Petra Pokorná – SvobodaUčení.cz

Lidé jsou různí…

Petra Pokorná — Thu, 19 Sep 2019 07:27:19 +0000

Existují (mj.) lidé poddajní, přizpůsobiví, takoví, se kterými bývá většinou snadné se domluvit.

Existují (mj.) lidé svérázní, neústupní a velmi svéhlaví, takoví, které jen tak na vařenou nudli neutáhnete.

Se zástupci obou těchto typů mám, řekla bych, velmi blízký vztah. Jsou to mí dva starší synové. Pokud by chodili do klasické základní školy, jsem si téměř jistá, že zatímco jeden by očekávání školy a povinnosti s ní spojené díky své povaze ustál velmi dobře, tak ten druhý by si brzy vysloužil nějakou pěknou peprnou nálepku a časem třeba i doporučení pro návštěvu pedagogicko-psychologické poradny a s tím i související diagnózu..

Diagnózy znevažovat nechci. V prostředí klasické školy mohou leckdy dítě trochu ochránit (přičemž každá mince má samozřejmě dvě strany). Chci psát jen o tom, čeho jsem každodenním svědkem doma i v naší komunitní škole.

Každý člověk potřebuje prostor k vyjádření. Potřebuje taky svůj vlastní čas, v jehož průběhu zvládne získat nejrůznější vědomosti a dovednosti. Potřebuje koexistovat v podnětném prostředí skutečného světa spolu s různě starými lidmi, kteří si jsou vzájemnou inspirací a obohacením. Potřebuje pocit bezpečí. Potřebuje možnost blízkého kontaktu. Souhlasíte? A souhlasíte také s tím, že člověkem je i dítě?

Když se dítě vymyká, když „zlobí“, když diskutuje a ptá se proč, když neposedí, když zapomíná, když se staví do opozice… znamená to, že je nepřizpůsobivé a potřebuje urgentní návštěvu v pedagogicko-psychologické poradně, případně Ritalin? Nebo to znamená, že je chyba někde v systému, který nutí každého zapadnout, nevyčnívat a chovat se standardně jako všichni ostatní? Z pohledu učitele je to pochopitelné a nemyslím to zle ani v nejmenším. Jak jinak lze zvládnout třídu o 30 dětech, něco je naučit a ještě si zachovat duševní zdraví? Ale ze své zkušenosti bývalé učitelky musím říct, že je možné dobře vycházet i s těmi, nad kterými ostatní dávno zlomili hůl. Vše je o přístupu, o lidskosti. V prostředí bez manipulace, hrozeb a nátlaku totiž není pro opozici důvod. A když to vezmu ze svého současného pohledu zastánce sebeřízeného vzdělávání, který ho denně zažívá na sobě i prostřednictvím dětí, pak je to třeba i o tom, že když se snažím naučit bandu stejně starých dětí rozlišovat přívlastek shodný/neshodný navíc frontálním způsobem, těžko se trefím do doby, kdy to bude všech 30 lidí zajímat (absurdní představa) a zapamatují si látku déle než do příští písemky (pokud vůbec)…

V prostředí naší komunitní školy jsem měla možnost setkat se se dvěma dětmi s diagnózou Aspergera. Jeden chlapec měl ve státní škole problémy, protože se třeba pozastavoval nad tím, proč musí být datum na pravé straně (navíc za přesně narýsovaným 1 cm okrajem). Ony se nad tím docela možná pozastavovaly i další děti, akorát tenhle klučina neměl zábrany to „drze“ říct nahlas. Druhý měl v sobě obrovskou nedůvěru v dospělé. Nebyl schopen se dospělákovi ve škole (u nás) podívat do očí a vyslechnout si jeho slova, jakkoliv jemně a s respektem byla vyřčena. Stále očekával útok a byl na něj v každém okamžiku připraven. Teď, po třech letech, nepoznali byste, že tenkrát bylo něco „špatně“. Bezpečné a respektující prostředí bez manipulace, s možností dělat svobodné volby a být za ně zároveň zodpovědný prostě dokáže skoro zázraky.

Když mluvím s některými rodiči, mám pocit, že se skoro omlouvají za to, že jejich dítě má tu a tu diagnózu. A vidím obrovskou úlevu, když řeknu, že u nás diagnózy nejsou potřeba a je nám jedno, kdo má co zapsáno v lékařské dokumentaci. Každý je sám sebou a ve svém vlastním čase se učí vše, co zrovna potřebuje. Bez tlaku. Učí se respektu k sobě samým i mezi sebou, učí se nést zodpovědnost za své volby, učí se respektovat pravidla, na jejichž tvorbě se mají možnost podílet, učí se říkat své názory, ale dávat prostor i druhým, učí se komunikovat a pomáhat si, otevřeně hovoří o všem, co je napadá, ptají se, hrají si, pozorují a zkoumají svět kolem, žijí svůj život… (a ano, někde mezi tím se zvládnou naučit třeba i tu gramatiku, ale často jako vedlejší produkt, nikoliv cíl).

Máme školu plnou zdravých dětí, které nepotřebují nést kříž s nápisem ADHD, LMD, Asperger nebo DYS. A každé z nich je naprosto jedinečné a úžasné svým vlastním a nezaměnitelným způsobem.

Neříkám, že diagnózy neexistují… jen u nás nejsou potřeba.

Original article: Lidé jsou různí…

Kompetence rodičů rozhodovat o vzdělávání svých dětí

Petra Pokorná — Fri, 09 Aug 2019 18:29:12 +0000

Jakmile je nám 18, jsme dle zákona kompetentní k tomu, abychom

– šli k volbám
– pili alkohol
– řídili auto
– si mohli legálně koupit cigarety
– se dívali na filmy pro dospělé
– uzavírali různorodé smlouvy
– uzavírali manželství
– začali podnikat nebo nastoupili do zaměstnání
– činili nespočet dalších vlastních rozhodnutí

Jsme kompetentní (a netvrdím, že vždy zralí) i k tomu, abychom si pořídili děti a stali se jejich zákonnými zástupci. Ale! Jak přijde na jejich vzdělávání, už tak kompetentní nejsme. Naše děti musí základní školní docházku absolvovat v rozsahu stanoveném státem. Ano, existuje Montessori nebo Waldorf a pár dalších programů, ale ve finále jde jen o jedno: dostát RVP. Někdo může namítnout, že pokud ani to někomu nevyhovuje, může zažádat o IV. Jenže IV není výhradním právem rodiče. Závisí na rozhodnutí ředitele kmenové školy. A i poté, co ředitel souhlas udělí, je nutné splnit ŠVP školy (jakkoliv volně může být napsán…). Když dítě do školy nepošlu nebo ho nepřihlásím k IV a nechám ho vzdělávat se po svém, sebeřízeně, budu mít problém. Hodně velký problém.

Jak je vidět, jsme kompetentní k tomu, abychom rozhodovali o svém životě ve všech oblastech, ale k rozhodnutí o podobě vzdělávání našich dětí kompetentní nejsme. Proč a jakým právem je nám tato kompetence odepřena? Rozumím, je to protizákonné… Jenže ten zákon někdo vytvořil. Stejně jako někdo vytvořil zákon o tom, že když někoho zabiju, půjdu do vězení. Ale nechce mi snad někdo tvrdit, že pokud z logiky věci nepošlu své dítě do školy, zasloužím si zažít něco podobně hrozného… Proč bych si jako rodič, který nechce jíst mouku, měla vybírat mezi těstovinami a chlebem, když nechci jíst ani jedno? Naše rozhodnutí ohledně výchovy a vzdělávání našich dětí jsou výsledkem dlouholetého samostudia, sbírání informací, pozorování a kritického uvažování. Věříme tomu, co děláme, o své děti se s láskou staráme a milujeme je a jako všichni rodiče chceme i my pro ně to nejlepší. A nechceme moc. Chceme jen místo těstovin a chleba … třeba zeleninu a ovoce. Pokud někomu těstoviny a chleba vyhovují, je to úplně v pořádku. Ale pokud nás zákon nutí jíst těstoviny a chleba, a je to proti našemu přesvědčení, je to podle mne špatný zákon a je potřeba ho změnit… a přitom stačí docela málo… tak třeba místo povinné školní docházky zavést jen povinné vzdělávání. Funguje to v mnoha jiných zemích, jistě by mohlo i u nás… a my jako rodiče jsme mnohem kompetentnější než stát v rozhodování o tom, co je pro naši rodinu nejlepší… sorry jako…

Original article: Kompetence rodičů rozhodovat o vzdělávání svých dětí

Volná hra je esencí sebeřízení

Petra Pokorná — Tue, 06 Aug 2019 10:54:24 +0000

Volná hra je esencí sebeřízení. Ono těch esencí je samozřejmě víc a důležité jsou všechny a jedna musí podporovat druhou, aby to všechno fungovalo… ale ráda bych vyzdvihla důležitost právě volné hry, protože mám pocit, že je často podceňovaná. Kdo se zajímá o sebeřízení, tak ví, že je potřeba respekt, důvěra, podnětné prostředí, ideálně různorodá věková skupina v co nejširším spektru, laskaví a nemanipulující dospěláci (a nutno podotknout, že i manipulace v tom nejlaskavějším kabátě je pořád jenom manipulace)… ale jak přijde na hru, málokdy mají děti možnost hrát si skutečně volně, aniž by je ovlivňoval strach okolí, zda si hrají opravdu „dobře“ a zda jejich hra „má smysl“. Když jsme byli malí, uměli jsme (a bylo nám umožněno) si volně hrát… a že to bylo něco! Takových doslova vědeckých objevů a zkušeností, které jsme v té době učinili. Byli jsme skutečnými badateli, vědci a objeviteli života kolem nás. Nikoho asi nenapadlo vyučovat nás v chození a lezení na strom. Byl to pokus-omyl a pak to najednou šlo samo, když jsme měli nekonečné možnosti a prostor ke zkoušení a byli dostatečně trpěliví. A my byli! Jenže jak jsme rostli, bylo potřeba nás socializovat a máma taky musela do práce… no takže kam s námi… školka se jevila jako prima věc. Ale na tomhle místě o vlastní zkoumání světa asi úplně nešlo (a myslím, že nejde ani dnes-pokud se jedná o starou dobrou státní klasiku). Spíš začít dětičky pěkně rovnat do latě, učit disciplíně a odříkání, stříhat drápky, upozadit JÁ ve prospěch MY, ovládat emoce, dělit se, automaticky prosit a děkovat, bezmyšlenkovitě se omlouvat… Ne, já proti ničemu z toho výčtu v podstatě nemám vůbec nic. Jsou to často dovednosti, které se fakt hodí, navíc když člověk žije ve společnosti… Ale mám hodně proti tomu, jakým způsobem se výše uvedené vymáhá… Někdo se holt už v útlém věku rád s druhými rozdělí sám od sebe, někdo je průbojnější a užívá si společnost druhých, někdo se zase umí velmi brzy vžít do pocitů ostatních lidí, někdo se brzo naučí číst a psát… a někdo NE! Nebo aspoň ne tak brzo jako někdo jiný. Děti, které nejsou v různých dovednostech tak na výši jako ostatní podobného věku, se k tomu musí nějak přimět. A tak volnou hru pomalu a nenápadně vytlačuje řízená činnost, kdy se dětem ukazuje, jak je to správně a jak mají zapadnout… a ti, kteří zvládají, jsou po zásluze odměněni. No a ti druzí… (Podívej se Pepíčku, jak se Anička umí hezky rozdělit!)

Už jsem si docela zvykla na fakt, že většina lidí úplně nechápe pravou podstatu toho, co děláme a aspoň do nějaké míry jsou přesvědčeni o tom, že svým dětem przníme jejich životy tím, že je necháváme zkoumat svět svým tempem a hrát si a nenutíme jim to, co přece „mají dávno umět“. Ale víte co? Ona totiž hra, volná hra, je skutečnou prací dětství. Není to úleva od „smysluplné“ činnosti ve škole. Je to důležitá součást přípravy na život. Našim klukům je teď 7 a 9 a vlastně celé dny nedělají nic jiného, než že si hrají a věnují se svému životu bez naší manipulace. Vidím na vlastní oči, jak se učí přesně to, co potřebují, a není toho málo… Jen k tomu většinou nepoužívají učebnice a předem stanovený rozvrh. Nepodstrkáváme jim nenápadně úlohy z matiky nebo češtiny (s tím, že je to přece velká zábava). Prostě je necháváme hrát si a objevovat. Velmi často se učí různým věcem, které jsou přímým důsledkem konkrétní hry a já pak jen koukám, jak na to přišli. Někdy při svém hraní narazí na něco, s čím chtějí pomoct. A pak pomůžu. Nebo pomůže táta. Nebo jiný dospělák nebo kamarád v komunitní škole. A troufám si tvrdit, že naprostou většinu toho, co se doteď naučili, umějí díky volnému hraní a zkoumání světa nebo důsledkům, které z toho zkoumání plynou. A ano, mám na mysli i spoustu dovedností a znalostí čistě „školních“. Jsou to totiž věci, které jim dávají smysl a tak je přijmou a naučí se je jako přirozenou součást pro další posun (i když to není vždycky úplně zábava). A naopak… něco, co „by měli umět“ se třeba nenaučí, nebo naučí v jiném čase než většina… Záleží na tom? V naší komunitní škole „platím za češtináře“. Děti vědí, že když budou potřebovat něco ohledně jazyka, mají možnost se na mne obrátit. Loni za mnou přišel chlapec, šesťák, že by se rád naučil psát psacím písmem… No, není tohle prostě skvělý? Mít možnost dozrát a sám si určit priority ve svém čase? A ještě se u toho cítit naprosto sebevědomý, kompetentní a přijímaný navzdory obecně uznávanému paradigmatu, že psací písmo = 1.třída…

Myslím si, že kdyby volná hra byla považována za prostředek učení nejen v předškolním věku a nebyla diskreditovaná jako něco podřadného, co brání učení skutečnému, kdyby nebyla vnímaná jen jako odpočinek po té skutečné tvrdé práci, měli bychom šanci všichni poznat, jaký potenciál se v ní skrývá a jaká nezastupitelná součást učení a poznávání světa to vlastně je. A děti by měly dostatek protoru objevit při hře svůj skutečný talent.

Jedna potíž je v tom, že volná hra za standardních podmínek už moc neexistuje, a pokud ano, tak jen v omezené míře (po škole, po kroužcích, po domácích povinnostech) a nikdy tedy nebude mít takový účinek, jako když je dětem umožněno volně zkoumat dlouhodobě a systematicky.

Další potíž spatřuji v tom, že jakmile si jednou člověk zvykne na dirigování vlastního života zvenčí, pak o schopnost volně si hrát přichází. Je to jako past, do které se vám nejdřív nechce, ale pak je vám v ní vlastně dobře. Skýtá totiž velké pohodlí. Nemusíte moc přemýšlet nad podstatou. Někdo větší a chytřejší už všechno vymyslel, vyzkoušel a taky to s vámi myslí dobře. Tak zbývá jen poslechnout a dané informace nalít do hlavy, obstát u zkoušky (a většinu z toho brzy po ní zapomenout… protože učení kvůli zkoušce většinou nemá valný efekt, na rozdíl od učení díky skutečnosti, že jsem potřeboval vyřešit problém, což naopak dlouhodobý efekt má… ale koho to zajímá)a příprava na život úspěšně frčí. Fakt?

Hra, volná hra není nic podřadného. Naopak, když chceme, aby děti dokázaly vplout do dospělého života, musíme jim nejdřív umožnit volně si hrát a zkoumat naši kulturu a její nástroje ze všech stran, dovolit jim být součástí skutečného života a dát jim prostor v něm vyrůst a dospět. Být k dispozici, když nás potřebují, být záchytným bodem a bezpečným přístavem a věřit, že zvládnou všechno, co si usmyslí…

Original article: Volná hra je esencí sebeřízení

Technologie a děti

Petra Pokorná — Tue, 30 Apr 2019 12:41:18 +0000

Technologie a děti… téma! V posledních letech hýbe světem, minimálně světem rodičů. Nebudu psát o tom, jak jsou počítače úžasná věc, díky které se děti můžou naučit vyhledávat a třídit informace, ani obhajovat fakt, že Minecraft je naprosto unikátní na rozvoj prostorové představivosti (atd.), ani to, že děti hrají často v rámci kolektivu (nejsou to tudíž zombíci v izolaci, jak je často vyobrazují média), a tedy spolupracují, řeší problémy i tvoří. Ano, tvoří. Ať už se to komu líbí nebo ne, i virtuálnímu tvoření se dneska říká tvoření. Svět takový dneska prostě (taky) je. MY jsme ho STVOŘILI! Ale vůbec tím neříkám, že je to to jediné tvoření, které děti zažívají nebo mají zažívat. Nicméně to už je asi záležitost každé rodiny, jak tyto věci umí mezi sebou komunikovat a třeba i toho, jak moc offline umí být rodiče…

Naši kluci mají možnost trávit čas u počítače podle svého uvážení. Někdy by někdo mohl říct, že na něj už je to hodně a že by tohle nedovolil. Ale my víme, a je to pro nás důležité, že oni se od toho přístroje dokážou odpoutat sami.

Učí se být manažery vlastního času.
Učí se vědomě ovládat počítač a nebýt jím ovládáni.
Sami umí odložit tablet a jdou někam běhat, „normálně“ si hrát a dělat lumpárny…

Někdy zase řeknou (když je upečeno) – tyjo, mami, já s tebou chtěl dělat ty sušenky, ale nějak jsem ztratil pojem o čase… Řekla bych, že díky „povolené hodince“ denně se o time managementu moc nedozvědí. K našemu současnému postoji vedla dlouhá cesta, kdy jsme si taky nebyli jistí. A možná právě ta nejistota spolu se strachem často přispívají k tomu, že dítě „vyvádí“, „je mimo“, „není s ním řeč“.

Děti jsou totiž úžasná zrcadla. Jen se do nich mít odvahu dívat a naslouchat jim… Pak lze zjistit, že ten strach nesouvisí s nimi a jejich chováním, souvisí s námi.

Náš strach přichází ve chvíli, kdy se odpojíme. Od sebe, od důvěry v sebe, v děti. Pokud bychom dokázali zůstat ve spojení, neměli bychom důvod se bát. Myslím ale, že cesta z toho strachu existuje. Je jí komunikace. Otevřená a neodsuzující. Zákaz a manipulace možná něco „vyřeší“ teď, ale dlouhodobě jsou to spíš prostředky, které mezi námi a dětmi staví zeď. S důvěrou to pěkně zamává. A fakt je to to, co chci? Chci díky strachu, který patří jenom mně, a je tedy na mně, abych s ním pracovala, ztratit své spojení s dítětem? Já snad ani ne…

A tak se tedy nějak stalo, že už poměrně slušně znám minecraftovou hantýrku. Vím, že spadnout do voidu je konečná (minimálně do chvíle, než se zase někde spawnu), že bedrock nejde vytěžit, a že když je krumpáč enčantlej na bohatství, pak se násobí množství vytěženého materiálu, vím, jak se kraftí páčka, a taky vím, co je to noob, creeper, diameč nebo torčka. Dokážu postavit slušné obydlí s vybavením (i když trochu po noobsku 🙂 ) a zásadně hraju v režimu kreativ (což je dle synů teda taky noobský, ale na mámu vlastně dost hustý 🙂).

Ano, mohlo by se zdát, že jsou to neužitečné blbosti (při hlubším prozkoumání hry stejně zjistíte, že opak je pravdou). Ale díky tomu, že tomuhle jazyku trochu rozumím, se mi otevírá brána do světa mých dětí. Do světa, kam mne srdečně zvou, a za sebe cítím, že by byla škoda jejich pozvání nepřijmout. Možná naivně věřím, že pokud jejich pozvání ke hře nebudu odmítat teď a jejich hru hanlivě hodnotit, tak později, až budou větší, mi svoje dveře taky nechají otevřené.

Vlastní zkušenost mi taky prozradila, že když já naslouchám jim, oni pak mají vůli naslouchat mně. Náš vztah stojí na 100% upřímnosti a otevřenosti (a to se vším příjemným i nepříjemným… jo, někdy auvajs 🙂 ). Pokud mám obavy, které se jich týkají, mluvím s nimi o tom a snažím se porozumět. Často pak zjistím, že jsem se bála zbytečně. Vůbec neříkám, že tohle je jediná cesta a že ten, kdo jde jinudy, jde špatně. Dokonce si naopak myslím, že když má někdo potíž se se svými strachy vypořádat (nebo třeba ani nechce nebo v tom nevidí smysl, což taky může být ok), pak je snad i lepší nějaké „omezení“ dohodnout, než aby šel proti sobě a dělal něco, co mu nesedí. Tohle je cesta, která vyhovuje nám.

Original article: Technologie a děti