Začnime s americkou školou Sudbury Valley, do ktorej dochádzal veľmi dlho Hal Sadofsky, teraz pôsobiaci ako profesor matematiky na Oregonskej univerzite, kde sa zaoberá homotopiou. Chodila sem aj Nikole Beckwith – herečka a spisovateľka. V regióne svojho pôsobenia získala lokálne ocenenie za vynikajúce výkony a rozvoj umenia. Bola najmladším príjemcom tejto ceny v histórii. Teraz sa presuňme do Anglicka, kde školu Summerhill navštevovali ďalšie veľmi zaujímavé osobnosti. Osobne považujem album The Dark Side of the Moon od skupiny Pink Floyd za najvydarenejší hudobný počin vôbec. Doska je skvelá nielen hudobne, ale aj svojím vzhľadom. Jej dizajn navrhol Storm Thorgerson, bývalý žiak Summerhill, ktorý sa živil ako grafik. Na konte má spoluprácu s ďalšími známymi kapelami, menovite napríklad Genesis, The Cranberries a Led Zeppelin. Zostaňme ešte chvíľu pri hudbe. Snáď každý pozná meno Elton John. S týmto umelcom úzko spolupracoval producent Gus Dudgeon, ktorý tiež navštevoval rovnakú školu. Jeho bývalý spolužiak vyslovil o Gusovom úspechu teóriu: „v Summerhill bola v nás všetkých vyvolaná sloboda myslenia a uvedomenie si, že každý má takmer všestranné schopnosti, čo sú pravdepodobne zručnosti, ktoré mu umožnili toľko v živote dosiahnuť. „Nemenej obdivuhodnou osobnosťou je Aaron Schwartz, odborník na informačné technológie, ktorý chodil do školy podobnej modelu Summerhill. Zomrel tragicky na začiatku roka 2013 vo veku dvadsiatichšiestich rokov. Za svoj relatívne krátky život stihol mnohé: podieľal sa na vývoji formátu RSS, spolupracoval s Wikipediou a intenzívne vystupoval proti narušovaniu slobody internetu. Ani domáca vetva unschoolingu nezostáva pozadu. Astra Taylor je známa svojimi výstupmi týkajúcimi sa domáceho vzdelávania a mimo okruhu unschoolingu sa preslávila svojím dokumentárnym filmom Zizek! zaoberajúcim sa slovinským filozofom. Domnienku, že slobodný prístup k učeniu vytvárajú iba humanitne zamerané osoby, vyvracia aj Sean Ritchey, ktorý sa už dlho zaoberá návrhom energeticky efektívnych stavieb. Ako možno vidieť, filozofia unschoolingu dáva možnosť vzniku úspešným jedincom s najrôznejším zameraním. Uvedená škola Summerhill v odpovediach na často kladené otázky zmieňuje nasledujúce profesie: umelecké, doktorandské, právnické, učiteľské, profesorské, tesárske, vedecké, hudobné, kulinárske, herecké, záhradnícke, farmárske, reportérske, filmárske, technické, fotografické, tanečné, programátorské, spisovateľské, ilustrátorské, opatrovanie postihnutých ľudí a podnikateľské. Slobodné učenie skutočne nemá žiadne obmedzenia čo sa profesií týka a nezaostáva ani na poli úspešnosti.

Uviedol som niekoľko zaujímavých osobností, ako sú na tom ale ostatní unschooleri? Prišiel som k záveru, že neúspešný absolvent slobodného vzdelávanie pravdepodobne neexistuje; hneď vysvetlím prečo. Unschooling vďaka možnosti slobodne nasledovať svoj záujem predstavuje okrem iného prostriedok k nájdeniu a rozvinutiu vlastného talentu. Ak objavíme svoje „poslanie“, naučiť sa potrebné znalosti a zručnosti je jednoduché, pričom celý proces je riadený vnútornou motiváciou, nie autoritou zvonku. Klasický prístup nachádzanie vlastného talentu úplne ignoruje, čo si neskôr vyberá svoju daň. Údajne okolo troch štvrtín dospelých nemá rado svoju prácu a všedné dni trávi chodením do nudného zamestnania a čakaním na dva vyslobodzujúce dni. Prirodzené učenie ponúka odlišný prístup a na rozdiel od klasického modelu negeneruje zástup ľudí, pre ktorých práca predstavuje nutné zlo. Nie je určite náhoda, že kniha mapujúca život absolventov školy Sudbury Valley obsahuje kapitolu „Prečo majú radi svoju prácu“ s krásnou citáciou: „Ťažko sa mi večer chodí domov. Práca ma až príliš baví.“ Unschooler bude svoju profesiu robiť s nadšením, pretože mu nezostala ako posledná možnosť pri vylučovacej metóde. Aký je teda záver, pripravila nás škola na život? Slobodné vzdelávanie posiela svojich absolventov do sveta pripravených. Majú dobrý prehľad o svojich schopnostiach a vedia, čomu by sa najradšej venovali. V živote sa nestratia, nachádzajú si prácu, ktorá ich napĺňa a preto všetkých považujem za úspešných. Pri školopovinných žiakoch už odpoveď nie je taká jednoznačná, odpoviem sám za seba: ÁNO, pripravila… ak by som sa hodlal pripojiť do spomínaného zástupu a žiť spokojný život len cez víkend. Ak by som od svojho pracovného života chcel viac, ako len ráno zobrať kufrík a ísť si odpracovať svojich deväť hodín v nezáživné práci, o ktorej zmysluplnosti nie som úplne presvedčený a ktorá nie je v súlade s mojou osobnosťou, tak musím konštatovať: NIE, nepripravila.

Original article: Pripravila vás škola na život?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Velmi dobře zmiňovanou problematiku popisuje video Ondřeje Šteffla z konference TEDx konané v roce 2010. Nyní se pokusím jeho myšlenku o něco rozšířit, graf vývoje společnosti doplnit o křivku školství a vyvodit patřičné závěry. Ondřej Šteffl výstižně poznamenal, že lidské vědomosti se rozšiřují stále rychleji a podléhají exponenciální závislosti. Naopak škola, jak ji běžně známe, vykazuje časově neměnný „vývoj“. Nebudu daleko od pravdy, když tuto státní instituci nařknu, že jediný pozorovatelný rozdíl za desítky let její existence představuje výměna černé tabule za lehce modernější, tmavě zelenou. Za pomoci právě uvedeného výroku si křivku klasického školství představuji jako přímku s nepatrným sklonem. Po definici vývoje společnosti i školství můžeme jejich časové závislosti porovnat. Musím však poznamenat, že můj graf není z matematického hlediska přesný, pouze se snažím s jeho pomocí vyjádřit určitou tendenci.

Odhadovat celý vývoj vzdělávání si netroufám, proto přímka začíná až v době zavedení pruského povinného školství, což je období představující stěžejní bod. „Během 18. století bylo pruské království jednou z prvních zemí na světě, která představila povinnou školní docházku placenou z daní, zahrnující osmileté základní vzdělání nazvané Volksschule.“ [1] Z Pruska se tento školní systém dále rozšířil do mnoha zemí včetně Rakousko-Uherska a tvořil předlohu tamějších reforem vzdělávání. Graf jsem načrtl způsobem vytvářejícím v tomto důležitém bodě podstatný rozdíl mezi společností a školstvím. Nejedná se o náhodu, jelikož pruské školní reformy si nekladly za cíl přesně kopírovat potřeby společnosti a připravovat absolventy na reálný svět, přestože mezi lidmi panuje přesvědčení, že školy vznikly s jednoznačným cílem vzdělávat a v minulosti bychom se bez nich neobešli. Zásadní krok spočívá v rozvaze nad tím, odkud se zmiňovaná myšlenka vzala. Tímto způsobem se nám škola prezentovala sama, při hodinách dějepisu, nebo při námitkách žáků ohledně její smysluplnosti. Všichni jsme si prošli povinnou docházkou a na každého z nás dýchla svým autoritářstvím. Těžko se při tom bude prezentovat byť jen s malou dávkou pochybností. Copak můžeme čekat například od jistého řetězce rychlého občerstvení následující slogan: „Naše jídlo je předražené, nezdravé a marketingové zaměření na děti po morální stránce silně pokulhává.“ Stejně tak nelze od školy očekávat střídmou sebereflexi, dočkáme se vždy pouze glorifikace.

Dokonce ani oficiální prameny a učebnice neupírají pruské reformě politický nádech. Opět uvedu citaci z anglické Wikipedie popisující systém následně: „Školství poskytovalo nejen dovednosti potřebné v počátcích průmyslové revoluce (čtení, psaní a aritmetiku), ale též striktní výchovu etiky, povinností, disciplíny a podřízení.” [1] Podobný výklad prezentuje i John Taylor Gatto, silný zastánce svobodného přístupu ke vzdělávání a autor knihy The Underground History of American Education. Pokud nadále považujete výklad historie popisující školství též jako nástroj moci za nepodloženou konspiraci, nahlédněte do článků od Bretta Veinotte, jenž výtečně mluví ve svém audio blogu School Sucks Podcast a cituje zajímavé výroky šiřitelů pruského modelu.

Pro Českou republiku jsou podstatné reformy Marie Terezie, inspirované pruskou pedagogikou. Naše jediná žena vládnoucí na českém trůně zavedla roku 1774 Všeobecný školní řád. Z něho nepřímo plynula povinnost chodit do školy ve věku od šesti do dvanácti let. Byrokraté zatím nemohli striktně stanovit povinnou docházku, jelikož neexistovala kompletní síť veřejných škol. Právě zřizování škol představovalo hlavní cíl Všeobecného školního řádu a předpokládalo se, že rodiče budou do těchto škol své děti posílat. Reforma schválená císařovnou však nesplnila očekávání a některé části Rakouska vykazovaly negramotnost poloviny obyvatelstva desítky let poté. Celkově se v rakouských krajích reforma nesetkala s velkým nadšením, a odpůrci reformy museli být zavřeni do vězení. [2] Pro zvýšení motivace docházet do školy bylo například roku 1778 vydáno nařízení, že mistr může přijmout do učení pouze pracovníka, jenž absolvoval pravidelné vyučování. Následně v roce 1786 byl ustanoven dvorský dekret stanovující povinnost všem řemeslníkům přijímat jedině učedníky, kteří absolvovali alespoň dva školní roky. [3] Situace se ani tak nevyvíjela dle představ panovníků, což byl důvod pro ustanovení povinné školní docházky císařem Františkem I. roku 1805 v rámci dokumentu Politické zřízení školské. Tomuto vladaři zároveň vadil osvícenský duch tereziánských reforem a školy podrobil důslednému dozoru a cenzuře. Motto uvedeného zřízení shrnuje následující citát: „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“ [4] Přes všechnu snahu se státu nedařilo školní docházku vymáhat a údajně až třetina dětí do školy vůbec nedocházela. [5] S nekázní obyvatelstva úřednictvu došla trpělivost v roce 1869, kdy byl vydán Školský zákon. Docházka se prodloužila na osm let a byla zavedena přísná kontrola jejího plnění. S laxním přístupem k povinné docházce měla zatočit školní rada zřízená v každé školní obci starající se o přesné dodržování zákona. Opět došlo i na vězení, tentokrát pro rodiče, jež děti do školy neposílali. [3] Po těchto událostech již následuje strnulý vývoj až do dnešní doby.

Nakolik bylo státem řízené školství motivováno zvýšením vzdělanosti obyvatelstva a nakolik upevněním mocenské struktury se neodvažuji přesně definovat. Stojím si ale za tím, že k jakémukoliv donucování ze strany byrokratů docházet nemuselo. Lidé mají přirozeně tendenci učit se věci, které shledají v danou dobu jako potřebné. Právě z tohoto důvodu se sice ve škole naučili skvěle psát, ale po několika letech se stejně vraceli k podepisování pomocí křížků. [4] S postupem času by si téměř všichni osvojili čtení, psaní a počítání, jelikož by se tyto dovednosti stávaly nepostradatelnými. Jako argument je možné uvést například počítačovou gramotnost, jež se díky stále většímu rozšíření moderní techniky stává v dnešní době základní dovedností, přičemž se ji lidé učí sami od sebe. Představte si, že Vám někdo zaklepe na dveře se slovy: „Učíme počítačové gramotnosti. Náš kurz trvá osm let a po zapsání ho není možné opustit. Neuposlechnutí stanovených osnov bude trestáno a musíte bezmezně poslouchat naše instruktory.“ Kývnul by někdo na takovou nabídku? Myslím, že by každý takovému prodejci razantně zabouchl dveře před nosem. Udělejme to samé se vzdělávacím systémem. Z hlediska funkce učení byl navržen velmi špatně a díky dynamickému rozvoji společnosti se v minulosti matně existující pozitiva definitivně vytrácí.

Original article: Školství versus společnost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Začněme americkou školou Sudbury Valley, do které docházel velmi dlouho Hal Sadofsky, nyní působící jako profesor matematiky na Oregonské univerzitě, kde se zabývá homotopií. Chodila sem i Nikole Beckwith – herečka a spisovatelka. V regionu svého působení obdržela lokální ocenění za vynikající výkony a rozvoj umění. Byla nejmladším příjemcem této ceny v historii. Nyní se přesuňme do Anglie, kde školu Summerhill navštěvovaly další velmi zajímavé osobnosti. Osobně považuji album The Dark Side of the Moon od skupiny Pink Floyd za nejpovedenější hudební počin vůbec. Deska je skvělá nejen hudebně, ale i svým vzhledem. Její design navrhl Storm Thorgerson, bývalý žák Summerhill, který se živil jako grafik. Na kontě má spolupráci s dalšími známými kapelami, jmenovitě třeba Genesis, The Cranberries a Led Zeppelin. Zůstaňme ještě chvíli u hudby. Snad každý zná jméno Elton John. S tímto umělcem úzce spolupracoval producent Gus Dudgeon, jež také navštěvoval stejnou školu. Jeho bývalý spolužák vyslovil o Gusově úspěchu teorii: „v Summerhill byla v nás všech vyvolána svoboda myšlení a uvědomění si, že každý má téměř všestranné schopnosti, což jsou pravděpodobně dovednosti, které mu umožnily tolik v životě dosáhnout.“ Neméně obdivuhodnou osobností je Aaron Schwartz, odborník na informační technologie, jenž chodil do školy podobné modelu Summerhill. Zemřel tragicky na začátku tohoto roku ve věku dvaceti šesti let. Za svůj relativně krátký život stihnul mnohé: podílel se na vývoji formátu RSS, spolupracoval s Wikipedií a intenzivně vystupovat proti narušování svobody internetu. Ani domácí větev uncshoolingu nezůstává pozadu. Astra Taylor je známá svými výstupy týkající se domácího vzdělávání a mimo okruh unschoolingu se proslavila svým dokumentárním filmem Zizek! zabývající se slovinským filosofem. Domněnku, že svobodný přístup k učení vytváří pouze humanitně zaměřené osoby, vyvrací také Sean Ritchey, který se již dlouho zabývá návrhem energeticky efektivních staveb. Jak lze vidět, filosofie unschoolingu dává vzniknout úspěšným jedincům s nejrůznějším zaměřením. Uvedená škola Summerhill v odpovědích na často kladené otázky zmiňuje následující profese: umělecké, doktorské, právnické, učitelské, profesorské, tesařské, vědecké, hudební, kulinářské, herecké, zahradnické, farmářské, reportérské, filmařské, technické, fotografické, taneční, programátorské, spisovatelské, ilustrátorské, opatrování postižených lidí a podnikatelské. Svobodné učení skutečně nemá žádná omezení co se profesí týče a nezaostává ani na poli úspěšnosti.

Uvedl jsem několik zajímavých osobností, jak jsou na tom ale ostatní unschooleři? Došel jsem k závěru, že neúspěšný absolvent svobodného vzdělávání pravděpodobně vůbec neexistuje; hned vysvětlím proč. Unschooling díky možnosti svobodně následovat svůj zájem představuje mimo jiné prostředek k nalezení a rozvinutí vlastního talentu. Pokud objevíme své „poslání“, naučit se potřebné znalosti a dovednosti je snadné, přičemž celý proces je řízen vnitřní motivací, ne autoritou zvenčí. Klasický přístup nalézání vlastního talentu zcela ignoruje, což si později vybírá svou daň. Údajně okolo tří čtvrtin dospělých nemá rádo svou práci a všední dny tráví chozením do nudného zaměstnání a čekáním na dva vysvobozující dny. Přirozené učení nabízí odlišný přístup a na rozdíl od klasického modelu negeneruje zástup lidí, pro něž práce představuje nutné zlo. Není jistě náhoda, že kniha mapující život absolventů školy Sudbury Valley obsahuje kapitolu „Proč mají rádi svou práci“ s krásnou citací: „Těžko se mi večer chodí domů. Práce mě až příliš baví.” Unschooler bude svou profesi dělat s nadšením, protože mu nezbyla jako poslední možnost při vylučovací metodě. Jaký je tedy závěr, připravila nás škola na život? Svobodné vzdělávání posílá své absolventy do světa připravené. Mají dobrý přehled o svých schopnostech a vědí, čemu by se nejraději věnovali. V životě se neztratí, nacházejí si práci, která je naplňuje a proto všechny považuji za úspěšné. Pro žáky školou povinné už odpověď není tak jednoznačná, odpovím sám za sebe: ANO, připravila… pokud bych se hodlal připojit do zmiňovaného zástupu a žít spokojený život pouze o víkendu. Jestliže bych od svého pracovního života chtěl víc, než jen ráno sebrat kufřík a jít si odpracovat svých devět hodin v nezáživné práci, o jejíž smysluplnosti nejsem zcela přesvědčen a která není v souladu s mojí osobností, tak musím konstatovat: NE, nepřipravila.

Original article: Připravila vás škola na život?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Kolik studentů navštěvuje vaši školu?

Počet uvedených studentů mě skutečně překvapil. Číslo padesát překročil pouze jednou a to v případě hamburské školy, která se jeví jako jediná větší demokratická škola v Evropě s osmdesáti pěti studenty. Průměrný počet je dvacet osm, v polovině případů dosahoval menších čísel než dvacet.

Roste počet studentů?

Většina škol konstatuje, že ano.

Jaké problémy jste museli překonat při zakládání školy?

Školy často líčí problémy s financováním. Ve všech případech se vydaly cestou Sudbury modelu bez kompromisů, čímž si odepřely cestu ke státnímu financování. V některých školách tedy členové personálu pracují na čistě dobrovolný úvazek. Zároveň se zde ukazují první problémy spojené se státním zřízením – vícekrát zazněla odpověď zmiňující přesvědčování úředníků o smysluplnosti demokratického přístupu ke vzdělávání.

Museli jste dělat nějaké kompromisy, co se filosofie Sudbury škol týče, abyste vyhověli požadavkům ze strany státu?

V tomto bodě se lidově řečeno láme chleba. Čekal jsem umírněné odpovědi a snahy omluvit kompromisy vytvořené za účelem vyhovění státním orgánům. Nic takového se však nekonalo. Nevýhodou nekompromisního přístupu je již zmiňovaná nutnost školu financovat kompletně ze soukromých peněz, což samo o sobě je z mého pohledu správně, ale v dnešní míře přerozdělení tento přístup vytváří dvojité placení – rodiče formou daní platí klasickou školu plus ještě musejí platit soukromou z „vlastní kapsy“.

Rád bych citoval větu, jež mě zahřála na duši: “Dle našeho mínění není možné o svobodě vyjednávat. Je to právo každého člověka – dítěte nebo dospělého.”

Mají starší studenti, kteří již navštěvovali klasickou školu, problémy adaptovat se na vaše prostředí?

Většina odpovědí konstatovala, že záleží na konkrétním případě. Určitou tendenci lze nicméně nalézt v závislosti na věku studentů. Mladším dětem dle předpokladu nedělá přechod větší potíže. Někteří starší studenti ale již mohou ztratit schopnost přijmout odpovědnost za svůj čas a přechod jim dělá problémy nebo ho nezvládnou vůbec.

Jak reagují lidé neznající filosofii demokratického vzdělávání na vaši školu?

I zde se nám dostala odpověď odvolávající se na odlišný přístup různých lidí. Spíše ale lehce převládá skeptický pohled, snaha jít s davem a tento typ škol tedy odsoudit jako příliš extravagantní.

Na tuto otázku přišla zajímavá odpověď, o kterou bych se s vámi rád podělil. Přeložil jsem ji a lehce umírnil: „Mnoho lidí má tendenci jít s davem… považují nás za bandu naivních hipíků a jsou přesvědčeni o nutnosti dospělých vodit děti za ručičku. Někteří lidé naštěstí začínají přemýšlet o systému, ve kterém žijeme, vidí různé věci na internetu, vzrůstá v nich zvědavost a poté dychtí změnit status quo.“

Mají k vám docházející studenti problémy s čtením, psaním nebo základní aritmetikou?

Žádná škola neprezentovala výrazné obtíže. Odpůrci často zmiňovaná domněnka, že děti budou bez donucení a strukturalizace výuky negramotné, tedy neplatí pouze v Americe, ale i v Evropě.

Dochází ke komplikacím při přecházení na vyšší vzdělávací stupeň vašich absolventů?

Školy dosud nemají dostatečné zkušenosti s přecházením na vyšší vzdělávání, jelikož fungují teprve krátce. Zatím ojedinělé případy měly obtíže s motivací. Studovat z učebnice fakta potřebná ke složení zkoušek je přeci jen nepříjemné po navyknutí na učení řízené vnitřní motivací. Pokud ale studenti o vyšší vzdělávání skutečně stáli, nakonec všechny potřebné zkoušky složili.

Jaké rady nám můžete dát?

Na závěrečnou otázku nám bylo odpovědí maximální odhodlání. Založit a provozovat demokratickou školu je strastiplný úkol. Jedná se o velkou výzvu a je nutné mít pevně stanovené cíle a kolektiv lidí tyto cíle sdílející.

Jak lze vidět, provozovat v Evropě školu dle Sudbury filosofie není žádný med. Bohužel, velké budovy uprostřed nádherné krajiny s rybníkem zde ještě nějaký čas pravděpodobně neuvidíme. Na druhou stranu vidím jako pozitivní aplikovatelnost tohoto modelu i na malé školy s počtem studentů menším než dvacet. Navíc je nutné zdůraznit, že i původní americká Sudbury Valley School měla v počátcích výrazné obtíže a musela dokonce zavřít a začít až další školní rok s mladšími dětmi. Také jsme při rozhovoru s členem personálu hamburské školy zjistili narůstající počet zájemců o tento typ vzdělávání. Tvrdil, že snad v každé evropské zemi se nachází jeden či více nadšenců usilujících o založení podobné školy. Svobodné učení v Evropě a potažmo v České republice čekají světlé zítřky. Počet zájemců roste a já jsem přesvědčen, že převládající tradiční přístup bude stále častěji nahrazován demokratickým modelem.

Original article: Školy typu Sudbury v Evropě

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nedávno se mi do rukou dostala upravená verze Rámcového vzdělávacího programu (RVP) vstupující v platnost prvního září roku 2013. Při rychlém prohlédnutí mi do očí bilo tolik absurdních výroků, že se s vámi o některé musím podělit. Sebral jsem tedy odvahu a nahlédl do upraveného RVP znovu a podrobněji. Cílem tohoto článku není důkladný rozbor, ani analýza daných změn, ale již zmiňované poukázání na několik tvrzení prezentující státní vzdělávaní jako ctnostnou instituci.
Rámcový vzdělávací program je dokument připravovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jenž v roce 2004 nahradil tradiční osnovy. Prezentuje méně svazující představu vzdělávaní z pohledu státu oproti osnovám, jež měly pevně danou strukturu a jasně definovaly školní látku včetně časového harmonogramu. Vzdělávací program tedy představuje o něco liberálnější přístup a stanovuje spíše cíle než konkrétní postup. Školy na základě RVP následně vypracovávají školní vzdělávací program (ŠVP). Otázka však zní, zda se tato změna skutečně na způsobu výuky nějak projevila a učení probíhá volnější formou a více respektuje potřeby žáků. I bez důkladného rozboru si dovoluji odhadovat, že se jedná o přechod z bláta do louže. Pravděpodobně jediný rozdíl spočívá ve změně tvorby osnov, které již nejsou tvořeny státem, ale lokálně, což umožňuje akorát lepší přizpůsobení pro danou školu, ale ne pro každého žáka zvlášť.

První věc, jež mě zaujala, byl formát, v jakém je dokument distribuován. Dnes je standardem unifikovaný formát pdf zajišťující stejné zobrazení dokumentů na všech zařízeních. To jen tak na okraj, jádro problému samozřejmě spočívá jinde. Podívejme se tedy, jakým způsobem si ministerstvo představuje školní systém:

• Tendence ve vzdělávání si klade za cíl „vytvářet příznivé sociální, emocionální i pracovní klima založené na účinné motivaci, spolupráci a aktivizujících metodách výuky“
• Základní vzdělávání na 1. stupni „je založeno na poznávání, respektování a rozvíjení individuálních potřeb, možností a zájmů každého žáka“
• „Přátelská a vstřícná atmosféra vybízí žáky ke studiu, práci i činnostem podle jejich zájmu a poskytuje jim prostor a čas k aktivnímu učení a k plnému rozvinutí jejich osobnosti.“

Spoustu perliček nabízí kapitola Pojetí a cíle základního vzdělávaní:

• „podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů“
• „rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých“
• „připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti“

Neméně zajímavá je kapitola Klíčové kompetence, které by žák měl ovládat po absolvování základního vzdělání:

• Co se týče učení, tak žák: „má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení“
• Problémy řeší následovně: „kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí“
• Komunikační dovednosti by měly být následující: „naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje“
• Sociální kompetence: „účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu“
• Svobodomyslné politické filosofy jistě zaujme kompetence občanská: „odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí“

Dále RVP vymezuje požadavky v jednotlivých vzdělávacích oblastech, celkem jich je devět: jazyk a jazyková komunikace, matematika a její aplikace, informační a komunikační technologie, člověk a jeho svět, člověk a společnost, člověk a příroda, umění a kultura, člověk a zdraví, člověk a svět práce. Za devíti základními oblastmi ještě následují doplňující vzdělávací obory, které nejsou povinnou součástí základního vzdělávání, ale pouze rozšiřují jeho obsah. Tyto obory je možné použít jako povinný nebo povinně volitelný učební obsah, což je pojem, jenž jsem vždy shledával fascinující, neboť výraz povinně volitelný spojuje dva navzájem si odporující výrazy. Celkem se jedná o téměř sto stran konkrétních požadavků a dobře se na nich demonstruje protiřečení si státního přístupu. Nelze mluvit o respektu a rozvíjení individuálních potřeb a zároveň tvořit dlouhý seznam jasně definovaných požadavků, jelikož existence byť jen jediného dítěte s nulovým zájmem o organické sloučeniny, které tím pádem nechce být žákem, jenž „rozliší vybrané deriváty uhlovodíků, uvede jejich zdroje, vlastnosti a použití“ přímo vyvrací jakákoliv slova o individuálních potřebách a dokonce i brání plnému rozvinutí jeho osobnosti. Nelze vytvářet příznivé sociální, emocionální i pracovní klima založené na účinné motivaci a spolupráci, když dětem rozdáte stejné zadání a glorifikujete žáka, který se nejlépe přiblíží vámi stanovenému správnému řešení. Taková situace nevyhnutelně vede k porovnávání a následnému stresu.

Třešničku na dortu představuje na konci umístěná, jakoby schovaná, kapitola Průřezová témata, mající za úkol pomáhat „rozvíjet osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot“. Jedná o extrémně citlivou problematiku, ve které se názory lidí výrazně liší, mohou být i protichůdné. Na otázky týkající se dané tématiky existuje mnoho odpovědí a definovat jednu správnou je ve většině případů obtížné či nemožné. Ministerstvu to nicméně problém nedělá a definuje několik stran požadavků v jednotlivých Průřezových tématech. Nutno dodat, že tato kapitola tvoří povinnou součást základního vzdělávání a školy musí zařadit všechna stanovená témata do svých osnov. Nabízím seznam Průřezových témat a několik vytříbených citací:

• Osobností a sociální výchova, která „vede k porozumění sobě samému a druhým“
• Výchova demokratického občana, jež „vede k uvažování o problémech v širších souvislostech a ke kritickému myšlení“ a obsahuje hrůzu nahánějící výrok „škola jako model otevřeného partnerství a demokratického společenství, demokratická atmosféra a demokratické vztahy ve škole; způsoby uplatňování demokratických principů a hodnot v každodenním životě školy“
• Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
• Multikulturní výchova
• Environmentální výchova
• Mediální výchova

Nemohu si pomoci, ale realita školství je na hony vzdálená cílům stanoveným v úvodních kapitolách vzdělávacího programu. Pod andělskými slovy se skrývá ďábelský systém. Celou částí zabývající se konkrétními požadavky prostupuje tendence vnímat děti jako prázdné entity, kterým se přiřadí předem stanovené dovednosti. Kde bere ministerstvo jistotu, že všechny jím stanovené požadavky jsou skutečně potřebné? Jak je možné stanovit s takovým sebevědomím kompetence pro veškeré žáky v České republice, copak jsou všichni z nich stejní? Celý vzdělávácí program shledávám jako nesmyslný. Definuje sto padesát stran požadavků, přičemž pro všechny z nich nebude mít ani jeden žák plné využití. Zároveň by pro popsání všech věcí, jež se dnes můžeme učit, nestačilo ani tisíc stran. Dovolím si poslední citaci, tentokrát z textu dostupného na stránkách Svoboda učení: „Věříme, že děti a studenti se učí nejlépe, pokud jsou v prostředí, kde mají svobodu následovat své vlastní zájmy.“ Jsem hluboce přesvědčen, že žádné ministerstvo takové prostředí samo od sebe nikdy nevytvoří.

Original article: Rámcový vzdělávací program: Anděl s duší ďábla

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Na začátek, pro ty, kteří Vás neznají, mohla byste se krátce představit? Co děláte a jaké názory v oblasti vzdělávání zastáváte?

Vystudovala jsem jednooborovou psychologii, moje první místo bylo v pedagogicko-psychologické poradně. Tam jsem si velmi brzo uvědomila, že v podstatě řešíme problémy, které by nenastaly, nebýt tradiční podoby školy.

Mým druhým pracovním místem byl Psychologický ústav ČSAV, tam jsem se dost věnovala školní zralosti – opět mi to jen potvrzovalo rigiditu školy, neschopnost přijímat odlišnosti. Děti s odchylkami (třeba jen s nerovnoměrným vývojem) zakoušely často dlouhých devět let neúspěšnosti, což znamená neuspokojení jedné ze základních lidských potřeb.

Proto jsem se hned pro r. 1989 aktivně zapojila do skupiny NEMES usilující o reformu vzdělávání. Náš projekt Svoboda ve vzdělání a česká škola (1991) je stále aktuální a v mnohém nenaplněný. Několik let jsem také pracovala v projektu WHO Škola podporující zdraví – tam se snaha o humanizaci vzdělávání argumentovala z pozic zdravotních rizik. Přeložila jsem knihu Susan Kovalikové Integrovaná tematická výuka (1995) – velmi mne tam oslovil důraz na bezpečné klima, práce na sociálních dovednostech dětí (částečně se tomu blíží pojem klíčové kompetence v RVP), snaha propojovat výuku v budově s poznáváním reálného života, návod na integraci obsahu jednotlivých předmětů. A také argumentace výzkumy mozku byla přesvědčivá.

Od r. 1996 pracuji na volné noze, založili jsme Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání (ten název byla inspirace právě z knihy Kovalikové), je to občanské sdružení a věnujeme se hlavně lektorské činnosti. Nejdřív to byly semináře s jednotlivými tématy hlavně pro pedagogy, ale časem jsme vytvořili ucelený přístup pro výchovu a vzdělávání a nazvali ho Respektovat a být respektován. V r. 2005 vyšla kniha s tímto názvem (autoři P. Kopřiva – J. Nováčková – D. Nevolová – T. Kopřivová). V současné době se prodalo 50 000 výtisků a o kurzy se začali zajímat především rodiče. Takže vzdělávání učitelů teď tvoří asi jen tak 10 % naší práce. Doufáme, že rodiče obeznámení s tímto přístupem (ke kterému má tradiční škola hodně daleko) se budou víc zajímat o to, do jaké školy budou dítě dávat a vytvoří se větší tlak na změnu.

Neznalost běžných lidí v otázkách vzdělávání je velká, je třeba hodně osvěty, proto jsem také v r. 1998 začala psát dvacetidílný seriál do Lidových Novin s názvem Mýty ve vzdělávání. Pak jsme to také vydali knižně, stále je o ní zájem, jen je smutné, že když jsem ji v r. 2006 upravovala, nemusela jsem téměř nic měnit a je stále aktuální i po dalších skoro sedmi letech.

Jak se díváte zpět na Vaše vlastní vzdělání? Přišlo Vám něco v nepořádku se školním systémem, už když jste jej navštěvovala?

Penzum učiva pro mne nebylo problémem, ale pamatuji si strach, i když jsem byla ta „jedničkářka“. To, že škola řadu věcí vůbec nerozvíjí, jsem si samozřejmě neuvědomovala. Byla jsem velká čtenářka a celkem mi i vyhovovalo, že mi to načtené z knih škola dávala do nějakého systému. Teprve když jsem začala pracovat v pedagogicko psychologické poradně a setkávala jsem se s dětmi s výukovými problémy, které školu až nenáviděly, tak jsem si začala ledacos uvědomovat, dávat do souvislostí. Například jsem zjistila, jak hluboko do mne škola vryla přesvědčení, že kdyby se někdo snažil, tak by neměl problémy. Studium dětské psychologie mi samozřejmě poskytlo jiný vhled, ale kolik rodičů se tím řídí, vyvíjejí tlak na dítě, aniž by jim tento předsudek umožnil vidět věci jinak.

Co jsou podle Vás ty nejškodlivější vlastnosti klasických škol?

No, kde začít? Snad to, že fungují převážně na vnější motivaci (což, když učení postrádá dostatečný smysl a nedává prostor pro vlastní aktivitu, ani jinak nejde). Uplatňování vnější motivace souvisí s mocenským vztahem k dětem. Děti si na to snadno zvyknou, mnohé se s tím i ztotožní. Vytváří to postoj k životu, k mezilidským vztahům, k práci, že budu dělat jen to a takovým způsobem, abych nebyla potrestaná nebo abych získala odměnu. Ne víc. Vytváří se tím závislost na autoritách, což představuje opět riziko jak pro osobnostní rozvoj, tak riziko společenské – tady vidím i kořeny volání po silných vůdcích, ať jsou morálně jakkoliv nepřijatelní.

Dále je to deficit v kultivaci kritického nezávislého myšlení i vyjadřování. Když to sečteme, tak člověk závislý na mínění a hodnocení druhých, málo kompetentní, si nebude moc věřit a bude tudíž snadněji manipulovatelný.

Klasická škola také promarňuje svou velkou šanci v socializační oblasti – péče o vztahy mezi dětmi stojí na okraji zájmu, prostor pro šikanu je tady naopak velmi velký. Jak říká náš přední odborník na šikanu Michal Kolář, šikana je onemocnění celé skupiny, děti se učí starat se hlavně o sebe, ne o druhé (k tomu přispívají také další nástroje vnější motivace – srovnávání a soutěže), je to opět nevýhoda pro společnost, vzájemnost a soudržnost jsou pro její prosperitu důležité. To samozřejmě není úplný výčet „hříchů“ klasické školy, ale už bych to dál nerozváděla, zakončila bych svým přesvědčením, že pro život v demokracii nelze vychovávat autoritativně.

Jak by podle Vás mělo vypadat opravdové vzdělávání?

Mělo by respektovat tři oblasti:

1. Jsme biologické bytosti a náš mozek funguje podle určitých principů: učení může probíhat jen když se cítíme bezpečně a dává nám to smysl. U nás vyšel asi před 15 lety překlad knihy Frederica Vestra: Myslet, učit se … a zapomínat? Tam je hodně informací a argumentů pro změnu školy z výzkumů mozku.
2. Máme své základní lidské potřeby, většinou už lidé znají pyramidu potřeb podle Maslowa. Vzdělávání by mělo umožňovat naplňování všech. Když jsou potřeby frustrovány, pak se naše snahy zaměřují na jejich odstranění, a učení je zase na vedlejší koleji.
3. Mělo by být založeno na vnitřní motivaci – tj. děti by se měly učit to, co jim dává smysl. Námitka, že děti jsou příliš malé na to, aby dohlédly smysl něčeho, co se jim bude v životě hodit, neobstojí. Vývoj každého člověka je nastaven vnitřně, jeho prostředí by mu mělo akorát nabízet dostatek podnětů k realizaci tohoto vývoje. Cokoliv se děje ve vývoji předčasně, je rizikem.

Z Vašich knih usuzujeme, že jste zastánkyně Montessori pedagogiky. Ta nám z pohledu svobody nepřijde dostatečná, zastáváme filosofii unschoolingu (odškolení). Co si o unschoolingu myslíte?

Paní Montessori vytvořila svůj systém víc než před sto lety. A zdrojem bylo nezaujaté pozorování dětí, jejich zájmů, potřeb, vývojových úkolů. Byla jsem jednou na přednášce jedné Holanďanky, která navštívila hodně Montessori škol v různých státech a viděla, jak se nejrůznějším způsobem deformuje podstata Montessori, která je právě ve svobodě dítěte. Pro většinu dospělých je velmi obtížné dítě „neřídit“, důvěřovat mu. Totéž platí i u nás, občas na seminářích našeho kurzu Respektovat a být respektován zachytím zprávy o tom, jak v některý školkách praxe Montessori pokulhává za jejími stěžejními myšlenkami. Neznám Montessori zase tak do hloubky, nevím, jak by školy vypadaly v prostředí jiného zákona o vzdělávání, ale i Montessori školy se u nás musí řídit RVP a dotacemi hodin, a to je hodně omezuje.

Unschooling je pro mne opravdu naplněním všech třech oblastí, o nichž jsem mluvila výše: respektování fungování mozku, naplnění lidských potřeb i udržení vnitřní motivace.

Co si myslíte o školách založených na principech unschoolingu, jako je např. Sudbury model podle Školy Sudbury Valley?

Unschooling se bere jednak jako forma domácího vzdělávání, jednak jako určitá organizační forma vzdělávání. Velmi mi to dává smysl a doufám, že budoucnost vzdělávání se bude ubírat tímto směrem. Zatím mám jen jednu výhradu. Že není dostupný pro všechny. Pokud vím, školy podle Sudbury modelu, včetně té první v Massachusetts, jsou privátní a tudíž placené. V současnosti i v naší republice registruji snahy osvícených rodičů dostat své děti nějakým způsobem z běžných státních škol, takže se třeba domluví a pod hlavičkou domácího vzdělávání najmou učitelku pro skupinu dětí. Jenže to jen rozevírá ty příslovečné nůžky. Ale třeba je to nutný přechodový stupeň, aby se dělo pak něco v tomto duchu ve všech školách. Kdybyste se mě ptali na recept, jak tedy změnit školu, aby byla v duchu principů svobodného učení a současně pro všechny, tak tedy základní směr vidím v tom, aby se otevřela odpovědně vedená celonárodní diskuse o podstatě a smyslu vzdělávání, aby se té diskuse využilo k osvětě – nevzdělanost národa v otázkách vzdělávání je obrovská. Vývoj společnosti přinesl změnu v postavení žen, myslím, že nastal čas na změnu v postavení dětí. Změna postoje k dětem – od toho mocenského k respektujícímu – je podle mne klíčová záležitost.

Setkala jste se s negativními ohlasy na Vaše názory ohledně vzdělávání?

Jistě. Zejména na seminářích pro učitele, kde si účastníci brali velmi často kritiku systému jako jejich osobní kritiku. Hodně je za tím strach, obrana. Pamatuji se na jednu učitelku, která po absolvování našeho poměrně rozsáhlého kurzu (150 hod.) řekla, že nikomu nepřeje ten pocit, když zjistila těsně před penzí, co všechno mohlo a mělo být v jejím působení ve třídě jinak.

Jak vidíte budoucnost vzdělávání a výchovy? Existují důvody k optimismu?

Nejsem školena ve futurologii. Na jedné straně jsou tu důkazy ze zahraničí, že školní systém lze velmi zlepšit jako celek (např. Finsko, kanadská provincie Ontario), na druhé straně k tomu musí být politická a společenská vůle. A samozřejmě informace proč a jak jinak. To u nás zatím chybí. Vzdělávání zatím není téma na první stránky novin. Kdy bude, nedokážu odhadnout.

Co byste doporučila rodičům, kteří se nyní rozhodují o podobě vzdělávání svých malých dětí?

Pokud vycházíme z toho, že pro většinu rodičů přichází v úvahu státní škola, pak jsou zde dvě skupiny rodičů: rodiče bydlící na vesnici či v menších městech, kde je jen jedna škola, a pak rodiče z větších měst, kde je výběr z několika škol. Pro rodiče první skupiny, i pokud jejich škola není právě nejlepší, bývá stejně ale většinou nereálné dovážet dítě do školy každý den někam dál. Je také na zvážení, zda každodenní cestování a vytržení dítěte z vrstevnické skupiny v místě bydliště je opravdu vyváženo kvalitou školy. Pak rodičům, pokud se nerozhodnou pro domácí vzdělávání, zbývá kromě rezignace, snažit se ovlivňovat právě tu školu, kam děti chodí či budou chodit. Málokdy mají ale šanci jako jednotlivci, je třeba hledat spojence v ostatních rodičích, aby došlo k nějakému posunu v tom, s čím nejsou spokojeni.

Rodiče z větších měst si přece jen mohou vybírat. Důležité je zejména shánění co nejrozsáhlejších informací. Optimální je, když má škola svůj den otevřených dveří nebo vedení školy umožní po domluvě podívat se do vyučování. Na den otevřených dveří je třeba se ptát s předstihem, kdyby ředitel školy dostal již na podzim pár takových dotazů, třeba by se k tomu odhodlal. Samozřejmě, že učitelé se budou stylizovat, ale přece jen něco člověk pozná. Dnes už se celkem ví o důležitosti bezpečného klimatu pro kvalitní učení, ale méně už o tom, že veřejné srovnávání včetně pochval a soutěží bezpečné klima velmi narušuje. Také je třeba se ptát, zda děti mohou spolupracovat alespoň ve dvojicích, zda se používá slovní hodnocení, jestli alespoň na prvním stupni dělají učitelky s dětmi pravidelně komunitní kruh, či jakým jiným způsobem se starají o zlepšování vztahů mezi dětmi.

Pak je tady možnost domácího vzdělávání. Existuje Asociace domácího vzdělávání (www.domaciskola.cz), kde mají mnoho zkušeností a rádi poradí. Škola má šanci hrát významnou roli ve stmelování společnosti (samozřejmě nikoliv ta tradiční škola). Když se dobrého vzdělání dostane jen nemnohým, pocítí to v důsledku celá společnost.

Original article: Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Název: Respektovat a být respektován

Autoři: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Tatjana Kopřivová

Knihu můžete koupit zde

Jak blízko má svobodné vzdělávání k liberálnímu pojetí výchovy dokazuje knížka Respektovat a být respektován od lektorů stejnojmenných kurzů: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Tatjana Kopřivová. Název napovídá, že stěžejním bodem této knihy je respekt. Ten je zde aplikován na mezilidské vztahy, především mezi rodiči a dětmi.

Podobně jako ve vzdělávání, běžný model výchovy je založen na velmi autoritativním přístupu. Většina rodičů sice usiluje o štěstí, spokojenost a úspěšnost svých dětí, ale používají nevhodných prostředků pro jejich dosažení, které se často míjí účinkem a někdy mají efekt dokonce negativní. Kniha Respektovat a být respektován umožňuje vyměnit mocenský přístup za metodu postrádající agresi. Místo poslušnosti, tedy závislosti na autoritě, nabízí výchovu postavenou na respektu a zodpovědnosti. Motto knihy lze shrnout slovy autorů: „Žádoucím protipólem poslušnosti není neposlušnost ani „dělat si, co chci“. Je to zodpovědnost, která se nepodřizuje druhé osobě (autoritě), ale řídí se správností věcí, zvnitřněnými hodnotami.“ I tento styl výchovy tedy nastavuje hranice chování, činí tak ale odlišnými metodami. Kniha má následující strukturu: Za úvodem následuje kapitola popisující neefektivní způsoby komunikace zahrnující patnáct komunikačních chyb jako např. výčitky, poučování, vyhrožování, shazování, apod. Přičemž hned další část knihy nabízí efektivní komunikační dovednosti. Dále se autoři věnují velmi podstatné věci – trestům, odměnám a jejich negativním dopadům na vývoj osobnosti. Tyto čtyři kapitoly považuji za jádro knihy doplněné zbylými kapitolami, dále prohlubující pochopení propagovaného přístupu. Jedná se např. o popis vnitřní a vnější motivace, základních lidských potřeb, sebeúcty, proaktivní výchovy a kapitoly věnované školství a společnosti.

Stejně jako Mýty ve vzdělávání, i knihu Respektovat a být respektován vnímám velmi kladně. Výhrady mám jen k aplikaci do školního prostředí. Za plně respektující přístup k učení považuji unschooling. Autoři se přiklánějí spíše na stranu Montessori pedagogiky, kterou z pohledu svobody považuji za nedostatečnou. Vyjádřil jsem se k uvedenému tématu již v článku Na půl cesty. Z knihy jsem si tedy odnášel poznatky hlavně do oblasti výchovy, partnerských a pracovních vztahů.

Společně s autory jsem zastánce výměny zaběhnutého modelu rodičovství, jehož nedílnou součástí je povýšené chování ze strany dospělého a manipulace (ať už formou trestu nebo odměny), za přístup založený na oboustranném respektu. V knize je zmíněná metoda velmi podrobně popsána a vděčím jí za schopnost přenést tento přístup do praxe.

Popis jednotlivých kapitol je k nalezení zde.
Se svolením autorů uvádíme úvodní kapitolu z knihy, která původně vyšla zde:

K uskutečnění dobrých záměrů při výchově a vzdělávání potřebujeme i dobré nástroje

Tato knížka vám nabízí možnost uvidět souvislosti mezi tím, co děláme a říkáme dětem v běžných situacích každodenního života, a tím, jaké jednou budou, až dospějí.

Jako rodiče, učitelé a vychovatelé chceme pro děti to nejlepší. Upřímně jim do života přejeme, aby z nich vyrostli šťastní, úspěšní a tvořiví lidé, kteří budou schopni zvládat běžné i náročné situace, budou dobrými partnery a kolegy se smyslem pro zodpovědnost i smyslem pro humor. Jak ale propojit vznešené myšlenky o rozvoji osobnosti dětí a jejich vedení k samostatnosti a zodpovědnosti s tím, co máme říct, když je upozorňujeme na nepořádek v pokoji, pozdní příchod, nevhodné chování nebo zapomenutý úkol?

Mnoho dospělých má za to, že je třeba mít děti především rád a myslet to s nimi dobře. Jsme přesvědčeni, že to nestačí. Ve jménu lásky a dobrých úmyslů se někteří lidé cítí oprávněni používat i takové výchovné prostředky, které se neslučují s respektem a lidskou důstojností – vyhrožování, tresty, zesměšňování, moralizování, „uplácení“ odměnami a další. Často ještě s mylnou představou, že u dětí je to „přece něco jiného“ než u dospělých.

Proto za nezbytnou podmínku úspěšné výchovy považujeme vedle lásky také respekt k dětem. Dospělí si přejí, aby se děti chovaly s respektem k druhým lidem. K tomu je ale nutné, aby samy „na vlastní kůži“ zažily respekt od dospělých. Nestačí, když o vzájemném respektování pouze uslyší nebo jej vidí v chování dospělých mezi sebou.

Respektovat děti znamená vědomě opustit mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělávání. To neznamená, že si pak děti budou dělat, co chtějí. Existují respektující a přitom účinné způsoby, jak zprostředkovávat dětem tolik potřebné hranice chování.Jejich účinnost spočívá v tom, že budují morálku opřenou o zvnitřněné hodnoty, podle nichž budou děti zvažovat své chování i tehdy, když na blízku nebude žádná „kontrola“.

V této knize se snažíme pojmenovat rizika výchovy založené na nerovném, mocenském modelu vztahů mezi dospělými a dětmi a ukázat, jaké zisky plynou zpartnerského přístupu, který je založen na rovnocennosti a respektování důstojnosti. Naše přesvědčení se opírá jak o odborné poznatky (zejména z psychologie), tak o vlastní zkušenosti a zkušenosti asi dvanácti tisíc lidí, kteří prošli našimi kurzy.

Čtenářům, kteří jsou přesvědčeni o hodnotě partnerského přístupu nebo kterým je blízký, nabízíme hlavně nástroje až do úrovně konkrétních dovedností, které jim mohou pomoci v každodenních situacích tento přístup důsledně zachovávat.

Některým lidem stačí, že se děti navenek chovají dobře a dělají to, co se po nich chce. Způsobům, jakými toho dosahují, nevěnují příliš pozornost (přístup „účel světí prostředky“). Nevidí důvod něco měnit, protože se většinou nezamýšlejí nad tím, co všechno se děje „uvnitř dítěte“. Těm nabízíme pohled na skrytá poselství těchto prostředků, na jejich dlouhodobější dopad na sebeúctu dětí a na to, že mohou vést k pouhé poslušnosti namísto vytváření skutečné zodpovědnosti a samostatnosti.

Jsou lidé, kteří bytostně věří, že lidská společnost musí fungovat na principu uplatňování moci. Pro ty nabízíme hlavně argumenty z hlediska toho, jaké jsou celospolečenské dosahy na první pohled tak nevinné poslušnosti a závislosti na autoritě.

Tuto knihu jsme psali s hlubokým přesvědčením o potřebě otevřít témata, o nichž se dočtete na dalších stránkách. Přejeme vám, aby ve vás vzbudila vnitřní motivaci k použití v každodenním životě.

Original article: Respektovat a být respektován – recenze

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Název: Mýty ve vzdělávání

Podtitul: O škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat

Autor: Jana Nováčková

Knihu můžete koupit zde

Publikací zaměřujících se na svobodné učení je velké množství, většina z nich je však v anglickém jazyce. Pro čtenáře preferující češtinu zatím mnoho možností neexistuje. Díky tomu jsou Mýty ve vzdělávání unikátem. Tuto útlou knihu tvoří série článků, které vycházely v Lidových novinách v letech 1998 až 1999 se snahou nabourat některé z mýtů ve školství. Stáří článků naznačuje, že autorka, paní Jana Nováčková, se tématem vzdělávání zabývá již velmi dlouho. Její činnost shrnuje text na zadní části obálky:
„PhDr. Jana Nováčková, CSc., psycholožka, členka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání. Má praxi v poradenské práci, v psychologickém výzkumu a jako lektorka vzdělávacích kurzů pro učitele a veřejnost. Podílela se na mezinárodním projektu Zdravá škola. Je členkou NEMES (Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci školství) a spoluautorka projektu této skupiny Svoboda ve vzdělávání a česká škola. V odborném i populárním tisku publikovala řadu článků, které přibližují veřejnosti myšlenky změny vzdělávání a školy (seriály Základní lidské potřeby a škola a Slovníček pojmů transformace v časopise Rodina a škola, seriál Mýty ve vzdělávání v Lidových novinách). Přeložila knihu Susan Kovalinkové Integrovaná tematická výuka, je spoluautorkou knih Směřování k základní škole zítřka a Respektovat a být respektován a spoluautorka vzdělávacích programů Učitel ve škole 21. století, Cesty k efektivnější výuce, Respektovat a být respektován a Podmínky pro rozvíjení klíčových kompetencí dětí.“

Samotný obsah článků vystihuje podtitul na obálce: „O škodlivosti některých zaběhaných představ o učení, škole a výchově a cestách, jak je překonat.“ Přesně tohoto tématu se autorka drží a v jednotlivých kapitolách nastiňuje závažné nedostatky klasického školství. Kniha se věnuje např. přirozenosti učení, známkování, osnovám a učebnicím, spolupráci dětí a studentů, roli učitele a zahrnutí dětí a studentů do rozhodování.

Titul Mýty ve vzdělávání hodnotím velmi pozitivně a doporučuji ho k přečtení. Nejedná se sice o popis z pohledu unschoolingu, ale s jeho filosofií se kniha dostatečně překrývá a především nováčkům v problematice svobodného vzdělávání nabízí stručný popis toho, na jak špatných základech dnešní většinové pojetí školství stojí.

Original article: Mýty ve vzdělávání – recenze

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

V dnešní době bohužel panuje přesvědčení, že úspěšnému životu předchází úspěchy v povinné školní docházce nejlépe zakončené vysokoškolským titulem. Především na základních školách dochází často k situaci, kdy učitel předpovídá žákovy vyhlídky do budoucna jako beznadějné, přitom odhad je většinou založen pouze na mizerných školních výsledcích. Čtenářům tímto článkem nabízím krátké seznámení s několika světově známými osobnostmi, jejichž úspěch není podložen univerzitním diplomem a často ani řádnou školní docházkou. Jedná se dle mého názoru o dobrou zbraň proti dogmatu, že mezi akademickým a životním úspěchem panuje přímá úměra.

Henry Ford

Henry Ford vyrůstal na rodinné farmě a navštěvoval nedalekou školu, která měla pouze jednu místnost. Rozhodl se nejít na univerzitu a v 16 letech se nechal zaměstnat jako mechanik v Detroitu. Měl velmi úspěšnou kariéru a ve 40 letech založil s dalšími společníky firmu Ford Motor Company, jejíž automobily byly oblíbené do té míry, že pro uspokojení poptávky musela přijít s novým způsobem montáže – pásovou výrobou.

Thomas Alva Edison

Školní docházka tohoto slavného vynálezce skončila zhruba po třech měsících, kdy byl učitelským sborem označen za zmateného. On ani jeho matka se s tímto výrokem nemohli smířit a rozhodli se pro domácí vyučování. To se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí a Thomas se byl schopen nejprve s pomocí matky a poté sám učit novým znalostem a dovednostem. Hnán zvědavostí prováděl nejrůznější pokusy v laboratoři, kterou sám v deseti letech vybudoval ve sklepení domu svých rodičů. Je považován celosvětově za jednoho z nejproduktivnějších a nejvýznamnějších vynálezců s více než tisíci patenty.

Abraham Lincoln

Tento americký prezident nikdy řádně nechodil do školy. Jeho formální výuka probíhala zhruba rok za pomoci několika potulných učitelů; vzdělával se tedy především sám a dokázal to velmi dobře, byl to dychtivý čtenář. V žebříčku nejoblíbenějších prezidentů USA se pravidelně pohybuje na prvních třech místech, často obsazuje nejvyšší příčku.

Bill Gates a Steve Jobs

O úspěchu obou představitelů předních IT firem není třeba mluvit. Jak Bill Gates, tak Steve Jobs nedodělali univerzitu. Gates odešel z Harvardu ve třetím ročníku a dále se věnoval pouze podnikání. Jobs odešel z univerzity už po prvním semestru a poté zhruba rok a půl chodil pouze na přednášky dle vlastní volby. Toto rozhodnutí považuje za jedno z nejlepších ve svém životě a zároveň konstatuje, jak výhodné bylo ze školy oficiálně odejít a mít možnost věnovat se pouze předmětům, jež ho zajímaly.

Quentin Tarantino a Woody Allen

Ani jeden z těchto dvou známých osobností filmu nedosáhly velkého akademického úspěchu. Quentin Tarantino skoncoval se školou ve svých 15 letech a dále navštěvoval lekce herectví, které ho po zhruba dvou letech přestaly bavit. Woody Allen na newyorské univerzitě strávil pouze chvíli a poté se vzdělával sám. Byl považován za nepříliš snaživého studenta – ze školy byl vyhozen. Oba režiséři, respektive scénáristé a herci, jsou držitelé Oscara.

William Shakespeare

Jedná se o jednu z klíčových postav evropského dramatu a přitom nemá patřičné vzdělání. William Shakespeare sice navštěvoval školu od sedmi do čtrnácti let, ale její zaměření bylo především na latinský jazyk. Příliš užitku mu tedy při psaní divadelních her v angličtině pravděpodobně nepřinesla.

John Lennon

John Lennon měl velmi daleko k vzornému studentovi. Jeho školní neposlušnost se projevila již na základní škole a pokračovala i na škole střední, kde se na jeho vysvědčení objevily výrazy jako „Nepochybně na cestě k neúspěchu… beznadějný…“ I přes propadnutí u anglické obdoby maturity byl přijat na uměleckou univerzitu, ze které byl nakonec vyhozen před začátkem posledního ročníku. I přes negativní predikce učitelů se skupina The Beatles, v níž byl John Lennon zakládajícím členem, stala jednou z komerčně nejúspěšnějších skupin v historii populární hudby.

Jsem přesvědčen, že konečné číslo lidí s nálepkou školní odpadlíci je dost vysoké, přičemž jejich zaměření je různorodé – vynálezci, politici, spisovatelé, podnikatelé, herci, režiséři a další. Samozřejmě lze argumentovat ještě větším počtem akademicky a zároveň životně úspěšných lidí. U nich je ale otázka, nakolik jim jedničky na vysvědčení a tituly skutečně pomohly realizovat pozdější kariéru a zda by neudělali lépe, kdyby se plně věnovali svému zájmu. Čímž se dostáváme k velmi podstatné věci. Následující osobnosti totiž spojuje jedna věc: spíše než plnění školních povinností a hromadění diplomů pro ně bylo důležité věnovat se věcem, které pro ně měli hluboký smysl a které sami rozpoznali jako svou vášeň. Důležitou roli v tom sehrála vnitřní motivace, jež zcela přirozeně prohlubovala jejich znalosti a schopnosti. A právě nalézáním talentu a rozvinutím zapálení pro určitou věc se klasické školství nejenže vůbec nezabývá, ale naopak potlačuje.

Original article: Nemít školu nevadí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

V článku Na půl cesty – Waldorf a Montessori jsem se blíže podíval na tyto dva vzdělávací směry a v závěru konstatoval, že waldorfská filosofie je z hlediska přirozeného učení velmi nedostačující a v montessori školách nejsou principy svobody dotaženy do konce. Definoval jsem pomyslnou cestu za svobodou a shledal uvedené pedagogické přístupy někde v půli. Nyní bych rád představil instituce nacházející se dle mého názoru na konci této imaginární cesty.

Lze říct, že unschooling se dělí do dvou větví – neformální a institucionalizované. V obou případech je dětem, potažmo studentům, ponechána rozsáhlá svoboda rozhodování; rozdíl je v tom, zda se pohybují převážně v užším rodinném kruhu nebo v rámci institucí umožňující nerušenou interakci s dalšími studenty. Tento článek se blíže dívá na historii a současnost druhé zmiňované větve a dvou nejznámějších svobodných škol do ní spadajících.

Historie škol a vzdělávacích institucí, ve kterých je studentům umožněno následovat své vlastní zájmy, se datuje k roku 1921. V tomto období vznikla blízko německých Drážďan vůbec první škola fungující na liberálních a demokratických základech. Její studenti mohli libovolně trávit svůj čas a dění ve škole ovlivňovat na schůzkách, kde každý hlas – tedy učitelů i studentů – měl stejnou váhu. Zakladatelem byl Alexander Sutherland Neill, skotský progresivní pedagog a obhájce svobody dětí ve výchově a učení. Neill byl záhy se směřováním školy nespokojen, jelikož se do jejího vedení dostali idealisté nesdílející filosofii prostou jakéhokoliv donucování. Z uvedeného důvodu se přemístil do rakouského města Sonntagberg, které byl zanedlouho poté nucen opustit kvůli nepřátelskému přístupu místních obyvatel. Odešel do Anglie, kde v roce 1923 zakládá školu v domě Summerhill, jehož název byl zároveň použit pro celou instituci. Neill se svými studenty z tohoto místa v roce 1927 odešel do města Leiston, kde Summerhill dodnes funguje na základě původní myšlenky a jejíž ředitelkou je Neillova dcera Zoë. V dnešní době tuto internátní školu navštěvuje přibližně 95 studentů ve věkovém rozmezí 5 až 18 let. Nebude jistě náhoda, že se jedná o úředníky nejvíce kontrolovanou vzdělávací instituci ve Velké Británii. Nepřátelský vztah s britskou vládou vyvrcholil v roce 2000, kdy se škola musela dokonce soudně bránit proti navrhovanému uzavření. Spor byl vyřešen dohodou a soud uznal svobodomyslnou filosofii Summerhillu. Od této doby docházejí inspekce k výrazně pozitivnějším závěrům.

Dalším významným místem zastávajícím filosofii unschoolingu je americká Sudbury Valley School ve státě Massachusetts, jež byla založena v roce 1968 a nyní ji navštěvuje 140 až 210 studentů od věku čtyř let. Její internetové stránky uvádějí existenci 39 škol fungujících dle Sudbury modelu, z nichž 23 je na území USA. Definice demokratických škol není jasně vymezena, a pokud ji rozšíříme o různé komunity, vzdělávací centra a školy, ve kterých nemusí panovat úplná autonomie, ale stále se jedná o studenty řízené prostředí, dostaneme se dle zdroje educationrevolution.org na počet 241 institucí. Nejvíce jich je opět v USA a to 97. Smutné je, že ani na jednom seznamu nefiguruje byť jen jediné zařízení nacházející se v České republice. Jedním z důvodů může být striktní školský zákon, jehož výklad prakticky znemožňuje výuku založenou na zcela svobodných principech.

Zmíněné školy a vzdělávací instituce nevnucují předem stanovené osnovy a respektují individualitu každého studenta. Na rozdíl od běžných školních systémů v nich student může být sám sebou; nikdo mu předem nevybírá, kdy, s kým, jak a čemu se má věnovat. Navíc zde neexistuje autorita, která by měla „patent na pravdu.“ Veškerá rozhodnutí se řeší stylem demokraticky řízených schůzek, kde každý, nehledě na svůj věk a postavení ve škole, může vyjádřit svůj názor a kde každý hlas má stejnou váhu. Případné prohřešky a spory se řeší stylem soudní komise. Dle mého názoru se jedná o nejlepší možné prostředí pro učení se novým dovednostem a znalostem. Podrobnou argumentaci, proč tomu tak je, naleznete v seriálu od Petera Graye Svoboda učení či v dalších článcích na těchto stránkách.

Original article: Na konci cesty – svobodné školy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.