Zatím žádné komentáře

Milá maminko

Milá maminko,

rád bych Ti předal něco, co považuji za důležité; pokusím se to udělat tak nejlépe, jak dovedu, avšak musím začít trochu zeširoka…

Má kamarádka mi jednou vyprávěla o workshopu, na kterém se účastníci mimo jiné snažili popsat své životní poslání na tomto světě jednou větou či slovem. Nikdy předtím mě nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet; přesto však ve chvíli, kdy to zmínila, mnou okamžitě velice silně zarezonovala jasná odpověď: „Mým posláním je poznávat, vědět.“ Ani s odstupem času jsem stále nepřišel na nic výstižnějšího. Poznávání je to, co mi v životě přináší největší uspokojení; vědění pak to, čím jsem nejčastěji prospěšný druhým.

Domnívám se, že naprosto zásadním předpokladem pro zkoumání – sebe sama i světa kolem – je svoboda. Svoboda myšlení – možnost ve svých myšlenkách zajít kamkoliv, kam je potřeba; svoboda slova – možnost projevit svůj názor, ať už jakýkoliv; svoboda dialogu – možnost nechat ostatní reagovat a učit se od nich. Tyto svobody však tvoří jen špičku pomyslného ledovce; skrývá se pod nimi celá řada dalších esenciálních svobod, bez kterých je náš potenciál smysluplně učit se a poznávat značně ochuzen. Jde například o svobodu volně nakládat se svým tělem – i kdyby to mělo být nebezpečné, protože při získávání některých vědomostí je třeba podstupovat určitá rizika; jedná se také o svobodu pohybu – ne všechno vědění je na dosah ruky; ani svoboda materiální není pro zkoumání irelevantní – ne vše se nachází v našem vnitřním světě, spousta poznání leží vně; a nepřeberné množství dalších důležitých svobod zůstalo nevyjmenováno.

Snad i proto je svoboda mou celoživotní vášní. Svobodu nalézám v čisté mysli; v dokonale perfektním světě matematiky a logiky; v dechberoucím a uchvacujícím světě hudby; vysoko ve vzduchu, kde už i lidé mohou plachtit díky poznání zákonů fyziky; ale také v lásce, odpuštění, v učení se z vlastních omylů, v meditaci i modlitbě k Bohu v pokoře, vděčnosti a údivu nad tím, v jak dokonalém světě žijeme. Pocity absolutní harmonie a splynutí s ním pak zažívám, když mohu tvořit – psát texty, skládat hudbu, vymýšlet nové přístupy k věcem či pracovat na sobě a tvořit nové lepší verze sebe samého; učení skrze tvorbu je mé oblíbené, často při něm zažívám pocity ryzí čistoty.

Jako malý jsem předpokládal, že takový vztah ke svobodě má nejspíš každý – jednak o ní lidé často mluví, ale také jsem si ani neuměl představit, že by ji někdo mohl vnímat jinak. V průběhu života jsem si uvědomil svůj omyl, když jsem pozoroval reakce lidí na omezování svobod, které nemají v úmyslu využívat – tedy když ztrácejí svobodu dělat něco, o co nemají zájem, či to dokonce aktivně nechtějí. Ztráta takových svobod pro ně většinou až tolik neznamená; a často jsou ochotni se jich dokonce vzdát výměnou za něco (třeba příslib bezpečí). Něco takového je pro mě jen těžko představitelné; patřím k menšině lidí, kteří bytostně vnímají každé omezení svobody jako takové – i když svobodu v dané oblasti nepotřebují k ničemu využívat.

Co to v praxi znamená? Je toho spousta. Ačkoliv se vždy poutám v autě a opak považuji za nerozumný, cítím jako omezení své svobody povinnost tak činit. Nemám rád alkohol a nehodlám žádný vyrábět; přesto mi vadí, že bez úředního povolení nesmím. Nemám rád ani kouření marihuany; přesto se cítím omezen regulacemi konopí. Z přesvědčení nechci opustit tento svět svévolně dřív, než si mě Pán zavolá – a tohle mi vlastně do jisté míry usnadňuje eutanazii zakazující legislativa – kterou vnímám jako velice krutý zásah do jedné z nejintimnějších a nejzákladnějších svobod člověka. Komunismus i nacismus považuji za obrovské omyly lidstva, totalitarismus se mi z duše protiví; přesto však toužím žít ve světě, kde bych měl možnost se k takovým věcem otevřeně přihlásit, pokud bych se tak rozhodl.

Jako malému jsi mi vyprávěla, jaké to bylo žít v režimu, kde jste neměli svobodu slova; velice dobře jsem si to zapamatoval. Když jsem o řadu let později seznal, že svobodu projevu stále nemáme – třeba pro zákaz hajlování – a konfrontoval Tě s tím, odvětilas, že to tak má být; a že měli zakázat ještě komunisty. Bylo to pro mě šokující (a má pubertální reakce nevhodná); a i když dnes už Tvůj postoj akceptuji, zatím jej nejsem schopen plně pochopit. Svobodu projevu vnímám jako jedno ze základních práv každého jedince; a tím myslím i toho nejposlednějšího nacisty. Proč i jeho? Protože pokud rozhodneme o tom, že dotyčný musí žít bez toho, aby se mohl svobodně vyjádřit, provedeme mu přesně to, co komunisté provedli Tobě a dalším. A především proto, že když požehnáme tomu, aby nějací lidé mohli rozhodovat, zda druhým vezmou některou z jejich esenciálních svobod jen proto, že mají výrazně odlišné názory (ať už si o nich myslíme cokoliv), si už nikdy nemůžeme být jisti, zda se náhodou na seznamu „zakázaných“ názorů neocitnou i ty naše, kterým věříme a podle kterých žijeme (což ostatně nejspíše platí i pro ty nacisty).

Totalitarismus se mi bytostně příčí – nikdy bych se k takovému hnutí dobrovolně nehlásil; přesto však se pro mě svět, ve kterém mohu veřejně hajlovat, doopravdy výrazně odlišuje od světa, kde je mi tato svoboda odpírána. Chci mít možnost se tak projevit; a v souladu se svým vnitřním přesvědčením se dobrovolně rozhodnout ji nevyužít – bez nátlaku zvenčí. Tento můj postoj bývá občas nazýván „lpěním na jakési abstraktní svobodě“; avšak takové označení je pro mě matoucí. Neznám žádné „abstraktní svobody“; znám jen svobodu, kterou buď mám, nebo nemám. A to zcela bez ohledu na to, zda mám v úmyslu ji nějak využívat.

Muselo být těžké mít mě za dítě. Často jsem se choval nesnesitelně; býval jsem tvrdý, bezohledný, neústupný a ke své sestře zbytečně krutý. Vytvářel jsem si od Vás odstup; nebyl jsem ani na pohřbu Tvé matky. Spoustu věcí bych s tím, co teď vím, udělal jinak; a je mi líto, že jsem tehdy nevěděl. Minulost nezměním; tak se učím a pracuji na sobě, abych neopakoval ty stejné chyby, za které jsem nakonec vděčný minimálně v tom smyslu, že jsem se díky nim mohl někam posunout a stát se lepším člověkem. Tento dopis píši mimo jiné i proto, abych se Ti pokusil předat jeden pro mě významný motiv, který spatřuji v pozadí celé řady svých selhání. Nesnažím se je tímto omlouvat; ani netvrdím, že by to byla jejich jediná příčina. Subjektivně to však vnímám jako cosi dosti podstatného.

Pamatuješ, jak mi to ve skautu šlo s malými dětmi, když jsem vedl družinu? Myslím, že to souvislo s tím, co jsem už tehdy silně cítil a vnímal, byť jsem to nebyl schopen popsat jako dnes. Před pár odstavci jsem se zabýval svobodou každého člověka – včetně toho nejposlednějšího nacisty; a podobně vnímám i svobody dětí. Dnes to na sobě pozoruji víc než dřív, ale už tehdy to bylo patrné; vnímal jsem (a stále silněji vnímám) ta mladší děcka jako sobě rovná ve smyslu určitých esenciálních svobod, které jsem jim nechtěl a nechci upírat ani v situacích, kdy jsem přesvědčen, že mám pravdu a ony se mýlí.

Dojdu-li k závěru, že se někdo mýlí, snažím se dotyčnému jeho chybu ukázat, vysvětlit (v důsledku své povahy často příliš tvrdě, byť na tom už hezkých pár let pracuji a bude to ještě práce na celý život); necítím se však oprávněn nikoho nutit ke změně postoje či po něm silou vyžadovat jedinání v rozporu s jeho přesvědčením. Bez ohledu na to, zda jde o dítě či dospělého. Vycházím z toho, že jestli doopravdy „vím lépe“ (třeba proto, že jsem zkušenější), měl bych být také schopen dotyčného přesvědčit a vysvětlit mu, proč by měl svůj postoj změnit. Selhávám-li v tom, vede mě to k zamyšlení, zda doopravdy „vím lépe“, nebo jen hodnotím ze svého pohledu věci jinak než dotyčný. A i kdybych měl pravdu a dotyčný se pletl, nechci mu brát možnost dojít si sám k něčemu, co se mi může jevit zřejmým či banálním, ale jemu by ta cesta k poznání v budoucím životě mohla pomoci víc, než kdybych mu svou pravdu vnutil.

Dnes si uvědomuji, že můj postoj je spíše ojedinělý a většina lidí ho vnímá (zejména ve vztahu k dětem) jako více či méně škodlivý; já jej však považuji za správný – a tehdy jsem ani jiný neznal. Bylo pro mě těžko uchopitelné, proč jsi vyžadovala, abych projevoval úctu lidem a věcem, ke kterým jsem žádnou necítil; nedávalo mi smysl, proč mě nutíš se omlouvat a říkat slova, která šla proti tomu, co jsem si v danou chvíli myslel; nechápal jsem, proč bych měl ctít tradice, které jsi považovala za správné, ale já jsem jim nerozuměl (a nesouzněl s nimi); a už vůbec mi nebylo jasné, proč jsi s takovou hrdostí mluvila o tom, že mě vzděláváš proti mé vůli. Dnes snad lépe rozumím Tvým motivacím – dělalas to, cos pro mě považovala za nejlepší; a děkuji Ti za to.

Během svého dětství jsem pociťoval víceméně konstantní nesvobodu. Doufám, že je v kontextu tohoto dopisu zjevné, že to nemíním jako výčitku – samozřejmě si uvědomuji, že obdobnou (či ještě větší) míru nesvobody bych zažíval coby dítě i v drtivé většině jiných rodin; mé subjektivní vnímání toho stavu vypovídá především o mně samotném. Hypotetická rodina, jež by vyhovovala mému pojetí svobody, by musela vypadat asi jako ta z knížky, o které jsi mi kdysi vyprávěla – byla o matce, jež nechávala své děti dělat věci po svém, aby si samy došly k tomu, co potřebují. Sice nevím, co to bylo za knížku, ale z toho, co si pamatuji z Tvého vyprávění, bude nejspíš na podobné motivy, kterými se zabývá Svoboda učení (iniciativa, které jsem již několik let členem; jestli chceš, můžeš se podívat na SvobodaUceni.cz).

Jako malému mi nešlo do hlavy – a vlastně doposud nejde – proč je pro většinu lidí v pořádku, když dospělý například zesměšňuje hodnoty dítěte, přijdou-li mu směšné, zatímco když se dítě pokusí (ze stejného důvodu) zesměšnit hodnoty dospělého, bývá to označováno za drzost a dítě je silou donuceno k (typicky neupřímnému) pokání. Vzpomínám si na jeden náš spor ohledně dušiček: Chtělas po mně, abych se účastnil rituálů, v nichž jsem nespatřoval smysl; a když jsi mě o jejich smyslu nedokázala přesvědčit, donutilas mě. Nemám Ti to za zlé, sama jsi už tehdy řekla, že to děláš pro mé dobro (a já Ti tu motivaci dnes už věřím). Tato a další podobné příhody však neměly za následek, že bych Tvé hodnoty „přijal proti své vůli“ – naopak jsem je ze všech sil odmítl, čímž jsem se na nějakou dobu ocitl v opačném extrému, ve kterém jsem pak udělal některá rozhodnutí výrazně jinak než bych udělal dnes (třeba bych se zúčastnil babiččina pohřbu). Zdůrazňuji, že Tě za svá rozhodnutí nijak neviním; nesu za ně plnou odpovědnost. Nevnímám to ani jako žádné příkoří vůči sobě; jen vysvětluji, jaké to mělo nezamýšlené následky.

Tím příkladem se snažím ilustrovat své byotstné přesvědčení, že když nutíme lidi (tedy i děti) k přehodnocení postojů silou, nejspíše se to nepodaří; a pokud ano, pak se obávám, že cena je příliš vysoká – učíme tím dotyčného hrbit se, automaticky přijímat cizí názory a podrobovat se tomu, kdo má větší sílu… a postupně ztrácet sebe sama. V každém jednotlivém případě si můžeme (často i oprávněně) myslet, že to dotyčný potřeboval, takže bylo třeba ho k našemu postoji dovést „po dobrém nebo po zlém“; a on nám pak může třeba i dát za pravdu, což nás v tom postupu ještě utvrdí. Skrytou daní za to všechno je bohužel jednak ztráta kousku vlastní integrity, sebedůvěry, zodpovědnosti za svůj život, a navíc člověk přijímá za normu jednání, kdy ke změně stanoviska nedochází dialogem, nýbrž silou. Já osobně v takových situacích jako malý typicky vzdoroval, ale pro řadu citlivějších dětí s vyšší sociální inteligencí a lepší schopností empatie to může být mnohem náročnější.

Z analogických důvodů už roky kritizuji i státní opatření a legislativu, skrze kterou se politici snaží chránit občany před důsledky jejich špatných rozhodnutí (půjčky na nevýhodný úrok, úpravy vztahů zaměstnanců a zaměstnavatelů, ochrana spotřebitele, regulace zbraní či drog a podobně). Domnívám se, že když člověka silou donutíme chovat se tak, jak považujeme za správné, jednak to často vůbec nemusí být správné pro něj, ale i tehdy, kdy to pro něj vhodné je, bereme mu možnost dojít v životě nějakého poznání; především však nastavujeme určitou společenskou normu, dle které lidé nejsou zodpovědní za své životy a jejíž přijetí je činí méně suverénními a sebevědomými.

Jsem skálopevně přesvědčen, že svoboda je nezbytně nutná k poznávání vnějšího i vnitřního světa každého člověka, k osobnímu růstu, sebepoznání a sebeurčení. Tuto svobodu bychom neměli nikomu upírat jen za to, kdo je, případně jaké má názory; ať už jde o komunistu, nacistu, hlupáka či… dítě.

Závěrem bych Ti rád poděkoval za vše, cos pro mě za ta léta udělala. Jsem spokojený, doopravdy šťastný, mám přesně takový život, jaký chci – zcela mě naplňuje; a za to vděčím mimo jiné i Tobě. Děkuji Ti za to, jak jsi mě vychovávala; i díky tomu jsem se stal člověkem, kterým jsem dnes. Vyrůstal jsem v takových podmínkách, jaké jsem potřeboval pro svůj osobní růst až k bodu, ve kterém se nyní nacházím (a jsem za to neskutečně moc rád); navzdory tomu, že mi tehdy chyběla větší svoboda (což jsem nedokázal vyjádřit těmito slovy), věřím, že jsem to potřeboval prožít a poznat, neboť o to víc teď dokážu ocenit její hodnotu.

Měj se krásně a užívej si života,
Urza

Přečtěte si také

mm

Urza

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku.