Zatím žádné komentáře

Investice do vzdělání

Velmi často se ve společnosti diskutují platy učitelů. Jedna skupina lidí se kloní k tomu, že si za svou práci zaslouží víc peněz. Druhá skupina je toho názoru, že mají víc než dost a zvyšování mezd si za svůj chabý výkon nezaslouží. Zástupci z řad učitelů se pak ohánějí tím, aby si jejich kritici přišli jejich „strašnou“ práci vyzkoušet. A politici zase volají po zvýšení vzdělanosti tím způsobem, že do státního školství nalijí víc peněz.

V první řadě – pokud práce nepřináší požadovaný výsledek, je poměrně irelevantní hodnotit její obtížnost pro učitele. Učitel nezačne sám o sobě lépe učit jenom proto, že mu někdo dá za jeho práci víc peněz. Je sice pravdou, že při plošném zvýšení platů všech učitelů budou alespoň v některých případech přilákáni kvalitnější učitelé z jiných odvětví, čímž se do určité míry zlepší stav školství oproti stavu předcházejícímu. Bylo by však krátkozraké udržovat se jenom díky tomu v iluzi, že investice do vzdělávání formou státního školství je tou nejlepší, či dokonce jedinou správnou cestou pro zvýšení celkové vzdělanosti na úroveň, které by bylo možné dosáhnout, kdyby se vzdělávání vůbec nefinancovalo tímto způsobem, ale dané prostředky by se místo toho mohly využít na financování přímé a dobrovolné. I velice kvalitní učitelé, pokud jsou nuceni učit pouze ve státem řízeném nuceném školství, budou ve výsledku pro celkovou vzdělanost menším přínosem, než kdybychom takový systém zcela odstranili.

Mizerná kvalita školství vypovídá o tom, že systém, ve kterém je provozováno nevede a ani nemůže vést k deklarovaným cílům. Představa člověka, který nabude lepšího vzdělání jenom tím způsobem, že necháme protéct další a další miliardy skrze státní rozpočet, je velice omezená. Od politiků je neuvěřitelná drzost, stále dokola omílat svojí slavnou větu o tom, že „investice do vzdělání je tou nejdůležitější investicí“ jako obhajobu svých zvrácených praktik.

Dovoluji si zcela otevřeně prohlásit, že je jen málo povolání tak zbytečných či přímo škodlivých, jako práce státních učitelů, působících v rámci povinné školní docházky. I s přihlédnutím na světlé výjimky některých učitelů není totiž celkový „přínos“ státu ve věci vzdělávání dětí kladný, ale naopak záporný. Státní centralizované školství nejen, že nemůže efektivně vzdělávat, ale dokonce vzdělanost obyvatelstva obrovskou měrou poškozuje. Není to primárně chybou zúčastněných učitelů. Je to proto, že zkrátka není možné kohokoliv efektivně vzdělávat na základě nedobrovolné povinnosti a donucení. Tečka.

V naší vyspělé civilizaci neexistuje pravděpodobně větší překážka vzdělanosti, než je právě povinná školní docházka. Nic nedokáže v mladém člověku natolik zahubit jakoukoliv touhu po vzdělávání, natolik podlomit jeho sebevědomí a znechutit mu jeho budoucí výhled do života, jako systém, kde se ho státní aparát rozhodne držet od jeho 6 let, soustavně ho nevyžádaně hodnotit, ponižovat a sekýrovat. Zdá se vám práce učitele na státem řízené škole těžká? Čemu se divíte? Je mi líto. Děláte v souhrnu něco, čím téměř nikomu neprospějete, ale pouze uškodíte.

Jaké je řešení? V první řadě zbavit se představy, že vzdělávání dětí je něco, do čeho by měl investovat stát. Něco, co by měl vůbec jakkoliv řídit. Do vzdělání investuje primárně každý člověk sám za sebe. A (světe div se) přímá platba v penězích v tom hraje až druhořadou roli. V první řadě investuje svůj volný čas a svojí vlastní snahu. Vzdělávání probíhá v reálném životě neustále. Je to jedna ze služeb (na rozdíl třeba od zdravotních úkonů), kde nepotřebujete prakticky žádnou přímou asistenci z řad tzv. odborníků (leč je možné ji též hojně využívat) k tomu, abyste si mohli sami zajistit takové vzdělání, které vám umožní naprosto dostačující fungování v okolním světě. Nevzdělávat se je prakticky stejně nereálné jako nedýchat.

Během učení je extrémně důležité mít možnost smysluplně propojit nové poznatky s již existující strukturou našeho mozku, která je však u každého člověka unikátní. Proto musí být unikátní i způsob jejího propojení s novým poznatkem, aby měl šanci se dlouhodobě udržet. To se může dít efektivně pouze za předpokladu, že je osvojení nové informace v dobrovolné režii daného člověka a vychází z jeho vlastní touhy po zcela konkrétním poznání. Nebo také proto, že danou zkušenost pochytil mimoděk při běžném fungování v životě, kdy k ní byl doveden okolnostmi. Narušovat tento proces zvenčí formou nuceného učení je cesta do pekla.

Peníze investované do získání nových vědomostí se týkají povětšinou prostředků, které vám pomůžou informace dodat v ucelené nebo více komprimované formě, či předané lepším způsobem. Ovšem informace samy jsou nám ve světě, který nás obklopuje, na dosah ruky. Podobně, jako všudypřítomný kyslík. Není možné je do sebe neabsorbovat skrze náš mozek, který byl k tomuto účelu evolučně uzpůsoben už od počátku věků. Je zcela absurdní dívat se na „investici do vzdělání“ primárně jako na akt státní moci, kdy se politici handrkují o to, kolik peněz přelijí z kapes ostatních občanů do kapes učitelů. Je urážkou člověka, mluvit o něm jako o nádobě, kterou musíme naplnit dle našeho vládního programu. Skvělí učitelé jsou všude kolem nás. V lidech, které jsme si sami vybrali jako svoje vzory a na volném trhu by mohli uplatnit svůj skutečný, ničím nesvázaný potenciál. Platit si za jakékoliv služby můžeme bez donucení a efektivně se vzdělávat jinak, než na základě dobrovolnosti zkrátka nejde.

Ale těžko to vysvětlovat lidem, kteří věří tomu, že když dítě neposadíte v 6 letech před slabikář, tak nebude ani v dospělosti umět číst a psát. Lidem, podle kterých vzdělávání znamená trávení času ve školních lavicích, přepisování textů z tabule do sešitu a mechanické opakování látky, kterou každý z nás skoro celou nejpozději během pár měsíců zapomene. Těm, kteří věří tomu, že učení má být ubíjející dřina. Už se prosím zbavme téhle iluze a přestaňme s touto politickou komedií. Investice do nuceného státního školství si nezaslouží nazývat se investicí do vzdělání. Investice do nuceného státního školství je v konečném důsledku zhoubou pro vzdělanost a co hůř, i pro lidskost. Není možné vzdělávat druhé lidi proti jejich vůli a očekávat dobré výsledky. Sebelepší učitel, ani jeho plat, na tom téměř nic nezmění.

Veronika Tulef

Člověk se rodí a začíná svůj život jako čistá, nekonečně vynalézavá a tvořivá bytost, schopná přizpůsobit se všemu, co jí přinese zítřek. Jeho největší chyba byla, že se rozhodl sám sebe zotročit a vystavět hradby, které ho dělí od jeho vlastní podstaty a neomezeného potenciálu. Mnohokrát je nám sdělováno, že za nás zodpovídají jiní. Je to lživá iluze vytvořená systémem, který si dělá nárok na náš život. V čele s povinnou školní docházkou, která není ničím jiným, než vězením, mrzačícím sebedůvěru, podkopávajícím vlastní identitu a zodpovědnost, ničícím budoucí osudy tisíců nevinných lidí. Každý člověk, s omezenými možnostmi, v omezeném světě, převzal za svůj život zodpovědnost ve skutečnosti už ve chvíli, kdy se sám poprvé nadechl a nebude, ani nemůže tomu být jinak až do jeho smrti. Nepřeji si státem nařízený školský systém. Nepřeji si suverénní stát. Přeji si suverénní život. Už jenom proto, že kdykoliv dojde na lámání chleba, nebude tou poslední institucí, na kterou bude možné se v nouzi obrátit, státní orgán, ale jedině naše vlastní lidskost, soucit a svědomí.

Komentáře jsou uzavřeny .