Když měl Simon 15 let učinil zásadní rozhodnutí. Opustil  veřejnou školu a začal chodit do Demokratické školy De Ruimte v holandském městě Soest. Tam měl dost času na svou opravdovou vášeň, hudbu. Svobodně mohl hrát, improvizovat a skládat.

V loňském roce navštívil demokratické školy v Irsku, Anglii, Belgii, Francii, Španělsku, Itálii a Německu. V říjnu navštíví Českou Republiku a Polsko (Donum Felix, Svobodum, Svobodná škola Ronja, Wolna Szkoła Mandala, Svobodná škola Praha), kde představí svou hudbu. Při té příležitosti bude Simon také vyprávět o svých zkušenostech se sebeřízeným vzděláváním.

1) Jak dlouho se sebeřízeně vzděláváš a jak jsi s tím začal?

Když mi bylo 12, což je věk, ve kterém děti v Nizozemí přecházejí ze základní školy na střední, začal jsem chodit do Montessori školy. Montessori školy jsou svobodnější než ty klasické, ale stále tam jsou učitelé, kteří rozhodují co, kdy a jak se věci musíte naučit. Takže, skutečně ne velmi svobodné. Před nástupem do Montessori jsem navštěvoval Waldorfskou školu. I R.Steiner má pověst volnější školy. Jelikož nemám žádnou zkušenost z klasické školy, nemohu přesně říct, co z toho je pravda. Nicméně, obě školy jsou spíše jako vězení, ve srovnání s demokratickou školou. Během doby na Montessori škole jsem začal mít více a více pochybností o školním systému, to mi bylo 16 let. Stále častěji jsem přemýšlel nad tím, proč se mi zdá, že všichni školu nesnášejí, proč vlastně musím chodit do školy, proč se  musím učit věci, které pravděpodobně v životě nikdy použiji nebo proč mi učitelé říkají, jak mám věci dělat. 

Když jsem se na tyto otázky ptal lidí kolem sebe, nikdo v podstatě neměl dobré odpovědi.

„Tak to prostě je“, „Škola je na nic, ale prostě si jí musíš projít, a potom můžeš dělat, co chceš“, „Je důležité mít diplom“.

Takže jsem pokračoval ve škole s vírou, že je to důležité. (Když to každý říká, také tomu začnete věřit, vymývá vám to mozek, něco, co se ještě stále děje většině lidí na světě). Byl jsem dobrým studentem, na té nejvyšší úrovni. Vždy jsem se snažil pilně pracovat a dělat to nejlepší, co jsem uměl. Nikdy jsem nevynechal hodinu. I přes to, že jsem se snažil dělat vše dobře, neklid ve mě rostl až do osudného dne; byl jsem ve třídě a zablokován. Seděl jsem na židli, na stole přede mnou ležela otevřená kniha. V knize informace, které jsem se musel naučit. Všechno ve mě se vzpouzelo. Prostě jsem tam seděl a čuměl na tu knihu. Celou hodinu. A to byl asi ten moment zlomu.

Po dvou dalších lekcích byla přestávka na oběd a já odešel. Šel jsem rovnou domů a řekl mámě, že potřebuju jít do jiné školy. Mluvili jsem o tom už dřív takže nebyla překvapená. Sedli jsme k internetu a  našli jsme stránku Democratische School De Ruimte. Myslel jsem si, že ti lidé jsou jen banda hippíků, ale byl jsem opravdu nadšený. OPRAVDU NADŠENÝ. Napsal jsem jim dopis. O několik týdnů později jsem nastoupil do „testovacího období“. Byl skoro konec školního roku. Po letních prázdninách jsem začal jako demokratický student. MŮJ ŽIVOT SE ZMĚNIL A JÁ JSEM BYL TÍM, KDO TU ZMĚNU UDĚLAL!!!

2) Jak jste odstartoval svoji hudební kariéru? Co Vás přimělo začít hrát a skládat?

Hudbě se věnuji tak dlouho, jak si jen pamatuji. Na keyboard jsem začal hrát v 6 letech a na hodiny začal chodit o dva roky později. Od 12 let jsem chtěl být DJ. Následující roky jsem skládal hodně elektronické hudby a jako DJ hrál na akcích.

3) Co si myslela Vaše rodina, když jste jim sdělil své plány stát se muzikantem a cestovatelem?

Jsou s tím v pohodě. V počátcích mi máma říkala, že bych měl získat diplom. Dělal jsem jen jednu zkoušku: hudbu. Odešel jsem z De Ruimte bez diplomu, ale se svým albem. Jsou opravdu šťastní, když vidí, že takhle to taky funguje. Jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný tak, že dělám to, co mám rád. Opravdu mě podporují. Jsem za to rád.

4) Jak financujete své umělecké a hudební aktivity a cestování? Mohl byste nám sdělit, jak si vyděláváte hraním a skládáním hudby na cestách?

Opravdu jsem závislý na pomoci jiných lidí. Na cestách můžu vždy mohu spát a jíst u někoho jiného. Skoro vždy hraji pro své hostitele. Lidé jsou rádi, že mají muzikanta jako hosta. Když hraji na koncertech, prodávám svá CDčka a pokud lidé chtějí, tak mi přispějí. Díky těmto penězům pokryji ty malé výdaje, které mám (cestování, jídlo, hostely, pokud nenajdu dům, kde bych mohl zůstat). I přesto, že mám občas málo peněz, cítím se na světě dobře. Vždy mám to, co potřebuji; jídlo, postel a to nejdůležitější: dobré lidi kolem sebe. Mám mnoho přátele po celé Evropě, jsou jako moje rodina. Z tohoto pohledu se cítím velmi bohatý. 🙂

5) Jaké jsou přínosy a výzvy života mladého muzikanta?

Lidé jsou šťastní, když slyší muziku, takže spousta je jich ke mě milých. Je jednoduché udělat si přátele skrz hudbu.

Zároveň je to těžké, protože je v tom i nejistota. Někdy vydělám mnoho peněz za krátkou dobu. Někdy vydělám velmi málo peněz za dlouhou dobu.

6) Popište Váš typický den, když skládáte nebo se připravujete na hudební vystoupení.

Toto je velmi těžká otázka, jelikož každý den je jiný. Někdy se obávám, že nepracuji dost. Nebo se cítím pod stresem, že mám příliš mnoho dobrých nápadů v krátkém časovém okamžiku.

Nakonec inspirace přijde, když je připravená. Nemůžu ji nutit. Opravdovou inspiraci nemůžete zkrotit.

Naštěstí je kolem spousta jiné práce, kterou je možné dělat. Jako příspěvky na facebooku, videa, organizace turné. Minulý rok jsem napsal mnoho nových písní. Momentálně se snažím je dodělat a nacvičit, abych je mohl hrát na vystoupeních a nahrávat. Nyní jsem s tímto turné začal trénovat opět kousky z mého alba. Uvažuji tedy, jak zlepšit svoje vystoupení. Jaké nové písně a skladby chci hrát a jaké elementy mohu přidat, aby byly lepší než předtím.

7) Provedete nás procesem přípravy Vašeho prvního alba? Jaká část vydání alba byla pro Vás největší výzvou?

Během času, který jsem strávil na De Ruimte, jsem začal více hrát na klavír. Improvizoval jsem hodně a z těchto improvizací vznikly skladby.

Cítil jsem, že bych rád tuto hudbu sdílel s ostatními. Cítil jsem, že bych chtěl nahrát album. V počátcích jsem neměl ponětí, jak na to, ale věděl jsem, že to chci. Takže jsem začal sbírat informace. Mluvil jsem s řadou lidí ve škole i mimo ní. A prostě jsem začal. Měl jsem zcela jasný cíl v hlavě a postupně se mi odhaloval každý krok. Udělal jsem crowdfundingovou kampaň, tak abych mohl zaplatit mikrofony a produkci CD. Byl to zdlouhavý proces. Nahrával jsem 4 měsíce. Udělal jsem cca 40 nahrávek každé skladby než byla perfektní. Jelikož jsem neměl zkušenosti s produkcí alba, bylo to docela těžké. Proces k dokonalosti nebyl dokonalý.

Dnes už bych to dělal zcela jinak. Když se podívám zpátky, tak zjišťuji, že jsem byl fixovaný na konečný cíl po celou dobu, což odvádělo moji pozornost od současnosti. Často jsem se cítil stresovaný, měl jsem za to, že to trvá moc dlouho. Příště, až budu dělat album, zůstanu propojený sám se sebou, budu více meditovat. Čas od času se nadechnu. Nemůžeme pořád pracovat naplno. Měli bychom se o sebe starat, vzít si den volna, jít do lesa a podívat se na film. Učím o sebe dobře starat.

8) Strávil jste dva roky na Democratic School De Ruimte – co pro Vás znamená zkušenost se sebeřízeným vzděláváním a jaké si myslíte jsou jeho výhody oproti tradičně zaměřenému vzdělávání?

Na De Ruimte jsem se naučil být odpovědný za svůj život. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Takže když jsem něco chtěl, byl jsem to já, kdo to musel udělat. Na De Ruimte jsem zjistil, že se lidé učí po celý život. To znamená, že nikdy není konec. Vše se týká současnosti. Škola není prostředkem k cíli. Samotná škola je život. Tak jako je můj život právě teď. Samozřejmě, že mám plány (např. cesta do České republiky). Stále žiji současností. To, co dělám není přípravou na pozdější fázi života.

9) Poslední rok jste na turné se svým klavírním vystoupením na evropských demokratických školách – mohl bys nám prosím popsat svojí cestu po evropských demokratických školách?

Na škole de Ruimte jsme jednou měli návštěvníky z Itálie. Jelikož jsem se v té době učil italsky, provedl jsem je po škole. Ukázali mi filmy, které udělali. Pozvali mě do Itálie na návštěvu jejich školy a jiných demokratických škol. Jel jsem tam v únoru 2018. Jedna ze škol, které jsem navštívil, měla koncert a byl velmi úspěšný! Myslel jsem, že by bylo možné to takhle udělat na mnoha demokratických školách, tak jsem na ně napsal dopisy.

V říjnu 2018 jsem začal s turné v Irsku, navštívil jsem Wicklow Sudbury školu a Sligo Sudbury školu a měl tam koncerty. Cestoval jsem dále skrz Skotsko a Anglii. Mezi jinými byla i Summerhill škola.

Po dvou měsících jsem se vrátil domů a oslavil Vánoce a Nový rok s rodinou. Na konci ledna jsem znovu vyrazil a navštívil dvě školy v Belgii (Sudbury School Gent a Ecole Democratique de l’Orneau). Poté jsem jel na kole z Maastrichtu (NL) do Katalunie, navštívil školy v Paříži, Lyonu a na jihu Francie. Autobusem a vlakem jsem jel celou cestu dolů na jih Španělska, kde jsem navštívil los Niños del Mango a školu na úplném jihu kousek od Tarify. Pak jsem jel do Itálie, strávil měsíc na Flow ALC a také jsem tam měl koncert. Navštívil jsem ještě dvě další školy (jeden projekt v Piemonte, Itálie a Kapriole v Německu), než jsem se vrátil do Nizozemí.

10) Jak vypadá tvůj typický koncert s diskuzí?

Prostor pro koncert je dobře připraven. Když přijde obecenstvo, já tam ještě nejsem. Lidé jsou vyzváni, aby na kousek papíru napsali něco, co je inspiruje, něco, co milují, něco co, dnes viděli. Kousky papírů se posbírají a položí vedle klavíru, některé z nich vytáhnu během koncertu pro inspiraci a improvizaci. Obvykle hraji hudbu ze svého alba a nějaké nové skladby a písně. Mezi písněmi vykládám svůj příběh a příběhy muziky. Také hodně vtahuji obecenstvo. Ptám se lidí na nápady k improvizaci, vyzývám je ke zpěvu a někdy i ke hře se mnou.

11) Vím, že tvým záměrem je více hrát a sdílet hudební meditaci v komornějších prostorách jako jsou meditační centra, obýváky atd. Mohl bys stručně popsat atmosféru a co cítíš na těchto místech?

Mám vizi být na místě se skupinou lidí. Nejlépe, když je venku tma. Světla jsou co nejvíce vypnutá, nějaké svíčky a fajn žlutá světla. Návštěvníci si mohou lehnout, sednout nebo stát. Přijdeme k sobě blíže. Začneme v tichosti a z tohoto ticha začnu pomalu hrát přibližně 30 až 60 minut. Tato dlouhá improvizace vychází z mého nitra. Když hraji, emoce, myšlenky, vzpomínky a stavy mysli procházení a já dojdu k pocitu míru hluboko ve svém nitru. Tento vnitřní mír sdílím skrze hudbu s ostatními.

12) Co máš nejraději na svém kreativním a nomádském životě?

Jsem svobodný. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Mohu jít kamkoli a vždy je tam dostatek. Potkávám mnoho skvělých lidí a mám přátele po celém světě.

13) Jakou radu máš pro ostatní, kteří chtějí následovat své sny a třeba nemají pozitivně naladěné a podporující okolí?

Není jednoduché odpovědět na tuto otázku.

Co vím z vlastní zkušenosti je, že je možné udělat změnu i pokud se to zdá být nemožné. Věřte si, vy víte, co je pro vás správné. Pokud máte sen, prostě začněte. Je mnohem jednodušší něco tvořit, když se cítíte dobře. Takže, rozhodněte se cítit dobře. Za co můžete být zrovna teď vděční?

Potvrzené koncerty a besedy:
8.10. Donum Felix (Spolek Ateliér Kladno)
10.10. Svobodum (Jindřichovice pod Smrkem)
11.10. Svobodná škola Ronja (Jindřichovice pod Smrkem)
11.10. CAFÉ Jazzová osvěžovna (Frýdlant)
18.10. Wolna Szkoła Mandala (Jelenia Góra, Polsko)
21.10. Svobodná škola Praha (Praha)

WEB:         www.SimonBauke.com
FACEBOOK:     facebook.com/simonbaukepiano
INSTAGRAM:     instagram.com/simon.bauke
YOUTUBE:     youtube.com/channel/UCyqq_20GzDTSHVraP6is3og

Kontakt pro média, koordinaci koncertů a besed se Simonem:
Michal Kandler
tel: 725 818 430
email: michal.kandler@svobodauceni.cz

Original article: Simon Bauke – turné pianisty, skladatele a absolventa demokratické školy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Zdroj: https://www.personalisededucationnow.org.uk/2018/12/14/latest-journal-28-in-printing-available-early-new-year/

Original article: SvobodUm: Self-Directed Learning and Community Centre in the Czech Republic

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

• Škola nedělá žádné testy a v žádném případě neposuzuje pokrok studentů.
• Neexistuje žádný učební plán ani záměr zaměstnanců, aby motivovali studenty k učení.
• Kurzy probíhají pouze tehdy, když skupina studentů převezme iniciativu k jejich organizaci, a pak trvají pouze tak dlouho, dokud žáci chtějí, aby trvaly.
• Mnozí studenti se nikdy nezapojí do kurzů.
• Zaměstnanci se nepovažují za „učitele“. Jsou to dospělí členové komunity.

(Podrobněji zde: https://education.oxfordre.com/view/10.1093/acrefore/9780190264093.001.0001/acrefore-9780190264093-e-80)

Na druhou stranu si dovolujeme uvést kladný přístup školy Dve Ruky slovenským domácím školákům viz: https://www.domacaskola.sk/

Zdroje informací:

https://www1.pluska.sk/Regiony/Stredne-Slovensko/Ucitel-celi-obzalobe-z-fyzickeho-napadnutia-ziaka-Dnes-sa-postavil-pred-sudkynu

https://branik.blog.sme.sk/c/484445/ked-na-bitie-deti-potrebujete-dve-ruky.html

https://branik.blog.sme.sk/c/484827/druhykrat-o-skole-dve-ruky-svedectva-rodicov-a-deti.html

Original article: Vyjádření ke kauze školy Dve ruky a distancování se od kurzů

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Značná část výzkumu, o němž se obecně nepředpokládá, že má co do činění se samostatným vzděláváním, prokázala pozitivní vliv autonomie. Řada studií ukázala, že zvýšená autonomie v dětství je předpokladem pro zvýšenou kreativitu, uspokojivé mezilidské vztahy a zvýšenou psychologickou pohodu a odolnost (přezkoumává Ryan, Deci, Grolnick, & La Guardia, 2006). V klasické delší studii byly děti, jejichž rodiče dovolili větší svobodu doma, posuzovány učiteli v 6. a 9. ročníku, jako kreativnější, vynalézavější, zvědavější, nezávislejší a sebejistější než děti, které zažily méně svobody (Harrington, Block, & Block, 1987). Nedávná korelační studie ukázala, že děti, kterým rodiče nechali více času dělat si co chtějí, než aby je zapojili do strukturovaných aktivit pro dospělé, se lépe vypořádali s testem sebeřízeného výkonového fungování (Barker, Semenov, Michaelson, Provan, Snyder, & Munakata, 2014), který předpovídá budoucí schopnost řešit problémy v reálném životě, lépe než u těch, kteří měli méně volného času.

Oblast sebeřízeného vzdělávání, ačkoli dle antropologických či evolučně-psychologických teorií funguje už od dob tradičních společností lovců a sběračů, figuruje samostatně v moderní vědě jako relativně nový výzkumný fenomén a studie o něm, zejména dlouhodobé, jsou zatím omezené a vzhledem k malému počtu lidí, kteří jej podstupují, i málo reprezentativní. Kvalitní studie dokazující prospěšnost povinné školní docházky a jednotných výstupů (RVP) chybí však i současnému systému. Školní docházka a kurikulární dokument Rámcový vzdělávací program, které jsou vymáhané represivně a plošně u všech dětí v ČR ve věku 5-15 let, evidentně nenaplňují ani svoje vlastní cíle. “Velmi slabě se pracuje s výsledky různých šetření a mezi výzkumnou a exekutivní sférou zeje propast.“ (Martin Dobeš, expert projektu EPALE)

Zásadní rozdíl problematizující ověřování a srovnávání je v náhledu, co je vlastně vzdělávání a jaké jsou jeho cíle. Koncept sebeřízeného vzdělávání má jiné cíle než většinový koncept povinného jednotného školství a ze své podstaty primárně nesměřuje k dosahování předem definovaných znalostí (“Unschooling klade důraz na proces a nikoli na konečný výstup; vzdělávání jako podpora přirozeného procesu učení v souladu s vůlí každého jednotlivce a jeho vrozeným nadáním spíše než dosahování předurčené úrovně způsobilosti”), ačkoli někteří absolventi úspěšně pokračuji na univerzitních studiích, pokud si tuto cestu sami zvolí. Absolventi sebeřízeného vzdělávání zatím podle některých omezených dostupných studií většinou dosahují srovnatelné nebo vyšší úrovně osobnostních soft-skills jako např. self-efficacy nebo emoční inteligence, což zase nesledují plošná testování typu PISA (zatím).

Obecně se kmenoví členové Svobody učení považují za zastánce evidence-based přístupu, avšak jsou pro nás důležitější etické hodnoty jako respekt k autonomii jednotlivce, který je povinnou školní docházkou principiálně narušován. SvobodaUčení.cz není akademická organizace primárně zaměřená na vědecké dokazování funkčnosti principů sebeřízeného vzdělávání (sekundárně nás výsledky vědeckých výzkumů zajímají za účelem propagace a prosazování sebeřízeného vzdělávání jako legitimní a legální možnosti), ale především grassroot hnutí (dobrovolnická iniciativa participujících dětí, studentů, rodičů, učitelů, průvodců a dalších profesí ve vzdělávání) zaměřená na celkovou společenskou změnu paradigmatu vnímání a přijetí dětí jako plnohodnotných lidských bytostí, kterým chceme ve své vlastní rodině nebo škole jako nejbližší sféře vlivu ponechat možnost rozhodovat o rozvoji vlastní osobnosti – tuto možnost však zároveň nikomu nenutíme.

Kritické otázky kolem sebeřízeného vzdělávání a výzvy pro další výzkumy:

Místo jednoznačných odpovědí na úvodní otázku si naopak klademe další tři komplexní, vzájemně propojené navazující otázky nebo sady otázek, které by mohly vést k dalším potřebným výzkumům v této oblasti:

1) Bylo by sebeřízené vzdělávání úspěšné pro většinu lidí, pokud by jej měli k dispozici?

První otázka se přímo týká vzdělávacího systému. V současné době nejsou v mnoha zemích dovoleny školy typu Summerhill/Sudbury a unschoolingové vzdělávání, protože nesplňují vládní kritéria pro odpovídající vzdělávání (včetně ČR – pozn. SU). To je technicky pravda i v mnoha státech Spojených států, přestože lidem s dostatečnými zdroji a odhodláním se podařilo najít způsob, jak překonat právní překážky. Základním společenským předpokladem je, že bez vzdělání založeného na učebních osnovách by mnoho lidí vyrůstalo bez dovedností potřebných k tomu, aby se sami o sebe postarali a významně přispěly společnosti jako celku, takže všechny děti musí být nuceny projít takovou školní docházkou.

Unschooling a demokratické školství představují pro tvůrce vzdělávací politiky zvláštní výzvy, protože neexistuje žádný krátkodobý způsob, jak hodnotit jejich účinnost. Při standardním učení se hodnocení obvykle provádí standardizovaným testem. Pokud testy zjistí, že se studenti naučili, co mají umět v jejich věku a stupni vzdělání, jak to diktují učební osnovy, pak se školní docházka považuje za úspěšnou. Pokud však neexistuje učební plán, je tato metoda nesmyslná. Základním předpokladem sebeřízeného vzdělání je to, že různí lidé se naučí různým věcem a do různé hloubky, učí se je v různých časech, takže neexistuje standardizované testování.

Každé skutečné posouzení efektivity sebeřízeného učení by muselo zahrnovat delší a širší pohled. Jak se lidé takto vzdělaní přizpůsobují realitě života? Jsou schopni prosadit se jako dospělí? Pokud chtějí jít na vysokou školu, jsou schopni získat přístup na vysokou školu a těžit z tamního vzdělávání? Jsou šťastní? Přispívají hodnotným způsobem k blahu společnosti? Možná ještě, jak definují úspěch v životě a jaké kroky podniknou k dosažení tohoto cíle? Následné studie studentů ze Sudbury Valley, Summerhillu a unschoolerů jsou začátkem pro zodpovězení takových otázek, ale bylo by užitečné tyto studie provádět s širšími vzorky a porovnávat výsledky pro lidi z různých prostředí. Některé z novějších moderních škol typu Sudbury (např. Philly Free School) poskytují stipendia pro děti z města, jejichž rodiny si nemohou dovolit platit výuku, a bylo by dobré sledovat tyto děti až do dospělosti.

2) Jak funguje sebeřízené vzdělávání a jaké jsou podmínky prostředí, které optimalizují jeho účinnost? Jak sebeřízení studenti získají literární a matematické dovednosti, které jsou v našem standardním školním systému považovány za „základy“?

Druhá otázka, jak funguje sebeřízené vzdělávání, může být řešena prostřednictvím systematických pozorovacích a rozhovorových studií sebeřízených studentů. Grayovy a Feldmanovy (2004) studie o výhodách učení ve věkově smíšených skupinách v Sudbury jsou krokem tímto směrem. Mnoho rodičů, kteří zvažují sebeřízené vzdělání pro své děti, se obává, že se děti nemusejí naučit číst, psát nebo počítat. Neformální průzkumy však naznačují, že v podstatě všechny děti se naučí tyto dovednosti, jen v různém věku a různými způsoby (Gray, 2010a, 2010b). Někdy děti žádají a dostávají přímou výuku (obvykle jen zřídka), ale častěji se zdá, že tyto dovednosti zdokonalují v každodenních činnostech v jazykově i matematicky podnětném prostředí. Systematické studie by mohly vést k většímu porozumění tomu, jak se sebeřízení studenti učí čtení, psaní a aritmetiku a podmínek, které získávání těchto dovedností usnadňují.

3) Jaké jsou dlouhodobé psychologické důsledky větší svobody v dětství? Jinak řečeno, jak zkušenost s odpovědností a svobodou za vlastní vzdělávání ovlivňuje charakter člověka a jeho pohled na život?

Třetí otázka vyzývá výzkumníky, aby mysleli na vzdělávání jako na něco mnohem širšího než je získávání dovedností a znalostí, které představují typické školní osnovy. Jak se mladí lidé naučí převzít odpovědnost sami za sebe? Jak se naučí ovládat své emoce, myslet kriticky nebo kreativně, aby dobře vycházeli s ostatními lidmi? Jak získávají hodnoty a jak se naučí žít svůj život v souladu s těmito hodnotami? Jedná se o typy dovedností, které zmiňovali unschooleři a studenti Sudbury nejčastěji v odpovědi na otázky o tom, co získali díky svému netradičnímu vzdělávání. Tyto dovednosti nemohou být vyučovány, mohou být získány pouze ve vlastní režii. Možná, že svoboda, včetně příležitostí k reflexi a sebehodnocení, která je nedílnou součástí sebeřízeného vzdělávání, vede k optimalizaci těchto aspektů vývoje.

Žádná z těchto otázek nebude mít jednoduché odpovědi. Odpovědi budou nezbytně různorodé a závislé na mnoha okolnostech. Cílem dalších výzkumů by mělo být pochopení některých rozdílů a nepředvídatelných okolností.

Závěr: Abychom nebyli špatně pochopeni, nebrojíme proti vědě a velmi si jí vážíme jako jednoho z nejúčinnějšich lidských nástrojů chápání a aktivního spolu-utváření světa, nicméně jsme si vědomi jejích limitů, zejména v etických otázkách týkajících se autonomie jednotlivce a jeho osobnostních práv (zejména práva na sebe-vlastnictví vlastního těla a vědomí definovaného dle non-aggression principle), která mohou být jakoukoliv násilně vymáhanou povinností proti vůli jednotlivce ve jménu „vyššího dobra“ porušována.

Další zdroje k tématu:

https://www.kritickemysleni.cz/prectetesi.php?co=texty/neskodit

https://www.svobodauceni.cz/clanek/detech-uceni-moderni-svet-zapomnel/

https://www.svobodauceni.cz/clanek/adultismus-1/

“Paradigma není jen myšlenka nebo metoda. Paradigma je sada fundamentálních předpokladů nebo principů, mentalita nebo vztažný rámec, který tvaruje to, jak člověk přemýšlí a mluví o určitém tématu. Paradigma tvaruje způsob, jakým člověk interpretuje informace, a určuje, jaké otázky si klade a jak si je klade. Paradigma je objektiv, skrz který člověk vidí realitu.

To je skutečná změna paradigmatu: změna v našich základních předpokladech; radikální změna perspektivy, která vyžaduje, abychom znovu definovali naše termíny, překalibrovali náš jazyk, přeformulovali naše otázky, znovu interpretovali naše data a úplně od začátku si znovu rozmysleli naše základní koncepty a přístupy.” – Nick Walker

Taleb, N. N. (2014). Antifragilita – Jak těžit z nejistoty. Paseka. ISBN 978-80-7432-498-7 

https://mujautismus.cz/2017/01/zahodte-nastroje-panu-jak-se-osvobodit-od-paradigmatu-patologie/

Relevantní studie o absolventech sebeřízeného vzdělávání:
Bernstein, E. (1968). Summerhill: A follow-up study of its students. Journal of Humanistic Psychology, 8, 123–136.

Gray, P., & Chanoff, D. (1986). Democratic schooling: What happens to young people who have charge of their own education? American Journal of Education, 94, 182–213.

Gray, P., & Riley, G. (2015). Grown unschoolers’ evaluations of their unschooling experiences: Report I on a survey of 75 unschooled adults. Other Education, 4, 8032.

Greenberg, D., & Sadofsky, M. (1992). Legacy of trust: Life after the Sudbury Valley School experience. Framingham, MA: Sudbury Valley School Press.

Greenberg, D., Sadofsky, M., & Lempka, J. (2005). The pursuit of happiness: The lives of Sudbury Valley alumni. Framingham, MA: Sudbury Valley School Press.

Lucas, H. (2011). After Summerhill. Bristol, U.K.: Herbert Adler.

Riley, G., & Gray, P. (2015). Grown unschoolers’ experiences with higher education and employment: Report II on a survey of 75 unschooled adults. Other Education, 4, 33–53.

Original article: Sebeřízené vzdělávání z pohledu vědy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

To znamená zejména důvěřovat dětem a dát jim reálnou možnost převzít zodpovědnost za rozvoj vlastní osobnosti včetně autonomie v definovaní vlastních cílů vzdělávání, což se v unschoolingu prakticky děje prostým následováním vlastních zájmů.

Doporučuji si přečíst něco o amikaci od Huberta von Schoenebecka nebo o Adultismu.

Jak se zdá, z unschoolingu se pomalu ale jistě stává vyprázdněný marketingový pojem, který lze aplikovat téměř na všechno související se vzděláváním (ačkoli je v ČR i SR ve své ryzí podobě na úrovni základního školství dosud nelegální). Unschooling tak, jak ho chápe SvobodaUčení.cz a Peter Gray ve smyslu sebeřízeného vzdělávání, vypadá spíš takhle:

„Unschooling, který klade důraz na proces a nikoli na konečný výstup, má potenciál obejít potřebu „speciálního“ vzdělávání. Samotná idea speciálních vzdělávacích potřeb předurčuje definici ne-speciálních, hnusí se mi říci, „normálních“ potřeb. A dokud bude školství zcela zaměřeno na dosahování určité úrovně schopností a dovedností v porovnání s ostatními v předepsaném časovém rámci, pak některé děti z něj budou vyloučeny. Pro mě jako mámu je lákavá idea vzdělávání jako podpory přirozeného procesu učení v souladu s přáním každého jednotlivce a jeho vrozeným nadáním spíše než dosahování předurčené úrovně způsobilosti.“

https://www.svobodauceni.cz/clanek/unchooling-inkluze/

Trochu mi to celé připomíná demokratické experimenty na německých školkách: „K obědu dostanou předškoláci rybí prsty, ať už si jako přílohu vyberou bramborovou kaši nebo hrášek.“

Je pro vás skutečně svobodná (sebeřízená) volba, jestliže si musíte povinně vybrat jednu (ať už jakoukoliv) z cest jdoucích k předem stanovenému cíli, který za vás definoval někdo jiný? V sociologii a sociální práci se to nazývá „tokenismus“ neboli falešná participace, v tomto případě uplatněná na marginalizované skupině dětí.

PS: Díky článku jsem se jinak dozvěděl velmi zajímavou věc, a to, že „existují samozřejmě vývojová stadia řeči, která splňuje [jenom] 50 % dětí v populaci.“ To znamená, pokud vaše dítě ve vývoji řeči nespadá do tabulkových norem, vůbec se toho nemusíte děsit, protože tam spolu s ním nespadá celá polovina dětí. Jedná se ze statistického pohledu vůbec ještě o normu?

Original article: Tokenismus ve vzdělávání aneb falešná participace

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Díky osobnímu setkání s Henry Readheadem^[1], který vystoupil na konferenci Svobodné  vzdělávání 2015 v Praze, a zprostředkování návštěvy Irenou Janíkovou z brněnského Ježka bez klece, jsme měli možnost na den okusit něco ze summerhillského kouzla. Školu je možné navštívit třikrát ročně během dnů otevřených dveří pro veřejnost a přesvědčit se na vlastní kůži, jak tato nejdéle fungující demokratická škola na světě v praxi funguje. Podrobnější principy a historii školy mohou čtenáři Svobody učení znát z krátkého videa s českými titulky, česky vyšel také překlad knihy Summerhill v nakladatelství Peoplecomm.

Co se týče fungování pravidel, sněmu a organizace výuky a dalších činností komunity, funguje Summerhill stále podobně, jako bylo popsáno ve výše uvedené knize. Událostí s nejzásadnějším vlivem na život školní komunity byl soudní spor v devadesátých letech, kdy chtěla britská vláda na základě dlouhotrvajících podnětů inspekce školu zavřít kvůli tomu, že žáci nedosahovali státem definovaných výkonů a zejména kvůli tomu, že ve škole Summerhill je od počátku její existence nepovinná výuka. O tom pojednává známý film Summerhill z roku 2008, který pomohl školu zpropagovat u široké veřejnosti.

Díky vítězství v soudním sporu školy s britskou vládou v roce 2000 získal Summerhill nárok na individuální podmínky povinných inspekcí, aby mohl být zapsán jako oficiální škola schválená státem pro plnění školní docházky. Inspekce u nich probíhají pod dohledem supervizora, který kontroluje činnost státních inspektorů. Dále se Summerhillu podařilo díky členství v Asociaci nezávislých škol částečně nahradit státní inspekce v oblasti obsahu a výsledků výuky inspekcí soukromou, kterou si platí sami. Independent school inspection nastavuje a se školami konzultuje kritéria jejich hodnocení; zjednodušeně hodnotí zejména soulad v tom, aby škola naplňovala to, co veřejně deklaruje. Hodnocení soukromé inspekce se zaměřuje z 50% na individuální rozvoj a z 50% na akademický rozvoj žáků v dlouhodobém horizontu, na rozdíl od státní inspekce OFSTED, která u žáků standardizovaně hodnotí pouze průběžné výkony.

Veškeré inspekce spadají pod nadřízený vládní orgán Department for Education, který požaduje po všech registrovaných školách vč. soukromých plnění minimálních výkonových standardů, s jejichž plněním nemají summerhillští žáci a studenti problém. DFE však ignoruje další závazky vyplývající z rozsudku z roku 2000 a po Summerhillu požaduje plnění dalších hygienických a technických parametrů, které neustále přibývají a které dosud problémem nebyly, a to např. pohlavně smíšené ubytovací zařízení. Summerhill je od založení A.S.Neillem smíšená internátní škola, mladší děti mají společné pokoje, starší studenti mají oddělené pokoje pro chlapce a dívky ve společné budově, což po 96 letech fungování najednou vadí. Zdá se, že pokud nemůže vládní orgán DFE Summerhillu házet klacky pod nohy v oblasti nepovinné výuky, což bylo předmětem uvedeného soudního sporu, který Summerhill vyhrál, hledá si technické (zástupné) důvody, jak Summerhill nepřímo zničit. Zcela schizofrenní situace nastala v loňském roce, kdy britská vláda v rozporu s dosavadním přezíravým jednáním školských úřadů udělila prostřednictvím British Youth Council Summerhillu prestižní cenu za rozvoj demokracie.

Neméně zajímavý je příběh rodiny Readheadů, přímých potomků zakladatele školy A.S.Neilla, kteří jako druhá a třetí generace v Summerhillu vyrostli, tzn. že nikdy nechodili do žádné jiné školy, školu formálně řídí a udržují tak stabilitu a kontinuitu sebeřízené komunity. Energická dáma Zoe – dcera A.S.Neilla – je ředitelkou a řeší především komunikaci s úřady a organizační záležitosti. Její synové se podílí na dalších záležitostech školy, Will má na starosti dílnu a výuku řemesel, Henry jako zástupce ředitelky řeší především vnitřní záležitosti Summerhillu a propaguje školu na veřejnosti. Všichni mají v místní komunitě rovnocenné postavení, vedení školy řeší především výběr personálu a žáků a další technicko-organizační záležitosti. Vše ostatní se řeší společně na setkáních komunity, které se konají třikrát týdne v pondělí, ve středu a v pátek.

Setkání školní komunity je to nejzajímavější a nejdůležitější, co můžete v Summerhillu zažít. Účast je dobrovolná, avšak na setkáních bývá plno a pokud chce někdo ze setkání během jednání odejít, musí požádat předsedu setkání. Tato role se mění a vybírá ze starších studentů po každém jednání. Řídit jednání je poměrně náročné, musíte neustále sledovat, kdo se hlásí, vyvolávat ve správném pořadí, moderovat diskuzi, vybízet k řešením, vyhlašovat závěry z jednání a uvádět je do zápisu. I přes bouřlivé a emocionální debaty jsou účastníci procesně disciplinovaní, neskáčí si do řeči a čekají, až na ně přijde řada. Při naší návštěvě s kolegyněmi z brněnského Ježka v kleci se na setkání řešily zejm. vztahy, konflikty a porušování pravidel. Diskuze o porušování pravidel a jeho dopadech na jednotlivé účastníky je důležitější než možné následky jako jsou napomenutí, pokuty nebo sankce. Organizační záležitosti se řeší také, ale zabírají obvykle méně času, výuka se na setkáních neprobírá téměř vůbec. Děti se během komunitních setkání učí především řešit konflikty, vyjadřovat emoce, formulovat vlastní požadavky, reagovat na ostatní, a to především u záležitostí, které se jich osobně dotýkají. Komunita i přes drobné šarvátky a občasné slovní přestřelky je velmi pečující, dětem záleží na tom, aby se tam měli všichni dobře. Třecí plochy mezi svobodami jednotlivců jsou chápány jako příležitost pro rozvoj všech členů komunity. Nikdo včetně personálu nemá právo veta nebo nadřazené postavení. Každý má možnost se ke všemu vyjádřit a formulovat vlastní požadavky nebo návrhy, přesto jednání probíhá velice efektivně a svižně. Jedinou přípustnou reakcí během proslovu druhé osoby jsou gestikulace a jednoduché citoslovce typu “hey-yeah” vyjadřující souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko, zní to občas trochu jako v úlu a vypadá jako na aukci. Z jednání komunity lze odpozorovat typické skupinové role vůdčích osobností, “pošťuchovačů”, outsiderů i pasivní většiny, na druhou stranu jsou k aktivní komunikaci vybízeni všichni, kterých se uvedený problém týká^[2].

S pravidly se nakládá v Summerhillu velmi pragmaticky. Prioritní jsou zdraví a bezpečí (fyzické i emocionální) všech členů komunity. Ostatní pravidla se mění dle aktuálních potřeb členů komunity, členové mohou navrhovat, schvalovat a rušit pravidla dle dané situace. Stávající pravidla jsou používána k zajištění potřeb a práv členů komunity, všichni chápou, k čemu jim jsou nebo mohou být pravidla užitečná. Za fungování Summerhillu se stává velmi výjimečně, že by musel někdo nedobrovolně odejít. Vztahové problémy měla komunita v minulosti zejména se staršími žáky, kteří nastoupili do školy příliš pozdě, než aby stihli „vrůst“ do místních tradic svobody a demokratického principu rozhodování. Po uvedených zkušenostech si summerhillští stanovili věkovou hranici pro přijetí max. do 11 let.

Z celé návštěvy Summerhillu mi jako nejdůležitější, co si děti a dospívající z této (ne)školy odnáší, připadá osobnostní rozvoj všech členů komunity včetně personálu. Děti si společně s ostatními samy nastavují hranice svého chování bez zásahu vnějších autorit státu nebo rodičů, občas je porušují a učí se tyto problémy samy řešit. Zjednodušeně řečeno: přestože někteří absolventi jsou v další kariéře velmi úspěšní, což dokládá studie publikovaná v knize After Summerhill, nezáleží tolik na tom, jaké akademické znalosti si ze Summerhillu odnesete, ale jak vám pomůže Summerhill objevit a rozvíjet váš osobní potenciál.

Na závěr si dovolím citovat nekompromisní slova A.S.Neilla z knihy Summerhill, která pulzují jako maják časem a prostorem ke všem zájemcům, kteří je k sobě nechají promlouvat a nechají se jimi inspirovat k následování: “Úředníci z Ministerstva školství jsou součástí establishmentu, jsou to konzervativní lidé, nehledě na to, která strana je právě u moci. Obávají se změn, zvláště když požadavek na změny přichází ze strany zastánců svobody pro děti. Svobody, která by později mohla být nebezpečná, protože by mohla začít zpochybňovat celou ideu paternalismu a vnější autority.”

Záznam z povídání o návštěvě Summerhillu: SUpper – Report ze Summerhillu

Více info: https://www.summerhillschool.co.uk/

Hudební nahrávky žáků ze Summerhillu: https://soundcloud.com/summerhillschoolmusic

Autor textu: Michal Kandler

Autoři fotografií: Tunde Toth, Blanka Maroušová, Michal Kandler

Návštěvu Summerhillu zprostředkovala Irena Janíková z brněnské školy Ježek bez klece

——

^[1] Vnuk A.S.Neilla, současný zástupce ředitelky

^[2] Angažované zapojení členů do řešení problémů komunity je možné pouze při počtu lidí do 100 osob, kde se všichni osobně znají a navazují vzájemné interakce a vztahy, a pouze pokud se jich uvedené problémy osobně dotýkají, což podporuje to, jestli žáci v Summerhillu přímo bydlí.

Original article: 2. lekce ze Summerhillu: komunita vs. stát

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Areál školy Summerhill je umístěn poměrně nenápadně na okraji poklidného městečka Leiston v hrabství Suffolk na východním pobřeží Anglie, 175 km od Londýna a 3 km od moře. Při hledání školy nečekejte žádné směrovky nebo ukazatele, naštěstí místní obyvatelé Summerhill dobře znají a stačí se jich zeptat na cestu. Před vstupem do areálu se nachází parkoviště a barevná mozaika značící příjezdovou cestu od hlavní silnice. Při vstupu se musíte zapsat na vrátnici a nechat se označit jako návštěva, do areálu vás pustí pouze pokud máte předem domluvenou návštěvu.

Hned po vstupu do areálu vás okouzlí zdejší pohodová atmosféra dokreslená přírodou a pobíhajícími a hrajícími si dětmi. Jako návštěva se zavazujete neotravovat děti a respektovat jejich soukromí; focení a pořizování nahrávek dětí je zakázáno. V minulosti čelila místní komunita nájezdům stovek návštěvníků, takže museli návštěvy regulovat a nastavit pravidla pro vstup cizích osob i rodičů. Summerhill je škola a prostředí přizpůsobené zejména potřebám dětí, jejichž rodiče platí nemalé školné^[2]: cca 15.000 liber ročně za dospívajícího ubytovaného v areálu, 5.500 za malé dítě bez ubytování. Dále jsou možné různé slevy pro sourozence a stipendia, v reálu téměř nikdo neplatí plné školné. V roce 2004 byla založena nadace A. S. Neill Summerhill Trust, která platí školné dětem z chudého prostředí a propaguje práva dětí.

Vlastně to není tak úplně škola v klasickém slova smyslu, jak ho používáme a známe z českých reálií a legislativy. Kromě toho, že již zakladatel A. S. Neill od počátku deklaroval, že v Summerhillu jde víc o šťastný život než o akademické vzdělání, místní prostředí připomíná spíše zázemí celoročního dětského tábora. V Summerhillu se totiž nejen (dobrovolně a sebeřízeně) studuje, ale především skutečně žije a bydlí. Anglie má dlouhou tradici internátních škol tzv. boarding schools. Mnohým rodičům připadá nemístné svěřit svoje malé dítě^[3] internátní škole, avšak věřte, že žádné z místních dětí nepůsobí nešťastně, spíš naopak. Svoboda od rodičů může mít taky něco do sebe^[4]. Do školy mohou děti chodit denně, většina zdejších dětí a dospívajících zde však bydlí celoročně a jezdí domů na víkendy nebo jenom o prázdninách, které trvají v součtu celkem 14 týdnů. V Summerhillu v současnosti pochází 40 ze 65 dětí ze zahraničních rodin, což vytváří zajímavý národnostní a jazykový mix^[5]. Aktuálně zde pobývají děti z různých koutů Evropy i Asie. Dokonce jsme zde potkali dvě rodiny ze Slovenska a Maďarska, které se sem přestěhovaly kvůli tomu, aby jejich děti mohly chodit do Summerhillu.

V areálu s velkými prostranstvími, zelení a různým sportovním zázemím^[6] se nachází asi 10 budov. V největší centrální budově najdete v přízemí jídelnu a vstupní halu, do druhého patra je pro návštěvy vstup zakázán kvůli ubytování personálu a prostřední věkové kategorie dětí zvané “House kids” (9-13 let). V přední části areálu je učebna humanitních věd s knihovnou, ubikace pro nejmenší děti (“San children” 5-8 let), po pravé straně hudební učebna s nahrávacím studiem, učebna přírodních věd a počítačová učebna, v zadní části potom členité ubikace pro puberťáky (13-17 let). Velmi populární je řemeslná dílna hned vedle hlavní budovy, kde mají děti k dispozici různé nářadí ke zpracování dřeva i kovu, opravě kol apod. V době naší návštěvy bylo však nejvíce plno v umělecké učebně v hlavní budově, kde si žáci a studenti připravovali kostýmy a koncepci muzikálu Pomáda, kterým budou ukončovat poslední období školního roku.

Školní rok je v anglických školách rozdělen na trimestry: první od září do Vánoc, druhý od Vánoc do Velikonoc a třetí od Velikonoc do června. Děti jsou rozděleny do tří věkových kategorií, každá věková skupina bydlí v samostatných prostorech a má jinou dobu večerky. Nejstarší věková kategorie má různá privilegia (samostatné bydlení) a povinnosti (praní, vaření), kromě toho se účastní různých samosprávných komisí^[7] a mohou být voleni za ombudsmany, kteří pomáhají řešit konflikty a zastupovat zájmy především mladších dětí nebo těch, které neumí dobře anglicky.

Učitelé a personál bydlí buď přímo v areálu v době školního roku a jezdí domů na prázdniny a víkendy, jiní bydlí se svými rodinami přímo v Leistonu a docházejí sem denně. Ti, kteří zde bydlí, příliš neoddělují svůj soukromý a pracovní život, jsou dětem k dispozici téměř 24 hodin denně. Je poměrně těžké si zde udržet soukromí, největší klid najdete asi v knihovně nebo přírodních zákoutích rozložitého pozemku. Studenti si občas vyrazí na výlet na kole na nedalekou pláž. Když chcete z areálu odejít na kratší dobu, musíte zaevidovat svou nepřítomnost^[8] a vrátit se do 1,5 hodiny. Opuštění areálu na delší čas musíte nahlásit někomu z personálu.

Učebny jsou koncipované pro 6-8 žáků, protože víc jich ani na společnou výuku obvykle nechodí. Na každý trimestr se vypisuje týdenní rozvrh hodin („timetable“), do nějž se děti zapisují dle zájmu. Velká část formální výuky však probíhá individuálně. Na některé specializované přednášky jsou sem zváni odborníci z univerzit apod. Vnitřní motivace dětí k učení zde konkrétně vypadá tak, že všechny děti, které chodí na výuku, tam chodí z vlastního rozhodnutí, některé děti nechodí na žádné oficiální předměty. Formální výuka probíhá většinou velmi názorně a prakticky. Někoho zajímá pitvání žáby, chemické výbuchy, starší také příprava na závěrečné zkoušky (tzv. General Certificate of Secondary Education – obdoba státních maturit), které potřebují, pokud chtějí jít dále studovat na vysokou školu.

V druhém dílu článku se dočtete o boji Summerhillu se státem a inspekcemi a o tom nejzajímavějším a nejdůležitějším, co můžete v Summerhillu zažít: setkání školní komunity.

Záznam z povídání o návštěvě Summerhillu: SUpper – Report ze Summerhillu

Více info: https://www.summerhillschool.co.uk/

Hudební nahrávky žáků ze Summerhillu: https://soundcloud.com/summerhillschoolmusic

Autor textu: Michal Kandler

Autoři fotografií: Tunde Toth, Blanka Maroušová, Michal Kandler

Návštěvu Summerhillu zprostředkovala Irena Janíková z brněnské školy Ježek bez klece

——

^[1] Vnuk A.S.Neilla, současný zástupce ředitelky

^[2] škola kvůli své nezávislosti nepobírá žádné státní dotace

^[3] do Summerhillu chodí děti a dospívající ve věku 5-17 let

^[4] podrobnější důvody a důkazy k tomu naleznete v uvedené knize Summerhill

^[5] multikulturní povahu školy Summerhill lze vystopovat v anabázi A.S.Neilla, který před jejím založením vedl mezinárodní školy v německém Hellerau a rakouském Sonntagbergu

^[6] vlastní fotbalové hřiště, skateboardové rampy, trampolína, houpačky

^[7] např.  komise pro sociální události, komise pro návštěvy, vyšetřovací komise apod.

^[8] kvůli evidenci přítomných žáků v případě požárních cvičení nebo jiných neočekávaných havarijních situací

Original article: 1. lekce ze Summerhillu: škola nebo komunita?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Žiju 14 let v Plzeňském kraji, z toho 5 let ve Stříbře. Vystudoval jsem sociální práci a sociální politiku na Pedagogické fakultě v Plzni. Pracoval jsem jako sociální pracovník s lidmi ohroženými závislostí, s ohroženými dětmi a mládeží, v soukromé vzdělávací agentuře, v oblasti sociální a vzdělávací politiky. Publikoval jsem několik prací na téma prevence. Lektoroval jsem metody sociální práce, kurzy zážitkové pedagogiky a přednášky o unschoolingu. Působím jako externí hodnotitel kvality sociálních služeb. Absolvoval jsem pětiletý sebezkušenostní výcvik SUR (500 hodin). Mám zkušenosti s poradenstvím v oblasti sebeřízení, vztahů, výchovy a vzdělávání.

Jsem otcem tří dětí, které jsou pro mě inspirací i katalyzátorem změny pohledu na sebe i svět. Zajímá mě literatura, film, hudba, komunitní rozvoj a dobré sousedské vztahy. Rád střídám společnost inspirativních lidí se samotou, baví mě cestování stopem, hory i bezcílné toulání přírodou. Nebaví mě nakupovat jogurty, ale měnit svět skrze sebe.[2]

V praxi sociálního pracovníka jsem byl zoufalý, když jsem u školních dětí a dospívajících přes veškerou snahu pozoroval všeobecný nárůst stresu, neurotických obtíží, poruch pozornosti, medikace, šikany, diskriminace i školních represivních opatření. Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že současný vzdělávací systém se prostřednictvím strachu, viny, vnější motivace (=manipulace), nesmyslných pravidel[3] a spolupůsobení všech zainteresovaných aktérů (pedagogů, rodičů, byrokratů i politiků) na různých úrovních systémově podílí na zotročení, spoutání a „zgleichšaltování“ přirozeně svobodné a zvídavé dětské duše. Děti jako plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti, resp. budoucí dospělí, mají později v životě sklony v horším případě trpět různými obtížemi ve vztazích k sobě i druhým lidem (téměř třetina Čechů trpí depresemi[4]) a replikovat naučené vzorce chování na svých dětech, nebo v lepším případě si platit různé semináře, poradenství a terapie, aby „našli sebe sama“. Jestliže má tolik lidí později v dospívání nebo dospělosti problémy „se sebou“ nebo potřebu „se hledat“, znamená to, že se v průběhu vývoje někde ztratili (tzv. se „odpojili“) a něco je od základu špatně nastavené. Něco, co jim zpřetrhalo vazbu být „sám (se) sebou“, se svými pocity, intuicí a přirozeností. Pochopil jsem, že na mé životní cestě již nemá smysl nadále pouze „hasit požáry“ a „opravovat“ poškozené dospělé na individuální úrovni, ale že je třeba se radikálně, bez sentimentu a růžových brýlí podívat skrze zkušenost vlastní i ostatních lidí na systémové příčiny tohoto utrpení a mrzačení lidských duší[5]. Spojovat se s podobně smýšlejícími lidmi a najít funkční řešení, jak toto nastavení změnit (systémově i na symbolické úrovni myšlení), protože horší už to být nemůže.

Na cestě za uzdravením a prevencí na individuální úrovni jsem se nevyhnutelně musel zaplést na úrovni společenské a politické. Dlouhodobé a systematické zneschopňování dětí z pozice dospělých[6] a nabádání k nekritickému přijímání autorit („jsi příliš malý/á, abys věděl/a, co je pro tebe nejlepší“, „buď hodný a poslouchej paní učitelku“) vede dle mojí vlastní zkušenosti nevyhnutelně k tomu, že člověk postupně přestane věřit sám sobě. Místo toho vnímám u dospělých závislost na vnějších autoritách (doktor, politik, policista ví lépe než my sami, co je pro nás dobré) a systému státní sociální péče[7], které postupně přebírají čím dál větší díl odpovědnosti za naše životy a tím sebepotvrzují svoji potřebnost. Dokonce, i když to s námi některé autority myslí skutečně dobře a většina z nás zažila pozitivní a inspirativní vztah aspoň s jedním či více učiteli (viz Stockholmský syndrom[8]), je pro mě důležité si připomínat násilnou povahu tohoto systému[9], v němž jsme vyrostli a který nás tak zásadně ovlivnil[10], že je vůči němu většina z nás slepě loajální a nekritická. V mém myšlenkovém posunu pro mě bylo zásadní pochopit skutečnou podstatu školství, jehož původním účelem nikdy nebylo umožnit lidem prožít naplněný a šťastný život, ale vytvořit konformní a poslušné občany[11], kteří ho automaticky přijímají[12] a replikují[13]. Podle Johna Holta je „nemoc moderního světa mnoha způsoby školou vyvolaná nemoc. Právě ve škole se většina lidí naučí očekávat a akceptovat, že je nějaký odborník vždy může zařadit do nějakého žebříčku či hierarchie. Ve škole se setkáváme, zvykáme si a učíme se víru v úplně ovládanou společnost.“

Neustále si kladu otázku: pokud by bylo školství jako celek v současné podobě natolik potřebné a prospěšné pro život a jeho hlavním posláním nebyla propaganda a asimilace[14], proč tedy nejsou školy dobrovolné, podobně jako v jiných zemích bez povinné školní docházky (např. Velká Británie nebo Francie)? Jako obhájce lidské jedinečnosti a svrchovanosti jednotlivce nad svým životem musím naprosto souhlasit s Peterem Grayem, když tvrdí, že „školy se stanou morálními institucemi pouze tehdy, budou-li mít děti svobodu v nich skončit.“[15] Naštěstí si čím dál větší počet lidí uvědomuje, že centrálně řízené školství nefunguje ve prospěch jednotlivce/pří­jemce a ze svojí podstaty nemůže reagovat na rychleji měnící se potřeby decentralizované společnosti[16]. Dle slov Roberta Kyiosakiho: „Děti tráví roky v zastaralém vzdělávacím systému, studují předměty, které nikdy nebudou potřebovat, a připravují se na svět, který již dávno neexistuje.“ Nadějí mě naplňují nejnovější poznatky z psychologie a neurověd, které přináší důkazy o nutnosti změny přístupu. Nově se např. v psychologii i sebeřízeném vzdělávání skloňuje termín „vnímaná vlastní účinnost“ („self-efficacy“)[17], která bude podle mě nejen „konkurenční výhodou“, ale i klíčovou kompetencí sociálního „přežití“ a nezbytnou navigační dovedností v těchto rozbouřených dobách tekuté modernity. Na Seychelách se prostřednictvím meditace děti učí, že jestliže chtějí ovládat svůj život, musejí nejdříve začít ovládat sami sebe. Zároveň platí, že „jak se správně rozhodovat se děti učí tím, že dělají rozhodnutí, ne tím, že se řídí pokyny.“[18] Úkolem nás dospělých je dětem k tomu poskytnout bezpečný a podnětný prostor[19], jít jim z cesty[20] a být nablízku v případě potřeby.

O tom, že vše uvedené funguje nejen v teorii, ale i praxi, mě přesvědčily nejen desítky článků a videí ze zahraničních demokratických škol a unchoolingu rodinného typu na webu SvobodaUčení.cz[21], ale i inspirace z českého reformního pedagogického hnutí[22] a u vlastních dětí. Stačilo se tomu otevřít a zahodit všechny svoje předchozí konstrukty. Ze své praxe „opraváře lidských duší a vztahů“ nemůžu jinak, než potvrdit následující slova Johna Holta: „Vše, co říkám, by se dalo shrnout do dvou slov: důvěřujte dětem. Nic nemůže být jednodušší a zároveň obtížnější. Obtížné, protože abychom důvěřovali dětem, musíme nejprve důvěřovat sami sobě, ale většina z nás se v dětství naučila, že nám nemůže být důvěřováno.“

Velmi dobře znám, jak má lidská mysl tendenci neustále těkat a hledat okamžitá uspokojení a jednoduché odpovědi, někdy se v záplavě každodenních starostí těžko soustředit na hlubokou podstatu lidského jednání. Indikátorem plně prožitého života je pro mě podobně jako u knih a filmů dobrý konec, na závěr si dovolím tedy citovat z knihy „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“, kde mezi nejčastější důvody nespokojenosti se svým životem překvapivě nenajdete nedostatek peněz nebo vzdělání:

1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.
2. Přál bych si, abych byl šťastnější.

Než nám všem zazvoní hrana, zavřou nás za vlastizradu nebo zahálku, zkouším spolu s ostatními kolegy ze Svobody učení a dalšími lidmi hledat odpovědi na otázky, nakolik pomáhá mně a mým dětem naplňovat tyto cíle škola? Mohla by tohle vůbec škola v současném či jiném pojetí umožnit, nebo tomu aspoň nebránit[23]? Je školství skutečně tak důležité, aby kvůli němu musel trpět byť i jeden nespokojený člověk?

[1] na české Ashoka mapě sociálních inovátorů v r. 2015

[2] „Be the Change you wish to see in the World.“

[3] Viz pojem „totální instituce“ dle Goffmana

[4] studie „Stres, deprese a životní styl v České republice“ (Raboch, Ptáček, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 2014)

[5] „Otevřený útlak má většinou velmi krátkou životnost. Když jsou všude postavena vězení a naplněna lidmi, revoluce začne být nevyhnutelná. Avšak útlak může pokračovat do nekonečna, pokud jsou vězení postavena někde, kde nejsou vidět; v myslích lidí. A to je státní školství.“ – Brett Veinotte

[6] Adultismus: skrytý jed otravující naše vztahy s dětmi

[7] Jak sociální stát zkazil Švédsko

[8] https://cs.wikipedia.org/…3%BD_syndrom

[9] „Přihlašovací povinnost a povinnost péče o pravidelnou a včasnou školní docházku mají rodiče, popř. zákonný zástupce dítěte. Zanedbání těchto povinností je přestupkem, který může být sankcionován pokutou do výše 3000 Kč; zanedbání výchovy většího rozsahu může být klasifikováno jako trestný čin ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže.“

[10] „Dítě, jehož život je plný výhružek a strachu z trestu, je uzavřeno v raném dětství. Neexistuje způsob, jak by mohlo vyrůst a naučit se převzít zodpovědnost za svůj život a za své činy. A co je nejdůležitější, neměli bychom předpokládat, že podřízení se výhružkám naší nadřazené moci, je prospěšné pro charakter dítěte. Není to totiž prospěšné pro nikoho.“ – John Holt

[11] „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“ (Politické zřízení školského z r. 1805): https://clanky.rvp.cz/…u-1805.html/

[12] Cesta – Brett Veinotte

[13] „Škola je reklamní agenturou, která vás přesvědčuje o tom, že potřebujete společnost takovou, jaká je.“ – Ivan Illich

[14] Chybně označovaná v politickém „newspeaku“ jako inkluze

[15] https://www.svobodauceni.cz/…boda-skoncit

[16] Viz „tekutá modernita“

[17] https://cs.wikipedia.org/…elf-efficacy

[18] Alfie Kohn

[19] Peter Gray: Přirozené prostředí pro dětské samovzdělávání

[20] Neil deGrasse Tyson: Jděte dětem z cesty

[21] https://www.svobodauceni.cz/…obodne_skoly

[22] Svatoš,T.Reformní pedagogické hnutí v meziválečném Československu. In DOLEŽALOVÁ,J.a LAŠEK, J. Vybraná témata z pedagogiky a psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus,2002. https://kpg.zcu.cz/…tura/dpg.pdf

[23] Primo non nocere aneb Především neškodit – ve školství stejně jako v lékařství: https://www.kritickemysleni.cz/prectetesi.php?…

Nejoblíbenější citáty:

• „Ti, kdo popírají práva jednotlivců, se těžko mohou pasovat na obhájce menšin.“ – Ayn Rand
• „Lidé, kteří jsou dost šílení na to, aby si mysleli, že mohou změnit svět, jsou ti, kteří ho mění.“ – Steve Jobs
• „Neposlušnost je základem svobody. Poslušní zůstanou otroky.“ – Henry David Thoreau

Odborné zdroje:

• A.S.Neill – Summerhill
• Naomi Aldort – Vychováváme děti a rosteme s nimi
• Hubertus von Schönebeck – „Život s dětmi bez výchovy“, „A pro děti svítá – podpora namísto manipulace“, „Škola s přívětivou tváří“, „Texty k postpedagogickému myšlení“
• Teresa Graham Brett – Parenting for Social Change
• Ivan Illich – Odškolnění společnosti

Nejoblíbenější motivační videa:

• Brené Brown: „Síla zranitelnosti“
• Derek Sivers: „How to Start a Movement“
• Mooji : „Je to Nic, Nic, Nic!“

Nejoblíbenější knihy:

• Tom Hodgkinson – Líný rodič
• Brian Greene – Elegantní vesmír
• Jack Kerouac – Dharmoví tuláci
• Irvin D. Yalom – Pohled do slunce
• Richard Bach – Jonathan Livingston Racek
• Anthony de Mello – Modlitba žáby

Original article: Kdo je kdo ve Svobodě učení – Michal Kandler

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.