Zatím žádné komentáře

Technologie a děti

Technologie a děti… téma! V posledních letech hýbe světem, minimálně světem rodičů. Nebudu psát o tom, jak jsou počítače úžasná věc, díky které se děti můžou naučit vyhledávat a třídit informace, ani obhajovat fakt, že Minecraft je naprosto unikátní na rozvoj prostorové představivosti (atd.), ani to, že děti hrají často v rámci kolektivu (nejsou to tudíž zombíci v izolaci, jak je často vyobrazují média), a tedy spolupracují, řeší problémy i tvoří. Ano, tvoří. Ať už se to komu líbí nebo ne, i virtuálnímu tvoření se dneska říká tvoření. Svět takový dneska prostě (taky) je. MY jsme ho STVOŘILI! Ale vůbec tím neříkám, že je to to jediné tvoření, které děti zažívají nebo mají zažívat. Nicméně to už je asi záležitost každé rodiny, jak tyto věci umí mezi sebou komunikovat a třeba i toho, jak moc offline umí být rodiče…

Naši kluci mají možnost trávit čas u počítače podle svého uvážení. Někdy by někdo mohl říct, že na něj už je to hodně a že by tohle nedovolil. Ale my víme, a je to pro nás důležité, že oni se od toho přístroje dokážou odpoutat sami.

  • Učí se být manažery vlastního času.
  • Učí se vědomě ovládat počítač a nebýt jím ovládáni.
  • Sami umí odložit tablet a jdou někam běhat, „normálně“ si hrát a dělat lumpárny…

Někdy zase řeknou (když je upečeno) – tyjo, mami, já s tebou chtěl dělat ty sušenky, ale nějak jsem ztratil pojem o čase… Řekla bych, že díky „povolené hodince“ denně se o time managementu moc nedozvědí. K našemu současnému postoji vedla dlouhá cesta, kdy jsme si taky nebyli jistí. A možná právě ta nejistota spolu se strachem často přispívají k tomu, že dítě „vyvádí“, „je mimo“, „není s ním řeč“.

Děti jsou totiž úžasná zrcadla. Jen se do nich mít odvahu dívat a naslouchat jim… Pak lze zjistit, že ten strach nesouvisí s nimi a jejich chováním, souvisí s námi.

Náš strach přichází ve chvíli, kdy se odpojíme. Od sebe, od důvěry v sebe, v děti. Pokud bychom dokázali zůstat ve spojení, neměli bychom důvod se bát. Myslím ale, že cesta z toho strachu existuje. Je jí komunikace. Otevřená a neodsuzující. Zákaz a manipulace možná něco „vyřeší“ teď, ale dlouhodobě jsou to spíš prostředky, které mezi námi a dětmi staví zeď. S důvěrou to pěkně zamává. A fakt je to to, co chci? Chci díky strachu, který patří jenom mně, a je tedy na mně, abych s ním pracovala, ztratit své spojení s dítětem? Já snad ani ne…

A tak se tedy nějak stalo, že už poměrně slušně znám minecraftovou hantýrku. Vím, že spadnout do voidu je konečná (minimálně do chvíle, než se zase někde spawnu), že bedrock nejde vytěžit, a že když je krumpáč enčantlej na bohatství, pak se násobí množství vytěženého materiálu, vím, jak se kraftí páčka, a taky vím, co je to noob, creeper, diameč nebo torčka. Dokážu postavit slušné obydlí s vybavením (i když trochu po noobsku 🙂 ) a zásadně hraju v režimu kreativ (což je dle synů teda taky noobský, ale na mámu vlastně dost hustý 🙂).

Ano, mohlo by se zdát, že jsou to neužitečné blbosti (při hlubším prozkoumání hry stejně zjistíte, že opak je pravdou). Ale díky tomu, že tomuhle jazyku trochu rozumím, se mi otevírá brána do světa mých dětí. Do světa, kam mne srdečně zvou, a za sebe cítím, že by byla škoda jejich pozvání nepřijmout. Možná naivně věřím, že pokud jejich pozvání ke hře nebudu odmítat teď a jejich hru hanlivě hodnotit, tak později, až budou větší, mi svoje dveře taky nechají otevřené.

Vlastní zkušenost mi taky prozradila, že když já naslouchám jim, oni pak mají vůli naslouchat mně. Náš vztah stojí na 100% upřímnosti a otevřenosti (a to se vším příjemným i nepříjemným… jo, někdy auvajs 🙂 ). Pokud mám obavy, které se jich týkají, mluvím s nimi o tom a snažím se porozumět. Často pak zjistím, že jsem se bála zbytečně. Vůbec neříkám, že tohle je jediná cesta a že ten, kdo jde jinudy, jde špatně. Dokonce si naopak myslím, že když má někdo potíž se se svými strachy vypořádat (nebo třeba ani nechce nebo v tom nevidí smysl, což taky může být ok), pak je snad i lepší nějaké „omezení“ dohodnout, než aby šel proti sobě a dělal něco, co mu nesedí. Tohle je cesta, která vyhovuje nám.


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)
mm

Petra Pokorná

Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela většinu toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Po ukončení studia jsem pracovala několik let jako učitelka na základní umělecké škole. Šla jsem do toho s obrovským nadšením, ale časem jsem přišla na to, že mnoho mých představ se ani v nejmenším neshoduje s realitou. Když jsem se pokoušela některé věci dělat ve škole po svém, setkávala jsem se často s blahosklonnými úsměvy („to tě časem přejde, holka“) nebo s čirým nepochopením. S narozením dětí jsem si postupně začala uvědomovat, že jsou i jiné cesty než klasické školství a klasická výchova. Ta moje vedla přes Montessori, Respektovat a být respektován, Naomi Aldort až po Johna Holta, Petera Graye a unschooling. Až tady vše zapadlo tam, kam má a já se konečně cítím dobře v tom, co dělám. Důvěra v děti a jejich touhu učit se a stát se součástí společnosti, důvěra v přirozený chod věcí a načasování v ten správný moment, důvěra ve schopnost sebeřízení každého jedince - to jsou věci, které mi dávají smysl a kterým věřím. Mám tři syny, jsem velkým zastáncem sebeřízeného vzdělávání, jsem spoluzakladatelkou Liberecké Sudbury školy a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.

Komentáře jsou uzavřeny .