Zatím žádné komentáře

Kdo je kdo ve Svobodě učení – Michal Kandler

Jsem aktivním členem SvobodyUčení.cz, od počátku projektu v roce 2012 jako překladatel, facilitátor a moderátor, později také jako člen předsednictva a koordinátor strategie. Jsem označován za idealistu („prapodivná kombinace new age a marxismu“), vizionáře a inovátora[1]. Působím 13 let v sociálních a vzdělávacích službách, v soukromém, neziskovém i státním sektoru jako metodik, projektový manažer, fundraiser, spoluzaložil jsem designérské studio zaměřené na využití 3D tisku a lesní školku. Pohání mě nadšení z propojování lidí, kteří dokáží přemýšlet mimo škatulky, a synergického rozvíjení příležitostí. Baví mě posouvat u sebe i ostatních hranice možného, provokovat, překračovat stereotypy a dogmata. Mým dlouhodobým cílem ve Svobodě učení je založení udržitelné sebevzdělávací komunity typu Summerhill v České republice.

 

Žiju 14 let v Plzeňském kraji, z toho 5 let ve Stříbře. Vystudoval jsem sociální práci a sociální politiku na Pedagogické fakultě v Plzni. Pracoval jsem jako sociální pracovník s lidmi ohroženými závislostí, s ohroženými dětmi a mládeží, v soukromé vzdělávací agentuře, v oblasti sociální a vzdělávací politiky. Publikoval jsem několik prací na téma prevence. Lektoroval jsem metody sociální práce, kurzy zážitkové pedagogiky a přednášky o unschoolingu. Působím jako externí hodnotitel kvality sociálních služeb. Absolvoval jsem pětiletý sebezkušenostní výcvik SUR (500 hodin). Mám zkušenosti s poradenstvím v oblasti sebeřízení, vztahů, výchovy a vzdělávání.

Jsem otcem tří dětí, které jsou pro mě inspirací i katalyzátorem změny pohledu na sebe i svět. Zajímá mě literatura, film, hudba, komunitní rozvoj a dobré sousedské vztahy. Rád střídám společnost inspirativních lidí se samotou, baví mě cestování stopem, hory i bezcílné toulání přírodou. Nebaví mě nakupovat jogurty, ale měnit svět skrze sebe.[2]

 

V praxi sociálního pracovníka jsem byl zoufalý, když jsem u školních dětí a dospívajících přes veškerou snahu pozoroval všeobecný nárůst stresu, neurotických obtíží, poruch pozornosti, medikace, šikany, diskriminace i školních represivních opatření. Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že současný vzdělávací systém se prostřednictvím strachu, viny, vnější motivace (=manipulace), nesmyslných pravidel[3] a spolupůsobení všech zainteresovaných aktérů (pedagogů, rodičů, byrokratů i politiků) na různých úrovních systémově podílí na zotročení, spoutání a „zgleichšaltování“ přirozeně svobodné a zvídavé dětské duše. Děti jako plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti, resp. budoucí dospělí, mají později v životě sklony v horším případě trpět různými obtížemi ve vztazích k sobě i druhým lidem (téměř třetina Čechů trpí depresemi[4]) a replikovat naučené vzorce chování na svých dětech, nebo v lepším případě si platit různé semináře, poradenství a terapie, aby „našli sebe sama“. Jestliže má tolik lidí později v dospívání nebo dospělosti problémy „se sebou“ nebo potřebu „se hledat“, znamená to, že se v průběhu vývoje někde ztratili (tzv. se „odpojili“) a něco je od základu špatně nastavené. Něco, co jim zpřetrhalo vazbu být „sám (se) sebou“, se svými pocity, intuicí a přirozeností. Pochopil jsem, že na mé životní cestě již nemá smysl nadále pouze „hasit požáry“ a „opravovat“ poškozené dospělé na individuální úrovni, ale že je třeba se radikálně, bez sentimentu a růžových brýlí podívat skrze zkušenost vlastní i ostatních lidí na systémové příčiny tohoto utrpení a mrzačení lidských duší[5]. Spojovat se s podobně smýšlejícími lidmi a najít funkční řešení, jak toto nastavení změnit (systémově i na symbolické úrovni myšlení), protože horší už to být nemůže.

 

Na cestě za uzdravením a prevencí na individuální úrovni jsem se nevyhnutelně musel zaplést na úrovni společenské a politické. Dlouhodobé a systematické zneschopňování dětí z pozice dospělých[6] a nabádání k nekritickému přijímání autorit („jsi příliš malý/á, abys věděl/a, co je pro tebe nejlepší“, „buď hodný a poslouchej paní učitelku“) vede dle mojí vlastní zkušenosti nevyhnutelně k tomu, že člověk postupně přestane věřit sám sobě. Místo toho vnímám u dospělých závislost na vnějších autoritách (doktor, politik, policista ví lépe než my sami, co je pro nás dobré) a systému státní sociální péče[7], které postupně přebírají čím dál větší díl odpovědnosti za naše životy a tím sebepotvrzují svoji potřebnost. Dokonce, i když to s námi některé autority myslí skutečně dobře a většina z nás zažila pozitivní a inspirativní vztah aspoň s jedním či více učiteli (viz Stockholmský syndrom[8]), je pro mě důležité si připomínat násilnou povahu tohoto systému[9], v němž jsme vyrostli a který nás tak zásadně ovlivnil[10], že je vůči němu většina z nás slepě loajální a nekritická. V mém myšlenkovém posunu pro mě bylo zásadní pochopit skutečnou podstatu školství, jehož původním účelem nikdy nebylo umožnit lidem prožít naplněný a šťastný život, ale vytvořit konformní a poslušné občany[11], kteří ho automaticky přijímají[12] a replikují[13]. Podle Johna Holta je „nemoc moderního světa mnoha způsoby školou vyvolaná nemoc. Právě ve škole se většina lidí naučí očekávat a akceptovat, že je nějaký odborník vždy může zařadit do nějakého žebříčku či hierarchie. Ve škole se setkáváme, zvykáme si a učíme se víru v úplně ovládanou společnost.“

 

Neustále si kladu otázku: pokud by bylo školství jako celek v současné podobě natolik potřebné a prospěšné pro život a jeho hlavním posláním nebyla propaganda a asimilace[14], proč tedy nejsou školy dobrovolné, podobně jako v jiných zemích bez povinné školní docházky (např. Velká Británie nebo Francie)? Jako obhájce lidské jedinečnosti a svrchovanosti jednotlivce nad svým životem musím naprosto souhlasit s Peterem Grayem, když tvrdí, že „školy se stanou morálními institucemi pouze tehdy, budou-li mít děti svobodu v nich skončit.“[15] Naštěstí si čím dál větší počet lidí uvědomuje, že centrálně řízené školství nefunguje ve prospěch jednotlivce/pří­jemce a ze svojí podstaty nemůže reagovat na rychleji měnící se potřeby decentralizované společnosti[16]. Dle slov Roberta Kyiosakiho: „Děti tráví roky v zastaralém vzdělávacím systému, studují předměty, které nikdy nebudou potřebovat, a připravují se na svět, který již dávno neexistuje.“ Nadějí mě naplňují nejnovější poznatky z psychologie a neurověd, které přináší důkazy o nutnosti změny přístupu. Nově se např. v psychologii i sebeřízeném vzdělávání skloňuje termín „vnímaná vlastní účinnost“ („self-efficacy“)[17], která bude podle mě nejen „konkurenční výhodou“, ale i klíčovou kompetencí sociálního „přežití“ a nezbytnou navigační dovedností v těchto rozbouřených dobách tekuté modernity. Na Seychelách se prostřednictvím meditace děti učí, že jestliže chtějí ovládat svůj život, musejí nejdříve začít ovládat sami sebe. Zároveň platí, že „jak se správně rozhodovat se děti učí tím, že dělají rozhodnutí, ne tím, že se řídí pokyny.“[18] Úkolem nás dospělých je dětem k tomu poskytnout bezpečný a podnětný prostor[19], jít jim z cesty[20] a být nablízku v případě potřeby.

 

O tom, že vše uvedené funguje nejen v teorii, ale i praxi, mě přesvědčily nejen desítky článků a videí ze zahraničních demokratických škol a unchoolingu rodinného typu na webu SvobodaUčení.cz[21], ale i inspirace z českého reformního pedagogického hnutí[22] a u vlastních dětí. Stačilo se tomu otevřít a zahodit všechny svoje předchozí konstrukty. Ze své praxe „opraváře lidských duší a vztahů“ nemůžu jinak, než potvrdit následující slova Johna Holta: „Vše, co říkám, by se dalo shrnout do dvou slov: důvěřujte dětem. Nic nemůže být jednodušší a zároveň obtížnější. Obtížné, protože abychom důvěřovali dětem, musíme nejprve důvěřovat sami sobě, ale většina z nás se v dětství naučila, že nám nemůže být důvěřováno.“

Velmi dobře znám, jak má lidská mysl tendenci neustále těkat a hledat okamžitá uspokojení a jednoduché odpovědi, někdy se v záplavě každodenních starostí těžko soustředit na hlubokou podstatu lidského jednání. Indikátorem plně prožitého života je pro mě podobně jako u knih a filmů dobrý konec, na závěr si dovolím tedy citovat z knihy „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“, kde mezi nejčastější důvody nespokojenosti se svým životem překvapivě nenajdete nedostatek peněz nebo vzdělání:

  1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.
  2. Přál bych si, abych byl šťastnější.

Než nám všem zazvoní hrana, zavřou nás za vlastizradu nebo zahálku, zkouším spolu s ostatními kolegy ze Svobody učení a dalšími lidmi hledat odpovědi na otázky, nakolik pomáhá mně a mým dětem naplňovat tyto cíle škola? Mohla by tohle vůbec škola v současném či jiném pojetí umožnit, nebo tomu aspoň nebránit[23]? Je školství skutečně tak důležité, aby kvůli němu musel trpět byť i jeden nespokojený člověk?


[1] na české Ashoka mapě sociálních inovátorů v r. 2015

[2] „Be the Change you wish to see in the World.“

[3] Viz pojem „totální instituce“ dle Goffmana

[4] studie „Stres, deprese a životní styl v České republice“ (Raboch, Ptáček, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 2014)

[5] „Otevřený útlak má většinou velmi krátkou životnost. Když jsou všude postavena vězení a naplněna lidmi, revoluce začne být nevyhnutelná. Avšak útlak může pokračovat do nekonečna, pokud jsou vězení postavena někde, kde nejsou vidět; v myslích lidí. A to je státní školství.“ – Brett Veinotte

[6] Adultismus: skrytý jed otravující naše vztahy s dětmi

[7] Jak sociální stát zkazil Švédsko

[8] https://cs.wikipedia.org/…3%BD_syndrom

[9] „Přihlašovací povinnost a povinnost péče o pravidelnou a včasnou školní docházku mají rodiče, popř. zákonný zástupce dítěte. Zanedbání těchto povinností je přestupkem, který může být sankcionován pokutou do výše 3000 Kč; zanedbání výchovy většího rozsahu může být klasifikováno jako trestný čin ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže.“

[10] „Dítě, jehož život je plný výhružek a strachu z trestu, je uzavřeno v raném dětství. Neexistuje způsob, jak by mohlo vyrůst a naučit se převzít zodpovědnost za svůj život a za své činy. A co je nejdůležitější, neměli bychom předpokládat, že podřízení se výhružkám naší nadřazené moci, je prospěšné pro charakter dítěte. Není to totiž prospěšné pro nikoho.“ – John Holt

[11] „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“ (Politické zřízení školského z r. 1805): http://clanky.rvp.cz/…u-1805.html/

[12] Cesta – Brett Veinotte

[13] „Škola je reklamní agenturou, která vás přesvědčuje o tom, že potřebujete společnost takovou, jaká je.“ – Ivan Illich

[14] Chybně označovaná v politickém „newspeaku“ jako inkluze

[15] http://www.svobodauceni.cz/…boda-skoncit

[16] Viz „tekutá modernita“

[17] https://cs.wikipedia.org/…elf-efficacy

[18] Alfie Kohn

[19] Peter Gray: Přirozené prostředí pro dětské samovzdělávání

[20] Neil deGrasse Tyson: Jděte dětem z cesty

[21] http://www.svobodauceni.cz/…obodne_skoly

[22] Svatoš,T.Reformní pedagogické hnutí v meziválečném Československu. In DOLEŽALOVÁ,J.a LAŠEK, J. Vybraná témata z pedagogiky a psychologie. Hradec Králové: Gaudeamus,2002. http://kpg.zcu.cz/…tura/dpg.pdf

[23] Primo non nocere aneb Především neškodit – ve školství stejně jako v lékařství: http://www.kritickemysleni.cz/prectetesi.php?…

 

Nejoblíbenější citáty:

  • „Ti, kdo popírají práva jednotlivců, se těžko mohou pasovat na obhájce menšin.“ – Ayn Rand
  • „Lidé, kteří jsou dost šílení na to, aby si mysleli, že mohou změnit svět, jsou ti, kteří ho mění.“ – Steve Jobs
  • „Neposlušnost je základem svobody. Poslušní zůstanou otroky.“ – Henry David Thoreau

Odborné zdroje:

Nejoblíbenější motivační videa:

Nejoblíbenější knihy:

  • Tom Hodgkinson – Líný rodič
  • Brian Greene – Elegantní vesmír
  • Jack Kerouac – Dharmoví tuláci
  • Irvin D. Yalom – Pohled do slunce
  • Richard Bach – Jonathan Livingston Racek
  • Anthony de Mello – Modlitba žáby
mm

Michal Kandler

Ke svobodě učení mě přivedla praxe sociálního pracovníka s dětmi a mládeží, kde jsem zjistil, že velká část problémů dětí a dospívajících je v praxi spojena právě s rigidním školním systémem, který nejenže se nedokáže přizpůsobit jejich potřebám, ale často je s nimi v rozporu. S příchodem vlastních dětí také změna životní filozofie a přijmutí zodpovědnosti za svůj i jejich rozvoj. Ve Svobodě učení se věnuji facilitaci a strategii vzdělávací politiky. Mojí nejoblíbenější knihou je Jonathan Livingston Racek od R. D. Bacha.

Komentáře jsou uzavřeny .