Jiří Košárek, zakladatel projektu Svoboda učení

Knihu můžete koupit zde

Tato kniha je souborem vybraných a upravených esejí, které Peter Gray publikoval na svém blogu v rámci časopisu Psychology Today. Jde o první do češtiny přeloženou publikaci ze čtyřdílné série, která se zabývá tématem sebeřízeného vzděláváni. Další tři knihy budou časem v češtině k dispozici také (How children acquire „academic“ skills without formal instruction, The harm of coercive schooling a Mother nature´s pedagogy).

Peter Gray dává čtenáři možnost nahlédnout na podstatu sebeřízeného vzdělávání. Poukazuje na jeho základní principy a podmínky, které jsou nezbytné pro jeho přínosné fungování. V této publikaci Peter Gray skvěle propojuje vlastní výzkum a zkušenosti spolu se zkušenostmi rodičů unschoolerů i samotných unschoolerů, kteří již dospěli. Čtenář má možnost dočíst se prostřednictvím přímých citací získaných v dotazníkových šetřeních např.

• o přínosech i úskalích unschoolingu,
• o pohnutkách, které rodiny k rozhodnutí o unschoolingu vedly,
• o výzvách, které unschooling přináší apod.

Kniha je brožovaná s klopami, 124 stran. Rozměr 125mm x 175mm.

Předmluva autora

Od července roku 2008 jsem psal pro časopis Psychology Today blog s názvem Freedom to learn. Zhruba v měsíčních intervalech jsem zde zveřejňoval články zabývající se vývojem dětí a jejich vzděláváním, obzvlášť se týkaly způsobu, jakým se děti přirozeně vzdělávají, pokud jim to umožníme. Během let mne čtenáři často vyzývali, abych vytvořil ucelenou sbírku těchto článků, seřazených podle tématu. Ve srovnání s vyhledáváním v on-line verzi Psychology Today by bylo mnohem jednodušší konkrétní článek najít. Díky spolupráci s Tipping Point Press (nová vydavatelská pobočka ASDE) mohu nyní požadavek čtenářů naplnit.

Začínáme čtyřmi sbírkami, které vydáváme najednou.

Ta, kterou právě držíte v ruce, podává důkazy o tom, že sebeřízené vzdělávání funguje (děti zodpovědné za své vlastní vzdělávání se dokážou dobře vzdělávat samy). Další sbírky v této první sadě se zabývají zraněními, která páchá náš povinný vzdělávací systém na dětech; jak děti získávají akademické dovednosti (obzvlášť jazykovou a početní gramotnost), pokud jim dovolíme přijít na to svým vlastním způsobem; a přirozenou hnací silou, která je základem sebevzdělávání dětí a podmínkami, které tuto hnací sílu optimalizují. Tyto eseje jsme oproti původnímu znění v Psychology Today mírně upravili z důvodu přehlednosti a doplnění novějších informací. Děkuji korektorce Rachel Wallach za skvělou dobrovolnickou práci; Zaki Clementsovi, mladíkovi, který se zabývá sebeřízeným vzděláváním, za vytvoření ilustrace na obálku knihy; a Alexandru Khostovi, vydavateli z nakladatelství Tipping Point Press, za to, že tyto sbírky vůbec mohly vzniknout. Také děkuji šéfredaktorům Psychology Today za podporu, kterou mi poskytovali během let, po které jsem zveřejňoval své příspěvky.

Veškerý zisk z prodeje této knihy i z dalších knih této série věnujeme na podporu ASDE a jejich aktivit, které pomáhají vytvářet sebeřízené vzdělávání dostupným pro všechny, kteří o něj stojí.

Peter Gray

Original article: Kniha Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje – Peter Gray

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Zajímalo nás, co si o Finském školství myslí tamní lidé z praxe v oblasti vzdělávání. Oslovili jsme proto Marka Koskinena, jenž ve Finsku nejen žije, prošel všemi stupni finské vzdělávací soustavy, ale především se mnoho let věnuje vzdělávací praxi. Je zakladatelem demokratické školy a vzdělávací online platformy Phoenix Online School, stál u zrodu a byl zodpovědný za vznik nového oboru vzdělávání učitelů na Pedagogické Fakultě Univerzity v Helsinkách. Marko s rozhovorem souhlasil, a tak mohl vzniknout přepis našeho Skype rozhovoru, jenž si můžete pročítat níže.  Jaké otázky nám Marko zodpověděl a co jsme se dozvěděli o realitě finského školství?

Jak se jmenuje Vaše škola?

Jmenuje se Phoenix Online School.

Pracujete tam jako učitel?

Jedná se o platformu, jíž mohou děti a rodiče využít, vzdělávají-li se jinou formou, než je školní docházka.

Aha, nejedná se tedy o fyzickou budovu s nabídkou služeb v ní?

Ne. Ve Finsku existuje ještě škola Turku Phoenix School. Ta je založena na sebeřízeném vzdělávání, a je to fyzická škola. Vím i o dalších skupinách pracujících na založení škol podobného typu.

Co je tedy Vaší rolí ve Phoenix Online School?

Rodičům a dětem představuji náš online systém a pak už je to na nich. Neorganizujeme žádné lekce, nesledujeme pokrok studentů a ani nedáváme žádnou zpětnou vazbu, pokud si o ni studenti neřeknou sami. Za vzdělávání dětí mají zodpovědnost rodiče.

Mou prvotní ideou bylo dát studentům co nejvíce svobody v naplňování národního kurikula. Ve Finsku musí i děti vzdělávané jinou formou než školní docházkou, obsáhnout v rámci vzdělávání povinné národní kurikulum. Výhodou kurikula je jeho flexibilita. V kurikulu není stanoveno, kdy musíte studovat určitý obsah. Obsah navíc není definován příliš detailně. V procesu vzdělávání mohou tudíž děti uplatnit poměrně velkou míru flexibility.

V zásadě to, co jsem udělal bylo, že jsem národní kurikulum zpracoval do podoby otázek a úkolů. Zachoval jsem předměty, aby se systém organizace učiva příliš nelišil od typu škol, s nimiž mají rodiče dětí zkušenost, aby je neodradil. Usiloval jsem o jednoduchost a přístupnost systému. Velké množství studentů trpí ve školním systému. Těm jsem chtěl poskytnout jednoduchou možnost, jak se ze systému vymanit.

Kolik rodičů a studentů Phoenix Online school využívá?

V průběhu osmi let využilo náš systém 300 studentů. V současnosti máme okolo 50 až 60 studentů.

Slyšel jsem, že ve Finsku je možné vzdělávání dětí jiným způsobem než povinnou školní docházkou. Existují nějaké podmínky, které musejí rodiče naplnit, aby se jejich děti takto vzdělávaly?

Ne, neexistují žádné podmínky. Vzdělávat děti jiným způsobem, než formou školní docházky je ve Finsku právem rodičů.

To je skvělé. V České republice tomu tak není. Není to naše právo. Rozhodnou-li se tedy rodiče ve Finsku, že chtějí své děti vzdělávat jinou formou, co pro to musejí udělat? Musejí být zapsáni v nějaké škole? Absolvovat nějakou formu testování?

Ne, nemusejí. Ovšem místní samosprávy mají povinnost sledovat pokrok studentů.

Jak to dělají?

Zákon to neupravuje, není to nijak regulováno. Běžná praxe a doporučení od státu jsou, jednou či dvakrát ročně dítě musí vidět. Podstatné je, že setkání neobsahují hodnocení, samosprávy pouze sledují pokrok dětí.

Co nastane, nedosahuje-li někdo z pohledu samosprávy dostatečného pokroku?

Mohou podat oficiální stížnost, v zásadě mohou rodiče zažalovat.

Stává se to?

Jen výjimečně. Vím o jednom případu, kdy byli rodiče zažalováni. Pokrok dítěte byl samosprávou vnímán jako nedostatečný vzhledem ke kurikulu. Tito rodiče však prokázali, že se snažili, a to stačilo.

Závěr základního vzdělávání je završen nějakou formou zkoušky?

Ne, není. Existuje však systém umožňující získat pro dítě certifikát. Lze požádat o zkoušku pro každý jednotlivý předmět. Není to zkouška jako taková, test, ale spíše fyzická podoba hodnocení. Finský zákon neukládá, jak by takové hodnocení mělo být provedeno. Je to na místních úřednících a školách, jak to chtějí dělat, ve spolupráci s rodiči.

Kam pokračují děti vzdělávané jinou formou, než je školní docházka? Na střední školy?

Je to opět velmi flexibilní systém, i pokud studenti nemají ony certifikace, mohou být přijati na střední školu. Ředitelé mají právo přijmout i studenty bez certifikátu. Je to tedy na řediteli, aby zhodnotil, jestli je daný student schopen studovat na jeho škole. To je vše.

Vaše online platforma tedy není certifikační autoritou, ani nejste „oficiální školské zařízení“?

Ne.

Nemusíte tudíž plnit zákonné normy stanovené pro školská zařízení? Platí rodiče a studenti nějaký poplatek za Vaše služby?

Ano, máme poplatek a jsme asociací, nejsme firma z hlediska práva. Každá rodina platí 50 EUR měsíčně bez ohledu na to, kolik mají dětí.

Kolik máte zaměstnanců?

Já, a ještě jeden člověk, vzájemně spolupracujeme. Nemáme žádné zaměstnance, nejsme firmou, jak jsem říkal. Oba pracujeme v asociaci a děláme hodinovou práci pro tuto asociaci jako živnostníci.

Vy jste platformu založil, asi před osmi lety, jste říkal?

Ano, tak nějak. Asi před deseti lety jsem začal o platformě přemýšlet.

Co jste dělal před tím?

V roce 2005 jsem založil fyzickou demokratickou školu, kterou jsem provozoval tři roky. Kvůli mnoha problémům jsme se rozhodli ukončit její činnost. Poté jsem dva roky cestoval a dělal učitelské práce.

O jaké problémy se jednalo?

Bylo jich dost. Nízký počet studentů, proto ne moc vysoký příjem. Budovu jsme měli přislíbenou k užívání na několik hodin denně, ale pak počet hodin snížili až na tři hodiny, což bylo málo. Před čtvrtým rokem fungování jsem si slíbil, že to již nebudu dělat sám. Jeden člověk mi pomáhal, ale musela skončit, tak jsem si řekl, že je načase to ukončit.

Byli jste „oficiální škola“?

Ne.

Byla to tedy škola pro děti vzdělávané jinou formou, než docházkou do státem zřizovaných škol?

Ano. Během provozu fyzické školy se mnoho lidí ptalo, je-li možné se zapojit online. Byl to tudíž přirozený proces a otázka času.

Víte, kolik dětí ve Finsku se vzdělává jinou formou, než docházkou do škol?

Žádné oficiální statistiky neexistují, odhaduje se kolem 500 dětí. Takže velmi málo, ale v poslední době počet dětí vzdělávaných jinou formou, než docházkou do škol rychle narůstá.

Jaké byly začátky online platformy?

Byla poměrně dobře přijata. Plánujeme provést komplexní studii, takový dotazník pro naše bývalé studenty. Jaká byla jejich zkušenost. Naším cílem je získat tak zpětnou vazbu. Zpětná vazba, jíž jsme obdrželi od rodičů, byla pozitivní, i přestože jen polovina studentů pokračuje v naší škole. Ta druhá polovina přešla na běžnou školu nebo používá jinou metodu vzdělávání. Ukazuje se, že jeden z cílů, jenž jsem si vytyčil, je dosažen, tedy jednoduchý přístup ke vzdělávání jinde než ve fyzické škole. Rodiče mají často obavy převzít zodpovědnost.

Zodpovědnost za plnění národního kurikula?

Ano, přesně tak. Ale když zkusí náš systém a zjistí, že je to možné, tak pak přicházejí s dalšími nápady.

Za těch osm let, co byste řekl, jaké jsou důvody pro volbu vzdělávání jinou formou, než školní docházkou?

Jednoznačně nejčastějším důvodem je šikana ve školách. Děti již do školy chodit nechtějí. Často jsou silně traumatizované, protože rodiče chtějí, aby to děti ještě vydržely a znova zkoušely. Velmi běžné je, že škola zkouší nabídnout nějaké postupy, ale skutečné řešení nepřichází. Naše zkušenosti jsou v tomto aspektu pozitivní. Rodiče nám často sdělují, že po jednom roce se jejich dítě opět směje. To mi dává naději.

Setkávají se rodiče a děti využívající Vaši platformu také osobně?

To byl také můj původní záměr, systém jsem takto nastavil, aby docházelo i ke vzájemné kooperaci. To se zatím neděje zejména z toho důvodu, že mnoho dětí bylo ve školách šikanováno, a proto nechtějí kontaktovat ostatní studenty. V tuto chvíli mám již detailní plány pro další verzi, která by měla ještě více podporovat spolupráci.

Jedná se o děti z různých částí Finska?

Ano.

Znáte nějaké rodiče, kteří se rozhodli pro jinou formu vzdělávání kvůli principům sebeřízeného vzdělávání?

Některé ano, ale je jich málo.

Takže sebeřízené vzdělávání není ve Finsku příliš známé…

Ne, příliš ne.

Zmínil jste Turku Phoenix školu. Tak funguje jak?

Je to v zásadě tzv. demokratická škola, organizovaná a řízená všemi, dětmi spolu s dospělými. Rozhodují společně o veškerém fungování a provozu školy.

Je to „oficiální škola“?

Zatím ne. Ale zvažují to.

V tuto chvíli ji tedy navštěvují děti vzdělávané jinou formou, než docházkou do státních škol?

Ano.

Stanou-li se „oficiální školou“, bude možné být i nadále demokratickou školou, jak jste ji popsal výše?

Ano, bude to možné.

Ale pořád musejí plnit národní kurikulum?

Ano.

Jsou ve Finsku ještě nějaké demokratické školy?

Ne.

Ve škole Turku Phoenix jsou inspirováni Sudbury modelem škol? Nebo nějakým jiným?

Domnívám se, že principy si přejí nastavovat podobně, jako v Sudbury Valley. Zatím myslím nemají soudní komisi a rovněž některé další struktury Sudbury modelu. Mají velmi malý počet studentů, myslím, že 5 nebo 7.

Všechny otázky ohledně Vaší školy jsme vyčerpali, takže můžeme přistoupit k otázkám ohledně finského školství. Máte nějaké další zkušenosti se systémem školství, kromě toho, že jste jím sám prošel?

Ano, chodil jsem do „běžné školy“. Když jsem objevil demokratické vzdělávání díky knize Summerhill, začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl vzdělávací systém ovlivnit.

To bylo kdy?

Bylo mi asi 21. Takže před 25 lety. Poté, co jsem o všem intenzivně přemýšlel, jsem došel k závěru, že pokud by se mi podařilo změnit vzdělávání učitelů, postupně by se mohl systém měnit. Přihlásil jsem se tehdy na pedagogickou školu, ne proto, abych se stal učitelem, ale proto, že jsem chtěl změnit způsob a obsah vzdělávání učitelů. Podařilo se nám vytvořit nový obor vzdělávání na Helsinské univerzitě, založenou na sebeřízeném vzdělávání. Funguje již patnáctým rokem. Stále však absolvuje nízký počet studentů, tak 10 až 20 za rok. Produkují tam učitele. Velmi zajímavé je však to, že mnoho studentů tohoto oboru se učiteli nestane.

A co dělají?

Zaměstnávají se jinak, protože si uvědomují, že vzdělávací systém je tak daleko od toho, co by chtěli a přáli si.

Sledujete, co se děje ve vzdělávacím systému, že?

Ano. Ještě stojí za zmínku, že jsem pracoval jako suplující učitel v asi ve 20 školách, od mateřské školy až po vzdělávání dospělých. Takže mám zkušenosti ze všech úrovní systému vzdělávání.

Z různých dokumentů a článků o Finském systému vzdělávání se v ČR dozvídáme, že školy ve Finsku jsou si velmi podobné, že jejich úroveň je rovná, ale zároveň také to, že ředitelé a učitelé mají velkou svobodu v tom, co chtějí dělat. V čem jsou tedy Finské školy stejné?

Minulý rok jsem prováděl výzkum, abych nahlédl do současného systému. Kontaktoval jsem několik škol a zeptal se, jestli je můžu navštívit. Plánoval jsem navštívit 10 škol, ale nakonec jich bylo 5. Ano, je tam hodně podobností, ale stále záleží především na jednotlivých učitelích, kteří ovšem mají velkou svobodu. V zásadě je to jen na učiteli, jak organizuje chod své třídy. A existují obrovské rozdíly mezi učiteli. Takže pokud někdo tvrdí, že školy jsou stejné, tak by se to dalo říct, ale jednotlivé třídy nejsou stejné. Což podmiňuje různost učitelů.

A také na ředitelích?

Trochu. Ředitel vytváří atmosféru ve škole a také rozhoduje o míře autonomie. Např. jsem jednou suploval v jedné škole a rozhodl jsem se, že bych chtěl dělat testy kooperativním způsobem, aby mohli studenti spolupracovat při psaní testů. Ale ředitel s tím nesouhlasil a rozhodl, že se testy musí udělat znovu tzv. „klasicky“. Takže jsem dal výpověď. Takovýmto způsobem může ředitel ovlivňovat školu.

V těch pěti školách, které jste navštívil, jaké jste zaznamenal rozdíly mezi učiteli a v organizaci způsobu vzdělávání? Jsou patrné rozdíly např. v regionech Finska?

Ano. Školy jsou rozdílné v důsledku geopolitických vlivů, ty ovlivňují i to, jaké mají studenty. Např. tam, kde bydlím, je ve škole více než polovina imigrantů. V této škole se mluví 60 různými jazyky, což vytváří prostor pro úplně jiný způsob, jak školu organizovat. Dále ve Finsku existuje 7% minorita Švédů. Švédština je druhý oficiální jazyk ve Finsku. Je povinná na druhém stupni základního vzdělávání pro všechny studenty. Pro Švédy ve Finsku zřizují vlastní školy. Studenti jsou si zde více kulturně podobní, tím se ve škole vytváří odlišná atmosféra.

Učitelé tedy musí následovat národní kurikulum, je pro ně závazné? Povinné?

Ano.

Jak tedy vypadá vyučování jednotlivých učitelů? Jak vyučují?

Mnoho jich vyučuje tak, jako dříve, frontální výukou. Řekl bych, že tak 80 % tříd, které jsem navštívil, byly frontálně řízené učitelem.

A těch zbývajících 20 %?

Založené na projektech. Učitel dává instrukce a studenti pracují na různých projektech.

Ve všech případech se jednalo o tzv. „třídy“, kde jsou děti rozděleny podle věku?

Ano.

Takže ve Finských školách nedochází ke věkovému míchání?

Někde ano, ale málo. Např. jsem suploval v jedné škole, kde byli spojeni studenti od prvního do šestého ročníku.

Zaznamenal jste rozdíly v kurikulu? Jednotlivé regiony a následně i jednotlivé školy vytvářejí vlastní kurikulum založené na národním. Je to tak?

Ano, každý okres musí vytvářet vlastní kurikulum a pak každá škola musí vytvořit vlastní kurikulum. Existují tedy tři úrovně.

Jsou tedy rozdíly mezi těmito kurikuly?

Ano, ale kurikuly jsem se detailně nezabýval, nemůžu tedy úplně přesně odpovědět.

Nové kurikulum je platné od roku 2016, je to tak?

Ano, bylo vytvořeno v roce 2014 a v platnost vešlo v roce 2016.

Jak školy hodnotí studenty, zda plní národní kurikulum?

Podle zákona není pro školy povinné dávat číselné hodnocení až do osmé třídy. Většinou to však dělají. Záleží na obvodech a školách, ale většinou začínají kolem 4 až 5 ročníku.

A před tím? Žádné hodnocení?

Ano, děti hodnoceny jsou. Často je hodnocení téměř shodné s číselným hodnocením, jen je popsáno jiným způsobem, pomocí slov nebo symbolů. Existují případy, kdy učitel píše takový příběh o studentovi. Např. ve Waldorfských školách dělají tento více humánní způsob hodnocení, píšou příběhy nebo básně o studentovi.

Jsou tedy ve Finsku i tzv. Waldorfské nebo Montesorri školy?

Montesorri žádné, ale existují Montesorri třídy v rámci klasických škol. Pár Waldorfských škol existuje.

Studenti si tedy nemohou vybrat, co budou studovat, protože je vše povinné, že?

V zásadě ano. Je to vtipné, protože v novém kurikulu se píše, že studenti musejí mít slovo v tom, jak se vzdělávají a jak jsou hodnoceni, na základě jejich schopností a věku. Ale to se téměř nikdy neděje. Děje se to v maličkostech, např. v rámci projektů může mít student vliv na to, jaký projekt se bude dělat, zejména v hudebních, uměleckých a řemeslných předmětech. Ale ve více strukturovaných předmětech se to děje mnohem méně často. Od sedmé do deváté třídy se to neděje téměř nikdy.

Zajímavostí je, že jeden týden v roce (může být rozdělený do jednotlivých dnů) nesmí škola vyučovat podle předmětů.

Co si myslíte o novém kurikulu? Domníváte se, že je lepší oproti předchozímu?

(smích) To je zajímavá otázka. Myslím, že tam je mnoho dobrých věcí. Příliš však nesměřuje učitele k tomu, jak mají měnit způsob vyučování. Paradigma vyučování z řízeného učitelem na řízené studentem. Duch kurikula je zaměřený na studenty. Stále je v něm však obsah rozdělený na předměty a nemění se ani způsob hodnocení. Přestože duch by mohl být progresivní, praxe se příliš nemění.

Domníváte se, že budoucnost změny přinese? Současní pedagogičtí studenti mají být přece vzdělávaní v souladu s novým kurikulem?

Také dobrá otázka. Myslím, že existuje několik progresivních pedagogických směrů, ale mainstream je stále stejný, neměnný. Když jsem začínal svá studia, po půl roce mi bylo jasné, že se tam nic nemění. Byli jsme stále vyučováni a testováni starým způsobem. Během jedné přednášky jsem se zvedl, šel jsem ke katedře a řekl jsem, že od této chvíle se nebudu účastnit žádného testování, protože mi to nedává smysl. Někteří ze studentů se mnou souhlasily, společně jsme založili „skupinu rebelů“. Učitelé vlastně souhlasili. Nemohli nesouhlasit, argumenty byly na naší straně. Neměli by nás přece vyučovat, testovat a hodnotit starým způsobem, chtějí-li nás naučit novému, zcela odlišném přístupu k organizaci vzdělávání. Dostali jsme tehdy možnost navrhnout alternativní způsoby hodnocení. Jedna profesorka s námi souhlasila, a dokonce jsme s ní začali spolupracovat na inovacích ve vzdělávání na pedagogických fakultách. Shodou okolností měla licenci pro založení nového oboru vzdělávání učitelů.

Říkal jste, že „duch kurikula“ neodpovídá praxi. Ubírá se praxe alespoň směrem k němu?

Pomalu, velmi pomalu. Moje sestra je ředitelem na základní škole. Chtěla zrušit číselné hodnocení a když to řekla rodičům, ti zásadně nesouhlasili. Nechtěli to.

Stejná situace je v ČR.

Takže i pokud by učitelé byli vzdělaní, věděli o jiných způsobech, chtěli je uplatnit v praxi, přáli by si něco změnit, rodiče to nechtějí.

Chápu.

Ale na druhou stranu vidím velký nepoměr ve výchově dětí, resp. v přístupu dospělých k dětem. Ten se za posledních 50 let hodně změnil.

K lepšímu?

Ano, většinou. Praxe ve škole, kde stále přetrvává mocenský přístup učitele, a demokratická kultura rodin se rozcházejí. Přesto však většina rodičů stále vyžaduje známky a tradiční výuku, protože neznají jiný způsob.

Je ve školách tlak na výkon ze strany učitelů?

Příliš ne. Je mnohem důležitější, cítí-li se student spokojeně, má zdravé sebevědomí. Duševní zdraví je důležitější než známky. Obvykle, ale existují i výjimky.

Četl jsem, že učitelé ve Finsku dávají poměrně málo domácích úkolů. Je to pravda?

Jedná se o legendu o tom, že nemáme domácí úkoly.

Takže jsou?

Obvykle ano. Možná bych mohl uvést příklad toho, co vše je možné ve finském systému. Můj dobrý kamarád vzdělával učitele. Založil vlastní firmu, jež vzdělávala hravým způsobem. Minulý rok začal suplovat v páté třídě základní školy. V průběhu celého roku dělali „jen jednu“ věc, stavěli město. Jednalo se o celoroční projekt. Vše, co se učili, bylo založeno na tomto projektu. Vytvářeli demokratickou vládu pro to město, infrastrukturu atp. Takový byl jejich školní rok. Národní kurikulum tedy dává velkou svobodu učitelům a je jen na nich, jestli ji dokáží aplikovat.

Také jsem četl, že rozvrh ve školách je kratší než v jiných zemích.

Pravděpodobně ano, o trochu kratší. Máme dlouhé 15minutové přestávky… Jak jsem říkal, že poměr mezi frontální a jinou formou výuky je 80 na 20 %, tak to jsem asi řekl špatně. Spíš bych řekl, že je to tak 60 na 40 %. Pořád je to však velmi vzdáleno od sebeřízeného vzdělávání. I přesto, že si děti mohou vybrat, na jakém projektu budou pracovat, stále není jejich volbou z jakých. Musí si prostě nějaký projekt vybrat a projektová zadání/témata jsou volbou učitelů.

Jsou rodiče ve Finsku spokojeni s kvalitou vzdělávacího systému?

Řekl bych, že většina je spokojená, ale asi proto, že neznají nic jiného. Většina učitelů je kvalitních, záleží jim na studentech, zasvěcují tomu svůj život. V tomto smyslu je to dobré vzdělávání, dobré vyučování.

Většina rodičů tedy posílá své děti do nejbližší školy?

Ano.

Jak jsou finští učitelé finančně odměňováni? Četl jsem, že dostávají poměrně vysoké odměny.

V globálním srovnání ano. Průměrně se plat pohybuje mezi 2 500 – 5 000 EUR, podle délky pracovní doby a odpracovaných let. Pro srovnání, průměrný plat ve Finsku se pohybuje kolem 3 000 EUR. Plat učitelů je nižší než u jiných profesí s podobným vzděláním.

Zmínil jste šikanu. Je to velký problém?

Myslím, že šikana je běžná i ve srovnání s ostatními státy. Jsou zde programy, které se snaží šikanu snižovat, ale jak asi víte, jedná se o strukturální problém. Dokud bude systém mocenským, autoritativním, k šikaně bude docházet.

Četl jsem, že soukromé školy nemohou přijímat školné, že musejí být 100 % financované státem. Je to tak?

Mohou přijímat školné, ale ze zákona nemůže být pro rodiče povinné. Myslím, že skoro všechny Waldorfské školy mají školné kolem 100 EUR měsíčně. Ale nemohou školné vyžadovat. Nedávno proběhl soudní spor, jehož verdiktem bylo, že školy nemohou vyžadovat školné.

Četl jsem, že soukromých škol je ve Finsku poměrně málo, myslím, že kolem 80.

Ano, kolem 80 jich bude. Nejvíce jich je waldorfských, jazykových a mezinárodních.

Tak, vyčerpal jsem všechny připravené otázky. Ještě by mě zajímalo, co plánujete do budoucna?

Ohledně změny vzdělávacího systému ve Finsku máme několik plánů. V nejbližší době rozběhneme projekt, v rámci nějž budeme navštěvovat školy a sbírat jejich praxi studentské demokracie. Jakou mají studenti míru spoluúčasti na rozhodování ve škole. Chceme sdílet a publikovat příklady dobré praxe. Přestože kurikulum říká, že by studenti měli mít vliv na své vzdělávání, většinou tomu tak v praxi není. Chceme tedy vyzdvihnout příklady toho, jak učitelé mohou autonomii a kompetentnost studentů zavádět do praxe.

Mají studenti vliv na to, jak je škola řízena? Např. formou studentských parlamentů a soudních komisí?

Záleží na škole. Nejsem si jistý, jestli tomu tak je, ale myslím, že každá škola je povinna mít studentský parlament alespoň v nějaké formě. Ale nevím o tom moc podrobností. Proto chceme zjistit, jak to dělají nejlepší školy a sdílet tyto zkušenosti. Dalším větším projektem, jenž připravuji již téměř rok, je internátní škola.

Jako Summerhill?

Se Summerhillem spolupracujeme. Nápad je, že namísto tvorby „běžného kurikula“, by organizace internátní školy měla cíl, řešení globálních problémů. Studenti tam budou pracovat na řešení reálných problémů ve světě.

V rámci národního kurikula?

Ne. Byla by to mezinárodní škola, ne oficiální, ale akademie. Řešíme spolupráci s místí střední školou, takže doufáme, že bychom mohli navázat hlubší spolupráci.

A nějaké budoucí plány pro Phoenix Online School?

Jak jsem říkal, další verze by měla být více kooperativní. A naším cílem je, aby byla přístupná globálně. Proto připravujeme anglickou verzi.

Asi před dvěma týdny jsem se zúčastnil přednášky Suzzany Backmann. Finské pedagožky. Přednáší v ČR o Finském školství. Znáš ji?

Nejsem si jistý, myslím, že ne.

Mluvila hodně o důvěře mezi studenty, učiteli, řediteli, rodiči. Je to pravda? Panuje v systému školství důvěra?

Ve srovnání s ostatními zeměmi, bych řekl, že zde panuje větší důvěra v systému vzdělávání. Stále je však systém velmi vzdálen sebeřízenému vzdělávání. Učitelé mají v podstatě plnou autonomii ve svých třídách, takže existuje důvěra v učitele. Stát neprovádí žádné inspekce škol, to je také postaveno na důvěře. Řekl bych, že výuka je také založena na důvěře, učitelé chtějí důvěřovat studentům. Ještě nás ovšem čeká dlouhá cesta k plné důvěře v proces učení dětí a pak teprve i plná důvěra dětí k dospělým.

Máte zkušenosti i se Švédskými a Norskými školami?

Příliš ne. Chtěl jsem navštívit několik škol ve Švédsku, ale to nevyšlo. Ty školy mají tolik návštěvníků. V termínech, kdy jsem tam chtěl jet, měli plno. Mám to stále v plánu. Myslím, že existuje mnoho podobností. Švédsko, řekl bych, je před Finskem ve způsobu hodnocení studentů. Hodnocení není založeno na známkování. V Norsku vím o jedné demokratické škole, která má problémy zůstat demokratická. A pokud vím, tak ve Švédsku není žádná demokratická škola.

Měli by se naši politici inspirovat i systémy vzdělávání v jiných zemích?

Myslím, že by se měli inspirovat sebeřízeným vzděláváním.

Ano, to se jim snažíme sdělit a předat již dlouho.

Pozitivem Finského systému je to, že učitelé mají opravdu autonomii, což potenciálně umožňuje různé způsoby a přístupy. Kurikulum je otevřené a flexibilní, to je dobře, zdůrazňuje well-being studentů, studentskou participaci. Mnoho věcí je dobrých, jenže kultura vzdělávání se příliš nemění, změny jsou pomalé a praxe daleko od ideálu.

Takže se stále jedná o tradiční autoritativní systém, řízený tzv. centrálně, se shora?

V mnoha ohledech ano, ale jak jsem říkal, např. ve třídách je uplatňována frontální výuka tak 60 na 40 %.

Ještě by mě zajímalo, jaké jsou vaše plány na ovlivňování státního systému, protože to je něco, o co se my snažíme, u vás je to myslím na vyšší úrovni.

V ČR veřejná diskuze o sebeřízeném vzdělávání neprobíhá. Změna celého systému je velmi náročná, takže řešíme, jestli věnovat energii této změně nebo podporovat skupinky dětí v individuálním vzdělávání a školy směřující k sebeřízenému vzdělávání. Je to těžká otázka. Nyní se hodně mluví o budoucnosti vzdělávání a nevypadá to moc dobře, neubírá se to tím směrem, jakým bychom chtěli. A máme pocit, že to nemůžeme změnit.

Moje řešení je proto online škola. Myslím, že je to systém, který by se mohl stát dominantním, protože umožňuje rodinám spolupráci i při zakládání škol založených na sebeřízeném vzdělávání. I studenti si mohou vytvořit vlastní školu, pokud by chtěli. Velkou otázkou pro mě zůstává, zda je možné docílit klíčových změn jen s pomocí dílčích zásahů a úprav starého systému. Zda má smysl usilovat o zlepšování systému, založeném na starém paradigmatu.

Nebo jít mimo toto paradigma? To je zásadní otázka. Ještě mě teď napadla jedna otázka. Myslíte, že pokud by počet dětí vzdělávaných jinou formou, než docházkou do škol prudce rostl, Finský stát by s tím něco dělal? Zasáhl by?

Pravděpodobně ano. Např. ve Švédsku zcela postavili mimo zákon vzdělávání jinou formou než školní docházkou. Tvrdí, že důvodem jsou problémy s imigranty. Strach, že by se imigranti neintegrovali do systému, pokud by vzdělávali své děti vlastním způsobem. Někteří Švédové se kvůli tomu dokonce stěhují do Finska.

Takže budoucnost je nejistá. Stejné je to v ČR. Marko, velmi děkuji za všechny informace.

Také děkuji, velmi mě zajímá, jak se vše u Vás bude vyvíjet.

Original article: Finské školství aneb „Finský vzdělávací zázrak“ očima finského učitele

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Zde je ebook prvního vydání knihy Svoboda učení (PDF, MOBI, EPUB).

Zde jsou tři různě dlouhé souhrny publikovaných článků v PDF:

• 40 stran
• 90 stran
• 179 stran

Náhledy úvodních stránek:

Original article: Historie Svobody učení

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Ladislav Tajovský, vyučující zmíněného předmětu, vše změnil. Během přednášek začal zpochybňovat věci, které jsem považoval za samozřejmé, aniž bych o nich přemýšlel či si o nich něco podrobnějšího nastudoval. Za zmínku stojí jeho výrok o zrušení centrální banky. Pro mě, jako studenta ekonomické vysoké školy, kde je centrální banka považována za nezbytný pilíř moderní ekonomiky, to bylo něco neslýchaného. Nejprve jsem to odmítl, ale postupem času jsem o tom začal více přemýšlet a došlo mi, že vůbec nevím, jak centrální banky vznikly, proč jsou tak potřebné a jak by bankovnictví mohlo vypadat bez nich. Tento a mnoho dalších výroků pana Tajovského, např. o legalizaci všech drog, nebo o rakouské ekonomické škole, o které jsem do té doby nic neslyšel, doslova probudily mou přirozenou zvídavost, která byla v průběhu mé školní docházky potlačena.

Poté jsem přečetl desítky knih, stovky možná tisíce článků a poslechl si hodiny a hodiny online přednášek a podcastů, které se zabývaly nejrůznějšími tématy, která se do školních osnov jaksi nevešla, a pokud ano, tak značně zkresleně. Témata jako rakouská ekonomie, filozofie, politická filozofie, psychologie, ekonomická historie, svobodné bankovnictví, soukromé peníze, zdravá výživa a v neposlední řadě i sebeřízené vzdělávání, ke kterému jsem se dostal na začátku roku 2012, když jsem pracoval v Londýně. Náhodou jsem narazil na sérii článků s názvem „Děti se vzdělávají samy“ od amerického psychologa Petera Graye, které byly součástí jeho blogu Freedom to Learn, kde v té době bylo již přes padesát článků. Všechny jsem téměř jedním dechem přečetl, neboť takový pohled na věc jsem do té doby postrádal. Věděl jsem, že současný státní školský systém má hodně problémů, ale nevěděl jsem přesně proč a také jsem nevěděl, jak by mohlo vzdělávání ideálně vypadat. Blog Freedom to Learn mi na tyto a mnoho dalších otázek odpověděl a utvrdil mě v tom, že státní školství je jednou z hlavních příčin mnoha společenských problémů, kterým v současné době čelíme, a také tou největší překážkou na cestě ke svobodné společnosti.

Zanedlouho poté jsem přišel o práci a volný čas jsem využil na překlad patnácti vybraných článků z tohoto blogu, které začaly postupně vycházet na webu Československého Mises Institutu. Během posledního měsíce v Anglii jsem začal plánovat spuštění nového projektu, který by se zabýval výhradně sebeřízeným vzděláváním, tedy tématem, které bylo u nás v té době téměř neviditelné. Stránku jsem pojmenoval „SvobodaUčení.cz“ na počest blogu Freedom to Learn, který mě k celému tématu přivedl.

V osobní rovině mě nejvíce zasáhlo uvědomění, co všechno mi způsobily školy, do kterých jsem tak dlouho chodil. Tolik ztraceného času, který jsem mohl využít mnohem lépe. Mohl jsem následovat své zájmy, ponořit se hluboko do témat, která mě v tu chvíli bavila. Místo toho jsem seděl tisíce hodin v lavicích a poslouchal učitele, kteří se mě snažili naučit fakta, data, bez hlubších souvislostí, bez většího zájmu, často zkreslené polopravdy, či dokonce lži. Nejvíce lituji toho, že jsem do svých 26 let skoro téměř nečetl knihy, povinnou četbou jsem pohrdal. Posledních pár let se to snažím dohánět, ale ten čas mi už nikdo nevrátí.

Za sedm let fungování Svobody učení jsem měl možnost poznat mnoho lidí, kteří se snaží myšlenky svobody v učení uvádět do praxe, i přes společenské, kulturní a legistavní překážky, nejen u nás, ale i ve světě. Navštívil jsem školy typu Sudbury Valley v Hamburku a Berlíně, kde jsem měl možnost zažít sebeřízené vzdělávání v praxi. Mluvil jsem tam s dětmi, s personálem, slyšel jejich příběhy. Na pozvání Svobody učení dvakrát do Prahy přijeli zástupci ze školy typu Sudbury Valley z Jeruzálema, jak z řad personálu, tak i studentů. Přijeli také studenti z holandské školy, i s Peterem Hartkampem, který v Holandsku založil tři demokratické školy. Dále jsem mluvil s mnoha sebeřízeně se vzdělávanými lidmi, jako je např. absolvent školy Summerhill, filmař Quincy Russel, který přijel za námi do Prahy. Největším zážitkem pro mě osobně bylo organizování přednášky amerického psychologa Petera Graye v Praze v roce 2016, jehož články stály u vzniku Svobody učení. V roce 2019 jsem spoluzaložil Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Dále natáčíme s Michaelou Řeřichovou videa pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem.

Poznal jsem úžasné lidi, a jsem vděčný, že s nimi můžu trávit čas a být sám sebou. V současné době pokračuji ve své celoživotní cestě za poznáním.

Original article: Kdo je kdo ve Svobodě učení – Jiří Košárek

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

V poslanecké sněmovně je aktuálně projednávána novela školského zákona. Dosavadní projednávání zatím nasvědčuje tomu, že novela může být ve svých hlavních záměrech většinou poslanců schválena.

Významná část rodičů a neziskového sektoru odmítá tuto novelu jako celek. Její dopady změní výrazně české školství, zhorší postavení rodičů ve vzdělávání a zvýší neúměrně tlak na výkon dětí. Dopady novely budou „proti-inkluzivní“, dále prohloubí nerovnost přístupu dětí ke vzdělání.

Co novela zavádí a jaká rizika přináší:

1) Rozšíření povinnosti (před) školní docházky pro děti již od 5 let věku

Jde sice o předškolní docházku od 5 let, nicméně jejím záměrem je příprava na školu, což je jinými slovy jeden školní rok navíc. A to ve věku, kdy děti mají prokazatelně potřebu hry, celostního rozvoje a potřebu blízkých ze své rodiny. Místo toho bude dítě povinně, většinu každého všedního dne, institucionálně připravováno na školu.

Hlavním argument pro zavedení této povinnosti je příprava dětí na školu (zejména dětí rodičů, kteří údajně nevychovávají děti tak, aby na školu byly připraveny). Novela přitvrzuje podmínky pro všechny děti a rodiče, když říká: „Škola je místem, na které dítě musí být povinně připraveno. Aby neselhalo, nebylo špatně hodnoceno, nezatěžovalo učitele, nezdržovalo ostatní děti, apod.“ Škola nemá být místem, kde hrozí dítěti již od první třídy srovnávání výkonnosti s ostatními.

Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči (Ústava Článek 32). Ústava nezná povinnost předškolního vzdělávání.

Pokud je cílem novely pomoci dětem ze sociálně znevýhodněných rodin, není nijak doložen efekt této pomoci. Případová studie zadaná ze strany MŠMT nepovažuje povinné předškolní vzdělávání pro všechny za optimální řešení (zdroj ČTK).

2) Rozdělování dětí v nízkém věku centrálními testy z matematiky a češtiny

Přijímací řízení na střední školy bude nově prováděno centrálně zadávanými znalostními testy, kterými budou muset projít všechny děti na konci základní školy. Tyto testy je rozdělí na ty, které mohou jít na maturitní obory a na ty, kterým bude znemožněno získat maturitu.

Vliv testu na přijetí žáka má být někde mezi 50 a 100%. U většiny středních škol se pravděpodobně stane jediným měřítkem pro přijetí žáka. Je to zásadní změna zejména pro střední odborné školy. Maturitní obory nebudou dostupné mnoha dětem, které test nepodloženě vybraných znalostí vyřadí. Přitom by mohly být úspěšné v určitém oboru a v profesním životě jim může vzdělání v maturitním oboru chybět. Jde o segregační opatření, které omezí přístup znevýhodněných dětí k dalšímu vzdělávání. Bez maturity mimo jiné není možné hlásit se na vysokou školu.

Dále se zvýší vliv testování dětí (centrální instituce Cermat) na podobu výuky v základních i středních školách. I ty základní školy, které dosud učily děti celostně, rozvíjely jejich sociální, estetické, tělesné, etické a další důležité dovednosti, se zaměří výuku obsahu testů z matematiky a českého jazyka. Nácvik na testy nepřinese větší zájem dětí o učení, ani o matematiku a český jazyk. Škola se stane pro děti o něco nudnějším a více stresujícím místem.

3) Předčasné ukončení vzdělávací cesty povinnou matematikou u maturity

Zavedení povinné matematiky u maturit, které novela obsahuje, nezvýší numerickou gramotnost obyvatel ani nepodpoří zájem dětí o technické obory. Takové účinky tento povinný centralizovaný matematický test na konci střední školy nepřinese. Jediný efekt bude, že vyloučí určitou skupinu mladých lidí z možnosti získat maturitu. Ti, kteří mají jiné rozvinuté talenty (v oblasti jazyka, estetiky, pohybu apod.) budou vyřazeni z možnosti studovat vysokou školu a vykonávat profese, u kterých je maturita podmínkou.

4) Netransparentní změny školského zákona v různých jeho částech

V poslední schválené novele školského zákona se například bez veřejné diskuse zrušila pro školské rady možnost podat návrh na odvolání ředitele školy. Školská rada je jediná zákonná možnost rodičů zapojovat se do vzdělávání svých dětí ve škole. Součástí rady jsou zřizovatelé, rodiče a učitelé. Ubírání jejího vlivu je signálem o vývoji celé oblasti školství. Posiluje se centralizace (například i vliv České školní inspekce) a omezuje se demokratický vliv komunity, rodičů a dětí na vzdělávání.

V chystané novele se jako jeden z mnoha pozměňovacích návrhů (podpořených poslaneckým výborem) objevuje návrh na zrušení Národní rady pro vzdělávání. Tato rada zatím ani nedostala šanci prokázat svůj význam. Mohla by se stát demokratickým nástrojem poskytujícím podněty a zpětnou vazbu. Členy takové rady mohou být učitelské, rodičovské a studentské organizace, výzkumná pracoviště a jiní zástupci veřejnohzusti.

Celkové vyznění této novely je nejen proti-inkluzivní, je to i zpráva zpráva rodičům: “Dejte svoje děti do systému a nemluvte do toho.“ A zpráva dětem: „Otestujeme vás, rozdělíme nebo zastavíme ve vašem vzdělávání“. Vývoj školství, který tato novela výrazně ovlivní, odporuje trendům v demokratických zemích.

Zpracovalo Fórum Rodičů, z. s. na základě konzultace s rodiči, příznivci a spřátelenými organizacemi.

Více o organizaci Fórum Rodičů zde: www.forum-rodicu.cz

Fórum Rodičů je členskou organizací evropské asociace rodičů: https://euparents.eu/Members

Další vyjádření k povinné školce  zde s podpisy 3200 rodičů a komentáře podepsaných zde

ČTK: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rodicovske-organizace-a-jine-spolky-jsou-proti-povinne-skolce/1282325

Více zde: https://forum-rodicu.webnode.cz/news/vyzva-poslancum-k-odmitnuti-novely-skolskeho-zakona/

Original article: Fórum rodičů: Výzva poslancům k odmítnutí novely školského zákona

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Co Vás přivedlo k unschoolingu?

Když první dítě dosáhlo školního věku, bylo mi jasné, že jej do “normální” školy dát nechci. Začala jsem se zajímat o alternativní školy, které jsou však ve Francii velice drahé, a protože jsem si ze začátku výuku doma nedovedla představit, dítě jsem svěřila s těžkým srdcem do školy klasické. Díky učitelce alternativního rázu se dceři ve škole víceméně líbilo i přes každodenní stres, bolesti břicha a psychickou a fyzickou únavu (škola ve Francii je povinná od pátého roku věku a vyučování trvá do 17 hodin, středy jsou sice občas volné, ale není to pravidlem všude a některé starší děti se učí i v sobotu).

Pohár mé trpělivosti však přetekl poté, co dceři přidělili novou učitelku “ze staré školy” a ta dětem zakázala při vyučování smát se, malovat si nebo mluvit pod pohrůžkou trestu (stokrát napsat: “nejsem ve škole, abych se smála, mluvila atd.”). Také je nutila odříkávat věty nazpaměť a jiné podivnosti a to byla pro mě poslední kapka.

Náhodou jsem narazila (nebo to nebyla náhoda?) na rodinu, která svých pět dětí učila doma stylem unschoolingu a ta mi poradila, ve kterém kraji je síť rodin učících své děti doma nejhustší.

Po přestěhování jsme začali. S chybějícími informacemi mi pomohla právě skupina rodičů, která se několikrát týdně schází, aby si děti mohly spolu hrát a učit se jedno od druhého. Také si zde rodiče navzájem radí s každodenními starostmi, společně navštěvují divadla, kina, muzea a vymýšlejí různé aktivity. Zde jsem také potkala svého nynějšího muže. Žil sám se svými čtyřmi dětmi, které nikdy do školy nevstoupily a jejich vyspělost a inteligence je opravdu nepřehlédnutelná.

Napřed jsem zastávala názor, že se má dcera musí denně naučit určité učivo, abychom “splnily plán”, který se od nás očekával při testech připravovaných inspektory. Od tohoto nápadu jsem však brzy upustila, jelikož má dcera nechtěla o žádném učení ani slyšet. Bylo mi jasné, že si potřebuje odpočinout od školního stresu a psychického vyčerpání. To trvalo skoro rok (!), během kterého hlavně umělecky tvořila, chodila do přírody a sem tam něco napsala nebo spočítala. Chtěla jsem jí dát plnou důvěru a počkat, až se sama “odhodlá”, ale musím říci, že jsem se občas obávala, jestli toto období vůbec někdy skončí. Znenadání se dcera začala sama zajímat o učení jazyků, chtěla vyzkoušet své matematické schopnosti a bavilo ji psát povídky, skládat písně a číst knihy, které ji dříve vůbec nelákaly! A to trvá dodnes.

Na unschooling nedám dopustit, protože díky němu se důvěra a respekt mezi rodiči a dětmi upevňuje, život dětí je přirozený a nesmírně bohatý na podněty, mají možnost učit se to, co je opravdu zajímá a věnovat se tomu třeba celý měsíc v kuse. A hlavně: baví je to!

Co Vám nejvíce pomohlo během prvního roku unschoolingu, kdy dcera nechtěla o učení ani slyšet? A byl tam nějaký konkrétní impuls, kdy se sama začala učit?

Nejvíce mi pomohli lidé, kteří již delší dobu unschooling provozovali. Podrobně mi vysvětlili, jak se v dané situaci zachovat, nebát se a důvěřovat dítěti za každou cenu, protože když dítě cítí důvěru rodičů, začne věřit i samo sobě.

Škola sebedůvěru ničí, dětem je předkládáno učivo, které by podle rozhodnutí několika dospělých mělo dítě znát a pokud je nezná, je považováno za špatného žáka. Dítě už potom neví, co by jej mohlo opravdu zajímat, dostává podvědomě informaci, že není schopno samo vědět, co je pro něj nejlepší a že je potřeba, aby mu někdo neustále pomáhal a ukazoval, co se má učit, jak se to učit a v kterou dobu se to učit.

Děti jsou vláčeny školními roky jako loutky, jsou brané jako prázdné nádoby, které je nutno za každou cenu naplnit určitými informacemi v určitou dobu.

Dítě, které si věří, zkoumá s radostí veškeré informace, které jej zajímají, samo si je vyhledává a vlastně se nikdy učit nepřestává.

A na mé dceři jsem po prvním roce “nicnedělání” pozorovala, jak se jí sebedůvěra vrací a pomaličku polehoučku se odhodlává pustit se do něčeho sama. Řekla bych, že impulzem bylo to, že zjistila, kdo opravdu je a co ji baví a za tím šla. Ono vlastně to nicneděláni je velice důležitou fází, kdy dítě, poznamenané školou, má konečně čas na to se zastavit, nadechnout se, pozorovat sebe i ostatní více do hloubky a rozjímat o tom všem.

Pozorovala jste tento počáteční nezájem o učení i u Vašich ostatních dětí?

Ne, ostatní děti, které školu nezažily, jsou natolik činné v doménách, které je právě zajímají, že je občas musím i krotit. Ale každé dítě se učí jiným způsobem:

Druhá dcera (5) začala nedávno číst, baví ji psát i počítat, denně mě žádá o nějakou práci.

A syn (9), ten by nejraději běhal neustále po lese a stavěl skrýše. Nikdy nevydrží u stolu něco psát, ale číst začal sám, ani nevíme jak, v 7 letech, a jakmile si sedne ke knize, je těžké jej od ní odtrhnout.

Nejstarší z kluků se naučil sám mluvit plynule anglicky (!), přečte jednu tlustou knihu týdně a nasává informace neuvěřitelnou rychlostí, že mě to až udivuje. To samé další děti, každé je jedinečné a vyniká v něčem jiném, ale vždy naplno!

Často slýchám argument, že unschooling není pro všechny děti. Jak byste na něj na základě Vašich zkušeností reagovala?

Myslím, že unschooling je spíše jen pro některé rodiče. I já jsem po nějakou dobu zkoušela hledat cestu k tomu, abych se zbavila naprogramovaných způsobů školní výuky a nestresovala se tím, že děti neumí to či ono ve stejnou dobu jako ty ostatní.

S názorem, že by unschooling nebyl dobrý pro některé děti, jsem se zatím nesetkala. Všechny děti, které znám a které se učí tímto způsobem žádný speciální problém nemají, ale je možné, že jsou výjimky.

Dle mého je to hlavně na rodičích.

Jak to u Vás vypadá v praxi? Co děti přes den dělají? S kým se stýkají? O co se nejvíce zajímají?

Každý den je jiný a většinou se vyvíjí sám, záleží na rodičích i dětech, na kurzech, který v daný den jsou a nebo mimodomácích aktivitách nabízených skupinou rodičů z našeho kraje (asi 30 rodin).

Probouzíme se okolo osmé až desáté, snídáme a po snídani si každý vybere, co by chtěl dělat. Pro mladší je to psaní, počítání, čtení, nebo mohou jít k sousedům, u kterých se děti taktéž učí ráno doma. Starší si vybírají i z různých jazyků (angličtina, japonština, španělština), povídáme si o historii (na tu je dobrý můj manžel) nebo koukají na nějaký zajímavý dokumentární film o cizích zemích, přírodě, chemii a fyzice atd. Některé děti mi pak pomáhají vařit, jiné se starají o nejmladšího.

Po obědě většinou dokončujeme, co kdo začal a pak jedeme buď do kurzu některého z dětí, do knihovny, herny nebo na setkání s jinými rodinami.

Dva nejstarší kluci (15 a 13) hrají divadlo a připravují dvě představení ročně (vždy s velikým úspěchem) a ten starší nedávno začal dokonce psát divadelní hry, naučil se sám mluvit plynně anglicky a za svůj krátký život přečetl již pěknou hromadu knih všech žánrů. Ten mladší taktéž rád čte a překypuje neuvěřitelnou představivostí. Nedávno nás všechny překvapil tím, že si sedl za klávesy a za týden se naučil sonátu pro Elišku od Beethovena bez chyby, aniž by předtím kdy na klavír hrál.

Nejstarší z děvčat (14) maluje osm hodin týdně s dospělými ve výtvarných kurzech vedených profesionální umělkyní, učí se japonsky s jednou sousedkou, která žila dlouho v Japonsku, a tento rok by ráda přidala španělštinu. Nedávno složila krásnou píseň, text i s hudbou, ráda píše povídky, hraje na tři hudební nástroje.

Druhá dívka (11) je šampionkou v gymnastice – tento rok získala tři zlaté medaile a jeden pohár se svým týmem. Taktéž veliká čtenářka, ve svých devíti letech již hltala knihy určené svou složitostí pro starší děti, hraje na klavír, velice činorodá – často něco píše, počítá nebo vyrábí, právě v tuto dobu chytá různý hmyz a pozoruje jej v teráriu.

Dva prostřední kluci (9 a 8 let) rádi běhají venku, v posledních dnech se sousedovic kluky staví přístřešek v lese, neustále vymýšlejí různé příběhy, oba se naučili číst sami a čtou rádi. Starší chodí na atletiku, hraje tenis a dělá dlouhé výlety na kole. Mladší hodně zpívá.

Nejmladší z děvčat je rozená hvězda: neustále zpívá písně, které sama skládá, tančí nebo vymýšlí dialogy s panenkami, které se velice podobají divadelnímu představení. Začíná číst a ráda kouká do knih s obrazy. Nejmladší chlapec (3 roky) rád maluje, modeluje či objevuje, jak co funguje a rád jezdí na kole.

Když zrovna nemáme kurzy, chodíme do knihovny nebo herny (místo se spoustou hraček pro mladší a společenskými hrami pro starší děti), kde se scházíme jednou týdně s ostatními rodiči, sdělujeme si různé důležité informace nebo třeba pleteme. Každý týden někteří z rodičů nabízejí různé aktivity, které se opakují (tento rok je to třeba capoeira, cirkusová akrobacie, plavání, šití, jóga a jiné), náhodná setkání, kde se dětem nabízí nejrůznější umělecké aktivity nebo návštěvy expozic, muzeí, přírodních parků, či zajímavých míst.

Doma hodně malujeme, zpíváme, tančíme, zpracováváme keramickou hlínu, hrajeme různé hry, někdy se děti zapojují do výroby malých předmětů ze skla v našem ateliéru. Často se procházíme po okolí a sbíráme ovoce či rostliny, které pak spolu zpracováváme doma. Pracujeme na zahrádce (některé děti s radostí pomáhají, jiné raději pojídají výpěstky) a když něco stavíme (jako např. před rokem kurník pro slepice) nebo opravujeme auto, starší kluci jsou vždy u toho a pomáhají s nadšením.

Mimo jiné s dětmi hodně a často debatujeme a filozofujeme o všem, co koho zajímá, a každý může říci svůj názor. Televize a počítač jsou u nás skvělými pomocníky k získání informací, které nás právě zajímají, nebo ke komunikaci.

Nejstarší děti jsou téměř ve “středoškolském” věku. Jak bude jejich vzdělávání pokračovat?

To záleží na nich. Nikam je nehoníme, protože moc dobře víme, že pokud se rozhodnou vstoupit do nějaké školy, udělají vše pro to, aby se dostali, kam chtějí a v ten pravý čas. Pokud bychom je nutili, nebude to mít pro ně žádný význam. Tak tedy zatím čekáme a pozorujeme, kudy se vydají.

Jsme přesvědčeni, že žádná škola kvalitu života jedince v ničem neovlivní, pokud pro ni není opravdu motivován a ví, proč do ní chodí. Vždyť kolik mladých nastoupilo do škol, které je vůbec nezajímaly, jen proto, že nevěděli, kam jinam jít, nebo jim nebyla nabídnuta žádná jiná možnost?

Jak si představujete ideální situaci v oblasti vzdělávání na celospolečenské úrovni? A jak se k tomu dopracovat?

Tato otázka je velice složitá – nápadů na zlepšení situace v oblasti vzdělávání tu bylo již spousta (Komenský, Montessori, Steiner, Freinet, A.S.Neill…) a s jakými úžasnými výsledky! Zajímalo by mě, proč už se alespoň některé z těchto metod nepoužívají v klasickém školství a zůstávají stále ve škatulce “alternativní” a zejména ve Francii jsou ve většině případů odsuzované?

Odpověď na první otázku je tudíž jednoduchá: nápady by byly. Avšak druhá otázka zůstává bez odpovědi – zaleží na očekávání každého rodiče, jeho potřebách, možnostech a spokojenosti s dosavadním systémem.

Mým názorem je, že školství potřebuje důkladnou reformu a je nutno začít úplně od začátku. Vím, že hodně lidí svými názory překvapím a rozhořčím, ale tím, že mám možnost pozorovat více dětí a jejich vývoj samo-výukou v domácím prostředí, nemohu věřit tomu, že klasická škola je pro ně to nejlepší. Zároveň chápu, že existuje mnoho rodičů, kteří nemají takové štěstí pracovat a učit své děti doma.

Nicméně kdybych mohla něco změnit, bylo by to hlavně toto: rodiče učící doma by byli podporovaní státem, stejně jako vznik malých školiček v každé vesnici (aby to žádné dítě nemělo do školy daleko), tvořených sdružením rodičů, prarodičů a všech, kteří by rádi sdíleli s dětmi to, co umějí. Škola by se měla podobat spíše domácímu prostředí, bez stresu a nátlaku, kde by si starší děti mohly mimo jiné zvolit učivo, které je právě zajímá, bez ohledu na věk a v podobě několika různých ateliérů.

Učivo by se nikomu nenutilo, jen by se nabízelo v atraktivní formě například hrou, užitím učiva v praxi (vařením, zahradničením, šitím, dřevovýrobou, apod.), cestováním, návštěvou zajímavých a kulturních míst, učením se v přírodě při pěkném počasí, bohaté na kreativitu, imaginaci, tanec, pohyb, zpěv, kreslení, ekologii. Pro větší děti by bylo jistě přitažlivé učivo na počítačích.

Učitel by měl být někým, kdo děti doprovází, respektuje je, odpovídá na otázky, podporuje komunikaci a podněcuje k přemýšlení. Mezilidské vztahy a filosofie by byly součásti každého kroužku. Známkování a testy by měly být odstraněny (a to co nejdříve!), dbalo by se hlavně na to, aby každé z dětí mělo možnost postupovat vlastním tempem, bez stresu a posuzování. Spolupráce a pomáhání si mezi dětmi by byly přirozeným výsledkem mírumilovné a svobodné školy. A takto bychom mohli pokračovat.

Věřím, že jednoho dne bude těch rodičů, kteří si přejí reformu školního systému, stále více, a že nebudou mít strach pro to něco udělat, protože všechny děti si zaslouží vzdělávací prostředí, ve kterém by byly respektovány a mohly rozvíjet své vlohy a zájmy s nadšením, radostí a bez posuzování.

Original article: Rozhovor s Šárkou Winter

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Psala jste, že jste rozhodnutá pro unschooling. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Když byly mému dítěti 4 roky, začala jsem uvažovat o jeho vzdělávání. Uvažovala jsem o domácí škole, ale neuměla jsem si představit, jak bychom se z role rodič-dítě naladili na systém učitel-žák.

V květnu 2012 jsem se v Čechách zúčastnila semináře s Naomi Aldort, autorkou knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Na tomto semináři jsem poprvé narazila na pojem unschooling (jehož koncept souzní s konceptem výchovy dle Naomi Aldort). Zaujala mě myšlenka, že pokud se do procesu učení nezasahuje, pokud se jím nemanipuluje, tak tento proces neustává, přirozená touha poznávat zůstává živá a silná a v podnětném a podporujícím prostředí více není třeba. Není třeba se zabývat motivací, ta tam přirozeně je a plodí výsledek.

Zaujala mě myšlenka, že dítěti se dá tak hodně důvěřovat v tom, že jeho potřeby jsou přesně to pravé pro nalezení a naplnění jeho talentu. Že jeho talent žijící v podnětném prostředí sahá přesně po tom, co potřebuje, aby mohl v dnešním světě tvořit a plnohodnotně s ním komunikovat. Ráda bych dopřála svému dítěti tuto důvěru.

Z jakého důvodu jste nejprve začala uvažovat o „domácí škole“? Máte výhrady k tradičnímu školství?

Tradiční škola má těžký úkol – přimět žáky věnovat se učení podle školních osnov.

Běžné prostředky k dosažení tohoto cíle jsou známkování, pochvaly a tresty, pěstování soutěživosti.

Těmto metodám se při výchově dítěte právě snažím vyhnout, protože je považuji za manipulativní a škodlivé, pokud cílem je podpora přirozenosti dítěte, podpora jeho talentu, vztah plný důvěry a vzájemné úcty. Takže ano – mám výhrady.

Pokud se podíváte zpět na Vaši školní docházku, co se Vám vybaví? Jak se na to dnes díváte?

Byla jsem dítě, které se snadno ztotožnilo s požadavky na něj kladenými, bez velké námahy výborná žačka. Sbírala jsem dobré známky, aby z nich pak bylo dobré vysvědčení, mnoho naučených informací tím pádem splnilo svůj účel a mohlo být uvolněno. Později na gymnáziu jsem obvykle mívala na vysvědčení jednu dvojku – každý půlrok z něčeho jiného.

Když se na to dívám dnešními očima – měla jsem málo času na zkoumání svého vlastního směru a byla jsem falešně uspokojována dobrými známkami. Obojí bych ráda oželela.

V České republice je unschooling silně regulován školským zákonem. Od roku 2004 již sice můžete na prvním stupni základní školy využít režim „individuálního vzdělávání“, ale dítě musí každé pololetí konat zkoušky z příslušného učiva. O prodloužení tohoto režimu i na druhý stupeň se v současnosti uvažuje, ale stále není jisté, kdy k tomu dojde. Jaká je situace na Slovensku a jak si představujete vzdělávání Vašeho syna v období základní školy?

Situace na Slovensku je podobná. Pro 1. stupeň se také dá využít režim individuálního vzdělávání, přičemž zákonný zástupce dítěte musí na vzdělávání zajistit osobu s kvalifikací učitele 1. stupně ZŠ. Dítě musí být pololetně přezkoušeno.

Loni byla snaha novelizovat zákon tak, aby bylo individuální vzdělávání umožněno i pro 2. stupeň ZŠ a vychovatel dítěte by nemusel mít zmiňovanou kvalifikaci, tato novela však tehdy neprošla.

Měla jsem obavu, zda nebude problém najít školu, která dokáže unschooling s porozuměním zastřešit. Naštěstí jsem takovou školu našla s pomocí učitelky prvního stupně též sympatizující s unschoolingem, která nás také zastřeší. Přezkušování bude probíhat formou portfolia.

Ze zkušeností mnoha rodin, které se rozhodly pro unschooling, jsem nabyl dojmu, že není nezbytné, ale velmi přínosné být v osobním kontaktu s ostatními rodinami, které se rozhodly stejně. Takové rodiny se mohou navzájem podporovat a děti se dostanou do kontaktu s ostatními podobně vychovávanými dětmi, od kterých se toho mohou hodně naučit. Jak řekl patnáctiletý „unschooler“ Kevin Snavley: „Jedinou věc, kterou bych vám poradil je, najít si unschooling kamarády.“ Znáte ve svém okolí podobně smýšlející rodiny? A pokud ne, neobáváte se společenské izolace?

Jsem velmi ráda, že v mém okolí je několik takto smýšlejících rodin – kromě nás vím o pěti, zvažujících je dokonce více. Zkoumáme unschooling, zažíváme ho na vlastní kůži, přehodnocujeme; všichni jsme vyrostli jinak, takže vzájemná podpora je velmi důležitá, jak pro rodiče, tak i pro děti.

Přestože unschooling doma vypadá prakticky stejně, jestli je dítěti 3, 8 nebo 12 let, zatím, protože mé dítě je ještě v předškolním věku, nemusím řešit společenský tlak, který nepochybně nastane, když se dítě stane školou povinné.

V tomto smyslu jsme tu samí teoretici, ale někteří se už pomalu vydávají na cestu.

Musím ale říct, že mě velmi zaujala i svobodná škola Sudbury Valley v USA, která má vytvořené hodnotné prostředí s demokratickými pravidly, umožňující dětem a mladým lidem ve věkově smíšeném kolektivu (od 4 do 18) následovat své zájmy. Ráda bych někdy v budoucnu přiložila ruku k dílu, aby zde škola tohoto typu vznikla, na to však ještě musíme zrát.

Někteří kritici říkají, že děti se ve svobodné škole jakou je Sudbury Valley, kde si mohou celý den dělat, co se jim zachce, nemusí naučit všechny potřebné věci pro život a tím pádem v dospělosti nemusí zapadnout do společnosti. Dále tvrdí, že taková škola není pro všechny, ale jen pro nadané a motivované děti. Co byste těmto kritikům řekla?

Pro mě nejlepším podnětem pro akci/učení je samotná potřeba života – potřebuji se něčemu věnovat, protože mě tam tlačí talent, nebo to potřebuji z praktických důvodů – číst, psát, počítat, nakupovat, vařit, obsluhovat spotřebiče, řídit, pěstovat vztahy, spolupracovat, podřídit se, vést, plánovat atd.

Vše, co skutečně potřebuji, mi ukazuje sám život a podle mě není třeba vytvářet umělé situace, aby dovednosti a schopnosti byly natrénovány, ale reagovat na potřeby života, tak jak vznikají.

A to od narození po celý život. Tradiční školou (už ve školkách) jsou podstatné potřeby života dítěte dány stranou, vysloveně ignorovány a podsunuty jsou mu zcela cizí cíle, pro které je ho třeba neúnavně, sisyfovsky motivovat (a zcela otevřeně kontrolovat a hodnotit, čímž se vyjadřuje nadřazenost a nedůvěra); je na místě pak od takového dítěte očekávat, že se ve svých potřebách bude orientovat, že je bude následovat a že to dokáže mírumilovně? Někdo jiný přebral podstatný díl odpovědnosti.

Kontinuita přirozeného učení, reagování na objevující se potřeby života mohou být garantem dobré přípravy na život pouze v případě, že potřeby dítěte máme od počátku v úctě, že dítě učíme vnímat je, ne ignorovat, a pomáháme mu je naplňovat mírumilovným způsobem, dokud se to nenaučí samo. Že své potřeby člověk může považovat za východiska, samozřejmě v kontextu soužití ve společnosti, kde potřeby má každý jako jednotlivec a potřeby sdílíme i společné.

Co se týče nenadaných a nemotivovaných dětí – v šesti letech chodí do školy. Tím ztrácejí podstatný prostor a čas pro své vlastní projevy, pro svou cestu. Takže výše zmiňovaní kritici vlastně nedokáží říci, jak by se to s těmito dětmi dále vyvíjelo. Otázkou je, co může přinést lepší ovoce – podrobení dítěte tradiční škole, kde se pro něj stane jeho nálepka ještě zřetelnější, nebo pobývání ve společenství lidí, z nichž většina s nadšením následuje svůj vlastní zájem a jemu samému je vyjádřena důvěra hledat a následovat jeho vlastní? Možná dítě označené jako málo talentované a motivované potřebuje více času na krystalizaci a vytrvalejší projevovanou důvěru a podporu. Je vyzýváno – vnímej, co tě těší, zajímá, kde je radost. A možná potřebuje jiný, speciální, spíše respektující přístup.

Jak si představujete ideální situaci v oblasti vzdělávání na celospolečenské úrovni?

Ideální situaci nemám promyšlenou a zformulovanou, ale vycházejíc z momentální situace by bylo velkým posunem vpřed, pokud by se rozšířily možnosti volby.

Vedle stávajících škol (kterým přeji, aby byly vylepšeny, nakolik se dá) ať mohou existovat svobodné školy (např. typu Sudbury Valley) a prostor mezi nimi ať je vyplněn širokou paletou alternativních škol. A samozřejmě ať je podporováno i domácí vzdělávání ve svých mnoha formách.

Original article: Rozhovor s Danielou Vávrovou o unschoolingu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Vše začalo ke konci roku 2009 na přednáškách dobrovolného předmětu o hospodářských dějinách Spojených států, který jsem absolvoval v předposledním ročníku na vysoké škole. Do té doby jsem byl běžný student s lehce nadprůměrným prospěchem, kterého většina vyučovaných předmětů vlastně ani nebaví a nezajímá a na škole je jen za účelem získání titulu, který má zvýšit pravděpodobnost získání „lepší“ práce. Ladislav Tajovský, vyučující zmíněného předmětu, vše změnil. Během přednášek začal zpochybňovat věci, které jsem považoval za jasně dané, aniž bych o nich nějak více přemýšlel či si o nich něco podrobnějšího nastudoval. Za zmínku stojí jeho výrok o zrušení centrální banky. Pro mě, jako studenta ekonomické vysoké školy, kde je centrální banka považována za nezbytný pilíř moderní ekonomiky, to bylo něco jako rouhání. Nejprve jsem to odmítl, ale postupem času jsem o tom začal více přemýšlet a došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jak centrální banky vznikly, proč jsou tak potřebné a jak by bankovnictví mohlo vypadat bez nich. Tento a mnoho dalších výroků, např. o rakouské ekonomické škole, o které jsem do té doby nic neslyšel, doslova probudily mou přirozenou zvídavost, která byla v průběhu mé školní docházky silně potlačena, čímž začala má cesta za opravdovým pochopením světa, ve kterém žijeme.

Od té doby jsem přečetl desítky knih, stovky možná tisíce článků a poslechl si hodiny a hodiny online přednášek a podcastů, které se zabývaly nejrůznějšími důležitými tématy, které se do školních osnov jaksi nevešly, a pokud ano, tak značně zkresleně. Témata jako rakouská ekonomie, filozofie, politická filozofie, psychologie, ekonomická historie, svobodné bankovnictví, soukromé peníze, nebo třeba zdravá výživa a v neposlední řadě i svobodné vzdělávání, ke kterému jsem se dostal na začátku roku 2012, když jsem pracoval v Londýně. Náhodou jsem narazil na sérii článků s názvem „Děti se vzdělávají samy“ od amerického psychologa Petera Graye, které byly součástí jeho blogu Freedom to Learn, kde v té době bylo již přes padesát článků. Všechny jsem téměř jedním dechem přečetl, neboť takový pohled na věc jsem do té doby postrádal. Věděl jsem, že současný státní školský systém má hodně problémů, ale nevěděl jsem přesně proč a také jsem nevěděl, jak by mělo vzdělávání ideálně vypadat. Blog Freedom to Learn mi na tyto a mnohem více otázek odpověděl a utvrdil mě v tom, že státní školství je jednou z hlavních příčin mnoha společenských problémů, kterým v současné době čelíme, a také tou největší překážkou na cestě k mírumilovné a racionální společnosti.

Zanedlouho poté jsem přišel o práci a volný čas jsem využil na překlad patnácti vybraných článků z tohoto blogu, které začaly postupně vycházet na webu Československého Mises Institutu. Během posledního měsíce v Anglii jsem začal plánovat spuštění nového projektu, který by se zabýval výhradně svobodným vzděláváním, tedy tématem, které bylo u nás v té době téměř neviditelné. Stránku jsem pojmenoval „SvobodaUčení.cz“ na počest blogu Freedom to Learn, který mě k celému tématu přivedl.

Závěrem bych jen chtěl říci, že uvítáme jakoukoliv pomoc. Neváhejte a kontaktujte mě, neboť jsem hluboce přesvědčen, že svobodné vzdělávání je opravdu klíčem ke všemu.

Original article: Vznik projektu SvobodaUčení.cz

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.