Den první: Když si děti tvoří pravidla samy, více je dodržují

Mám za sebou první den; a je naprostá nádhera žít v praxi to, o čem tak rád teoretizuji. Už samotný fakt, že o mém přijetí nerozhoduje jen ředitelka, ale všichni tady (především studenti, jichž se to týká nejvíc), mě nesmírně těší – ať už rozhodnou jakkoliv. Podobně jako děti zde nemají žádné „zadání“, ani uchazeči o práci nikdo neřekl, co má dělat – prostě přijeď a buď tu s námi.

Čekal jsem dobrou a uvolněnou atmosféru, svobodné děti, inspirující a podnětné prostředí i vlídné dospěláky; realita však výrazně předčila veškerá má očekávání. Ty děti jsou tak autentické, mírné, vlídné a samy sebou…

Když končila hodina matematiky, na kterou jsem se s dovolením studentů i vyučující přišel podívat, učitelka říkala asi devítileté holčičce, že nějaký příklad mohou nechat na další hodinu; ta ji poprosila, aby ho vyřešily ještě dnes. Jiné dívce zavolal do hodiny táta, takže musela odejít; byla z toho dost nešťastná. Po hodině angličtiny jsem se od učitelky dozvěděl něco, co mě samotného překvapilo; některé děti se prý dokáží se svými traumaty lépe svěřovat v angličtině. Dotyčná pro pár z nich udělala extra hodiny přímo s tímto cílem.

Škola se zavírá kolem půl páté; když se ten čas blížil, zaslechl jsem tu větu ve smyslu: „Heč, dneska tady můžu zůstat dýl!“ Kdy něco takového zaslechnete v klasické škole? Za mě se spíš spolužáci posmívali poškolákům. Pro jednoho ze studentů sem přišel kamarád. Po cestě ze školy (mimo budovu, ale ještě na pozemku školy) vytáhl cigaretu. Reakce žáka školy „Vole, tady se nekouří, až venku,“ mě fakt překvapila. Umíte si tohle někdo představit v „normální“ škole? Já moc ne.

Vlastně je tady hodně pravidel; řekl bych, že víc než v klasických školách. Jsou to však pravidla (pro mě subjektivně) smysluplná, ale hlavně vytvořená samotnými dětmi; k těm pak chovají naprosto přirozený respekt, jelikož byly u jejich zrodu. Na přednáškách často říkám, že nechci „učit děti poslouchat“; a myslím tím, že nechci nikoho učit poslouchat vynucenou autoritu. Ale „učit děti poslouchat“ pravidla, která sama vytvářejí? To je něco jiného; a navíc to jde do nějaké míry samo.

Den druhý: Láskyplné „neser“ může být vyznáním respektu

Můj druhý den v Ježkovi bez klece se konal sněm, kterého jsem se s dovolením všech zúčastnil. Na sněmu se řeší chod školy, vymýšlejí projekty, vytvářejí, mění a ruší pravidla, případně řeší problémy. Ten proces je nesmírně zajímavý. Ve velké místnosti se sejdou studenti i učitelé (účast je dobrovolná, někdy jich přijde pár, jindy skoro všichni, podle toho, co má kdo na srdci), rozkydnou se tam na žíněnky, okna, nábytek, zem, jak je komu libo; všichni mají rovnocenné postavení, práva dětí i dospělých jsou totožná, jejich hlasy mají stejnou váhu. Ředitelka Gabriela sebou třískla na žíněnku mezi několik studentek; jednu z nich pak začala trochu prudit, na což jí dotyčná pobaveně, přátelsky a rozverně řekla: „Gábo, neser!“ Pak se tomu se ředitelka školy spolu s třináctiletou žákyní zasmály.

Vzpomněl jsem si, co nám na pedagogickém minimu říkali o autoritě učitele; jak je náročné si ji vybudovat, lehké ztratit a jakou chybou je si se studenty tykat. Taky mě napadlo, jak by průměrná ředitelka reagovala na takové „neser“? Takové „neser“ by hlavně v průměrné škole vůbec ani nemohlo padnout; když už by totiž zaznělo, bylo by konfliktní a nepřátelské. A následoval by odpovídající konflikt i postih. Tohle bylo láskyplné; nejednalo se o snahu rebelovat či bojovat.

A víte co? Snad každý z učitelů tady má u studentů na první pohled velkou „autoritu“; i přesto, že si všichni tykají. Ale spíš než slovo „autorita“ bych asi používal „respekt“; učitelé jsou rovnocennou součástí kolektivu se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Ve většině škol jsou učitelé vůči dětem v nadřízené roli; sice by rádi měli svou autoritu, ale zjistili, že na první pohled podobného výsledku lze dosáhnout i vládou strachu. Co na tom, že se jedná o něco diametrálně odlišného (až skoro opak)?

Přitom je propastný rozdíl mezi tím, když dítě ve vzdělávacím procesu spolupracuje dobrovolně, protože chce, a tím, když dělá, co je mu řečeno, protože se bojí to neudělat. Je to asi jako když žena zůstává s mužem z lásky, nebo ze strachu. Můžeme se pořád znovu a znovu divit, proč je ve společnosti tolik násilnických a manipulativních vztahů; dokud však budeme děti v takových vychovávat ve zranitelném věku, spousta z nich se prostě nikdy nenaučí žít ve vztazích rovnocenných.

Vztahy (k druhým i k sobě) jsou tu velkým tématem. V hodině „holčičí přírodopis“ se například setkáme s tím, že studentky píší, co se jim líbí a nelíbí na svém těle, případně co se jim líbí na tělech ostatních. Víte, co mě zaujalo? Že většina pubertálních dívek nevěděla, co napsat do kolonky, co se jim na sobě nelíbí; to mi připadá jako z jiného světa.

A co bych tu vlastně měl učit já? Záleží, o co budou mít děti zájem. Nabídnu jim anarchokapitalismus, debatování, seberozvoj, logiku, programování a matematiku. Vyhlásím nějaké lekce a uvidím, o které z nich bude mít kolik lidí jaký zájem.

Den třetí: Dračí doupě do výuky, ne jenom pro záškoláky

Na třetí den přijímacího řízení jsem pro děcka připravil debatu. Nikdo to po mně nechtěl, sebeřízeně tu neprobíhá jen vzdělávání, ale i přijímací řízení; mohu dělat, co sám uznám za vhodné. Zkusím mezi studenty vyvolat diskusi o motivacích pracovníků České školní inspekce, kteří v následujícím týdnu mají do školy dorazit. V souvislosti s tím tu totiž vyvstávají problémy, které by člověka z běžných škol asi nikdy nenapadly – například to, že inspektoři budou smět kdykoli vstupovat do učeben bez dovolení dětí, což se zde považuje za nepatřičné narušování soukromí. Většina studentů si o nich proto nemyslí nic dobrého. Ve zmíněné debatě půjde o takové spojení anarchokapitalismu, seberozvoje a učení se diskusním dovednostem; nebo o cokoliv, oč budou mít děti zájem. Pro mě to představuje docela výzvu; rád bych nasměroval debatu tak, aby to nebylo jen plytké nadávání na inspektory, ale abychom společně zkusili porozumět jejich motivacím – a zároveň bych rád zasahoval co nejméně.

Líbí se mi, že tu máme volný trh myšlenek v praxi, soutěžíme s ostatními učiteli o pozornost dětí – zmíněnou lekci si snažím naplánovat tak, abych měl v rozvrhu co nejmenší konkurenci; asi jako když jsem plánoval konferenci, aby se nekryla s jinými akcemi.

Na klasické škole musejí studenti chodit do hodin; a když nechodí, je na to pohlíženo jako na jejich chybu. Tady musí být učitel zajímavější než ostatní (nemluvě o počítačích, tabletech, hrách, tělocvičně…); a když není, měl by něco změnit. Kde musejí studenti navštěvovat vyučování, tam má učitel publikum bez ohledu na to, zda je umí zaujmout; a žádnou rozumnou zpětnou vazbu, co by za něco stála (i kdyby ji chtěl). Tady je zpětná vazba celkem nepřehlédnutelná.

Během tohoto přijímacího řízení jsem si po letech zahrál Dračí doupě; tomu jsem na gymplu věnoval tisíce hodin (často místo školních povinností). Myslím, že jsem tak rozvíjel svou kreativitu, fantazii, logiku i smysl pro odpovědnost lépe, než kdybych dělal, co se po mně chtělo. Zatímco jsme v Ježku bez klece hráli, napadlo mě, že bych tuto hru mohl využít k další výuce a skrze ni učit nejen logiku, ale také společenské vědy, ukázat dětem interaktivní model svobodné bezstátní společnosti, případně bychom se mohli dostat i k nějakému seberozvoji. A nejlepší na tom je, že tam s tím nikdo nemá sebemenší problém; není třeba to před nikým složitě obhajovat ani vysvětlovat. Měl jsem víc různých nápadů, jak učit; na každý mi Gabriela vždy jen řekla: „Jo, jasně!“

A závěr? 

Od září nastupuji jako učitel na gymnáziu, které otevírá Ježek bez klece. Byl jsem dětmi i dospělými přijat jednomyslně. Mám z toho obrovskou radost; a moc se těším. Snad budou mé lekce pro studenty dost zajímavé; konkurence je tam tvrdá.

Chci pracovat tam, kde učím jen ty, jejichž pozornost si umím získat; nechci být vůči studentům v nadřazené roli ani jim rozkazovat. Učení (se) je pro mě milovaný a intimní proces; rád se mu věnuji za podmínek oboustranné dobrovolnosti a respektu.

Original article: Učitel se musí sakra snažit, aby mu žáci přišli do hodiny. Zkušenosti z třídenního výběrového řízení do svobodné školy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

rád bych Ti předal něco, co považuji za důležité; pokusím se to udělat tak nejlépe, jak dovedu, avšak musím začít trochu zeširoka…

Má kamarádka mi jednou vyprávěla o workshopu, na kterém se účastníci mimo jiné snažili popsat své životní poslání na tomto světě jednou větou či slovem. Nikdy předtím mě nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet; přesto však ve chvíli, kdy to zmínila, mnou okamžitě velice silně zarezonovala jasná odpověď: „Mým posláním je poznávat, vědět.“ Ani s odstupem času jsem stále nepřišel na nic výstižnějšího. Poznávání je to, co mi v životě přináší největší uspokojení; vědění pak to, čím jsem nejčastěji prospěšný druhým.

Domnívám se, že naprosto zásadním předpokladem pro zkoumání – sebe sama i světa kolem – je svoboda. Svoboda myšlení – možnost ve svých myšlenkách zajít kamkoliv, kam je potřeba; svoboda slova – možnost projevit svůj názor, ať už jakýkoliv; svoboda dialogu – možnost nechat ostatní reagovat a učit se od nich. Tyto svobody však tvoří jen špičku pomyslného ledovce; skrývá se pod nimi celá řada dalších esenciálních svobod, bez kterých je náš potenciál smysluplně učit se a poznávat značně ochuzen. Jde například o svobodu volně nakládat se svým tělem – i kdyby to mělo být nebezpečné, protože při získávání některých vědomostí je třeba podstupovat určitá rizika; jedná se také o svobodu pohybu – ne všechno vědění je na dosah ruky; ani svoboda materiální není pro zkoumání irelevantní – ne vše se nachází v našem vnitřním světě, spousta poznání leží vně; a nepřeberné množství dalších důležitých svobod zůstalo nevyjmenováno.

Snad i proto je svoboda mou celoživotní vášní. Svobodu nalézám v čisté mysli; v dokonale perfektním světě matematiky a logiky; v dechberoucím a uchvacujícím světě hudby; vysoko ve vzduchu, kde už i lidé mohou plachtit díky poznání zákonů fyziky; ale také v lásce, odpuštění, v učení se z vlastních omylů, v meditaci i modlitbě k Bohu v pokoře, vděčnosti a údivu nad tím, v jak dokonalém světě žijeme. Pocity absolutní harmonie a splynutí s ním pak zažívám, když mohu tvořit – psát texty, skládat hudbu, vymýšlet nové přístupy k věcem či pracovat na sobě a tvořit nové lepší verze sebe samého; učení skrze tvorbu je mé oblíbené, často při něm zažívám pocity ryzí čistoty.

Jako malý jsem předpokládal, že takový vztah ke svobodě má nejspíš každý – jednak o ní lidé často mluví, ale také jsem si ani neuměl představit, že by ji někdo mohl vnímat jinak. V průběhu života jsem si uvědomil svůj omyl, když jsem pozoroval reakce lidí na omezování svobod, které nemají v úmyslu využívat – tedy když ztrácejí svobodu dělat něco, o co nemají zájem, či to dokonce aktivně nechtějí. Ztráta takových svobod pro ně většinou až tolik neznamená; a často jsou ochotni se jich dokonce vzdát výměnou za něco (třeba příslib bezpečí). Něco takového je pro mě jen těžko představitelné; patřím k menšině lidí, kteří bytostně vnímají každé omezení svobody jako takové – i když svobodu v dané oblasti nepotřebují k ničemu využívat.

Co to v praxi znamená? Je toho spousta. Ačkoliv se vždy poutám v autě a opak považuji za nerozumný, cítím jako omezení své svobody povinnost tak činit. Nemám rád alkohol a nehodlám žádný vyrábět; přesto mi vadí, že bez úředního povolení nesmím. Nemám rád ani kouření marihuany; přesto se cítím omezen regulacemi konopí. Z přesvědčení nechci opustit tento svět svévolně dřív, než si mě Pán zavolá – a tohle mi vlastně do jisté míry usnadňuje eutanazii zakazující legislativa – kterou vnímám jako velice krutý zásah do jedné z nejintimnějších a nejzákladnějších svobod člověka. Komunismus i nacismus považuji za obrovské omyly lidstva, totalitarismus se mi z duše protiví; přesto však toužím žít ve světě, kde bych měl možnost se k takovým věcem otevřeně přihlásit, pokud bych se tak rozhodl.

Jako malému jsi mi vyprávěla, jaké to bylo žít v režimu, kde jste neměli svobodu slova; velice dobře jsem si to zapamatoval. Když jsem o řadu let později seznal, že svobodu projevu stále nemáme – třeba pro zákaz hajlování – a konfrontoval Tě s tím, odvětilas, že to tak má být; a že měli zakázat ještě komunisty. Bylo to pro mě šokující (a má pubertální reakce nevhodná); a i když dnes už Tvůj postoj akceptuji, zatím jej nejsem schopen plně pochopit. Svobodu projevu vnímám jako jedno ze základních práv každého jedince; a tím myslím i toho nejposlednějšího nacisty. Proč i jeho? Protože pokud rozhodneme o tom, že dotyčný musí žít bez toho, aby se mohl svobodně vyjádřit, provedeme mu přesně to, co komunisté provedli Tobě a dalším. A především proto, že když požehnáme tomu, aby nějací lidé mohli rozhodovat, zda druhým vezmou některou z jejich esenciálních svobod jen proto, že mají výrazně odlišné názory (ať už si o nich myslíme cokoliv), si už nikdy nemůžeme být jisti, zda se náhodou na seznamu „zakázaných“ názorů neocitnou i ty naše, kterým věříme a podle kterých žijeme (což ostatně nejspíše platí i pro ty nacisty).

Totalitarismus se mi bytostně příčí – nikdy bych se k takovému hnutí dobrovolně nehlásil; přesto však se pro mě svět, ve kterém mohu veřejně hajlovat, doopravdy výrazně odlišuje od světa, kde je mi tato svoboda odpírána. Chci mít možnost se tak projevit; a v souladu se svým vnitřním přesvědčením se dobrovolně rozhodnout ji nevyužít – bez nátlaku zvenčí. Tento můj postoj bývá občas nazýván „lpěním na jakési abstraktní svobodě“; avšak takové označení je pro mě matoucí. Neznám žádné „abstraktní svobody“; znám jen svobodu, kterou buď mám, nebo nemám. A to zcela bez ohledu na to, zda mám v úmyslu ji nějak využívat.

Muselo být těžké mít mě za dítě. Často jsem se choval nesnesitelně; býval jsem tvrdý, bezohledný, neústupný a ke své sestře zbytečně krutý. Vytvářel jsem si od Vás odstup; nebyl jsem ani na pohřbu Tvé matky. Spoustu věcí bych s tím, co teď vím, udělal jinak; a je mi líto, že jsem tehdy nevěděl. Minulost nezměním; tak se učím a pracuji na sobě, abych neopakoval ty stejné chyby, za které jsem nakonec vděčný minimálně v tom smyslu, že jsem se díky nim mohl někam posunout a stát se lepším člověkem. Tento dopis píši mimo jiné i proto, abych se Ti pokusil předat jeden pro mě významný motiv, který spatřuji v pozadí celé řady svých selhání. Nesnažím se je tímto omlouvat; ani netvrdím, že by to byla jejich jediná příčina. Subjektivně to však vnímám jako cosi dosti podstatného.

Pamatuješ, jak mi to ve skautu šlo s malými dětmi, když jsem vedl družinu? Myslím, že to souvislo s tím, co jsem už tehdy silně cítil a vnímal, byť jsem to nebyl schopen popsat jako dnes. Před pár odstavci jsem se zabýval svobodou každého člověka – včetně toho nejposlednějšího nacisty; a podobně vnímám i svobody dětí. Dnes to na sobě pozoruji víc než dřív, ale už tehdy to bylo patrné; vnímal jsem (a stále silněji vnímám) ta mladší děcka jako sobě rovná ve smyslu určitých esenciálních svobod, které jsem jim nechtěl a nechci upírat ani v situacích, kdy jsem přesvědčen, že mám pravdu a ony se mýlí.

Dojdu-li k závěru, že se někdo mýlí, snažím se dotyčnému jeho chybu ukázat, vysvětlit (v důsledku své povahy často příliš tvrdě, byť na tom už hezkých pár let pracuji a bude to ještě práce na celý život); necítím se však oprávněn nikoho nutit ke změně postoje či po něm silou vyžadovat jedinání v rozporu s jeho přesvědčením. Bez ohledu na to, zda jde o dítě či dospělého. Vycházím z toho, že jestli doopravdy „vím lépe“ (třeba proto, že jsem zkušenější), měl bych být také schopen dotyčného přesvědčit a vysvětlit mu, proč by měl svůj postoj změnit. Selhávám-li v tom, vede mě to k zamyšlení, zda doopravdy „vím lépe“, nebo jen hodnotím ze svého pohledu věci jinak než dotyčný. A i kdybych měl pravdu a dotyčný se pletl, nechci mu brát možnost dojít si sám k něčemu, co se mi může jevit zřejmým či banálním, ale jemu by ta cesta k poznání v budoucím životě mohla pomoci víc, než kdybych mu svou pravdu vnutil.

Dnes si uvědomuji, že můj postoj je spíše ojedinělý a většina lidí ho vnímá (zejména ve vztahu k dětem) jako více či méně škodlivý; já jej však považuji za správný – a tehdy jsem ani jiný neznal. Bylo pro mě těžko uchopitelné, proč jsi vyžadovala, abych projevoval úctu lidem a věcem, ke kterým jsem žádnou necítil; nedávalo mi smysl, proč mě nutíš se omlouvat a říkat slova, která šla proti tomu, co jsem si v danou chvíli myslel; nechápal jsem, proč bych měl ctít tradice, které jsi považovala za správné, ale já jsem jim nerozuměl (a nesouzněl s nimi); a už vůbec mi nebylo jasné, proč jsi s takovou hrdostí mluvila o tom, že mě vzděláváš proti mé vůli. Dnes snad lépe rozumím Tvým motivacím – dělalas to, cos pro mě považovala za nejlepší; a děkuji Ti za to.

Během svého dětství jsem pociťoval víceméně konstantní nesvobodu. Doufám, že je v kontextu tohoto dopisu zjevné, že to nemíním jako výčitku – samozřejmě si uvědomuji, že obdobnou (či ještě větší) míru nesvobody bych zažíval coby dítě i v drtivé většině jiných rodin; mé subjektivní vnímání toho stavu vypovídá především o mně samotném. Hypotetická rodina, jež by vyhovovala mému pojetí svobody, by musela vypadat asi jako ta z knížky, o které jsi mi kdysi vyprávěla – byla o matce, jež nechávala své děti dělat věci po svém, aby si samy došly k tomu, co potřebují. Sice nevím, co to bylo za knížku, ale z toho, co si pamatuji z Tvého vyprávění, bude nejspíš na podobné motivy, kterými se zabývá Svoboda učení (iniciativa, které jsem již několik let členem; jestli chceš, můžeš se podívat na SvobodaUceni.cz).

Jako malému mi nešlo do hlavy – a vlastně doposud nejde – proč je pro většinu lidí v pořádku, když dospělý například zesměšňuje hodnoty dítěte, přijdou-li mu směšné, zatímco když se dítě pokusí (ze stejného důvodu) zesměšnit hodnoty dospělého, bývá to označováno za drzost a dítě je silou donuceno k (typicky neupřímnému) pokání. Vzpomínám si na jeden náš spor ohledně dušiček: Chtělas po mně, abych se účastnil rituálů, v nichž jsem nespatřoval smysl; a když jsi mě o jejich smyslu nedokázala přesvědčit, donutilas mě. Nemám Ti to za zlé, sama jsi už tehdy řekla, že to děláš pro mé dobro (a já Ti tu motivaci dnes už věřím). Tato a další podobné příhody však neměly za následek, že bych Tvé hodnoty „přijal proti své vůli“ – naopak jsem je ze všech sil odmítl, čímž jsem se na nějakou dobu ocitl v opačném extrému, ve kterém jsem pak udělal některá rozhodnutí výrazně jinak než bych udělal dnes (třeba bych se zúčastnil babiččina pohřbu). Zdůrazňuji, že Tě za svá rozhodnutí nijak neviním; nesu za ně plnou odpovědnost. Nevnímám to ani jako žádné příkoří vůči sobě; jen vysvětluji, jaké to mělo nezamýšlené následky.

Tím příkladem se snažím ilustrovat své byotstné přesvědčení, že když nutíme lidi (tedy i děti) k přehodnocení postojů silou, nejspíše se to nepodaří; a pokud ano, pak se obávám, že cena je příliš vysoká – učíme tím dotyčného hrbit se, automaticky přijímat cizí názory a podrobovat se tomu, kdo má větší sílu… a postupně ztrácet sebe sama. V každém jednotlivém případě si můžeme (často i oprávněně) myslet, že to dotyčný potřeboval, takže bylo třeba ho k našemu postoji dovést „po dobrém nebo po zlém“; a on nám pak může třeba i dát za pravdu, což nás v tom postupu ještě utvrdí. Skrytou daní za to všechno je bohužel jednak ztráta kousku vlastní integrity, sebedůvěry, zodpovědnosti za svůj život, a navíc člověk přijímá za normu jednání, kdy ke změně stanoviska nedochází dialogem, nýbrž silou. Já osobně v takových situacích jako malý typicky vzdoroval, ale pro řadu citlivějších dětí s vyšší sociální inteligencí a lepší schopností empatie to může být mnohem náročnější.

Z analogických důvodů už roky kritizuji i státní opatření a legislativu, skrze kterou se politici snaží chránit občany před důsledky jejich špatných rozhodnutí (půjčky na nevýhodný úrok, úpravy vztahů zaměstnanců a zaměstnavatelů, ochrana spotřebitele, regulace zbraní či drog a podobně). Domnívám se, že když člověka silou donutíme chovat se tak, jak považujeme za správné, jednak to často vůbec nemusí být správné pro něj, ale i tehdy, kdy to pro něj vhodné je, bereme mu možnost dojít v životě nějakého poznání; především však nastavujeme určitou společenskou normu, dle které lidé nejsou zodpovědní za své životy a jejíž přijetí je činí méně suverénními a sebevědomými.

Jsem skálopevně přesvědčen, že svoboda je nezbytně nutná k poznávání vnějšího i vnitřního světa každého člověka, k osobnímu růstu, sebepoznání a sebeurčení. Tuto svobodu bychom neměli nikomu upírat jen za to, kdo je, případně jaké má názory; ať už jde o komunistu, nacistu, hlupáka či… dítě.

Závěrem bych Ti rád poděkoval za vše, cos pro mě za ta léta udělala. Jsem spokojený, doopravdy šťastný, mám přesně takový život, jaký chci – zcela mě naplňuje; a za to vděčím mimo jiné i Tobě. Děkuji Ti za to, jak jsi mě vychovávala; i díky tomu jsem se stal člověkem, kterým jsem dnes. Vyrůstal jsem v takových podmínkách, jaké jsem potřeboval pro svůj osobní růst až k bodu, ve kterém se nyní nacházím (a jsem za to neskutečně moc rád); navzdory tomu, že mi tehdy chyběla větší svoboda (což jsem nedokázal vyjádřit těmito slovy), věřím, že jsem to potřeboval prožít a poznat, neboť o to víc teď dokážu ocenit její hodnotu.

Měj se krásně a užívej si života,
Urza

Original article: Milá maminko

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Strach z následků má především tu výhodu, že není tak těžké ho vyvolat; prostě stačí lidi trestat, když udělají něco špatného, což strach přirozeně vytvoří. Motivace být dobrým člověkem je něco, k čemu si každý musí dojít sám; okolí ho může samozřejmě stimulovat a inspirovat, ale dobrý pocit z vlastní užitečnosti a lásku k sobě si každý musí najít v sobě (byť pomoc druhých v tom může sehrát zásadní roli).

Hlavní nevýhoda strachu z trestu pak samozřejmě spočívá v tom, že když je někdo přesvědčen, že může jednat špatně a něco tím získat bez toho, aby byl přistižen, nemá důvod to neudělat. Existuje široce rozšířené přesvědčení, že tento problém dobře řeší pocit viny; externí trest je nahrazen trestem interním, sami před sebou neutečeme, takže hlídače a trestače dělá každý sám sobě. Protože motivace nejednat zle v tomto případě pochází zevnitř, spousta lidí si ji plete s tou druhou cestou, tedy s tím, když někdo chce být dobrým člověkem, protože z toho čerpá své vnitřní štěstí a sílu; tento závěr je dle mého názoru fatálně mylný.

Na první pohled to může vypadat stejně: Člověk mohl udělat něco zlého, aniž by byl přistižen, ale neudělal to. Tohle je přece důsledkem toho, když jednáme správně, protože nás to naplňuje, ne? A když stejného jednání dosáhneme i skrze pocit viny, tak proč ne? Krátkodobě se to asi liší jen v tom, že jednou má člověk dobrý pocit, podruhé se vyhne špatnému. Jenže dlouhodobě… lidé chybují. A vždy budou. Tohle přece všichni víme!

Co se stane, když někdo pochybí? Pro člověka, který se snaží jednat správně, protože z toho čerpá vnitřní štěstí, je takové pochybení především cenná zkušenost; já osobně jsem se naučil z chyb radovat, protože když je odhalím, vím, že jejich analýza mi umožní poučit se a být lepším člověkem (to samozřejmě neznamená, že mě důsledky chyb nemohou zarmoutit; ale vždy vím, že jsem se někam posunul a zlepšil, což mi přináší radost). Tohle v kombinaci s aktivním uvědoměním, že minulost stejně nezměním, ale budoucnost měnit mohu, znamená, že nepotřebuji trest (ani sám od sebe); potřebuji jen vědět, co příště udělat lépe. Nic víc.

Oproti tomu člověk, jehož hlavní motivací je vina, při pochybení (kterému se stejně nikdo nevyhne) začne trpět; dokonce bude trpět i jen při pouhé vzpomínce na něj! Utrpení jej bude sžírat a komplikovat mu učení z chyb. Ten, kdo dokáže mít z chyby radost, se ji rozhodně nebrání přijmout, ba naopak. Ten, pro koho chyba znamená bolest, se ji bude sám před sebou snažit zakrýt (třeba odváděním pozornosti – byť jen své vlastní – na chyby ostatních). Navíc i následná analýza té chyby pro něj bude bolestivá, takže se pokusí tím procesem netrávit moc času. Když pak takový člověk udělá víc chyb za sebou, případně má těžší období v životě, nemá už sílu své chyby pořádně zkoumat, moc ho neposouvají kupředu a spíše před nimi zavírá oči, upadá do spirály neustálé bolesti, ze které nevidí cestu ven.

Nemluvě o tom, že koho motivuje vnitřní štěstí, láska k sobě i druhým a dobrý pocit z vlastního správného jednání, působí na ostatní lépe, ti jsou k němu milejší, takže pokušení chybovat klesá. Oproti tomu člověk plný viny má pocit, že na něj všichni útočí – už jen tím, že v něm vyvolávají vzpomínky zatížené vinou; dotyčný samozřejmě ubližuje sám sobě, ale je pro něj přijatelněší věřit, že jeho bolest způsobují svým chováním ostatní, protože kdyby si připustil skutečnost, znamenalo by to ještě více vinou způsobené bolesti.

V dlouhodobém časovém horizontu pak člověk plný bolesti a viny působí další bolest svému okolí (což se mu vrací v podobě další viny a větší bolesti); zatímco ten, kdo jedná správně proto, že z toho čerpá štěstí, dává lidem okolo to, co má v sobě, tedy právě radost (což se i jemu opět vrací v podobě dalšího štěstí).

Řešením, jak rozetnout tento začarovaný kruh, je dle mého názoru úplně odmítnutí pocitů viny. Vina je sice nějaký mechanismus, díky kterému někdy nejednáme špatně, ale má-li člověk lepší způsoby, jsem přesvědčen, že nás jen brzdí a měli bychom se jí úplně zbavit; zcela (vnitřně v sobě) odmítnout princip, že když udělám něco špatně, měl bych být potrestán. Neměl. A vůbec nejde o to, zda si to „zasloužím“; to je zcela irelevantní. Neměl bych být potrestán (ani sám sebou) proto, že to není k ničemu dobré. Nepomůže to mně, nepomůže to ostatním, nepomůže to nikomu. Naopak bych se měl prostě jen poučit a pokusit se následky svých chyb napravit; pak budu šťastný, silný a schopný přijmout své další chyby a využít je k tomu, abych byl lepší pro sebe i pro okolí.

Když i tak někdy vinu přeci jen cítit začneme, řešením je odpuštění sobě samému. Rozhodně ne odpuštění „za odměnu“ (jakože až to napravím, tak si odpustím – během napravování právě potřebuji necítit vinu, protože s tou jsem daleko horším člověkem, řídí mě bolest, takže zvyšuji šanci, že místo nápravy způsobím více škod); ani odpuštění „protože si to zasloužím“ (to je nemusí fungovat každému; a u někoho to nemusí být upřímné). Měl bych si odpustit a zbavit se viny prostě proto, že tak budu lepším člověkem, což pomůže i těm, které jsem třeba poškodil; jako sebevědomý člověk bez zbytečné bolesti jsem nejen hůře manipulovatelný, ale také daleko méně zraňující své okolí.

A proč to sem celé píši? Inu, když trestáme děti, vytváříme v nich pocit, že když něco udělají špatně, mají být potrestány. Vytvoříme-li jej dostatečně silný, začnou se pak trestat samy ve své hlavě skrze vinu. Rozhodně je to celkem snadný způsob řešení některých problémů, ale je otázkou, jaké následky zanechá dlouhodobě. Myslím, že než někoho potrestáme, je dobré se zamyslet, zda to vůbec něčemu prospěje a zda by nebylo lepší, aby cílem nebyl trest pro trest, ale spíše náprava způsobených škod. To někdy může splývat, protože nápravit škody lze často činností, která třeba není příjemná; pokud je však cílem jen to, aby zlobivé dítě trpělo a už to příště neudělalo (nikoliv aby napravilo škody), dejme pozor, aby pak asociace „jednal jsem špatně – musím trpět“ nezpůsobila nechtěné fatální následky.

Original article: Vina a trest

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Událostí samotnou však bohužel hrůza nekončí, spíše začíná. Mezi diváky se bohužel objevil „uvědomělý“ práskač; a ještě daleko horší je, že jeho volání bylo vyslyšeno – policie otce obvinila z dvou trestných činů: „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ a „ohrožování výchovy dítěte“, takže mu hrozí až tři roky vězení. K celé kauze jsem se v krátkosti vyjádřil ve Stokách (a nebral si servítky), avšak domnívám se, že zasluhuje podrobnější rozbor, neboť hrůzostrašně demonstruje, jak přicházíme o svobodu; v článku se pokusím některé aspekty toho, co se stalo, zachytit v širších souvislostech.

Na samém začátku své úvahy si neodpustím jednu otázku: Kdyby se stát nesnažil násilně integrovat různé menšiny a uprchlíky, existovalo by tolik lidí, kteří by se proti nim tak ostře vymezovali? Odpověď je, myslím, celkem nasnadě; přičemž netvrdím, že by na samotné integraci jako takové bylo cokoliv špatného, kdyby probíhala svobodně, přirozeně, na volném trhu a bez státních tlaků – každý by se staral sám o sebe, neměl „nárok“ být někde „přijímán“, nikdo by na to nečerpal žádné granty a nebyl nucen to jakkoliv podporovat, ale na druhou stranu by se ani dobrovolnosti meze nekladly, takže kdo by sám chtěl, mohl by komukoli pomoci, případně se kamkoliv začlenit, je-li tam o něj zájem (a vše by probíhalo dle principu „na svém a za své“). Migrace a integrace tedy ano, avšak pro všechny zúčastněné jednotlivce vzájemně (!) dobrovolná (tedy na jedné straně žádné zavírání hranic, ale na straně druhé žádné státní sociální dávky a pozitivní diskriminace). Co myslíte, vzbuzovaly by i v takovém světě ony menšiny tak silný odpor?

To, že někdo výše zmíněným způsobem vychovává své dítě (a ještě to zveřejňuje na Internetu), je sice smutné, nicméně odehrává se to u něj doma za více méně zavřenými dveřmi a když se tomu chci vyhnout, prostě budu své děti vychovávat jinak. Daleko větší problém je však onen zákon o „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“; tohle už není ničí soukromá aktivita, nýbrž brutální omezení svobody slova nás všech bez výjimky. Navzdory tomu, že jsme státem drženi v iluzi (a učí se to již ve školách), že na rozdíl od předlistopadového režimu máme nyní v té naší slavné demokracii svobodu slova, prokazatelně to není pravda; kdyby byla, jen těžko by mohly být zakázány rasistické a xenofobní projevy. Svoboda slova vážně neznamená jen to, že se můžeme bavit o počasí a tématech, která nikomu nevadí a nikoho nepohoršují; skutečnou zkouškou svobody projevu jsou právě ta nejkontroverznější témata – a v této zkoušce naše společnost (respektive stát) žalostně selhává. Ano, jistě, před rokem 1989 to bylo horší, zakázány byly jiné věci a bylo toho víc; avšak na principu, že stát určuje, co se smí a nesmí říkat, se nic nezměnilo, liší se pouze ty konkrétní zakázané projevy.

Ačkoliv je pro mě svoboda slova tématem zcela zásadním a výše uvedený stav považuji za nepřijatelný a alarmující, za ještě mnohem horší považuji to „ohrožování výchovy dítěte“. Abych vysvětlil, v čem spatřuji zrůdnost toho zákona, předpokládejme na chvíli něco, s čím kategoricky nesouhlasím – že omezování svobody slova je v pořádku; řekněme, že je zcela legitimní perzekvovat lidi za projevy rasismu a xenofobie. V takovém případě by bylo správné, aby dotyčný čelil obvinění z podněcování nenávisti (znovu upozorňuji, že s tím nesouhlasím, pohybujeme se jen v hypotetické rovině předpokladu vyřčeného výše); i tak bych však považoval za obrovskou chybu a obludnost postihovat jej za ohrožování výchovy. Primární důvody pro tento postoj mám v zásadě dva.

První důvod spatřuji v tom, že je přece nejen normální, ale především správné, aby rodiče šli svým dětem příkladem a předávali jim hodnoty, podle kterých oni sami žijí! Jedná se o jeden z nejdůležitějších a nejintimnějších procesů (a vztahů), které v naší společnosti existují; proto by zejména do nich nemělo být ze strany státu takto necitlivě zasahováno. Dotyčný se možná „provinil“ tím, že je idiot a (za předpokladu, se kterým nesouhlasím, ale pro účely článku jsem jej výše přijal) také tím, že se projevoval jako rasista a xenofob; pokud však takové hodnoty vyznává a předává je své dceři, jeho selhání není rodičovské, nýbrž čistě lidské. Když budu vyznávat mírumilovné hodnoty a k dítěti se přitom chovat jako tyran, pak se můžeme bavit o mém rodičovském selhání (ne že by do toho v takovém případě státu něco bylo); když však budu třeba jako rasista vychovávat své dítě k rasismu, problém je možná tak v mé osobnosti, ne v „ohrožení výchovy“, jež probíhá zcela v souladu s tím, čemu věřím.

Druhý – dle mého názoru ještě zásadnější – problém spočívá v tom, že dovolujeme státu (a skoro nikdo se nad tím nepozastavuje), aby pod hrozbou násilí lidem vnucoval, jak mají a nemají vychovávat své děti! Jasně, teď to odnesl „jen“ jeden hloupý rasista, který svou dceru ještě ke všemu motivoval k násilnému chování (ze kterého možná ani neměla rozum) a ještě ke všemu to pak zveřejnil na Internetu, kde už to zůstane (k dispozici všem budoucím spolužákům i učitelům dotyčné). Jenže kdo bude cílem příště? Až se změní trendy politické korektnosti a toho, co establishment schvaluje a neschvaluje, může to být kdokoliv. Ostatně jak prohlásil Martin Niemöller: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“

Někomu by se mohlo zdát, že řešením situace může být snaha o „přetlačení“ establishmentu a posun toho, co je korektní a co nikoliv (například aby se místo výchovy k rasismu zakázala výchova třeba k socialismu, multikulturalismu, náboženství, kapitalismu nebo čemukoliv jinému); nicméně tyto totalitní praktiky mají obrovskou tendenci vymykat se kontrole, takže nejeden diktátor a tyran nakonec zhynul skrze to, co během své cesty k moci vybudoval. Jsem proto přesvědčen, že jediným přijatelným řešením je absolutní odmítnutí toho, aby nějaký úředník či politik určoval, jak má kdo vychovávat své děti a k jakým hodnotám je vést. Je totiž diametrální rozdíl mezi tím, když někdo své dítě týrá a když mu předává své hodnoty, se kterými nesouhlasíme. A násilný zásah v druhém případě považuji za absolutně nepřijatelný.

Original article: Plíživá smrt svobody slova i výchovy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Kde je tedy háček? Inu, tak především neexistuje nic jako „oběd zdarma“; a v našem případě ani „vzdělání zdarma“. Ačkoliv je možné náklady skrývat (na straně státu) a zavírat před nimi oči (na straně socialistů), nelze se jich reálně zbavit. Vzdělávání vždy stojí minimálně čas (alespoň vzdělávaného), typicky však i mnoho dalších prostředků (velmi často jiných lidí); v případě školy je krom času učitelů ještě třeba obstarat a spravovat prostory, což také není zrovna levné. Zaplatí-li někdo tyto prostředky dobrovolně, ničemu to nevadí a žádný problém nenastává; to však bohužel není případ současné reality ani v České republice, ani ve většině jiných států. Státní vzdělávací systém funguje tak, že aby mohly na jedné straně školy poskytovat své služby, na straně druhé musejí být lidé daněni.

Na jakém principu stát vybírá daně (dříve správněji oficiálně nazývané „berně“, později v rámci propagandy a newspeaku přejmenovány)? Když si něco vlastní pílí vyděláme (nebo koupíme a někdy prostě jen máme), stát si pod hrozbou násilí část uzme. Lze sice argumentovat tím, že se jedná o „platbu za služby“, nicméně tento argument nedává smysl ze dvou důvodů: Jednak neplatíme v závislosti na tom, jaké služby dostáváme, nýbrž podle úplně jiného klíče (typicky našeho bohatství); především ale tento poplatek není dobrovolný, odvést jej prostě musíme. Když nám někdo (bez toho, abychom se s ním jakkoliv dohodli) uklidí sníh z chodníku před domem, považujeme za naprosto absurdní, pokud by od nás násilím vymáhal platbu (ve výši, kterou si on sám jednostranně určí); když však totéž dělá stát, zavíráme před tím oči.

Ano, někteří z nás platí daně dobrovolně, což však neznamená, že skutečně „jsou dobrovolné“; podobně jako fakt, že některé dětí chodí do školy rády a ze své vůle, z ní ještě nedělá dobrovolnou instituci. A podobně nemorální jako nucení rodičů, aby posílali své děti do školy, případně je v rámci domácí výuky nechávali přezkušovat, je i jejich nucení k tomu, aby ostatním odevzdávali plody své práce jen proto, že tito mají sílu je násilím donutit; když se nejedná o stát, všichni ten koncept chápou: Nemám-li na něco peníze, musím si je vydělat, přesvědčit někoho, aby mi je daroval či půjčil, nebo si danou věc prostě nepořídím, neboť je naprosto nepřípustné někoho oloupit; jakmile však do hry vstupuje vláda, nepřijatelné se rázem stává akceptovatelným – i ti, kdo by nikdy souseda neokradli, se nerozpakují usilovat o to, aby tak učinil stát a o lup se pak rozdělil.

Morální aspekt však bohužel není jedinou překážkou svobody učení; i kdybychom se shodli, že stát prostě loupit smí a není to eticky závadné, narážíme na problém nedostatku ve světě omezených zdrojů. Když nás totiž vláda nejprve donutí (pod hrozbou násilím, k němuž dojde vůči těm, kdo odmítnou platit) financovat státní školy, mnohým pak nezbyde dostatek prostředků k tomu, aby zaplatili svým dětem takové vzdělání, jaké si přejí; i když lidé dostanou možnost vzdělávat své děti mimo státní školství, nejedná se o reálnou svobodu, dokud budou muset nejprve zaplatit za vzdělání státu (jehož služeb nevyužívají) a až z toho, co zbyde, dostanou možnost pořídit si něco lepšího (čímž pádem budou ti, kdo státního školství nechtějí využívat, platit dvakrát).

A nejedná se o zrovna malé částky; ono vzdělávání „zdarma“ stojí v rámci České republiky přibližně sto padesát miliard korun ročně (na můj vkus docela vysoká částka na „zadarmo“), což při dvou milionech studentů vychází průměrně asi na 75 tisíc za studenta ročně, tedy přes šest tisíc měsíčně. Tyto prostředky však nejsou peníze, jež státní úředníci vydřou a ve svém bezmezném milosrdenství rozdají mezi poddané, nýbrž zdroje uloupené od všech, na které stát svými nenechavými drápy dosáhne; než tedy řekneme: „Ale bez státu bychom se nedoplatili,“ je třeba si uvědomit, že právě stát nám ty peníze nejprve sebral, takže bez něj bychom jich měli o poznání více. Jelikož se při současném modelu školství „doplatíme“, ačkoliv se značná část z toho, co stát vybere, rozfofruje v rámci obvyklé státní neefektivity, korupce i na regulérní platy úředníků a celého toho byrokratického aparátu, není důvod, proč bychom se „neměli doplatit“, kdybychom financovali jen (volnotržní) školy bez těch všech dalších věcí.

Lze samozřejmě namítnout, že bohatí by pak měli více možností než chudí; rozhodně by to však neznamenalo, že chudým by bylo vzdělání odepřeno – detailní rozbor této problematiky je nad rámec tohoto článku, ale podrobněji jsem se tím zabýval na své přednášce o volnotržním školství, kterou si můžete pustit zde. I kdybych se ale mýlil, nic to nemění na tom, že státní školství a způsob jeho financování bere možnost svobodného vzdělávání obrovskému množství dětí těch, kdo by jim jej jinak byli schopni a ochotni zaplatit; lze tento ohromný útisk nevídaných rozměrů ospravedlnit tím, že pomůžeme hrstce chudých, přičemž i tato pomoc je diskutabilní, neboť chudí, již se o své děti vážně starají, by jim vzdělání zajistili bez ohledu na peníze (klidně v rámci komunitního vzdělávání, jež má velkou praxi například v Indii, kde je chudých požehnaně – a míra jejich chudoby je s tou naší nesrovnatelná), zatímco těm ostatním typicky nepomůže ani státní škola, kde jsou jejich děti často zařazeny k „problémovým“ a je s nimi tak zacházeno, což též není zrovna nejlepší start do života.

Pozoruhodným shledávám, že ačkoliv téměř každý chápe princip „svobody cestování“ (naprosto správně) tak, že stát člověku nebrání vycestovat, nicméně platit si to pochopitelně musí sám, tolik lidí si pod „svobodným vzděláváním“ představuje (pozitivně definované) právo na vzdělání, jež jim musí hradit stát. Proč tomu tak je? Právě kvůli široce rozšířenému povědomí, že bez státu bychom „se za vzdělání nedoplatili“, o kterém většina z nás nikdy pořádně nepřemýšlela, ani je neanalyzovala, jen ho bere jako fakt od té doby, co nám bylo státní propagandou takto prezentováno; a ruku na srdce: Zastáváte-li názor, že státní školství potřebujeme, jedná se o důsledek desítek či stovek hodin promýšlení nejrůznějších variant (protože tak složité téma prostě nelze promyslet za hodinu; neřkuli za několik vteřin) a následném shledání, že to jinak nejde, nebo jste to „věděli“ hned – ještě dříve, než došlo k nějaké širší diskusi či hlubšímu dumání?

Original article: Svoboda učení znamená i svobodu placení

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Ministerstvo školství se rozhodlo dát Adriánovi výjimku, s čímž měl zas problémy Cermat (ten státní maturity vyhodnocuje), který tyto snahy bojkotoval; nechci zde zacházet do přílišných detailů, neboť o této konkrétní kauze článek nebude. Komentující se pod články na dané téma rozdělili na dva nesmiřitelné tábory; většina lidí výjimku schvalovala, neboť jim připadalo hrozné komplikovat život někomu tak geniálnímu jen proto, že nevyhoví nějaké byrokracii, zatímco jejich oponenti (těch bylo výrazně méně) povětšinou tvrdili, že smyslem jednotné státní maturity je právě zajistit, aby maturant splňoval určité standardy, jakékoli výjimky jdou tedy zcela proti tomuto záměru a je-li dotyčný vážně tak geniální, nechť mu výjimku udělí budoucí zaměstnavatel, jenž po něm nemusí vyžadovat maturitu.

Co si myslím já? Obě skupiny mají jednoznačně pravdu: Ano, smyslem státní maturity je, aby každý maturant měl určitý základ; a ano, je hrozné komplikovat život někomu tak geniálnímu jen proto, že nevyhoví nějaké byrokracii. Ještě navíc jsem ale přesvědčen, že je hrozné takto komplikovat život komukoliv zcela bez ohledu na jeho případnou genialitu; jenomže se obávám, že kdyby dotyčný nebyl výjimečný matematik a astronom, ale třeba fakt hodný a empatický kluk, jenž se skvěle stará o svou malou nemocnou sestru, všichni ti, kdo teď volají po výjimce, by velmi rychle otočili, protože: „Pravidla jsou pravidla, jeho osobnost je obdivuhodná, ale….“ Jenže proč? Z jakého důvodu má být udělena výjimka někomu s talentem na matematiku, ale ne tomu se skvělým charakterem? Co je důležitější? Asi jak pro koho a jak v čem… to už je však čistě subjektivní.

Naznačuji tedy, že by dotyčný výjimku získat neměl? Určitě ne! Měl; ale zároveň s ním také kdokoliv jiný, jelikož neexistuje důvod, proč by matematické nadání mělo být důvodem někomu nekomplikovat život státní byrokracií a jiné kvality nikoliv. A máme-li pravidlo, jež si něco takového žádá, vypovídá to mnohé o kvalitách takového pravidla. Lidé prostě nejsou stejní, nedává smysl je škatulkovat a normalizovat, každý z nás má nějaké silné a slabé stránky, přičemž jejich míra se propastně liší člověk od člověka; taková pestrost neznamená nic špatného, naopak si můžeme být vzájemně velmi prospěšní. Nicméně to, jak kdo komu může prospět, nechme posoudit právě toho, koho se to týká; není důvod, proč by tu měla nějaká instituce zvaná stát vynucovat globálně platná pravidla násilím (ano, násilím, neboť to je skutečným prostředkem k vynucování – jakkoliv špatných – zákonů).

Pochopitelně by mělo být na každém zaměstnavateli, aby určil, zda mu Adriánovy talenty stojí za to, aby překonával jeho hendikep; podobně jako je na každém z nás, zda pro nás něčí skvělý charakter vyváží jeho nedostatky, přičemž jen my sami rozhodujeme, jestli někoho chceme či nechceme v našich životech. Silné a slabé stránky většiny z nás nejsou příliš extrémní, avšak najdou se mezi námi tací, jejichž klady i zápory jsou nepřehlédnutelné; nelze obecně říci, zda je to u každého z nich dobře, nebo špatně, neboť to, jak nás ostatní lidé obohacují, je čistě subjektivní. A z toho důvodu to poslední, co bychom potřebovali, je normalizační instituce, jež se snaží všechny bez ohledu na jejich vůli plošně nějakým způsobem ohodnotit a zařadit do škatulek či přihrádek; přičemž vůbec nic nenamítám proti tomu, když někdo něco takového chce a praktikuje na bázi dobrovolnosti, aniž k tomu nutí ostatní.

Mnozí mi zde mohou namítnout, že vlastně to, co požaduji, již mám: Ať už Adrián státní maturitou projde, nebo neprojde, každý jej pak může posuzovat dle svého uvážení a zaměstnat ho či nezaměstnat bez ohledu na výsledky nějaké zkoušky. To vskutku ano. Bohužel však prostředky, jež celý ten státně-úřednický moloch spotřeboval, jsme museli zaplatit všichni a nikdo se nás na to neptal, prostě nám byly odebrány; ale především když někdo chce založit školu, ve které by si rád dělal věci po svém (a nechal jen na dětech a rodičích, aby posoudili výstupy jeho práce), má smůlu, musí se vejít do státem nalajnovaných pravidel, jinak se se zlou potáže.

Co tedy s jednotnou maturitou? Proč ne, ale pouze pro ty, kdo si ji budou přát; v civilizované společnosti by měl mít každý možnost provozovat školu tak, jak uzná za vhodné (a zároveň by nikdo neměl být nucen do takové – či jakékoliv jiné – školy dávat své děti), přičemž když někdo přijde s nápadem jednotné maturitní zkoušky, nechť o svém návrhu zkusí přesvědčit všechny majitele jednotlivých škol. Někteří na to přistoupí, jiní ne. Jedině tak se totiž skutečně ukáže, jak dobrý nápad to vlastně je a co lidé doopravdy chtějí; nerozumím té posedlosti po unifikovaném řešení pro všechny. Vždyť přece každý chápe, že lidé jsou různí, zrovna tohle každý uzná; když pak ale na věc přijde a dvě skupiny lidí by rády dělaly něco každá po svém, tak místo toho, aby si každý rozhodl za sebe, se v rámci demokratického procesu začne válčit o to, kdo vnutí svou vůli všem ostatním.

Original article: Výjimky jen pro výjimečné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

A proč by tomu tak mělo být? Inu, v „normální škole“ se ti spratci také nechtějí učit, takže je třeba biče, v lepším případě cukru, ale rozhodně alespoň něčeho, co je k učení přiměje; výuku bezpodmínečně potřebujeme, protože jinak bychom se ocitli v anarchii, která je přece špatná, jelikož to říkali ve škole…

Kde není tlak, není odpor

Faktem je, že když mají děti v „normální škole“ možnost se neučit a „nic nedělat“ (to píši záměrně do uvozovek, neboť vždy něco dělají, jen občas ne to, co si učitel představuje), mnohé (a řekl bych, že většina z nich) té možnosti využijí; jenže lze z toho soudit, že pro děti praktikující unschooling bude platit totéž? To těžko; děti v „normální škole“ mají neustále předepsáno, co mají dělat, ergo se snaží využívat každé chvíle, kdy je nikdo do ničeho nenutí, přičemž je logické, že tyto chvíle typicky nestráví tím, k čemu jsou po zbytek času nuceny. Unschooleři k ničemu nuceni nejsou, takže si ani nepotřebují od ničeho odpočinout a už vůbec nemají potřebu učení sabotovat; téměř každý pochopitelně projde věkem, kdy se vymezuje a je v opozici vůči tomu, co „by měl“ dělat, nicméně když není ničím aktivním cílem, aby se dotyčný jedinec učil číst a psát, on jen těžko může odporovat tam, kde není vyvíjen žádný nátlak.

Svoboda negramoty neprodukuje

Ať už si o tom myslíme, co chceme, statistiky hovoří naprosto jasně; na světě totiž existují desítky svobodných škol, kde se děti nic učit nemusejí, nikdo je k ničemu nenutí, neexistuje žádná překážka tomu, aby se číst a psát nenaučily, přesto však žádná z oněch škol negramoty prostě neprodukuje, opouštějí ji absolventi, již umějí číst i psát, ale nejen to, bývají v životě velmi úspěšní (a co je překvapivější – nejen v životě, dokonce i na státních vysokých školách). Mnozí však namítají, že rodiče, kteří dávají dětí do podobných škol, nejsou statistickým vzorkem běžné populace, takže výsledky jejich dětí nelze vzít za bernou minci; souhlasím, že pravděpodobně nejsou, na druhou stranu to zaprvé rozhodně není důvod k tomu, aby stát podobné školy či unschooling zakazoval (byť by je využívala jen malá část rodičů), a zadruhé z toho rozhodně neplyne ani opak, tedy že děti ostatních rodičů by zůstaly masově negramotné.

Nenaučit se číst je téměř nemožné

Důležité je odpovědět si na otázku, proč se vlastně lidé učí číst a psát; není to jen proto, že by snad museli, nebo je k tomu někdo nutil, nýbrž z důvodu, že v dnešním světě je ovládnutí těch dovedností extrémně výhodné. Jistě, ne každý tu potřebu ucítí zrovna v šesti letech, jak nám to nalinkovaly státní školy, někteří se to učí již dříve, jiní by se to, kdyby nebyli nuceni, naučili později, nicméně těch skutečně negramotných by zůstalo jen naprosté minimum (což zůstává i dnes); být v dnešní době negramotný totiž není žádný med, neboť máte nevýhodu prakticky všude, kam přijdete, jelikož se schopností číst se prostě počítá (a již velmi malé děti velmi negativně pociťují její případnou absenci).

Budeme vyučovat chůzi?

Mimochodem, přemýšleli jste někdy nad tím, proč se děti učí chodit? Činí tak z donucení, nebo prostě proto, že pociťují potřebu přesouvat se z místa na místo? A když zvládnou chůzi, proč se rozbíhají, když chtějí být někde rychleji? Mají k tomu snad nějaké osnovy a předpisy, v kolika letech tak mají činit? Přesto jsem nikdy neslyšel nikoho namítat: „Když nebudou děti nuceny učit se běhat, nikdy se nerozběhnou!“ Obávám se však, že kdyby stát teď zřídil instituci, jež by toto povinně vyučovala, za několik generací by tato námitka rezonovala společností v seriózních debatách; připadá vám to absurdní? Vždyť to není absurdní o nic méně než ta gramotnost: Člověk má určité cíle (přesun z místa na místo či čtení popisků zboží), k nimž vedou jisté prostředky; osvojování těch prostředků pak patří mezi lidské přirozenosti.

Dobrovolnost funguje

V lidské společnosti funguje spousta věcí na bázi dobrovolnosti, aniž by bylo nutné je vynucovat; problém je, že v okamžiku, kdy tak stát činit začne, v rámci své propagandy přesvědčí lidi, že je to nezbytné. Podívejme se třeba na takový Internet: Jeho uživatelé fungují ve vzájemné anonymitě, přesto však existují mraky internetových obchodů, kde lze nakupovat zboží a platit za něj až zpětně, ačkoliv by mohl každý přijít a vytvořit tisíce falešných objednávek a obchod jimi poškodit; navzdory tomu ta služba funguje. Představme si ale na okamžik, že by stát vynucoval, aby na Internetu každý vystupoval pod svou identitou; obchody by ji pochopitelně využívaly. Kdyby pak někdo přišel s tím, že Internet má být anonymní, všichni by si ťukali na čelo a namítali by, že obchody v anonymním Internetu nemohou fungovat; sám bych takové námitce uvěřil a jal se vymýšlet nějaké kryptografické algoritmy, jež by to mohly řešit. Něco takového by však bylo zcela zbytečné, ono to prostě – navzdory častému přesvědčení, že lidé jsou hovada – funguje i bez nich.

Chrání nás stát před “těmi zlými”?

Jak to souvisí s gramotností? Jde pořád dokola o totéž: Lidé se ze své přirozenosti snaží dobrovolně kooperovat, vzdělávat se, zlepšovat a prosperovat; ne proto, že by byli světci, nýbrž proto, že je to pro ně samotné výhodné. Ano, někteří jedinci se občas chovají defektně, škodí ostatním a nedomýšlejí důsledky svých činů, nicméně není to něco, co by většina lidí dělala po většinu času. Stát pak přichází se zákony, kvůli kterým jsou lidé k určitým modelům chování nuceni násilím; a když tato praxe funguje dostatečně dlouhou dobu, jen málokdo je ochoten uvěřit, že ty státní zásahy vlastně nepotřebujeme.

Žijme a nechme žít

Přestaňme přistupovat na hru strachu, kterou s námi stát hraje; přestaňme slepě věřit propagandě, podle které se svět bez státu promění v peklo na zemi, ačkoliv všude kolem sebe vidíme důkazy opaku. Svobodné školy fungují v mnoha státech po celém světě – desítky let praxe to potvrzují; proč je tedy zakazovat? A proč zakazovat unschooling? Ano, můžete namítnout: „Nechci, aby mé děti žily ve společnosti s jinými, kterým nikdo nevštípil školní disciplínu.“ Takovému tvrzení však lze oponovat: „Nechci, aby mé děti žily ve společnosti s jinými, ze kterých škola udělala ovce.“ Řešením však rozhodně není, aby jedna skupina nutila tu druhou fungovat podle jejích pravidel; žijme a nechme žít.

Original article: Unschoolingoví negramoti

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

První věc, kterou většina lidí typicky namítne, bývá, že rodiče přestanou své děti vzdělávat, když je k tomu stát nebude nutit; obávám se však, že nejde o nic než bohapustou iluzi. Proč? Tak především vzdělávání neprobíhá jen ve školách, děti se (samy i za pomoci rodičů) vzdělávají prakticky neustále, ale i co se škol týče, tak přece obrovské množství lidí studuje školy střední i vysoké, aniž jim to stát nařizuje, povinnou mají „jen“ základku; není důvod se domnívat, že kdyby základní vzdělání nebylo povinné, drtivá většina lidí by jej stejně neabsolvovala. Bezesporu by se však našli i tací, již by možnosti neúčastnit se státního vzdělávacího systému pro své dítě využili; to jsou ale nějací hrozní rodiče, kteří na své děti nedbají, takže bychom jim to měli nakázat, říkáte si? Ne tak rychle, prosím…

Ano, někteří z těch rodičů možná patří mezi pochybné existence, jejichž jedinou starostí je, kde sehnat další dávku, takže je jim srdečně jedno, co bude s jejich dětmi; zdaleka to však není jediná možnost! Existuje spousta rodičů, jimž na potomcích bezesporu velmi záleží, a právě proto by je do školy nedali; a důvodů mohou mít celou řadu – od výhrad k tomu, co a jak se ve škole učí (mně osobně například velmi vadí propaganda státu, vlastenectví a podobně), přes nespokojenost, že jejich dítě se musí podřizovat autoritě, kterou mu někdo určí, bez ohledu na kvality dotyčného učitele, až po individuální potřeby každého jedince (některým dětem škola nijak zvlášť nevadí, jiné v ní vysloveně trpí). Ano, na všechny výše uvedené námitky můžete odpovědět, že vaše osobní preference jsou jiné (například jste vlastenci, vnucenou autoritu považujete za prospěšnou, protože „dítě se naučí poslouchat“ a své strachy a utrpení podle vás též nejlépe překoná tím, že je jim vystaveno a „otrká se“), nicméně z toho rozhodně neplyne, že rodiče, již nedají své dítě do školy, na něj kašlou; jen mají na výchovu jiný názor než vy.

A kdo má pravdu? Inu, s ohledem na to, že každý jsme jiný a každý máme úplně jiné potřeby, na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď; přesně to, co může jedno dítě „otrkat“, to může jiné zlomit a celoživotně poznamenat. Co tedy s tím? V systému, který je založen na tom, že musíme nalézt uniformní řešení pro všechny, správná odpověď bohužel neexistuje; neznám větší domýšlivosti, než když státní úředníci a politici nutí rodičům, jak mají vychovávat své děti, aniž je vůbec kdy viděli či znali. A vy všichni, kdo požadujete povinnou školní docházku, jste si vážně jisti, že víte, jak děti vychovávat, lépe než jejich rodiče? A pokud ne, proč jim tedy chcete nutit něco tak zásadního a upřednostňovat svůj úsudek o dítěti, o jehož existenci ani nevíte, před úsudkem těch, kdo s ním strávili celý život?

Lze namítnout, že i když tedy mezi rodiči, kteří nechtějí dávat děti do školy, nejsou jen takoví, co na své potomky kašlou, dost možná mezi nimi takoví také budou; a není tedy lepší raději donutit všechny? I kdyby to mělo pomoci jen jedinému dítěti! Jenže problém drtivé většiny úvah začínajících na: „I kdyby to mělo pomoci jedinému…“ spočívá v naprosté ignoraci nákladů; ano, ono by to mohlo někomu pomoci, ale jiným zase bezesporu uškodit (pro příklady netřeba chodit daleko – oběti šikany, ale konec konců i její iniciátoři, mezi těmi všemi se určitě najdou tací, které to celoživotně poškodilo; a to nemluvím o situacích, kdy se vše vymkne kontrole a někdo přijde až k vážným zraněním či smrti). Nelze na jedné straně argumentovat způsobem: „I kdyby to mělo pomoci jednomu dítěti,“ zatímco na druhé straně takové jednotlivé případy ignorovat s tím, jde o výjimky – ony i pochybné existence, které se o své potomky nestarají a je jim úplně jedno, co s nimi bude, patří mezi výjimky.

Někdo by mohl říci, že pro podobné případy tu máme statistiky; jenže jak chcete něco takového měřit? Jakými jednotkami postihnout, jak moc komu škola pomohla a jak moc komu uškodila? Zejména v případech, kdy má povinná školní docházka podle svých zastánců pomoci, tedy „krkavčí rodiče“ odpírající svým dětem vzdělání, ta škola ani nemůže být všespasitelná; děti dysfunkčních rodičů, již na ně kašlou, mají hrozný život, chybí jim typicky mnohem podstatnější věci než vzdělání, ergo bývají právě školou typicky označeni jako „problémoví“ a snaha učitelů „srovnat je do latě“ často vede jen k dalšímu stresu a tlaku, jenž se může projevit různě, někdy i třeba agresí vůči spolužákům a podobně.

Statistikami sice můžeme měřit takové věci jako třeba podíl negramotných v populaci (osobně jsem přesvědčen, že v dnešní době, kdy číst a psát potřebujeme na každém kroku, by i v případě zrušení povinné školní docházky procento negramotů zůstalo stejně zanedbatelné jako nyní), nicméně gramotnost (byť je velmi důležitá) není vše; a problémy, o kterých hovořím v minulém odstavci, přece nemůžeme ignorovat jen proto, že jsou na ně statistiky krátké. Nemluvě o tom, že omezovat někoho na svobodě pod hrozbou násilí (protože přesně to povinná školní docházka je) a obhajovat to nějakými statistikami, shledávám morálně absolutně neobhajitelným.

Takže co bychom si bez povinné školní docházky počali? Myslím, že více méně totéž, co doposud; většina lidí by své děti i nadále posílala do škol. Určitě by se našli rodiče, již by to odmítli; někteří proto, že k tomu mají nějaké závažné důvody, jiní zas proto, že na své děti kašlou. Komu by to jak moc pomohlo a jak moc uškodilo, je reálně naprosto nezměřitelné; a agregace těchto výsledků je zhola nemožná, ergo každý závěr bude více či méně spekulací. Brát však někomu svobodu na základě spekulace je mnohem horší, než mu ji na základě jiné spekulace nevzít. Bude zrušením povinné školní docházky někdo trpět? Ano, zajisté se někdo takový najde; jiní však zase trpět přestanou. Připadá vám to nelidské? Vadí vám, že děti „krkavčích rodičů“ budou bez povinné školní docházky „úplně v háji“? No… to ony jsou ale už teď – jestli vám na nich záleží, běžte, vyhledejte je a pomáhejte jim; nenuťte ale ostatní, aby kvůli tomu ubližovali jiným dětem.

Original article: Co bychom si počali bez povinné školní docházky?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jediný způsob, jak zjistit, co je žádoucí, spočívá v tom, že necháme lidem svobodnou volbu – ať si každý rozhodne, do jaké školy (a jestli vůbec do školy; máme tu i unschooling) chce své dítě posílat a kolik za to chce platit; dokud nenecháme tyto věci volnému trhu, kde si každý nejlépe rozhodne, jak chce, aby byly využívány jeho zdroje, jsme naprosto slepí, nedokážeme provádět efektivní ekonomickou kalkulaci. Nemluvě o tom, že financování je zrovna v případě školství jeden z těch nejmenších problémů; státní vzdělávací systém především deformuje naše děti indoktrinací, vystavuje je masivní prostátní propagandě a již od útlého věku v nich vyvolává pocit, že podřízení se vnucené autoritě je žádoucí. Chce-li někdo vychovávat autoritářsky, v zásadě je to jeho věc, ale nechť tomu skrze školy nevystavuje i děti nás ostatních.

Original article: Financování škol

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Asi nejjasněji pochopitelným důvodem, proč teto zákon považuji za špatný, je to, že reálně ničemu nepomůže, ba naopak; proč? Inu, vezměme to postupně: Kdo své dítě týrá skutečně intenzivně, ten jedná protiprávně už nyní, takže se pro něj v zásadě nic nemění; naopak pro rodiče, jenž své dítě téměř nikdy neuhodí, ale čas od času mu ujedou nervy a třeba i nějaký ten pohlavek, kterého pak stejně třeba lituje, ten zákon v nejlepším případě nezmění nic, v horším bude mít naprosto zbytečné oplétačky, které stejně ničemu nepomohou, protože tento rodič své dítě bít nechce, jen se občas neuhlídá (jen aby bylo jasno, stále platí, že to nepovažuji za dobré, mně osobně to třeba nikdy „neujelo“; jen konstatuji, že kdo je třeba impulzivní a má problémy se sebekontrolou, ten se může polepšit tvrdou prací na sobě, rozhodně ho nezachrání zákon). A co rodiče, kteří fyzické tresty berou jako součást své výchovy, považují je za správné (přístup: „Mě táta taky mlátil a jak mi to prospělo.“) a jsou přesvědčeni, že tak svým dětem prospějí?

Rodič, který se vědomě rozhodl fyzické tresty do své výchovy zahrnout (a nejde o tyrana, jenž se v tom vyžívá, ale ani o cholerika, který udeří a zpětně toho lituje), s tím velmi pravděpodobně nepřestane jen proto, že platí takový zákon, jelikož je to velmi těžko vymahatelné a prokazatelné; a kdyby náhodou přestal, nejspíše ho to naplní frustrací, že mu stát zasahuje do výchovy, pročež frustrovaný rodič není pro dítě moc dobrým příkladem. Samozřejmě mohou existovat i rodiče, již s příchodem tohoto zákona děti fyzicky trestat přestanou, protože si řeknou, že je to vlastně špatně, nicméně tito lidé, kteří jsou tak ochotní o věcech přemýšlet, by si to jistě nechali vysvětlit i bez zákona; stačila by společenská debata na toto téma.

Tím se dostáváme k hlavnímu problému pokusů vychovávat lidi skrze zákony; ono to na některé jedince skutečně funguje, takže se nad tím dotyční zamyslí a své postoje třeba přehodnotí – jenže lidem, kteří jsou takové sebereflexe schopni, netřeba vyhrožovat násilím (což je přesně podstatou zákona – kdo neposlechne, ten musí čelit sankci, kterou, když se jí pokusí vyhnout, bude násilím donucen stejně podstoupit). Na ty, kdo podobné sebereflexe schopni nejsou, nemá smysl aplikovat nějaké sankce; jednak proto, že je to často neúčinné (zejména v případech, kdy se to špatně prokazuje), ale také proto, že i když někoho k něčemu donutíme, on to pak třeba dělat nebude, ale pokud to nebylo z jeho vlastního rozhodnutí, stejně bude v zásadě frustrovaný a do jisté míry zlomený. V případě trestání třeba zlodějů či vrahů můžeme namítnout, že když jsou „zlí“, pak je to jejich problém a ať jsou si klidně frustrovaní, protože co nám je do toho; těžko lze ale tímto argumentovat v případě trestů rodičů za to, že nejsou takovými rodiči, jak by si někdo jiný představoval – když oni budou frustrovaní, negativně se to projeví právě vůči tomu dítěti, kvůli kterému to celé děláme.

„I kdyby to mělo pomoci jedinému dítěti, má to cenu,“ namítáte? Na takovou námitku říkám rázné: „Ne!“ Je totiž možné, že to nějakým dětem pomůže, ale to samozřejmě není celé, neboť ono to určitě i některým uškodí; jak? Představte si například řešení sousedských sporů skrze sociálku a obvinění typu: „Viděl jsem souseda, jak mlátí své dítě!“ Co potom? A do jaké pozice bude postaveno ono dítě v případě, že například své rodiče miluje, oni jej občas uhodí, pak je to třeba mrzí, nicméně u soudu se ho zeptají, jak to bylo; má svědčit proti svým rodičům, nebo lhát? A co je pro dítě větší zlo? Být postaveno do stresující situace (při jednání se sociálkou, policajty, psychology či soudci), ve které se jeho možnosti scvrkávají na lhaní a práskání těch, jež miluje nejvíce na světě, nebo občas dostat na zadek? Myslím, že na to se obecně odpovědět nedá, záleží případ od případu, pro každé dítě je horší něco jiného; nepodceňujme však negativní dopady toho zákona – i v případě křivého obvinění, kdy se vážně nic nestalo a rodiče i děti to potvrdí, budou tyto nevinné děti (nevinných rodičů) stavěny do stresových situací úplně zbytečně.

Často máme tendence souhlasit s nějakým zákonem jen proto, že zakazuje něco, co nemáme rádi, ale vůbec si neuvědomujeme, kolik zla jim může být napácháno; a zejména si to neuvědomují ti, kdo argumentují tím klasickým: „I kdyby to mělo alespoň někomu pomoci, je to dobré.“ Jenže není! Není, pokud to sice alespoň někomu pomůže, ale mnoha dalším uškodí; a nezapomínejme, že každý zákon má na svém konci násilím vynutitelnou sankci. A všichni asi víme, jak fungují policie, sociálka, soudy a další státní organizace v praxi; čekáte samé spravedlivé a moudré lidi, již budou pečlivě rozhodovat a vše adekvátně posuzovat? Nenechte se vysmát! Kdo má se státním aparátem nějaké rozsáhlejší zkušenosti, ví, že ačkoliv se občas něco takového stane, je to spíše náhoda. Druhým – a obávám se, že méně pochopitelným –
důvodem, proč mám s tímto zákonem problém, je právě můj souhlas s autorkou v tom, že děti by měly mít práva na fyzickou i psychickou integritu podobná jako dospělí; s tím se plně ztotožňuji. Nemyslím si ale, že by měl existovat zákon, který komukoliv (dospělým i dětem) omezuje svobodu se části své fyzické či psychické integrity zříci ve prospěch někoho jiného; tak například výměnou za něco – domluví-li se dva dospělí lidé na tom, že jeden druhého ubytuje a bude jej živit výměnou za to, že ten se podřídí jeho pravidlům (včetně třeba občasného fyzického násilí), nemyslím, že by jim v tom měl kdokoliv (a zejména ne stát) bránit. Tím samozřejmě netvrdím, že když rodič dítě živí a šatí, může jej po libosti týrat (ani dospělý by si toho druhého dospělého neměl doma zavřít proti jeho vůli), jen poukazuji na to, že celý případ je mnohem více sporný, než se může na první pohled zdát.

Takže ano, dítě je člověk; a já souhlasím s tím, že by mělo mít práva na fyzickou i psychickou integritu podobná jako dospělí, nicméně právě proto by neměl existovat zákon zakazující fyzické násilí vůči dětem, neboť by neměl existovat takový zákon ani vůči dospělým. Přiznáváme-li dítěti velkou míru autonomie a svobody, protože si myslíme, že by o sobě mělo rozhodovat samo do takové míry, do jaké je to možné (a já jsem toho zastáncem), neměli bychom pak volat stát, aby do jejich vztahů zasahoval a najednou to obhajovat tím, že to dítě není na rozdíl od dospělého schopné o sobě rozhodovat, když právě na tom, že je, stavíme celou svou argumentaci.

Závěrem znovu podotýkám, že já osobně nejsem zastáncem fyzických trestů, a to ani v minimální míře (sám jsem vychoval tři děti bez toho, abych na ně kdy vztáhnul ruku, a téměř i bez toho, abych zvýšil hlas) přesně z toho důvodu, který uvádí Jana Kozlová hned na začátku svého textu – dítě by mělo mít právo na fyzickou i psychickou integritu podobně jako dospělý; jenže jsem přesvědčen, že ani dospělému by neměl zákon zakazovat uzavírat s ostatními takové vztahy, jaké sám uzná za vhodné. Pochopitelně neobhajuji to, když někdo k někomu na ulici přijde a prostě ho zbije, podobně jako neobhajuji rodiče, který své dítě jen tak řeže, aniž mu dá možnost s tím cokoliv dělat; na druhou stranu si nemyslím, že by měl existovat zákon, který by násilí (bez ohledu na dobrovolnost a svobodnou vůli lidí) zcela zakazoval. Na poslední otázku v článku, na který reaguji, která zní: „Tak a co ČR, nepotřebovala by podobný zákon jako sůl?“ Odpovídám: „Ne! Nikdy!“ Ale zároveň dodávám: „ČR (a nejen ČR) by dle mého názoru potřebovala více lidí, kteří nad svou výchovou skutečně přemýšlejí a jen nepostupují slepě podle modelu, že co dělali rodiče jim, to budou dělat i oni svým dětem.“

Original article: Státní zákazy fyzických trestů ve výchově

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.