Zatím žádné komentáře

Škola Summerhill a děti, které si dělají, co chtějí

Při založení školy před 90 lety byly všechny předměty nepovinné a děti si samy určovaly pravidla. Revoluční alternativa ke klasickému modelu vzdělávání nebo naprostá anarchie? Jak to vidí bývalí žáci školy?

Počátkem měsíce se nás sešlo sedm generací bývalých a současných žáků Summerhillu, abychom oslavili 90. výročí založení naší pokrokové, mnohdy kontroverzní alma mater. Školu založil A.S. Neill, učitel, který natolik nenáviděl absolutní poslušnost, kterou měl vyžadovat po svých žácích, že přišel s úplně odlišnou metodou výuky – dal dětem tolik svobody, kolik chtěly. Pro svou školu našel zázemí ve viktoriánské budově nepravidelného půdorysu v Leistonu v anglickém hrabství Suffolk.

Oslava výročí školy pro mě měla ještě jeden význam. Byla to také oslava odkazu mé babičky, Lilian Neustatter, která v srpnu 1921 pomáhala Summerhill založit. Na začátku všeho bylo pozvání na čaj. Lilian poslala mého otce do školy King Alfred School v Hampsteadu, kde Neill vyučoval. Jednoho dne pozvala učitele k sobě domů a byla unešena snem tohoto vysokého Skota o škole, kde si žáci stanovují vlastní pravidla.

Moje babička neměla žádnou aprobaci, ale byla to vzdělaná žena, zejména v jazycích a hudbě. Dohromady s Neillem se rozhodli založit Summerhill. V roce 1927 se rozvedla s mým dědečkem a provdala se za Neilla (vždy vystupovala jako paní Lins z Lindesay, což bylo její druhé příjmení). Zemřela dřív, než jsem se narodila, ale vždycky jsme do Summerhillu jezdili a v roce 1954 jsem se jako jedenáctiletá rozhodla, že tam nastoupím.

Zpočátku se mi stýskalo po domově, byla jsem dosti plachá, ale věděla jsem, že Summerhill má zvláštní kouzlo a chtěla jsem zůstat. Tak jsem se stala jedním z „dětí, které si dělají, co chtějí“, jak nás nazývali obyvatelé města a přitom si představovali tu anarchii, panující za zdmi školy.

A někdy to opravdu byla divočina. Pamatuji si na Anguse Dudgeona, který přijel do Summerhillu poté, co jej na počátku puberty vyhodili z Harrow. Uchvácen poskytnutou svobodou běhal a křičel a mluvil „neslušně“ na dívky a nakonec rozbil 23 oken během dvou dní. Právě zvedal kámen, že rozbije další, když ho uviděl Neill, sám zvedl kámen a rychle rozbil čtyřiadvacáté. Angus už pak žádné další okno nerozbil, zklidnil se a stal se jedním z nejpříjemnějších členů komunity. Později byl producentem desek skupiny Pink Floyd.

Naši vrstevníci z klasických škol nechápali, že dobrovolně chodíme na vyučování, když nemusíme. Mnozí příchozí objevili, že po šplhání na veliký buk, stavění doupat a čtení knih uprostřed rozkvetlé louky může být výuka příjemným zpestřením. I tak se mi stalo, že po mě učitel angličtiny, bývalý voják, hodil knihou. „Nemusíš sem chodit,“ řekl mi, „ale když přijdeš, neruš ostatní.“

Učitelé byli různě kvalitní. Měli jsme velmi vzdělané učitele, kteří byli nadšeni filosofií Summerhillu, a jejich hodiny byly úžasné. Ulla – oslovovali jsme učitele křestními jmény – propojovala lekce šití s výukou své rodné němčiny. Naučila jsem se ušít si pro sebe oblečení a z němčiny jsem maturovala s vyznamenáním. Ale platy učitelů byly nízké a všichni učitelé s myšlenkou Summerhillu nesouhlasili, bylo jasné, že někteří nastoupili jen z nouze.

Summerhill nás rozhodně naučil demokracii. Na týdenním shromáždění, kam mohl přijít kdokoliv, se projednávaly nejdůležitější body – dítě, které ničilo školní majetek, ale i učitel, který někoho třeba slovně urazil – a každý na shromáždění měl stejný hlas při výběru vhodného trestu, od odepření zákusku po obědě až po vyloučení z Neillovy plánované expedice k moři.

Novináři se především zajímali o intimní soužití dívek a chlapců. Reportéři z News of the World nám při návštěvě nabízeli libru za detailní svědectví o sexu nezletilých, který byl podle nich na denním pořádku. Bulvární noviny přinesly reportáž o sexu mezi zaměstnanci školy, který se údajně odehrál na trávníku před školou. Před školou přitom žádný trávník nebyl.

V uplynulých 90 letech se Summerhill několikrát pohyboval na hraně přežití, kdy bylo ve škole málo žáků a lovci senzací malovali zkreslený obraz krutosti a anarchie, navíc se Blairova vláda v roce 2000 snažila školu zavřít. Současná ředitelka školy Zoe Readhead, Neillova dcera, proti vládě bojovala a nakonec soud vyhrála.

Zpět k oslavám. Mám být pyšná na to, co moje babička udělala? Dodneška mě děsí i jednoduchá matematika, ale nenaplnila jsem pochmurné předpovědi akademiků, tvrdící, že tato utopická škola nás nedokáže připravit pro opravdový svět. Naopak, udělala jsem kariéru a Summerhill mi dal navíc něco podstatného – životní optimismus a potěšení z pouhého bytí.

 

Ishbel McWhirter, 84

Umělkyně, žijící ve Walesu s partenerem Regem. Má dvě děti z předchozího manželství.

Matka Ishbel McWhirter přečetla Neillovu knihu o Summerhilu jedním dechem a rozhodla se poslat svoji dvanáctiletou dceru právě tam. Ishbel si školu ihned zamilovala. „Neill naplnil školu svým optimismem a humorem a paní Lins byla velmi kultivovaná dáma a přátelská ke všem dětem. Bylo tam jen pár pravidel, ale varovali nás, že když budeme třeba nadávat mimo školu, tak budou lidé šokovaní. Nechtěli jsme naši školu zklamat, proto jsme byli opatrní.“

Někteří studenti, včetně Ishbel, požadovali delší vyučování, ale Neill považoval volný čas dětí za stejně důležitý jako výuku, proto se v Summerhillu vyučovalo jen dopoledne. Na shromáždění byla odsouhlasena hodina vyučování navíc pro děti, které se připravovaly na školní zkoušky. Neill tím byl zděšený, neměl rád stres ze zkoušek. „Neillovy testy se skládaly z otázek ve formě vtípků, na které jsme měli odpovídat co nejoriginálněji. Měli jsme pocit, že Neill vůbec neměl páru o tom, jak vybrat vhodného učitele. Zdálo se, že důvodem jejich přijetí byly ty nejbizarnější faktory – třeba četli ty správné noviny nebo měli tu správnou neurózu.“

Ishbel si oblíbila mladou učitelku výtvarné výchovy Robin Bond, která se o Ishbelinu tvorbu velmi zajímala. Představila ji rakouskému umělci Oskaru Kokoshkovi, a ten se nabídl, že ji povede, až opustí Summerhill. Když jí bylo 19 let, nastoupila k němu na několik let do učení. Dnes má v portfoliu portréty Melvyna Bragga, Toma Contiho, Lorda Scarmana, Germaine Greer i samotného Neilla. Při vzpomínce na školu říká: „Lidé okolo mě měli vyšší sebevědomí plynoucí z pocitu, že jejich vzdělání je stejně dobré jako vzdělání kohokoliv jiného. Summerhill mi dal jiný druh sebevědomí, naučil mě mít ráda sama sebe. Zpětně vidím, že to je pro život zásadní věc.“

 

John Burningham, 75

Ilustrátor a autor knih pro děti i dospělé John Burningham žije na severu Londýna se svou ženou Helenou Oxenbury. Mají spolu tři dospělé děti.

John Burningham chodil celkem na 11 různých škol – jeho otec byl obchodník, a proto se hodně stěhovali – až mu nakonec v roce 1948 rodiče vybrali Summerhill. Do školy nastoupil ve 13 letech a strávil tam pět „velmi šťastných“ let.

„Škola byla celou dobu na pokraji bankrotu, což ovlivnilo šíři našeho vzdělání. Nabídka předmětů byla dost omezená a sportovní zázemí naprosto zoufalé: tenisové kurty plné plevelu, fotbalové hřiště samý hrbol a tak dále. Podle mě to nebyla jen záležitost peněz, Neill měl sport spojený se státními školami, kde děti běhají v mrazivém ránu s holými koleny, a se soutěživostí, jejímž výsledkem jsou nešťastné děti, které zrovna na sport nemají nadání.

Umění bylo od začátku Burninghamovou srdeční záležitostí. Přestože navštěvoval i další přednášky, utkvěla mu pouze literatura a francouzština. „Lidé mimo Summerhill si mysleli, že si budeme těžko v životě hledat uplatnění, ale mezi mými kolegy absolventy je mnoho odborníků a vysokoškoláků, stejně jako potrhlých umělců mého typu.“

Škola dokázala nenásilně vštípit morální zásady. „Několik z nás získalo klíče od hlavního skladu potravin a zhruba jeden semestr jsme si tam chodili pro jídlo. Jednou ke mě přišel Neill a zeptal se: „Nějaký zmetek ukradl klíč od jídelního skladu. Nevíš náhodou, kde by mohl být?“ Bylo znepokojující, jak Neill do lidí viděl. Bez ohledu na to, co jste tvrdili, měli jste pocit, že on zná pravdu. Nedalo se dělat nic jiného, než se přiznat.“

 

Nathalie Gensac, 44

Nathalie Gensac vede vzdělávací kampaň, která vybírá peníze na pomoc ženám a dětem v rozvojovém světě. Žije v Santa Barbara v Kalifornii.

Do devíti let byla Nathalie Gensac v domácím vzdělávání, protože rodina zrovna cestovala s hippies do Maroka. „Pak se doslechli o Summerhillu a ten přesně zapadl do jejich představ.“

Život v malé provázané komunitě „znamená, že musíte převzít zodpovědnost za své činy, od oblečení, co nosíte na sobě až po způsob, jakým jednáte s ostatními. Rozhodování může být někdy obtížné. Neill vyznával, že můžete mít veškerou svobodu, pokud neomezujete svobodu někoho jiného.“

Nathalie chodila na většinu lekcí, pamatuje si však, že párkrát vynechala fyziku. Pak se šla učiteli omluvit, ale on odvětil: „Mně na tom nesejde, ale je to tvoje ztráta.“ A to mě donutilo přemýšlet. Ze Summerhillu odešla v patnácti letech se zkouškami z devíti předmětů, včetně fyziky.

Maturovat se v Summerhillu nedalo, protože tam nebyl dostatek učitelů pro zajištění široké nabídky předmětů, a tak musela Nathalie jinam. „Lidi na střední se na mě dívali skrz prsty, protože jsem podle nich vyrůstala naprosto bez kontroly. Jeden učitel se do mě pustil, když jsem si dovolila s ním nesouhlasit, a pak na mě křičel: „Předpokládám, že ty jsi to dítě ze Summerhillu!“

 

Caspar Walsh, 44

Autor pamětí a jednoho románu, nyní vede kurzy kreativního psaní pro mladé ve věznicích. Rovněž založil nadaci pro mladé lidi v ohrožení. Žije v Devonu.

„Šel jsem do Summerhillu v šesti letech a zůstal jsem tam dva roky. Lezl jsem po stromech, vymýšlel nové hry a různě se poflakoval. Když jsem měl hlad, šel jsem na hodinu vaření a pekl koláče. Když jsem chtěl meč, šel jsem do dílny a vyrobil si ho ze dřeva. Byl jsem ve svém živlu, protože jsem se mohl chovat jako dítě a užívat si dětskou zábavu, narozdíl od domova, kde jsem se musel podřídit otci. Můj otec byl kriminálník a moje rodina tím velmi trpěla, emočně i fyzicky.“

Walshova nevyrovnaná minulost byla příčinou jeho neustálého testování hranic summerhillské svobody. „Kradl jsem, dělal jsem špatné věci. Jednou jsem zapálil hlavu velkého plyšového medvěda a vystrčil ji z okna.“

Poslední kapkou bylo vloupání do fotbalového klubu vedle školy, kde ukradl sladkosti. Byl vyloučen ze Summerhillu s okamžitou platností. „Byl jsem zničený. Teď vím, že jsem hledal někoho, kdo by mě zkrotil a kontroloval, ale cílem Summerhillu je, aby si každý žák nastavil své hranice sám. Neřekl bych, že škola byla nezodpovědná, když mě vyloučili – přeci jen jsem spáchal trestný čin – ale vzhledem k mému mládí nemuseli být tak přísní.“

Caspar byl jedním z mála dětí vyloučených ze Summerhillu. Od té doby to s ním šlo stále z kopce. Jeho otce poslali do vězení a Caspar skončil na drogách. Když mu bylo 21, byl už čistý. „Nedávno jsem narazil na Neillovu fotografii a uvědomil jsem si, jak moc bych si přál, abych býval mohl zůstat v Summerhillu. Rozhodně mě ovlivnily Neillovy představy, že pomůže každému najít si vlastní cestu tím, že bude na jeho straně.“

 

Nadia Hartmann, 42

Nadia Hartmann je zubařka, žije v Belgii s manželem a dvěma dcerami.

Nadiina matka byla vychována velmi přísně, a to si pro svou dceru nepřála. Na základě Neillovy autobiografie nazvané „Neill! Neill! Orange peel!“ (pozn.překl.: v češtině zatím nevyšla) byla pětiletá Nadia poslána do Summerhillu v roce 1975.

„Neměla jsem problémy, i když jsem byla takhle mladá. Moje matka zemřela, když mi bylo devět a Summerhill se pro mě a mého bratra stal náhradní rodinou. Šikana se tam moc nevedla, ale já jsem párkrát s přáteli šikanovala jednu dívku. Dali jsme jí do postele sníh, aby si myslela, že se počůrala. A nachytali jsme tiplice a dali jsme jí je do ingrediencí na vaření. Na školním shromáždění jsme byli předvoláni a od ostatních dětí jsme sklidili pohrdání. Zakázali nám plavání v bazénu a výlety do města. Pro mě to byl velký trest a už jsem to nikdy neudělala.

Když jsem byla malá, chodila jsem na vyučování, pak v 10 letech jsem přestala a několik let jsem jenom lezla po stromech, plavala, pletla a hrála si s přáteli. Ve třinácti jsem se rozhodla, že chci být zubařkou, proto jsem začala zase chodit do školy. Musela jsem se snažit, abych všechno dohnala, ale třídy na Summerhillu jsou malé, každý má možnost individuálních konzultací. V patnácti jsem přešla na střední školu a tam jsem se musela snažit ještě víc. Měla jsem za sebou několik let úplné svobody a po třech letech intenzivního studia jsem měla stejné známky jako děti, které na té stejné škole studovaly už 13 let.“

Hartmannovi mají v plánu brzy poslat do Summerhillu i své dvě dcery.

 

Nathan Clutterbuck, 26

Grafik žijící v Londýně.

Nathanovi rodiče si pro něj a jeho bratra přáli alternativní vzdělání, poslali ho do Summerhillské školy už ve čtyřech letech. Zůstal tam do svých 16.

„Do 13 let jsem se vlastně o výuku moc nestaral. Jen jsme tak s kamarády dělali blbiny v lese, stavěli jsme hrady a vyhrabávali doupata, a nebo jsme hráli neformální týmové hry na školním hřišti. Dost času jsem strávil v truhlářské dílně a učebně výtvarky. A taky v divadle. Vymýšleli jsme hry a pak jsme je hráli pro ostatní studenty.“

Jednoho dne měl Nathan pocit, že už toho flákání bylo dost, a že už je připravený začít na sobě makat. „Ani si nepamatuju, že bych se učil číst a psát, většina z nás se to naučila tak nějak intuitivně. Nejsem žádný zkušený čtenář, ale necítím se tím nějak zásadně znevýhodněný. Udělal jsem si titul z grafického designu a zrovna pracuju pro zavedenou cestovní společnost, vytvářím pro ně knihy a jedny z prvních aplikací pro iPad.“

Summerhill podle něj ale nebyl šťastnou volbou pro všechny děti. „Někteří nedokázali unést takové množství svobody a bylo jim líp v instituci s pevnými pravidly, s instrukcemi, co přesně mají dělat.“

Co se Nathana týče: „Summerhill ze mě udělal diplomata. Od 12 let jsem moderoval hádky mezi dětmi, snažil jsem se pochopit obě strany sporu. Později mě třikrát poslali domů kvůli alkoholu a trávě. Miloval jsem Summerhill, takže dočasné vyloučení bylo pro mě velkým trestem. Rodiče mi promlouvali do duše, snažili se mi vysvětlit závažnost situace, ale mnohem horší byly reakce mých vrstevníků ve škole. Připomněli mi, že nevhodným chováním riskuji budoucnost celé školy, což byla pravda.“

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)

Komentáře jsou uzavřeny .