Vše začalo ke konci roku 2009 na přednáškách dobrovolného předmětu o hospodářských dějinách Spojených států, který jsem absolvoval v předposledním ročníku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Do té doby jsem byl běžný student s lehce nadprůměrným prospěchem, kterého většina vyučovaných předmětů spíše nebaví a nezajímá. Byl jsem tam jen za účelem získání titulu, který má zvýšit pravděpodobnost získání „lepší“ práce. Všichni v mém okolí to dělali, tak jsem nechtěl vybočovat.

Ladislav Tajovský, vyučující zmíněného předmětu, vše změnil. Během přednášek začal zpochybňovat věci, které jsem považoval za samozřejmé, aniž bych o nich přemýšlel či si o nich něco podrobnějšího nastudoval. Za zmínku stojí jeho výrok o zrušení centrální banky. Pro mě, jako studenta ekonomické vysoké školy, kde je centrální banka považována za nezbytný pilíř moderní ekonomiky, to bylo něco neslýchaného. Nejprve jsem to odmítl, ale postupem času jsem o tom začal více přemýšlet a došlo mi, že vůbec nevím, jak centrální banky vznikly, proč jsou tak potřebné a jak by bankovnictví mohlo vypadat bez nich. Tento a mnoho dalších výroků pana Tajovského, např. o legalizaci všech drog, nebo o rakouské ekonomické škole, o které jsem do té doby nic neslyšel, doslova probudily mou přirozenou zvídavost, která byla v průběhu mé školní docházky potlačena.

Poté jsem přečetl desítky knih, stovky možná tisíce článků a poslechl si hodiny a hodiny online přednášek a podcastů, které se zabývaly nejrůznějšími tématy, která se do školních osnov jaksi nevešla, a pokud ano, tak značně zkresleně. Témata jako rakouská ekonomie, filozofie, politická filozofie, psychologie, ekonomická historie, svobodné bankovnictví, soukromé peníze, zdravá výživa a v neposlední řadě i sebeřízené vzdělávání, ke kterému jsem se dostal na začátku roku 2012, když jsem pracoval v Londýně. Náhodou jsem narazil na sérii článků s názvem „Děti se vzdělávají samy“ od amerického psychologa Petera Graye, které byly součástí jeho blogu Freedom to Learn, kde v té době bylo již přes padesát článků. Všechny jsem téměř jedním dechem přečetl, neboť takový pohled na věc jsem do té doby postrádal. Věděl jsem, že současný státní školský systém má hodně problémů, ale nevěděl jsem přesně proč a také jsem nevěděl, jak by mohlo vzdělávání ideálně vypadat. Blog Freedom to Learn mi na tyto a mnoho dalších otázek odpověděl a utvrdil mě v tom, že státní školství je jednou z hlavních příčin mnoha společenských problémů, kterým v současné době čelíme, a také tou největší překážkou na cestě ke svobodné společnosti.

Zanedlouho poté jsem přišel o práci a volný čas jsem využil na překlad patnácti vybraných článků z tohoto blogu, které začaly postupně vycházet na webu Československého Mises Institutu. Během posledního měsíce v Anglii jsem začal plánovat spuštění nového projektu, který by se zabýval výhradně sebeřízeným vzděláváním, tedy tématem, které bylo u nás v té době téměř neviditelné. Stránku jsem pojmenoval „SvobodaUčení.cz“ na počest blogu Freedom to Learn, který mě k celému tématu přivedl.

V osobní rovině mě nejvíce zasáhlo uvědomění, co všechno mi způsobily školy, do kterých jsem tak dlouho chodil. Tolik ztraceného času, který jsem mohl využít mnohem lépe. Mohl jsem následovat své zájmy, ponořit se hluboko do témat, která mě v tu chvíli bavila. Místo toho jsem seděl tisíce hodin v lavicích a poslouchal učitele, kteří se mě snažili naučit fakta, data, bez hlubších souvislostí, bez většího zájmu, často zkreslené polopravdy, či dokonce lži. Nejvíce lituji toho, že jsem do svých 26 let téměř nečetl knihy, povinnou četbou jsem pohrdal. Posledních pár let se to snažím dohánět, ale ten čas mi už nikdo nevrátí.

Za čtrnáct let fungování Svobody učení jsem měl možnost poznat mnoho lidí, kteří se snaží myšlenky svobody v učení uvádět do praxe, i přes společenské, kulturní a legislativní překážky, nejen u nás, ale i ve světě. Navštívil jsem školy typu Sudbury Valley v Hamburku a Berlíně, kde jsem měl možnost zažít sebeřízené vzdělávání v praxi. Mluvil jsem tam s dětmi, s personálem, slyšel jejich příběhy. Na pozvání Svobody učení dvakrát do Prahy přijeli zástupci ze školy typu Sudbury Valley z Jeruzaléma, jak z řad personálu, tak i studentů. Přijeli také studenti z holandské školy, i s Peterem Hartkampem, který v Holandsku založil tři demokratické školy. Dále jsem mluvil s mnoha sebeřízeně se vzdělávanými lidmi, jako je např. absolvent školy Summerhill, filmař Quincy Russel, který přijel za námi do Prahy. Největším zážitkem pro mě osobně bylo organizování přednášky amerického psychologa Petera Graye v Praze v roce 2016, jehož články stály u vzniku Svobody učení. V roce 2019 jsem spoluzaložil Alianci pro sebeřízené vzdělávání. S Michaelou Řeřichovou jsme natáčeli videa pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem.

Svoboda učení pro mě dlouho byla součástí většího příběhu. Věřil jsem, že globální problémy jsou řešitelné: stačí nahradit státní peníze tržními, státní školy sebeřízeným vzděláváním a centrální plánování volným trhem. Proto jsem se zajímal o Bitcoin a později mě začala znepokojovat rizika umělé inteligence. V roce 2024 jsem spoluzaložil PauseAI Czech Republic, hnutí upozorňující na rizika jejího překotného vývoje. Čím hlouběji jsem ale kopal, tím víc se mi ten nadějný příběh rozpadal pod rukama.

Nakonec jsem došel až na samé dno – k termodynamice, k fyzice energie a hmoty, na které stojí všechno ostatní. Planeta Země čtyři miliardy let nabíjela obří baterii: úrodnou půdu, bohatou biosféru, koncentrované rudy, podzemní vody a fosilní paliva. Z tohoto daru koncentrace vznikla naše civilizace a z něj také žije. Jenže je to dar na jedno použití. Čerpáme ho mnohem rychleji, než se obnovuje, a žádná technologie, žádný ekonomický systém ani žádný způsob vzdělávání ho nedokáže nahradit.

Dnes si už nemyslím, že sebeřízené vzdělávání zachrání svět. Nezachrání ho ani Bitcoin, volný trh, obnovitelné zdroje, ani umělá inteligence. Stále ho ale považuji za správnou cestu pro děti – svoboda, respekt a důvěra mají smysl i ve světě, který nemá šťastný konec. Pád můžeme jen oddalovat. A to, co nám zbývá, je žít v pravdě – dívat se na svět takový, jaký je, ne takový, jaký bychom si ho přáli. Tomu se dnes věnuji hlavně v psaní. Jsem autorem knihy Opice u kormidla, pracuji na knize Dar na jedno použití a píšu články na jirikosarek.cz.

Poznal jsem úžasné lidi a jsem vděčný, že s nimi můžu trávit čas a být sám sebou. V současné době pokračuji ve své celoživotní cestě za poznáním.