Zatím žádné komentáře

Kompetence rodičů rozhodovat o vzdělávání svých dětí

Jakmile je nám 18, jsme dle zákona kompetentní k tomu, abychom

– šli k volbám
– pili alkohol
– řídili auto
– si mohli legálně koupit cigarety
– se dívali na filmy pro dospělé
– uzavírali různorodé smlouvy
– uzavírali manželství
– začali podnikat nebo nastoupili do zaměstnání
– činili nespočet dalších vlastních rozhodnutí

Jsme kompetentní (a netvrdím, že vždy zralí) i k tomu, abychom si pořídili děti a stali se jejich zákonnými zástupci. Ale! Jak přijde na jejich vzdělávání, už tak kompetentní nejsme. Naše děti musí základní školní docházku absolvovat v rozsahu stanoveném státem. Ano, existuje Montessori nebo Waldorf a pár dalších programů, ale ve finále jde jen o jedno: dostát RVP. Někdo může namítnout, že pokud ani to někomu nevyhovuje, může zažádat o IV. Jenže IV není výhradním právem rodiče. Závisí na rozhodnutí ředitele kmenové školy. A i poté, co ředitel souhlas udělí, je nutné splnit ŠVP školy (jakkoliv volně může být napsán…). Když dítě do školy nepošlu nebo ho nepřihlásím k IV a nechám ho vzdělávat se po svém, sebeřízeně, budu mít problém. Hodně velký problém.

Jak je vidět, jsme kompetentní k tomu, abychom rozhodovali o svém životě ve všech oblastech, ale k rozhodnutí o podobě vzdělávání našich dětí kompetentní nejsme. Proč a jakým právem je nám tato kompetence odepřena? Rozumím, je to protizákonné… Jenže ten zákon někdo vytvořil. Stejně jako někdo vytvořil zákon o tom, že když někoho zabiju, půjdu do vězení. Ale nechce mi snad někdo tvrdit, že pokud z logiky věci nepošlu své dítě do školy, zasloužím si zažít něco podobně hrozného… Proč bych si jako rodič, který nechce jíst mouku, měla vybírat mezi těstovinami a chlebem, když nechci jíst ani jedno? Naše rozhodnutí ohledně výchovy a vzdělávání našich dětí jsou výsledkem dlouholetého samostudia, sbírání informací, pozorování a kritického uvažování. Věříme tomu, co děláme, o své děti se s láskou staráme a milujeme je a jako všichni rodiče chceme i my pro ně to nejlepší. A nechceme moc. Chceme jen místo těstovin a chleba … třeba zeleninu a ovoce. Pokud někomu těstoviny a chleba vyhovují, je to úplně v pořádku. Ale pokud nás zákon nutí jíst těstoviny a chleba, a je to proti našemu přesvědčení, je to podle mne špatný zákon a je potřeba ho změnit… a přitom stačí docela málo… tak třeba místo povinné školní docházky zavést jen povinné vzdělávání. Funguje to v mnoha jiných zemích, jistě by mohlo i u nás… a my jako rodiče jsme mnohem kompetentnější než stát v rozhodování o tom, co je pro naši rodinu nejlepší… sorry jako…

Přečtěte si také

  • Školy 20. století selhávají pro děti 21. stoletíŠkoly 20. století selhávají pro děti 21. století Vzdělávací instituce se nechtějí měnit. Jasné vize jsou rychle nahrazovány byrokracií, ovládáním, sankcemi a všemi dalšími druhy idiotství – rozhovor s Jesperem Juulem. Následující […]
  • Zápisky z demokratické školy I.Zápisky z demokratické školy I. Jak to všechno vzniklo Ve vzdělávání se pohybuji asi 10 let. Ufff. Pedagogickou fakultu jsem si po jednoroční pomaturitní pauze zvolila celkem vědomě, nebyla to ta poslední sázka na […]
mm

Petra Pokorná

Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela většinu toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Po ukončení studia jsem pracovala několik let jako učitelka na základní umělecké škole. Šla jsem do toho s obrovským nadšením, ale časem jsem přišla na to, že mnoho mých představ se ani v nejmenším neshoduje s realitou. Když jsem se pokoušela některé věci dělat ve škole po svém, setkávala jsem se často s blahosklonnými úsměvy („to tě časem přejde, holka“) nebo s čirým nepochopením. S narozením dětí jsem si postupně začala uvědomovat, že jsou i jiné cesty než klasické školství a klasická výchova. Ta moje vedla přes Montessori, Respektovat a být respektován, Naomi Aldort až po Johna Holta, Petera Graye a unschooling. Až tady vše zapadlo tam, kam má a já se konečně cítím dobře v tom, co dělám. Důvěra v děti a jejich touhu učit se a stát se součástí společnosti, důvěra v přirozený chod věcí a načasování v ten správný moment, důvěra ve schopnost sebeřízení každého jedince - to jsou věci, které mi dávají smysl a kterým věřím. Mám tři syny, jsem velkým zastáncem sebeřízeného vzdělávání, jsem spoluzakladatelkou Liberecké Sudbury školy (www.sudbury.cz) a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.