Zatím žádné komentáře

Kompetence rodičů rozhodovat o vzdělávání svých dětí

Jakmile je nám 18, jsme dle zákona kompetentní k tomu, abychom

– šli k volbám
– pili alkohol
– řídili auto
– si mohli legálně koupit cigarety
– se dívali na filmy pro dospělé
– uzavírali různorodé smlouvy
– uzavírali manželství
– začali podnikat nebo nastoupili do zaměstnání
– činili nespočet dalších vlastních rozhodnutí

Jsme kompetentní (a netvrdím, že vždy zralí) i k tomu, abychom si pořídili děti a stali se jejich zákonnými zástupci. Ale! Jak přijde na jejich vzdělávání, už tak kompetentní nejsme. Naše děti musí základní školní docházku absolvovat v rozsahu stanoveném státem. Ano, existuje Montessori nebo Waldorf a pár dalších programů, ale ve finále jde jen o jedno: dostát RVP. Někdo může namítnout, že pokud ani to někomu nevyhovuje, může zažádat o IV. Jenže IV není výhradním právem rodiče. Závisí na rozhodnutí ředitele kmenové školy. A i poté, co ředitel souhlas udělí, je nutné splnit ŠVP školy (jakkoliv volně může být napsán…). Když dítě do školy nepošlu nebo ho nepřihlásím k IV a nechám ho vzdělávat se po svém, sebeřízeně, budu mít problém. Hodně velký problém.

Jak je vidět, jsme kompetentní k tomu, abychom rozhodovali o svém životě ve všech oblastech, ale k rozhodnutí o podobě vzdělávání našich dětí kompetentní nejsme. Proč a jakým právem je nám tato kompetence odepřena? Rozumím, je to protizákonné… Jenže ten zákon někdo vytvořil. Stejně jako někdo vytvořil zákon o tom, že když někoho zabiju, půjdu do vězení. Ale nechce mi snad někdo tvrdit, že pokud z logiky věci nepošlu své dítě do školy, zasloužím si zažít něco podobně hrozného… Proč bych si jako rodič, který nechce jíst mouku, měla vybírat mezi těstovinami a chlebem, když nechci jíst ani jedno? Naše rozhodnutí ohledně výchovy a vzdělávání našich dětí jsou výsledkem dlouholetého samostudia, sbírání informací, pozorování a kritického uvažování. Věříme tomu, co děláme, o své děti se s láskou staráme a milujeme je a jako všichni rodiče chceme i my pro ně to nejlepší. A nechceme moc. Chceme jen místo těstovin a chleba … třeba zeleninu a ovoce. Pokud někomu těstoviny a chleba vyhovují, je to úplně v pořádku. Ale pokud nás zákon nutí jíst těstoviny a chleba, a je to proti našemu přesvědčení, je to podle mne špatný zákon a je potřeba ho změnit… a přitom stačí docela málo… tak třeba místo povinné školní docházky zavést jen povinné vzdělávání. Funguje to v mnoha jiných zemích, jistě by mohlo i u nás… a my jako rodiče jsme mnohem kompetentnější než stát v rozhodování o tom, co je pro naši rodinu nejlepší… sorry jako…

mm

Petra Pokorná

Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela většinu toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Po ukončení studia jsem pracovala několik let jako učitelka na základní umělecké škole. Šla jsem do toho s obrovským nadšením, ale časem jsem přišla na to, že mnoho mých představ se ani v nejmenším neshoduje s realitou. Když jsem se pokoušela některé věci dělat ve škole po svém, setkávala jsem se často s blahosklonnými úsměvy („to tě časem přejde, holka“) nebo s čirým nepochopením. S narozením dětí jsem si postupně začala uvědomovat, že jsou i jiné cesty než klasické školství a klasická výchova. Ta moje vedla přes Montessori, Respektovat a být respektován, Naomi Aldort až po Johna Holta, Petera Graye a unschooling. Až tady vše zapadlo tam, kam má a já se konečně cítím dobře v tom, co dělám. Důvěra v děti a jejich touhu učit se a stát se součástí společnosti, důvěra v přirozený chod věcí a načasování v ten správný moment, důvěra ve schopnost sebeřízení každého jedince - to jsou věci, které mi dávají smysl a kterým věřím. Mám tři syny, jsem velkým zastáncem sebeřízeného vzdělávání, jsem spoluzakladatelkou Liberecké Sudbury školy (www.sudbury.cz) a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.

Komentáře jsou uzavřeny .