Zatím žádné komentáře

Financování škol

Doposud byly české školy financovány podle počtu studentů; poslanci však odhlasovali, že peníze budou od září rozdělovány podle odučených hodin (předkládání zákona mimochodem provázela hysterie, jejíž součástí byla témata jako tradice humanismu, genocida indiánů, evropské hodnoty, třicetiletá válka, zvěrstva křesťanství, škodlivost multikulti a čokolády – papaláši to vzali z gruntu). Co s sebou tato změna přinese? Ví to někdo? Ne. Názor má leckdo, nicméně reálné výsledky jsou nepredikovatelné; může to pomoci i uškodit, pravděpodobně někomu tak a jinému zase onak. Deklarovaným cílem je pomoc vesnickým školám s málo žáky, k čemuž asi i dojde, nicméně při zachování nákladů celkem logicky na úkor škol s velkým počtem studentů (peníze navíc pro malé školy budou někde chybět). Otázka samozřejmě zní: Je to žádoucí? A odpověď? Tu bohužel nikdo znát ani nemůže; a co hůř, nebudeme to vědět ani v budoucnu.

Jediný způsob, jak zjistit, co je žádoucí, spočívá v tom, že necháme lidem svobodnou volbu – ať si každý rozhodne, do jaké školy (a jestli vůbec do školy; máme tu i unschooling) chce své dítě posílat a kolik za to chce platit; dokud nenecháme tyto věci volnému trhu, kde si každý nejlépe rozhodne, jak chce, aby byly využívány jeho zdroje, jsme naprosto slepí, nedokážeme provádět efektivní ekonomickou kalkulaci. Nemluvě o tom, že financování je zrovna v případě školství jeden z těch nejmenších problémů; státní vzdělávací systém především deformuje naše děti indoktrinací, vystavuje je masivní prostátní propagandě a již od útlého věku v nich vyvolává pocit, že podřízení se vnucené autoritě je žádoucí. Chce-li někdo vychovávat autoritářsky, v zásadě je to jeho věc, ale nechť tomu skrze školy nevystavuje i děti nás ostatních.

Originální článek: Financování škol
mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.

Komentáře jsou uzavřeny .