Zatím žádné komentáře

Státní zákazy fyzických trestů ve výchově

Jana Kozlová zde před časem publikovala článek, ve kterém si pochvaluje změnu ve francouzské legislativě, podle které nyní rodiče nesmějí užívat vůči dětem fyzické tresty; ačkoliv mám podobně jako autorka článku k fyzickým trestům odpor, sám jsem si jich jako malý „užil“ dost a možná i díky tomu je sám ve výchově nikdy nepoužil a na své děti nikdy ruku nevztáhl, na onen zákon mám jiný názor. Netleskám totiž tomu, když stát zakazuje to, co sám považuji za špatné; platí to pro kouření v restauracích (sám jsem nekuřák, ale tento zákaz odmítám), projevy nacismu (ten se mi hnusí, ale bojuji za svobodný projev každého nácka) i všechno ostatní – a fyzické tresty nejsou výjimkou. Komplexní důvody pro tento můj postoj jsou nad rámec tohoto článku (ale třeba je tu časem objasním), proto se budu držet jen zákazu fyzických trestů ve výchově.

Asi nejjasněji pochopitelným důvodem, proč teto zákon považuji za špatný, je to, že reálně ničemu nepomůže, ba naopak; proč? Inu, vezměme to postupně: Kdo své dítě týrá skutečně intenzivně, ten jedná protiprávně už nyní, takže se pro něj v zásadě nic nemění; naopak pro rodiče, jenž své dítě téměř nikdy neuhodí, ale čas od času mu ujedou nervy a třeba i nějaký ten pohlavek, kterého pak stejně třeba lituje, ten zákon v nejlepším případě nezmění nic, v horším bude mít naprosto zbytečné oplétačky, které stejně ničemu nepomohou, protože tento rodič své dítě bít nechce, jen se občas neuhlídá (jen aby bylo jasno, stále platí, že to nepovažuji za dobré, mně osobně to třeba nikdy „neujelo“; jen konstatuji, že kdo je třeba impulzivní a má problémy se sebekontrolou, ten se může polepšit tvrdou prací na sobě, rozhodně ho nezachrání zákon). A co rodiče, kteří fyzické tresty berou jako součást své výchovy, považují je za správné (přístup: „Mě táta taky mlátil a jak mi to prospělo.“) a jsou přesvědčeni, že tak svým dětem prospějí?

Rodič, který se vědomě rozhodl fyzické tresty do své výchovy zahrnout (a nejde o tyrana, jenž se v tom vyžívá, ale ani o cholerika, který udeří a zpětně toho lituje), s tím velmi pravděpodobně nepřestane jen proto, že platí takový zákon, jelikož je to velmi těžko vymahatelné a prokazatelné; a kdyby náhodou přestal, nejspíše ho to naplní frustrací, že mu stát zasahuje do výchovy, pročež frustrovaný rodič není pro dítě moc dobrým příkladem. Samozřejmě mohou existovat i rodiče, již s příchodem tohoto zákona děti fyzicky trestat přestanou, protože si řeknou, že je to vlastně špatně, nicméně tito lidé, kteří jsou tak ochotní o věcech přemýšlet, by si to jistě nechali vysvětlit i bez zákona; stačila by společenská debata na toto téma.

Tím se dostáváme k hlavnímu problému pokusů vychovávat lidi skrze zákony; ono to na některé jedince skutečně funguje, takže se nad tím dotyční zamyslí a své postoje třeba přehodnotí – jenže lidem, kteří jsou takové sebereflexe schopni, netřeba vyhrožovat násilím (což je přesně podstatou zákona – kdo neposlechne, ten musí čelit sankci, kterou, když se jí pokusí vyhnout, bude násilím donucen stejně podstoupit). Na ty, kdo podobné sebereflexe schopni nejsou, nemá smysl aplikovat nějaké sankce; jednak proto, že je to často neúčinné (zejména v případech, kdy se to špatně prokazuje), ale také proto, že i když někoho k něčemu donutíme, on to pak třeba dělat nebude, ale pokud to nebylo z jeho vlastního rozhodnutí, stejně bude v zásadě frustrovaný a do jisté míry zlomený. V případě trestání třeba zlodějů či vrahů můžeme namítnout, že když jsou „zlí“, pak je to jejich problém a ať jsou si klidně frustrovaní, protože co nám je do toho; těžko lze ale tímto argumentovat v případě trestů rodičů za to, že nejsou takovými rodiči, jak by si někdo jiný představoval – když oni budou frustrovaní, negativně se to projeví právě vůči tomu dítěti, kvůli kterému to celé děláme.

„I kdyby to mělo pomoci jedinému dítěti, má to cenu,“ namítáte? Na takovou námitku říkám rázné: „Ne!“ Je totiž možné, že to nějakým dětem pomůže, ale to samozřejmě není celé, neboť ono to určitě i některým uškodí; jak? Představte si například řešení sousedských sporů skrze sociálku a obvinění typu: „Viděl jsem souseda, jak mlátí své dítě!“ Co potom? A do jaké pozice bude postaveno ono dítě v případě, že například své rodiče miluje, oni jej občas uhodí, pak je to třeba mrzí, nicméně u soudu se ho zeptají, jak to bylo; má svědčit proti svým rodičům, nebo lhát? A co je pro dítě větší zlo? Být postaveno do stresující situace (při jednání se sociálkou, policajty, psychology či soudci), ve které se jeho možnosti scvrkávají na lhaní a práskání těch, jež miluje nejvíce na světě, nebo občas dostat na zadek? Myslím, že na to se obecně odpovědět nedá, záleží případ od případu, pro každé dítě je horší něco jiného; nepodceňujme však negativní dopady toho zákona – i v případě křivého obvinění, kdy se vážně nic nestalo a rodiče i děti to potvrdí, budou tyto nevinné děti (nevinných rodičů) stavěny do stresových situací úplně zbytečně.

Často máme tendence souhlasit s nějakým zákonem jen proto, že zakazuje něco, co nemáme rádi, ale vůbec si neuvědomujeme, kolik zla jim může být napácháno; a zejména si to neuvědomují ti, kdo argumentují tím klasickým: „I kdyby to mělo alespoň někomu pomoci, je to dobré.“ Jenže není! Není, pokud to sice alespoň někomu pomůže, ale mnoha dalším uškodí; a nezapomínejme, že každý zákon má na svém konci násilím vynutitelnou sankci. A všichni asi víme, jak fungují policie, sociálka, soudy a další státní organizace v praxi; čekáte samé spravedlivé a moudré lidi, již budou pečlivě rozhodovat a vše adekvátně posuzovat? Nenechte se vysmát! Kdo má se státním aparátem nějaké rozsáhlejší zkušenosti, ví, že ačkoliv se občas něco takového stane, je to spíše náhoda. Druhým – a obávám se, že méně pochopitelným –
důvodem, proč mám s tímto zákonem problém, je právě můj souhlas s autorkou v tom, že děti by měly mít práva na fyzickou i psychickou integritu podobná jako dospělí; s tím se plně ztotožňuji. Nemyslím si ale, že by měl existovat zákon, který komukoliv (dospělým i dětem) omezuje svobodu se části své fyzické či psychické integrity zříci ve prospěch někoho jiného; tak například výměnou za něco – domluví-li se dva dospělí lidé na tom, že jeden druhého ubytuje a bude jej živit výměnou za to, že ten se podřídí jeho pravidlům (včetně třeba občasného fyzického násilí), nemyslím, že by jim v tom měl kdokoliv (a zejména ne stát) bránit. Tím samozřejmě netvrdím, že když rodič dítě živí a šatí, může jej po libosti týrat (ani dospělý by si toho druhého dospělého neměl doma zavřít proti jeho vůli), jen poukazuji na to, že celý případ je mnohem více sporný, než se může na první pohled zdát.

Takže ano, dítě je člověk; a já souhlasím s tím, že by mělo mít práva na fyzickou i psychickou integritu podobná jako dospělí, nicméně právě proto by neměl existovat zákon zakazující fyzické násilí vůči dětem, neboť by neměl existovat takový zákon ani vůči dospělým. Přiznáváme-li dítěti velkou míru autonomie a svobody, protože si myslíme, že by o sobě mělo rozhodovat samo do takové míry, do jaké je to možné (a já jsem toho zastáncem), neměli bychom pak volat stát, aby do jejich vztahů zasahoval a najednou to obhajovat tím, že to dítě není na rozdíl od dospělého schopné o sobě rozhodovat, když právě na tom, že je, stavíme celou svou argumentaci.

Závěrem znovu podotýkám, že já osobně nejsem zastáncem fyzických trestů, a to ani v minimální míře (sám jsem vychoval tři děti bez toho, abych na ně kdy vztáhnul ruku, a téměř i bez toho, abych zvýšil hlas) přesně z toho důvodu, který uvádí Jana Kozlová hned na začátku svého textu – dítě by mělo mít právo na fyzickou i psychickou integritu podobně jako dospělý; jenže jsem přesvědčen, že ani dospělému by neměl zákon zakazovat uzavírat s ostatními takové vztahy, jaké sám uzná za vhodné. Pochopitelně neobhajuji to, když někdo k někomu na ulici přijde a prostě ho zbije, podobně jako neobhajuji rodiče, který své dítě jen tak řeže, aniž mu dá možnost s tím cokoliv dělat; na druhou stranu si nemyslím, že by měl existovat zákon, který by násilí (bez ohledu na dobrovolnost a svobodnou vůli lidí) zcela zakazoval. Na poslední otázku v článku, na který reaguji, která zní: „Tak a co ČR, nepotřebovala by podobný zákon jako sůl?“ Odpovídám: „Ne! Nikdy!“ Ale zároveň dodávám: „ČR (a nejen ČR) by dle mého názoru potřebovala více lidí, kteří nad svou výchovou skutečně přemýšlejí a jen nepostupují slepě podle modelu, že co dělali rodiče jim, to budou dělat i oni svým dětem.“

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.