Zatím žádné komentáře

Unschooling, vejce, emoce a Rorschachův test

Někteří rodiče mají představu, že nechají-li dítě vyrůstat a vzdělávat se sebeřízeně, dotyčné se dobrovolně a s nadšením naučí vše, nebo aspoň většinu toho, co po něm chce rámcový vzdělávací program a stát. (Jiní mají zase představu, že nechají-li dítě vyrůstat a vzdělávat se sebeřízeně, dotyčné skončí pod mostem s krabicí vína v jedné a jehlou s heroinem v druhé ruce, ale o těch jsem nechtěla psát.)

Skutečnost je taková, že sebeřízené dítě velmi často dělá věci, které vám můžou připadat zbytečné, nesmyslné, divné, needukativní a hloupé, a vy se třeba zuby nehty držíte, abyste mu to pěkně od plic neřekli. Pokud tomu tak je, vítejte v Klubu obětí starého paradigmatu, jsem v něm taky a neznám nikoho, kdo by se do něj aspoň občas nezašel podívat.

Ještě větší frustraci můžete zažívat, když z nějakého náhlého popudu kreativity, případně hnáni strachem z toho, abyste měli co ukázat na přezkoušení, či v nějakém návalu vzdělávací euforie a nebo prostě proto, že VÁS něco zaujalo a chcete to sdílet, náhodou pocítíte potřebu s dítětem dělat něco, co vám připadá hrozně super a ještě navíc třeba edukativní a dítě se vám na to bez skrupulí vykašle.

Tak například Velikonoce. Nijak zvlášť mě (vlastně ani Vánoce a další tradiční svátky) nezajímají, nejsem věřící, nijak na mě nepůsobí žádná z tradic s nimi spojených, ale tak nějak hraju některé hry spolu s dětmi, protože aspoň nějakou část z toho vyžadují. Naštěstí děti tráví tyhle Velikonoce s tatínkem, babičkami a dalšími příbuznými, kteří jim, co se týče tradic, dají, co potřebují a já se tomu vyhnu.

Nicméně! Na nějaké sociální síti na mě vyskočil příspěvek o tom, jak hezká jsou přírodně obarvená vajíčka (výtvarka!) – znáte to, slupky z červené cibule (pracovní výchova – vaření!), různé druhy trav (přírodopis!), zajímavé tvary listů, krása. A ještě u toho můžete probírat původní význam Velikonoc (dějepis!). Nadchla jsem se, poslala muže pro bílá vejce, vyfukovala, div mi nepraskly boule za ušima (protože uvařená vejce se snědí a tyhle chceme jako dekoraci, že ano). Sebeřízená Luc se k přípravným pracem chvílemi přidala, občas ne. Když už bylo vajec šest, usoudila jsem, že je čas na barvení. Luc celkem ochotně prošla zahradu a přinesla listy a různé části rostlin. Myslela jsem si, že vejce rostlinami obloží, pěkně je zavážeme a obarvíme. Jenomže nechtěla. A ve chvíli, kdy jsem se tedy do toho pustila sama, jí zavolala kamarádka, jestli Luc půjde ven. No, jasně že šla radši s kamarádkou ven.

A víte, co se stalo? Já byla smutná. Což je úplně ok a v pořádku. Jenomže normálně mi začaly naskakovat různé manipulativní věty, které bych mohla říct. Mohla bych zahrát na city, že “já jsem ti tady něco připravila a ty na to kašleš”, nebo bych mohla říct něco jako “nikam nejdeš, až to doděláme”. To by ale už podle mě ok nebylo, to nechci dělat. A hlavně: nechci o životě přemýšlet jako o souboru školních předmětů! Naštěstí se mi podařilo nemluvit dřív než myslet (což se mi daří méně často, než bych si přála), Luc odešla za kámoškou, já dobarvila vejce, na nichž, jak můžete vidět, se objevily spíš nedokonalé obrázky do Rorschachových testů než obrysy rostlin, a přitom přemýšlela o svých očekáváních, domněnkách, emocích a o tom, jak zpracovávat všechna tahle nutkání spadající do Klubu obětí starého paradigmatu (a hlavně, jak jejich obětí nebýt!).

Proto vždycky poslední dobou na besedách i ve videích říkám, že cítím, že unschooling, sebeřízení a svobodná “výchova” – no, vlastně svobodný život, jsou v první řadě o práci na sobě. O prozkoumávání našich (nebo spíš do nás vložených) programů, o uvědomování si toho, odkud pramení naše strachy, touhy, potřeby, očekávání, nutkání a domněnky. O nepřenášení našich traumat na děti. O upřímném a otevřeném vztahu a komunikaci.

A taky o tom, že dítě je člověk. Svůj vlastní člověk, s nímž máme to štěstí nějaký čas sdílet životní cestu. A že si tenhle člověk zaslouží přinejmenším stejný respekt jako náš partner nebo přítel, kterého si vážíme.

A tak se tak nějak o všechno tohle snažím. Přeju si žít v souladu se svými životními hodnotami, někdy se to daří, někdy selhávám, často mi naskakuje automaticky pohled optikou starého paradigmatu. Ale cesta je cíl a děti jsou ti nejlepší učitelé – užívejme si to spolu a moc se na sebe nezlobme, když vždycky všechno nevychází podle našich představ a očekávání. Vždyť si tady stejně všichni jenom tak hrajem 😉 


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
mm

Zdeňka Šíp Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-)) dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .