, co moje dítě dělat nebude, zamyslete se nad všemi úžasnými věcmi, které si společně užijete.

Jak unschooling obohatí váš život?

Unschooling znamená svobodu. Něco, co by mělo poznat každé dítě. Svobodu rozhodovat se každý den sám, co se bude dít, řídit se pouze podle vlastního rozvrhu. Svobodu růst a rozvíjet se podle svého. Svobodu být tím, kým být chce, a svobodu dělat to, co dělat chce. Svobodu bez posuzování, hodnocení, srovnávání, očekávání a požadavků. Unschooleři jsou volní.

Unschooling znamená autonomii. Být schopen dělat vlastní rozhodnutí o svém těle a mysli. Od toho, co nosí na sobě, přes to, kdy jedí a kdy spí, až k tomu, co si myslí a co je zajímá. Volba je na nich.

Unchooling znamená čas. Více času na to, abyste si užili dětství vašeho dítěte, které utíká tak rychle, že z něj nechcete nic propásnout.

„Čas je něco, po čem nejvíce toužíme, ale nejhůř využíváme.“ William Penn

Unschooling znamená propojenost. Hlubší vztahy se sourozenci a s rodiči jsou důsledkem více času, který strávíte opravdovým poznáváním jeden druhého.

Unchooling znamená autentická přátelství. Celodenní poflakování s kamarády, pokud se jim chce, nebo taky ne, pokud se jim nechce. Možnost vybrat si, s kým stráví čas.

Unschooling znamená důvěru. Důvěru v to, že děti jsou schopné naučit se to, co potřebují, Netlačit je do učení podle představ někoho jiného. Umíte si představit, jak velkou porci důvěry z toho děti vnímajíí?

Unschooling znamená následovat svou vášeň. Cokoliv, co dítě zajímá, je přesně ta správná volba a unschooleři jsou schopni učit se o čemkoliv, co mají rádi. Není divu, že učení milují.

Unschooling znamená individualitu. Život a učení nejsou standardizované. Děti by také neměly být.

Unschooling znamená dostatek času na hraní. Děti velmi trpí tím, že si nedostatečně hrají. Hraní je přitom klíčové pro jejich rozvoj. Unschoolerům se dostává tolik času na hraní, kolik jen potřebují. To je perfektně připravuje na dospělý život přesně tak, jak příroda zamýšlela.

Unschooling znamená propojování s přírodou. Zatímco mnoho dětí zažívá „poruchy z nedostatečného pobytu v přírodě„, unschooleři mají mnoho času na to, aby se mohli propojit se svou vnitřní divokostí.

Unschooling znamená opravdové učení. Je známo, že učení se neomezuje pouze na určitá místa a určitý čas. Ani pro každého z nás nefunguje stejně. Opravdové učení je smysluplné, sebeřízené a odehrává se vždy, když chceme.

„Děti jsou biologicky předurčené k tomu, aby převzaly odpovědnost za své vlastní učení. Když jim poskytneme svobodu a prostředky k tomu, aby se zabývaly svými vlastními zájmy, a vytvoříme bezpečné prostředí, děti vzkvétají a rozvíjí se rozmanitými a nečekanými způsoby. Osvojují si dovednosti a sebedůvěru potřebnou pro to, co život přinese. V takovém prostředí děti dospěláky poprosí o pomoc, když ji potřebují. Není potřeba nutit dětem nějaké vyučovací hodiny, přednášky, úkoly, testy, známky, rozdělení do tříd podle věku nebo jakékoliv další pasti našeho standardního povinného vzdělávacího systému. Tohle všechno naopak dětem brání v jejich přirozené schopnosti učit se.” Peter Gray

Unschooling znamená respektování dětí. Děti jsou lidé, zaslouží si tím pádem také stejný respekt jako dospělí. Unschooling poskytuje dětem respektující učící prostředí, ve kterém se rozvíjí. U dospělých se předpokládá, že jsou schopni převzít odpovědnost za své vlastní učení a pokud potřebují pomoc, jednoduše o ni požádají. Děti si zaslouží to samé.

A mohla bych pokračovat dál a dál. Ten seznam by mohl být nekonečný.

Unschooling je vytváření takového života, jaký chcete. Perfektního pro vaši jedinečnou rodinu. Možnosti jsou neomezené. Unschooling není o tom, že bychom dětem něco odpírali. Je o tom, že jim dáváme víc.

Original article: Unschooling neznamená, že něco chybí

Unschooling a oběti vs. vědomá rozhodutí

Zdeňka Šíp Staňková — Sat, 27 Apr 2019 10:04:31 +0000

I když unschooling a sebeřízené vzdělávání (rozuměj život) neznamená, že jsme se svými dětmi neustále, vsadím se, že “toho” taky někdy máte nad hlavu. Děti, které znám, v sobě mají zřejmě někde zabudované nějaké perpetuum mobile, protože jinak nechápu, kde se v nich ta neustálá činorodost bere.

Jsem ve třetím trimestru třetího těhotenství a poslední dobou mám čím dál častěji pocit, že bych byla nejradši jen sama se sebou, zalezla si někam do koutku a probírala se haldou knížek, kterou mám nachystanou k přečtení.

Jenže mám taky jedenáctiletou činorodou unschoolerku. Když jsme spolu, často přichází s nejrůznějšími návrhy trávení času. Vyjadřuje potřebu, abych byla fyzicky i psychicky s ní.

“Nezahrajem si něco?”
“Půjdem nahoru s potkanama?”
“Budem si spolu číst?”
“Mamííí, pojď sem, můžu ti něco ukázat?”
“Půjdeš se mnou na zahradu?”
“Nebudeš si se mnou kreslit?”
“Můžeš se koukat, jak dělám stojku?”
“Pomůžeš mi s vařením těch špaget?”
“Budeš mi podávat plyšáky a já budu se zavřenýma očima hádat, kterej to je?”
“A mamíííí…?”

Docela často mám pocit, že bych měla dělat něco úplně jiného – vyřídit maily, vyluxovat, uklidit, nebo se mi prostě jenom nechce. Jenže pak si řeknu: Ty jo, vždyť je to SUPER! Jak dlouho ještě bude chtít takhle trávit čas se mnou? Nanejvýš pár let, pak uletí do světa. Navíc všechno ostatní, co chci udělat, můžu udělat jindy – třeba o víkendu, když bude Luc s tatínkem.

Někdy se i přistihnu, že bych se mohla začít litovat, jak se obětuju. Jenže pak si uvědomím, že to žádná oběť není. Jsou to vědomá rozhodnutí.

A tak naprosto vědomě volím. Prioritizuju. Volím vztahy na prvním místě. Vzájemně respektující, s upřímnou a otevřenou komunikací, bezpečné, spokojené a radostné. Je fuk, jestli s dítětem, s partnerem, s přáteli.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte? Vsadím se, že na zážitky, které jste s rodiči měli, když s vámi trávili čas, výletovali jste, smáli se spolu, třeba zažili nějaký trapas – u nás dost běžná věc 🙂

Studna, stavebniny a husy

Asi před měsícem jsem s přívalem jarní energie vymyslela, že starou studnu, kterou máme na dvorku, obložíme mozaikou z dlaždiček, které předtím rozbijeme kladivem. Luc ten nápad nadchnul – asi máme obě rády přerod starých věcí na nové. Předevčírem odpoledne Luc navrhla, abychom se šly projít do stavebnin a koupily na ten náš “projekt” stavební lepidlo. Asi tušíte, že se mi moc nechtělo, těhotenství ze mě udělalo lenocha, všecko mě tak různě bolí, chodit se mi moc nechce. Mohla jsem taky navrhnout, že tam dojedeme autem, ale venku bylo fakt hezky a já jsem viděla, že Luc se chce projít, takže jsem se rozhodla se překonat a šly jsme.

Cestou jsme si povídaly, pozorovaly okolí, zastavily se u několika plotů s husami, kočkami, psy, vyřezávanými zajíci, komentovaly záhony a zahrádky sousedů, podivovaly se nějaké rostlině s divnými listy, obdivovaly kvetoucí magnólii, přemítaly o tom, kdy už dozrají jahody a že na podzim budou na stromech u cesty zas hrušky… Jsou to všechno vlastně obyčejné věci, ale není právě tohle prostě spokojený život? Chápete, to všechno bychom společně nezažily, kdybych se rozhodla dát přednost své momentální nechuti, nebo kdybych se cítila jako oběť situace, že “se musím tomu svému dítěti teda věnovat”. Když jsme došly ke stavebninám, bylo ten den už zavřeno. A bylo to úplně fuk, protože o lepidle to nakonec vůbec nebylo.

Ne, nechci tím říct, že bychom se vždy museli podřídit tomu, co chce dítě. Nechci tím říct, že máme upozaďovat svoje potřeby. Chci tím říct, že všechno, ale opravdu VŠECHNO, co v životě děláme, je naše volba. Cítíme-li se někdy, že něco MUSÍME (postoj oběti z Klubu starého paradigmatu :-)), nebo že něco NEMŮŽEME, případně NEMÁME ČAS, zkusme se zastavit a být k sobě fakt upřímní. Zkusme začít místo “NEMÁM ČAS” používat “NENÍ TO PRO MĚ PRIORITA” a sledujme, co to s námi udělá…

Osobně nechci být oběť ničeho a nikoho, chci být tvůrcem svého života a vztahů, co vy? 🙂

Original article: Unschooling a oběti vs. vědomá rozhodutí

Unschooling, vejce, emoce a Rorschachův test

Zdeňka Šíp Staňková — Mon, 22 Apr 2019 07:44:34 +0000

Někteří rodiče mají představu, že nechají-li dítě vyrůstat a vzdělávat se sebeřízeně, dotyčné se dobrovolně a s nadšením naučí vše, nebo aspoň většinu toho, co po něm chce rámcový vzdělávací program a stát. (Jiní mají zase představu, že nechají-li dítě vyrůstat a vzdělávat se sebeřízeně, dotyčné skončí pod mostem s krabicí vína v jedné a jehlou s heroinem v druhé ruce, ale o těch jsem nechtěla psát.)

Skutečnost je taková, že sebeřízené dítě velmi často dělá věci, které vám můžou připadat zbytečné, nesmyslné, divné, needukativní a hloupé, a vy se třeba zuby nehty držíte, abyste mu to pěkně od plic neřekli. Pokud tomu tak je, vítejte v Klubu obětí starého paradigmatu, jsem v něm taky a neznám nikoho, kdo by se do něj aspoň občas nezašel podívat.

Ještě větší frustraci můžete zažívat, když z nějakého náhlého popudu kreativity, případně hnáni strachem z toho, abyste měli co ukázat na přezkoušení, či v nějakém návalu vzdělávací euforie a nebo prostě proto, že VÁS něco zaujalo a chcete to sdílet, náhodou pocítíte potřebu s dítětem dělat něco, co vám připadá hrozně super a ještě navíc třeba edukativní a dítě se vám na to bez skrupulí vykašle.

Tak například Velikonoce. Nijak zvlášť mě (vlastně ani Vánoce a další tradiční svátky) nezajímají, nejsem věřící, nijak na mě nepůsobí žádná z tradic s nimi spojených, ale tak nějak hraju některé hry spolu s dětmi, protože aspoň nějakou část z toho vyžadují. Naštěstí děti tráví tyhle Velikonoce s tatínkem, babičkami a dalšími příbuznými, kteří jim, co se týče tradic, dají, co potřebují a já se tomu vyhnu.

Nicméně! Na nějaké sociální síti na mě vyskočil příspěvek o tom, jak hezká jsou přírodně obarvená vajíčka (výtvarka!) – znáte to, slupky z červené cibule (pracovní výchova – vaření!), různé druhy trav (přírodopis!), zajímavé tvary listů, krása. A ještě u toho můžete probírat původní význam Velikonoc (dějepis!). Nadchla jsem se, poslala muže pro bílá vejce, vyfukovala, div mi nepraskly boule za ušima (protože uvařená vejce se snědí a tyhle chceme jako dekoraci, že ano). Sebeřízená Luc se k přípravným pracem chvílemi přidala, občas ne. Když už bylo vajec šest, usoudila jsem, že je čas na barvení. Luc celkem ochotně prošla zahradu a přinesla listy a různé části rostlin. Myslela jsem si, že vejce rostlinami obloží, pěkně je zavážeme a obarvíme. Jenomže nechtěla. A ve chvíli, kdy jsem se tedy do toho pustila sama, jí zavolala kamarádka, jestli Luc půjde ven. No, jasně že šla radši s kamarádkou ven.

A víte, co se stalo? Já byla smutná. Což je úplně ok a v pořádku. Jenomže normálně mi začaly naskakovat různé manipulativní věty, které bych mohla říct. Mohla bych zahrát na city, že “já jsem ti tady něco připravila a ty na to kašleš”, nebo bych mohla říct něco jako “nikam nejdeš, až to doděláme”. To by ale už podle mě ok nebylo, to nechci dělat. A hlavně: nechci o životě přemýšlet jako o souboru školních předmětů! Naštěstí se mi podařilo nemluvit dřív než myslet (což se mi daří méně často, než bych si přála), Luc odešla za kámoškou, já dobarvila vejce, na nichž, jak můžete vidět, se objevily spíš nedokonalé obrázky do Rorschachových testů než obrysy rostlin, a přitom přemýšlela o svých očekáváních, domněnkách, emocích a o tom, jak zpracovávat všechna tahle nutkání spadající do Klubu obětí starého paradigmatu (a hlavně, jak jejich obětí nebýt!).

Proto vždycky poslední dobou na besedách i ve videích říkám, že cítím, že unschooling, sebeřízení a svobodná “výchova” – no, vlastně svobodný život, jsou v první řadě o práci na sobě. O prozkoumávání našich (nebo spíš do nás vložených) programů, o uvědomování si toho, odkud pramení naše strachy, touhy, potřeby, očekávání, nutkání a domněnky. O nepřenášení našich traumat na děti. O upřímném a otevřeném vztahu a komunikaci.

A taky o tom, že dítě je člověk. Svůj vlastní člověk, s nímž máme to štěstí nějaký čas sdílet životní cestu. A že si tenhle člověk zaslouží přinejmenším stejný respekt jako náš partner nebo přítel, kterého si vážíme.

A tak se tak nějak o všechno tohle snažím. Přeju si žít v souladu se svými životními hodnotami, někdy se to daří, někdy selhávám, často mi naskakuje automaticky pohled optikou starého paradigmatu. Ale cesta je cíl a děti jsou ti nejlepší učitelé – užívejme si to spolu a moc se na sebe nezlobme, když vždycky všechno nevychází podle našich představ a očekávání. Vždyť si tady stejně všichni jenom tak hrajem 😉

Original article: Unschooling, vejce, emoce a Rorschachův test

Proč dětem nezakazuju technologie

Zdeňka Šíp Staňková — Tue, 05 Feb 2019 11:58:59 +0000

A proč jim nezakazuju ani vůbec nic jiného.

Nezakazuju ani neomezuju dětem technologie, určité typy jídla či pití, sprostá slova, prostě nic.

Místo toho:

S nimi mluvím o svých pocitech. Nejen o strachu či obavách, které na mě mohou dotírat (a taky že dotírají) ohledně vlivu všeho výše zmíněného na naše životy.
Ráda přijímám pozvání, když mi chtějí ukázat novou hru na svém telefonu, protože si vážím důvěry, kterou ke mně mají. Nebojí se, že je odbydu, nebo že zhodnotím novou hru jako “pěknou blbost”. Je to totiž společný čas strávený něčím, co mají rády. Chtějí mi ukázat něco, co jim přináší potěšení, a to je pro mě důvod k radosti.
Snažím se nedělit činnosti na produktivní a neproduktivní, vzdělávací a nevzdělávací, dobré a špatné, chytré a hloupé a nehodnotit je. Svět není černobílý a “něco” se učíme všichni, každou vteřinu svých životů.
Přemýšlím o svých straších, odkud pramení, o tom, proč mě osobně ta daná věc zneklidňuje a hledám cesty, jak to s dětmi srozumitelně komunikovat.
Hledám společně s nimi životní rovnováhu ve světě, kde se všemu výše zmíněnému prakticky nelze vyhnout.

Nepřeju si limitovat svým dětem přístup ke světu, který žije kolem nich. Zrovna technologie jsou a budou čím dál větší součástí našich životů, ať si o tom myslíme cokoli. Nedává mi smysl izolovat děti od věcí, které jsou běžnou součástí společnosti, v níž žijeme.

Protože:

Přeju si, aby mi důvěřovaly i nadále. Aby se nebály se mi svěřit s čímkoli, co je bude trápit, ať už v online světě, nebo v tom offline. Věřím, že zákazy plodí nedůvěru v jakémkoli vztahu.
Zakázané ovoce nejvíc chutná. Budu-li své děti od určitých věcí izolovat, co se stane, až se s nimi poprvé setkají – navíc s vědomím, že je to “něco špatného”, protože maminka to zakázala?

Skutečně věřím, že nikdy nepoužijí počítač, nesnědí nic sladkého, nepodívají se, když jim kamarád bude chtít ukázat porno…? Chci, aby se ve chvíli, kdy “selžou”, cítily provinile a nedostatečně?

Ne.

Přála bych si, aby věděly, že nic na světě není černobílé. Že spousta věcí může být dobrými sluhy, ale špatnými pány. Že se lze informovat o tom, jak technologie, cukr a spousta jiných věcí působí na mozek a tělo obecně, a pak si utvořit vlastní názor. Že konečné rozhodnutí a zodpovědnost za něj je vždy na nich. Že jsem tu vždycky pro ně, i když si budou připadat, že selhali, nebo udělali něco špatného.

Žijeme tohle všechno spolu. Chodíme světem, který je kolem nás, pozorujeme ho, zkoumáme, mluvíme o něm. O těch hezkých věcech, ale i o těch ošklivých. Komunikujeme. Tohle je moje cesta a je mi v ní dobře. Hluboce věřím tomu, že rovnováha v životě může vzejít pouze ze skutečné svobody.

Original article: Proč dětem nezakazuju technologie