Zatím žádné komentáře

Volná hra je esencí sebeřízení

Volná hra je esencí sebeřízení. Ono těch esencí je samozřejmě víc a důležité jsou všechny a jedna musí podporovat druhou, aby to všechno fungovalo… ale ráda bych vyzdvihla důležitost právě volné hry, protože mám pocit, že je často podceňovaná. Kdo se zajímá o sebeřízení, tak ví, že je potřeba respekt, důvěra, podnětné prostředí, ideálně různorodá věková skupina v co nejširším spektru, laskaví a nemanipulující dospěláci (a nutno podotknout, že i manipulace v tom nejlaskavějším kabátě je pořád jenom manipulace)… ale jak přijde na hru, málokdy mají děti možnost hrát si skutečně volně, aniž by je ovlivňoval strach okolí, zda si hrají opravdu „dobře“ a zda jejich hra „má smysl“. Když jsme byli malí, uměli jsme (a bylo nám umožněno) si volně hrát… a že to bylo něco! Takových doslova vědeckých objevů a zkušeností, které jsme v té době učinili. Byli jsme skutečnými badateli, vědci a objeviteli života kolem nás. Nikoho asi nenapadlo vyučovat nás v chození a lezení na strom. Byl to pokus-omyl a pak to najednou šlo samo, když jsme měli nekonečné možnosti a prostor ke zkoušení a byli dostatečně trpěliví. A my byli! Jenže jak jsme rostli, bylo potřeba nás socializovat a máma taky musela do práce… no takže kam s námi… školka se jevila jako prima věc. Ale na tomhle místě o vlastní zkoumání světa asi úplně nešlo (a myslím, že nejde ani dnes-pokud se jedná o starou dobrou státní klasiku). Spíš začít dětičky pěkně rovnat do latě, učit disciplíně a odříkání, stříhat drápky, upozadit JÁ ve prospěch MY, ovládat emoce, dělit se, automaticky prosit a děkovat, bezmyšlenkovitě se omlouvat… Ne, já proti ničemu z toho výčtu v podstatě nemám vůbec nic. Jsou to často dovednosti, které se fakt hodí, navíc když člověk žije ve společnosti… Ale mám hodně proti tomu, jakým způsobem se výše uvedené vymáhá… Někdo se holt už v útlém věku rád s druhými rozdělí sám od sebe, někdo je průbojnější a užívá si společnost druhých, někdo se zase umí velmi brzy vžít do pocitů ostatních lidí, někdo se brzo naučí číst a psát… a někdo NE! Nebo aspoň ne tak brzo jako někdo jiný. Děti, které nejsou v různých dovednostech tak na výši jako ostatní podobného věku, se k tomu musí nějak přimět. A tak volnou hru pomalu a nenápadně vytlačuje řízená činnost, kdy se dětem ukazuje, jak je to správně a jak mají zapadnout… a ti, kteří zvládají, jsou po zásluze odměněni. No a ti druzí… (Podívej se Pepíčku, jak se Anička umí hezky rozdělit!)

Už jsem si docela zvykla na fakt, že většina lidí úplně nechápe pravou podstatu toho, co děláme a aspoň do nějaké míry jsou přesvědčeni o tom, že svým dětem przníme jejich životy tím, že je necháváme zkoumat svět svým tempem a hrát si a nenutíme jim to, co přece „mají dávno umět“. Ale víte co? Ona totiž hra, volná hra, je skutečnou prací dětství. Není to úleva od „smysluplné“ činnosti ve škole. Je to důležitá součást přípravy na život. Našim klukům je teď 7 a 9 a vlastně celé dny nedělají nic jiného, než že si hrají a věnují se svému životu bez naší manipulace. Vidím na vlastní oči, jak se učí přesně to, co potřebují, a není toho málo… Jen k tomu většinou nepoužívají učebnice a předem stanovený rozvrh. Nepodstrkáváme jim nenápadně úlohy z matiky nebo češtiny (s tím, že je to přece velká zábava). Prostě je necháváme hrát si a objevovat. Velmi často se učí různým věcem, které jsou přímým důsledkem konkrétní hry a já pak jen koukám, jak na to přišli. Někdy při svém hraní narazí na něco, s čím chtějí pomoct. A pak pomůžu. Nebo pomůže táta. Nebo jiný dospělák nebo kamarád v komunitní škole. A troufám si tvrdit, že naprostou většinu toho, co se doteď naučili, umějí díky volnému hraní a zkoumání světa nebo důsledkům, které z toho zkoumání plynou. A ano, mám na mysli i spoustu dovedností a znalostí čistě „školních“. Jsou to totiž věci, které jim dávají smysl a tak je přijmou a naučí se je jako přirozenou součást pro další posun (i když to není vždycky úplně zábava). A naopak… něco, co „by měli umět“ se třeba nenaučí, nebo naučí v jiném čase než většina… Záleží na tom? V naší komunitní škole „platím za češtináře“. Děti vědí, že když budou potřebovat něco ohledně jazyka, mají možnost se na mne obrátit. Loni za mnou přišel chlapec, šesťák, že by se rád naučil psát psacím písmem… No, není tohle prostě skvělý? Mít možnost dozrát a sám si určit priority ve svém čase? A ještě se u toho cítit naprosto sebevědomý, kompetentní a přijímaný navzdory obecně uznávanému paradigmatu, že psací písmo = 1.třída…

Myslím si, že kdyby volná hra byla považována za prostředek učení nejen v předškolním věku a nebyla diskreditovaná jako něco podřadného, co brání učení skutečnému, kdyby nebyla vnímaná jen jako odpočinek po té skutečné tvrdé práci, měli bychom šanci všichni poznat, jaký potenciál se v ní skrývá a jaká nezastupitelná součást učení a poznávání světa to vlastně je. A děti by měly dostatek protoru objevit při hře svůj skutečný talent.

Jedna potíž je v tom, že volná hra za standardních podmínek už moc neexistuje, a pokud ano, tak jen v omezené míře (po škole, po kroužcích, po domácích povinnostech) a nikdy tedy nebude mít takový účinek, jako když je dětem umožněno volně zkoumat dlouhodobě a systematicky.

Další potíž spatřuji v tom, že jakmile si jednou člověk zvykne na dirigování vlastního života zvenčí, pak o schopnost volně si hrát přichází. Je to jako past, do které se vám nejdřív nechce, ale pak je vám v ní vlastně dobře. Skýtá totiž velké pohodlí. Nemusíte moc přemýšlet nad podstatou. Někdo větší a chytřejší už všechno vymyslel, vyzkoušel a taky to s vámi myslí dobře. Tak zbývá jen poslechnout a dané informace nalít do hlavy, obstát u zkoušky (a většinu z toho brzy po ní zapomenout… protože učení kvůli zkoušce většinou nemá valný efekt, na rozdíl od učení díky skutečnosti, že jsem potřeboval vyřešit problém, což naopak dlouhodobý efekt má… ale koho to zajímá)a příprava na život úspěšně frčí. Fakt?

Hra, volná hra není nic podřadného. Naopak, když chceme, aby děti dokázaly vplout do dospělého života, musíme jim nejdřív umožnit volně si hrát a zkoumat naši kulturu a její nástroje ze všech stran, dovolit jim být součástí skutečného života a dát jim prostor v něm vyrůst a dospět. Být k dispozici, když nás potřebují, být záchytným bodem a bezpečným přístavem a věřit, že zvládnou všechno, co si usmyslí…


🖋 Chcete napsat vlastní článek na blog Svobody učení? Pošlete text na zdenka@svobodauceni.cz a posouvejte hranice vzdělávání s námi!

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • 16-25/8/2019 Letní pobyt se Svobodou učení – FB událost, Přihláška
    • 4-13/10/2019 Podzimní pobyt se Svobodou učení (bude vyhlášeno)

Komentáře jsou uzavřeny .