O knize zde: https://www.goodreads.com/book/show/279677.Free_at_Last 

Original article: Daniel Greenberg (Sudbury Valley School), přeložená část z knihy Konečně svobodný*á

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dělat z práva povinnost je nesmyslné, říká o povinné školní docházce Zdeňka Šíp Staňková ze Svobody učení

Projekt Svoboda Učení vznikl s vizí, aby se školství odloučilo od státu. Jedině bez povinné školní docházky mohou podle Svobody učení děti naplno rozvíjet svůj potenciál a vyrůstat ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, kde nebudou pouhými poddanými dospělých. Zdeňka Šíp Staňková je jednou ze stěžejních postav projektu. Navíc má ještě vlastní projekt DĚTI JSOU TAKY LIDI, v rámci kterého jezdí po Česku a přednáší. Jejím snem je, aby si každý mohl vybrat, jak se bude vzdělávat. Dobrovolnost je pro ni jedna z nejvyšších hodnot.

Co vám na povinné školní docházce vadí nejvíce? Deformuje podle vás současný školský systém děti? 

Nejvíce mi vadí povinnost. Školní docházka je povinná pro všechny bez rozdílu. Narodíte se v konkrétní rok a od šesti do patnácti jste žákem. Nemůžete se tomu žádným způsobem vyhnout. Sice existují všemožné alternativy jako waldorfské nebo Montessori školy, ale i ty nakonec musejí fungovat podle rámcových vzdělávacích programů a podle školského zákona, jak určuje stát. Pro mě je na mezilidských vztazích nejdůležitější právě dobrovolnost, která se prostě s povinností tluče. Děti jsou dnes povinné účastnit se něčeho, co jim často nedává smysl a v životě to nebudou chtít využít. Musejí si do hlav cpát vědomosti, které jsme i my dospělí dávno zapomněli. Pamatovali jsme si je možná na písemku. Když jsem se se synem učila dějepis, řekl mi: “Tohle mi neříkej. To nebude v testu, to mě nezajímá.” Snažila jsem se mu tehdy říct zajímavosti o Habsburcích. Z těchto střípků se mi složil dnešní postoj k povinné školní docházce. Myslím si, že škola děti opravdu deformuje – jako cokoliv, co děláte z donucení. Děti se ve školách snaží přizpůsobovat tomu, co po nich dospělí chtějí.

Na povinné školní docházce vám tedy více než obsah vadí princip povinnosti?

Ano. Ať si existují školy nejrůznějšího typu. Nebojuji proti běžným školám ve smyslu, že bych je chtěla rozbombardovat. Jenom bych chtěla, aby byly mnohem širší možnosti. Aby mohla existovat jakákoli škola, kterou si jde představit, a stát se do toho vůbec nemontoval.

Nezisková organizace Svoboda učení, jejíž jste přední členkou, vznikla v roce 2012. Posunula se situace v českém školství od té doby alespoň trochu blíže k tomu, o co Svoboda učení usiluje?

Asi ne. Je otázkou několika generací, než se trochu změní celkový pohled na věc. Podnikatel a urbanista Geoffrey Graham jednou řekl, že kdyby děti začaly do školy chodit v šesti měsících a dostávaly lekce chůze, během jedné generace budou všichni přesvědčeni, že se lidé beze školy chodit nenaučí. Samozřejmě tu máme různé posuny v obsahu školní látky. Dnes probíhá revize vzdělávacích programů. Řeší se, zda toho mají obsahovat méně nebo více. Všichni tam chtějí procpat něco nového. Jde ale o samé kosmetické změny. Co se týče povinnosti, nezměnilo se vůbec nic a myslím si, že za mého života ani nezmění. Školství je totiž pro stát tak silný nástroj výchovy občanů, že se v podstatě žádná země kontroly nad ním vzdát nechce.

Prezentujete se jako zastánkyně unschoolingu. Tato forma vzdělávání je opakem klasické školy. Děti nemají žádné osnovy, učí se to, co je samotné zajímá, a nestresují je žádné testy. Jak se bude lišit patnáctileté dítě, které prošlo unschoolingem, od vrstevníka, který právě dokončil základku?

To nejde generalizovat. Děti jsou opravdu různé. Unschooleři ale v principu neztrácejí vnitřní motivaci, kterou v sobě každý člověk po narození má. Miminko nasává všechno jako houba a je přírodou naprogramované tak, aby se učilo. Takto začne chodit nebo mluvit. Malé děti jsou k učení čehokoliv hodně motivované. Je vidět, že to nedělají kvůli pochvale nebo známce. Prostě je žene vnitřní motor. Měli bychom to tak podle mě pravděpodobně i všichni dospělí, ale jsme ubití donucováním a povinnostmi, které na nás v dětství kladli. Unschooleři také často mnohem lépe vědí, kým jsou. Dětem ve škole to pořád někdo zvenku říká. Unschooleři mají na sebepoznávání mnohem více času i prostoru. To je hlavní rozdíl. 

Názor, že dobrovolné učení dá člověku nejvíce, je ve společnosti slyšet čím dál tím častěji. Jak je možné, že mainstreamové vzdělávání je neustále opakem?

Tady se stýká několik různých důvodů. Stát potřebuje mít měřitelné výsledky a potřebuje lidi ovládat. To je jeho inherentní vlastnost, jinak by nemohl fungovat. Stát potřebuje mít mapu hotového člověka, jak má vypadat a co má umět. Dalším důvodem je, že lidé si často nedovedou představit, že něco může fungovat i jinak, než jsou zvyklí. Všichni jsme chodili do školy. Naši rodiče chodili do školy. Povinnou školní docházku tady máme 150 let. Systém nějak funguje a lidé mají obrovský strach, že pokud se nabourá, zhroutí se společnost. Přitom nám to, jak fungují práce, byznys nebo celý svět, pořád ukazuje, že nynější systém školství založený na donucování je překonaný. Dokonce existuje spousta výzkumů, podle kterých donucování kazí proces učení. Tématem se zabývají psycholožka Jana Nováčková z Respektovat a být respektován, výzkumný psycholog Peter Gray, překlady jehož článků zveřejňuje Svoboda učení, nebo neuropsychiatr Daniel J. Siegel. K tématu byla také nedávno vydána kniha Livewired od Davida Eaglemana. I přes výzkumy však moloch státního vzdělávání jede dál. Hlavní tři důvody jsou tedy strach z neznámého, stát a kontrola. Lidé potřebují mít pocit, že věci okolo sebe kontrolují. Ve skutečnosti je však i dnešní kontrola státu pofidérní. Nemáme tady deset milionů lidí, kteří splňují všechno, v co školní docházka doufala, že je naučí.

V mnoha vyspělých zemích, jako jsou Francie, Velká Británie nebo USA, je unschooling legální. Jak je to u nás?

V Česku unschooling legální není. Povinná školní docházka je zakotvená v Ústavě. Jsou země, které jste jmenovala, kde je definované pouze povinné vzdělávání. Třeba ve Velké Británii se dítě nemusí nikde hlásit, jestli chodí do školy. Může být doma a není potřeba žádného úřadu.

Probíhá to bez jakéhokoli přezkoušení?

Přesně tak. V Česku je jedním ze způsobů, jakým se dá přiblížit svobodnému vzdělávání, dát dítě do svobodné školy. Taková škola má školní vzdělávací program, který je v souladu s RVP. Některé svobodné školy říkají, že jde vytvořit vzdělávací program tak, aby dítě bylo skutečně svobodné a všechno bylo dobrovolné. Potom ale stejně chodí inspekce a má se školou problém. Nicméně existují školy, které děti před vlivem státu ochraňují. Jednou z nich je škola Donum Felix v Kladně. Pak ale existují děti – třeba moje dcera – které nechtěly chodit do žádné školy, ani do svobodné. Jsou zapsané na domácím vzdělávání. To je však podle zákona jenom výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Má tedy celkem jasně daná pravidla. Musíte pro něj mít závažné důvody, je potřeba vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a schvaluje jej ředitel konkrétní školy, ve které bude dítě zapsané. Dále se musí dodržovat školní vzdělávací program dané školy, musí se každé pololetí chodit na přezkoušení a ředitel může domácí vzdělávání kdykoli zrušit. V praxi tedy máme školy, které jsou domácímu vzdělávání nakloněné, ale pořád se můžeme pohybovat pouze v rámci školského zákona. Děti navíc vědí, že nad nimi visí Damoklův meč přezkoušení a ve skutečnosti svobodné nejsou.

Jaké překážky mě v roce 2020 čekají jako rodiče v Česku, který by chtěl své dítě vzdělávat doma?

Prvním krokem je zjistit si všechny podmínky dané školským zákonem. Potom musíte najít školu, která podporuje domácí vzdělávání. To může být každá škola v České republice. Já osobně bych ale nedoporučovala zapsat se jen tak někde, protože se může stát, že na přezkoušení dítěti zadají písemky a testy stejně, jako děti na denním studiu. Pro dítě, které nikdy nevidělo test, to může být dost silný zážitek. Samozřejmě existují školy, které s domácími školáky umějí pracovat a přezkušují je portfoliově. Do pedagogicko-psychologické poradny si pak musíte zajít, abyste získali její vyjádření. To je ze zákona povinné, ale paradoxně může být klidně i negativní. Nakonec je na konkrétním řediteli, jestli domácí vzdělávání povolí. 

K čemu tedy vyjádření je?

Je to tak prostě napsané v zákoně. Dále je potřeba uvést závažné důvody, proč si přejete domácí vzdělávání. Může jimi být například častá nemocnost, cestování s rodiči nebo velká vzdálenost vhodné školy. Naštěstí ještě máme možnost si školu pro dítě vybrat. Důvodem nemůže být to, že prostě chcete. To podle zákona ani České školní inspekce není relevantní. Dále se musí uvést seznam zdrojů a učebnic, podle kterých se dítě bude učit, a prostorové podmínky – jestli má dítě psací stůl, dobré osvětlení a tak dále. 

Setkala jsem se s tím, že když přijde řeč na případné zrušení povinné školní docházky, mnoho lidí si představí, že by to znamenalo úplný konec státního modelu škol tak, jak je známe dnes. Je tohle cílem Svobody učení, která má zrušení povinné školní docházky ve svém manifestu?

Určitě ne. Naším cílem vždycky bylo a je, rozšířit nabídku vzdělávacích příležitostí a možností  tak, aby byli všichni spokojení. Při centrálním řízení nikdy nemohou být spokojení všichni. Proč těm nespokojeným neumožnit, aby si zakládali takové školy, jaké chtějí? Proč jim neumožnit vzdělávat své děti tak, jak je to podle nich nejlepší? Pro mě neexistuje důvod, proč by to tak nemohlo být. Častý protiargument je: a co děti ze sociálně vyloučených lokalit? My na to odpovídáme: ve chvíli, kdy státem poskytované vzdělání bude prospěšné, proč by ho sociálně vyloučené rodiny nevyužily? Pokud půjde o rodiče, kterým na vzdělání jejich dětí opravdu nezáleží, i dnes existují neziskovky a iniciativy, které se práci s těmito lidmi věnují. Mohou rodiny obcházet, nabízet a vysvětlovat, ale pořád to zůstane na dobrovolné bázi. Dávejme na misky vah, že spousta dětí v dnešním systému školství trpí. To je fakt. Existují děti, které spáchají sebevraždu, protože je ve škole šikanují nebo se jim tam dějí jiné věci, které neunesou.

Opravdu najdeme souvislost mezi školou a dětskými sebevraždami?

Případy takových sebevražd se rozhodně dají statisticky najít. V Česku to byl třeba případ třináctileté Julie z roku 2015. Ale i kdyby nešlo rovnou o sebevraždy, děti často ve školách prostě být nechtějí. Nevím, kolik by jich ve škole zůstalo, kdybychom jim dali na výběr. Například ve svobodných školách, jako je americká Sudbury Valley School, děti hlasují, jestli jsou s učiteli spokojené a chtějí je i další rok.

Tento proces probíhá demokraticky?

Různě. Někde sociokraticky, někde demokraticky. Většina zmíněných škol funguje na demokratickém hlasování. Některé se ale snaží dosáhnout konsenzu. O problému se diskutuje tak dlouho, než se vyřeší. To samozřejmě vyžaduje hodně času, ale děti se toho naučí mnohem více, než kdyby seděly a poslouchaly čtyřicet pět minut jednoho člověka. Ve svobodných školách se dospělí musejí hodně snažit, aby byli pro žáky zajímaví. Kdyby děti dostaly možnost takto hlasovat o učitelích v Česku, kolik pedagogů by na školách zůstalo? Školní prostředí by se muselo hodně změnit, aby v něm děti byly spokojené a jejich hlas něco znamenal. Sice se zakládají žákovské parlamenty, rozhodují ale maximálně o tom, jestli v automatu bude mléko nebo ovoce. Reálně nemají absolutně žádnou moc, je to jen hra. A děti to vědí, protože nejsou hloupé. Takových parlamentů se pak často nechtějí účastnit. 

V posledním půlroce zažilo klasické školství velké otřesy. Školáci zůstali na několik měsíců doma a vyučování “navštěvovali” přes videohovory nebo jinak dálkově. Objevily se názory, že izolace dětí mimo školní prostředí některým způsobila psychickou újmu, cítily se osamělé a vytržené z kolektivu. Co na to říkáte?

Je to podobné, jako když zvířátko, které je celý život zavřené v ZOO, najednou pustíte do lesa. Neumí se chovat ve svém přirozeném prostředí. Je zvyklé, že mu kamarády zajišťovali ošetřovatelé; že vybírali, koho k němu do výběhu pustí. V lese je ale zvířátek strašně moc a ono v tom neumí žít. Tohle vnímám jako analogii ke školní docházce. Moje dcera, která do školy nikdy nechodila, má kamarádů spoustu. Má kamarádky, které chodí do školy, i ty, které nechodí. Funguje s nimi na bázi dobrovolnosti. Ví, že pokud se chtějí vidět, musejí se domluvit a některá z nich musí přijet.

Připisujete tedy osamělost dětí během izolace povinné školní docházce?

Je to nemoc doby, ve které žijeme. Když jdete dopoledne na hřiště, žádné děti si tam nehrají. Všechny sedí ve škole. Když ale nastane situace, že jsou izolované kvůli opatření vlády, tak se samozřejmě nemůžou vídat nikde. Pro mého nejstaršího syna byl ale právě kontakt s kamarády důvodem, proč do školy chodit chtěl. Když pak dostal možnost přestat, už si život bez školní docházky nedovedl představit. Raději chodil dál s kamarády do školy a snášel příkoří. Děti toho vydrží hodně, jenže to na nich zanechá různé následky. 

Píšete blog s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI. Z vašeho pohledu se tedy v dnešní společnosti s dětmi jako s lidmi nezachází?

Myslím, že ne. Jsou v podobné pozici, jako byly dříve ženy, lidé jiné barvy pleti nebo otroci. Na jednu stranu se lidskými právy a právy dětí hrozně oháníme. Když se podíváme na Ústavu, práva dětí jsou v ní zaručená. Konkrétně právo na vzdělání ale může být uplatněno jedním jediným způsobem – povinnou školní docházkou. Dělat z práva povinnost mi připadá úplně nesmyslné. Je to oxymoron, protimluv. Děti dále nemohou volit ani odejít od rodičů, když chtějí. Nemohou spoustu věcí, co dospělí ano. Navíc jsou fyzicky slabší, takže s nimi dospělí často jednají jako s méněcennými. 

Chystá se druhá konference o svobodném vzdělávání, ta první se v ČR konala v roce 2015. Kdy a kde ji lidé mohou navštívit? Jaký program je čeká?

Ano, tu první pořádala Svoboda učení v listopadu 2015, ale tuto chystá Urza se Svobodným přístavem. Bude 6. února 2021 v CEVRO Institutu v Praze. Já na konferenci budu mít také přednášku. Více informací o konferenci zde.

Original article: Dělat z práva povinnost je nesmyslné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Připadá mi to tu známé – způsob řízení školy, jejich pravidla, ten způsob fungování už pro mě není neznámý. Už nejsem překvapená, že vidím, co vidím, ani že prožívám, co prožívám. Už nemám žádné otázky, jak to funguje nebo jestli to funguje. O tom už nepochybuji. I tak se ale cítím jako někdo zvenčí, kdo nakukuje do života těch, kteří tu žijí. Připadám si jako narušitel denního programu a života místních. Oni mě neznají. Procházím se, koukám do oken a dveří a v tom mě to napadne. Cítím se jako vetřelec nahlížející do světa, který tak dobře znám, ale nejsem jeho součástí. I přesto se cítím být přijatá. Lidi se mnou hovoří, mladší děti za mnou chodí a ptají se, jak se jmenuji. Intenzivně diskutuji s personálem, sdílíme hluboké myšlenky a porozumění, a já jsem šťastná, že se v tomto týdnu můžeme navzájem lépe poznat.

Nechci sdílet to, co zde vidím. Respektuji život jednotlivců a nechci vyprávět o jejich denních činnostech. Hodně lidí si klade otázku, jak se zde děti učí. Já ale vím, že ať už bych o tom, jak se tady děti učí, řekla cokoli, tuto otázku jim to nezodpoví.

Raději bych sdílela, jak vnímám tu atmosféru tady – tu kulturu – a v čem se liší nebo podobá naší škole. Celá škola jako by dýchala a je tu klidná, pohodová atmosféra. Přes padesát let zkušeností je vyjádřeno právě tou atmosférou.

Škola má svou formální strukturu, denní zasedání soudní komise a týdenní školní setkávání. Množství stížností, které se řeší na zasedání soudní komise, je skoro stejné jako u nás, možná je jich ještě méně. Také jejich obsah se nijak zvlášť neliší, ani způsob diskuze, v rámci které se pak tyto stížnosti řeší. Co mě zaujalo, byla ta lehkost, se kterou zde lidé plní své povinnosti. Humor a interakce úředníků soudní komise, plno smíchu a taky schopnost brát to vážně, když je třeba. Uvědomila jsem si, že zde je třeba mnohem méně formalit na zasedání soudní komise, každý zná a přijímá svou roli. Vytváří to lehkou, skoro až hravou atmosféru – až na případy závažných stížností. Pro někoho zvenčí by bylo obtížné porozumět té struktuře, na které to stojí. V naší škole formální struktura dává jasně nahlížet procesy, které je třeba dál rozvíjet, ale někdy může působit těžkopádně. Tady má ovšem strukturu každý v krvi.

Na týdenních školních setkáních se, podobně jako u nás, diskutuje o tom, jak nastavit hranice. Slyšela jsem stejné argumenty, které vypluly na povrch na našich setkáních. Je ohromující, že tyto diskuze se zdají být neměnné, i po tolika letech. Nakonec rozhoduje většina. A opět, zdejší setkání působí mnohem neformálněji než v naší škole. Žádné zahajování či ukončování setkání bouchnutím kladívka ani speciální stůl pro předsedu. I přesto je to zorganizováno dobře, předseda udržuje pořádek.

Z celé školy dýchá atmosféra vzrušující konverzace mezi lidmi rozmanitého věku. Tato komunita se definuje způsobem života, kde všichni respektují sebe navzájem a svobodu. To znamená, že i porušování pravidel domluvených za účelem vytvoření kultury respektu pro zdejší mírumilovné soužití je základní součástí této kultury. Učení není cílem, ale vedlejším produktem veškerých aktivit. Toto hluboké porozumění, že je to Váš život a že je to Vaše vlastní zodpovědnost definovat, jak ho uchopit, to je to vzdělávání, které se tu odehrává.

Přála bych si, aby více lidí dokázalo porozumět, jak formální struktury této školy pomohly vytvořit kulturu, díky které se mladí lidé vyvíjí v zodpovědné, vzdělané dospělé. Ale ta kultura není hotová, nikdy nebude konečná. Znovu a znovu se bude diskutovat. Stále se bude vyvíjet, jak každý rok přijdou noví studenti a zkušení studenti školu na konci roku opustí. Tato škola je zvláštní místo, jedinečné místo! S radostí zjišťuji, že toho máme mnoho společného. Ačkoli naše škola je relativně nová a mnohem menší, aktivity, atmosféra a procesy jsou srovnatelné. Na konci týdne konečně cítím, že sem patřím, jsem součástí společenství, ačkoli jsou mezi námi kulturní rozdíly. Hluboko uvnitř jsme všichni lidé.

Jsem vděčná, že jsem se týden mohla účastnit života školy, že jsem viděla a prožila toto místo, že jsem měla příležitost nahlédnout do života těch, kteří zde vzkvétají.

Original article: Pohled zvenku/zevnitř – nahlédnutí do života školy Sudbury Valley

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Na téma demokratických škol se názory rozcházejí: jedni v nich vidí formu vzdělávání, která žákům umožňuje stát se svobodnými lidmi s opravdovou možností volby. Jiní za tím vidí obyčejný chaos.

„V demokratických školách není ustanoveno, co, kdy a jak by se žáci měli naučit. Také zde platí, že žáci mnohem více sami rozhodují a účastní se všech rozhodovacích procesů,“ říká Markus Gloe, politolog z Mnichovské univerzity. To znamená, že neexistují žádné pevné rozvrhy, žádné učební plány a už vůbec žádné závazné zkouškové termíny.

Učení bez rozvrhů a zkoušek

Některé tyto školy připravují nabídku předmětů, ze které si potom žáci vybírají, čemu se budou věnovat. Takto to plánují i lidé, kteří podporují vznik demokratické školy v Mnichově. Patří mezi ně Tom Gerhard, který je sám učitelem. Je pevně přesvědčen, že trojstupňový vzdělávací systém v Bavorsku, který je orientovaný na výkon, vede k tomu: „…že se nám v tomto vzdělávacím systému mnoho dětí naprosto ztratí, proto ta kritika.“

Žádná demokratická škola v Bavorsku není

Demokratická škola v Mnichově není nic víc než iniciativa. V Bavorsku žádná demokratická škola neexistuje. Jediná škola tohoto typu byla Sudbury škola Ammersee, kterou před třemi lety nechala vláda Horního Bavorska zavřít. Důvod: Sudbury škola nemohla prokázat, že naplňuje vzdělávací cíle základní nebo střední školy. Rodiče i žáci tehdy velmi hlasitě protestovali, ale vůbec to nepomohlo. Dveře školy zůstaly zavřené. Spolek podal žalobu. Politolog Markus Gloe si vysvětluje výhrady proti tomuto typu škol následovně:

„Souvisí to zcela jistě i s mnoha obavami: nic se tam nevyučuje, tak je potom otázkou, zda se tam žáci učí to správné, zda se tam připravují na život? Dále hraje roli například nedůvěra svěřit proces učení samotným žákům.“

Vzory ve Velké Británii a v USA

Sudbury škola Ammersee čerpala ze svého amerického vzoru: školy Sudbury Valley School, založené roku 1968 v Massachusetts. Tam měli žáci svobodu v nejvyšším možném měřítku. A tak ani ve škole v Ammersee nebyly stanoveny žádné požadavky.

První demokratickou školou je ale Summerhill, založen roku 1921 v britském Suffolku skotským pedagogem A. S. Neillem.

Svobodně myslící lidé jako cíl

Co mají všechny tyto školy společného? Chtějí vidět vyrůstat svobodně myslící mladé lidi. A jak potvrzuje profesor didaktiky Markus Gloe, vycházejí z těchto škol lidé, kteří chápou demokracii trochu jinak.

„Především díky vnímané osobní účinnosti, kterou na takových demokratických školách zažili, mají tito žáci zcela jinou demokratickou kompetenci.“ vysvětluje politolog Markus Gloe. 

Lze více zapojit žáky?

Gloe by si přál, aby i v Bavorsku konečně vznikly demokratické školy jako alternativa k trojstupňovému školskému systému. V Německu je takových škol sotva dvacet. A také vedoucí Akademie pro politické vzdělávání v Tutzingu, Ursula Münch, si myslí, že se od těchto škol můžeme něco přiučit:

„Školy, kde se mohou žáci zapojit a také mluvit o tom, kde se zapojit nemohou a z jakého důvodu. Upřímně si myslím, že toto do diskuzí vnášelo pro žáky i učitele více světla.“

Nikdo nemusí mít obavy, že se na těchto školách žáci málo učí. Nakonec musejí všichni žáci skládat stejné zkoušky, a to na státních školách. A tam se ukázalo následující, jak říká politolog Gloe: Absolventi demokratických škol nemají horší výsledky než ostatní žáci. Oni totiž přesně vědí, jak se učit a hlavně proč!

Original article: Vzdělávání jako téma týdne na německé stanici ARD: Demokratické školy jako alternativa?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Tři dny putování přeskočím, abych se dostal k tomu, o čem chci dnes ptát. Tedy o Summerhillu, té slavné, téměř 100 let staré škole, která se v mnoha místech po světě stala symbolem svobodného a demokratického vzdělávání.

Navštívit Summerhill pro nadšence pro svobodné vzdělávání je jako vylézt Everest pro horolezce. Stejně jako na Everestu, i v Summerhillu se někdy tvoří fronty a navštivit Summerhill v plném provozu není tak snadné. Jak se tak blíží výročí, řekli si tedy Summerhilliané, že podniknout něco velkého a vymysleli čtyřdenní seminář o tom, jak jejich škola funguje. Bylo mi největším potěšením se jej také zúčastnit.

Přes to, že jsem na své pouti trefil čtyřicetistupňová vedra a moje krosna nepatří k nejlehčím, přicházím do Summerhillu s nadšením, vibrující energií a s jistým okouzlením. To místo je totiž úplně stejně krásné, jak vypadalo ve filmu. Stará cihlová budova uprostřed zeleně, velké fotbalové hřiště (kterému říkají “hockey field”), vzrostlé staré stromy, kousek lesa a za školou bazén. Mezi tím v prostoru rozprostřené menší budovy – domovy učitelů, dětí nebo odborné učebny, vytvářejí dojem, že Summerhill je taková malá vesnička sama o sobě. Na to, že je kolem nějaká civilizace, konkrétně městečko Leiston, se dá snadno zapomenout.

Brzy zjišťuji, že akce je fakt velká a sjelo se více než 100 lidí z celého světa, včetně USA, Austrálie nebo Jižní Koreji. Summerhill je evidentně pojem i přes oceán. Ukotvím si stan na kempovacím plácku a hned zjišťuji, že jsem náhodou vedle rodinky z Česka. Mamka přijela s dcerou, která chodí na alternativní střední školu, ale chtěla by to ještě trošku posunout. No jasně, že směrem ke svobodě a demokracii…

Čas na fakta. V Summerhillu bylo na přelomu školního roku 2019/2020 přibližně 75 dětí od 5 do 17/18 let, asi 15 věkově nespecifikovaných pedagogů (+ kuchařky, uklízečky, údržbář) a 450 pravidel (v DF je jejich cca 150). Většina dětí je v Summerhillu na internátu, i když je možnost i docházet z domova. Některé děti mají ale rodiče hodně, hodně daleko, třeba v Japonsku. Ti, co ve škole bydlí, mají své příbytky rozdělené dle věku. Až na ty úplně nejstarší děti pokoje sdílejí. Svoje příbytky ve “vesničce” má i valná většina učitelů v Summerhillu.

Jednou z hlavních hodnot Summerhillu je “freedom without licence”, česky něco jako svoboda, ne svéhlavost. Svoboda neznamená mít licenci k překračování hranic ostatních a porušování pravidel stanovených školní komunitou.

Školní demokracie – samospráva, je klíčovou součástí Summerhillu již od jejího založení. Školní shromáždění se setkává třikrát do týdne, aktuálně s časovým omezením 60 minut a k rozhodování využívá většinového hlasování. Zatímco čas je jasný, témata nejsou dopředu známá a nahlašují se před začátkem kruhu člověku, který zastává pozici sekretáře/zapisovatele shromáždění. Seznam témat pak zapisovatel předá volenému vedoucímu kruhu. Tento člověk má v kruhu největší pravomoci – uděluje slovo, kontroluje čas a vede diskuzi k závěru – zpravidla hlasování. Účastnit se shromáždění v Summerhillu není povinné, ale výstupy ve formě nových pravidel se samozřejmě vztahují i na ty, kteří se jej neúčastnili.

Není snad potřeba ani psát, že hlasy dospělých a dětí jsou si na kruhy rovny. Hodnota rovnosti nicméně není naplňována jen při hlasování, ale je myšlena více obecně. V Summerhillu jsou si všichni rovni i v sociálním slova smyslu a potřeby a emoce všech jsou uznávány se stejnou váhou.

Kromě školního shromáždění jsou některé pravomoce delegovány také různým výborům (v DF tomu říkáme týmy) zaměřeným na nejrůznější školní činnosti. Mezi nejdůležitější takový výbor patřil tým mediátorů – starších a zkušených dětí, jejichž práce spočívala s podporou dětí v řešení konfliktů. Děti měly mezi sebou obecně rozděleno mnoho kompetencí – vybírání pokut, zajišťování večerky a ranního buzení, vymáhání pravidel technologií nebo správu určitého prostoru.

Co se vzdělávání – myšleno strukturovanou nabídku vzdělávání, trochu jinak to vypadá u menších a trochu jinak u větších dětí. Těm nejmenším probíhá výuka v “Class 1.” Class 1 jsou vlastně dvě pro menší děti (5-9 let) zařízené místnosti, ve kterých se pohybuje jejich kmenový učitel. Učitel dětem nabízí rozvrh aktivit, který je ale samozřejmě dobrovolný. To, že děti mají svou třídu, také neznamená, že by nemohly jinam, po celý den mohou pobíhat, kde chtějí, a kde není nějaké důvodné omezení pohybu dětí (např. hudební místnost s drahými nástroji, nebo dílna s ostrými předměty).

Podobně to mají i děti v “Class 2”, kterým je 10-12. Jejich prostor má tři třídy a samozřejmě vypadá o dost jinak, než prostor menších dětí. Rozvrh pro Class 2 tvoří jejich kmenový učitel na základě zájmu dětí. Jak vidíte na fotkách, oproti Class 2 vypadají třídy výrazně jinak.

Děti starší 12 let už nabíhají na systém, který asi znáte z filmu. Na začátku trimestru si volí předměty, o které mají zájem a následně dochází na vypsané hodiny do odborných učeben rozesetých po areálu.

Zakladatel školy Alexander Sutherland Neill nicméně od počátku deklaroval, že mu jde spíš o šťastný život a sociální a emoční inteligenci, než o akademické vzdělání. Mimo jiné také dotáhl do důsledků myšlenku “škola hrou”, protože volné hře přikládal velkou důležitost. Celé místo je pro volnou hru jako stvořené. Hrou tráví děti v Summerhillu většinu času a učí se tak o světě a interakci s ostatními tím nejpřirozenějším způsobem, jaký nám příroda dala.

V Summerhillu je velmi lehké se cítit jako doma. I když jsem tam byl o prázdninách na semináři, ve škole zůstalo i několik dětí a nedávných i dávných absolventů a pocit sounáležitosti a komunity mezi nimi byl velmi silný. Nebylo snadné Summerhill opouštět a netěšit se na komunitu DonumFelixáckou, tak tam asi nejradši zůstanu…

Original article: Z návštěvy v Summerhillu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Summerhill, nejstarší z „demokratických“ či „svobodných“ škol, stojí uprostřed idylického pozemku v anglickém městě Leiston. Její působivá budova z červených cihel vás na první pohled zaujme, stejně jako množství zeleně kolem, trampolína, venkovní bazén nebo skateboardová rampa.

Summerhill byl založen roku 1921 skotským spisovatelem A. S. Neillem. Řídí se prostou, a přesto poměrně kontroverzní filozofií: děti a dospělé tu považují za sobě rovné a žáci si – většinou – mohou dělat, co chtějí.

Ředitelka Zoe Readheadová, dcera A. S. Neilla, nám vysvětlila, že tento neobvyklý přístup dává mladé generaci nástroje k řešení současných problémů, od psychických poruch po nerovnoprávnost pohlaví.

Náš rozhovor probíhal během prvního „otevřeného víkendu“ v této škole – mezinárodního fóra nazvaného „Summerhill Experience“. „Když si vezmete, s jakými problémy se dnešní mladí potýkají – deprese, stres, šikana, nízká sebeúcta, nerovnost pohlaví – všechny tyto věci se v Summerhillu automaticky vyřeší, aniž bychom o nich vůbec přemýšleli. Žádná není opomenuta. Lidé by si to měli začít uvědomovat“.

Summerhill, který bude v roce 2021 slavit sto let své existence, popisuje sám sebe jako „sebeřízené společenství“. Ve škole platí zhruba 450 pravidel. O každém z nich rozhodli žáci společně s učiteli. Záležitosti týkající se ochrany zdraví a bezpečí tvoří výjimku, ve většině případů má však hlas dítěte a hlas dospělého stejnou váhu.

Na začátku každého trimestru si děti vyplní svůj vlastní rozvrh. Škola nesleduje přítomnost na hodinách a domácí úkoly jsou dobrovolné. Žáci dokonce nejsou povinni psát testy, přesto se většina z nich rozhodne složit GCSE (zkoušku ukončující povinnou školní docházku v cca 16 letech, pozn. překl.).

Pokud děti zrovna nemají chuť na učení, mohou si hrát, bavit se s přáteli nebo odpočívat. Platí však pevná pravidla, která během dne nedovolují sledovat televizi nebo spát.

„Je to svoboda bez svévole. Nejde tedy o naprostou svobodu, protože úplná svoboda znamená dělat si naprosto co chcete,“ vysvětluje paní Readheadová.

„Ano, můžete si dělat, co chcete, ale pak musíte přijmout zodpovědnost za důsledky svých činů.

Zjistili jsme, že se děti v prostředí, kde mohou dělat svá vlastní rozhodnutí, učí stejně dobře, možná i lépe.

Naším cílem je, aby si děti mohly hrát podle libosti, a sem tam si zaskočit na hodinu. Při tom si budou osvojovat spoustu dalších dovedností a budou se cítit emocionálně a duševně zdravé.

Není to vždy procházka růžovou zahradou. Je náročné žít ve škole společně s dalšími 75 dětmi. Neříkám, že je to hračka, ale to k tomu patří.“

Paní Readheadová se Summerhillem spojila svůj život. Do „svobodného“ vzdělávání se narodila a všechny její čtyři děti chodily do této školy. Nyní tu má svá vnoučata.

Zároveň však podotýká: „Summerhill mi ve skutečnosti nepatří, patří světu.

Kdybych na světě mohla změnit jedinou věc, tak bych chtěla, aby Summerhill nebyl soukromou školou. Lidé by neměli být nuceni platit za to, aby mohli svým dětem takové vzdělání dopřát.

O soukromém vzdělávání se většinou uvažuje stylem: Moje dítě dostane lepší vzdělání než vaše, protože si připlatím. O tom to u nás není.

Tady jde o životní filozofii, o něco, v co opravdu věříte. O něco, co chcete dopřát svým dětem.“

Škola Summerhill na svých internetových stránkách zmiňuje, že kdyby se společnost k jakékoli skupině lidí chovala tak, jak se chová ke svým dětem, pokládalo by se to za „porušování lidských práv“. Když jsem se na to paní Readheadové zeptala, řekla mi: „Až budete příště mezi dětmi, zkuste si představit, že jde o dospělé. Určitě narazíte na několik situací, kdy si pomyslíte: Fíha, bylo opravdu správné tohle udělat?

Aby bylo jasné, nemyslím tím, že byste nikdy neměla dětem říkat, že něco nesmí. I já sama pořád někomu říkám: Hej, tohle nemůžeš dělat! Jde ale o to, jakým způsobem to děláte.

Jde jen o to zbavit se přístupu: Je v pořádku to udělat, jsou to jen děti.“

Populární námitku, že se „nedisciplinované“ děti nedokáží správně začlenit do společnosti nebo si udržet práci, rázně odmítla. „Nejsou hloupí,“ dodala. „Ve věku, kdy od nás odcházejí, už jsou z nich lidé s vysokou emoční inteligencí.

Uvedu příklad. Naše děti tu kupříkladu mohou používat hrubý jazyk, pokud chtějí. Ve městě to ale mají zakázané. A před svou pratetou Agátou si neslušné výrazy nejspíš také nedovolí, protože všichni víme, jak se kde můžeme chovat, nebo ne?

Malé děti si ve skutečnosti dokáží se svým životem poradit daleko lépe, než si většina z nás myslí. Může to pro vás být i šokující, když to vidíte den co den.

Máme tu velice bezpečné prostředí, ale nežijeme na izolovaném ostrově. Všichni jsou si tu velmi dobře vědomi světa kolem nás.“

„Chovají se ke mně jako k sobě rovné.“

Amira Hamratová (15) vždy se školou zápasila – dokud neobjevila Summerhill.

Před tím prošla třemi školami. V každé z nich na ni čekaly problémy. V té první naháněli učitelé hrůzu, ve druhé zažila drsnou šikanu a v té poslední se její známky strmě propadly, což ji dovedlo až na dno.

„Byla jsem nešťastná,“ vysvětluje.

„Chodila jsem do třech různých škol. V té první jsem byla od přípravky až do třetí třídy. Z toho, co si pamatuji, byli učitelé strašní. Křičeli na nás jako na teenagery, i když jsme byly ještě malinkaté děti.

Pak jsem přešla na jinou základku, kde jsem s učiteli vycházela celkem dobře a měla jsem docela dobré známky, ale hodně mě tam šikanovali.

Druhý stupeň jsem vychodila zase na jiné škole. Tam se to znovu zvrtlo. Užívala jsem si kamarádů, ale známky šly dolů.

Začala jsem hodně vyvádět. Docházelo ke rvačkám a často jsem byla po škole. Mámě bylo jasné, že tam trpím.

Ta hromada práce, co jsme museli zvládnout, a ty domácí úkoly, to všechno bylo hrozně stresující. Stavěla jsem se proti každé autoritě, která se v mém životě objevila.“

Amira mi řekla, že jí vadilo, když se její chování svádělo na pubertu, se kterou mají lidé předvádění teenagerů často spojené. Věří, že skutečnou příčinou byl vzdělávací systém, který neplnil svůj účel.

„Nejde nutně o pubertu, jde o prostředí, do kterého nás všechny strkají,“ vysvětluje.

„Na druhém stupni jsme jako sardinky v konzervě. Je tam tolik lidí.

Učitelé nemají šanci navázat se žádným z žáků kontakt. Každý je pro ně jen další tváří, další osobou, kterou je třeba udržet v řadě.

Takže, když jsem přišla sem, byla jsem ještě uprostřed puberty, ale šťastná. Proto jsem nechtěla dělat problémy, protože mě tu brali jako sobě rovného.“

Amira se mi svěřila, jak osvobozující pro ni je skutečnost, že si může vybírat lekce a složit zkoušky GCSE jen z několika předmětů namísto tuctu (GCSE se dají považovat za obdobu českého vysvědčení z 9. ročníku ZŠ, pozn. překl.).

„Zapíšu se jen na hodiny, na které chci chodit. Když pak po první nebo druhé hodině zjistím, že se mi to nelíbí, už tam nechodím. Je to opravdu takhle jednoduché.

Většina dětí v Summerhillu zkoušky GCSE dělá, protože chce jít na střední a pokračovat ‚normální‘ cestou.

Já se do každého přípravného kurzu na GCSE tak zaberu, že si neumím představit, jak skládám zkoušky z deseti předmětů. Když cítím, že mě něco opravdu hodně baví, dokážu se tomu úplně oddat a tady k tomu mám příležitost.“

„Motivuje vás to učit se ještě víc.“

Bývalý žák školy, Lasse Loettgen, přišel do Summerhillu až z Německa v pouhých šesti letech.

„Samozřejmě jsem neuměl ani slovo anglicky, ale pobytem ve škole se to spravilo. To byla první z výzev, které mě tu potkaly,“ vypráví.

Nyní dvacetiletý mladík, který studuje filozofii na vysoké škole v Nizozemí, říká, že ho svoboda, kterou tu žákům dávají, neodvedla od učení.

„Podle mě vás to spíš naopak motivuje pracovat usilovněji,“ řekl.

„Pořád máte disciplínu, jen přichází odjinud – zevnitř.

Stále víte, že tu je také to pracoviště, kde jsou jiná společenská pravidla, podle kterých budete možná muset hrát.

Budete ale protestovat daleko méně, protože se jedná o vaše rozhodnutí.“

A dodal: „Většina lidí se nakonec rozhodne si zkoušky GCSE udělat, protože když je ti kolem čtrnácti, uvědomíš si: Až skončím tady v Summerhillu, chtěl bych vlastně dělat něco dalšího. A GCSE jsou odrazovým můstkem pro další studia.

Já jsem neměl představu, co přesně chci dělat, tak jsem vsadil na jistotu. Udělal jsem si svých pět zkoušek GCSE a pak A Levels, abych mohl jít na vysokou (A Levels je obdoba naší maturity, pozn. překl.).

Někteří to tak nemají. Hodně mých kamarádů neskládalo žádné GCSE, nebo jen dvě nebo tři a pak šli dělat muziku. A celkem se jim v ní daří.“

Original article: Svobodná škola Summerhill, aneb jak se učí děti z „volného chovu“

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Christoph Schuhmann: Když děti přijdou do školy, říká se jim, že mají dělat to nebo tamto, navzdory tomu, že je právě možná zajímá něco úplně jiného. Je to však školní rozvrh, co stanovuje předmět výuky. Proto se zde nabízí otázka, jak může učitel naplňovat program výuky a zároveň brát ohled na zájmy žáků?

Jesper Juul: To závisí na tom, co si přeje vedení školy, nebo spíše na míře jeho ochoty riskovat. Učitel může říct, že pro něj bude ode dneška nejdůležitější zábava a zájmy dětí, ale musí zaručit, že si děti během pěti let osvojí požadovanou látku. A jsem si jistý, že by se to povedlo.

Kromě toho je tady jiná otázka. Víme vůbec, co budou naše děti potřebovat za patnáct let? Nikdo to není schopen předvídat. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomika, zda nedojde k nějaké válce nebo krizi, jakým způsobem se změní klima. To neví nikdo. Nemusíme však pochybovat o tom, že lidé budou muset být kreativní a flexibilní. A kreativita a flexibilita jsou opakem poslušnosti. Nezbytná bude také samostatnost a schopnost přijmout zodpovědnost – vlastnosti, které jsou požadovány v každé společnosti.

Maturanti během čtyř let po maturitě zapomenou většinu z toho, co se naučili ve škole. Nikdo neví, pro koho je ztráta času, kterou je příprava na maturitu, dobrá, ale zatím se toho všichni drží. Proč nikdo nevyjde na ulici, aby protestoval? Proč všichni ti inteligentní, kreativní a vzdělaní lidé posílají své děti do školy a mlčky se přizpůsobují systému? Proč se nebouří učitelé, kteří vědí, kolik práce by se dalo udělat se žáky, kdyby neexistovaly byrokratické předpisy? Všichni vidí, že vzniká stále více soukromých škol, včetně škol montessoriovského a waldorfského typu, a že do nich utíkají nejlepší učitelé, rodiče a děti, ale nikdo z toho nevyvozuje závěry. Těžko bychom hledali výmluvnější signál, že s tradiční školou není něco v pořádku. Jedno je jisté: změny ve školách začnou ze zdola.

Christoph Schuhmann: Můžete jako terapeut říci, jaký to má vliv na děti?

Jesper Juul: Jednoduše řečeno, ničí je to. Přemýšlím nad tím, proč se toho účastní odborníci, všichni ti logopedové, psychologové, terapeuti? Proč léčí děti, které k nim přicházejí ze školy, předepisují jim léky, ale žádný z nich se nepostaví a neřekne: „Takhle to dál nejde! Musíme něco změnit.“

Mám více než dvacet pět let zkušeností s prací s dánskými a švédskými školami a vím, že žákům je dobře, když je dobře učitelům. Když se o ně pečuje, nabízí se jim školení, supervize a další semináře. Jsou to přece zpravidla inteligentní, kreativní a otevření lidé. Když se rozhodnou, že chtějí něco změnit, pak to jde rychle i v případě, že jim politici nechtějí pomoci. Není potřeba měnit strukturu výuky, ani zvyšovat stavy. Je potřeba jen dohlédnout na to, aby se lidé, kteří pracují ve školství, v něm cítili dobře.

Christoph Schuhmann: V takzvaných demokratických školách není povinný rozvrh hodin ani klasifikace, leda že si žák sám vyžádá zpětnou vazbu. Společenství žáků a učitelů stanovuje pravidla, která potom všichni dodržují. Žák nemůže dělat to, co by chtěl, pokud to vadí ostatním. V Německu je v současnosti přibližně desítka těchto škol a na celém světě asi šest set. Co si o nich myslíte?

Jesper Juul: Mám z těchto škol velkou radost. Stále převládá mylný názor, že by měl existovat pouze jeden druh školy. Domnívám se, že každá společnost potřebuje šest nebo osm různých druhů. Jsou například děti, pro které demokratická škola není příliš vhodná. Jsou i takové, pro které bude Montessori škola traumatickým zážitkem. Proto opusťme sen o jediné škole, která bude ideální pro všechny. Když vytváříme něco nového, musíme dávat pozor, abychom neuvízli v tradičním myšlenkovém schématu a neuvěřili, že víme, jak vypadá dokonalá škola. Protože jestliže se ukáže, že nějaký žák do ní nezapadá, pak ho budeme považovat za nenormálního.

Demokracie ve škole může být dobrá, pokud k ní přistupujeme jako k obratu od autoritativních metod z minulosti. Ale není to lék na všechno, protože můžeme mít vynikající demokratický přístup, ale stále neovládat kompetence pro budování vztahů s žáky a rodiči. Demokracie je především určitou politickou ideou, která ukazuje, jak se společnost dělí o moc a peníze. A jestliže se někdo chce dělit o moc ve škole s žáky, pak je to výborné a jsem pro. Musí však vytvořit odpovídající základy, aby taková demokracie byla schopná fungovat.

V osmdesátých a devadesátých letech v Dánsku se velmi uvědoměle pracovalo na tom, aby byly školy více demokratické, a nemělo to špatné výsledky. Ale později všichni pochopili, že samotná demokratizace nestačí, pokud se nerozvinou nové kompetence pro fungování v těchto vztazích. Nestačí říct: „V příštím týdnu chceme uskutečnit jeden projekt. Co si o tom myslíte?“ Samozřejmě, tento proces demokratického rozhodování, který nakonec souvisí s určitými konflikty, je něčím velmi hodnotným. A přirozeně děti mohou rozhodovat o tom, zda se chtějí věnovat nějakému projektu nebo ne, ale nemohou nést odpovědnost za celou dynamiku práce ve škole. Tato odpovědnost stále zcela leží na pedagogovi či vychovateli a jeho vůdčích dovednostech.

Original article: Vstříc škole zítřka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Já jsem jí řekl: „Možná s tím umíráním počkám, abych viděl, jak se vdáváš.“

Ona mi na to odpověděla: „Tak to nebudu muset plakat, že ne?“ A.S. Neill, The Free Child (Svobodné dítě )

V roce 1971 si Zoë Neillová vzala za muže farmáře (od té doby nosí jméno Redheadová, případně Readhadová – alespoň v některých knihách přeložených do češtiny) a pořídili si farmu poblíž Summerhillu, internátní školy, ve které řediteloval její otec, A.S. Neill, autor stejnojmenné knihy.

A.S. Neill připouští, že v koutku duše si přál, aby Zoë pokračovala v jeho práci, stala se učitelkou a ujala se vedení Summerhillu po něm. Zoë ale už jako malá dávala přednost koním a nezdálo se, že by měla převzít otěže nejsvobodnějšího vzdělávacího projektu v Anglii a možná i na celém světě.

Ostatně, její otec neviděl budoucnost školy právě optimisticky a v prostředí mírného socialismu tehdejší Británie předpokládal její brzký zánik. Obával se, že zvyšující se daně neumožní rodičům posílat děti do internátních škol. A o průkopnictví internátních škol pro bohaté si nedělal iluze.

Svou dceru vychovával ve stejném duchu, v jakém vedl Summerhill. Pro Zoë to i tak bylo těžké: když žila s rodiči v jejich domku, nepatřila do dětského kolektivu v hlavní budově. A když ji rodiče přestěhovali tam, měla zas pocit, že nemá žádný domov. Navíc jí ostatní děti záviděly.

Když jí bylo jedenáct, rodiče ji zkusili poslat na jinou internátní školu někam do zahraničí, ale po prvním pololetí jim Zoë řekla, že tu školu nenávidí, svoboda tam je falešná a samospráva zrovna tak. Její otec se tam zajel podívat a odvezl Zoë domů.

S koňmi si Zoë rozumí a nemusí je nijak krotit. Její metody jsou mírné a laskavé. Když jim vyskočí na hřbet, berou to prý jako další projev laskavosti. Možná i proto, že vyrůstala převážně v prostředí seberegulace.

Když jí byly dva roky, v časopisu Picture Post o ní napsali, že právě ona má ze všech dětí ve Velké Británii šanci být skutečně svobodná. Podle A.S. Neilla to nebyla tak úplně pravda, protože i ona žila ve škole mezi mnoha dětmi, které nevzešly ze svobodného prostředí a měly tak negativní přístup k životu.

Zoë byla vychovávána beze strachu ze zvířat. Jednoho dne se s otcem zastavili u jakési farmy, že se půjdou podívat na kravičky, ale ona k němu ustrašeně vzhlédla: „Ne, ne, kravičky papají děti.“ Řeklo jí to prý nějaké jiné, sedmileté dítě.

Strach z kraviček jí ještě pár týdnů vydržel, ale ukázalo se, že seberegulované dítě dokáže překonat vliv formovaných dětí docela rychle.

Když byl Zoë asi jeden rok, velice ji zajímaly tatínkovy brýle. Neustále mu je brala a chtěla si je prohlížet. Otec nijak neprotestoval, ona o brýle brzy ztratila zájem a pak už se jich nikdy nedotkla.

„Kdybych jí tehdy zakázal na ně sahat,“ píše A.S. Neill, „nebo ji v horším případě plácnul po ručičce, její zájem o mé brýle by přetrval mnohem déle, navíc smíšený se strachem ze mne a se snahou o vzpouru.“

Zoë si mohla hrát s křehkými předměty. Zacházela s nimi opatrně a málokdy nějaký rozbila. Nesměla ale sahat na otcův psací stroj. Podle A.S. Neilla má disciplína chránit práva jednotlivých členů rodiny, a ve spokojené rodině se obvykle postará sama o sebe.

Zoë si mohla vybírat, co bude jíst, a nikdy s tím nebyl nejmenší problém. Totéž už neplatilo o oblékání. Zoë by celý den dokázala pobíhat nahá, klidně i úplně promodralá, ale její rodiče (jak sami přiznávají) neměli dost odvahy a nechtěli riskovat, že dostane zápal plic, a tak ji přinutili oblékat se tak, jak považovali za přiměřené. V tomto případě měla seberegulace své meze.

Když bylo Zoë šest let, přišla sdělit otci, že Willie má ze všech kluků největšího šulína, a že paní ta a ta povídala, že šulín se neříká. Tatínek ji ujistil, že na tom slově nic špatného není a v duchu proklínal onu ženskou, že takhle kazí mládež. Člověk má podle něj v otázce sexuality jen dvě možnosti:

buď sexualitu plnou pocitů viny, nebo zdravý a otevřený sexuální život. Propagandu lze tolerovat v otázkách politiky nebo mravů, ale je nepřípustné vyvolávat v dítěti pocity viny ohledně sexu.

V pěti letech si Zoë začala sama uvědomovat, že některé věci se některým lidem neříkají. Zrovna se pokoušela sestavit nějakou hračku a při každém neúspěšném pokusu se ozývalo jadrné: „Do prdele!“ Přítomen byl právě též otec jednoho potenciálního žáka (průměrný zástupce obchodnické profese) a po jeho odchodu rodiče Zoë řekli, že některým lidem se tohle slovo nelíbí a že by tak před návštěvami neměla mluvit.

O týden později Zoë opět zaujatě zápolila s nějakým předmětem. „Jsi návštěva?“ zeptala se přítomné učitelky.

„Samozřejmě, že ne,“ ujistila ji učitelka.

Zoë vydechla úlevou a vykřikla: „Do prdele!“

Škola Summerhill přežila i období mírného britského socialismu a Zoë Redheadová je dnes její ředitelkou. I díky ní se s knihou SUMMERHILL (a příběhem první demokratické školy na světě) dnes může seznámit také český čtenář. Kniha není ve většinové distribuci. Informace o možnostech jejího zakoupení na: www.peoplecomm.cz

Pozn.: Robert Gottlieb, autor předmluvy bývalého žáka Summerhillu, byl žákem školy v letech 1960-1962. Během té doby neprojevil žádný zájem naučit se číst nebo psát. Tato touha se u něj projevila teprve v jedenácti letech a z velké části (prý) díky vlivu Summerhillu. Dnes je výkonným viceprezidentem velké mediální agentury a vede její literární oddělení.

Original article: Zoë

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Je jasné, že takový zájem je důkazem nekonvenčního přístupu Agory, a proto jsem rád, že jsem tady. Poprvé jsem Roba potkal na Bett 2019 (výstava zaměřená na technologie pro vzdělávání, pozn. SU), kde se přišel podívat ke stánku pi-top, a rychle mezi námi došlo k navázání kontaktu. Pokud by pi-top navrhl školu, byla by to tato. Je úžasná ne proto, že má spoustu peněz a nejmodernější vybavení, ale proto, že se cele zaměřuje na projekty. Je to škola zaměřená na učení, nikoliv na vyučování.

„Dáváme dětem příležitost si hrát, protože když si s něčím hrají, zajímá je to. A potom není potřeba je vyučovat ani je nemusíte kontrolovat.“ říká Rob.

Žádné dělení do skupin podle věku

Studenti v Agoře jsou ve věku od 12 do 18 let (avšak bez dělení do skupin podle věku) a každý z nich má kontrolu nad svou vzdělávací cestou. Mají možnost objevovat a učit se o tématech a věcech, které je zajímají.

Potkal jsem studenty zkoumající předměty tak různorodé jako jsou Průvodce po německých horách, Mongolští koně, kovářství, patroni Harryho Pottera, desky a skateboardy. Práce učitele – který je zde nazýván průvodcem – je podněcovat k průzkumu a provádět tímto výzkumným procesem.

Zaměstnanci, kde každý je zodpovědný za cca 17 studentů, musí zajistit hmatatelné výsledky a skutečný rozvoj, a také musí pracovat s každým studentem na kontinuálním rozvoji jeho studijní cesty. Ačkoli je to skvělé pro děti, je z toho patrné, proč jeden z největších problémů, kterým Rob čelí, je najít ten správný druh učitelů, který je spokojený v roli „průvodce“ namísto štěkání na třídu třiceti dětí.

Rob popisuje Agoru jako směs univerzity (kde získáte vědomosti), budhistického kláštera (kde můžete přemýšlet), tematického parku (kde si můžete hrát) a komunitního trhu (kde můžete obchodovat a vyměňovat věci). A je to právě název pro shromaždiště uprostřed starověkého města – Agora, zapůjčený od starověkého Řecka, který dává škole její jméno. Každý den začíná „dagstartem“, kde studenti stráví několik minut nástinem svých výzev pro daný den, čeho chtějí dosáhnout a jakou pomoc by mohli potřebovat. Je to také příležitost pro ostatní studenty něco navrhnout, nabídnout pomoc nebo se připojit k nějaké aktivitě.

Místo, kde se toto odehrává, byste mohli popsat jako plné veselého zmatku. Nachází se zde předměty, knihy, plakáty, modely, napůl dokončené projekty, a řada dalších věcí. Zkrátka velká spousta materiálu na hraní.

Vlastní stůl

Každý student má svůj stůl, a je povzbuzován, aby si ho upravil podle sebe. Jeden má například přidělaný přední díl auta, s čímž mu pomohlo místní vrakoviště. „První stůl, který vyrobili, se nevešel do výtahu!“ říká Rob, a domnívá se, že se díky tomu studenti naučili, jak spočítat objem kvádru (výtah) a přizpůsobit svůj návrh stolu tak, aby se do výtahu vešel. Jiný student si stůl ozdobil úžasnými břečťanovitými úponky vyrobenými ze dřeva CNC strojem.

Po dagstartu začíná studentům projektový čas. Můžou pracovat u svého stolu nebo kdekoli jinde, např. v dřevařské či kovo dílně, v krejčovské dílně, v kuchyni či počítačové učebně. Poté je oběd a po něm odpolední klid, během kterého si studenti mohou číst nebo přemýšlet. Následuje další projektový čas či skupinové práce až do konce dne. Starší studenti si mohou flexibilně měnit čas začátku a konce školy tak, aby lépe vyhovovaly jejich harmonogramu a tomu, čemu se zrovna věnují.

Z mnoha rozhovorů se studenty Agory vyplývá, že nejvíce si na této škole váží svobody objevovat a učit se to, co chtějí. „Lidé se na nás dívají divně. Ze své vlastní zkušenosti se školou se domnívají, že musíte mít například čtyři hodiny matematiky za týden, ale v Nizozemí to není nutné. Vláda pouze požaduje, aby studenti byli na konci daného časového období na určité úrovni.“ říká Rob.

Kouzlo toho všeho spočívá v tom, že průvodci, kteří touto zdánlivou svobodou provázejí, přirozeně začlení věci, které studenti podle zákona musí znát. Například všichni studenti musí do určitého věku znát Pythagorovu větu, ale nemusí se to naučit během hodiny matematiky. Může to být při zkoumání geografického problému nebo při stavění stolu, což vede studenta k tomu, aby se dozvěděl více.

Všudypřítomné používání mobilu

Asi nejvíce šokující pro učitele z britských středních škol je slyšet, že v Agoře je neomezený přístup k mobilům a používání internetu. „Všechny naše děti mají zdarma Chromebooky (jednoduchý počítač s rychlým startováním bez Microsoft Windows využívající k běhu operační systém Google Chrome OS, pozn. SU), takže mají po celý den přístup k internetu. Také jim umožňujeme používat své telefony celý den, protože se musíte naučit, kdy svůj telefon nepoužívat. A to se nenaučíte, když svůj telefon strčíte do skříňky či zásuvky, jelikož pak musíte mít nějakou skříňku celý život.“

A také proto používá škola aplikaci WhatsApp k zajištění komunikace se studenty. Rodiče jsou vyzváni, aby se také zapojili a nabídli své dovednosti formou letáčků. Takže pokud potřebujete poradit od tesaře, kontaktujete studenta, jehož rodič rozumí práci se dřevem, a spojíte se.

Škola si může dovolit zdarma chromebooky pro všechny děti, jelikož neutratí mnoho peněz za knihy. „I když se studenti připravují na zkoušku, není to jako v normální škole, kde musíte utratit peníze za padesát učebnic matematiky. Pokud chcete studovat matematiku, je potřeba říct, co plánujete dělat a jakou knihu či digitální obsah budete používat. A pokud toto student udělá a vysvětlí, proč potřebuje právě tuto knihu, koupíme mu ji. To ale automaticky neznamená, že další student dostane stejnou knihu.“

Agora zahájila výuku v roce 2014 se 30 studenty jako experiment v rámci jiné, tradiční školy. Záměrem bylo zjistit, zda celá myšlenka toho, co je vlastně vzdělávání, by mohla být pojata jinak. Byli to studenti, nikoliv učitelé, kdo byli dotazováni, co by škola měla obsahovat, jak by měla vypadat a co by měla dělat. Vedení dalo zakládajícím členům volnou ruku a nechali je, aby se s tím poprali. A oni to zvládli. Nyní je ve škole 250 studentů, a další, kteří by rádi nastoupili, jsou na dlouhé čekací listině.„Když jsme otevřeli, během měsíce nás navštívili vládní úředníci a řekli, že se školu chystají zavřít. Na konci dne ovšem řekli, že ji nezavřou.

Jak měříte pokrok bez testů?

Pokud studenti nejsou testováni v konkrétních předmětech a spíše pracují na celé škále různých projektů, jak mohou sledovat svůj pokrok? To je dobrá otázka a stejně jako design a provedení samotné budovy, odpověď nepřišla od učitelů, ale od studentů.

Egodact je sofware navržený třemi studenty Agory, Rafaelem, Baruchem a Rubenem, a slouží ke sledování nejen úkolů, ale i pokroku jednotlivých studentů. Je srozumitelný a jednoduše použitelný. A nejen to. Nyní tito studenti založili společnost na propagaci a prodej softwaru dalším průkopnickým školám. Sepsali podnikatelský záměr, navrhli prodejní plán a otevřeli si bankovní účet. Velmi pozoruhodné na tři 16 leté kluky, kteří s tím začali ve svých 14 letech.

Samozřejmě je Agora stále školou. Má aulu a jídelnu, je plná dětí, které jsou nepořádné a hlučné jako všechny ostatní. Ale také má zasedací místnosti, které si děti mohou přes svůj telefon zarezervovat a pracovat zde či se zde potkat s dalšími studenty.

A hned vedle domácí kuchyně je restaurace s barem včetně čepovaného piva. Robův plán do budoucna je mít zde restauraci, která bude spolupracovat se studenty a bude sloužit místní komunitě. „Než se nadějeme, studenti budou mít cateringovou společnost.“ říká Rob.

Má velké plány do budoucna, a to je dobře. Škola je úžasným úspěchem, ale nebylo to vždycky snadné. „Stálo to spoustu práce dostat se na současnou úroveň. Museli jsme růst rychle, jelikož na nás byl velký tlak, a učit učitele, aby nevyučovali, je velmi těžké!“ A ještě to náročné bude, neboť Rob dále rozvíjí a rozšiřuje obojí, jak školu, tak učitelský sbor.

Najít, připravit a nadále podporovat ty správné zaměstnance s tímto zcela odlišným přístupem ke vzdělávání chce svůj čas. „Říkám svým zaměstnancům, neptejte se mě, jestli je to dobrý nápad. Ptejte se dětí, a dělejte to tak po dobu jednoho týdne. To, co já nedělám, je vedení lidí, to mohou dělat oni sami. Naši učitelé pracují pět dní v týdnu, čtyři dny s dětmi, pátý den jim ale se studenty pracovat nedovolím, musí sledovat ostatní učitele a dát jim zpětnou vazbu. A když jsou s tím hotoví, řeknu jim, ať jdou pryč ze školy, do muzea, laboratoře nebo obchodu a pak nám povědí, co tam objevili. O tom to totiž je, musíme děti dostat ven ze školy, protože nejvíce se naučí mimo školu, nikoliv v ní – alespoň tak si to u nás myslíme.“

Kam tohle všechno vede? Pokud se podíváte, jaké schopnosti nejvíce požadují zaměstnavatelé, jsou to: empatie, komunikace, týmová práce, hbitost a obratnost, flexibilita a schopnost navrhnout a realizovat řešení komplexních problémů. Toto ovšem tradiční vzdělávání studentům nenabízí. Místo toho nabízí spoustu dat, faktů a vzorců k zapamatování. Děti z Agory jsou jiné. Stejně jako my dospělí mají informace o světě „v kapse“, ale zásadní je, že chápou podstatu, dokáží informace dát dohromady a použít je, když je potřebují. A nejdůležitější z jejich měkkých dovedností je důvěra ve své schopnosti řešit problémy a komunikovat s dospělými i mezi sebou.

To je to, co bude potřeba dělat v budoucnu, lidské věci, které stroje nezvládnou. Agora a další průkopnické školy dávají svým studentům nejlepší možné schopnosti a zkušenosti, aby to mohli dělat. „Nedělám to pro děti v naší škole, dělám to pro děti kdekoliv. Chtěl bych to pro každé dítě. Nelíbí se mi, že musíme mít čekací listinu, ale dostat zaměstnance na tu správnou úroveň, vyžaduje čas.“ říká Rob. „Ale každý se to může naučit, každý to může zvládnout.“

Zapomeňte vše, co víte o učení

Pokud se chcete dozvědět více o Robově vizi, jak by mohlo vypadat vzdělávání a učení, poskytl mi video s prezentací ve své kanceláři.

www.pi-top.com

Original article: Seznamte se se školou bez tříd, učeben a osnov

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Fairhaven Sudbury School v Marylandu
The Circle School v Pensylvánii
Hudson Valley School v New Yorku
Spring Valley na Floridě
Arts & Ideas Sudbury School v Baltimoru
Boulder Valley School v Coloradu
Diablo Valley School na Floridě.
Ale prý vypadám dost tvrdohlavě…

Tamty školy nejsou žádné baby school říkala, ale fungují třeba přes dvacet let a jsou celkem velké a zajeté. Mají pro mě lepší poměr ceny a výkonu. Já chci být student zde, nikoliv stážista jinde, teda dosud to tak bylo stoprocentně, protože mám pocit, že na zavedené škole nemám co nabídnout a chci se hlavně co nejvíc naučit. Tady jsou stále 4 dinosauři jako staff members od založení před 51 lety. 50x přežili dubnové hlasování všech členů školy, jestli je škola zaměstná I pro příští rok. Dovedete si představit, že by u nás žáci a studenti dostali možnost odvolat učitele, kteří jim nic nepřináší? Tady se toho spolurozhodování účastní už 4 leté děti a všichni svou volbu berou velmi vážně. Každý student je tu dál než já, dám se s ním do řeči a už se učím. Lidé se od přírody nejlépe vzdělávají skrze diskuse s druhými a tady se můžu hodně naučit i od předškoláka, protože má zkušenost, kterou zatím postrádám. Děti se tu dospělých nikdy nebojí. Když sem přijde nějaký teenager hodně poškozený školním systémem, táhne ho to k malým dětem, od kterých se znovu naučí se něčemu věnovat naplno. Čemukoliv. Zaujetí a koncentrace je dovednost přenositelná na cokoliv, co se zrovna potřebuji naučit. Co mám se sebou dělat? Cokoliv tě napadne a pozoruj, co to s tebou dělá. Tady se můžeš znovu naučit naslouchat svému srdci, vnitřnímu hlasu, který byl doposavad přehlušený požadavky všech ostatních, kteří vždy věděli lépe než ty, co je pro tebe nejlepší. Když sem přijde někdo z běžné školy, tak neví co se sebou. Nudí se. Ale nakonec zjistí co se sebou. Naučí se věřit si jako všichni okolo. Když to nepůjde nějak, půjde to jinak.

Zkusím to teda navázat komunikaci i s jinými sudbury školami v USA. To, že mě pustili sem, mi může pomoci všude jinde. Hodinu jsem psal tohle, tak si to tu ještě v klidu projdu a udělám nějaký ten milion fotek. Až začne školní rok, upozadím svého vnitřního introverta a začnu se propojovat se všemi mozky okolo, protože na tohle jsem čekal dlouhé roky.

Tahle škola funguje tak skvěle hlavně díky volnému trhu myšlenek, kdy jsou propojení všichni se všemi napříč věkem. Všichni se všemi tu mluví o všem. Časem proberou všechno – získají všeobecný přehled navíc ke svému zájmu, který následovali do mrtě, až dosáhli mistrovství. Podnětnější prostředí než toto si neumím představit.

Mluvil jsem tu zatím jen s Mimsy a studenti tu ještě nejsou. Jsou prázdniny do 9. září. Moc se těším, až letní prázdniny skončí a v případě této školy zřejmě nebudu sám.

ZALOŽIL jsem stránku Sudbury student, kde budu nadále sdílet své prožívání školy a propagovat sebeřízené učení.

Original article: Sudbury student

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.