Lidská bytost. Yvetta, matka dvou synů a žena svého muže.

Jaké bylo vaše dětství?

Nejdříve krásné a pak náročné. Plné zkoušek, fyzického překonávání, samoty a neporozumění. Byly však i hezké chvíle s rodiči a kamarády, než začal sportovní boj mimo domov. O dětství jsem bohužel velmi brzy přišla. Nejprve kvůli přístupu k dětem ve školství, pak kvůli svému „talentu“.

Cítila jste se jako dítě přijatá a v bezpečí? Litujete něčeho, co provázelo vaše dětství?

Litovat možná není to správné slovo. Líp jsem to neuměla a moji rodiče také ne. Je to vývoj. Moji rodiče určitě také dělali věci mnohem lépe než ti jejich. Do každého zážitku můžeme vnést kvalitu vědomí a pak se tento zážitek promění ve zralost. A tak se snažím na svoji minulost nahlížet.

Každá doba má něco. Nemá smysl řešit, čí to byla vina. Tím nic nevyřešíte. Důležité je nepředávat emoční jed dál, další generaci. Umět věci uzavřít, odpustit a žít přítomností. Osobně nebrečím nad rozlitým mlíkem, ale ani nehodlám strkat hlavu do písku a předstírat, že je vše růžové a nic se nestalo. Proto se snažím vzít si ponaučení a čerpat ze zkušeností. Snažím se věci změnit, pokud mi nevyhovují, a pracovat na sobě.

Jsem žena činu. Začínám u sebe, protože to mohu ovlivnit i změnit. Veřejně mluvím o svém poznání, aby jiní mohli začít tam, kde jsem já skončila, a byli ušetřeni mnohých omylů.

Jako dítě jsem potřebovala být s lidmi, které mám ráda, a být v bezpečí domova. Víc jsem nepotřebovala. Klidně se jen dívat na mámu, jak vaří. Byla jsem šťastná, když máma byla šťastná. A to ona byla vždy, když vařila. Cítila jsem její jistotu, sebevědomí, radost. Rezonovala jsem na pocitech, nikoliv slovech. Autority a cizí lidi jsem nezvládala, ani jejich nároky či požadavky. Vše mi přišlo zbytečné, necitlivé, nelogické.

Ve škole jsem se styděla přihlásit a mluvit před ostatními, takže jsem raději předstírala, že to nevím. Kladla jsem si otázky, proč to musím dělat, když akorát trpím. Bylo mi smutno po mámě a nikomu jsem nevěřila, protože učitelky se nechovaly jako láskyplné bytosti.

Nebyla jsem připravena na školku, školu ani na sport. Nechtěla jsem soupeřit a prokazovat své hodnoty. Chtěla jsem jen být. Být milována a milovat. Hrát si, jak si děti mají hrát. Cítit klid, bezpečí, žít přítomností a nebát se budoucího dne. Byla jsem nevinné dítě.

A nevinnost musíme podporovat a chránit. To je úkol rodičů. Dětství je nejlepší období. Dítě není zatíženo vzděláním, poznáním, náboženstvím. A já jsem si tento stav chtěla užít co nejdéle. Ale bohužel nevinnost je často vnímána jako nevědomost, což není stejné. Nevinnost je bohatá, nevědomost je chudá. Jak vám vezmou nevinnost, už jste otrokem doby, což byl asi cíl společnosti. Ztratíte se. Málokdo si toho všimne a začne znova hledat svoji podstatu. Nevinnost byla brána jako hloupost, ale opak je pravdou.

Víte, co je pro mě víc než moudrost? Nevinná moudrost. Kdykoliv si uvědomíte, že vám život uniká, první, co musíte udělat, je získat svou nevinnost. Odhodit své znalosti, zapomenout na své náboženství, filozofii, co nás naučili rodiče, univerzity a začít tam, kde jste skončili. Jako nevinné dítě. Tam jsem nalezla klíč. Klíč ke svému štěstí, životu i k sobě samé.

Asi před 14 lety jsem četla, že jediný způsob, jak nabýt skutečného dětství, je, že o něho nejdříve přijdeme. Něco jako Adam a Eva. Museli být vyhnáni z ráje a museli sejít z cesty. Vůbec jsem to nechápala a nevěnovala jsem tomu pozornost. Za pár let jsem začala hledat své ztracené dětství, abych pochopila, kde se stala chyba, kde jsem přišla o své srdce, pocity, samu sebe. Vrátila jsem se do momentu, kdy mi bylo asi čtyři a půl roku. Druhý silný moment byl v 8 letech… a takhle jsem si prošla celý svůj život a pochopila jsem, kde se stala chyba a proč.

Roky jsem na sobě postupně pracovala a neskončila, dokud jsem si v sobě vše nevyřešila. Za dalších několik let jsem narazila na stejný text. Tentokrát jsem měla dojem, že vypráví o mně. Rozzářila jsem se a říkala si: On to chápe stejně. A myslí si, jako já, že klíč najdeme v dětství. Popisoval moje pocity, poznání. Způsob, jak jsem získala zpět svoji duši, srdce i své skutečné já.

Na co nejsme připravení, čemu nejsme otevření, to nevidíme. Nemůžeme proto porozumět. Text jsem tehdy dokázala pochopit, protože jsem prošla proměnou. Byl naprosto srozumitelný.

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

A za to vděčím svým dětem, unschoolingu a svému muži. Kdyby děti chodily do školy, tak na sobě nikdy tak nepracuji, abych byla vzorem a měla dětem co předat, nabídnout. Převzala jsem odpovědnost za jejich výchovu i štěstí.

Ale zpět k textu. Psalo se v něm, že krásu dětství poznáte tehdy, když o něj přijdete. I podle slov Ježíše jedině znovuzrození (tedy když se znovu stanete dítětem) můžete vstoupit do království nebeského. Znovuzrození je pouze duchovní zrození duše, tedy když se jako dospělí stanete znovu dítětem. Pak získáte vědomě zpátky to, co vám společnost vzala. V Indii se brahmán, skutečný znalec posvátných věcí, nazývá dvija, dvakrát narozený. Vše je pochopitelně symbolické, metafora. Je to jako ochrana písma. Je potřeba číst všechny svaté texty srdcem a to umí jen znovuzrozený. Snad jsem odpověděla na vaši otázku…

Jaké jste měla vztahy s dospělými? Důvěřovala jste jim?

Rodičům jsem věřila, ale spíš to věc komplikovalo, protože rodiče nevěřili sobě. Ostatních jsem se bála. Tedy jsem jim nemohla věřit. Uzavřela jsem se do sebe. Měla jsem svůj svět, kde jsem se cítila bezpečněji. Byla to moje oáza, kam jsem utíkala vždy, když jsem se cítila ohrožena. Mohla jsem tam jen já, zvířata a lidé, které jsem milovala.

Neuměla jsem komunikovat s dospělými. Nikdo mě tomu nenaučil a neměla jsem příležitost to ani trénovat. Velmi malé sebevědomí mi bránilo prosazovat své názory. Navíc jsem měla naučeno dospělé neobtěžovat. Svými nároky, potřebami, pocity i názory. Prý je to neslušné, a tak jsem nikoho „neobtěžovala“. Prostě jsem tiše mlčela a odpovídala jsem si sama. Navenek jsem se neprojevovala.

Až jednou, kdy už jsem měla všeho dost. Byla jsem plná emocí, křivdy, zloby, názorů. Celé ty roky se toho nastřádalo požehnaně. A konečně se to zlomilo. Vnitřně jsem zakřičela DOST! a od té doby jsem „rebel“, tedy člověk, který bojuje za svá práva.

Považovala jsem to za nutný růst a zralost, protože lidé, kteří berou ohled na druhé a jejich názory, jsou nezralí. Jsou závislí na názorech jiných. Nemohou nic dělat autenticky a nedokáží upřímně říci, co opravdu chtějí. Říkají a dělají, co chtějí jiní. A to už jsem nedokázala ani nechtěla. Ale to už jsem byla téměř dospělá.

Za komunistů to prostě nešlo. Když jsem měla jen náznak vzdoru a upřímnosti, rodiče hned byli pozváni na kobereček. Pořádný výbuch nastal až po revoluci. Gradovalo to a já jsem se učila pomalu žít podle svého přesvědčení. I malý pokrok byl velkým vítězstvím.

Našel se tehdy ve vašem životě někdo, kdo by důvěřoval ve vaši schopnost učit se vše potřebné pro život? Důvěřovali vám dospělí, že víte nejlépe, co je pro vás dobré?

Takhle komplexně, jak to říkáte, tak ne. Podle mě to ani lidé neuměli. Víte, moji rodiče hodně pracovali. Byli velmi schopní v tom, co dělali, ale vysokou školu neměli, takže si automaticky nevěřili. A komunisti z vás vychovávali člověka, který nemá nárok na svůj osobní názor i život. Musí budovat socialistický systém podle jasně daných pravidel. Jinak vám ze života udělali peklo. Moji rodiče bojovali a zdráhali se, ale bylo to velmi stresující a vyčerpávající pro všechny. Domů přišli unavení a chtěli svůj klid.

Táta věřil v moji vnitřní sílu, to ano, ale neuměl s tím zacházet. Domníval se, že talent je dar, a snažil se mi dát příležitost to všem dokázat. Sport měla být především jízdenka ke svobodě a emigraci. Navíc nikdo rodiče neučil naslouchat dětem. Bylo to tabu. Museli vše objevovat a přicházet na to sami, ale bez omylů to nešlo.

Víte, malé dítě nemá žádné ambice, nemá žádné touhy. Je ponořeno do přítomného okamžiku. Teď a tady. A když mu vezmete tento dar, přijde o dětství a bezstarostnost.

Život nemotivuje touha po něčem, ale hledání. Ne ambice být prezidentem, ale hledání toho, „kdo jsem“. A naše doba byla založena na ambicích a pořád je. Musíte mít pořád cíle. Každý den: známky ve škole, tréninky, přijímací zkoušky, funkce, peníze, vypadat nejlépe. Lidé touží mít víc a znamenat víc. Přinese jim to akorát smutek, ztrátu zdraví, rodiny. Pořád něco ztrácí, až se v tom nakonec ztratí sami. Nejsou spokojeni, i když mají všechno nebo mnohé. Usilovali o „špatné věci“. A toho důležitého se dobrovolně vzdali.

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

A jak je to teď? Změnilo se to v dospělosti?

Ano. Dosáhla jsem svého snu, štěstí. Poznala jsem pro mě důležité hodnoty. V roce 2008 jsem ukončila plaveckou kariéru a začala jsem hledat sebe. Nejdříve jsem se musela stát znovu dítětem, abych se mohla stát ženou a pak matkou. Znovuzrození, o kterém jsem mluvila. Ale když se to dělo, vůbec mi to nedocházelo. Došlo mi to až o mnoho let později. Děti a partner mně v tom velmi pomáhali. Byla to jejich zásluha, že jsem přišla na to, co mně chybí a co musím v sobě zase obnovit a najít. Rodinný život byla a je moje terapie.

Co pro vás znamená učení?

Odpovím takhle: jediné, co uznávám a považuji za přínosné, je samovzdělávání. Výběr i tempo si určuje každý sám, podle preferencí a dispozic. Svobodné učení v doprovodu lásky, víry, respektu. Věřím v podstatu člověka. Nevidím důvod, proč trpět při vzdělávání, když nemusím. Nežijeme proto, abychom chodili do školy a ztratili svoji podstatu, srdce, ale žijeme, abychom mohli objevovat, hledat a pochopit své bytí. Věřím v jedinečnost každého z nás a individuální tempo.

Pro dítě je přirozené se vzdělávat, ale každý chce začít podle sebe a svých možností. Především v klidu a bez stresu a neustálého zkoušení. Rodičům to přijde přirozené, protože už to ani nevnímají a považují to za samozřejmost, ale je to jejich problém, že na takovou hru přistoupili. Není to přirozené ani normální a dítě to cítí a ví. Nechce, ale většinou nemá volbu.

Osobně si myslím, že není důvod se bát, že děti bez základních škol nebudou nic vědět. Dítě prahne po vzdělávání, ale vše musí mít volný průběh. Když dítě chodí do školy, tak ho věci z velké části přestanou zajímat a přestane se ptát. Nemá prostor na vlastní zájmy, myšlenky, pocity. Vzdělávání by nemělo mít podmínky a už vůbec by dítě nemělo kvůli vzdělání ztrácet pro něj smysluplné hodnoty. Vzdělávání musí být radostí a volbou, která vás naplňuje. Nesmí to být nutnost, kalkul, ambice rodičů, společnosti.

Je pro vás vzdělávání totéž co výuka ve školách?

Vzdělaný člověk neznamená, že je moudrý. A já jsem vždy prahla po moudrosti. Ale žádný předmět ve škole takový nebyl. Nic mě nebavilo. Byly to jen naučené texty, logické věci, některé jsou třeba i pro někoho užitečné, ale s moudrostí nemají co dočinění. Psát se přece mohu naučit později a rychleji, když jsem starší. Dítě by mělo začít číst a psát, když to chce používat. Pak má motivaci.

V dnešní době jsou děti přesycovány vědomostmi. Žijí v neustálém stresu z povinností, nároků, očekávání a kvůli technologii dnešní doby se velmi přetěžují i mimo školní život. Rodiče závodí mezi sebou, kdo má krásnější, dokonalejší, chytřejší, výkonnější dítě. A vůbec nehledí na opravdové hodnoty. Ale ty v nejběžnějších školách nenajdete.

Mnoho předmětů bych zrušila. Naopak bych zařadila předměty, kde se děti budou učit základům bytí. Myslím tím: sebeúctu, pokoru, soucit, respekt, rovnováhu, odvahu, ticho, rozhodnost, důslednost, trpělivost, svobodu, lásku, laskavost, upřímnost, odpovědnost, pomoc, rozvíjet intuici a poznávat své já. Znát lidské hodnoty, podstatu života. Pak školy budou produkovat lidské bytosti, nikoliv ovce, které jsou ztraceny a žijí ve strachu o svoji budoucnost, takže produkují mnoho agrese, závisti, soupeření, nespokojenosti.

Pak teprve přicházejí na řadu univerzity, které už mají konkrétní obory. Jedině člověk, který poznal, kým je, může vědět, co chce v životě dělat. To základní školy ani střední školy dnešního typu neumožňují. Když je člověk dospělý, má zdravé sebevědomí a všechny výše zmíněné schopnosti, tak je připraven. Nikdo už ho nemůže poškodit. Nedá se. Je schopen si život i učení řídit sám.

Děti jsou velmi snadná kořist. Nemají možnost se bránit. Společnost využívá nevinnosti dětí. Každá společnost měla odjakživa špatný vliv na děti. Školy zotročují naše děti. Nevidím tam žádnou laskavost a svobodu. Čím dál víc žijeme informacemi a zapomínáme na emoce, intuici. Ty jsou přitom mostem, který vede k prožitku života, životní pohody a naplnění. Bez nich jako bychom nebyli. Myslím si, že lidé stále působí na prožívání spíše destruktivně. A když o tom víte, nemůžete a nechcete své děti, které z celého srdce milujete, poslat na „srdeční kastraci“!!!

Vzdělání se dožene velmi rychle. Vůbec mě netíží, že můj osmiletý syn neumí číst. Naopak. Každý rok navíc beru jako výhru, protože mu rostou synaptická spojení ve druhé polovině mozku. V té „nelogické” hemisféře. Té, která vám umožní žít v lásce, pokoře, rovnováze, intuici a moudrosti.

Dětství, zdraví a život už nikdy nedoženete, vzdělání vždycky a mnohem efektivněji a rychleji, když máte jasnou představu o tom, co děláte, a děláte věci z vlastní vůle.

Měla jste na výběr, kam chodit do školy?

Ne, jiná doba.

Chodila jste do školy? Jak jste ji vnímala?

Řeknu jedno slovo, ÚZKOST.

Pomáhal vám způsob vzdělávání učit se, co jste potřebovala v životě?

Ne! Naopak, zablokoval mě pro další vzdělávání. Doslova jsem byla zhnusena. A moje sebevědomí a sebeúcta klesla k bodu mrazu. Známkování, hodnocení učitelek je jako diagnóza od psychiatra. Věříte jejich slovům a berete je vážně.

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

Máte nějakou představu o tom, jak by měla vypadat ideální škola nebo způsob vzdělávání?

Něco málo jsem už naznačila, ale nikdy jsem o tom zásadně nepřemýšlela. Takže jen první myšlenky. Dokud nebude mít „srdce“ stejnou příležitost k růstu jako hlava, nemůžeme žít ve spokojeném světe. Nejsem proti ničemu, jen proti disharmonii. A dnešní školství je disharmonické.

Chci tím říct, že by se měly učit základní lidské hodnoty, které jsem zmínila. Umět se samostatně vzdělávat a nebát se změn, protože doba i poptávka se rychle mění.

Zařadila bych třeba rodinné konstelace, aby každý začal s čistým štítem a vyčistil si vztah se svým rodem. Shodil zátěž ze svých beder, kterou vláčí jako kouli na noze. Pak je možné pochopit důležitost rodu, rodiny a vztahů.

Určitě by měla být škola založena na důvěře, takže univerzity a střední školy i online. Docházka dobrovolná. Možnost individuálního přístupu. Učitel by se měl vyměnit za mentora. Není důležitá účast, ale znalosti. Podle zaměření, chirurg si prostě musí jít někdy zapitvat, že jo.

Myslím, že v tom je velká budoucnost. Už se tak i děje. Když jsou pro vás důležité výše zmíněné hodnoty, tak nepodvádíte. A když opravdu chcete, tak se učíte za účelem vědět, nikoliv „projít“. Nechcete se ochudit. Stále vidím mnoho nedůležitých předmětů, takže bych to celé zredukovala a naopak něco rozšířila a doplnila. Kvantovou fyziku jako samozřejmou součást a zákony, aby děti věděly, že funguje mnoho věcí, které nevidíme. Že žijeme, jak myslíme. Vzduch, který dýcháme, také nevidíme, ale funguje a nikdo to nediskutuje.

Každý obor by vyžadoval důsledné přepracování, neustálé aktualizace. Školy jsou velmi neefektivní. Za ten dlouhý čas ve škole si odnášíte jen málo vědomostí, které uplatníte. A naopak, neučí vás na sobě pracovat po celý život a používat intuici. Školství je velmi zastaralé. Když vyjdete školu, tak to, co jste se učili, už mnoho let neplatí. Uplatnění hledáte velmi těžko a většinou skončíte mimo obor.

Základem většiny zaměstnání je manipulace, což je další kapitola. Ztracené roky, které navíc ubíjí vaše vnímání a intuici. Znáte citát Alberta Einsteina? „Jediná skutečně cenná věc je intuice.“

Důležité je naučit se meditaci, relaxaci, jak pečovat o své tělo i duši. Jóga by měla být součástí. Bojové sporty, které jsou založeny na rovnováze. Třeba jako taiči.

Důležitý je pro mě charakter, etiketa… jak se chovat k přírodě a informovanost o jejím stavu. Lidem chybí úcta. Když nemají soucit a úctu k sobě, nemohou mít soucit s ostatními, úctu k přírodě a zvířatům. Likvidujeme naši zemi, domov, vztahy.

Děti, studenti by hodnotili učitele. Jak k nim přistupují, co je naučili, sympatie, důvěra atd. A mnoho dalších nápadů… to by bylo asi na dlouho.

Měla jste jako dítě možnost odmítnout cestu vrcholového sportu?

Vnímám to, jako že jsem neměla možnost. Párkrát jsem řekla, že nechci, že mě to nebaví, nebo nešla na trénink, ale nedopadlo to dobře. Pochopila jsem důležitost toho pro mého tátu a později už jsem ho ani nedokázala zklamat. Bral to vážně, takže tím pádem i já. Celé je to složitější a nedá se vše vysvětlit v rozhovoru. Ale podrobně se touto otázkou zabývám ve své knize Odsouzená talentem.

Proč si myslíte, že se to děje? Že děti přistupují na něco, co nechtějí, co si pro sebe nepřejí?

Také to popisuji v knize, protože ta neschopnost vzdorovat je podstatou utrpení, neúspěchu.

Dítě není schopno vyhodnotit situaci, když ze všech stran slyší to stejné. Je bezbranné, nezkušené a je závislé. Nemá peníze, kde bydlet, bez rodičů je nic. Dětem schází základy. Sebeláska, sebedůvěra, odvaha…, k tomu milují své rodiče a věří jim. Dítě má velkou schopnost přečíst a vyhodnotit dospělého. Přesně ví, co má pro něj smysl a co ne. Takže 99 % dětí to prostě vzdá. Ví, že neobstojí. Navíc, nakonec dítě všem těm nevědomým lžím dospělých uvěří. Rodič musí být moudrý jako průvodce svého dítěte, nikoliv manipulátor.

Měly by mít děti na výběr? Kdo by měl rozhodovat o tom, jak se budou vzdělávat, jaký sport a v jakém rozsahu budou dělat, o tom, jaké vztahy a s kým budou vést, jaký život budou vést? Kdo je zodpovědný za životy dětí?

Podívejte, já vám to řeknu takhle. Svých dětí se ptám od několika měsíců života, co chtějí, a nikdy jsem s tím neskončila. Chci šťastné, moudré, zdravé děti, a tak se ptám! A děti se mě nebojí, věří mi a vše mi proto řeknou a také se ptají. A tím je i přirozeně podněcuji o všem přemýšlet a rozhodovat. Když neví nebo nemají porovnání, tak jim to ukážu, vysvětlím, cokoliv je potřeba k jejich odpovědi. A dítě rozhodne. Dítě musí vědět, co chce i co nechce. To je také velmi cenná zkušenost. A já se pak zeptám na důvody. Diskutujeme.

Ptala jsem se na školky, školy, vzdělání, sport, ale i na jídlo, pohádky, hračky, oblečení, hry, záliby. V jídle třeba dám výběr, chceš rybu, kuře, nebo špagety? Nebo na co máš chuť? Doma máme pouze kvalitní suroviny, takže se nebojím žádné odpovědi a děti ani nemají potřebu žádat nesmysly.

Kdo by měl rozhodovat? Rozhodnutí by mělo být společné. Ale rodiče nesou odpovědnost. To je důležité si uvědomit. Protože pak budete velmi vnímaví, pečliví a o všem budete přemýšlet. Rodiče musí otevřeně poskytnout informace, vysvětlení, důvody, vše promyslet a zvážit. A až pak se dítě může informovaně rozhodovat. U nás to byl proces. Pochopitelně, že kojence jsem se ptala adekvátně, aby mi rozuměl. Ale mně vždy spíše šlo o vzájemnost, souhru a pocit, že dítě respektuji. Věřím, že dítě vnímá od narození. Nikdy jsem se nepovyšovala. Ba naopak, na své děti se dívám jako na své učitele. Ten přístup pak ode mě okoukají.

Hodně dokážete vyčíst z reakcí. Já si vždy udělám svůj názor, představu, ale pak se zeptám. Naše názory se většinou shodují. Od jednoho roku mi děti říkají: „Já sám!“ Chtěla jsem je učit jezdit na kole, plavat…, jen říct jak, ukázat pár triků…, ale vždy slyším to stejné: „JÁ SÁM!“

A víte co? Já je chápu. Objevování, hledání, zkoušení, osobní poznání je jediná pravda. Až budou větší, tak věřím, že jejich rozhodnutí budou moudrá. Svým dětem věřím a věřit jim nepřestanu. Pokud se spálí, věřím, že to zvládnout a odnesou si poučení.

Jak by se měly děti vzdělávat?

Individuálně podle zájmů a chuti. A tady je důležité, aby rodiče byli připraveni zájmy podporovat a umožnit jim růst.

Jaký vliv měl vrcholový sport na vaši vnitřní motivaci na váš vztah k sobě samé?

Destruktivní. Opět velmi podrobně popisuji v knize.

Co bylo impulzem skončit se sportem?

Lež o tom, že na vrcholu je to krásné. Na vrcholu jsem byla a bylo to smutné zjištění. Chtěla jsem se přesvědčit, kdo má pravdu, a tak jsem ten boj dotáhla do konce, abych znala odpověď. A dostala jsem ji. Měla jsem pravdu. Vrcholový sport je další slepá ulička, která vás nikam nedovede. Ztráta času, zdraví a vzdálení se od opravdové podstaty bytí.

Jak to probíhalo od nápadu přes rozhodování po rozhodnutí a akci – ukončení kariéry vrcholové sportovkyně? Jak to dlouho trvalo? Jak na to reagovali lidé ve vašem okolí?

Dva roky. Rozhodnutí přišlo v roce 2006. V roce 2008 jsem v tichosti odešla. Technické ukončení trvalo dva roky, dříve to nešlo. Byla jsem vázaná závazky. Poslední roky už jsem nereprezentovala republiku, ale realizovala pouze osobní projekty a trénovala o mnoho méně. Už to byla velká úleva. Žádní soupeři, jen já a voda.

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

V Sudbury školách (svobodné školy) tvrdí, že lidem, kteří k nim přestoupí z běžných škol, trvá mnohdy i dva roky, než se adaptují na prostředí, v němž mají zodpovědnost za svůj čas, tělo, za život. Než znovu objeví svou vnitřní motivaci a poznají, kdo jsou, co je baví, co sami chtějí. Co si o tom myslíte? Sdílíte podobnou zkušenost? Jaké to bylo, když jste ukončila sportovní kariéru?

Věřím a je to logické. Musíte znovu obnovit to, co školy udupaly. Poznat, kdo jste, začít prožívat důvěru, intuici, víru…, vše. Mně to trvalo mnohem déle, protože jsem v tom žila 33 let.

Zásadní byla absolutní změna. Urychlovač. Použít všechny dostupné metody, to byl plán. Takže jsme se s partnerem rozhodli, že si vybereme pro nás nejkrásnější místo na světě a začneme žít nový život. Vyhrálo Španělsko, kde jsme oba zažili krásné okamžiky a záblesky svobodného života. Lidé mají srdce na dlani, nic nepřehání a neruší vás. Nechají vás žít po svém. Tímto rozhodnutím jsem velmi zmátla svoji minulost!

Potřebovala jsem v tichu a samotě znovu nalézt své hodnoty. V přírodě a v blízkosti nekonečného moře, které mi připomíná, jak je lidský život krátký a nicotný. Ticho i příroda léčí. Oboje miluji a nemohla bych už žít ve městě. Hodně mi pomohlo i pomáhá, když nepřicházím do styku s lidmi, kteří žijí pouze v materiálním světě. Nevadí mi je potkat, ale vadí mi, když je můj život s jejich nějak propojený. Říkám tomu nízké vibrace.

Ze začátku jsem se jim úplně vyhýbala. Cítila jsem, jak mě jejich společnost nudí, až irituje. Nic mi setkávání s nimi nedávalo, naopak bralo. V začátku jsem objevovala své hranice, ale časem jsem se s nimi naučila zacházet. Město a okolí, kde žijeme, je celoročně plné šťastných turistů, kteří doma nechali své starosti a žijí přítomností, takže mně nabíjí. Baví mě pozorovat šťastné lidi, nechávám se vtáhnou do jejich štěstí a raduji se s nimi. Je to taková čistá energie. Pomáhá mi vymazat tu destruktivní.

Jak zpětně vnímáte své rodiče? Trenéry? Jaké máte vztahy? Důvěřujete si?

Rodiče nás vychovávali bez pomoci babiček a dědečků. Co si sami nevybojovali, to neměli. Bohužel jsem poznala jen jednu babičku a tu jsem viděla jednou do roka, maximálně dvakrát, když se u ní scházela celá rodina. Jezdili jsme tam na pouť nebo zabíjačku a byla to vždy velká sláva. Sešlo se nás vždy z rodiny tolik, že jsme se nevešli ani do domu. Tak jsme seděli na dvorku pod ořechem. Bylo nás asi 20, i víc. Hezké časy. Babička umřela, když mi bylo čtrnáct, ale už jsem stejně neměla čas za ní jezdit, protože všechny víkendy jsem trávila na tréninku nebo závodech.

Táta je pro mě milující otec a hrdina. Chtěl pro mě to nejlepší. Vše, co dělal, dělal pro své děti. Pracoval od brzkého rána až do večera, abychom mohli jezdit každý rok k moři, v zimě každý rok na hory. Kupoval nám kvalitní věci a nikdy na nás nešetřil. Na sobě bohužel ano. Zajištění rodiny viděl jako svůj hlavní úkol, protože sám pocházel z deseti dětí a vyrůstal v chudobě. Dokázal to, co jeho rodiče ne, takže dokázal mnoho, ale čas měl omezený a doba ho velmi brzdila. Všechny brzdila a obírala o energii.

V mluvení byl opatrnější a chyběla nám komunikace. Škoda že se táta nedočkal mého života po kariéře. Celý život se samovzdělával a vím, že by byl otevřený na sobě pracovat dál, stejně jako já. V pozdějším věku mnohé pochopil. Tátův odchod ve mně určitě nastartoval můj návrat k hledání.

Pro mě byl jeho odchod šok a trauma. Začala jsem oprašovat své staré knihy i duši. Nevěděla jsem to, co vím teď, a to mě moc mrzí. I já jsem potřebovala čas a zkušenosti, chyby, abych vše mohla pochopit a nalézt hodnoty. Rodíme se bez znalosti života. Táta měl své plány a já jsem jeho rozhodnutí musela akceptovat.

Máma je prostě máma a nikdo ji nemůže a nemohl nahradit. Vím, že dělala, co mohla, ale lépe to prostě neuměla. Do života mně nekecala, protože jsem z domova odešla velmi brzy. Dokonce mám pocit, že cítila, že na to nemá ani právo, když mě nedokázala ochránit od vrcholového sportu.

Byly doby, kdy mně kamarádky mámu záviděly. Mohla jsem si na víkendy brát kamarádky domů, klidně i tři. Spaly u nás a rodiče nám dovolili úplně všechno. Máma nám pekla tak dobré koláče, že na ně holky vzpomínají ještě dnes. Takové bych si přála celé dětství. Plné smíchu, radosti a svobodného času. Na takové okamžiky vzpomínám a cítím hřejivé teplo. To byl čas bezpečí, domova a štěstí.

Ty náročné okamžiky jsem přijala, vzala si z nich, co šlo, a nechala je spát.

Mámě letos bude 80 let. Čas hrozně letí. Vím, že mámu nezměním, ani se o to nesnažím. Obě jsme pochopily, že člověka nemáme právo měnit. Musí se chtít změnit sám. Pokud nechce, tak není připravený. Musíte člověka přijmout takového, jaký je. Nezištná láska nemá podmínky. Důležité je, aby si to člověk vyřešil v sobě a přijal věci takové, jaké jsou, pokud je nemůže změnit.

Každý máme právo být tím, kým chceme být. Každý máme své tempo růstu i vývoje. Máma žije svůj život podle svého přesvědčení stejně jako já. Chápe a souhlasí s moji výchovou a přeje mi vše nejlepší. Každá máma by měla věřit ve své děti. Přece, když něco nemohla nebo nedokázala udělat ona, neznamená to, že nevěří v moji cestu, i když je ta cesta úplně jiná. Rozhoduji se srdcem, protože jen tak jsem šťastná a daří se mi.

  

Nic rodičům nezazlívám ani nevyčítám. Táta zemřel roku 2004. A velmi to celou rodinu poznamenalo. Ale to je normální. Táta byl králem naši rodiny a bez krále není říše.

S trenéry? Jsem stále v kontaktu s Jiřím Povolným (univerzita Brno). Byl moje pravá ruka posledních šest let, možná pět, už nevím. A byl tam vždy pro mě, když jsem potřebovala s někým mluvit, změřit časy, doprovodit, pomoc, cokoliv. Nic pro něho nebylo nemožné. Ale svoje tréninky, závody, projekty jsem si řídila sama. Občas jsem nechtěla přemýšlet, nic vymýšlet, a tak jsem Juru požádala, ať mi trénink napíše.

Jura trénuje jen plavce, kteří plavou po práci nebo po škole pro radost. Na trénink chodí, jen když se jim chce. A koho to přestane bavit, tak prostě z vody vyleze a jde domů. A Jura to bere, protože není trenér, který se honí za falešnou slávou a úspěchy, ale chce lidem pomáhat a dělat jim radost. Skupina plavců spolu chodí na pivo a na výlety, které Jura organizuje. A já jsem se k nim vetřela.

Chyběl mi člověk, kterému bych mohla v plavecké branži věřit, byl mi oporou. Plavat pořád sama je opravdu velmi psychicky náročné. Potřebovala jsem občas někoho vidět. Hrabalo mi z kachliček, obrátek.

Do Univky chodili spíše pomalejší plavci, ale o to byli moudřejší a lidštější. Fajn byla ještě Lenka Korcinová, ale zbytek nestojí za řeč. Ambice a vlastní nízké sebevědomí jim zatemnilo mozek. Ženy jako trenérky jsou logicky lepší. Většinou byly samy matky, takže měly větší soucit, slitování. Ale ruské trenérky byly ty nejhorší ze všech. Pekelný muž vedle nich nosil svatozář. Pochopitelně se bavím o trenérech na profesionální úrovni. Nebavím se o nadšencích, kteří učí děti plavat. I když i tam jsou velké rozdíly. Jako všude.

Přejete si mít stejné vztahy se svými dětmi? Kolik je vašim dětem?

Stejné? Myslíte, jaké jsem měla já s rodiči? Každá doba má své metody výchovy a nikdy není nic stejné. Ovlivňuje nás doba, ve které žijeme. Možnosti máme zcela jiné. Nemůžeme mít stejné vztahy, když máme jiný přístup k životu i k výchově. Mám zcela jiné metody, priority i cestu. Vychovávat děti je ten nejtěžší, ale i nejkrásnější úkol. Je to pocta a tak k tomu i přistupuji. Starší syn bude mít letos v prosinci osmé a mladší měl v červenci páté narozeniny.

Jak se vzdělávají? Sportují?

Životem a hrou, dle potřeb a zájmů. Co život přihraje. Jinak jezdíme na kole, koloběžce, káře, plaveme, běháme, hrajeme všemožné sportovní hry. Jezdí dokonce od dvou let s auty na elektromotory. Auta jsou jejich velká vášeň. Drandí v lese a tatínek za nimi běhá, aby jim stačil. Motory v Jeepech už mají docela silné i výkonné. Vše jen podle jejich volby a chuti. Vždy se zeptáme: „Kluci, chcete na Jeepy? Chcete na kola, k moři, do bazénu… nebo něco jiného?“

Proč jste se rozhodla pro takový přístup k dětem a pro takový způsob vzdělávání. Rozhodovaly o tom s vámi i vaše děti?

Přišlo to neplánovaně a přirozeně. Žila jsem přítomností a pořád jsem si říkala: „Škola je daleko, ještě mám čas.“ Ale uteklo to jako voda. Najednou se blížily čtvrté narozeniny syna a s tím i spojený nástup do školy. Asi dva měsíce před začátkem školy jsme to začali řešit. Ale v žádné škole jsem nezaznamenala, úctu, respekt a laskavost.

Myslela jsem si, že až ten den přijde, budu připravena, ale bylo tomu přesně naopak. Nešlo o připravenost, ale o fakt, že „ztratím“ svoje dítě a odevzdám ho naprosto cizím lidem, aby ho formovali. A s tím jsem se smířit nedokázala, natož se na to připravit.

Pár dní před nástupem do školy už jsem věděla, že chci, aby syn byl se mnou doma. A řešení přišlo. Když uděláte rozhodnutí a jste připraveni pro to udělat své maximum, vždy přijde řešení.

Na Facebooku jsem si všimla fotky mojí známé. Potkaly jsme se kdysi pracovně a „po očku“ jsme se sledovaly. Bylo mi divné, že je pořád na cestách, i když má tři děti školou povinné. A tak jsem se zeptala, jak je to možné. A ona mi prozradila, že její děti do školy nechodí. Ať si prý vygooglím „unschooling“, pokud chci vědět víc. A já jsem to udělala.

Pamatuji si na tu úlevu. Světlo v tunelu. A najednou jsem měla plán B. A byla jsem připravena na den D. Neměla jsem z odloučení dobrý pocit, ale pořád jsem v sobě měla staré vzorce, že dítě do školy přece musí. Srdcem jsem měla jasno, ale logika mě pořád obtěžovala.

Teď se tomu směji a nechápu, nad čím jsem přemýšlela. Byla jsem doma a neviděla jsem důvod, proč nemohu vychovávat své dítě sama, když chci a mohu. Nechtěla jsem předávat své dítě někomu, koho neznám. Učitelé a společnost formují naše děti, je to obrovská odpovědnost a já jsem nechtěla, aby moje dítě přebíralo něčí emoční jed, mindráky a staré vzorečky, aby ho někdo ochočil, lámal a vzal mu jeho přirozenost, nevinnost, podstatu, sebevědomí.

Ale neměla jsem zkušenosti a nechtěla jsem tehdy syna ani o něco ochudit. Takže jsme ho do školy přihlásili. Byli mu tři roky a deset měsíců. Ve Španělsku začíná povinná škola ve čtyřech letech. Příprava na školu. Chtěla jsem, aby věděl, jak vypadá škola a měl možnost volby. Obešli jsme několik škol a pečlivě vybírali. Nakonec jsme vybrali anglickou školu, která byla od tří až do osmnácti let. Výzdoba školy byla jako z pohádek Harryho Pottera.

Když jsme asi po dvou hodinách měli odejít a syn zůstat s ostatními, po chvilce pláče a volání přelezl vrátka a jako jediné dítě utekl za námi ke vchodu. Neřekli jsme ani slovo a šli domů. Propadla záloha padesát tisíc. A ani jednou jsme nezalitovali. Tahle zkušenost mi stála za to. Já jsem byla šťastná a syn taky. Thomas, můj partner, byl zaražený, ale smířený. Dnes už to pro nás není otázka. Mnohé pochopil a o všem se radíme společně. Všichni musí souhlasit, jinak by plán nefungoval, nebyli bychom spokojení.

Co si myslíte o tvrzení, že je děti třeba „popostrčit“, aby vystoupily z komfortní zóny a dosahovaly výsledků? Ať už ve vzdělávání, ve sportu, v tvorbě?

Myslím, že jsem řekla dost. Zastaralé vzorce, které nefungují a způsobují traumata a jizvy, které formují celý náš život. Ať už si to přiznáme, nebo ne.

Pokud si myslíte, že takové chování vůči dětem má nějaké důsledky pro ně samotné, pro vztah s těmi, kteří děti „popostrkují“, pro jejich vztah k učení, k tvorbě, pro vnitřní motivaci, tak jaké?

Děti se zablokují. Ztratí svoji nevinnost a kontakt se sebou. Potlačí své pocity a potřeby, tlak na vlastní výkon jde do popředí. Nejhorší je, že pak zapomenou a celý život tápou. Netuší, proč mají problémy se vztahy, s rodiči, se zdravím. Minulost vás blokuje, přítomnost osvobozuje a budoucnost, krom toho, že vás okrádá o přítomnost, tak vás stresuje, protože lidé neustále řeší, co budu dělat? Musím udělat to a to, abych za deset let měl práci, dům, pojištění. A neumí se radovat, žít TEĎ. Je to přežívání, ale ne život a růst. Přitom, kdyby si věřili, tak se nemusí bát a tím pádem s nimi nebude nikdo manipulovat, nenechají se.

Jak žijete s dětmi teď? Co je pro vás důležité ve společném životě s nimi? Jak máte v plánu se vzdělávat dál a proč?

Nemáme plány. Žijeme přítomností. Věříme svojí intuici a věříme svým dětem. Věříme v sílu celku. V rodinu. Víra i přítomnost okamžiku je osvobozující. V lásce, svobodě, pokoře, respektu nemůže vyrůst člověk, který by byl v životě nešťastný a neschopný žít svůj sen. Vyrůstá v pravdě a v pravdě bude chtít žít.

Žijete ve Španělsku. Proč?

Dalo nám všechno, co jsme hledali. Cítíme se tady svobodní a šťastní. Denně nás provází slunce, moře a klid. To je krásná společnost, nemyslíte?

V ČR je individuální vzdělávání (domácí vzdělávání) nenárokovou formou plnění povinné školní docházky. Rodiče a děti na něj nemají nárok. Žádají ředitele školy, kam musí být zapsáno každé dítě, o povolení a musí doložit vyjádření pedagogicko-psychologické poradny, že mají podmínky pro vzdělávání, doklad rodičů o dosaženém vzdělání a závažné důvody, pro které má být povoleno. Následně musí být děti každého půl roku přezkoušeni z povinného národního obsahu vzdělávání, tzv. RVP. Jak je to ve Španělsku s homeschoolingem (domácím vzděláváním)? Je tam legální? Co musí rodiče a děti absolvovat proto, aby se měli možnost vzdělávat jinak než docházkou do škol?

Nevím. Je mi to jedno. Nezajímá mě to. Když se pro něco rozhodnu, nehledám problémy, ale cestu.

Jediné, co vím, že je tady velká komunita unschoolerů, která se pohybuje v šedé zóně zákona. Ale žádné rodiče neznám osobně. Nemáme potřebu je vyhledávat. Moje děti mají švýcarské pasy a nemají trvalé bydliště ve Španělsku. Thomas, jejich otec, je Švýcar. V rodině jsem jediná fialová ovce (mám fialový český pas). Ve francouzské části Švýcarska je unschooling legální. To mi stačilo.

Použitá fotografie je ze soukromého archivu Yvetty Hlaváčové.

Jak to děláte? Máte školu doma? Nebo praktikujete sebeřízené vzdělávání? Proč to děláte právě tak?

Myslím, že už jsem vše vysvětlila. Následuji instikt a intuici, protože itelekt je bez nich slepý. Nepraktikujeme nic. Bereme věci tak, jak přicházejí. Především jsme pro své děti vzorem. Žijeme v respektu, lásce a pravdě. To je víc. To je základ do života, který je bude ovlivňovat celý život. Když máte pevné základy, zvládnete s lehkostí mnohem víc než vysílené, frustrované, vystresované dítě. Takové dítě začne slábnout a odpadat a my, plni sil, s chutí a jasnými cíli, začneme. V pravý čas.

Ze sportu jsem si odnesla přece jen něco moudrého. Nepřepálit začátek, rozložit síly a šetřit si je na finiš. Tam se totiž láme chleba. Naše doba klade tolik překážek, i když si to člověk kolikrát ani neuvědomí. Kdybych se jimi zabývala, tak nemám prostor žít. Takže koncentruji svůj čas a energii na moře možností a řešení.

Co si myslíte o povinné školní docházce?

Nemyslím si nic. Každého volba. Starám se o to, co chci já, ne ostatní. To není moje věc. Rodiče potřebují pracovat, tak prostě potřebují někam děti uklidit?

Co si myslíte o jednotném povinném národním kurikulu, které je závazné pro všechny děti?

Každý má volbu odejít a hledat řešení, které bude v souladu s jeho životním přesvědčením. Manžel je Švýcar a já Češka. Vybrali jsme si Španělsko. Cítili jsme, že tady chceme začít nový život. Pouhá intuice, pocity. Odcházeli jsme s holými zadky, jak se říká. Bez jistot i peněz. Měli jsme jen víru v sebe a naši lásku. Chtěli jsme jen klid. Udělali jsem za minulostí tlustou čáru. Měsíc po nastěhování, který jsme si určili na zabydlení, jsem otěhotněla. Krásné potvrzení volby.

Jsou děti svobodné?

Chci, aby byly svobodné! Učím se a dělám pro to maximum.

Jak by vypadal svět, v němž jsou děti svobodné?

Každý si svobodu vytváříme v sobě. Nikdo vás nemůže vlastnit ani vás do ničeho nutit. Vždy je to vaše volba. A když je rodič svobodný, to stejné chce pro své děti. Jak by měla svoboda vypadat? Tak jako ten náš svět. Já si myslím, že náš svět, ve kterém žijeme, je svobodný, a přála bych ho každému. Život bez strachu a příkazů je opravdu krásný!

Napsala jste knihu. Proč a o čem je?

Kniha Odsouzená talentem popisuje moji životní pouť, na které jsem přišla o dětství, ženství a nakonec i samu sebe. Vypráví o opravdové podstatě života i úspěchu. O čtyřech fázích: objevit, pochopit, žít, nezapomenout. Kniha je také o tom, že naše děti se nerozhodují podle talentu, ale podle radosti. A dospělí podle rozumu a strachu, nikoliv podle srdce. Popisuji, jak se vyplácí dělat věci od srdce a podle sebe. Ale také je o prázdném srdci na vrcholu, o lásce a svobodě či o domácím porodu, unschoolingu a mnohém dalším.

Original article: Rozhovor s Yvette Tulip Hlaváčovou – Nebyla jsem připravena na školu ani na sport. Nechtěla jsem soupeřit a prokazovat své hodnoty. Byla jsem nevinné dítě. Za proměnu vděčím svým dětem, unschoolingu a svému muži.

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nová kniha “Unschooled: Raising Curious, Well-Educated Children Outside the Conventional Classroom” (Unschoolován: Výchova zvídavých, vzdělaných dětí mimo konvenční školství, pozn. překl.) od Kerry McDonald, autorky, patronky vzdělávání seniorů pro Nadaci ekonomického vzdělávání a propagátorky filosofie vzdělávání známé jako unschooling, se zaměřuje na dlouhodobě zakořeněnou představu o vzdělávání a dívá se na jeho budoucnost tak, jak McDonald věří, že by měla vypadat.

The Epoch Times: Co Vás vedlo k zájmu o alternativy k tradičnímu vzdělávání?

Kerry McDonald: Na vysoké škole jsem vystudovala ekonomii, ale zájem o vzdělávání ve mně rostl, zejména mě zajímala povaha vládního monopolu na masové vzdělávání, který limituje možnost výběru rodičů.

Během posledního roku na vysoké jsem pracovala na výzkumném projektu, který zahrnoval sledování rodiny, jež žila poblíž a vzdělávala děti doma. To bylo v devadesátých letech, kdy se domácí vzdělávání právě stalo legálním ve všech 50 státech. Chodila jsem do státní školy a nikdy nepoznala homeschooling nebo jiné alternativy školy.

Když jsem poprvé vešla do kuchyně této rodiny, byla jsem zcela okouzlena. Bylo tam tak vřelé a učení podporující prostředí, a jejich dítě, v té době asi osmileté, bylo zvídavé, sebevědomé, umělo se vyjadřovat a bylo nadané. Dozvěděla jsem se o jejich autentické socializaci v širší komunitě, o propojování s lidmi různého věku skrze společné zájmy a každodenní interakce.

Toto byl obrovský kontrast k učitelské praxi, kterou jsem ten samý semestr vykonávala na místní státní základní škole. Tam jsem zažila nucenou socializaci, prostředí rozkazů a kontroly, věkově rozdělených tříd s kupou statických učitelů, odpojení od celého světa. Nikdy dříve jsem si samozřejmě ten rozdíl neuvědomila, jelikož své dětství jsem strávila ve státních školách; avšak první setkání s kontrastem těchto dvou zcela odlišných vzdělávacích prostředí ve mně vyvolal úžas nad alternativním přístupem ve srovnání s masovým školstvím a vzděláváním. A to mě přimělo přihlásit se na Harvardovu univerzitu na obor politika vzdělávání.

The Epoch Times: Na svých webových stránkách píšete, že Vy a Váš manžel vzděláváte doma své čtyři děti. Co Vás motivovalo jít touto cestou a jaký prospěch z toho má Vaše rodina?

Kerry McDonald: Poté, co jsem během svého vysokoškolského studia sledovala zmíněnou rodinu, která vzdělávala děti doma, myšlenka domácího vzdělávání byla stále se mnou jako plnohodnotná možnost. Když jsme se stali rodiči a hledali možnosti vzdělávání pro naše děti, společně jsme cítili, že domácí vzdělávání je pro naši rodinu ideální. Žijeme v Bostonu a máme přístup k široké škále zdrojů pro domácí vzdělávání, univerzitám, muzeím, knihovnám, mentorům a soukromým učitelům a také k funkční a mnohostranné komunitě domškoláků. Naše děti také navštěvují centrum sebeřízeného vzdělávání pro unschoolery a účastní se kurzů pořádaných v rámci komunity, které nějak souvisí s jejich zájmy. Opravdu jsme měli pocit, že posílání našich dětí do školy by bylo spíše v rozporu s jejich učením, než že by je to nějak obohatilo.

The Epoch Times: Velká část Vaší práce se soustředí na unschooling. Jak byste ho definovala?

Kerry McDonald: Unschooling definuji jako oddělení vzdělávání od školství, a to včetně verze homeschoolingu založené na tom, že se škola přenese domů.

Vyučování je jedna metoda vzdělávání, ale není jedinou a vsadila bych se, že není ani tou nejlepší pro realitu současné doby technologických inovací. Pojem „unschooling“ poprvé použil v roce 1977 John Holt, autor bestsellerů a učitel, který pomohl prosadit moderní trend unschoolingu tím, že propojoval rodiny provozující unschooling a bojoval za legalizaci možnosti unschooling provozovat. Holt definoval unschooling jako „vyjmutí dětí ze školy“. Dnes unschooling znamená vzdělávací přístup zaměřený na sebeřízené vzdělávání spjaté s aktuálními zájmy dítěte a propojení s komunitou, spíše než nátlakové školní praktiky.

Ve své knize „Unschoolován“ představuji rodiny a organizace, které praktikují principy unschoolingu a také absolventy, kteří unschoolingem prošli.

The Epoch Times: Co považujete za největší přínosy unschoolingu?

Kerry McDonald: Svobodu.

Unschooling je o přechodu od donucování ke svobodě ve vzdělávání upuštěním od nátlakových školních praktik. Je o udržení dětské zvídavosti a kreativity, o umožnění mladým lidem, aby šli svou vlastní cestou životem za podpory dospělých a komunity. Je to o osobním zainteresování místo institucionální síly. Klíčovým tématem v knize „Unschoolován“ je popis toho, jak jednotlivci, rodiny a organizace vyvažují svobodu a zodpovědnost v rámci unschoolingu. To je důležitá a podstatná součást života ve svobodné společnosti. Pokud chcete, aby mladí lidé vyrostli a vážili si svobody, nemůžete očekávat, že se tak stane, pokud své dětství stráví učením z donucení.

The Epoch Times: Řekla jste, že konvenční vzdělávací model neuspokojuje potřeby dnešních studentů. Věříte, že školy mohou být reformovány tak, aby v nich tyto potřeby mohly být naplňovány?

Kerry McDonald: Dnešní konvenční model vzdělávání vznikl v polovině devatenáctého století v rámci centralizovaného, standardizovaného plánu vynutit školní docházku cestou legální hrozby donucením. Zvonění, věkově rozdělené třídy, studijní plán nařízený shora, rovné řady, nutnost se hlásit, když chcete na záchod, to vše jsou vlastně pozůstatky Pruského modelu vzdělávání, jenž fascinoval reformátory amerického školství v devatenáctém století.

Tyto postupy možná mohly pomáhat vychovat zodpovědného pracovníka továrny v období průmyslové éry, avšak jsou zcela neadekvátní pro potřeby dnešní doby. Nepotřebujeme lidské roboty. Co potřebujeme, jsou originální myslitelé a lidé s podnikatelským duchem. Lidská vynalézavost je tím, co nás odlišuje od robotů.

Dobrá zpráva je, že nemusíme učit děti, jak být kreativní a inovativní. Již takové jsou! Musíme pouze přestat ničit jejich přirozenou kreativitu prostřednictvím nuceného vzdělávání.

The Epoch Times: Jakou radu byste dala rodičům, kteří jsou znepokojeni stavem veřejných škol? Co mohou udělat v případě, že pro své děti zvažují alternativní školu?

Kerry McDonald: Mám dojem, že rodiče jsou čím dál nešťastnější z jedné jediné možné varianty povinného vzdělávání a hledají alternativy. Domácí vzdělávání se stává přístupnější pro více rodin, včetně těch, kde pracují oba rodiče či rodin s jedním rodičem. Je to díky rozšiřujícím se zdrojům pro domškoláky, místním vzdělávacím centrům, klubům, vzdělávacím blokům pro domškoláky, digitálním možnostem vzdělávání a komunitním univerzitním programům.

Systémy výběru vzdělávání jako jsou „Education Savings Accounts“ (Spořící účet pro vzdělání, zkr. ESAs, pozn. překl.) a programy daňově zvýhodněných stipendií se rozšiřují také mezi domškoláky. Domácí vzdělávání je opravdu legálním postupem, jak vrátit zodpovědnost za vzdělávání dětí jejich rodičům a propojit potřeby dítěte a jeho zájmy s dostupnými vzdělávacími zdroji. Rodiče mají k dispozici více alternativ vzdělávání, než si myslí, a domácí vzdělávání může být branou k nim.

The Epoch Times: Někteří rodiče mohou mít pocit, že jedinou alternativou pro jejich děti je státní škola. Jakou radu byste dala jim?

Kerry McDonald: Rodinám, jejichž jedinou možnou variantou vzdělávání je spádová škola, bych navrhovala, aby svým dětem dali co nejvíce svobody mimo školu. Vyhněte se plánovaným, strukturovaným aktivitám a intenzivním letním táborům a dejte dětem více svobody na hraní a objevování mimo školu.

Ujistěte děti, že škola není to, co je utváří. Jsou něčím mnohem důležitějším než známkou, scóre v testu, či dojmem učitele. Podpořte jejich ukazující se talenty a dary, originalitu a nespoutanost.

Rodiče mohou také podpořit rozšíření možností vzdělávacích systémů, jako jsou ESAs, daňově zvýhodněná stipendia, vouchery, virtuální a charterové školy a podobně, aby rodiny měly i jiné možnosti kromě povinné školní docházky.

The Epoch Times: Co doufáte, že si čtenáři z Vaší nové knihy odnesou?

Kerry McDonald: Doufám, že čtenáři si uvědomí, že potřebujeme vzdělané občany a nikoliv jen školené. Rodiče vizionáři a podnikaví pedagogové hledají a budují alternativy ke školám, které rozšiřují svobodu a volbu. Rozvratné inovace ve vzdělávání už jsou tady.

Original article: Je unschooling vzděláváním budoucnosti?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Christoph Schuhmann: Když děti přijdou do školy, říká se jim, že mají dělat to nebo tamto, navzdory tomu, že je právě možná zajímá něco úplně jiného. Je to však školní rozvrh, co stanovuje předmět výuky. Proto se zde nabízí otázka, jak může učitel naplňovat program výuky a zároveň brát ohled na zájmy žáků?

Jesper Juul: To závisí na tom, co si přeje vedení školy, nebo spíše na míře jeho ochoty riskovat. Učitel může říct, že pro něj bude ode dneška nejdůležitější zábava a zájmy dětí, ale musí zaručit, že si děti během pěti let osvojí požadovanou látku. A jsem si jistý, že by se to povedlo.

Kromě toho je tady jiná otázka. Víme vůbec, co budou naše děti potřebovat za patnáct let? Nikdo to není schopen předvídat. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomika, zda nedojde k nějaké válce nebo krizi, jakým způsobem se změní klima. To neví nikdo. Nemusíme však pochybovat o tom, že lidé budou muset být kreativní a flexibilní. A kreativita a flexibilita jsou opakem poslušnosti. Nezbytná bude také samostatnost a schopnost přijmout zodpovědnost – vlastnosti, které jsou požadovány v každé společnosti.

Maturanti během čtyř let po maturitě zapomenou většinu z toho, co se naučili ve škole. Nikdo neví, pro koho je ztráta času, kterou je příprava na maturitu, dobrá, ale zatím se toho všichni drží. Proč nikdo nevyjde na ulici, aby protestoval? Proč všichni ti inteligentní, kreativní a vzdělaní lidé posílají své děti do školy a mlčky se přizpůsobují systému? Proč se nebouří učitelé, kteří vědí, kolik práce by se dalo udělat se žáky, kdyby neexistovaly byrokratické předpisy? Všichni vidí, že vzniká stále více soukromých škol, včetně škol montessoriovského a waldorfského typu, a že do nich utíkají nejlepší učitelé, rodiče a děti, ale nikdo z toho nevyvozuje závěry. Těžko bychom hledali výmluvnější signál, že s tradiční školou není něco v pořádku. Jedno je jisté: změny ve školách začnou ze zdola.

Christoph Schuhmann: Můžete jako terapeut říci, jaký to má vliv na děti?

Jesper Juul: Jednoduše řečeno, ničí je to. Přemýšlím nad tím, proč se toho účastní odborníci, všichni ti logopedové, psychologové, terapeuti? Proč léčí děti, které k nim přicházejí ze školy, předepisují jim léky, ale žádný z nich se nepostaví a neřekne: „Takhle to dál nejde! Musíme něco změnit.“

Mám více než dvacet pět let zkušeností s prací s dánskými a švédskými školami a vím, že žákům je dobře, když je dobře učitelům. Když se o ně pečuje, nabízí se jim školení, supervize a další semináře. Jsou to přece zpravidla inteligentní, kreativní a otevření lidé. Když se rozhodnou, že chtějí něco změnit, pak to jde rychle i v případě, že jim politici nechtějí pomoci. Není potřeba měnit strukturu výuky, ani zvyšovat stavy. Je potřeba jen dohlédnout na to, aby se lidé, kteří pracují ve školství, v něm cítili dobře.

Christoph Schuhmann: V takzvaných demokratických školách není povinný rozvrh hodin ani klasifikace, leda že si žák sám vyžádá zpětnou vazbu. Společenství žáků a učitelů stanovuje pravidla, která potom všichni dodržují. Žák nemůže dělat to, co by chtěl, pokud to vadí ostatním. V Německu je v současnosti přibližně desítka těchto škol a na celém světě asi šest set. Co si o nich myslíte?

Jesper Juul: Mám z těchto škol velkou radost. Stále převládá mylný názor, že by měl existovat pouze jeden druh školy. Domnívám se, že každá společnost potřebuje šest nebo osm různých druhů. Jsou například děti, pro které demokratická škola není příliš vhodná. Jsou i takové, pro které bude Montessori škola traumatickým zážitkem. Proto opusťme sen o jediné škole, která bude ideální pro všechny. Když vytváříme něco nového, musíme dávat pozor, abychom neuvízli v tradičním myšlenkovém schématu a neuvěřili, že víme, jak vypadá dokonalá škola. Protože jestliže se ukáže, že nějaký žák do ní nezapadá, pak ho budeme považovat za nenormálního.

Demokracie ve škole může být dobrá, pokud k ní přistupujeme jako k obratu od autoritativních metod z minulosti. Ale není to lék na všechno, protože můžeme mít vynikající demokratický přístup, ale stále neovládat kompetence pro budování vztahů s žáky a rodiči. Demokracie je především určitou politickou ideou, která ukazuje, jak se společnost dělí o moc a peníze. A jestliže se někdo chce dělit o moc ve škole s žáky, pak je to výborné a jsem pro. Musí však vytvořit odpovídající základy, aby taková demokracie byla schopná fungovat.

V osmdesátých a devadesátých letech v Dánsku se velmi uvědoměle pracovalo na tom, aby byly školy více demokratické, a nemělo to špatné výsledky. Ale později všichni pochopili, že samotná demokratizace nestačí, pokud se nerozvinou nové kompetence pro fungování v těchto vztazích. Nestačí říct: „V příštím týdnu chceme uskutečnit jeden projekt. Co si o tom myslíte?“ Samozřejmě, tento proces demokratického rozhodování, který nakonec souvisí s určitými konflikty, je něčím velmi hodnotným. A přirozeně děti mohou rozhodovat o tom, zda se chtějí věnovat nějakému projektu nebo ne, ale nemohou nést odpovědnost za celou dynamiku práce ve škole. Tato odpovědnost stále zcela leží na pedagogovi či vychovateli a jeho vůdčích dovednostech.

Original article: Vstříc škole zítřka

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Mému synovi bude brzy 14 let. Vždy jsme byli unschooleři, nikdy nechodil do školy. Vyrazili jsme na cesty a stali se worldschoolery, když mu bylo 8 let. Opustili jsme New York, kde jsme tehdy žili, a odvezla jsem nás a dvě staré kočky do Mexika. Odtamtud jsme se přestěhovali do Španělska a vytvořili si zde základnu.

Začala jsem velmi přirozeně a průběžně zjišťovala, kdo z nás dvou se jak učí a funguje… Měli jsme štěstí, že jsme si toto mohli dovolit. Homeschooling je v USA legální a v New Yorku nemusíme nic  dokumentovat až do věku šesti let, takže jsme prostě žili své životy. Můj syn navštěvoval kurzy, hrál si a následoval své zájmy každý den společně se svými přáteli. Vyzkoušela jsem různé metody a několikrát jsem i během procesu zpanikařila, ale pokaždé jsem se zhluboka nadechla, zjistila si více a získala zpátky svou sílu. Naslouchala jsem svému synovi a také těm, kteří byli napřed a měli více zkušeností, a pak jsem již jen důvěřovala… A dnes je syn zářným příkladem toho, jak unschooling a worldschooling funguje, pokud děti dostanou prostor se rozvíjet svým vlastním tempem.

Má Tvůj syn v plánu jít na vysokou školu? Čím se rád zabývá? Co by rád dělal v budoucnu?

Je nepravděpodobné, že by můj syn šel na univerzitu. Jeho cesta asi nepovede směrem, který vyžaduje schopnosti či vášeň, kvůli kterým by musel získávat kredity z instituce, jako je univerzita. Pokud ovšem bude chtít jít na univerzitu, tak může a půjde. Jakákoli cesta je možná. Měl různé zájmy v různých fázích svého života… Nyní se zaměřuje na umění – kresbu, ale také maluje a rozvíjí své dovednosti v animaci, která zahrnuje mnoho oblastí, jež ho zajímají, jako je kreslení, rozpohybování obrázků, vyprávění příběhů, hudba a film. Miluje čtení (číst se naučil sám, když mu bylo 9 let) a také se mu líbí účast na různých hodinách a  workshopech, kde se učí nové věci a dělá všemožné aktivity. Vždy je připraven vyzkoušet něco dalšího a také se učí, jak se stát podnikatelem, aby si vytvořil příjem z věcí, které miluje. Chtěl by zase více cestovat, takže příští rok budeme opět na cestách.

Vnímáš nějaký rozdíl mezi worldschoolingem a unschoolingem? Máš předchozí zkušenost s homeschoolingem či unschoolingem, než jsi začala s worldschoolingem?

Každý má svou vlastní definici těchto pojmů a ta je správná pro danou rodinu. Moje definice je, že worldschooling bere unschooling na cesty a otevírá jej skutečnému prožívání života kdekoliv v tomto velikém světě. Cestujte, abyste prožili skutečný život a využili všechny možnosti. Cestování nabízí mnoho věcí, které vám unschooling na jednom místě nemůže dát.

Ano, vždy jsme byli unschooolery, s worldschoolingem jsme začali v roce 2013. Bez ohledu na to, jak starý je můj syn, věřím, že s ním nikdy nepřestaneme, protože my rodiče se díky těmto zkušenostem učíme a žijeme jinak!

Jaké rozdíly vidíš mezi formálním vzděláváním ve školách a sebeřízeným vzděláváním mimo školu či bez školy?

To je TOLIK rozdílů! Nemohu je ani vyjmenovat či detailněji rozebrat… Škola může být pozitivním místem pro určité děti, především pro ty, které nemají jiné příležitosti nebo pro ty, kterým se dobře pracuje v extrémně strukturovaném prostředí. Já si ale myslím, že škola jde proti všemu, co je přirozené a vrozené pro učení, růst a prospívání. Prožívají-li děti podporované, sebevědomé a sebeřízené dětství, mohou být především samy sebou. Bez destruktivních elementů, které mohou vytvářet skupinky dětí (a dospělých) ve stísněném prostředí – jako jsou šikana, srovnávání, nezdravé soutěžení a přehnané zaměření na úspěch a výkon. Děti se mohou učit a rozvíjet svým vlastním tempem a tím si vytvářet sebevědomí a stát se výjimečným. Mohou se učit věci, které je zajímají právě teď. Mohou následovat svou vášeň bez toho, aby svou pozornost nechali odvádět programem někoho jiného. Od začátku mohou být plnohodnotné bytosti a tak se i  cítit, ne jako dospělí v tréninku či méněcenní lidé čekající, až budou moci žít svůj život. Mohou žít jako jedinečné osobnosti, kterými jsou mimo školní stěny, a stát se součástí neustálého dobrodružství od chvíle, kdy si uvědomí svou sílu. Toto je jen pár z mnoha rozdílů… Zcela odlišné paradigma a způsob života jednotlivce.

Máš nějakou radu pro rodiny, které by chtěly se svými dětmi začít cestovat a jít cestou worldschoolingu?

Ano… Prostě to udělejte! Nikdy není správný čas ani stav bankovního účtu. Uvědomte si své obavy a pak se jich prostě zbavte. Všechno je mnohem jednodušší, jakmile už jste na cestě. Potkáte mnoho rodin, které dělají to samé, takže pochopíte, že nejste blázni. Také si uvědomte, že existuje milion cest worldschoolingu a pouze vy můžete zjistit, co je pro vás to pravé. Udělejte si seznam důležitých kritérií, míst, která chcete navštívit, co chcete zažít, náklady atd. Napište si klíčové body, které jsou pro vás podstatné, a uvědomte si, že i když se toto bude v průběhu času u členů rodiny měnit, potřebujete něco takového, abyste se mohli rozhodnout, kam chcete jet nejdříve a jak to udělat. Hodně čtěte, dělejte průzkumy, ptejte se. Přijměte určité riziko a pokuste se vytvořit si příjem, který nezávisí na místě výkonu a poskytne vám svobodu. Buďte kreativní… Vykročte z davu a vyskočte z rozjetého rychlíku! Radila bych spíše, než snažit se stihnout navštívit mnoho zemí a nasbírat zážitky v krátkém časovém horizontu, cestovat pomalu a vše v klidu nasávat. Někdy pomůže začít na místě, kde je spousta dalších worldschoolingových rodin, jako třeba tento retreat nebo Hub, jako je ten náš, či summit, jako nabízí Lainie. Můžete se uvolnit a dostane se vám povzbuzení od ostatních rodin.

Jak Tě napadla myšlenka vytvořit Worldschoolingový Andalusia Hub? Jaké jsou Tvé osobní plány do blízké budoucnosti a dlouhodobé cíle s projektem?

Ať jde během našeho objevování země o krátkodobé či dlouhodobé cestovací dobrodružství nebo hledání nového zázemí domova, worldschoolingové rodiny se navzájem potřebují. Mnoho z nás touží po místě, kde by se naše děti mohly potkávat, tvořit, objevovat, zažívat dobrodružství, učit se a hrát si s podobně smýšlejícími přáteli z celého světa. A rodiče si zase potřebují vydechnout, odpočinout si, dohnat práci a setkat se s ostatními stejně naladěnými rodinami. Můj syn a já jsme byli v situaci, že jsme si zde v Andalusii vytvořili základnu. Máme tu mnoho přátel, zažíváme zde dobrodružství a milujeme tuto oblast i region. Přesto  jsme byli frustrovaní, že nepotkáváme další worldschoolery. Bylo pro nás velmi důležité, abychom mohli být pohromadě s podobně smýšlejícími rodinami a nemuseli náš způsob života stále dokola vysvětlovat. Můj syn potřeboval děti, jako je on, aby si společně s nimi mohl vytvořit základnu a pracovat na projektech. Také může budovat přátelství po celém světě, aby mohl žít kdekoli a navštívit jakákoli místa. A bude vědět, že tam jsou lidé, kteří ho mají rádi a žijí způsobem života, který rezonuje s tím naším. Nemohla jsem najít hub podle svých představ a opravdu jsme chtěli zůstat tady, jelikož jsme se do Andalusie zamilovali. Rozhodla jsem se tedy zde jeden takový hub založit. Jako reakce na tyto potřeby tak v září 2017 vznikl WorldSchool Hub Andalusia (WSHA), aby do tohoto krásného kousku Španělska přilákal rodiny z celého světa… Neměla jsem představu, jak hodně se hub rozroste a jak moc zapadne do potřeb a přání mnohých dalších worldschoolingových rodin z celého světa. Je opravdu neuvěřitelné to sledovat!

Pro další sezonu (září až červen) toho máme opravdu hodně v plánu… Bude to zajímavé. Předpokládáme, že nás navštíví přinejmenším dvojnásobný počet rodin, jelikož informace o nás se šíří. Zvyšujeme proto množství a různorodost dobrodružných výprav, na kterých se noříme do kultury, historie, přírody a divů Andalusie v opravdu worldschoolingovém stylu. Budeme pořádat více kurzů, workshopů a aktivit k těm skvělým, které už máme… Připravujeme také spoustu aktivit pro teenagery, protože máme spoustu těch, co se vrací, a také těch, co na podzim do naší oblasti přijdou poprvé. Tito worldschooleři jsou stále na cestách a nemají mnoho příležitostí a možností se navzájem potkávat. Jedním z projektů bude série Teen Entrepreneur (Teeneger podnikatel, pozn. překl.), který pomůže teenagerům worldschoolerům získat dovednosti, nástroje a prostředky, díky jimž budou moci rozvíjet své podnikatelské nápady bez čekání na to, až budou dospělí.

Letos na podzim také poprvé vydáme newsletter s informacemi o všem, co zde v Andalusii chystáme. Zaměříme se v něm na některé rodiny, které jsme zde poznali, aby se ostatní mohli seznámit s jejich dobrodružstvím.

Velmi pravděpodobně také vydáme sérii mini e-booků pro worldschoolery, které zajímá Andalusie, a hodily by se jim místní tipy a rady. A také tam budou klíčové informace pro worldschoolingové rodiny, které do této oblasti přicházejí na krátkou chvíli nebo na delší časové období.

Momentálně také pracuji na jedné z nejzajímavějších věcí okolo WSHA, nové odnoži tohoto úžasného projektu, kterou je rozšíření počtu World School Hubů po celém světě, abychom uspokojili stále rostoucí poptávku. Díky své těžce nabyté zkušenosti jak založit, vybudovat, udržovat a vylepšovat Hub, jako je ten náš s jeho mnoha specifiky, jsem nyní schopná podpořit ostatní při vytváření jejich vlastních Hubů na různých místech světa. Všichni mohou využít pravidla, nápady a plány, které jsem vytvořila a velmi se zde v našem Hubu osvědčily, takže to nemusí vymýšlet znovu sami. Sledujte mě a postupně se dozvíte víc.

Kromě toho příští rok opět se synem vyrazíme na  kratší výpravy do jiných zemí. Přivítali jsme svět u nás, ale nyní nám chybí naše vlastní prozkoumávání. Už je dost velký a má specifické nápady a zájmy, takže budeme navštěvovat místa, která uspokojí jeho představivost a zvídavost, a také navštívíme své přátele z celého světa, které jsme poznali díky tomuto skvělému Hubu!

Original article: Rozhovor s Elin Morgan

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Když měl Simon 15 let učinil zásadní rozhodnutí. Opustil  veřejnou školu a začal chodit do Demokratické školy De Ruimte v holandském městě Soest. Tam měl dost času na svou opravdovou vášeň, hudbu. Svobodně mohl hrát, improvizovat a skládat.

V loňském roce navštívil demokratické školy v Irsku, Anglii, Belgii, Francii, Španělsku, Itálii a Německu. V říjnu navštíví Českou Republiku a Polsko (Donum Felix, Svobodum, Svobodná škola Ronja, Wolna Szkoła Mandala, Svobodná škola Praha), kde představí svou hudbu. Při té příležitosti bude Simon také vyprávět o svých zkušenostech se sebeřízeným vzděláváním.

1) Jak dlouho se sebeřízeně vzděláváš a jak jsi s tím začal?

Když mi bylo 12, což je věk, ve kterém děti v Nizozemí přecházejí ze základní školy na střední, začal jsem chodit do Montessori školy. Montessori školy jsou svobodnější než ty klasické, ale stále tam jsou učitelé, kteří rozhodují co, kdy a jak se věci musíte naučit. Takže, skutečně ne velmi svobodné. Před nástupem do Montessori jsem navštěvoval Waldorfskou školu. I R.Steiner má pověst volnější školy. Jelikož nemám žádnou zkušenost z klasické školy, nemohu přesně říct, co z toho je pravda. Nicméně, obě školy jsou spíše jako vězení, ve srovnání s demokratickou školou. Během doby na Montessori škole jsem začal mít více a více pochybností o školním systému, to mi bylo 16 let. Stále častěji jsem přemýšlel nad tím, proč se mi zdá, že všichni školu nesnášejí, proč vlastně musím chodit do školy, proč se  musím učit věci, které pravděpodobně v životě nikdy použiji nebo proč mi učitelé říkají, jak mám věci dělat. 

Když jsem se na tyto otázky ptal lidí kolem sebe, nikdo v podstatě neměl dobré odpovědi.

„Tak to prostě je“, „Škola je na nic, ale prostě si jí musíš projít, a potom můžeš dělat, co chceš“, „Je důležité mít diplom“.

Takže jsem pokračoval ve škole s vírou, že je to důležité. (Když to každý říká, také tomu začnete věřit, vymývá vám to mozek, něco, co se ještě stále děje většině lidí na světě). Byl jsem dobrým studentem, na té nejvyšší úrovni. Vždy jsem se snažil pilně pracovat a dělat to nejlepší, co jsem uměl. Nikdy jsem nevynechal hodinu. I přes to, že jsem se snažil dělat vše dobře, neklid ve mě rostl až do osudného dne; byl jsem ve třídě a zablokován. Seděl jsem na židli, na stole přede mnou ležela otevřená kniha. V knize informace, které jsem se musel naučit. Všechno ve mě se vzpouzelo. Prostě jsem tam seděl a čuměl na tu knihu. Celou hodinu. A to byl asi ten moment zlomu.

Po dvou dalších lekcích byla přestávka na oběd a já odešel. Šel jsem rovnou domů a řekl mámě, že potřebuju jít do jiné školy. Mluvili jsem o tom už dřív takže nebyla překvapená. Sedli jsme k internetu a  našli jsme stránku Democratische School De Ruimte. Myslel jsem si, že ti lidé jsou jen banda hippíků, ale byl jsem opravdu nadšený. OPRAVDU NADŠENÝ. Napsal jsem jim dopis. O několik týdnů později jsem nastoupil do „testovacího období“. Byl skoro konec školního roku. Po letních prázdninách jsem začal jako demokratický student. MŮJ ŽIVOT SE ZMĚNIL A JÁ JSEM BYL TÍM, KDO TU ZMĚNU UDĚLAL!!!

2) Jak jste odstartoval svoji hudební kariéru? Co Vás přimělo začít hrát a skládat?

Hudbě se věnuji tak dlouho, jak si jen pamatuji. Na keyboard jsem začal hrát v 6 letech a na hodiny začal chodit o dva roky později. Od 12 let jsem chtěl být DJ. Následující roky jsem skládal hodně elektronické hudby a jako DJ hrál na akcích.

3) Co si myslela Vaše rodina, když jste jim sdělil své plány stát se muzikantem a cestovatelem?

Jsou s tím v pohodě. V počátcích mi máma říkala, že bych měl získat diplom. Dělal jsem jen jednu zkoušku: hudbu. Odešel jsem z De Ruimte bez diplomu, ale se svým albem. Jsou opravdu šťastní, když vidí, že takhle to taky funguje. Jsou šťastní, když vidí, že já jsem šťastný tak, že dělám to, co mám rád. Opravdu mě podporují. Jsem za to rád.

4) Jak financujete své umělecké a hudební aktivity a cestování? Mohl byste nám sdělit, jak si vyděláváte hraním a skládáním hudby na cestách?

Opravdu jsem závislý na pomoci jiných lidí. Na cestách můžu vždy mohu spát a jíst u někoho jiného. Skoro vždy hraji pro své hostitele. Lidé jsou rádi, že mají muzikanta jako hosta. Když hraji na koncertech, prodávám svá CDčka a pokud lidé chtějí, tak mi přispějí. Díky těmto penězům pokryji ty malé výdaje, které mám (cestování, jídlo, hostely, pokud nenajdu dům, kde bych mohl zůstat). I přesto, že mám občas málo peněz, cítím se na světě dobře. Vždy mám to, co potřebuji; jídlo, postel a to nejdůležitější: dobré lidi kolem sebe. Mám mnoho přátele po celé Evropě, jsou jako moje rodina. Z tohoto pohledu se cítím velmi bohatý. 🙂

5) Jaké jsou přínosy a výzvy života mladého muzikanta?

Lidé jsou šťastní, když slyší muziku, takže spousta je jich ke mě milých. Je jednoduché udělat si přátele skrz hudbu.

Zároveň je to těžké, protože je v tom i nejistota. Někdy vydělám mnoho peněz za krátkou dobu. Někdy vydělám velmi málo peněz za dlouhou dobu.

6) Popište Váš typický den, když skládáte nebo se připravujete na hudební vystoupení.

Toto je velmi těžká otázka, jelikož každý den je jiný. Někdy se obávám, že nepracuji dost. Nebo se cítím pod stresem, že mám příliš mnoho dobrých nápadů v krátkém časovém okamžiku.

Nakonec inspirace přijde, když je připravená. Nemůžu ji nutit. Opravdovou inspiraci nemůžete zkrotit.

Naštěstí je kolem spousta jiné práce, kterou je možné dělat. Jako příspěvky na facebooku, videa, organizace turné. Minulý rok jsem napsal mnoho nových písní. Momentálně se snažím je dodělat a nacvičit, abych je mohl hrát na vystoupeních a nahrávat. Nyní jsem s tímto turné začal trénovat opět kousky z mého alba. Uvažuji tedy, jak zlepšit svoje vystoupení. Jaké nové písně a skladby chci hrát a jaké elementy mohu přidat, aby byly lepší než předtím.

7) Provedete nás procesem přípravy Vašeho prvního alba? Jaká část vydání alba byla pro Vás největší výzvou?

Během času, který jsem strávil na De Ruimte, jsem začal více hrát na klavír. Improvizoval jsem hodně a z těchto improvizací vznikly skladby.

Cítil jsem, že bych rád tuto hudbu sdílel s ostatními. Cítil jsem, že bych chtěl nahrát album. V počátcích jsem neměl ponětí, jak na to, ale věděl jsem, že to chci. Takže jsem začal sbírat informace. Mluvil jsem s řadou lidí ve škole i mimo ní. A prostě jsem začal. Měl jsem zcela jasný cíl v hlavě a postupně se mi odhaloval každý krok. Udělal jsem crowdfundingovou kampaň, tak abych mohl zaplatit mikrofony a produkci CD. Byl to zdlouhavý proces. Nahrával jsem 4 měsíce. Udělal jsem cca 40 nahrávek každé skladby než byla perfektní. Jelikož jsem neměl zkušenosti s produkcí alba, bylo to docela těžké. Proces k dokonalosti nebyl dokonalý.

Dnes už bych to dělal zcela jinak. Když se podívám zpátky, tak zjišťuji, že jsem byl fixovaný na konečný cíl po celou dobu, což odvádělo moji pozornost od současnosti. Často jsem se cítil stresovaný, měl jsem za to, že to trvá moc dlouho. Příště, až budu dělat album, zůstanu propojený sám se sebou, budu více meditovat. Čas od času se nadechnu. Nemůžeme pořád pracovat naplno. Měli bychom se o sebe starat, vzít si den volna, jít do lesa a podívat se na film. Učím o sebe dobře starat.

8) Strávil jste dva roky na Democratic School De Ruimte – co pro Vás znamená zkušenost se sebeřízeným vzděláváním a jaké si myslíte jsou jeho výhody oproti tradičně zaměřenému vzdělávání?

Na De Ruimte jsem se naučil být odpovědný za svůj život. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Takže když jsem něco chtěl, byl jsem to já, kdo to musel udělat. Na De Ruimte jsem zjistil, že se lidé učí po celý život. To znamená, že nikdy není konec. Vše se týká současnosti. Škola není prostředkem k cíli. Samotná škola je život. Tak jako je můj život právě teď. Samozřejmě, že mám plány (např. cesta do České republiky). Stále žiji současností. To, co dělám není přípravou na pozdější fázi života.

9) Poslední rok jste na turné se svým klavírním vystoupením na evropských demokratických školách – mohl bys nám prosím popsat svojí cestu po evropských demokratických školách?

Na škole de Ruimte jsme jednou měli návštěvníky z Itálie. Jelikož jsem se v té době učil italsky, provedl jsem je po škole. Ukázali mi filmy, které udělali. Pozvali mě do Itálie na návštěvu jejich školy a jiných demokratických škol. Jel jsem tam v únoru 2018. Jedna ze škol, které jsem navštívil, měla koncert a byl velmi úspěšný! Myslel jsem, že by bylo možné to takhle udělat na mnoha demokratických školách, tak jsem na ně napsal dopisy.

V říjnu 2018 jsem začal s turné v Irsku, navštívil jsem Wicklow Sudbury školu a Sligo Sudbury školu a měl tam koncerty. Cestoval jsem dále skrz Skotsko a Anglii. Mezi jinými byla i Summerhill škola.

Po dvou měsících jsem se vrátil domů a oslavil Vánoce a Nový rok s rodinou. Na konci ledna jsem znovu vyrazil a navštívil dvě školy v Belgii (Sudbury School Gent a Ecole Democratique de l’Orneau). Poté jsem jel na kole z Maastrichtu (NL) do Katalunie, navštívil školy v Paříži, Lyonu a na jihu Francie. Autobusem a vlakem jsem jel celou cestu dolů na jih Španělska, kde jsem navštívil los Niños del Mango a školu na úplném jihu kousek od Tarify. Pak jsem jel do Itálie, strávil měsíc na Flow ALC a také jsem tam měl koncert. Navštívil jsem ještě dvě další školy (jeden projekt v Piemonte, Itálie a Kapriole v Německu), než jsem se vrátil do Nizozemí.

10) Jak vypadá tvůj typický koncert s diskuzí?

Prostor pro koncert je dobře připraven. Když přijde obecenstvo, já tam ještě nejsem. Lidé jsou vyzváni, aby na kousek papíru napsali něco, co je inspiruje, něco, co milují, něco co, dnes viděli. Kousky papírů se posbírají a položí vedle klavíru, některé z nich vytáhnu během koncertu pro inspiraci a improvizaci. Obvykle hraji hudbu ze svého alba a nějaké nové skladby a písně. Mezi písněmi vykládám svůj příběh a příběhy muziky. Také hodně vtahuji obecenstvo. Ptám se lidí na nápady k improvizaci, vyzývám je ke zpěvu a někdy i ke hře se mnou.

11) Vím, že tvým záměrem je více hrát a sdílet hudební meditaci v komornějších prostorách jako jsou meditační centra, obýváky atd. Mohl bys stručně popsat atmosféru a co cítíš na těchto místech?

Mám vizi být na místě se skupinou lidí. Nejlépe, když je venku tma. Světla jsou co nejvíce vypnutá, nějaké svíčky a fajn žlutá světla. Návštěvníci si mohou lehnout, sednout nebo stát. Přijdeme k sobě blíže. Začneme v tichosti a z tohoto ticha začnu pomalu hrát přibližně 30 až 60 minut. Tato dlouhá improvizace vychází z mého nitra. Když hraji, emoce, myšlenky, vzpomínky a stavy mysli procházení a já dojdu k pocitu míru hluboko ve svém nitru. Tento vnitřní mír sdílím skrze hudbu s ostatními.

12) Co máš nejraději na svém kreativním a nomádském životě?

Jsem svobodný. Nikdo mi neříká, co mám dělat. Mohu jít kamkoli a vždy je tam dostatek. Potkávám mnoho skvělých lidí a mám přátele po celém světě.

13) Jakou radu máš pro ostatní, kteří chtějí následovat své sny a třeba nemají pozitivně naladěné a podporující okolí?

Není jednoduché odpovědět na tuto otázku.

Co vím z vlastní zkušenosti je, že je možné udělat změnu i pokud se to zdá být nemožné. Věřte si, vy víte, co je pro vás správné. Pokud máte sen, prostě začněte. Je mnohem jednodušší něco tvořit, když se cítíte dobře. Takže, rozhodněte se cítit dobře. Za co můžete být zrovna teď vděční?

Potvrzené koncerty a besedy:
8.10. Donum Felix (Spolek Ateliér Kladno)
10.10. Svobodum (Jindřichovice pod Smrkem)
11.10. Svobodná škola Ronja (Jindřichovice pod Smrkem)
11.10. CAFÉ Jazzová osvěžovna (Frýdlant)
18.10. Wolna Szkoła Mandala (Jelenia Góra, Polsko)
21.10. Svobodná škola Praha (Praha)

WEB:         www.SimonBauke.com
FACEBOOK:     facebook.com/simonbaukepiano
INSTAGRAM:     instagram.com/simon.bauke
YOUTUBE:     youtube.com/channel/UCyqq_20GzDTSHVraP6is3og

Kontakt pro média, koordinaci koncertů a besed se Simonem:
Michal Kandler
tel: 725 818 430
email: michal.kandler@svobodauceni.cz

Original article: Simon Bauke – turné pianisty, skladatele a absolventa demokratické školy

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Zajímalo nás, co si o Finském školství myslí tamní lidé z praxe v oblasti vzdělávání. Oslovili jsme proto Marka Koskinena, jenž ve Finsku nejen žije, prošel všemi stupni finské vzdělávací soustavy, ale především se mnoho let věnuje vzdělávací praxi. Je zakladatelem demokratické školy a vzdělávací online platformy Phoenix Online School, stál u zrodu a byl zodpovědný za vznik nového oboru vzdělávání učitelů na Pedagogické Fakultě Univerzity v Helsinkách. Marko s rozhovorem souhlasil, a tak mohl vzniknout přepis našeho Skype rozhovoru, jenž si můžete pročítat níže.  Jaké otázky nám Marko zodpověděl a co jsme se dozvěděli o realitě finského školství?

Jak se jmenuje Vaše škola?

Jmenuje se Phoenix Online School.

Pracujete tam jako učitel?

Jedná se o platformu, jíž mohou děti a rodiče využít, vzdělávají-li se jinou formou, než je školní docházka.

Aha, nejedná se tedy o fyzickou budovu s nabídkou služeb v ní?

Ne. Ve Finsku existuje ještě škola Turku Phoenix School. Ta je založena na sebeřízeném vzdělávání, a je to fyzická škola. Vím i o dalších skupinách pracujících na založení škol podobného typu.

Co je tedy Vaší rolí ve Phoenix Online School?

Rodičům a dětem představuji náš online systém a pak už je to na nich. Neorganizujeme žádné lekce, nesledujeme pokrok studentů a ani nedáváme žádnou zpětnou vazbu, pokud si o ni studenti neřeknou sami. Za vzdělávání dětí mají zodpovědnost rodiče.

Mou prvotní ideou bylo dát studentům co nejvíce svobody v naplňování národního kurikula. Ve Finsku musí i děti vzdělávané jinou formou než školní docházkou, obsáhnout v rámci vzdělávání povinné národní kurikulum. Výhodou kurikula je jeho flexibilita. V kurikulu není stanoveno, kdy musíte studovat určitý obsah. Obsah navíc není definován příliš detailně. V procesu vzdělávání mohou tudíž děti uplatnit poměrně velkou míru flexibility.

V zásadě to, co jsem udělal bylo, že jsem národní kurikulum zpracoval do podoby otázek a úkolů. Zachoval jsem předměty, aby se systém organizace učiva příliš nelišil od typu škol, s nimiž mají rodiče dětí zkušenost, aby je neodradil. Usiloval jsem o jednoduchost a přístupnost systému. Velké množství studentů trpí ve školním systému. Těm jsem chtěl poskytnout jednoduchou možnost, jak se ze systému vymanit.

Kolik rodičů a studentů Phoenix Online school využívá?

V průběhu osmi let využilo náš systém 300 studentů. V současnosti máme okolo 50 až 60 studentů.

Slyšel jsem, že ve Finsku je možné vzdělávání dětí jiným způsobem než povinnou školní docházkou. Existují nějaké podmínky, které musejí rodiče naplnit, aby se jejich děti takto vzdělávaly?

Ne, neexistují žádné podmínky. Vzdělávat děti jiným způsobem, než formou školní docházky je ve Finsku právem rodičů.

To je skvělé. V České republice tomu tak není. Není to naše právo. Rozhodnou-li se tedy rodiče ve Finsku, že chtějí své děti vzdělávat jinou formou, co pro to musejí udělat? Musejí být zapsáni v nějaké škole? Absolvovat nějakou formu testování?

Ne, nemusejí. Ovšem místní samosprávy mají povinnost sledovat pokrok studentů.

Jak to dělají?

Zákon to neupravuje, není to nijak regulováno. Běžná praxe a doporučení od státu jsou, jednou či dvakrát ročně dítě musí vidět. Podstatné je, že setkání neobsahují hodnocení, samosprávy pouze sledují pokrok dětí.

Co nastane, nedosahuje-li někdo z pohledu samosprávy dostatečného pokroku?

Mohou podat oficiální stížnost, v zásadě mohou rodiče zažalovat.

Stává se to?

Jen výjimečně. Vím o jednom případu, kdy byli rodiče zažalováni. Pokrok dítěte byl samosprávou vnímán jako nedostatečný vzhledem ke kurikulu. Tito rodiče však prokázali, že se snažili, a to stačilo.

Závěr základního vzdělávání je završen nějakou formou zkoušky?

Ne, není. Existuje však systém umožňující získat pro dítě certifikát. Lze požádat o zkoušku pro každý jednotlivý předmět. Není to zkouška jako taková, test, ale spíše fyzická podoba hodnocení. Finský zákon neukládá, jak by takové hodnocení mělo být provedeno. Je to na místních úřednících a školách, jak to chtějí dělat, ve spolupráci s rodiči.

Kam pokračují děti vzdělávané jinou formou, než je školní docházka? Na střední školy?

Je to opět velmi flexibilní systém, i pokud studenti nemají ony certifikace, mohou být přijati na střední školu. Ředitelé mají právo přijmout i studenty bez certifikátu. Je to tedy na řediteli, aby zhodnotil, jestli je daný student schopen studovat na jeho škole. To je vše.

Vaše online platforma tedy není certifikační autoritou, ani nejste „oficiální školské zařízení“?

Ne.

Nemusíte tudíž plnit zákonné normy stanovené pro školská zařízení? Platí rodiče a studenti nějaký poplatek za Vaše služby?

Ano, máme poplatek a jsme asociací, nejsme firma z hlediska práva. Každá rodina platí 50 EUR měsíčně bez ohledu na to, kolik mají dětí.

Kolik máte zaměstnanců?

Já, a ještě jeden člověk, vzájemně spolupracujeme. Nemáme žádné zaměstnance, nejsme firmou, jak jsem říkal. Oba pracujeme v asociaci a děláme hodinovou práci pro tuto asociaci jako živnostníci.

Vy jste platformu založil, asi před osmi lety, jste říkal?

Ano, tak nějak. Asi před deseti lety jsem začal o platformě přemýšlet.

Co jste dělal před tím?

V roce 2005 jsem založil fyzickou demokratickou školu, kterou jsem provozoval tři roky. Kvůli mnoha problémům jsme se rozhodli ukončit její činnost. Poté jsem dva roky cestoval a dělal učitelské práce.

O jaké problémy se jednalo?

Bylo jich dost. Nízký počet studentů, proto ne moc vysoký příjem. Budovu jsme měli přislíbenou k užívání na několik hodin denně, ale pak počet hodin snížili až na tři hodiny, což bylo málo. Před čtvrtým rokem fungování jsem si slíbil, že to již nebudu dělat sám. Jeden člověk mi pomáhal, ale musela skončit, tak jsem si řekl, že je načase to ukončit.

Byli jste „oficiální škola“?

Ne.

Byla to tedy škola pro děti vzdělávané jinou formou, než docházkou do státem zřizovaných škol?

Ano. Během provozu fyzické školy se mnoho lidí ptalo, je-li možné se zapojit online. Byl to tudíž přirozený proces a otázka času.

Víte, kolik dětí ve Finsku se vzdělává jinou formou, než docházkou do škol?

Žádné oficiální statistiky neexistují, odhaduje se kolem 500 dětí. Takže velmi málo, ale v poslední době počet dětí vzdělávaných jinou formou, než docházkou do škol rychle narůstá.

Jaké byly začátky online platformy?

Byla poměrně dobře přijata. Plánujeme provést komplexní studii, takový dotazník pro naše bývalé studenty. Jaká byla jejich zkušenost. Naším cílem je získat tak zpětnou vazbu. Zpětná vazba, jíž jsme obdrželi od rodičů, byla pozitivní, i přestože jen polovina studentů pokračuje v naší škole. Ta druhá polovina přešla na běžnou školu nebo používá jinou metodu vzdělávání. Ukazuje se, že jeden z cílů, jenž jsem si vytyčil, je dosažen, tedy jednoduchý přístup ke vzdělávání jinde než ve fyzické škole. Rodiče mají často obavy převzít zodpovědnost.

Zodpovědnost za plnění národního kurikula?

Ano, přesně tak. Ale když zkusí náš systém a zjistí, že je to možné, tak pak přicházejí s dalšími nápady.

Za těch osm let, co byste řekl, jaké jsou důvody pro volbu vzdělávání jinou formou, než školní docházkou?

Jednoznačně nejčastějším důvodem je šikana ve školách. Děti již do školy chodit nechtějí. Často jsou silně traumatizované, protože rodiče chtějí, aby to děti ještě vydržely a znova zkoušely. Velmi běžné je, že škola zkouší nabídnout nějaké postupy, ale skutečné řešení nepřichází. Naše zkušenosti jsou v tomto aspektu pozitivní. Rodiče nám často sdělují, že po jednom roce se jejich dítě opět směje. To mi dává naději.

Setkávají se rodiče a děti využívající Vaši platformu také osobně?

To byl také můj původní záměr, systém jsem takto nastavil, aby docházelo i ke vzájemné kooperaci. To se zatím neděje zejména z toho důvodu, že mnoho dětí bylo ve školách šikanováno, a proto nechtějí kontaktovat ostatní studenty. V tuto chvíli mám již detailní plány pro další verzi, která by měla ještě více podporovat spolupráci.

Jedná se o děti z různých částí Finska?

Ano.

Znáte nějaké rodiče, kteří se rozhodli pro jinou formu vzdělávání kvůli principům sebeřízeného vzdělávání?

Některé ano, ale je jich málo.

Takže sebeřízené vzdělávání není ve Finsku příliš známé…

Ne, příliš ne.

Zmínil jste Turku Phoenix školu. Tak funguje jak?

Je to v zásadě tzv. demokratická škola, organizovaná a řízená všemi, dětmi spolu s dospělými. Rozhodují společně o veškerém fungování a provozu školy.

Je to „oficiální škola“?

Zatím ne. Ale zvažují to.

V tuto chvíli ji tedy navštěvují děti vzdělávané jinou formou, než docházkou do státních škol?

Ano.

Stanou-li se „oficiální školou“, bude možné být i nadále demokratickou školou, jak jste ji popsal výše?

Ano, bude to možné.

Ale pořád musejí plnit národní kurikulum?

Ano.

Jsou ve Finsku ještě nějaké demokratické školy?

Ne.

Ve škole Turku Phoenix jsou inspirováni Sudbury modelem škol? Nebo nějakým jiným?

Domnívám se, že principy si přejí nastavovat podobně, jako v Sudbury Valley. Zatím myslím nemají soudní komisi a rovněž některé další struktury Sudbury modelu. Mají velmi malý počet studentů, myslím, že 5 nebo 7.

Všechny otázky ohledně Vaší školy jsme vyčerpali, takže můžeme přistoupit k otázkám ohledně finského školství. Máte nějaké další zkušenosti se systémem školství, kromě toho, že jste jím sám prošel?

Ano, chodil jsem do „běžné školy“. Když jsem objevil demokratické vzdělávání díky knize Summerhill, začal jsem přemýšlet o tom, jak bych mohl vzdělávací systém ovlivnit.

To bylo kdy?

Bylo mi asi 21. Takže před 25 lety. Poté, co jsem o všem intenzivně přemýšlel, jsem došel k závěru, že pokud by se mi podařilo změnit vzdělávání učitelů, postupně by se mohl systém měnit. Přihlásil jsem se tehdy na pedagogickou školu, ne proto, abych se stal učitelem, ale proto, že jsem chtěl změnit způsob a obsah vzdělávání učitelů. Podařilo se nám vytvořit nový obor vzdělávání na Helsinské univerzitě, založenou na sebeřízeném vzdělávání. Funguje již patnáctým rokem. Stále však absolvuje nízký počet studentů, tak 10 až 20 za rok. Produkují tam učitele. Velmi zajímavé je však to, že mnoho studentů tohoto oboru se učiteli nestane.

A co dělají?

Zaměstnávají se jinak, protože si uvědomují, že vzdělávací systém je tak daleko od toho, co by chtěli a přáli si.

Sledujete, co se děje ve vzdělávacím systému, že?

Ano. Ještě stojí za zmínku, že jsem pracoval jako suplující učitel v asi ve 20 školách, od mateřské školy až po vzdělávání dospělých. Takže mám zkušenosti ze všech úrovní systému vzdělávání.

Z různých dokumentů a článků o Finském systému vzdělávání se v ČR dozvídáme, že školy ve Finsku jsou si velmi podobné, že jejich úroveň je rovná, ale zároveň také to, že ředitelé a učitelé mají velkou svobodu v tom, co chtějí dělat. V čem jsou tedy Finské školy stejné?

Minulý rok jsem prováděl výzkum, abych nahlédl do současného systému. Kontaktoval jsem několik škol a zeptal se, jestli je můžu navštívit. Plánoval jsem navštívit 10 škol, ale nakonec jich bylo 5. Ano, je tam hodně podobností, ale stále záleží především na jednotlivých učitelích, kteří ovšem mají velkou svobodu. V zásadě je to jen na učiteli, jak organizuje chod své třídy. A existují obrovské rozdíly mezi učiteli. Takže pokud někdo tvrdí, že školy jsou stejné, tak by se to dalo říct, ale jednotlivé třídy nejsou stejné. Což podmiňuje různost učitelů.

A také na ředitelích?

Trochu. Ředitel vytváří atmosféru ve škole a také rozhoduje o míře autonomie. Např. jsem jednou suploval v jedné škole a rozhodl jsem se, že bych chtěl dělat testy kooperativním způsobem, aby mohli studenti spolupracovat při psaní testů. Ale ředitel s tím nesouhlasil a rozhodl, že se testy musí udělat znovu tzv. „klasicky“. Takže jsem dal výpověď. Takovýmto způsobem může ředitel ovlivňovat školu.

V těch pěti školách, které jste navštívil, jaké jste zaznamenal rozdíly mezi učiteli a v organizaci způsobu vzdělávání? Jsou patrné rozdíly např. v regionech Finska?

Ano. Školy jsou rozdílné v důsledku geopolitických vlivů, ty ovlivňují i to, jaké mají studenty. Např. tam, kde bydlím, je ve škole více než polovina imigrantů. V této škole se mluví 60 různými jazyky, což vytváří prostor pro úplně jiný způsob, jak školu organizovat. Dále ve Finsku existuje 7% minorita Švédů. Švédština je druhý oficiální jazyk ve Finsku. Je povinná na druhém stupni základního vzdělávání pro všechny studenty. Pro Švédy ve Finsku zřizují vlastní školy. Studenti jsou si zde více kulturně podobní, tím se ve škole vytváří odlišná atmosféra.

Učitelé tedy musí následovat národní kurikulum, je pro ně závazné? Povinné?

Ano.

Jak tedy vypadá vyučování jednotlivých učitelů? Jak vyučují?

Mnoho jich vyučuje tak, jako dříve, frontální výukou. Řekl bych, že tak 80 % tříd, které jsem navštívil, byly frontálně řízené učitelem.

A těch zbývajících 20 %?

Založené na projektech. Učitel dává instrukce a studenti pracují na různých projektech.

Ve všech případech se jednalo o tzv. „třídy“, kde jsou děti rozděleny podle věku?

Ano.

Takže ve Finských školách nedochází ke věkovému míchání?

Někde ano, ale málo. Např. jsem suploval v jedné škole, kde byli spojeni studenti od prvního do šestého ročníku.

Zaznamenal jste rozdíly v kurikulu? Jednotlivé regiony a následně i jednotlivé školy vytvářejí vlastní kurikulum založené na národním. Je to tak?

Ano, každý okres musí vytvářet vlastní kurikulum a pak každá škola musí vytvořit vlastní kurikulum. Existují tedy tři úrovně.

Jsou tedy rozdíly mezi těmito kurikuly?

Ano, ale kurikuly jsem se detailně nezabýval, nemůžu tedy úplně přesně odpovědět.

Nové kurikulum je platné od roku 2016, je to tak?

Ano, bylo vytvořeno v roce 2014 a v platnost vešlo v roce 2016.

Jak školy hodnotí studenty, zda plní národní kurikulum?

Podle zákona není pro školy povinné dávat číselné hodnocení až do osmé třídy. Většinou to však dělají. Záleží na obvodech a školách, ale většinou začínají kolem 4 až 5 ročníku.

A před tím? Žádné hodnocení?

Ano, děti hodnoceny jsou. Často je hodnocení téměř shodné s číselným hodnocením, jen je popsáno jiným způsobem, pomocí slov nebo symbolů. Existují případy, kdy učitel píše takový příběh o studentovi. Např. ve Waldorfských školách dělají tento více humánní způsob hodnocení, píšou příběhy nebo básně o studentovi.

Jsou tedy ve Finsku i tzv. Waldorfské nebo Montesorri školy?

Montesorri žádné, ale existují Montesorri třídy v rámci klasických škol. Pár Waldorfských škol existuje.

Studenti si tedy nemohou vybrat, co budou studovat, protože je vše povinné, že?

V zásadě ano. Je to vtipné, protože v novém kurikulu se píše, že studenti musejí mít slovo v tom, jak se vzdělávají a jak jsou hodnoceni, na základě jejich schopností a věku. Ale to se téměř nikdy neděje. Děje se to v maličkostech, např. v rámci projektů může mít student vliv na to, jaký projekt se bude dělat, zejména v hudebních, uměleckých a řemeslných předmětech. Ale ve více strukturovaných předmětech se to děje mnohem méně často. Od sedmé do deváté třídy se to neděje téměř nikdy.

Zajímavostí je, že jeden týden v roce (může být rozdělený do jednotlivých dnů) nesmí škola vyučovat podle předmětů.

Co si myslíte o novém kurikulu? Domníváte se, že je lepší oproti předchozímu?

(smích) To je zajímavá otázka. Myslím, že tam je mnoho dobrých věcí. Příliš však nesměřuje učitele k tomu, jak mají měnit způsob vyučování. Paradigma vyučování z řízeného učitelem na řízené studentem. Duch kurikula je zaměřený na studenty. Stále je v něm však obsah rozdělený na předměty a nemění se ani způsob hodnocení. Přestože duch by mohl být progresivní, praxe se příliš nemění.

Domníváte se, že budoucnost změny přinese? Současní pedagogičtí studenti mají být přece vzdělávaní v souladu s novým kurikulem?

Také dobrá otázka. Myslím, že existuje několik progresivních pedagogických směrů, ale mainstream je stále stejný, neměnný. Když jsem začínal svá studia, po půl roce mi bylo jasné, že se tam nic nemění. Byli jsme stále vyučováni a testováni starým způsobem. Během jedné přednášky jsem se zvedl, šel jsem ke katedře a řekl jsem, že od této chvíle se nebudu účastnit žádného testování, protože mi to nedává smysl. Někteří ze studentů se mnou souhlasily, společně jsme založili „skupinu rebelů“. Učitelé vlastně souhlasili. Nemohli nesouhlasit, argumenty byly na naší straně. Neměli by nás přece vyučovat, testovat a hodnotit starým způsobem, chtějí-li nás naučit novému, zcela odlišném přístupu k organizaci vzdělávání. Dostali jsme tehdy možnost navrhnout alternativní způsoby hodnocení. Jedna profesorka s námi souhlasila, a dokonce jsme s ní začali spolupracovat na inovacích ve vzdělávání na pedagogických fakultách. Shodou okolností měla licenci pro založení nového oboru vzdělávání učitelů.

Říkal jste, že „duch kurikula“ neodpovídá praxi. Ubírá se praxe alespoň směrem k němu?

Pomalu, velmi pomalu. Moje sestra je ředitelem na základní škole. Chtěla zrušit číselné hodnocení a když to řekla rodičům, ti zásadně nesouhlasili. Nechtěli to.

Stejná situace je v ČR.

Takže i pokud by učitelé byli vzdělaní, věděli o jiných způsobech, chtěli je uplatnit v praxi, přáli by si něco změnit, rodiče to nechtějí.

Chápu.

Ale na druhou stranu vidím velký nepoměr ve výchově dětí, resp. v přístupu dospělých k dětem. Ten se za posledních 50 let hodně změnil.

K lepšímu?

Ano, většinou. Praxe ve škole, kde stále přetrvává mocenský přístup učitele, a demokratická kultura rodin se rozcházejí. Přesto však většina rodičů stále vyžaduje známky a tradiční výuku, protože neznají jiný způsob.

Je ve školách tlak na výkon ze strany učitelů?

Příliš ne. Je mnohem důležitější, cítí-li se student spokojeně, má zdravé sebevědomí. Duševní zdraví je důležitější než známky. Obvykle, ale existují i výjimky.

Četl jsem, že učitelé ve Finsku dávají poměrně málo domácích úkolů. Je to pravda?

Jedná se o legendu o tom, že nemáme domácí úkoly.

Takže jsou?

Obvykle ano. Možná bych mohl uvést příklad toho, co vše je možné ve finském systému. Můj dobrý kamarád vzdělával učitele. Založil vlastní firmu, jež vzdělávala hravým způsobem. Minulý rok začal suplovat v páté třídě základní školy. V průběhu celého roku dělali „jen jednu“ věc, stavěli město. Jednalo se o celoroční projekt. Vše, co se učili, bylo založeno na tomto projektu. Vytvářeli demokratickou vládu pro to město, infrastrukturu atp. Takový byl jejich školní rok. Národní kurikulum tedy dává velkou svobodu učitelům a je jen na nich, jestli ji dokáží aplikovat.

Také jsem četl, že rozvrh ve školách je kratší než v jiných zemích.

Pravděpodobně ano, o trochu kratší. Máme dlouhé 15minutové přestávky… Jak jsem říkal, že poměr mezi frontální a jinou formou výuky je 80 na 20 %, tak to jsem asi řekl špatně. Spíš bych řekl, že je to tak 60 na 40 %. Pořád je to však velmi vzdáleno od sebeřízeného vzdělávání. I přesto, že si děti mohou vybrat, na jakém projektu budou pracovat, stále není jejich volbou z jakých. Musí si prostě nějaký projekt vybrat a projektová zadání/témata jsou volbou učitelů.

Jsou rodiče ve Finsku spokojeni s kvalitou vzdělávacího systému?

Řekl bych, že většina je spokojená, ale asi proto, že neznají nic jiného. Většina učitelů je kvalitních, záleží jim na studentech, zasvěcují tomu svůj život. V tomto smyslu je to dobré vzdělávání, dobré vyučování.

Většina rodičů tedy posílá své děti do nejbližší školy?

Ano.

Jak jsou finští učitelé finančně odměňováni? Četl jsem, že dostávají poměrně vysoké odměny.

V globálním srovnání ano. Průměrně se plat pohybuje mezi 2 500 – 5 000 EUR, podle délky pracovní doby a odpracovaných let. Pro srovnání, průměrný plat ve Finsku se pohybuje kolem 3 000 EUR. Plat učitelů je nižší než u jiných profesí s podobným vzděláním.

Zmínil jste šikanu. Je to velký problém?

Myslím, že šikana je běžná i ve srovnání s ostatními státy. Jsou zde programy, které se snaží šikanu snižovat, ale jak asi víte, jedná se o strukturální problém. Dokud bude systém mocenským, autoritativním, k šikaně bude docházet.

Četl jsem, že soukromé školy nemohou přijímat školné, že musejí být 100 % financované státem. Je to tak?

Mohou přijímat školné, ale ze zákona nemůže být pro rodiče povinné. Myslím, že skoro všechny Waldorfské školy mají školné kolem 100 EUR měsíčně. Ale nemohou školné vyžadovat. Nedávno proběhl soudní spor, jehož verdiktem bylo, že školy nemohou vyžadovat školné.

Četl jsem, že soukromých škol je ve Finsku poměrně málo, myslím, že kolem 80.

Ano, kolem 80 jich bude. Nejvíce jich je waldorfských, jazykových a mezinárodních.

Tak, vyčerpal jsem všechny připravené otázky. Ještě by mě zajímalo, co plánujete do budoucna?

Ohledně změny vzdělávacího systému ve Finsku máme několik plánů. V nejbližší době rozběhneme projekt, v rámci nějž budeme navštěvovat školy a sbírat jejich praxi studentské demokracie. Jakou mají studenti míru spoluúčasti na rozhodování ve škole. Chceme sdílet a publikovat příklady dobré praxe. Přestože kurikulum říká, že by studenti měli mít vliv na své vzdělávání, většinou tomu tak v praxi není. Chceme tedy vyzdvihnout příklady toho, jak učitelé mohou autonomii a kompetentnost studentů zavádět do praxe.

Mají studenti vliv na to, jak je škola řízena? Např. formou studentských parlamentů a soudních komisí?

Záleží na škole. Nejsem si jistý, jestli tomu tak je, ale myslím, že každá škola je povinna mít studentský parlament alespoň v nějaké formě. Ale nevím o tom moc podrobností. Proto chceme zjistit, jak to dělají nejlepší školy a sdílet tyto zkušenosti. Dalším větším projektem, jenž připravuji již téměř rok, je internátní škola.

Jako Summerhill?

Se Summerhillem spolupracujeme. Nápad je, že namísto tvorby „běžného kurikula“, by organizace internátní školy měla cíl, řešení globálních problémů. Studenti tam budou pracovat na řešení reálných problémů ve světě.

V rámci národního kurikula?

Ne. Byla by to mezinárodní škola, ne oficiální, ale akademie. Řešíme spolupráci s místí střední školou, takže doufáme, že bychom mohli navázat hlubší spolupráci.

A nějaké budoucí plány pro Phoenix Online School?

Jak jsem říkal, další verze by měla být více kooperativní. A naším cílem je, aby byla přístupná globálně. Proto připravujeme anglickou verzi.

Asi před dvěma týdny jsem se zúčastnil přednášky Suzzany Backmann. Finské pedagožky. Přednáší v ČR o Finském školství. Znáš ji?

Nejsem si jistý, myslím, že ne.

Mluvila hodně o důvěře mezi studenty, učiteli, řediteli, rodiči. Je to pravda? Panuje v systému školství důvěra?

Ve srovnání s ostatními zeměmi, bych řekl, že zde panuje větší důvěra v systému vzdělávání. Stále je však systém velmi vzdálen sebeřízenému vzdělávání. Učitelé mají v podstatě plnou autonomii ve svých třídách, takže existuje důvěra v učitele. Stát neprovádí žádné inspekce škol, to je také postaveno na důvěře. Řekl bych, že výuka je také založena na důvěře, učitelé chtějí důvěřovat studentům. Ještě nás ovšem čeká dlouhá cesta k plné důvěře v proces učení dětí a pak teprve i plná důvěra dětí k dospělým.

Máte zkušenosti i se Švédskými a Norskými školami?

Příliš ne. Chtěl jsem navštívit několik škol ve Švédsku, ale to nevyšlo. Ty školy mají tolik návštěvníků. V termínech, kdy jsem tam chtěl jet, měli plno. Mám to stále v plánu. Myslím, že existuje mnoho podobností. Švédsko, řekl bych, je před Finskem ve způsobu hodnocení studentů. Hodnocení není založeno na známkování. V Norsku vím o jedné demokratické škole, která má problémy zůstat demokratická. A pokud vím, tak ve Švédsku není žádná demokratická škola.

Měli by se naši politici inspirovat i systémy vzdělávání v jiných zemích?

Myslím, že by se měli inspirovat sebeřízeným vzděláváním.

Ano, to se jim snažíme sdělit a předat již dlouho.

Pozitivem Finského systému je to, že učitelé mají opravdu autonomii, což potenciálně umožňuje různé způsoby a přístupy. Kurikulum je otevřené a flexibilní, to je dobře, zdůrazňuje well-being studentů, studentskou participaci. Mnoho věcí je dobrých, jenže kultura vzdělávání se příliš nemění, změny jsou pomalé a praxe daleko od ideálu.

Takže se stále jedná o tradiční autoritativní systém, řízený tzv. centrálně, se shora?

V mnoha ohledech ano, ale jak jsem říkal, např. ve třídách je uplatňována frontální výuka tak 60 na 40 %.

Ještě by mě zajímalo, jaké jsou vaše plány na ovlivňování státního systému, protože to je něco, o co se my snažíme, u vás je to myslím na vyšší úrovni.

V ČR veřejná diskuze o sebeřízeném vzdělávání neprobíhá. Změna celého systému je velmi náročná, takže řešíme, jestli věnovat energii této změně nebo podporovat skupinky dětí v individuálním vzdělávání a školy směřující k sebeřízenému vzdělávání. Je to těžká otázka. Nyní se hodně mluví o budoucnosti vzdělávání a nevypadá to moc dobře, neubírá se to tím směrem, jakým bychom chtěli. A máme pocit, že to nemůžeme změnit.

Moje řešení je proto online škola. Myslím, že je to systém, který by se mohl stát dominantním, protože umožňuje rodinám spolupráci i při zakládání škol založených na sebeřízeném vzdělávání. I studenti si mohou vytvořit vlastní školu, pokud by chtěli. Velkou otázkou pro mě zůstává, zda je možné docílit klíčových změn jen s pomocí dílčích zásahů a úprav starého systému. Zda má smysl usilovat o zlepšování systému, založeném na starém paradigmatu.

Nebo jít mimo toto paradigma? To je zásadní otázka. Ještě mě teď napadla jedna otázka. Myslíte, že pokud by počet dětí vzdělávaných jinou formou, než docházkou do škol prudce rostl, Finský stát by s tím něco dělal? Zasáhl by?

Pravděpodobně ano. Např. ve Švédsku zcela postavili mimo zákon vzdělávání jinou formou než školní docházkou. Tvrdí, že důvodem jsou problémy s imigranty. Strach, že by se imigranti neintegrovali do systému, pokud by vzdělávali své děti vlastním způsobem. Někteří Švédové se kvůli tomu dokonce stěhují do Finska.

Takže budoucnost je nejistá. Stejné je to v ČR. Marko, velmi děkuji za všechny informace.

Také děkuji, velmi mě zajímá, jak se vše u Vás bude vyvíjet.

Original article: Finské školství aneb „Finský vzdělávací zázrak“ očima finského učitele

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Moderátorka: Dnešním hostem je spoluautorka konceptu Respektovat a být respektován, spoluautorka stejnojmenné knihy, autorka knížky mýty ve vzdělávání, lektorka a psycholožka, paní doktorka Jana Nováčková.

Paní Nováčková dospěla k názoru, že současný školský systém, už se nedá reformovat, a právě o tom a věcech souvisejících budeme teď mluvit.

Paní Nováčková, vy jste to už vysvětlovala na některých svých veřejných vystoupeních, ale myslím, že by neškodilo si to připomenout, aby třeba i někdo, kdo tato vystoupení nezachytil věděl, z čeho vycházíte a o co se opíráte. Co hlavně je podle Vás shnilého v tom českém školství?

Jana Nováčková: Až tak? Dobře 😊 Když si to tak vezmeme, tak historicky tady máme školství, které bylo založeno 1774 za Marie Terezie, a asi není problém si představit, že tehdy moc o psychologii nebo nějakých neurovědách moc nevěděli. Takže vlastně to školství, tak jak bylo narýsováno v tom 18. století, nerespektuje řadu faktů, výzkumů a znalostí, které máme o školství dnes.

Můžu začít u mozku. Tehdy se o mozku moc nevědělo. Dneska to, co je podstatné pro vzdělávání, pro učení je poznatek, že mozek vždycky na prvním místě řeší nějaké ohrožení. Všechno se soustředí k tomu, aby to ohrožení nějak pominulo. A teprve, když mozek usoudí, že nebezpečí nehrozí, tak řeší druhou věc, a sice jaký to má smysl. A jestliže dospěje k tomu, že ten smysl tam nevidí, tak proč by se vlastně tím zabýval. Víte, ono je to vlastně z hlediska přežití člověka naprosto logické, kdybychom se fakt ve vývoji zabývali tím, co nemá smysl, tak asi bychom tu jako druh ani nemuseli být. Vyšly tu pěkně knihy. Jedna z nich se jmenuje Pravidla mozku dítěte, a tam hned na straně 11 je úžasný, mnou oblíbený citát, a sice: „Pokud by se někdo snažil vytvořit prostředí naprosto nepřátelské mozku, ve smyslu, že ten mozek se nemůže rozvíjet, nemůže využívat své kapacity, pak by určitě vytvořil něco podobného školní třídě.“

Moderátorka: To je šílené. To znamená, že podle Vás, a podle autora této knihy, a podle výzkumů lidského mozku, potažmo dětského mozku se dítě v klasické státní škole cítí ohrožené.

Jana Nováčková: No těch ohrožení je spousta. Samozřejmě naprosté většině lidí okamžitě naskočí zkoušení a známky. Ale to není jediné ohrožení. Tam je vlastně dítě vystavováno prostředí, které neodpouští chyby, které odvozuje hodnotu toho dítěte od výkonu, a být vystaven posměchu, že neví, nebo prostě že je pokládáno za neschopné to dítě, to je něco příšerného. Teď ani nebudu mluvit o šikaně, ale ono stačí skutečně ty pocity selhání. Že tedy nejsem tak dobrá, jako ti spolužáci, kterým Pánbůh nadělil vyšší IQ než mě, že v tom prostředí vlastně vůbec nemůžu uplatnit to, v čem jsem dobrá, protože se po mně chce pořád něco, co mi nejde, a v čem dobrá nejsem. Takže těch ohrožení je tam strašně moc.

Moderátorka: Oponenti tohoto liberálního přístupu říkají, že děti, které by nenašly tu vnitřní motivaci, tak třeba nebudou umět ve 14 číst, psát a počítat. Jaký je na to argument?

Jana Nováčková: Jsme kultura, která je založená na písmu. Předáváme si informace písemně. Takže bych řekla, že je skoro nemožné, aby se dítě v této kultuře nenaučilo psát a číst, protože to prostě potřebuje. Děti v předškolním věku zajímají písmenka.  Někoho už ve třech nebo ve čtyřech letech. A někoho to nechává chladným, a přijde si na to třeba až v devíti. To je další problém té tradiční školy, že ona si myslí, že ty děti musí ve stejný čas dostat to stejné, a navíc ještě stejným způsobem. Ta různorodost člověčí je obrovská. Kdybych Vám řekla, že máte dát stejnou porci jídla šestiletému dítěti a třeba osmnáctiletému mladému muži, tak se mi samozřejmě vysmějete, ale ony ty rozdíly už od začátku školní docházky jsou téměř takhle velké mezi těmi dětmi. Takže dát stejnou porci vzdělávání, vědění, informací, cvičení dovedností těm dětem ve stejný čas, notabene stejným způsobem (protože i čtení se každý učíme jiným způsobem – někdo spíš globálně, někdo analyticky, takže je to velký prohřešek té školy, a na tom ta škola defacto stojí. Je to systém, který dětem, notabene ještě rozděleným podle věku, čili úplně pomíjí obrovskou výhodu učení se od sebe navzájem ve věkově heterogenní skupině, takže dětem stejného věku, ve stejný čas, stejným způsobem se servírují stejné věci. No to je prostě proti přírodě.

Moderátorka: Proto si myslíte, a dospěla jste k názoru, že už je ten současný školský systém nereformovatelný?

Jana Nováčková: Ano. Já jsem začínala svoji psychologickou praxi v pedagogicko-psychologické poradně. A jak jsem tam nastoupila po škole, tak asi během prvních tří měsíců mi bylo jasné, že k nám chodí děti, které jsou fajn, zdravé, normální, a které by neměly potíže, nebýt školy. Jenže tehdy samozřejmě si člověk o nějaké reformě školy si mohl nechat tak akorát zdát. Když potom přišel 89. rok tak jsem se do toho vrhla docela vehementně, angažovala jsem se v různých asociacích, skupinách, které se snažily o změnu té školy, a tehdy jsem byla ještě přesvědčená, že ledacos by v té škole mohlo být jinak, kdyby se učitelé chovali k těm dětem s respektem, nezaujímali ty mocenské pozice, ale kdyby opravdu viděli v tom dítěti rovnocenného tvora, a neaplikovali na něj ty mocenské hrátky. Takže jsem napnula své síly tímto směrem. Přeložila jsem dokonce knihu Integrovaná tematická výuka, která mě tehdy v 90tých letech vysloveně okouzlila, protože to byl systém, který integroval předměty, neučil je odděleně tak, jak se to dělá. Byl to model, který hodně dbal na vytváření bezpečného klimatu ve třídě, a o smysluplnosti se tam hodně mluvilo. Takže nějaký čas potom jsem skutečně napřela svoje síly tímto směrem. Ale postupně mi to pořád drhlo, protože jsem viděla, že i ty nejlepší školy, které jdou tímto způsobem toho „polidštění“ té školy, mají pořád ještě nepřekročitelnou bariéru – dneska je to už Rámcový vzdělávací program, podle kterého ty školy dělají ten svůj školní vzdělávací program, ale pořád je to něco, co se vnucuje těm dětem zvenčí. Takže na začátku 90tých let jsme prodiskutovali otázku, co je ten zásadní faktor pro změnu ve škole, a tam jsme došli k tomu, že je to postoj k dítěti. Protože učitel, který má mocenský postoj, ten vám nebude nikdy dělat nějaké kooperativní vyučování, ten se nikdy nevzdá známkování, jako cukru a biče, ten nikdy nepřistoupí na to, že bude vytvářet pravidla společně s dětmi, kdežto učitel, který je opravdu nastaven na ten partnerský vztah, respektující vztah s tím dítětem, tak ten tohle všechno vlastně může v tom vyučování vylepšovat. Ale má to právě hranice toho známkování, a toho jednotného, dětem zvenčí vnucovaného, programu. Kolega – doktor Štefl – v jedné přednášce měl jednu velice vtipnou glosu. Říkal, že vlastně ve školství máme několik Potěmkinových vesnic:

• První Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že víme, co máme děti učit.
• Druhá Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že víme, jak je to máme učit.
• A třetí Potěmkinova vesnice je, že předstíráme, že to, co děti učíme, také děti umějí.

Moderátorka: Vy jste říkala, že i ti lidé, kteří to myslí s dětmi dobře, tak si myslí, že by jejich vzdělávání mělo být řízeno nějak zvenku. Nějak centrálně. Vy říkáte, že je to špatně. Jak by to tedy podle Vás mělo být?

Jana Nováčková: Já, když jsem se zamýšlela nad tím, proč vlastně jsou lidé takto přesvědčeni, že to je dobře, tak jsem přišla k názoru, že vlastně dětem nedůvěřují. A jednak také mají minimální znalosti o zákonitostech vývoje dítěte. On ten vývoj dítěte vlastně probíhá tak, že dítě vnitřně zraje. A k tomu, aby se to aktualizovalo a realizovalo, tak ono se potřebuje setkat v pravý čas s pravými podněty. A dospělí si opravdu myslí (docela nafoukaně bych řekla), že vědí lépe, co je pro dítě dobré. Něco jiného je samozřejmě situace ohrožení, kdy to dítě nemá informace. Ale řadu věcí děti zvládají, když jsou ponechány samy sobě, daleko lépe. Kdesi jsem četla pěkný výzkum, kdy dětem s astmatem vysvětlili podstatu nemoci, a taky jak zabírají na to léky, a nechali těm dětem na jejich rozhodnutí, kdy si při záchvatu vezmou léky. Neřídili to ti „znalí dospělí“, jak je tak „dobrým zvykem“. Výsledkem bylo, že počet návštěv na pohotovosti se snížil z jedné návštěvy za měsíc průměrně na jednu návštěvu za půl roku. Určitě by se našla spousta dalších příkladu, že pokud opravdu dětem nasloucháme, důvěřujeme jim, tak že ty děti nedělají nic špatného, proti svému vývoji.

Moderátorka: Já Vám do toho teď skočím, ale předpokládám, že to dítě potřebuje dostatečné podněty, a konkrétní podněty.

Jana Nováčková: Ano, a to je klíčové.

Moderátorka: Takže nějakého dospělého, který mu ty podněty zprostředkuje. Jak vlastně se k nim dostat. Co když je to takové to dítě ze sociálně vyloučeného prostředí. Rodiče si ho moc nevšímají, moc třeba nejsou doma. Nemají doma jedinou knihu, atd. atd.

Jana Nováčková: Ano, rozumím. Dostaneme se teď k vysvětlení pojmu Unschooling, ke kterému směřuji, protože opravdu ta otázka, kdo má řídit vzdělávání dětí je klíčová z toho, k čemu jsem dospěla. Takže klasická otázka – Kdo  má řídit vzdělávání dětí? Klasická škola? Nebo inovovaná škola? To všechno, včetně Montessori, Waldorfu a tak dále, to pořád jsme v tom paradigmatu, že to musí řídit někdo zvenčí, ti dospělí. Unschooling – těžko přeložitelné nějakým dobrým českým slovem – je vlastně vzdělávání bez školy v tom tradičním slova smyslu. A buď má teda formu domácího vzdělávání, a nebo takové (sice škola se tomu taky někdy říká – jako třeba Summerhill School, nebo Sudbury Valley School např.)  ale je to instituce, která právě má jak tedy ty respektující dospělé, tak bohatě vybavený interiér, exteriér, kde ty děti mají spoustu podnětů. Takže pokud je dobré domácí vzdělávání v podnětné rodině, tak OK. Ale myslím si skutečně, že tahle centra vzdělávání toho unschoolingu, která by byla opravdu dobře vybavena, a kde by byly ti dospělí spíš v roli průvodců, nebo takového bezpečí, tak tam by rozkvétaly – troufám si říct – i děti z velice vyloučených lokalit, kdyby se dostaly do takového prostředí, kde by šahaly po tom, co právě potřebují vevnitř, co jim ten vnitřní vývoj ukazuje.

Moderátorka: Já si myslím, že tahle slova vlastně potvrzují už minimálně stovky absolventů škol, které jste tady zmínila, třeba Summerhill, která funguje téměř 100 let, Sudbury Valley 50 let, takže já si myslím, že to je důkaz padný. Nicméně kdo posoudí to, jestli to domácí vzdělávání je v pořádku a nebo není, a to dítě by mohlo navštěvovat takovouto demokratickou školu? Vy jste říkala, že když je domácí vzdělávání podnětné a v pořádku, tak ano, ale kdo to posoudí? Pozná to do dítě samo? To asi nemůže v šesti letech říct: „A já jdu támhle.“

Jana Nováčková: Ne ne ne. Já bych řekla, že pokud se jednou opravdu dožijeme umožnění unschoolingu, tedy toho vzdělávání sebeřízeného, nebo tedy řízeného těmi dětmi samotnými, tak tady budou muset být pojistky samozřejmě. Jestli každé dítě někam dochází, nebo jestli je vzděláváno doma, ale ne formou přezkušování, tak jak je to tady. Dítě je doma vzděláváno, a každého půl roku musí na přezkušování, jestli umí to, co umí děti ve škole. Legislativně se zatím nemůžeme vyvázat defacto z tohoto systému. Kdyby aspoň to bylo tak, že se někdo podívá, co to dítě za toho půl roku nebo za rok udělalo, a aby to dítě samo ukázalo – „tohle mě zajímalo, tohle jsem dokázala, a tady jsem se to naučila“ – takže myslím si, že takováto kontrola, že to dítě dělá pokroky, ale ne pokroky v předem dané lini, takže taková kontrola bu tu měla být v každém případě, aby žádné dítě nebylo poškozeno. A taky bych si představovala, že taková centra sebeřízeného učení by měla být dotovaná státem, tak jako je provinná školní docházka, aby to zase nebylo to, co se bohužel tady děje, že se otevírají soukromé školy, které jsou dobré, protože ukazují, že se to dá alespoň o něco lépe učit, než v té klasické škole, ale rozevírají se ty sociální nůžky, a co rodiče, kteří nemají na soukromou školu? Pak je dítě odkázáno chodit tam, kde ti rodiče lautr nejsou spokojení, ale nemají jinou možnost.

Moderátorka: Navíc tedy tlak rodičů, který si myslím, že je klíčový v téhle otázce, tak je vlastně relativně malý.

Jana Nováčková: Ano, to bylo asi největší zklamání těch lidí, kteří se po 89. tak vehementně pouštěli do transformace vzdělávání, nebo snažili se něco s tím vzdělávacím systémem udělat. Počítali jsme, že rodiče budou nápomocni. Kolikrát jsme natrefili na situaci, že učitelka/učitel byli mnohem progresivnější, chtěli třeba slovní hodnocení, rodiče byli proti.  Ale člověk to nemůže mít těm rodičům za zlé, protože ta škola funguje opravdu tak, že když v tom neuspějete, tak ta škola ve Vás vytváří permanentně pocit, že si za to můžete sama. Rodiče samozřejmě chtějí pro děti to nejlepší, a nedokáží si vůbec představit, že existuje něco mnohem lepšího. Kromě toho, takové to porovnávání, které do nás ta škola opravdu vtiskla velice hluboko – takže třeba „moje dítě by se jako nemělo naučit zákony fyziky, když Lojzíček od sousedů to umí?“. To, že to mému dítěti neleze do hlavy, a že mu to v životě nikdy k ničemu nebude, to je vedlejší. Ale prostě mít to stejné. Víte, tohle je vůbec takový zvláštní pohled na spravedlnost. Spousta rodičů si myslí, že spravedlivé je, aby všechny děti dotali totéž. To je vrchol nespravedlnosti. Opravdu, každé dítě má jiné potřeby … a to jsme ještě tu nemluvili o potřebách, což je další psychologický faktor, který za Marie Terezie nebyl vůbec brán v úvahu. Jakmile děti nemají uspokojeny základní lidské potřeby, tak je to špatně.

Moderátorka: My jsme tady naťukly, jaké podmínky člověk, a dítě – protože o dětech se tady bavíme především – potřebuje k tomu, aby se mohlo učit. Jaké to jsou, ty podmínky?

Jana Nováčková: Dalo by se to shrnout do čtyřech základních bodů.

• První je prostředí bohaté na podněty.
• Druhé je věkově smíšená skupina (což klasická škola pomíjí)
• Třetí jsou respektující dospělí
• Čtvrté je demokratické společenství s demokraticky nastavenými pravidly

V unschoolingu si děti dělají opravdu co chtějí, pokud jde o vlastní činnosti. To, čím se budou zabývat, co budou dělat, s kým se budou bavit. Tam je to opravdu neohraničené. Nikdo jim do toho nemluví. Ale samozřejmě to, co je ohraničené, to je soužití s ostatními.

Není asi moc divu tomu, kdo trošku rozumí psychologii, nebo není překvapivé, že tam se nevyskytuje šikana. Protože ty děti mají opravdu uspokojené všechny své potřeby, takže nepotřebují si kompenzovat nějaká svá zranění, nebo nějaké neuspokojené potřeby tím, že budou zlé, že si budou vršit svůj vztek na někom jiném. Abych to trošičku specifikovala, tak v Sudbury Valley School, což si myslím, že je model, který funguje těch 50 let, a je vyzkoušený co do organizace, tak to je jedna budova, která má kolem sebe dobré fyzické prostředí, jsou tam místa od dětských prolézaček, až po nějakou skálu nebo rybník, atd. ale hlavně ta budova je dobře vybavena, počínaje kuchyní a dílnami, přes počítače, a hudební nástroje a nějaký divadelní sál, kde ty děti, pokud chtějí, a mají v tom zálibu, tak buď nacvičují hry nějakých autorů, nebo si samy vytvářejí a hrají vlastní hry. Takže když hovořím o podnětném prostředí, tak je to tohleto. Že ty děti si skutečně najdou to, co je zrovna baví.

Moderátorka: A v těchto školách, jestli se nemýlím, se demokraticky rozhoduje o tom, tzn. Hlasují jak dospělí, tak děti rovným dílem, o tom, který učitel bude na škole působit i další rok.

Jana Nováčková: Ano, v té Sudbury Valley school je to asi na 150 dětí 10 dospělých. A opravdu ty děti hlasují. Tam jsou taky každý týden celoškolní shromáždění, kde se jedná o tom, co dál, nebo co je potřeba. A taky – jak jsem říkala, že ta omezení jsou v tom, když se něco týká druhých lidí, tak tam právě tyhle spory, konflikty, ty se řeší před tzv. soudní komisí, kde zasedají i ti dospělí, i ty děti. Tam, když se hlasuje, tak děti i dospělí mají úplně stejnou váhu hlasu. Takže tohle demokratické společenství umožní těm dětem. Obrovsky růst sociálně. Tím, že ty děti se opravdu zabývají tím, co je baví, k čemu dozrály, mají obrovskou šanci, kterou škola prakticky nemá šanci poskytovat. A sice poznat sám sebe. Kdo jsem, co jsem, jaké mám dispozice, k čemu inklinuji. Taky se to pak odráží v tom, že když ti absolventi Sudbury Valley School nebo Summerhillu dospěli, a sledovali se, tak třeba kolem 60% z nich mělo vlastní firmu. To znamená opravdu, že člověk, který si věří, který ví co chce, si vytvoří vlastní firmu. Samozřejmě absolventi pokračovali v dalším studiu na vysokých školách. Dost vysoké procento, řekla bych vyšší, než v běžné populaci, bylo v kreativních povoláních. V seberealizaci v tom kreativním duchu. Ale hlavně ti lidi jsou nesmírně sociálně vyzrálí. Víte, to je báječný, že ty lidi mají firmy, a dělají to, co považují za dobré pro sebe, i pro společnost, ale pro mě úplně nejdůležitější vlastně je vyjádření Daniela Greenberga (zakladatel Sudbury Valley School), který na otázku, zda si myslí, zda mezi absolventy Sudbury Valley School, tedy mezi dětmi a lidmi, kteří byli vzdělávání systémem unschoolingu, jestli by se mohl objevit novy Hitler, tak odpověděl, že tohle se asi úplně vyloučit nedá. Ale s čím si je absolutně jist, že by nenašel dostatek následovníků, voličů, podporovatelů. A o tom to je. Nedávno byl Focus Václava Moravce, a tam se o tom hovořilo. Stalin by nadále vylupoval banky někde v Gruzii a Hitler maloval obrázky nebo tlachal v parlamentu, kdyby nebylo těch následovatelů. Tohle považuji za číslo jedna pro zachování demokracie.

Moderátorka: Takže to, že se ten náš systém tak brání vehementně tomu modelu demokratických škol, to není nic dobrého, že?

Jana Nováčková: To víte, že ne. Nemůžete vychovávat dítě autoritativně, a potom čekat, že úderem 15tého nebo 18tého roku z něj bude uvědomělý demokratický občan. To je prostě nonsens (nesmysl).

Moderátorka: Paní Nováčková, poslední otázka na Vás. Teď se vraťme z Ameriky, přeskočme oceán, a jsem zase zpátky tady v naší hezké republice. Co byste poradila rodičům třeba nastávajících prvňáků, aby nepropadli úplně depresi, a pokud chtějí zůstat tady v republice, tak co nejlepší vlastně mohou teď pro své dítě udělat?

Jana Nováčková: Pokud je to nějaké větší město, kde je výběr školy, a dojíždění do té školy by nezabralo zase až tolik času, protože i tohle je třeba zvažovat, tak samozřejmě vybírat školu. Škola, která na chodbách má vystavené všelijaké poháry a medaile, není nejlepší škola pro děti, protože je zaměřena na výkon. A v takových školách je i dost velká šikana atd. Takže opravdu bych hledala školu, podle toho, jak zachází s těmi dětmi, jak se staví k rodičům, jestli tam třeba jsou schůzky ve třech, tzn. Učitel-rodič-dítě, apod. Pokud nemají možnost volby té školy, tak jim zůstává pořád možnost mluvit, mluvit a mluvit s tím dítětem. Především, pokud to dítě bude chodit do školy, která známkuje, což je samozřejmě naprostá většina současných českých škol, tak především neklást důraz na známky. My jsme tomu vždycky na kurzech říkávali tlumočení známek. Přijde dítě s jedničkou, a žádné jásání, jen konstatování: „Aha, tak paní učitelka si myslí, že už to umíš dobře. A co ty? Co si o tom myslíš? Rozumíš tomu opravdu? Nebo jsi to jen odříkal tak, jak paní učitelka chtěla?“. Donese si trojku: „Aha, takže paní učitelka si myslí, že …“ protože to je pořád vlastně hodnocení zvenčí. „A co si myslíš ty, má to nějaký smysl, to co se učíte?“. Ta smysluplnost té škole teda hodně, hodně chybí. Takže mluvit s tím dítětem. Když dítě přijde s nějakými křivdami, vyslechnout ho, a třeba se zeptat: „A kdyby to mělo být podle tebe správně, jak by to bylo?“. Rozhodně by rodiče neměli hodnotit paní učitelku, že je taková nebo maková. Pořád ty debaty s tím dítětem vést ve smyslu co se stalo, a jak se kdo choval, ne jaký kdo je. „Paní učitelka udělala tohle nebo tohle. Co mohla udělat jinak? Co ten žák mohl udělat jinak? To pořád je v moci rodičů.

Moderátorka: Děkujeme moc za rady. Historicky poslední atrium právě skončilo. Já jsem moc ráda, paní Nováčková, že jste jeho hostem byla právě Vy. Děkuji za návštěvu.

Jana Nováčková: Děkuji za pozvání.

Original article: Jana Nováčková – současný školský systém už se nedá reformovat

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pán Himmelrath, čo vás vlastne na domácich úlohách tak rozčuľuje?

Vnášajú do rodín nepokoj, nútia deti klamať a nemáme z nich žiadny pedagogický osoh. Sám mám tri deti a táto téma nás sprevádza odkedy išlo prvé dieťa do školy. Spolu je to 32 rokov skúseností s domácimi úlohami.

Čo ste pritom ako otec zažívali?

Cítil som sa degradovaný na pomôcku učiteľov. Deti si, samozrejme, väčšinou nerobili domáce úlohy dobrovoľne. Musel som na nich teda vyvýjať nátlak, čo mi vôbec nebolo po vôli. Nie je to pekná rola, a tiež nevidím svoju úlohu otca v tom, že budem hrozby sankciami učiteľov prenášať ďalej. Lebo často to znamená: Ak si neurobíš domáce úlohy, dostaneš zlú známku. Je to v skutočnosti „čierna pedagogika“¹.

Vravíte, že domáce úlohy nútia deti klamať?

Áno, a to navzájom rodičov a učiteľov. Doma povedia, že nemajú nič na domácu úlohu, a v škole si vymýšľajú výhovorky, prečo si domáce úlohy nemohli urobiť. Niekedy dokonca rodičia urobia domáce úlohy namiesto detí. Jedna učiteľka základnej školy mi povedala, že sa to vyskytuje už v druhej triede. Aj v tomto prípade musia deti v škole klamať.

Píšete, že o tejto téme sa diskutuje už stáročia.

To ma tiež prekvapilo. Už školský poriadok z 15. storočia pojednáva o domácich úlohach. Od roku 1880 sa opakovane objavovali vedecké štúdie o domácich úlohách. A nikde som nenašiel dôkaz o ich prínose. V najlepšom prípade neškodia. Väčšinou sú domáce úlohy jednoducho nezmysel.

V čom spočíva ich nezmysel?

Vzácny čas vyučovania sa stráca diskusiou o úlohách, ich zadávaním a naháňaním do ich plnenia. Väčšinou je úplne nemožné domáce úlohy podrobne prediskutovať alebo poskytnúť každému individuálnu spätnú väzbu. Keď už na to príde, učiteľ každú úlohu iba odfajkne. Počas jednej vyučovacej hodiny prídu na rad možno dvaja alebo traja žiaci so svojimi domácimi úlohami. Ostatní sa týmto učia, že na ich práci vlastne nezáležalo. Prinajmenšom nie pre vyučovanie.

Okrem toho píšete, že domáce úlohy sú sociálne nespravodlivé. To napríklad kritizuje aj sociologička Jutta Allmendinger.

V prípade domácich úloh majú rodičia rozhodujúci vplyv. Učiteľ odsúva zodpovednosť na nich. A vôbec neberie ohľad na to, či ide o nekvalifikovaných pracovníkov alebo rodinu profesorov. To sú predsa úplne odlišné východiskové podmienky! A to často vedie k tomu, že žiaci, ktorí by si z domácich úloh mali niečo vziať, si ich neurobia. A tí, ktorí ich možno ani vôbec nepotrebujú, ich robia pravidelne.

A čo s tvrdením, že učivo si možno upevniť len opakovaním?

Najlepšie sa žiaci učia, keď majú vysokú motiváciu. Moje deti vedia po anglicky lepšie než ja, pretože sa to naučili vďaka počítačovej hre, ktorou sú úplne nadšené. Je nesprávne, ak sa slovíčka učíme len zo strachu pred trestom alebo zlou známkou, to nemá z dlhodobého hľadiska taký efekt.

Prečo je potom tak veľa učiteľov, ale aj rodičov a žiakov presvedčených o tom, že domáce úlohy sú nevyhnutné?

To je určite zvláštne. Domnievam sa, že tá predstava, že domáce úlohy sú súčasťou školy, je tak hlboko zakorenená v našom vedomí, že si už nikto nekladie otázku, či to je aj zmysluplné. V podstate každý, koho sa opýtate, je s touto situáciou nespokojný. Jeden učiteľ mi raz povedal, že učil štyridsať rokov a s domácimi úlohami to jednoducho nikdy nefungovalo.

Akú alternatívu navrhujete?

Domáce úlohy by sa mali presunúť späť do školy. Úlohy by nemali byť zadávané paušálne, ale iba vtedy, keď sú pre vyučovanie zmysluplné a žiaci poznajú ich význam. Takýto nový koncept sa dá lepšie uskutočniť v rámci celodenných škôl. Mimochodom, školy, ktoré skúšajú nezadávať domáce úlohy, zaznamenali úžasné výsledky.

Napríklad?

Žiaci jednej základnej školy v Braunschweigu mali každý deň doma štvrťhodinu čítať. Deti rodičov s vyšším vzdelaním to aj robili, ale deti rodičov s nižším vzdelaním takmer nikdy. Škola následne rozhodla, že v celej škole skrátia tretiu vyučovaciu hodinu o štvrťhodinu. V tomto čase teraz čítajú všetci žiaci. Na začiatku sa to stretlo s veľkým odporom, a to aj zo strany učiteľov. Avšak medzičasom každý môže vidieť, aký veľký pokrok deti v čítaní urobili, a že z toho profitujú na všetkých predmetoch.

Čo si myslíte o referátoch?

V princípe ich považujem za veľmi dobré. Na nich sa môžu žiaci naučiť, ako sa dopracovať k vedomostiam samostatne a vidia, že ich výsledky sú pre vyučovanie dôležité. Ale aj referáty možno presunúť späť do školy. Na to však musia byť poskytnuté vhodné prietory a kapacity. Viem o jednom gymnáziu vo Švajčiarsku, ktoré už viac nezadáva domáce úlohy. Namiesto toho teraz robia žiaci počas prvej hodiny tzv. školské úlohy. Učia sa samostatne, ale učitelia sú vždy nablízku. Tam sú oveľa lepšie podmienky pre vzdelávanie, než doma.

Čo vlastne o knihe hovoria vaše deti?

Tie sú samozrejme nadšené. Ale inak sa musím dosť často obhajovať, najmä medzi učiteľmi. Je to pálčivá téma, pri ktorej všetci vedia, že to nefunguje dobre. S odporom sa tu musí počítať.

Zhovárala sa Sylvia Vogt.

Armin Himmelrath, 48, je žurnalista v oblasti vedy a vzdelávania. Jeho kniha „Domáce úlohy, nie ďakujem!“ práve vyšla (pozn. v roku 2015) vo vydavateľstve Hep (152 strán, 16 €).

¹čierna pedagogika – označenie pre neľudské, ponižujúce a bezohľadné prístupy a praktiky, využívané pri výchove a vzdelávaní detí. Ako „čierna pedagogika“ možno označiť akékoľvek násilie, zastrašovanie, manipulatívnosť, represívne (t.z. donucovacie) výchovné prostriedky pri vzdelávaní.

Original article: Domáce úlohy sú pedagogický nezmysel

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Už během posledního roku studia na škole jsem jeden den v týdnu pracoval v kavárně Outdated Cafe ve městě Kingston. Začal jsem jako pomocná síla v kuchyni – krájel zeleninu a tak. Po ukončení školy jsem v Outdated nastoupil na plný úvazek. Šest měsíců jsem myl nádobí a pak pracoval jako pomocný kuchař. Po osmi měsících jsem tam začal pracovat jako šéfkuchař. Zkušenosti mě utvrdily v tom, že opravdu chci být kuchař, ačkoliv jsem chtěl pracovat v hezčím prostředí a chtěl jsem se také naučit něco o masu (Outdated je vegetariánská kavárna). Chtěl jsem o jídle získat širší znalosti, takže jsem se jednoho dne vydal přes ulici do prvotřídního řeznictví Fleishers, a zeptal jsem se manažera Bryana, kde se nejlíp naučím řemeslo. A on odpověděl: „Chceš práci?“ Okamžitě jsem věděl, že v Outdated dám výpověď a začnu pracovat ve Fleishers. Byl jsem tam 9 měsíců a naučil jsem se věci, o kterých jsem dříve neměl ani potuchy – od práce s masem přes informace o zvířatech samotných, co to znamená, že je zvíře zdravé a šťastné a jak poznat opak, jaké jsou rozdíly v kvalitě masa. Čas od času nám dovezli maso v celých čtvrtkách, 75 kilogramů v jednom kuse, které jsme si sami rozporcovali. Častěji nám hlavní řeznictví v Brooklynu v Red Hook poslalo už maso rozdělené na různé části, například hovězí rameno, ze kterého se připravuje Ranch Steak nebo pečínka London Broil, to jsme pak krájeli na jednotlivé plátky.

Ještě předtím, než jsem začal pracovat u Fleishers, koupil jsem si letenku do Norska, protože mám norskou krev a chtěl jsem tu zemi prozkoumat. Tedy těsně poté, co jsem začal u Fleishers pracovat, jsem si vyjel na výlet a pak v Oslu jsem si koupil letenku do Kodaně a zaletěl si tam na jednu noc. Jedl jsem v restauraci, která se jmenovala Ante. Setkal jsem se tam s kuchařem a ten mi nabídl, abych se u něj učil. Plánoval jsem si, že se tam vrátím, až získám nějaké zkušenosti u Fleishers. Když jsem se vrátíl, kuchař už pracoval v nové restauraci jménem Bror, tak jsem se začal učit tam. Oba šéfkuchaři dříve dělali zástupce šéfkuchaře v restauraci Noma, která byla tři po sobě jdoucí roky nejlepší restaurací na světě, takže jsem se od nich měl co učit. Největší vliv na mojí kariéru měl internet – dostal jsem nabídku pracovat v New Yorku v restauraci Momofuku Ko, která v té době měla dvě michelinské hvězdičky, což bylo úžasné, a navíc se mi tato příležitost naskytla díky lidem, které jsem poznal v Kodani. Jsem rád, že jsem se vydal touto cestou namísto studia na Kulinárním institutu, protože kontakty jsou mnohem cennější než diplom, jehož získání je mimochodem finančně náročné. Tedy, právě teď otvírá Noma novou restauraci v mexickém Tulumu, kam se chystám koncem měsíce na návštěvu.

Jaké máte ambice?

V jistém smyslu je to ještě příliš brzy – mám sen o vlastní restauraci, ale je mi jasné, že je příliš brzo na to, abych odhadoval, jaký bude můj konečný cíl – pořád jsem začátečník, pořád se učím.

Jak se vám líbilo v Hudson Valley Sudbury School?

Když byla škola založena, byly mi čtyři roky a už první rok jsem tady strávil mnoho času. Pak jsem pokračoval až do 16 let, takže jsem tu byl nějakých 11 až 12 let. Jako mladší žák jsem si většinu času jen hrál. Pak se moje zájmy víc profilovaly – chvíli jsem natáčel filmy, pak mě chytlo fotografování a grafický design, ještě pořád dělám nějaké 3D umění, ale už ne tak moc, jak bych chtěl. A ke konci školních dní mě zaujalo vaření.

Studoval jste nějaké kurzy odborné školy?

Ne.

Máte někdy pocit, že vám odborné studium chybí?

No… vlastně ne. Jen když jsem byl v Kodani, jednou v baru byla vědomostní soutěž a já jsem neznal nějaká historická data, ale kvůli tomu se život nezboří. A vlastně mí týmoví spoluhráči tu historii také neznali, i když chodili do tradičních škol.

Jak jste se naučil číst a psát?

Nevím, mám pocit, že se to prostě stalo. Když byly mému bratrovi čtyři roky, začal si číst knížky. Já jsem to viděl a uvědomil jsem si, že taky chci číst knížky. Jsem si jistý, že mi rodiče pomohli, ale moc se na to nepamatuji. Co se týče psaní, jsem spíš samouk, především ve škole, protože tam jsem strávil nejvíc času. Ale nepamatuji si, jak přesně jsem se to učil – myslím, že to přišlo postupně, musíte psát, je to nutnost, takže přijdete na to, jak se to dělá.

Získal jste ve škole nějaké zkušenosti, které teď využíváte?

Rozhodně ano, ačkoliv je těžké říct, co se stalo z důvodu mé docházky do Sudbury school a co vyplývá z mojí povahy. Ale odhaduji, že jsem se tu naučil rychle se adaptovat na různé situace, socializovat se, nemít strach promluvit se staršími lidmi a také neopovrhovat mladšími lidmi, kteří se snaží dělat úžasné věci. Potkal jsem v pohostinství různé lidi, kteří shlíželi na mladé lidi svrchu a možná jim nevěřili, ale já jsem otevřený práci s mladými lidmi a podporuji jejich zapojení do práce a jejich úspěch.

Poznámka: Dobré zprávy! Od té doby, co jsme s Colinem dělali tento rozhovor, přijali ho do Momofuku Ko a přestěhoval se do New Yorku.

Original article: Rozhovor s absolventem Sudbury School: Colin Thrapp se vyučil u světových kuchařů

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Můžete se s ní setkat během jejího Evropského turné také v České republice, poprvé na semináři 13.10.2017 v Praze, poté 15.10. v Brně na workshopu „Svoboda není bezbřehá“ a následně 27.-29.10. v Trnové u Prahy na pokročilém kurzu Vychováváme děti a rosteme s nimi 2. Rezervaci vstupenek a možnost přihlášení k online přenosu najdete zde.

Celé interview můžete shlédnout ve videu nebo si vše přečíst níže v přepisu.

V rozhovoru se dozvíte mimo jiné:

1. Co vyrostlo z dětí, které nechodily do školy a jak se jim profesně daří?
2. Jak se děti bez základní a střední školy mohou dostat na univerzitu?
3. Proč nutíme děti trávit ve škole 12 let, když se dokážou naučit látku klidně během pár týdnů až měsíců?
4. Co děti ztrácí vynuceným vyučováním a proč jsou pedagogické praktiky natolik destruktivní?
5. Jak se děti učí číst a počítat bez školní docházky?
6. Jak děti okrádáme o jejich nezávislost a samostatnost a jak je u nich naopak můžeme podpořit? Jak jsou na tom se závislostí jedničkáři?
7. Proč vrstevnické skupiny ovládané dospělým dětem neprospívají?
8. Jak dokážeme děti nevědomky naprogramovat i ke zneužívání?
9. Co když si děti chtějí celý den jen hrát?
10. Jak pomoci dětem v rozvíjení jejich talentu a myšlení?
11. Jak učí učitelé děti, aniž by uplatňovali externí motivaci a další škodlivé metody?
12. Jaké školy či uskupení podporují sebeřízené vzdělávání?
13. Jak ochránit autonomii dětí s co nejmenšími negativními dopady, pokud se rozhodnete vzdělávat své děti v ČR, která je v oblasti vzdělávání značně nesvobodná?

Následující text je přepisem titulků k video rozhovoru.

Dnes bych s tebou chtěla hovořit o sebeřízeném vzdělávání a unschoolingu. Vím, že máš takovou zkušenost s vlastními dětmi. A pracovala jsi také s mnoha rodinami po celém světě, kdy jsi jim pomáhala s jejich rodičovskými potížemi. Četla jsem také od tebe článek s názvem: Etika reprezentování dětství v západní kultuře, který je dokonce přeložený do češtiny.  V článku jsi zřetelně popsala, jak probíhá proces nedůvěry vůči dětem – že tento proces začíná už od porodu, nebo když nedůvěřujeme dětem, kdy se nakojit, kdy a kde spát. Že my jako rodiče máme tendence poslušně plnit instrukce a pochybné rady od expertů a takzvaných autorit. Nebo děti nutíme stylem: „Řekni nashledanou či děkuji.“, případně k tomu, aby se dělily o své vlastní věci, i když to zprvu odmítají atd. Napsala jsi, že školy jsou jen logickým vyústěním této nedůvěry a myšlenky, že děti nejsou v pořádku takové, jaké jsou, a proto musíme je nějak změnit a dotlačit do takového stádia, které se zamlouvá nám.

Vím, že máš 3 syny. A žádný z nich nechodil ani na základní, ani na střední školu, ale všichni se dostali na univerzity a někteří dokonce za plné stipendium, což je skvělé. Můžeš mi prosím vysvětlit, jak je to možné? Jsou Aldortovy děti nějaké zázračné výjimky? Jaký vliv mělo respektující prostředí, ve kterém vyrůstaly a také čas, který měly, aby následovaly své vlastní zájmy?

Toto je velmi překrásný způsob, jak začít, neboť nejen, že nejsou výjimkou, ve skutečnosti jsou pravidlem. Obvykle někteří studenti, kteří jsou na vysoké škole velmi úspěšní, prošli domácím vzděláváním. Protože milují učení. Nebylo jim vnucováno 12 let, takže si na to nevypěstovali averzi, nebyli nuceni se učit něco, co se učit nechtěli. Zůstala jim jejich zvídavost, jakou má dvouleté dítě. To vás bude přivádět k šílenství, protože se toho chce tolik naučit a všechno vědět. Nebo tříleté dítě, které pokládá donekonečna otázky. Proč, proč, proč, maminko a tatínku? A oni to neztratili.

Začali vysokou školu a obvykle byli na top seznamu, v Americe to znamená nejlepší studenti. A dělali mnohem více domácích úkolů, než o kolik byli požádáni, protože se pro to tak nadchli a byli z toho nadšeni. Když se také podíváte na ten seznam ve Spojených státech, kde je spousta homeschoolerů a unschoolerů, a když se podíváte také na všemožné druhy akademických soutěží, vítězi jsou často doma vzdělávané děti.

Můj nejmladší syn byl v televizním pořadu o zázračných dětech. Objevili se tam 4 géniové, které vyhledali v celém státě Washington a pozvali je do pořadu, aby se lidé mohli podívat. Ukázali zde mého syna, hudebníka. V té době mu bylo 9 let. Ukázali tam také sedmiletého spisovatele, který už napsal celou knihu příběhů. Předvedli také umělkyni, jejíž obrazy se prodávaly za tisíce dolarů, byla skvělá. Bylo jí 10. A ukázali i třináctiletého vědce, který už byl na vysoké škole. A čistě náhodou byli všichni čtyři – VŠICHNI ČTYŘI doma vzdělávané děti.

Páni. Shoda okolností?

No, kdyby to byla náhoda, neopakovalo by se to. Kdykoliv nějaké z mých děti zvítězilo v nějaké ze soutěží nebo se něčeho zúčastnilo. Tedy ne všechny z naší rodiny bavilo soutěžit. Většinou se zúčastňoval nejmladší, který hrál na cello. Prostřední se zúčastnil nějakých skladatelských soutěží, které se mu líbily. A tam byli často mezi vítězi, myslím velmi dobré procento z nich, homeschooleři.

Bývají velmi úspěšní – společensky, akademicky, když vytvoří vlastní podnikání či aktivity. Myslím, že nyní je zrovna jeden desetiletý v Ted Talks. Někdo mi ho nedávno ukazoval. A mluvil o tom, proč může toho dělat tolik, když řídí své vzdělání sám. Je svobodný a může být sám sebou, může vést svůj vlastní život, vytvářet si ho. Ne že mu někdo bude diktovat, co má dělat, co následovat, dělat domácí úkoly. Dělá to z nich méně schopné a zabraňuje jim to naplno využít svůj potenciál. Tyto děti se učí navázat vztah s dospělými a myslet. Mé děti se hodně zajímají i o politiku, přemýšlí o světě, a co mohou udělat.

Můj nejstarší syn je politicky angažovaný, je instruktor, účastní se zvelebování našeho města do budoucna a stará se o společenskou spravedlnost.

Všichni z nich viděli celý obraz namísto toho, aby sebe viděli jako děti, které přišly na svět, aby poslouchaly ostatní a byly hodné, aby se jednoho dne staly dospělými a byly jako kdokoliv jiný. Doma vzdělávané děti na sebe nahlíží spíše způsobem: „Jéé, co já dám tomuto světu, aby to bylo znát.“ Protože vidí větší obrázek. A jsou sociálně mnohem vyspělejší, protože jsou přímo ve společnosti, namísto toho, aby byly dány do nepřirozeného, neobvyklého uskupení, kde jsou vyloučeny ze společnosti. Takže komunikují s dospělými a interagují s opravdovým životem, skutečnými problémy, spíše než s nepřirozenými skupinovými aktivitami, kde jim diktují, co mají dělat.

Takže všichni tví synové mají práci, kde jsou zřejmě spokojení?

Chtěla bys vědět víc informací o mých synech. Jen připomenu, že je to jen příklad, protože každý člověk je jiný. Lidé se mohou podívat na internetu, na google a zjistit si něco o homescholingu. Co se děje s doma vzdělávanými dětmi. Jsou to vědci, vůdci, podnikatelé,… například vynálezce Thomas Edison se vzdělával doma. Můžete si najít na googlu, že spousta dalších známých lidí se vzdělávalo doma. Najdete tam obrovský seznam fenomenálních lidí.

Ale co se týče mých vlastních dětí, můj nejstarší syn byl zpočátku sociální pracovník ve městě, ale teď cestuje a vrací se na ostrov Orcas kvůli práci. Dělá dobrovolníka, stará se o společenskou spravedlnost v naší malé komunitě. Rozhodl se, že bude žít tady, že si tu vytvoří domov. Je velmi úspěšný v čemkoliv, pro co se rozhodne. Píše a dokonce měl malou přednášku na veřejnosti. Jeho kniha vás dojme. Je velmi upřímná a autentická. Tomuto synovi mu 30 let.

Mému druhému synovi je 26 a žije v Seattlu. Pracuje na plný úvazek jako hudebník – jako pianista, skladatel a učitel. A hraje ve špičkových restauracích a na dalších lukrativních místech a příležitostech. Je také hudebník v kostele, diriguje, hraje na piano a varhany každou neděli. Je hodně zaneprázdněný, má velmi dobrý příjem a skvělý profesní život.

A třetímu je teprve 23 a je už druhým rokem členem Bostonského symfonického orchestru, který je jeden z nejlepších na světě a je velmi těžké se do něj dostat. A on se dostal do Bostonského orchestru ve 20 letech. Bylo okolo toho spousta rozruchu v časopisech a novinách po celé zemi, protože byl tak mladý. Hrají na festivalech, hrají po celém světě. Hraje komorní hudbu v Evropě, Americe, Kanadě. Je to jeho práce takřka na plný úvazek. 90% svého času věnuje Bostonskému symfonickému orchestru a jejich vystoupením, jako profesionál. Bude dokonce na našem ostrově. Máme mezinárodní hudební festival 2 týdny v srpnu, a on je sem často zván. Trochu si odpočine po té smršti s Bostonským symfonickým orchestrem. Je tedy úspěšný hudebník, bydlí 5 minut od orchestru v překrásném apartmánu.

Jsem moc ráda, že slyšíme reálné zkušenosti, protože něco takového v naší zemi slyšet nemůžeme. Není to tu legální. Ráda bych se tě zeptala. Spousta lidí věří tomu, že člověk musí být kvalifikovaný učitel, když chce vzdělávat své dítě doma. Ale musím zmínit jednu věc, kterou jsi prohlásila na jednom ze svých CD zvaných „Sebeřízené učení“ z celého setu CDček „Věřme svým dětem, věřme sobě.“, které doporučuji každému, kdo uvažuje o sebeřízeném vzdělávání pro své dítě. Řekla jsi tam: „Pedagogika je způsob, jak přimět někoho učit se něco, co se učit nechce. O tom je pedagogika. A v podstatě, pokud jste učitel, tak víte, že trávíte čas tím, že hledáte triky: Jak můžeme dostat tyhle malé lidi, kteří se nezajímají o daný předmět, protože si sami nezvolili tam být? Jak je můžeme přimět to udělat? Jak jim to vnucovat a ještě zařídit, aby to vypadalo, že se u toho všichni bavíme? Neboli jiný způsob, jak je naučit lhát.“ Má otázka tedy zní: Jsou tyto pedagogické metody a triky přínosné nebo kontraproduktivní pro učební proces dítěte?

Já si myslím, že už sis na tu otázku odpověděla. Protože jsem to tam popsala humorně a jasně, jak destruktivní jsou. Zmínila jsi, že se tím dítě vlastně učí lhát. Ale ještě doplním to, co jsi citovala. Marníme totiž čas dítěte. Protože dítě by ten čas využilo lépe a my ho z toho vytrháváme, aby se učilo věci, o které se nezajímá. Děti by přitom ten čas využily na učení věcí, které je vážně zajímají. A my je tím přerušováním od toho strašně vzdalujeme.

Můj syn už v 10 letech hrál s orchestrem a bylo to díky tomu, že mohl následovat své vášně už od 6 let a pořád. A byla to jeho vlastní motivace. Anebo to dítě, které bylo v tom televizním pořadu. Bylo mu 13 let a bylo na univerzitě mezi nejlepšími studenty a zabývalo se vědou. A bylo to proto, že následovalo svůj zájem – vědu. A mělo na to 10 hodin denně. Jeho matka řekla, že to dělá vlastně celý den. Příležitostně se dostal také k dalším tématům. Ale způsob, jakým se lidé učí, je takový, že se velmi zaberou do čehokoliv, co jim poručí tento program (v hlavě) v jejich mysli, ke kterému my nemáme přístup, a o kterém nemáme ponětí.

A jdou si za tím s vášní. Mohou se věnovat dva roky jednomu předmětu, raději než to „rozdělování“ a roztřišťování jejich pozornosti zvoněním zvonku po jedné hodině či 15 minutách. A nenechají je rozvíjet jejich dlouhodobou pozornost. Ve skutečnosti ji už dávno mají. Narodily se tak. A znáte to, když se chtějí učit nějakou věc, jsou do toho celé zabrané. Staví něco z modelíny nebo skládají puzzle o 2000 kouscích. Když dělají, co chtějí, mohou se jedné věci věnovat hodiny.

Ano, například při čtení knihy.

A při čtení knihy? To vám děti říkají: čti tu stránku znova a znova. Zamilovaly se do jedné stránky. Máte 3-4leté dítě? A kdo ztratí pozornost první? Rodič. A já prosím rodiče: Prosím, čtěte jim to tolikrát, kolik chtějí, i když ztrácíte svou trpělivost. To vy máte poruchu pozornosti. Protože jste chodili do školy, dívali jste se na televizi a zažili jste všechny tyto moderní způsoby života. Děti se rodí s NEJVĚTŠÍM rozsahem pozornosti.

Chtěla bych ti vyprávět příhodu. Která vystihne tuto problematiku pozornosti, o které nyní hovoříme. Když bylo mému nejstaršímu synovi 6let, toho léta řekl, že se chce zúčastnit rekreační výukové hodiny. Jednou nebo dvakrát týdně docházíte na hodinu, jen tak pro zábavu. Byl tam vědecký kroužek, kde učitel dal všechny experimenty na zem, aby s nimi mohly dělat, co chtějí. Což bylo skvělé. A potom se přihlásil na výuku hudby. Improvizační hudby. A potom také do výtvarného kurzu. O hudebních kurzech ti povím ještě něco později, jestli se nám to někam bude hodit.

Ale co se týče výtvarného kurzu, ten byl 2 hodiny dlouhý. Přivedla jsem ho do kurzu, on řekl: „Můžeš jít, vyzvedni mě tu za 2 hodiny.“ Když jsem ho vyzvedla za 2 hodiny, nebyl tam. Otevřela jsem dveře, viděla jsem všechny děti, jak kreslí. Viděla jsem učitelku a říkám jí: „Kde je Jonatán? Kde je moje dítě?“A ona povídá: „Dobrá. On zlobil. Takže jsem ho potrestala a je v kanceláři sekretářky. Vyloučila jsem ho z hodiny.“ V tu chvíli jsem měla na rtech velký úsměv. Ona se tedy nesmála. Takže jsem vyšla nahoru po schodech a uviděla jsem nohy sekretářky a mého syna, slyšela jsem radostné hlasy. Bavil se se sekretářkou a měl se skvěle. A slyším, jak mu říká: „No uvidíme, co na to řekne tvoje matka.“Čehož se samozřejmě nebál.

Takže šel ze schodů a aniž by se mě na cokoliv zeptal, povídá: „Mami, tak skvěle jsem se bavil se sekretářkou. A už nepotřebuji chodit na výtvarné hodiny, protože mě ta učitelka vyrušuje. Doma mohu kreslit, aniž by mě někdo přerušoval.“Takže když jsme si spolu povídali cestou domů, ukázalo se, že učitelka měla ten dojem, že děti neudrží pozornost. Takže je každých 15-20 minut přerušovala, aby dělaly něco jiného. Jako první začaly malovat. A on by vydržel malovat klidně ty 2 hodiny. Ale ona chtěla, aby přestal malovat, aby vyprávěla nějaký příběh o medvědovi a potom by děti malovaly něco jiného, o medvědovi. A on to nechtěl dělat.

A on byl zvyklý, že jeho autonomie je respektována. Takže když mu učitelka řekla: „Musíš přestat malovat.“ Tak on na to reagoval stylem: „Co tím myslíš? Já se umím o sebe postarat a chci kreslit.“ Načež pokračoval v malování a ona ho za to potrestala. Ale on to jako trest ani nevnímal, protože nikdy trestání nezažil. Vůbec tento koncept neznal. On si pomyslel jen: „Oo, jdu za sekretářkou.“ A bylo to velmi povídavé dítě, hodně komunikativní a společenské. Neměl žádné problémy socializovat se s dospělými. Nenosil v hlavě koncept, že by se měl bavit jen s někým, „kdo je stejného věku jako on“. Takže sekretářka pro něj byla skvělou kamarádkou. A evidentně se spolu měli výborně. A jak řekl, od té doby chce zůstat doma a malovat si tam, kde nebude nikdo přerušovat jeho velkou pozornost. Mám spoustu takových příkladů. Obzvláště s tímhle dítětem. Kdy je natolik sebevědomý tváří v tvář učiteli, který si myslí, že ho může ovládat nebo když chce rušit jeho pozornost, když by mohl pracovat klidně hodiny a učit se a učit se nebo dělat a dělat, cokoliv ho nadchne.

Takže jaká byla vlastně tvá úloha jako rodiče, který vzdělává své děti doma? Jak jsi připravovala například prostředí pro učení, abys dětem pomohla být v jednou životě úspěšnými. Myslím, že spousta lidí, obzvláště těch, kteří slyší o unschoolingu poprvé, to dezinterpretuje jako zanedbávání. Mohla bys vysvětlit rozdíl?

Ano. Existují mezi homeschoolery ti, kteří spíše provozují unschooling, kteří by potvrdili, že to není zanedbávání a ve většině případů se o ně nejedná. A dokonce i radikální unschooleři. A neříkám, že jeden či druhý znamená zanedbávání. Je to jejich způsob. A potom jsou zde homeschooleři, kteří se rádi věnují svým dětem, vstupují do toho a učí se spolu každý den. Je spousta typů lidí.

Já osobně jsem nepřipravovala nic den za dnem, spíše jsem je následovala, než abych jim něco připravovala. Jinými slovy jsem pozorovala, co děti zajímalo, a ujistila jsem se, že je zásobuji. Aby byla jejich vášeň naplňována.

Takže když vidím 3leté dítě, jak sedí u piana a snaží se vykoumat, jak se hraje nějaká hudba – hodiny a hodiny, mívají neuvěřitelnou trpělivost, dokonce Bachovu hudbu, trvá to dlouhou dobu sladit ruce – tak jsem je potom brala na koncerty. Hrála jsem jim hudbu, tančila jsem s nimi, zúčastnila jsem se toho, když hráli na piano. Hráli jsme různé improvizační hry, které jsem díky nim vynalezla. Tohle učím i lidi, kteří chtějí pečovat o hudební vlohy dítěte – každý má talent na hudbu do určitého stupně, nemusí být speciálně talentované. Mohu to ukázat každému.

Myslím, že umění by měly být děti vystaveny. Takže jsme měli výtvarné potřeby, modelínu, různé druhy papírů. Koupili jsme si roli a pověsili na zeď, protože náš nejstarší syn byl opravdu zapálený do malování. A miloval ten velký prostor. Takovou odezvu mám na mysli.

Nevypadalo to tak, že bych ráno vstala a ptala se, co s nimi mám ten den dělat. Spíše jsem ráno vstala a sledovala, co budou dneska dělat oni. Na jakou jízdu mě vezmou. A s čím budu muset přijít já, abych podpořila to, co je zaujme a abych zajistila, co budou potřebovat, protože pro to mají takovou vášeň.

A oni se CHTĚJÍ UČIT.

Například můj prostřední syn procházel věkem, kde se zajímal o čísla, čísla, jen čísla. Jediné, co chtěl dělat, bylo počítání, vysvětloval různé druhy relativity – svými vlastními slovy. A zkoušel sčítat čísla. Takže jsem koupila násobilkové kartičky, on se tím zaobíral a potom jsem si všimla, že se naučil násobit. Takže jsem nakreslila násobilkovou tabulku. Ukázala jsem mu dva příklady, jak to funguje. A nic víc a nechala jsem to na něm. Vyplnil zbytek, protože se mu to strašně líbilo. A nikdy jsem mu neříkala, aby se to učil nazpaměť, ale spíš aby si to odvodil logicky. Když násobíš 3×8, tak máš 8, přidáš další 8 a potom další 8. Počítali jsme to, s tyčkami, jakkoliv to chtěl dělat. Byl docela malý. Takže to dělal. Dokázal zjistit celou násobilkovou tabulku a bylo to pro něj velmi vzrušující.

Neudělal jedinou chybu. To bylo velmi zajímavé. Potom řekl, že to bylo moc jednoduché a že chce násobit stovky stovkami, takže jsme používali tu roli papíru. Aby mohl násobit 50×50. Nebylo to ani dost velké na 100×100, protože jsem to musela psát pro malé dítě velká čísla. Takže násobil 50×50. Nedokončil to, ale neudělal tam chybu. Už to bylo nekonečné, protože to byla spousta práce.

Ale přišel na to, jak to dělat. A o pár let později mi ukázal, jak pracoval s klidně 10místnými čísly, nebo 7místnými – miliony. Sčítal je správně a potom to kontroloval na kalkulačce. A sčítal je zleva doprava. A my jsme se je učili sčítat ve škole zprava doleva. Ale učili jsme se to jako roboti. Říkali nám: Takhle to musíš dělat. Vezmete zbytky a přesunete je sem, a tak dále. Byla jsem dobrá v matematice, ale nikdy jsem nepochopila ten problém se zbytky. A jak se to dělalo. Byla to pro mě záhada. Vezmete zbytek a další zbytek a na konci je to z nějakého důvodu správně. Takže tohle dítě to počítalo zleva doprava a vyřešil ten problém sám, ze zbytků a potom změnil číslo vlevo. Takže mi to vysvětlil a poprvé v životě jsem tomu porozuměla.

Takže vyvinul svou vlastní metodu…

Přesně tak. A nikdy nepsal zprava doleva. Stále to dělal zleva doprava. Udělal něco, že věděl, co bude poslední číslo nalevo. Povídal něco ohledně posledních 3 čísel, nepamatuji se na to, jak mi to vysvětloval. Ale v základu měl svou vlastní metodu. A vynalezení vlastní metody rozvine mozek dítěte mnohem více než jakékoliv následování instrukcí někoho jiného.

Mé děti se také naučily samy číst. Vynalezly 3 rozdílné metody. A naučily se číst ve 3 různých věkových obdobích. Každý si vynalezl svou vlastní metodu, jak číst. Takže vynalezení té metody z člověka dělá génia. Znáte to, lidé pracují v kancelářích, aby vyvinuli knihy a metody, jak naučit děti číst. Pracují na tom roky. A potom tu máte 6,4 a 8 či 10leté děti, které vynalézají vlastní učební postupy a způsoby, jak se naučit číst. Toto vynalézání je rozvíječ mozku. A samozřejmě, že potom umí číst fantasticky, protože to skutečně pochopily právě tak jako s těmi čísly. Takže 3 děti, 3 různé metody, ony vynalezly způsoby a já jsem v tom nebyla zapletena. Četla jsem jim? Rozhodně. Měla jsem prst pod písmeny hodně krát? Ano, rozhodně. Zpívala jsem knížku s abecedou. Znáš: Sviť mi hvězdičko? V Americe to zpíváme. A zpívala jsem jim A jako tohle, B jako tamto, četli jsme různé typy knih.

Hráli jsme hry s čísly, vynalezli jsme také nějaké číselné a písmenkové hry. Hrála jsem je s nimi, a hrála jsem to s nimi, jen když chtěli. Když s tím sami začali. Když jsem řídila auto a jeli jsme na lekci hudby, jeli jsme celou hodinu, prosili mě chlapci, abychom hráli hry s čísly. Protože to byla zábava. A říkali: „Je řada na mě, nee na mě.“Takže jsem diktovala 9×3-4 děleno něčím. A sama jsem to musela vynásobit, abych to mohla porovnat, když přijdou s výsledkem, jestli je to správně. Také jsem samozřejmě mohla udělat chybu. Ale jinak jsme to prostě hráli, zatímco jsme jeli v autě nebo jsme byli na procházce. A když to chtěli, bylo to jejich přání, požádali mě o to a já na to reagovala, hádali se o to tak moc jako o nějaké sladkosti. My jsme tedy neměli sladkosti, to je úplně jiné téma. Ale jakoby to byla nějaká domácí sladká pochoutka. Nebo jako když se jde na hřiště, kdo půjde dřív na skluzavku nebo na houpačku. Protože to byla jejich věc, tak strašně to chtěli. A to jsme to nedělali celou dobu.

Co se týče druhé části dotazu: Také jsem nedělala „nic“. Ale ptala ses vyloženě na zanedbávání. Trocha zanedbávání je v pořádku. Ale nejedná se poté o zanedbávání, nebudeme to tak nazývat. Myslím tím, že je máte nechat být a máte si dělat své věci. Takže my tu žijeme v lese na kopci. Je to bezpečné, žijeme totiž na ostrově. Bydlíme tu na venkově. Přestěhovali jsme se sem kvůli tomu. Chtěli jsme, aby tu děti zažily tuhle svobodu. Ne každý to má.

Ale může mít svobodu ve svém domově, i když žije například ve městě. A jsou různá místa, kam můžete jít, například na hřiště, do parku, potom si sednete a předstíráte, že čtete knihu, takže děti nemají pocit, že jim tolik vměšujete do toho, co dělají. Potřebují stavět hrady. A jeden z mých synů si v lese postavil dřevěný domek jen pro sebe, byl to jeho koutek. Šplhali po stromech, vymýšleli hry, sbírali slimáky a krmily je. Utíkali dokola, jezdili na kole pořád dokola a dokola, na koloběžce a zkoumali rovnováhu. A v zimě, když byl sníh, klouzali se z kopce na saních a plastových taškách a čemkoliv, co si vymysleli. Nebo se navzájem tahali ve vozíčku a hráli sami deskové hry.

Měli jsme nesoutěžní deskové hry. A neučili jsme je soutěživosti. Takže i soutěžní hry jsme hráli spíše kooperativně. Spolupracovali třeba i při Monopolech, hrách na zapamatování. Neučili jsme je, aby spolupracovali. Ještě se se soutěžením nesetkali. Pomáhali si navzájem a skládali společně hromádku karet, které k sobě pasovaly. Normálně by každý měl svou hromádku a přál by druhému dítěti, aby se mu to nepodařilo, jako ve škole. Ve škole když se učitel zeptá na otázku a Johny zvedne ruku, a učitel potom vyvolá Leilu, a ne jeho, tak si bude přát, aby Leila selhala, aby odpověděla špatně.

Socializace…

Kdybychom hráli hru a každý by měl svou vlastní hromádku, a bratr byl na řadě, přáli bychom mu, aby selhal. Spousta toho, co se děti učí ve škole – ty „sociální dovednosti“ – je přát ostatním lidem, aby selhali. A chtít vyhrát za každou cenu na úkor ostatních. A když naše děti hrály pamatovací hry, pomáhaly si zcela přirozeně. Protože jsou od přírody kooperativní. Člověk je společenský tvor, který chce vytvořit dobrý konečný výsledek. Jako když hrají v orchestru, jedinec není podstatný. Produkuje hudbu, konečný fenomenální výsledek, na kterém záleží. Ne na jedinci. Jsme přínosem. A dvě z mých dětí hrají odmala v orchestru. Snad jsem zodpověděla otázku.

Chodili jsme také na koncerty a do muzeí, ukazovali jsme jim různé věci. Ukazovala jsem jim toho hodně. Je pochopitelné, že se nemůžete nechat vést dítětem, když ani neví, že něco existuje. Takže když jsem říkala, že jsem ráno vstala a následovala jsem jejich cestu, tak ano. Poté, co jsem jim poskytla v domě velkou knihovničku.  A zavedla do knihovny ve městě, chodili jsme do muzeí, dělali jsme výlety, což je zeměpis. Jezdili jsme hodně, chodili jsme do přírody, plavali jsme, tančili.

Tančila jsem dokonce jeden africký tanec a jedno z mých dětí se naučilo bubnovat. Naučilo se na africký buben a začalo si vydělávat peníze tím, že bubnovalo na hodinách. A dělali různé lekce, kde hráli na flétnu, nahrávali to, dělali skupinové lekce. Vybrali si, co chtěli dělat. Jeden z nich hrál v mnoha divadelních představeních. Jeden z nich zpíval ve sboru na chvíli, dva z nich byli v orchestru.

Takže jsem je následovala, ale také ukazovala, co je k dispozici. Z toho, kdo jsem já, co znám, a když se začali zajímat o věci, které neznám, neboť jsem se snažila jim toho ukazovat hodně, alespoň skrze knihy, tak jsem najala učitele. Najala jsem učitele biologie a vědy ze střední školy, aby došli za mými dětmi jednou týdně a zodpověděl jejich otázky a šel s nimi do přírody. A skupina homeschoolerů tady se scházela dohromady, kempovali jsme spolu, navštívili jsme rozličná místa, akvárium,…

A na ostrově jsme měli jednoho z astronautů, který byl na Měsíci. Žije tady. Znalec astronomie. Přinesl své nástroje, tlusté knihy a další věci. Byli spolu, dívali se na oblohu, srovnávali, co je učil a co bylo v knihách, a tak dále. Objevilo se spousta příležitostí. A je to neskutečné, kolik se toho vynoří a kolik se toho i my rodiče naučíme společně s našimi dětmi. Panečku, sama jsem toho nevěděla tolik o hudbě, a to hraji na piano a zpívám. Ale skrze děti jsem se toho o hudbě naučila mnohem víc. Je to obrovské množství učení, mnohem více, než dokáže poskytnout jakákoliv škola. A zaměřujeme se na to, co dítě skutečně zajímá.

To není zanedbávání. To není, jako když sedíte v pokoji, čtete si knihu a vaše děti jdou a dívají se na televizi a jedí gumové medvídky. Moc v to nevěřím. Nejde vyloženě o zanedbávání. Obávám se spíš toho, že místo toho, abychom vychovávali své děti my, vychovává naše děti průmysl. Když jim poskytujeme hodiny a hodiny indoktrinace a gumujeme jim mozky kreslenými seriály, které jsou plné podprahových reklam, a když jim dáváme nezdravé jídlo, které tělu způsobuje závislost na konzumaci ještě více nezdravého jídla, tak potom nejde o to, že bychom je až tolik zanedbávali, jako spíše věšíme svou rodičovskou práci na hřebík a necháváme dělat tu práci někoho jiného. A průmysl nedělá takovou práci, kterou bych si přála pro své děti.

Ale někteří lidé nachází rovnováhu, kdy nechají děti koukat na televizi a jíst nezdravé jídlo a hovoří o tom. Někteří rodiče prohlašují, že jejich děti nějak našly rovnováhu. Jsou otevřené a diskutují o kladech a záporech různých věcí. Byla jsem v tomhle úspěšná v oblasti videoher, objevovali jsme společně klady a zápory, děti to měly vyvážené docela pěkně. Ale ne každé dítě je stejné. Řekla bych, že když se rodiče chlubí, že můžete být vyrovnaní, protože jejich dítě se dívá na tv a jí bonbony, protože si o tom povídají, atd. Týká se to pouze toho dítěte.

Netýká se to všech dětí. Protože mám rodiny, které mi volají v zoufalství. Začaly v téhle rovnováze a dítě za poslední roky nedělalo nic jiného, než bylo na počítači. Nebo na videohrách, televizi, nezajímalo se o nic jiného. A jsou závislé na cukru, nakupování atd. atd.

Takže ne všechno musí být v rovnováze a my musíme reagovat na to, kdo dítě je a co ve skutečnosti potřebuje. Některé děti potřebují trochu struktury. Některé děti potřebují, abyste jim najali učitele, jako jsem potřebovala já. Nemohla jsem učit hrát své děti na cello, housle nebo jak se stát dirigentem. Musela jsem tedy najmout učitele, kteří to pro ně udělali. Ale někdy jsem seděla a psala článek a ony si hrály v lese, lezly po skalách, přišly zpátky, dělaly si své věci a potom najednou vpadly do domu a křičely: „Mami, máme hlad!“ Nebo si dělaly jídlo, když byly starší. Jenom mě přišly poprosit, abych se postarala o jednu či další věc. Byly při tom celé zablácené, měly úsměvy od ucha k uchu a tolik se toho mezitím naučily hrabáním se v bahně, sbíráním mravenců a kamenů. Vyprávěly mi o všech těch úžasných věcech, které právě ve světě objevily.

Ráda bych se zeptala na jednu věc, které se lidé často bojí. Obávají se, že doma vzdělávané děti se nedokážou naučit samostatnosti. Že budou závisláci na rodině, že nebudou v životě samostatné.

To je divné.

Je to ale častý dotaz: „Jak se mohou naučit nezávislosti, když jsou s maminkou celou dobu?“ Ale když jdou děti do školy, kde jsou sice oddělené, ale nemohou se nezávisle rozhodnout, co budou dělat po většinu času …

… tak se stanou se závislé na učitelích, že?

Měly by se tedy doma vzdělávající rodiny obávat o budoucí samostatnost svých dětí?

To záleží, jak to dělají. To, co z dětí dělá závislé, je ještě více školy, než domácí vzdělávání samotné. Ale dítě může jít i do školy a ve výsledku to záleží na rodiči. Dítě může jít do školy a zůstat nezávislým myslitelem. Když je rodič podporuje, aby bylo samo sebou. A je to stejné v případě domácího vzdělávání. Když je domácí vzdělávání prostředím, které je hodně indoktrinované, jako je to ve škole – stylem: My to děláme tímhle způsobem a je to jediný správný způsob a ty musíš být hodný chlapec a potěšit svou matku a dělat své školní úkoly nebo být nejlepší v tomhle a dosahovat v tom něčeho, i když je to vášeň rodiče, a nyní to musí být podle jeho pravidel… Potom můžete nesamostatnost/závislost způsobit kdekoliv.

Mnohem snadnější je způsobit závislost ve škole, pro spoustu dětí je škola obrovskou závislostí. Protože tam strávíte 12 let, kde do vás vtloukají, že jste závislí na učitelích, kteří naplánují, co máte studovat, že sami nevíte, co se chcete učit. Někdo jiný o tom rozhodne místo vás. Nevíte ani jak dlouho se tomu budete moci věnovat, zvonek zazvoní a rozhodne za vás. Musíte být testovaní, abyste zjistili, jestli jste to splnili a že znáte tu látku. Celá ta věc je tak ovládající, že se učíte nesamostatnosti vlastně celou dobu.

A chcete se stát hodným chlapečkem, hodnou holčičkou, kteří vyhovují a splňují jejich nároky. Když už něco, tak vás škola naučí řídit se názory někoho jiného. Abyste zapadli, v negativním smyslu. Být jako každý jiný. Být tím hodným dítětem, jak se říká. A doma se to může stát, ale zřídkakdy stane. Takže přeměnit domov, kde jsou děti svobodné a nezávislé od prvního dne a udělat z nich závislé na rodičích, je velmi nepravděpodobné a těžké udělat. Rodiče by museli být dogmatičtí, ovládající, stanou se prostě školou.

Takže bych řekla, že v unschoolingovém hnutí to možné není. To se nestane. U doma vzdělávajícího hnutí je to riziko, ne až tak jako ve škole, ale ano, musíte si dávat pozor. Takže způsob, jak si to ohlídat… A to by mohla být další otázka, jak tomu zabránit. Ujistíte se, že dítě řídí způsoby toho, co a jak se učí, kdy chtějí cvičit nebo se učit a že se nevměšujete do jejich života.

A že je nechválíte. Neukazujete očekávání: „To je dobře, že jsi to udělal. Bylo skvělé vyhrát tuhle soutěž. Nebo číst tuhle knihu. Nebo o cokoliv se jedná.“ Zůstanete neutrální. Jen je doprovázíte na jejich cestě. Není to vaše cesta. A je těžké to udělat. Obzvláště, když se dítě pro něco nadchne a má na to velký talent, je těžké se do toho nezaplést. Chcete, aby uspělo, a ono to vycítí.

A třetí část odpovědi. Jistý druh závislosti na rodičích je nevyhnutelný. Netýká se to ani tak školy, ale děje se tak čistě kvůli přírodě. Životu. Dítě je na vás závislé na matce kvůli přežití. Dítě je kvůli přežití závislé na rodičích po mnoho let. Takže jak se mají z té závislosti dostat? Co to má společného s domácím vzděláváním? Vždyť je 18,20 či 16 let krmíte. Jak by se mohly naučit nakrmit se samy?

Povzbuzuji rodiče, že jak děti rostou, postupně se učí samostatnosti. Protože chtějí. Protože je takhle příroda stvořila. Když jim nevstupujete do cesty a nemáte dogma, že to musí být podle vás. A když uvidíte, že se vaše dítě obléká jinak, má jinou filosofii, povzbuďte to.“ Já si myslím tohle, ty si myslíš tamto. To je v pohodě, nemusíme myslet stejně.“ Říkávala jsem svým dětem, když jsme spolu poslouchali hudbu: „Ty máš rád tuhle písničku, já ne. Mně se líbí ta další písnička.“A ocenila jsem to: „Ne, my nemusíme být tatáž osoba.“A sama na sobě také pociťuji jistou závislost na svých dětech. A nemá to nic společného s domácím vzděláváním.

Stává se to u rodičů dětí, jejichž děti jdou do školy. A obzvláště u těch, které dostávají nejlepší známky. Když jsou to jedničkáři, protože se snaží potěšit jak své učitele, tak své rodiče. Takže teď jsou lapeni v dvojité závislosti.

Závislost je velké téma. A způsob, jak být nezávislým, je zajistit, že jsou jejich autonomní – samostatné volby respektovány. A to začíná to již v dětství. Nemá to také nic společného s domácím vzděláváním.

Například, když chtějí vaše děti spát s vámi, a vy jim místo toho říkáte: „Ne, je ti 3,4 roky, je jedno kolik let, musíš jít spát sám. „Zrovna jste jim řekli, aby se staly závislými. „Nedělej to, co nezávisle cítíš uvnitř, dělej to, co ti řekne někdo jiný, abys dělal. Někdo jiný ví lépe, co je pro tebe dobré. Takže bys měl být závislý na ostatních lidech, kteří ti budou říkat, co máš dělat.“ A proto také s jídlem říkám, abyste měli doma jenom zdravé jídlo. Protože když začnete dětem říkat: „Tohle či tamto nesmíš jíst, není to pro tebe dobré.“ A jejich hlad jim říká, aby šly tamhle a vzaly si čokoládovou tyčinku. Ale vy jim opět jim říkáte: “ Co cítíš uvnitř, je špatně. Nenaslouchej sám sobě.“

Nebo jim říkáte: „Dej pusu babičce na rozloučenou.“ A oni nechtějí dávat babičce pusu. Nastavujete je vlastně ke zneužívání. Říkáte jim: „Někdo jiný má moc nad tvým tělem. A měl bys dělat to, co ti někdo jiný poručí.“ Nebo je nutíte, aby říkaly: Prosím a Děkuji, jak jsi zmínila na začátku. Ony se na to necítí. A to, co z nich vychází, nebude autentické. „Někdo jiný by mi měl diktovat, co mám říkat.“ Potom jako mladý dospělý člověk čelí nějaké společenské situaci a myslí si: „Páni, já nevím, co mám říkat. Co po mě chcete? Mám zavolat matce, aby pověděla, co mám říkat? Nebo bych měl zavolat učitelům do školy, aby mi poradili, co říct?“ Ne, vy doufáte, že dítě stráví své dětství tím, že bylo povzbuzované a podporované, aby poslouchalo svůj vlastní vnitřní hlas. Aby děti chodily spát, když jsou ony unavené. Aby jedly, když jsou ony hladové. Aby si mohly zvolit, na čem budou pracovat, co je jejich vášeň. A nenutit je někomu něco říkat, dávat pusy nebo děkovat. To není jejich věc.

Jeden z mých synů mnohokrát nechtěl moc mluvit s lidmi. Byl velmi stydlivý. Či spíše nebyl ani tak stydlivý jako introvert a alergický na povýšenecké chování dospělých. A lidé v naší zemi se chovají vůči dětem velmi povýšenecky. Ve vaší kultuře, mojí, je to všude stejné. V naší kultuře je už spousta lidí, která to tak už nedělá. Ale v Evropě jsem to viděla hodně krát. Takže dospělý přišel za mým 7letým synem, poklepal ho na hlavě a řekl: „O, Lenone, jak se máš? Co v tyhle dny děláš?“ A můj syn se mu podíval přímo do očí. Takřka vzteky. Neodpověděl. Milovala jsem to! Bylo to tak autentické.

Takže dospělák z něj páčil: „No tak Lennone..“, tak jsem řekla tomu člověkovi: „Nezlobte se, žádné doteky bez dovolení.“ To bylo zaprvé. A potom jsem řekla: „Nevypadá to, že by s vámi chtěl mluvit. Jestli chcete konverzovat, budu s vámi mluvit já.“A při téhle konkrétní události, když se mě tento dospělý člověk zeptal na něco ohledně mého syna, řekla jsem mu, že jestli se chce se mnou bavit o mém synovi, musím ho požádat o svolení. Tak často mluvíme o dítěti, když stojí vedle nás. A také jsem udělala tu chybu, nejsem perfektní. Chlubila jsem se úspěchy svých dětí přímo před nimi apod. Selhala jsem v tom mnohokrát, je těžké to nedělat. Ale když se ten člověk ptá mě na osobní otázky ohledně dítěte před ním… No udělali bychom to dospělým? My dvě se budeme bavit o Johnovi a on bude stát tady vedle nás. „Co John poslední dny dělá?“ Můžu se ho zeptat přímo, a když se mnou nechce mluvit, holt se dnes o Johnovi nic nedozvím.

Všechny tyto věci dětem pomáhají. A také potvrzení jejich pocitů. Když dítě řekne: „To bolí.“ Brečí a vy mu říkáte: „Ale, nic se neděje. Nebreč.“ Povídáme jim, aby nebylo nezávislé. Říkáme jim: „Nevěř tomu, jak se cítíš uvnitř.“ A přitom co cítí uvnitř, je správně.

A vím, jak by mohla znít další otázka, sice možná ne na tvém seznamu, ale rodiče se mě často ptají: „Ale co když děti dělají něco, co musím zastavit, aby to nedělaly?“ Není to bezpečné, nebo to není správné pro další dítě, apod. Na to říkám: „Jasně, můžete zastavit situace, kdy se bouchají, kdy chtějí něco rozbít. A přesto můžete potvrdit pocity. Dítě se možná zlobí a propukne v pláč, protože vážně moc chtělo tu hračku, ale patří na poličku v obchodě. A pořád je můžete naučit: „Jak se cítíš uvnitř, je správné. Opravdu si chtěl tu hračku. Vážně jsi chtěl vzít ten kyblík od toho dítěte na pískovišti. Myslel sis, že modročervený kyblík je krásný, to chápu. Nebo jsi chtěl zůstat venku a musíme odejít. Musíme odejít z bazénu, protože budou zavírat. Opravdu jsi tu chtěl zůstat déle. „Můžete je obejmout, nedělat ale z toho drama, mohou u toho i plakat, ale budou zcela vědět, že jim rozumíte. Jste úplně na jejich straně. Nenapravujete ten problém, protože potom byste je učili, že všechno vždycky půjde podle nich. Což je zcela jiné téma, tomu se nyní nebudeme věnovat. Zůstaneme u homeschoolingu.

Další domněnkou je, že se učí nezávislosti skrze vrstevníky. Když potkávají vrstevníky, odlučují se od rodičů a tak se naučí samostatnosti. Co je na tom pravdy?

V první řadě. Vrstevníci znamená stejného věku. Děti nikdy nemusí být s dětmi stejného věku. Vlastně to není moc užitečné. Neznamená to, že by některé nemohly být stejného věku po 10 věku zhruba. Jsou už schopné si hrát spolu mírumilovně. Ale obzvláště v mladším věku, je pro ně lepší být s někým starším, spíše jako v kmeni či rozšířené rodině. Spíše pobude s pár lidmi, ne celou skupinou.

Hození dětí do skupiny je nápad školy, proto to potom nefunguje, aniž by tu skupinu neovládal nějaký dospělý. Takže určité množství děti si nemůže hrát samo, aniž by tam byl někdo starší, jedno z dětí je starší. Rozdílný věk je nezbytný. Je pro ně velmi prospěšné hrát si s dětmi, neříkám, že ne. Ale ne s vrstevníky.

Abych se dostala ke konceptu vrstevníků. Není to užitečné, ve skutečnosti je to destruktivní. Celá problematika s vrstevnickým tlakem, který přichází později, je mnoha rodiči ignorována. Že vrstevníci mohou být rušiví. Protože se děti učí být jako všichni ostatní, to, že jsou stejného věku, to jen umocňuje. Všichni si musí oblékat to samé, nosit make-up, chovat se stejně, být stejně cool, mít sex, protože ostatní ho už také mají, líbat se s holkou, protože to tak dělali ostatní.

Je tam opravdu mnoho rizik spojených s vrstevníky, která mě přivádí k tvé předešlé otázce. Nenaučíte se nezávislosti ve skupině vrstevníků. Nezávislosti se učíte tím, že jste zakořenění do sebe, ať jste s kýmkoliv. A je jednodušší zůstat nezávislým, když jste jen s pár lidmi, a to v takovém počtu, který nepotřebuje dozor dospělého, který vám bude říkat, co máte dělat.

Takže 2-3-4 děti staršího věku, někdy 5 či více může něco spolu dělat bez zásahu dospělých. A také to, když jsou různého věku. Takže někdo se může starat o tyhle věci, jiný o další. A o malé děti je potřeba se postarat jako rodič například teenagerem, starším dítětem. Vrstevníci z dětí tedy neučiní nezávislé, nýbrž závislé. Nezávislost je něco, co se dítě učí doma od prvního dne, od porodu.

Další věc, které se rodiče často bojí, je, co se stane, když jejich dítě bude chtít jednoho dne na vysokou školu. A musí skládat zkoušky. Rodiče myslí na budoucí vysokoškolský život svých dětí téměř už od školky. A bojí se, že když děti nebudeme připravovat krok za krokem, například v matematice, i když je to nezajímá, že to nezvládnou, když bude potřeba. Máš nějaký příklad k tomuto tématu?

Ano, mám skvělý příklad. Když jsi těhotná, posíláš do svého břicha hadičky, aby se naučilo dýchat? Aby až vyjde ven, aby už umělo dýchat? Neřekla bych. Děti se nepotřebují učit v 5 letech to, co budou potřebovat ve 20 letech. Jestli si všimneš v dětství a kojeneckém věku, vypadá to, že když se dostanou do určitého věku, dozrají v mozku. Mozek dělá, co má, přechodný věk, hormony a zničehonic jsou schopny toho či onoho.

Slyšela jsem mnoho příkladů, které to demonstrují. Jeden z nich je můj nejstarší syn, a slyšela jsem stejný typ příhod i od klientů. Mozek musí dozrát do určité fáze, aby něco udělal, tak proč je trápit 12 let. Ještě něco povím, než budu vyprávět o mém nejstarším synovi. Všichni mí synové šli na univerzity a učili se na testy, které jsou ekvivalentem k dokončení střední školy. Jeden šel na vysokou v 15 letech a připravoval se na testy 3 týdny. A já se ho ptala: „Jak se můžeš naučit za 3 týdny něco, co učí 12 let?“ Jsi nějaký génius nebo co? A on řekl: „Ne, nejsem génius. Moc se tam toho neučí. Nevím, proč jim to trvá 12 let.“

Tedy já vím, co jim trvá 12 let. Protože podmínky pro učení ve třídě plné dětí stejného věku, které tam sedí a dělají něco, co dělat nechtějí za kontroly dospělého, jsou ty nejhorší učební podmínky. Nemůžete se učit tímto způsobem. Panuje tam strach, úzkost, je tam stanovené stejné tempo učení pro celou skupinu dětí. A děti nemohou učit jeden druhého, protože jsou stejného věku. A mohla bych pokračovat. Takže ano, trvá to roky. Zatímco když se do toho děti pustí samy od sebe třeba v 18 letech a pročtou si celou látku pohromadě…  tak například mému dalšímu synovi to trvalo několik měsíců, poté se dostal na vysokou.

A další v 16 letech šel do ročního startovacího programu, kam může jít namísto střední školy. A nashromáždil tolik kreditů, že když šel na univerzitu, byl již z poloviny hotový. Dokončil univerzitu během 2 let a nikdy ani nemusel tyto zkoušky skládat.

To je skvělé.

Ano, měl prostě tolik kreditů. Je spousta způsobů. Někteří lidé jsou přijímáni na univerzitu na základě pohovoru s děkanem. A děkan je někdy natolik inspirován, že je tam konečně někdo, kdo není jen hodný kluk s dobrými známkami a o kom učitelé říkají, že je skvělý, ale sedí tam někdo, kdo mluví sám za sebe, a mluví o tom, kým chce být v téhle škole a je z toho nadšený, že z toho vznikají fenomenální reporty, kdy je děkan velmi ohromen.

Ale co jsem chtěla říci o vývoji mozku a mém nejstarším synovi. Když se rozhodl jít na vysokou školu, řekl mi, že bude dělat tyto testy. Zeptala jsem se ho, jestli ode mě něco potřebuje. A on řekl, že potřebuje hodiny matematiky. Protože byl jedním z mých dětí, který se o matematiku nezajímal vůbec. Za celé roky. Byl průměrný. Znal toho hodně z historie, životopisů, vědy, všeho, kromě matematiky. A gramatiky, i když tu docela ano, protože je nyní spisovatel. Zeptala jsem se ho: „Potřebuješ učitele?“ A on řekl: „Ne, už jsem si koupil matematickou učebnici. Podíval jsem se doprostřed. Podíval jsem se na konec. A vyřešil jsem ten problém na základě vysvětlení. A když vidíš to vysvětlení, vyřešíš ten problém a nepotřebuješ učitele. Tak se to naučil, složil testy a šel na vysokou.

Zase jsem se ptala sama sebe. 12 let školy? Chyba je v tom, že to nemusí trvat 12 let. 12 let to trvá v abnormálních podmínkách. To stejné v demokratické škole v Bostonu, kde se děti chtěly učit matematiku a poprosily učitele. Prošly 6-7let matematiky v lekcích během 6 týdnů. Měly hodiny 1-2x týdně a pokryli s ním celou látku.

To je nezvyklé…

Ano, protože chtěly. Byly z toho nadšené, iniciovaly to a není to zas tolik látky. A když máte skupinu 5 dětí, vědců, kteří jsou do toho blázni, a chtějí to dělat, není to tolik látky. Nepotřebují být přikované 12 let.

A nezapomínej, že jsou přitom odtrženy od toho co by se stalo jejich vášní a profesí v budoucnu. Není to jen o tom, že to nepotřebují. Neříkejme si, že jsme je učili sice od 5 let, ale není to přece katastrofa, ví přece tohle a tamto. Ne. Je to prostě ztráta. Protože těch 12 let… kdy ho v 10 letech učíte to, co potřebuje vědět ve 20 a ony v 10 letech by naopak potřebovaly být volné v následování svých vášní,takže v těch 20 by byly mnohem dál ve vědě, gymnastice, čemkoliv, pro co se rozhodnou, tak je ve skutečnosti ochuzujeme a zase je učíme být závislými.

Učíme je respektovat onu autoritu. Učíme je celý ten proces závislosti. „Nevím, co bych se měl učit, někdo by mi měl říkat, co se mám učit, kdy dělat testy.“

A vlastně celý ten koncept s testováním. Je to tak povýšenecké a slouží k ovládání. Je to opravdu odporné.

Ano, víš, když rodiče pošlou děti do školy, nevidí je celý den, chtějí to udělat nějak transparentní, aby viděli, že se dítě něco učí. Že je tam neposílají pro nic za nic. I rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo testováno.

Ano, viděla jsem to. Ani ne tolik v Americe, ale zase když se rozhodnete pro domácí vzdělávání, musíte se také doma vzdělávat. Musíte sami sebe odškolit. Musíte na sobě pracovat. Lidé možná vědí, že je poskytuji přes Skype, Zoom nebo telefonicky, případně emailem, když lidé chtějí, když tolik neovládají jazyk a preferují spíše email. Dělám soukromá sezení, kterých se mohou zúčastnit online. Mám také webináře a nahrané webináře, které si lidé mohou koupit a stáhnout a hodně se z nich naučit. Řekla bych tedy, že spousta rodičů mi volá kvůli nějakým emočním problémům, či chování.

Ale spousta rodičů mi také volá, jak vychovat sami sebe, aby se odškolili, aby nepropadali úzkostem kvůli tomu, co se děti učí. Protože naše úzkost ohledně toho, co bude naše dítě umět v 15 letech, když teď je mu 7, způsobí jen to, že se budeme snažit dítě ovládat a napácháme spoustu škody.

Pravdou je. A to si může teď každý, kdo chce projít proměnou, oddechnout: Kdyby děti nědělaly nic, ale hrály si celé dny prvních 12-15 let svého života, byly by emočně sebejisté, měly v sobě jasno, byly by nezávislé a schopné – skrze hru, protože hra je učení, je to to nejlepší učení, což je důvod, proč si všechna mláďata savců hrají, takto se učí……vidíte to v přírodě. Hrají si, aby se naučila. I lidská mláďata si hrají, aby se naučila. Když je necháme hrát si, naučí se sociálním dovednostem, fyziku, o přírodě, biologii, naučí se toho tolik. Nemusí k tomu mít akademická slova, ale naučí se a budou mistry. Je to v pořádku. A později dosáhnou věku, kdy budou chtít zapadnout a znát akademickou terminologii, apod. k čemuž také postupně dochází, protože mluví s rodiči, čtou knihy nebo jsou online.

 I když si celý den hrají, není to tak, že by nebyly vystaveny dalším věcem, Ale když se o ně převážně staráme, sytíme je, milujeme a necháme je si hrát celý den do věku, který je u každého jiný – něco mezi 12 a 16,17 roky, přijdou se svými potřebami tehdy. A za pár týdnů či měsíců pokryjí celou školní látku během okamžiku. Stejně jako se učily chodit. Jako se učily dýchat. Přesně tak, jak se naučily mluvit. To se stalo také dost nesouvisle. Trochu pomaleji, je to více komplexní, jedna z nejsložitějších věcí k učení. Naučit se celý jazyk a celý koncept jazyka. A zvládnou to naprosto samy.

Co si vůbec myslíme, že jim máme ještě dělat? Ovládnou jazyk! Vždyť není moc složitějších věcí než zjistit z poslechu rodičů, co dělat se svým jazykem a rty, svaly, abyste vyprodukovali specifický zvuk. A pochopili, že to něco znamená. Koncept lásky nebo chtít – co je chtít? To jsou abstraktní koncepty. Je jednoduché říct tohle je „kniha“, „počítač“, „židle“.  Ale děti rozumějí konceptům. Ve věku 3 let už většina z nich mluví jazykem, kde je spousta konceptů. A ty jsou naprosto abstraktní a vynálezem mysli. Když se dokážou stát mistrem v tomhle a v chození, práci s rukama……vždyť jsou to učící stroje.

Jenom jim nepřekážejte. Jsou to učící stroje. Škola jim stojí v cestě.

A nepatřím mezi fanatické lidi, kteří si myslí, že byste nikdy neměli posílat své děti do školy. A když je nemůžete neposílat do školy z nějakého důvodu – Jací jste doma, a jak se bavíte o škole? Stále může udělat velký rozdíl, aby pořád myslely samy za sebe. Aby byly nezávislé, aby si uvědomily: „Dobrá, musím nějak vyhovět té škole, ale takhle život nefunguje. A neznamená to, že musím být závislý na ostatních, aby mi jiní říkali, co mám dělat.“ Je důležité to mít na mysli.

A jsou také školy, které pečují o spojení sám se sebou. Jako například demokratické či reggio-emilia školy. A spousta dalších, které nemají specifické globální jméno. Existuje soukromá škola v Seattlu, která si říká jednoduše Svobodná škola. A nemají ani budovu. Je to takové shromáždění. Nemá to žádné náklady, je to svobodné ve všech směrech. Prostě objevují věci na základě toho, co chtějí děti dělat. Dobrovolničí a dělají spoustu různých věcí. Jmenuje se to Seattle Free School.

Jsem si jistá, že malá místa a města mají spoustu variací škol, které jsou ekvivalentem homeschoolingu a unschoolingu. Jen to dělají ve skupině. Často přednáším veřejně v Evropě, dokonce mám tour na podzim. A kdykoliv přijedu do Evropy, jdu do školy Arco ve Švýcarsku, v Bernu. A Arco škola je vládou dotovaná skupina domškoláků, která má svůj domov – budovu, velkou budovu, velký dvůr, výhled, všechno. A oni si navrhli různé místnosti v budově na různé předměty. Mají místnost pro zeměpis, tělocvičnu, hudebnu s nástroji, které rodiče darují a přinášejí s sebou. Rodiče a děti docházejí denně, zůstávají, jak dlouho chtějí, a dělají věci spolu.

Nevýhodou homeschoolingu bývá izolace. Proto rodičům říkám: „Hledejte, potřebujete komunitu.“ Takže Arco škola je fantastickým řešením. Můžete rozhodnout, jestli mít jeden domov či několik, nebo navštěvovat každý den domov jiné rodiny se skupinou 3-7 dětí různého věku. Scházejí se spolu. Obden, dvakrát týdně. Cokoliv takového. Je to velmi důležité a užitečné. A v Arco škole jsou každý den, ale nemusí. Ale nevím, jak je to tam s přihlašováním v případě bezpečnosti, protože některé děti tam jsou možná bez rodičů. Takže to někdo zapisuje, předpokládám. Ale je to překrásné místo a budova má 3 patra s pokoji a kuchyní. Děti se mohou věnovat umění, děti se tam mohou učit věci.

A jednu věc bych chtěla zmínit. Co zakomponovat v malém věku, a ony to chtějí. Mají rády umění. Když s nimi něco děláme pro radost, tančíme, vezmeme je na operu, na koncert, do divadla, hrajeme s nimi divadlo, máme barvy, papíry, modelíny, modelářskou hlínu, ukazuji jim muzea, zkrátka ta kreativní část jim poskytne schopnost naučit se cokoliv. Tato lidská schopnost tvořit jim potom bude užitečná. Rozvine to jejich kreativní mysl, která jim potom pomůže naučit se matematiku a například i jako jsem zmínila to psaní zleva doprava.

Ještě poslední otázku. Budu mluvit o situaci v naší zemi. Protože politici v naší zemi si myslí, že rodiče nedokážou své děti zodpovědně vychovat, a proto jim nařídili, aby zapsali děti dokonce do předškolního roku, nebo musí společně s dětmi dojít alespoň k ověřování, když se rozhodnou pro individuální vzdělávání.

Na rozdíl od Spojených států amerických, všech provincií v Kanadě nebo od Velké Británii, kde rodiče mají nevyšší autoritu při rozhodování o vzdělávání svých dětí. V naší zemi je unschooling společně se svobodnými demokratickými školami stále ilegální. A když chce rodina vzdělávat doma, musí sledovat nějaké vzdělávací plány, univerzální osnovy pro školy a jít na přezkoušení s dítětem 2x ročně, min. po dobu 9 let. Co bys doporučila rodičům v těchto podmínkách? Rodinám, které cítí, že sebeřízené vzdělávání je pro jejich děti nejvhodnějším řešením, ale jsou omezeny zákony tímto způsobem. Nemohou je posílat do svobodných-demokratických škol, ani provozovat unschooling.

No, vím o rodinách, které se právě z těchto důvodů odstěhovaly do jiných států. Obzvláště do Severní Ameriky, jezdí sem i z Německa.

Znám tedy rodiny, které se z těchto důvodů přestěhovaly. Našly také výbornou příležitost naučit se nové jazyky. Znám rodinu, která si koupila plachetnici a cestovala 10 let kolem světa. Fenomenální učení, máloco se tomu podobá. Vychovali dvě dívky, které toho ví hrozně moc o mořích a přírodě,zeměpisu, lidech, kulturách.. je to neuvěřitelné. Jsou i takové způsoby.

Musím ale říct, že pokud musíte zůstat v dané zemi kvůli jazyku, práci, z jakýchkoliv důvodů a je mnoho důvodů, proč lidé zůstávají na daném místě, že by v tom měli najít klid. A potvrdit pocity dítěte, když bude říkat, jak nenávidí ty testy. Prostě… „musíme to udělat. Jako když si musíme dát koupel a umýt ti vlasy. Musíme si čistit ráno zuby. Víš co, žijeme v téhle zemi. Pojďme udělat to nejlepší, co můžeme, abychom zůstali svobodní navzdory tomuhle.“ Protože popravdě není zas tak těžké projít těmi testy.

Tohle bychom měli mít na mysli. Stejně jako se můžeš připravit během 3 týdnů na zkoušky na univerzitu, nebo někteří lidé se připravují 2 měsíce, nemusí to být 3 týdny…tak testy 2x ročně znamená řekněme 2 týdny na přípravu. Namísto toho, abychom propadali úzkostem celý půlrok, můžete zkusit udělat něco jednou za týden, jestli by to byl jeden z vašich způsobů, abychom pokryli nějakou látku a cítili se lépe. A když to tak uděláte s pár testy a zjistíte, že během pár týdnů jste zvládli většinu učení a prošli jste těmi testy… A jste k dítěti upřímní: „Je to zákon. Taky se mi to nelíbí. Pojďme si projít těmi materiály, abychom si mohli zas celý den hrát.“ Stále vzděláváte doma a následujete jejich vášně. A oni potom vědět zcela jasně: „Aha, ještě je tu tenhle policejní stát s těmito starými názory a je to to jediné, co musíme zvládnout.“ Takže jsou potom v klidu. Není to jediná věc, kterou jako společnost „musíme dělat.“

Ano, je to špatně. Ale děje se hodně špatných věcí v této společnosti, které jsou politicky kontrolovány. Ale to je všechno, co s tím naděláme. Máme to dokonce i v Americe – hlavně ve zdravotnictví. Nemáme úplně správný způsob zdravotního pojištění, který by dovoloval využívat různé typy lékařů, nejen ty zabývající se západní medicínou. A je tu spousta dalších věcí, kterým musíte vyhovět. Když chci postavit byť jen malý domek na stromě, či něco většího pro děti, musím získat povolení, abych to mohla ve své zemi postavit.

Je to učební proces: „Tohle je země, ve které žijeme a tohle tu musíme udělat.“S tímhle přístupem jim nehrozí poškození. Není to konec světa. Jen se ujistěte, protože cílem není propadat při rodičovství úzkostem, tak stejně jako si nemyslíme, že potřebujeme celý život dřít, aby se jednoho dne dostalo na vysokou, a mohou to udělat během posledních pár měsíců, nemusí se učit celý půlrok, aby prošli nějakými testy.

Nemusíte každé ráno trpět s dítětem a nutit ho, aby dělalo věci do školy. Nechte je si hrát. A věnujte se tomu nakonec nebo jednou za týden. Najděte způsob, jak zůstat svobodní a nezapomeňte potvrdit jejich pocity, aby se z toho nestal problém. Je to součást učení v tomhle světě. Je to hra.

Ten „reálný svět“…

Přesně. Je to reálný svět. A v téhle zemi to máme takhle. Žijeme ve svých bytech, domech, platíme daně, když řídíme autem, musíme to dělat takhle, když chceme jet vlakem, musíme si koupit lístek, jet v určitou hodinu.“Dvakrát za rok holt musíme projít tímhle, nebudeme se hroutit ze všeho, co po nás chtějí.“ Pokusíte se to pro ně sepsat na papír a potom budete mít pokoj na dalších půl roku. To je život. Je to učení, jak být v téhle společnosti. Není to konec světa. Může to posloužit docela dobře.

A možná se něco naučí během toho procesu. Mohou říct: „Mami, nesnáším tenhle test, ale tahle maličkost v gramatice, které jsme se věnovali, mě vážně hodně zaujala.“

Děkuji za tvé odpovědi a čas. Bylo to potěšením tě potkat. Podělím se o tyto myšlenky s dalšími rodiči, kteří řeší tyto záležitosti. Myslím, že se jim to může hodit.

Děkuji. Těšilo mě.

Original article: Naomi Aldort: „Děti jsou učící se stroje, ale škola jim stojí v cestě“

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.