Je to pro nás vzrušující cesta plná výhod i nevýhod. Někdy mě to  stresuje, nedá mi to spát a mám z toho zavařený mozek. Chci vám ale  říct, že se to zlepší a ať netlačíte na pilu.

Dokud byly děti malé, bylo to o milnících. Naučit je písmena a čísla, naučit je číst, psát, počítat. Mohli byste si odškrtávat položky ze seznamu. Snažila jsem se to tak dělat a byla jsem hodně nesvá, když  nějakou položku nesplnily ve „správném” věku. 

Chtěla bych vrátit čas a říct svému tehdejšímu já, které začínalo s domácí školou, aby se uklidnilo. V tu chvíli se totiž může dít to, čemu se říká deschooling (odškolnění). To je doba, kdy potřebujete vytěsnit z vaší mysli představu, jak by domácí vzdělávání mělo vypadat. Sledujete, jak se vaše děti učí samy věci ze života a uvědomíte si, že nepotřebujete být vzdělavatelem. Jste prostředníkem. Dokud je to pro vás nové, budete dělat chyby, ale nakonec se naučíte, co vám funguje. 

Tehdy jsem si prošla odškolovací fází. Co se dělo? Děti sledovaly  Minecraft od rána do večera. To se mi ale nezdálo jako dobrá cesta, a tak jsme se vrátili k učebnicím. Jen trochu, ne moc. 

Pak jsme se rozhodli procestovat svět. A děláme to už třetím rokem.  Naše domácí vzdělávání se vyvinulo v eklektickou směsici worldschoolingu, domácí školy a unschoolingu, která nám všem vyhovuje.

Pořád jsem si ale myslela, že se děti málo učí. 

Byli prostě ještě malí. 

Mladšímu synovi je nyní skoro 10, staršímu 12 a je mezi nimi obrovský rozdíl.

Ten mladší by pořád jen sledoval Minecraft, kdyby mohl. Ten starší má spousty nápadů a věcí, co chce vyzkoušet. Když se někde mluvilo o sebeřízeném učení, cítila jsem se nedostatečně – proč to tak nedělají moje děti? Byly prostě ještě malé.

Ta změna se děje někdy okolo jedenáctého, dvanáctého roku, alespoň u nás to tak bylo. Je to fascinující věk (pro nás rodiče je ostatně každý věk dítěte fascinující, že ano).

Jsou bystré, svěží, vtipné, schopné konverzovat jako dospělí,  překypují nápady. Nemůžu teď se synem udržet krok. 

O všem, co ho zajímá, ví daleko víc než já. Může to být historie, mytologie, literatura, počítače, animace, editace, tisíc věcí. Docela se vyznám v nejnovějších technologiích, je to moje práce. On je ale v mnoha oblastech lepší než já.

Nemusím ho učit, učí se sám. A já doufám, že až bude umět víc než já, tak mě potom také něco naučí. Umí věci, které se hodí při práci mně a jednou se snad budou hodit i jemu.

Trhávala jsem si vlasy, když se koukal na všechna ta videa na YouTube, ale teď… Teď zírám. Všechno si to ukládal, nasával myšlenky a inspiraci, aby to později využil. Teď to kreativně uplatňuje a já miluju, co dělá.

A to je moje dnešní sdělení: pokud jste nervózní, kdy už to sebeřízené učení začne – přijde to. A až to přijde, bude to úžasné!

Original article: Domácí vzdělávání dvanáctiletého dítěte

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Lidstvo čelí velkým změnám a mnoho zažitých pravd, platných po staletí, přestává platit. Jak připravit sebe a své děti na svět plný nepředvídatelných změn a nejistoty? Z dnes narozených se stanou třicátníci kolem roku 2050. Mohou se dožít i roku 2100 a ve dvaadvacátém století stále žít aktivní život. Co bychom je měli učit dnes, aby se jim i v tak vzdálené budoucnosti dobře dařilo? Jaké dovednosti budou potřebovat, aby našli zaměstnání, orientovali se ve světě kolem sebe a neztratili se v nástrahách života?

Na takovou otázku bohužel neznáme odpověď – nikdo neví, jak bude vypadat svět v roce 2050, natož pak 2100. Lidé nikdy nedovedli spolehlivě předvídat budoucnost a dnes, na prahu technologických změn, které umožní měnit naše těla, mozky a mysl, je to ještě mnohem těžší. Nemůžeme se tak v předpovědích spoléhat na věci, které se dosud jevily jako dané a neměnné.

Před tisíci lety toho lidé o budoucnosti nevěděli mnoho, nicméně byli přesvědčeni, že základní rysy lidské společnosti se nezmění. Kdybyste třeba žili v Číně roku 1020, mohli byste odhadovat, že do roku 1050 se zhroutí říše Sung, že kočovní Kitani vtrhnou do země ze severu, nebo že miliony lidí zahubí mor. Nepochybovali byste ale, že i v roce 1050 se většina lidí bude živit farmařením a tkalcovstvím, že v úřadech i v armádách budou pracovat lidé, muži budou stále vládnout ženám, člověk se v průměru dožije čtyřiceti let a lidské tělo bude stále stejné. Proto také rodiče v Číně roku 1020 učili své děti pěstovat rýži a tkát hedvábí, bohatší chlapce pak číst Konfuciánské texty, ovládat kaligrafii či bojovat v sedle a z dívek vychovávali pokorné a poslušné ženy v domácnosti. Bylo jasné, že tyto dovednosti budou v roce 1050 stále stejně nezbytné.

Dnes netušíme, jak bude Čína nebo zbytek světa vypadat v roce 2050. Nevíme, čím se budou lidé živit, jak budou fungovat armády či úřady, ani jak se vyvinou poměry mezi pohlavími. Někteří lidé se budou dožívat vyššího věku než dnes a samotné lidské tělo může projít nevídanými změnami – díky bioinženýrství, přímému propojení mozku s počítačem a podobně. Mnohé z věcí, které se děti dnes učí, mohou do roku 2050 ztratit význam.

Dnešní škola se snaží nacpat dětskou hlavu informacemi. Kdysi to mělo smysl – informace byly samy o sobě vzácné a i ta trocha, co se k lidem dostala, často ještě podléhala cenzuře. Pokud jste třeba žili v provinčním Mexickém městečku v roce 1800, jen stěží jste získávali informace o širším světě. Neexistovalo rádio, televize, denní tisk ani veřejné knihovny. I když jste byli gramotní a měli přístup k soukromé sbírce knih, našli jste převážně romány nebo náboženské texty. Španělské impérium přísně cenzurovalo lokálně vydávané knihy a k dovozu zvenčí schválilo jen zlomek textů. Podobně jste na tom byli i v Rusku, Indii, Turecku nebo Číně. V takové situaci příchod moderního školství představoval výrazné zlepšení – děti se naučily číst, psát, znát základní zeměpisná a dějepisná fakta, rozumět biologii a podobně.

V jednadvacátém století je tomu naopak. Informacemi jsme doslova zavaleni, cenzoři se už ani nesnaží je blokovat – účinnější je šířit dezinformace nebo odvádět pozornost záplavou nepodstatných informací. Pokud dnes žijete v provinčním městečku v Mexiku a máte smartphone, můžete klidně až do smrti číst Wikipedii, sledovat TED talky nebo se účastnit vzdělávacích kurzů online. Vlády už nedokážou před veřejností utajovat nepohodlné informace, zato ale dokážou až znepokojivě snadno zaplavit veřejnost protichůdnými zprávami a odvádět pozornost od důležitých témat. O bombardování Aleppa nebo tání ledovců se dnes dočteme na jedno kliknutí, ale zpráv je tolik a mnohdy tak protichůdných, že jen stěží zjistíme, kterým vlastně věřit. A co víc, na jedno kliknutí jsou tu i příjemnější věci než věda a politika – roztomilá videa s koťátky, drby ze světa celebrit, porno.

Tím posledním, co v takovém světě děti od učitele potřebují, jsou další informace – už tak jsou jich přesyceny. Místo toho potřebují schopnost se v informacích zorientovat, pochopit je, rozlišit podstatné od nepodstatných a především skládat si z jejich střípků ucelený obraz světa.

To byl také po staletí ideál západního liberálního vzdělávání. Učitelé vedli studenty k samostatnému myšlení a sami se soustředili hlavně na dodávání informací. Snažili se nedegradovat vzdělávání na pouhé předávání zažitých dogmat. Předpokládali, že dostanou-li studenti dostatek informací a svobodu s nimi nakládat, doberou se k ucelenému obrazu fungujícího světa sami a že i kdyby se jim to nepodařilo hned, budou na to mít dost času celý život.

Dnes na to čas není. Už za svého života utváříme budoucí podobu našeho světa a pokud si dnešní generace včas nevytvoří jeho ucelený obraz, na němž by mohla stavět, bude jí utvářený nový svět spíše dílem náhody než záměrného směřování.

Nejvyšší čas

Současné školy se kromě poskytování informací až příliš soustředí na předávání konkrétních dovedností – řešení diferenciálních rovnic, programování v C++, určování chemikálií ve zkumavkách, konverzaci v čínštině. Jenže pokud nevíme, jak bude v roce 2050 vypadat náš svět a pracovní trh, nevíme ani, jaké dovednosti budou dětem k užitku. Třeba zjistíme, že jsme se věnovali C++ nebo čínštině zbytečně – že umělá inteligence napíše program lépe než člověk a Google Translate za nás bude plynně konverzovat v libovolném dialektu čínštiny, přestože sami zvládáme sotva pozdrav.

Co bychom tedy měli děti učit? Podle mnoha odborníků na pedagogiku by školy měly vyučovat kritické myšlení, komunikační schopnosti, spolupráci a tvořivost („the four Cs” – critical thinking, communication, collaboration, creativity). Školy by podle nich měly upozadit technické dovednosti a zaměřit se na univerzálně využitelné schopnosti – především schopnost vyrovnávat se se změnami, učit se zbrusu nové věci nebo ustát úplně nové situace s chladnou hlavou. Aby člověk udržel krok se světem roku 2050, bude potřebovat nejen přicházet s novými nápady a vynálezy, ale především znovu a znovu objevovat sám sebe.

V roce 1848 se mnoho lidí přestěhovalo z vesnic do měst za prací v továrnách a textilkách. To byla změna výrazná, ale za celý jejich život víceméně jediná. Nezměnili k tomu pohlaví, nezískali šestý smysl ani nic podobného.

V roce 2048 se budou lidé stěhovat do kyberprostoru, hlásit se k fluidnímu pohlaví a pomocí implantátů získávat nové smysly. Najdete si třeba práci ve virtuální realitě jako návrháři šatů podle módy posledních několika minut, ale během pár let většinu podobných profesí nahradí umělá inteligence. Takže v pětadvaceti budete na online seznamce vystupovat jako „pětadvacetiletá heterosexuální módní návrhářka žijící v Londýně”, v pětatřiceti jako „genderově nevyhraněná osoba, momentálně procházející úpravou věku, mozková aktivita aktuálně především ve virtuálním světě NewCosmos, životní poslání – dojít tam, kam ještě žádný módní návrhář nedošel” a v pětačtyřiceti už bude online seznamování i představování sebe sama pasé a dokonalý protějšek lidem najde (nebo vytvoří) algoritmus. Módního návrhářství se tou dobou zhostí algoritmy na tak vysoké úrovni, že za nejlepší díla své předchozí desetileté kariéry se budete stydět jako za ubohý brak. A to budete mít několik dalších dekád plných změn ještě před sebou.

Neberte výše popsané doslova. Nikdo nedokáže předvídat budoucnost a většina předpovědí je pravděpodobně úplně mimo. Když něčí popis toho, jak bude svět vypadat v polovině jednadvacátého století, zní jako sci-fi, pravděpodobně se mýlí. A když jeho popis nezní jako sci-fi, pak se mýlí určitě. Jedinou jistotou je změna.

Taková nestálost povede k tomu, že nejvýraznějším znakem lidského života se stane diskontinuita. Život se odnepaměti dělil na dvě části – období učení následované obdobím práce. V prvním období jsme sbírali znalosti, učili se dovednostem, tvořili si obrázek o světě a o sobě samém. I když jste v patnácti pracovali celý den na rýžovém poli, tak jste se především učili – jak pěstovat rýži, jak vyjednávat s obchodníky z města, jak řešit pozemkové spory s ostatními rolníky. Ve druhém období života jsme pak s nasbíranými zkušenostmi procházeli životem, vydělávali na živobytí a obohacovali společnost. I v padesáti se člověk lecos přiučil o rýži, obchodování a sporech, ale šlo už jen o drobné doplnění dávno osvojených dovedností.

V polovině jednadvacátého století bude tento model zastaralý. Rychlé změny způsobí, že člověk projde za svého života více různými obdobími a ty spolu budou čím dál tím méně souviset. Otázka „Kdo vlastně jsem?” bude komplikovanější než kdy dřív.

Změny přinášejí stres a od určitého věku je už zažíváme neradi. V patnácti je pro nás celý život jedna velká změna. Naše tělo roste, mysl se vyvíjí, vztahy s ostatními se prohlubují. Vše je v pohybu, všude je něco nového, člověk stále objevuje sám sebe. Pro většinu teenagerů je to trochu děsivé, ale zároveň vzrušující. Mladému člověku se otevírají nové možnosti a má chuť dobýt celý svět.

V padesáti už nechceme zažívat změny a většinou ani dobývat svět, dáváme přednost stabilitě. Naše dovednosti, kariéra, to, kým jsme, náš světonázor – to vše nás už stálo tolik úsilí, že nechceme začínat znovu od začátku. Čím víc úsilí jsme do něčeho vložili, tím obtížněji se toho vzdáváme ve prospěch něčeho nového. Sice stále oceníme nové zážitky nebo drobné změny, ale většinou po padesátce ztrácíme ochotu kompletně překopat svůj pohled na sebe sama, svoje já.

To má neurologické důvody. I když je mozek dospělého pružnější a proměnlivější, než se dřív soudilo, stále je méně tvárný, než mozek mladistvého. Propojování neuronů novými synapsemi je dřina, ale v jednadvacátém století si nebudeme moci dovolit zamrznout u jednoho oboru či světonázoru. Svět by kolem nás nenávratně prosvištěl a nechal nás daleko za sebou živořit jako udivenou fosilii. A to desítky let, protože doba dožití poroste. Abychom obstáli, a to nejen ekonomicky, ale hlavně společensky, neobejdeme se bez neustálého učení a znovuutváření sebe sama. Zejména v tak mladém věku, jakým bude padesátka.

Z věcí, které dnes považujeme za divné, cizí a vzdálené, se stanou nové normy. Principy, na které se lidstvo mohlo stovky let spolehnout, nebudou už v budoucnosti platit. Lidstvo bude čelit věcem, se kterými se ještě nikdy nesetkalo – superinteligentním strojům, úpravám biologického těla, algoritmům na precizní řízení emocí, ovládání počasí a hlavně potřebě měnit pracovní obor co deset let. Jak správně reagovat na naprosto nezvyklé situace? Jak čelit záplavě informací, z níž není šance zpracovat ani zlomek? Jak žít ve světě, v němž silná nejistota není výjimkou, ale pravidlem?

Abychom v takovém světě přežili a prospívali, budeme potřebovat duševní flexibilitu a velkou dávku emoční vyrovnanosti. Opakovaně se budeme muset vzdávat toho, co už dobře známe, a osvojovat si nové a neznámé. Naučit děti, aby se pustily do neznáma a zároveň si zachovaly duševní vyrovnanost, je bohužel mnohem obtížnější, než naučit je fyzikální rovnici nebo příčiny první světové války. Z přednášek se tomu nenaučí, vždyť sami učitelé většinou nevládnou duševní flexibilitou potřebnou pro jednadvacáté století, protože sami jsou produktem starého způsobu vzdělávání.

Průmyslová revoluce nám zanechala vzdělávací model podobný továrně: Betonová budova v centru města, uvnitř jsou identické místnosti, v každé z nich řady stolů a židlí. Zvonění ohlašuje začátek směny – vstupujete do místnosti spolu s třiceti dalšími dětmi, narozenými v témže roce. Hodinu co hodinu se tam střídají dospělí v mluvení, dostávají za to peníze od vlády. Jeden mluví o pohybu a tvaru Země, další o historii lidstva, jiný zase o lidském těle. Většina lidí se asi shodne, že navzdory výsledkům, kterých v minulosti dosáhl, patří takový model do starého železa. Bohužel za něj zatím nemáme adekvátní náhradu – určitě ne tak flexibilní, aby byla použitelná jak na vyspělých předměstích Kalifornie, tak na Mexickém venkově.

Hackování člověka

Nejlepší rada, jakou můžu dát patnáctiletému člověku, co trčí v zastaralé škole někde v Mexiku, Indii či Alabamě, je: Nespoléhej příliš na dospělé. Většina z nich to myslí dobře, ale nerozumí novému světu. Dřív se jejich radami dalo řídit, protože dobře znali tehdejší svět a ten se příliš neměnil. Ale ve světě jednadvacátého století a jeho rychlých změn už nepoznáš, jestli ti sdělují nadčasové pravdy nebo jen dávno zastaralé poznatky.

Na co se tedy spoléhat? Na technologie? To je ještě riskantnější – technologie jsou dobrý sluha, ale špatný pán, necháme-li je ovládat naše životy. Před tisíci lety přišlo lidstvo s novou technologií – zemědělstvím. Ta obohatila úzkou elitu a zotročila zbytek – většina lidí dřela na polích v potu tváře od slunka do slunka.

Chyba není v technologiích – pomáhají nám dosahovat našich cílů, pokud víme, co od nich v životě chceme. Pokud to nevíme, mohou náš život naopak ovládnout. Technologie se čím dál tím lépe orientují v člověku a snadno si ho podmaní místo toho, aby mu sloužily. Určitě občas na ulici potkáte bezduchou mátohu s obličejem přilepeným k telefonu. Co myslíte, ovládá svou technologii? Nebo je tomu naopak?

Měli bychom se tedy spoléhat na hlas svého srdce? To možná funguje v pohádkách a starých Disneyovkách, ale ne v reálném životě. Většina lidí sebe sama moc dobře nezná a ve snaze naslouchat svému srdci podlehne snadno manipulaci. Náš vnitřní hlas v sobě totiž zahrnuje i státní propagandu, mediální masáž, reklamy, jimž jsme vystaveni, biochemické poruchy a další vlivy.

Se zdokonalováním biotechnologií a strojového učení bude čím dál snadnější manipulovat s našimi pocity a touhami a „jít za svým srdcem” bude tak o mnoho riskantnější. Až bude za nitky v našich mozcích umět tahat Coca-Cola, Google, Amazon nebo třeba vláda, rozpoznáme ještě, které své pocity jsme vytvořili sami a které marketingoví experti?

K tomu potřebujeme co nejlépe poznat náš „operační systém” – kdo jsme a co chceme od života. Už tisíce let filozofové radí lidem „musíte poznat sami sebe”. Pro jednadvacáté století je tato rada klíčová, protože dnes (narozdíl od dob Sokrata) se Coca-Cola, Amazon, Google či vláda snaží nás poznat dřív, než my sami, a náš operační systém „hacknout”. Ne telefon, ne počítač, ne bankovní účet, ale nás a „operační systém” v naší hlavě. Dnes se zkrátka hackují lidé.

Algoritmy nás sledují právě teď. Zjišťují kam chodíme, co nakupujeme, s kým se potkáváme. Brzy budou monitorovat každý náš krok, každý nádech, každý úder srdce. Pomocí technologií Big Data a strojového učení nás poznávají čím dál tím hlouběji. A až nás budou znát lépe, než se známe my sami, budou schopny nás manipulovat a my už s tím mnoho nenaděláme. Budeme žít jako v Matrixu nebo v Truman Show. Nakonec je to logické – pokud algoritmy opravdu porozumí lépe než my sami tomu, co se v nás odehrává, nevyhnutelně nad námi převezmou moc.

Samozřejmě může někomu vyhovovat, že přenechá kontrolu nad sebou algoritmům a s důvěrou je nechá za sebe rozhodovat. To je v pořádku. Kdo si ale chce kontrolu nad svým životem ponechat, musí algoritmy předstihnout. Předběhnout Amazon, Google a vládu a poznat sám sebe dřív, než to udělají ony. Kdo je chce předběhnout, musí zahodit všechna těžká zavazadla: iluze, stálost, jistotu.

Original article: Co se děti musí naučit, aby uspěly v roce 2050

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dělat z práva povinnost je nesmyslné, říká o povinné školní docházce Zdeňka Šíp Staňková ze Svobody učení

Projekt Svoboda Učení vznikl s vizí, aby se školství odloučilo od státu. Jedině bez povinné školní docházky mohou podle Svobody učení děti naplno rozvíjet svůj potenciál a vyrůstat ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, kde nebudou pouhými poddanými dospělých. Zdeňka Šíp Staňková je jednou ze stěžejních postav projektu. Navíc má ještě vlastní projekt DĚTI JSOU TAKY LIDI, v rámci kterého jezdí po Česku a přednáší. Jejím snem je, aby si každý mohl vybrat, jak se bude vzdělávat. Dobrovolnost je pro ni jedna z nejvyšších hodnot.

Co vám na povinné školní docházce vadí nejvíce? Deformuje podle vás současný školský systém děti? 

Nejvíce mi vadí povinnost. Školní docházka je povinná pro všechny bez rozdílu. Narodíte se v konkrétní rok a od šesti do patnácti jste žákem. Nemůžete se tomu žádným způsobem vyhnout. Sice existují všemožné alternativy jako waldorfské nebo Montessori školy, ale i ty nakonec musejí fungovat podle rámcových vzdělávacích programů a podle školského zákona, jak určuje stát. Pro mě je na mezilidských vztazích nejdůležitější právě dobrovolnost, která se prostě s povinností tluče. Děti jsou dnes povinné účastnit se něčeho, co jim často nedává smysl a v životě to nebudou chtít využít. Musejí si do hlav cpát vědomosti, které jsme i my dospělí dávno zapomněli. Pamatovali jsme si je možná na písemku. Když jsem se se synem učila dějepis, řekl mi: “Tohle mi neříkej. To nebude v testu, to mě nezajímá.” Snažila jsem se mu tehdy říct zajímavosti o Habsburcích. Z těchto střípků se mi složil dnešní postoj k povinné školní docházce. Myslím si, že škola děti opravdu deformuje – jako cokoliv, co děláte z donucení. Děti se ve školách snaží přizpůsobovat tomu, co po nich dospělí chtějí.

Na povinné školní docházce vám tedy více než obsah vadí princip povinnosti?

Ano. Ať si existují školy nejrůznějšího typu. Nebojuji proti běžným školám ve smyslu, že bych je chtěla rozbombardovat. Jenom bych chtěla, aby byly mnohem širší možnosti. Aby mohla existovat jakákoli škola, kterou si jde představit, a stát se do toho vůbec nemontoval.

Nezisková organizace Svoboda učení, jejíž jste přední členkou, vznikla v roce 2012. Posunula se situace v českém školství od té doby alespoň trochu blíže k tomu, o co Svoboda učení usiluje?

Asi ne. Je otázkou několika generací, než se trochu změní celkový pohled na věc. Podnikatel a urbanista Geoffrey Graham jednou řekl, že kdyby děti začaly do školy chodit v šesti měsících a dostávaly lekce chůze, během jedné generace budou všichni přesvědčeni, že se lidé beze školy chodit nenaučí. Samozřejmě tu máme různé posuny v obsahu školní látky. Dnes probíhá revize vzdělávacích programů. Řeší se, zda toho mají obsahovat méně nebo více. Všichni tam chtějí procpat něco nového. Jde ale o samé kosmetické změny. Co se týče povinnosti, nezměnilo se vůbec nic a myslím si, že za mého života ani nezmění. Školství je totiž pro stát tak silný nástroj výchovy občanů, že se v podstatě žádná země kontroly nad ním vzdát nechce.

Prezentujete se jako zastánkyně unschoolingu. Tato forma vzdělávání je opakem klasické školy. Děti nemají žádné osnovy, učí se to, co je samotné zajímá, a nestresují je žádné testy. Jak se bude lišit patnáctileté dítě, které prošlo unschoolingem, od vrstevníka, který právě dokončil základku?

To nejde generalizovat. Děti jsou opravdu různé. Unschooleři ale v principu neztrácejí vnitřní motivaci, kterou v sobě každý člověk po narození má. Miminko nasává všechno jako houba a je přírodou naprogramované tak, aby se učilo. Takto začne chodit nebo mluvit. Malé děti jsou k učení čehokoliv hodně motivované. Je vidět, že to nedělají kvůli pochvale nebo známce. Prostě je žene vnitřní motor. Měli bychom to tak podle mě pravděpodobně i všichni dospělí, ale jsme ubití donucováním a povinnostmi, které na nás v dětství kladli. Unschooleři také často mnohem lépe vědí, kým jsou. Dětem ve škole to pořád někdo zvenku říká. Unschooleři mají na sebepoznávání mnohem více času i prostoru. To je hlavní rozdíl. 

Názor, že dobrovolné učení dá člověku nejvíce, je ve společnosti slyšet čím dál tím častěji. Jak je možné, že mainstreamové vzdělávání je neustále opakem?

Tady se stýká několik různých důvodů. Stát potřebuje mít měřitelné výsledky a potřebuje lidi ovládat. To je jeho inherentní vlastnost, jinak by nemohl fungovat. Stát potřebuje mít mapu hotového člověka, jak má vypadat a co má umět. Dalším důvodem je, že lidé si často nedovedou představit, že něco může fungovat i jinak, než jsou zvyklí. Všichni jsme chodili do školy. Naši rodiče chodili do školy. Povinnou školní docházku tady máme 150 let. Systém nějak funguje a lidé mají obrovský strach, že pokud se nabourá, zhroutí se společnost. Přitom nám to, jak fungují práce, byznys nebo celý svět, pořád ukazuje, že nynější systém školství založený na donucování je překonaný. Dokonce existuje spousta výzkumů, podle kterých donucování kazí proces učení. Tématem se zabývají psycholožka Jana Nováčková z Respektovat a být respektován, výzkumný psycholog Peter Gray, překlady jehož článků zveřejňuje Svoboda učení, nebo neuropsychiatr Daniel J. Siegel. K tématu byla také nedávno vydána kniha Livewired od Davida Eaglemana. I přes výzkumy však moloch státního vzdělávání jede dál. Hlavní tři důvody jsou tedy strach z neznámého, stát a kontrola. Lidé potřebují mít pocit, že věci okolo sebe kontrolují. Ve skutečnosti je však i dnešní kontrola státu pofidérní. Nemáme tady deset milionů lidí, kteří splňují všechno, v co školní docházka doufala, že je naučí.

V mnoha vyspělých zemích, jako jsou Francie, Velká Británie nebo USA, je unschooling legální. Jak je to u nás?

V Česku unschooling legální není. Povinná školní docházka je zakotvená v Ústavě. Jsou země, které jste jmenovala, kde je definované pouze povinné vzdělávání. Třeba ve Velké Británii se dítě nemusí nikde hlásit, jestli chodí do školy. Může být doma a není potřeba žádného úřadu.

Probíhá to bez jakéhokoli přezkoušení?

Přesně tak. V Česku je jedním ze způsobů, jakým se dá přiblížit svobodnému vzdělávání, dát dítě do svobodné školy. Taková škola má školní vzdělávací program, který je v souladu s RVP. Některé svobodné školy říkají, že jde vytvořit vzdělávací program tak, aby dítě bylo skutečně svobodné a všechno bylo dobrovolné. Potom ale stejně chodí inspekce a má se školou problém. Nicméně existují školy, které děti před vlivem státu ochraňují. Jednou z nich je škola Donum Felix v Kladně. Pak ale existují děti – třeba moje dcera – které nechtěly chodit do žádné školy, ani do svobodné. Jsou zapsané na domácím vzdělávání. To je však podle zákona jenom výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Má tedy celkem jasně daná pravidla. Musíte pro něj mít závažné důvody, je potřeba vyjádření pedagogicko-psychologické poradny a schvaluje jej ředitel konkrétní školy, ve které bude dítě zapsané. Dále se musí dodržovat školní vzdělávací program dané školy, musí se každé pololetí chodit na přezkoušení a ředitel může domácí vzdělávání kdykoli zrušit. V praxi tedy máme školy, které jsou domácímu vzdělávání nakloněné, ale pořád se můžeme pohybovat pouze v rámci školského zákona. Děti navíc vědí, že nad nimi visí Damoklův meč přezkoušení a ve skutečnosti svobodné nejsou.

Jaké překážky mě v roce 2020 čekají jako rodiče v Česku, který by chtěl své dítě vzdělávat doma?

Prvním krokem je zjistit si všechny podmínky dané školským zákonem. Potom musíte najít školu, která podporuje domácí vzdělávání. To může být každá škola v České republice. Já osobně bych ale nedoporučovala zapsat se jen tak někde, protože se může stát, že na přezkoušení dítěti zadají písemky a testy stejně, jako děti na denním studiu. Pro dítě, které nikdy nevidělo test, to může být dost silný zážitek. Samozřejmě existují školy, které s domácími školáky umějí pracovat a přezkušují je portfoliově. Do pedagogicko-psychologické poradny si pak musíte zajít, abyste získali její vyjádření. To je ze zákona povinné, ale paradoxně může být klidně i negativní. Nakonec je na konkrétním řediteli, jestli domácí vzdělávání povolí. 

K čemu tedy vyjádření je?

Je to tak prostě napsané v zákoně. Dále je potřeba uvést závažné důvody, proč si přejete domácí vzdělávání. Může jimi být například častá nemocnost, cestování s rodiči nebo velká vzdálenost vhodné školy. Naštěstí ještě máme možnost si školu pro dítě vybrat. Důvodem nemůže být to, že prostě chcete. To podle zákona ani České školní inspekce není relevantní. Dále se musí uvést seznam zdrojů a učebnic, podle kterých se dítě bude učit, a prostorové podmínky – jestli má dítě psací stůl, dobré osvětlení a tak dále. 

Setkala jsem se s tím, že když přijde řeč na případné zrušení povinné školní docházky, mnoho lidí si představí, že by to znamenalo úplný konec státního modelu škol tak, jak je známe dnes. Je tohle cílem Svobody učení, která má zrušení povinné školní docházky ve svém manifestu?

Určitě ne. Naším cílem vždycky bylo a je, rozšířit nabídku vzdělávacích příležitostí a možností  tak, aby byli všichni spokojení. Při centrálním řízení nikdy nemohou být spokojení všichni. Proč těm nespokojeným neumožnit, aby si zakládali takové školy, jaké chtějí? Proč jim neumožnit vzdělávat své děti tak, jak je to podle nich nejlepší? Pro mě neexistuje důvod, proč by to tak nemohlo být. Častý protiargument je: a co děti ze sociálně vyloučených lokalit? My na to odpovídáme: ve chvíli, kdy státem poskytované vzdělání bude prospěšné, proč by ho sociálně vyloučené rodiny nevyužily? Pokud půjde o rodiče, kterým na vzdělání jejich dětí opravdu nezáleží, i dnes existují neziskovky a iniciativy, které se práci s těmito lidmi věnují. Mohou rodiny obcházet, nabízet a vysvětlovat, ale pořád to zůstane na dobrovolné bázi. Dávejme na misky vah, že spousta dětí v dnešním systému školství trpí. To je fakt. Existují děti, které spáchají sebevraždu, protože je ve škole šikanují nebo se jim tam dějí jiné věci, které neunesou.

Opravdu najdeme souvislost mezi školou a dětskými sebevraždami?

Případy takových sebevražd se rozhodně dají statisticky najít. V Česku to byl třeba případ třináctileté Julie z roku 2015. Ale i kdyby nešlo rovnou o sebevraždy, děti často ve školách prostě být nechtějí. Nevím, kolik by jich ve škole zůstalo, kdybychom jim dali na výběr. Například ve svobodných školách, jako je americká Sudbury Valley School, děti hlasují, jestli jsou s učiteli spokojené a chtějí je i další rok.

Tento proces probíhá demokraticky?

Různě. Někde sociokraticky, někde demokraticky. Většina zmíněných škol funguje na demokratickém hlasování. Některé se ale snaží dosáhnout konsenzu. O problému se diskutuje tak dlouho, než se vyřeší. To samozřejmě vyžaduje hodně času, ale děti se toho naučí mnohem více, než kdyby seděly a poslouchaly čtyřicet pět minut jednoho člověka. Ve svobodných školách se dospělí musejí hodně snažit, aby byli pro žáky zajímaví. Kdyby děti dostaly možnost takto hlasovat o učitelích v Česku, kolik pedagogů by na školách zůstalo? Školní prostředí by se muselo hodně změnit, aby v něm děti byly spokojené a jejich hlas něco znamenal. Sice se zakládají žákovské parlamenty, rozhodují ale maximálně o tom, jestli v automatu bude mléko nebo ovoce. Reálně nemají absolutně žádnou moc, je to jen hra. A děti to vědí, protože nejsou hloupé. Takových parlamentů se pak často nechtějí účastnit. 

V posledním půlroce zažilo klasické školství velké otřesy. Školáci zůstali na několik měsíců doma a vyučování “navštěvovali” přes videohovory nebo jinak dálkově. Objevily se názory, že izolace dětí mimo školní prostředí některým způsobila psychickou újmu, cítily se osamělé a vytržené z kolektivu. Co na to říkáte?

Je to podobné, jako když zvířátko, které je celý život zavřené v ZOO, najednou pustíte do lesa. Neumí se chovat ve svém přirozeném prostředí. Je zvyklé, že mu kamarády zajišťovali ošetřovatelé; že vybírali, koho k němu do výběhu pustí. V lese je ale zvířátek strašně moc a ono v tom neumí žít. Tohle vnímám jako analogii ke školní docházce. Moje dcera, která do školy nikdy nechodila, má kamarádů spoustu. Má kamarádky, které chodí do školy, i ty, které nechodí. Funguje s nimi na bázi dobrovolnosti. Ví, že pokud se chtějí vidět, musejí se domluvit a některá z nich musí přijet.

Připisujete tedy osamělost dětí během izolace povinné školní docházce?

Je to nemoc doby, ve které žijeme. Když jdete dopoledne na hřiště, žádné děti si tam nehrají. Všechny sedí ve škole. Když ale nastane situace, že jsou izolované kvůli opatření vlády, tak se samozřejmě nemůžou vídat nikde. Pro mého nejstaršího syna byl ale právě kontakt s kamarády důvodem, proč do školy chodit chtěl. Když pak dostal možnost přestat, už si život bez školní docházky nedovedl představit. Raději chodil dál s kamarády do školy a snášel příkoří. Děti toho vydrží hodně, jenže to na nich zanechá různé následky. 

Píšete blog s názvem DĚTI JSOU TAKY LIDI. Z vašeho pohledu se tedy v dnešní společnosti s dětmi jako s lidmi nezachází?

Myslím, že ne. Jsou v podobné pozici, jako byly dříve ženy, lidé jiné barvy pleti nebo otroci. Na jednu stranu se lidskými právy a právy dětí hrozně oháníme. Když se podíváme na Ústavu, práva dětí jsou v ní zaručená. Konkrétně právo na vzdělání ale může být uplatněno jedním jediným způsobem – povinnou školní docházkou. Dělat z práva povinnost mi připadá úplně nesmyslné. Je to oxymoron, protimluv. Děti dále nemohou volit ani odejít od rodičů, když chtějí. Nemohou spoustu věcí, co dospělí ano. Navíc jsou fyzicky slabší, takže s nimi dospělí často jednají jako s méněcennými. 

Chystá se druhá konference o svobodném vzdělávání, ta první se v ČR konala v roce 2015. Kdy a kde ji lidé mohou navštívit? Jaký program je čeká?

Ano, tu první pořádala Svoboda učení v listopadu 2015, ale tuto chystá Urza se Svobodným přístavem. Bude 6. února 2021 v CEVRO Institutu v Praze. Já na konferenci budu mít také přednášku. Více informací o konferenci zde.

Original article: Dělat z práva povinnost je nesmyslné

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jde to i jinak. 

Víte, že si můžete užívat společný čas bez on-line vyučování a nucení dětí k činnostem, které dělat nechtějí? 

Domácí vzdělávání (ve školském zákoně zvané individuální) je sice de iure výjimečný způsob plnění povinné školní docházky, je ale možné najít kmenovou školu, která má školní vzdělávací program napsaný tak volně, že po vás, resp. po dítěti, nemusí při přezkoušení – v případě takové školy většinou portfoliovém – chtít skoro nic, neboť dle rámcového vzdělávacího programu jsou povinné výstupy až po 5. a 9. ročníku ZŠ (!), ostatní jsou doporučené.

Já své nyní dvanáctileté dceři umožňuji vzdělávání svobodné a sebeřízené (více tady), ale vy můžete sobě a svým dětem dopřát i jakýkoli jiný způsob vzdělávání, který vám dává smysl. Nemusíte se nechat omezovat tím, co nabízí (a co po vás vyžaduje) běžná škola. Stejně jste teď nuceni mít děti doma, tak proč toho nezkusit využít ke změně, která se může ukázat jako požehnání pro děti, pro vás, pro váš vzájemný vztah. A kdyby náhodou ne, můžete to kdykoli zase změnit zpátky. 

Nestojí to za zkoušku?

Dává-li vám to smysl, předejte prosím info dalším rodičům, kteří možná nevědí, že domácí vzdělávání je něco úplně jiného než distanční výuka. Děkuju! 

Jestli chcete vidět, jak různě se dá žít bez chození do školy, nebo jak se žije v těch školách, co si říkají svobodné, pojďte na web Svobodné děti a na Facebook.me/svobodnedetidokument a podpořte naše snažení, prosím. ❤️

Original article: Trápíte se vy i děti na distanční výuce?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

• pravdu má ten, kdo má moc,
• život a učení jsou dvě různé věci,
• potřebují, aby je někdo známkoval,
• jejich hodnota závisí na očekávání někoho jiného a o tom, co si o nich kdo myslí, 
• učení je těžké, nudné, často nedává smysl a je potřeba se do něj nutit,
• jejich vlastní myšlenky, zájmy a nápady nemají stejnou hodnotu jako vzdělávací plány vytvořené cizími lidmi,
• je potřeba vymýšlet strategie, jak přežít v prostředí, v němž se necítí bezpečně a nechtějí tam být,
• je nutné respektovat a poslouchat autority, které si nevybraly a jichž si neváží,
• něco musejí prostě proto, že to řekl někdo, kdo má nad nimi moc,
• jejich práva, o nichž se ve škole učí, platí jen tehdy, když se to dospělým hodí,
• pokrytectví, manipulace a mocenské hry jsou běžnou součástí lidských vztahů,
• k tomu, aby se staly tím, čím chtějí, potřebují “papír”,
• jejich potřeby, emoce a názory nikoho moc nezajímají,
• nemají prakticky žádný vliv na to, co se kolem nich děje,
• o tom, co je správně a co špatně, rozhoduje někdo jiný. 

Je toho ještě mnohem víc a určitě jsem na něco zapomněla. Možná by ale stačilo říct jedno jediné slovo…

Dobrovolnost.

Toho si já osobně cením nejvíc. Přeju si, aby se mnou lidi (včetně dětí) byli ve vztahu ne proto, že musejí, ne z povinnosti nebo proto, že jim to ukládá zákon, ale proto, že chtějí. Že jim vztah se mnou něco přináší. Že jsem takovým člověkem, s nímž stojí za to něco sdílet. 

S učením je to stejné. 

Pokud byste byli učitelé, jak byste se cítili, kdybyste věděli, že děti, které máte ve třídě, jsou tam s vámi jen proto, že je k tomu někdo nutí?

A víte o tom, že v drtivé většině to tak je?

Pokud si myslíte, že nikoli, stačilo by dát dětem vybrat. Jste-li člověk, kterého si lidi váží, o žáky a studenty byste nepřišli. 

Nebylo by to morálnější a hlavně pro všechny mnohem lepší a důstojnější?

Jestli chcete vidět, jak různě se dá žít bez chození do školy, nebo jak se žije v těch školách, co si říkají svobodné, pojďte na web Svobodné děti a taky na facebook a podpořte naše snažení, prosím. ❤️

Original article: Na unschoolingu se mi nejvíc líbí ne to, co se moje děti naučí, ale to, co se nenaučí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Víkend jsme s Martinem a Astrid strávili na Hackers Congressu v Paralelní Polis, tedy mezi libertariány a anarchisty – lidmi, kteří prostě některé věci vidí fakt jinak než „běžní lidé”. Po roce či několika jsme se znovu viděli s přáteli z ČR i odjinud, které během roku nepotkáme. A i tam ta otázka padla víckrát, než mám prstů na obou rukou. 

Nejsem učitelka svých dětí a nechci jí být. 

Chci být rodič. Ten, který zajišťuje bezpečné prostředí pro to, aby mohly mé děti být dětmi tak dlouho, jak si budou přát (a tak dlouho, jak to já vydržím 🙂). 

Jak se teda učíme? 

Nejlíp bych to asi popsala, kdybych vám vyprávěla o tom, jak žiju s Martinem. 

Zná spoustu věcí, které já ne. A já znám jiné než on. 

Když jsme se poznali, mluvili jsme. A od té doby jsme nepřestali. 

Sdílíme spolu věci, které nás zaujmou. 

Vycítíme, když toho druhého naše vyprávění už nudí nebo prostě nezajímá, a přestaneme. 

Na druhou stranu se ale zajímáme o to, co baví toho druhého.

Trávíme čas spolu i každý sám, podle toho, co nás zrovna baví a těší.

Navzájem se ovlivňujeme, ať chceme či nechceme.

Nenutíme jeden druhému svůj pohled na svět. 

Společně se staráme o místo, kde jsme zrovna „doma”.

Vycházíme si vstříc, protože chceme, aby nám spolu bylo dobře.

Když někomu není s tím druhým fajn, řešíme to tak dlouho, jak je třeba. Respektujeme ale, když to ten druhý zrovna řešit nechce.

Kdyby jednomu z nás s tím druhým už nebylo dobře definitivně, naše cesty se rozejdou, a já doufám, že by to bylo v dobrém. 

Všechno, co jsem napsala, platí i pro můj vztah s dětmi. Nevidím důvod, proč by nemělo. Děti jsou taky lidi. 

Jak vidíte, nemůžu vám bohužel dát návod na to, jak dělat unschooling, neb prostě neexistuje. 

Unschooling je život. 

Respekt. 

Dobrovolnost. 

Přijetí. 

Láska. 

Hledání (vlastních!) hranic.

Zkoumání. 

Radost. 

Vztahy.

Komunikace.

Diverzita.

Sranda!

A každý z nás má ten koktejl namíchaný trochu jinak. 

Original article: Jak se teda učíte?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Na titulní stránce kalendáře Anarchist Free Space and Free Skool (AFS) v Torontu pro rok 1999 je uvedeno:

Vzdělávání je politický akt. Prohlubováním našeho uvědomění si sebe sama i světa kolem nás, sdílením dovedností a vyměňováním zkušeností v rovnostářském a nehierarchickém prostředí bez předsudků totiž vyzýváme na souboj utlačující zvyky a rozšiřujeme své vnímání alternativ k nerovnostem kapitalistické společnosti.[1]

Když jsem si tyto řádky četl před lety poprvé, začal jsem znovu přemýšlet o své vlastní práci s mladými lidmi v sebeřízeném prostředí, kde jsme byli, a pomalu jsem si uvědomil, že nejsem učitel, ale spíš obhájce práv mladých lidí. Obrovský význam tohoto rozpoznání a to, jak to formovalo mou práci s mladými lidmi, je pro mě stále překvapující a mohl by být k užitku ostatním.  

Všiml jsem si, že je to pravdou pro mnoho z nás, kteří jsme nějakým způsobem zavadili o sebeřízené vzdělávání. Od začátku nebylo mým záměrem změnit svět nebo zpochybňovat politiku společnosti. Zkrátka jsem byl jen nešťastný ze svých vlastních školních zážitků a nechtěl jsem to stejné ani žádnou z dostupných alternativ pro svoje děti nebo děti, se kterými jsem pracoval ve školách. Když jsem otevřel svobodnou školu a později pozoroval vlastní děti, jak si samy řídí své vzdělávání, začal jsem chápat, že mé rozhodnutí bylo radikální nejen v přístupu ke vzdělávání, ale i politicky. Abych to objasnil, hovořím o politické ideologii, kterou Wikipedia definuje takto:

určitá sada etických ideí, principů, doktrín, mýtů nebo symbolů společenského hnutí, instituce, třídy nebo velké skupiny, která vysvětluje, jak by společnost měla fungovat, a nabízí některé politické a kulturní plány pro určitý společenský pořádek. Politická ideologie se silně zabývá rozdělováním moci a jakým způsobem by měla být užita… Politické ideologie mají dva rozměry: (1) cíle: jak by společnost měla být organizovaná; a (2) metody: nejvhodnější způsob dosažení tohoto cíle.[2]

Na začátku jsem zjistil a pochopil, že klasické povinné vzdělávání v USA bylo do dnešního stavu formováno bohatými filantropy sledující osobní, politické a finanční zisky. Částečně jsem tomu porozuměl i díky čtení knihy „An Underground History of American Education” (Skryté dějiny amerického školství, pozn. překl.) autora Johna Taylora Gatto. Píše:

Nucené vzdělávání vyvstalo z nové logiky průmyslové doby – logiky vnucené lidstvu érou fosilních paliv a vysokorychlostních strojů…

Po občanské válce byly mezi severovýchodní politickou, podnikatelskou a univerzitní elitou zahájeny vážné diskuse o utopické analýze, v které se spekulovalo o možnosti izolovat děti v uzavřených místech, kde by mohly být vystaveny záměrným formovacím postupům. Tyto rozhovory byly inspirovány rostoucím přesvědčením, že potenciál produkce průmyslové výroby závislé na uhlí je bez limitů…

Povinná školní docházka byla tím lékem, který přiměje celou populaci k souhlasu s těmito plány tak, aby lidé mohli být považováni za „lidské zdroje“ a řízeni jako „pracovní síla“.[3]

Protože se můj článek týká konkrétně politiky sebeřízeného vzdělávání, nebudu pokračovat v podrobném rozboru klasického vzdělávání, ale namísto toho budu rozebírat politiku sebeřízeného vzdělávání založeného na důvěře. 

Přehled historie politiky sebeřízeného vzdělávání

Abychom byli schopni porozumět, rozebírat a praktikovat současné metody, považuji za nezbytné vrátit se zpět ke kořenům vzniku sebeřízeného vzdělávání.[4] Hodně z historie jsem probíral v mém předchozím článku v Tipping Points, a tak se zkusím jen letmo dotknout důležitých bodů. 

Zdaleka nejvýznamnějším hnutím v USA byla „Free School Movement” (hnutí za svobodné školy, pozn. překl.) v šedesátých a sedmdesátých letech, zpočátku inspirované knihou z roku 1960 od A.S. Neilla „Summerhill, A Radical Approach to Child Rearing” (Summerhill, radikální přístup k výchově dětí, pozn. překl.). Sám Neill odmítal připustit, aby škola Summerhill souvisela s politikou či byla zapojena do politické propagandy. „Ideální je žádná propaganda ve škole. Mnoho socialistických a komunistických učitelů by se do toho asi nepustilo… Já trvám na tom, aby tam nebyla propaganda žádného druhu.”[5] Bez ohledu na to byla škola Britským úřadem pro standardní vzdělávání[6] pokládána za hrozbu a spolu s politicky motivovaným protispolečenským hnutím přímo inspirovala otevření více než šesti set škol v USA za méně než deset let[7].

Většina svobodných škol v USA ovšem také byla ve stejné dekádě zrušena, nebyly schopny ustát obrat ke konzervatismu. Jedna ze škol, které samozřejmě přežily, byla Sudbury Valley ve Framinghamu ve státě  Massachusetts. Tato škola byla také ovlivněna Neillem, ale rozhodla se zrevidovat, jak je v ní sebeřízené vzdělávání praktikováno. A samozřejmě sama Sudbury Valley inspirovala mnoho dalších sebeřízených škol a center. 

„Modern schools” (moderní školy, pozn. překl.) byly pravděpodobně inspirovány tím nejvíc zpolitizovaným ředitelem svobodné školy v historii, Francesco Ferrerem i Guardiem, který otevřel první moderní školu Escuela Moderna v Barceloně v roce 1901. Během několika let vzniklo v Barceloně a okolí přes dalších čtyřicet škol, které vycházely z Ferrerovy školy a také jeho knih. V roce 1909 byl Ferrer falešně obviněn Španělskou vládou z vedení vzpoury proti armádě a z pokusu o vraždu krále. Popravčí četa ho bez soudu popravila. Více o historii moderního školství naleznete zde.  

Elizabeth Ferm a její manžel Alexis otevřeli v roce 1898 v dělnické čtvrti New Rochelle v New Yorku „Children’s playhouse” (dětská herna, pozn. překl.). V roce 1901 se přesunula do Brooklynu a nakonec si našla cestu na Manhattan. Manželé zápasili s potížemi udržet školu otevřenou pro rodiny z dělnické třídy, ale kvůli nedostatku finančních prostředků byla roku 1913 uzavřena[8]. Pár se později přestěhoval a provozoval v New Jersey „Stelton Modern School” (Steltonská moderní škola, pozn. překl.), anarchistickou kolonii a školu. Dodnes platí, že hnutí „Moderní škola” bylo se svými anarchistickými školami rozrůstajícími se po celých Spojených státech i v zahraničí zhruba přes deset let druhým největším hnutím za sebeřízené vzdělávání v USA. Škola Stelton byla nejdéle fungující z těchto škol, přeživší až do konce druhé světové války[9]. Tento způsob vzdělávání byl pak zcela zapomenut. Z části proto, že radikální anarchistické názory ho učinily cílem „Second Red Scare” (Druhá rudá panika, viz Mccarthismus, pozn. překl.). 

Další začali svou práci v oblasti sebeřízeného vzdělávání jako politický akt proti státu nebo z toho přinejmenším byli obviňováni. Například „Yasnaya Polyana” sebeřízená „rolnická” škola Lva Nikolajeviče Tolstoje, otevřená roku 1860 v Tule v Rusku, neměla dlouhého trvání[10]. Tolstoj, samozvaný anarchista, byl podezříván, že je revolucionářem; jeho škola a domov byly prohledány a škola uzavřena dva roky po svém vzniku[11]. 

Friedrich Froebel, známý zakladatel konceptu mateřských škol, také měl politické problémy, když byly jeho školy v Prusku zakázány pro „podkopávání tradičních hodnot šířením atheismu a socialismu.”[12] Froebelův model prolínání hry a socializace měl velký vliv na mnohé, včetně Elizabeth Ferm a také amerických transcendentalistů A. Bronsona Alcotta a Elizabeth Palmer Peabody, kteří v roce 1834 otevřeli „The temple School” (klášterní školu, pozn. překl.), první svobodnou školu v Bostonu[13]. Zajímavé je, že Elizabeth později byla tím, kdo otevřel první mateřskou školu (školku) v celých Spojených státech[14]. 

Hnutí za občanská práva dalo vzniknout „Freedom Schools” (svobodné školy, pozn. překl.) Charlese Cobba, z nichž první otevřela v roce 1964. Tyto školy byly reakcí na nerovnost a pokračující segregaci černochů a bělochů ve veřejných školách v USA, navzdory prohlášení Nejvyššího soudu, že je to protiústavní, vydaném o deset let dříve v případu pana Browna vs. Školská rada. Program „byl koncipován tak, aby připravil Afroameričany zbavené volebního práva, aby se stali aktivními politickými činiteli a měli na zřeteli své vlastní zájmy” a jako součást „dlouhého boje za svobodu, volební právo a kvalitní vzdělávání v USA.”[15] Více o historii rasové spravedlnosti v oblasti sebeřízeného vzdělávání si můžete přečíst zde. 

Toto jsou kořeny, ze kterých současné modely sebeřízeného vzdělávání vycházejí. Všimněte si, jak i tato velmi stručná historie sebeřízeného vzdělávání zřetelně ukazuje socialisty, anarchisty a liberály jako vyvrhele v očích státu a konvenční společnosti. Ačkoli sebeřízené vzdělávání skutečně má nepolitické kořeny ve společenstvích lovců a sběračů[16], najednou přišla průmyslová éra a státy všude na světě začaly vynucovat povinné vzdělávání, a sebeřízené vzdělávání získalo i nový politický význam. 

Politika sebeřízeného vzdělávání dnes

Trvalo mi roky a roky, než jsem začal rozumět rozdílům v praktikování sebeřízeného vzdělávání, jejich významu a jejich vzájemným vztahům. Tyto modely lze obecně zařadit do tří kategorií, které mají do nějaké míry odpovídající politické ideologie:

Svoboda se zaměřením na autonomii

Pro některé z těch, kdo praktikují sebeřízené vzdělávání, definice svobody začíná a končí autonomií jedince. Zatímco může být skupinová spolupráce nezbytná, aby toho bylo dosaženo, konečným cílem je ochránit svobodu jedince. To koresponduje s politickou ideologií libertariánství, které je definováno jako hledání „maximální politické svobody a autonomie, s důrazem na svobodu volby, dobrovolné sdružování a vlastní úsudek jedince.”[17] Pokud se jedná o sebeřízené vzdělávání, znamená to ve společnosti upřednostňovat potřeby jedince. Tímto způsobem jednotlivec žije a učí se sám, dokud nevyhledá druhé nebo než se dostane do konfliktu, což by následně mělo být vyřešeno způsobem, který je danému jednotlivci nejbližší. 

Svoboda se zaměřením na společnost

Pro jiné začíná emancipace spoluprací, a důraz vůbec není kladen na jedince, ale na společenskou rovnost. Svoboda je společně budována a udržována. Toto dobře koresponduje s ideologií socialismu, definovaném jako „doktrína, která volá spíše po veřejném než soukromém vlastnictví nebo kontrole území a přírodních zdrojů. Socialistickým pohledem jedinci nežijí ani nepracují v izolaci, ale spolupracují jeden s druhým.”[18] Vzhledem k sebeřízenému vzdělávání to znamená upřednostňovat spolupráci a společenský pocit sounáležitosti, cílit na vytvoření rovnosti a harmonie, skrze kterou jedinec může najít svou vlastní nezávislost. 

Autonomie prostřednictvím vzájemné pomoci

A pro další svoboda začíná u jedince, ale jedinec může být svobodný jedině tehdy, když ani ostatní nejsou utlačováni. Důraz je kladen na jedince neustále usilujícího o vlastní svobodu, který zároveň podporuje ostatní členy komunity v jejich vlastní snaze se osvobodit. Cílem je spravedlnost, udržení svobody v rovnováze. To dobře zapadá do ideologie anarchismu, který je vysvětlován jako „proces, v němž je autorita a dominance nahrazena nehierarchickými, horizontálními strukturami, s dobrovolnými interakcemi mezi lidmi”[19]. S ohledem na sebeřízené vzdělávání to znamená upřednostňovat dobrovolný kolektiv svobodných jedinců, kteří souhlasili, že se budou vzájemně starat o spravedlnost a sebeurčení. 

Zástupci všech tří kategorií sdílí důvěru v jedince a konečný cíl osvobození. Co je ale rozděluje, jsou jejich metody, jak cíle dosahovat a co pro ně to „osvobození“ znamená. Ačkoli skutečně doufám, že odlišné filosofie mohou najít způsob, jak se propojit, domnívám se, že je také extrémně důležité pochopit a jasně komunikovat rozdíly v tom, z čeho vycházíme a čím se zabýváme. Mít jasno v lišících se definicích svobody a schopnost to jasně sdělit pomáhá vytvořit silnější vazby uvnitř našeho spojenectví. 

Vytvořil jsem následující diagram, jako vizuální pomůcku k porozumění mnoha rozmanitým metodám sebeřízeného vzdělávání, v čem jsou si podobné a v čem se liší, jak vnímání „svobody” souvisí s politickou ideologií. Spojuje je, že vycházejí z důvěry, což je v kontrastu s modelem založeném na strachu, který je ve vrchní části diagramu. Tento diagram se nesnaží nikoho nálepkovat politickou příslušností, jako spíš poskytnout širší porozumění, kde se které metody nachází na spektru definic a metodologií svobody a vzdělání jako politického aktu.

Diagram by Alexander Khost

Vysvětlivky:

Fear Based Models [Model založený na strachu]

Conservativism [konzervatismus], Authoratarian [autoritářství], 

Moderatism [umírněný střed], Permissiveness [liberálnost], Liberalism [liberalismus]

Military Schools [vojenské školy], Prepatory Schools [přípravné školy –  nezávislé placené školy ve Velké Británii, které připravují děti na jednotné přijímací zkoušky s cílem zajistit jim místo na jedné z anglických veřejných škol, pozn. překl.], Charter Schools [charterové školy – školy zejména ve Spojených státech, které jsou financovány z veřejných zdrojů, ale fungují nezávisle, pozn. překl.], Public Schools [veřejné školy], Montessori Schools [Montessori školy], Waldorf Schools [Waldorfské školy], Progressive Schools [progresivní školy], Democratic Schools [demokratické školy];

Trust Based Models [Model založený na důvěře]

Libertarianism [libertarianismus], Autonomy [autonomie], Anarchism [anarchie], Mutual Aid [vzájemná pomoc], Socialism [socialismus]

Sudbury Schools [Sudbury školy], „Self-Governed” Unschoolers [sebeřízení unschooleři], Liberated Learners [libertariánští studenti], Agile Learning Centers [centra pro učení dovedností], Free Skools [svobodné školy], Modern Schools [moderní školy], „Decolonizing” Unschoolers [osvobození unschooleři], Summerhill [škola Summerhill], Free Schools [svobodné školy], „Communal” Unschoolers [komunitní unschooleři];

Jelikož svoboda je založená na důvěře, omezování svobody začíná strachem a kontrolou. Z tohoto důvodu jsem jednoduše rozdělil tyto dvě ústřední filosofie do kategorií „založeno na strachu“ a „založeno na důvěře“. Vzdělávání založené na strachu je nad rámec zaměření tohoto článku (více můžete najít v tomto excelentním článku). Každopádně se chci krátce dotknout toho, proč jsou v této kategorii demokratické školy. Povšimněte si, že svobodné školy jsou v kategorii „založeno na důvěře“ a většina svobodných škol je zároveň demokratická. Nicméně i ve školách založených na strachu je možné rozhodovat demokraticky (např. „Hlasujte, jestli budeme nejprve studovat Nil nebo pyramidy…“). Ten rozdíl není vždy jasný a dříve mi působil v mých výzkumech mnoho zmatku, obzvlášť při mých cestách do Evropy, kde jsem zjistil, že navštívit „demokratickou“ školu nutně neznamenalo, že jsem mohl zároveň očekávat i sebeřízené vzdělávání. Je taky důležité poznamenat, že často (ale ne vždycky) to neznamenalo, že učitelé nemají o sebeřízené vzdělávání zájem. Většinou byli svázáni zákony, které sebeřízené vzdělávání činí nelegálním v zemích jako je třeba Řecko, Turecko či Německo. Naopak ve Spojených státech může být viděno osvojení demokratického vzdělávání i v rámci běžných škol a trendech třídních setkání i práce organizací jako třeba Institut pro demokratické vzdělávání v Americe (IDEA). 

Na diagramu škol založených na důvěře může být nejpozoruhodnější, že jsem umístil unschooling pod všechny tři politické ideologie. Unschooling je určitě způsob sebeřízeného vzdělávání, který jde nejobtížněji definovat, vzhledem k tomu, že je volbou z mnoha odlišných důvodů a realizován mnoha různými způsoby. Rozdělil jsem ho do tří základních podkategorií.

• „Self-Governed” Unschoolers (Sebeřízení unschooleři) pod libertariánskou nálepkou jsou obecně ti, kteří hledají nezávislost od institucionalizace. Tyto rodiny jsou zaměřeny na osvobození vzdělávajících se. Zatímco mohou být součástí nějakého kolektivu nebo se vzdělávat na rozmanitých místech, v zásadě je jejich záměrem vlastní svoboda a učení, nikoli blaho nějakého kolektivu nebo skupiny, které mohou být dočasně součástí. 
• „Decolonizing” Unschoolers (Osvobození unschooleři) jsou nejlépe popsáni Zakiyyou Ismail, která jednoduše napsala: „Jde o vystoupení z utlačovatelského systému a vstoupení do systému svobodného.“[20] Pro tyto unschoolery to není jen o nezávislosti jejich vlastního učení; je to také o zrušení represivního systému klasického vzdělávání ve snaze vytvořit spravedlivý svět, a tak tento model zapadá dobře pod anarchistickou nálepku. 
• „Communal” Unschoolers (Komunitní unschooleři) je přiznávám výraz, který jsem si vymyslel hlavně pro objasnění a vyjádření rozdílu v tomto diagramu. Nicméně toto je velmi skutečný druh unschoolingu, druh, na který narážím při své práci nejčastěji. Komunitní unschooleři jsou rodiny, kde se vzdělává kolektivně, aby to bylo dostupné pro každou jednotlivou rodinu. Spoléhají se jeden na druhého a investují do toho, aby se každý mohl vzdělávat sebeřízeně. Proto tento model pasuje nejlépe pod nálepku socialismu.

Co se týče škol a center, umístil jsem Sudbury školy a „Liberated Learners“ (osvobozené studenty) pod libertariánství. Ti jsou zde zahrnuti ze stejného důvodu, jaký jsem uvedl výše pro sebeřízené unschoolery. Sudbury školy jsou sice komunitní, ale jejich standard, že dospělí dětem nic nenavrhují, a pravidlo, že se rodiče nezapojují, jsou v souladu s představou o vzdělávání založeném primárně na potřebách jedince. Struktura jejich školních schůzí a soudní výbor zrcadlí libertariánskou myšlenku, že vedení je nezbytné, ale mělo by být tak malé, jak je potřeba pro zachování autonomie. 

Na druhé straně spektra jsem uvedl „Free Schools” (svobodné školy) a školu Summerhill, pod nálepku socialismu. Ačkoli svoboda jednotlivce je v těchto školách rozhodně ceněna vysoko, Summerhill a svobodné školy obecně kladou důraz na soudržnost kolektivu a rovnost v komunitě. Na rozdíl od Sudbury škol zapojují i komunitu (nebo třídy v případě Summerhillu) a často spoléhají na zapojení rodičů (nebo dospělých „náhradních rodičů“ a starších dětí jako „postýlkářů“, kteří v Summerhillu, což je internátní škola, vytváří pocit domova). Je skutečně cítit, že kulturu je potřeba rozvíjet, aby vznikla zdravá atmosféra k učení, ve které děti prospívají (což je podobné předpokladu reformátora školství z devatenáctého století Johanna Pestalozziho, který tvrdil, že „emocionálně bezpečné prostředí“ musí být přítomno pro „úspěšné učení“).[21]

Judith Suissa porovnává Summerhill s anarchismem, třetí kategorií uvedenou na diagramu, když píše: „O co Neillovi skutečně šlo, bylo vážit si svobody jen pro ni samotnou – a daleko od křiku společenských anarchistů, kteří nahlíží na svobodu… jako na základní aspekt pro vytvoření společnosti založené na vzájemné pomoci, socio-ekonomické rovnosti a spolupráci.“[22] Z těchto důvodů jsem umístil do anarchistické kategorie „Agile Learning Centers“ (centra pro učení dovedností), stejně jako mnohem zřejmější „Free Skools“ (svobodné školy) a „Modern Schools“ (moderní školy, které se za anarchistické přímo samy prohlašují). „Agile Learning Centers“ byla přímou reakcí na modely „Free Schools“, avšak nově formulovala a přetvářela způsoby vedení schůzí, řešení konfliktů atd. Tyto na souhlasu založené struktury a nehierarchické systémy souzní s anarchistickými ideologiemi. Navíc oddanost sítě „Agile Learning Centers” společenské spravedlnosti a rovnosti je separuje od ostatních modelů sebeřízeného vzdělávání a také spadá pod definici anarchistických hodnot. 

Po všem, co bylo řečeno, je důležité si pamatovat, že každé centrum i jednotlivec jsou jiní, a takovéto diagramy jsou užitečné jen jako obecné vodítko k porozumění metodologiím. Zároveň je toto srovnání metod sebeřízeného vzdělávání s politickými ideologiemi důležitou připomínkou, že zatímco není potřeba podporovat radikální politiku, aby člověk v sebeřízené vzdělávání věřil, mladý člověk díky sebeřízenému vzdělávání prožije radikální svobodu a pozná na důvěře založenou ideologii. Tyto zážitky ovlivní jeho chápání světa. Stejně tak to platí pro děti vychovávané v konvenčním, na strachu založeném vzdělávání, ale s odlišnými politicko ideologickými důsledky.

Popsání rozdílů ve způsobech sebeřízeného vzdělávání, i jejich společných základů na důvěře založeného přístupu, přispívá k lepším vzájemným vazbám. S tímto porozuměním se ve světě sebeřízeného vzdělávání můžeme učit jeden od druhého. Během současné doby, ve které je lidstvo tak přísně rozdělováno, je důležité pamatovat na naše podobnosti a také na to, že všichni jednotlivci, bez ohledu na politické přesvědčení, styl vzdělávání či jakoukoli jinou víru, která lidi rozděluje, si zasluhují, aby k nim bylo přistupováno s respektem a laskavostí. Jsem pyšný na spojenectví s ostatními lidmi z tohoto hnutí za sebeřízené vzdělávání a oceňuji rozmanitost našich přístupů a postupů.

Odkazy:

[1] Haworth, Robert H. Anarchist pedagogies : collective actions, theories, and critical reflections on education. PM Press, 2012.

[2] “List of political ideologies.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_political_ideologies. Accessed 31 December 2019.

[3] Gatto, John Taylor. The Underground History of American Education. Oxford Village Press, 2000.

[4] Please note, despite Self-Directed Education (SDE) being a relatively new term for describing this method of education, I will use it throughout this section to remain consistent and clear in my explanation of this model of education.

[5] Croall, Jonathan. Neill of Summerhill : the permanent rebel. Routledge, 2014.

[6] “Summerhill’s fight with the UK government.” https://www.summerhillschool.co.uk/summerhills-fight.php. Accessed 31 December 2019.

[7] Allen Graubard, “The Free School Movement,” Harvard Educational Review, Volume 42, Issue 3, September 1972.

[8] Avrich, Paul. The Modern School Movement : Anarchism and Education in the United States. Princeton University Press, 2014.

[9] Ibid

[10] Simmons, Ernest J. Tolstoy. Routledge, 2016.

[11] “The Pupil of the People: Lev Nikolaevich Tolstoy’s Peasant Schools at Yasnaya Polyana.” https://geohistory.today/tolstoy-peasant-school/. Accessed 31 December 2019.

[12] “Friedrich Froebel (17821852).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/1999/Froebel-Friedrich-1782-1852.html. Accessed 31 December 2019.

[13] “Temple School (Massachusetts).” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Temple_School_(Massachusetts). Accessed 31 December 2019.

[14] “Elizabeth Palmer Peabody, 18041894.” https://www.alcott.net/cgi-bin/home/champions/Peabody.html. Accessed 31 December 2019.

[15] “Exploring the History of Freedom Schools.” Civil Rights Teaching, https://www.civilrightsteaching.org/voting-rights/exploring-history-freedom-schools

[16] Gray, Peter. “The Human Nature of Teaching II: What Can We Learn from Hunter-Gatherers?” Psychology Today, https://www.psychologytoday.com/us/blog/freedom-learn/201105/the-human-nature-teaching-ii-what-can-we-learn-hunter-gatherers. Accessed 31 December 2019.

[17] “Libertarianism.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Libertarianism. Accessed 31 December 2019.

[18] Dagger, Richard, and Terence Ball. “Socialism.” Encyclopædia Britannica, https://www.britannica.com/topic/socialism. Accessed 31 December 2019.

[19] Wittel, Andreas. “What is anarchism all about?” The Conversation, https://theconversation.com/what-is-anarchism-all-about-50373. Accessed 31 December 2019.

[20] Ismail, Zakiyya. “Why Unschooling as Decolonisation.” Growing Minds, https://www.growingminds.co.za/learning-reimagined-conference-why-unschooling-as-decolonisation/. Accessed 31 December 2019.

[21] “Johann Pestalozzi (17461827).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/2319/Pestalozzi-Johann-1746-1827.html. Accessed 31 December 2019.

[22] Suissa, Judith. Anarchism and Education: A Philosophical Perspective. PM Press, 2010.

Original article: (Sebeřízené) vzdělávání je politický akt

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Neučiní-li tak dobrovolně, bude k sexu donucen. Bude-li klást nepřiměřený odpor, je to jasný signál, že tento člověk není normální a je třeba pokusit se jej opravit. Má povinnost nechat se vyšetřit v některé z poboček Sexuálně-psychologických poraden. Zjistí-li tato nějakou sexuální dysfunkci, bude se moci dotyčný touto diagnózou prokazovat a mohou se mu povolit jisté úlevy, jako např. orální sex místo soulože. Každý, kdo bude s člověkem s nějakou dysfunkcí sex provozovat, je povinen poskytnout mu podpůrná opatření, jejichž podobu určuje zákon. Bude-li zjištěna závažná nenormálnost, může Sexuálně-psychologická poradna doporučit medikaci dotyčného člověka. Doporučen je např. lék Sexalin. Ve velmi závažných případech, kdy dotyčný zatvrzele odmítá sex, je třeba kontaktovat Orgán sexuálně-právní ochrany občanů (tzv. sexuálku, viz níže), aby třeba i násilím zajistil právo tohoto člověka sex provádět a poskytovat.

Zřizuje se Česká sexuální inspekce, která má povinnost kontrolovat, zda všichni své právo na sex využívají, a zda sex provádějí v souladu s rámcovým sexuálním programem, který je součástí Sexuálního zákona. 

Bude-li zjištěno, že někdo neplní povinnosti dané Sexuálním zákonem, mají všichni občané povinnost nahlásit dotyčného příslušnému Orgánu sexuálně-právní ochrany občanů. Tento orgán, lidově zvaný „sexuálka“, je zřízen za účelem ochrany sexuálních práv občanů, a má pravomoc člověka, který nevyužívá právo na sex dle zákona, v nejzazším případě umístit do sexuálně nápravného zařízení pod ochranou státu, kde mu bude jeho právo na sex poskytnuto, ať už s jeho souhlasem či bez něj.

Rodiče nesou zodpovědnost za sexuální chování svých dětí. Jsou však povinni zajistit, aby jejich děti provozovaly sex přesně podle Sexuálního zákona. Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést sexuálně zahálčivý život, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, jak praví Trestní zákoník, § 201.

Celý projekt je plně financován ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků, bez ohledu na to, zda jej chtějí využívat, či nikoli. Sex je naprosto klíčovou součástí života, proto nelze riskovat, že by někdo žil bez něj. Občanům nelze důvěřovat, že by si sex zajistili sami, neboť ne každý má přístup ke správnému sexu. Nelze dopustit vznik paralelního systému sexu; vedl by mj. k tvorbě tzv. elitních sexuálních zkušeností a ti, kteří nedisponují sexuální atraktivitou, by mohli být omezeni na svém právu na sex. Je třeba udržet sex na úrovni dané státem pro všechny.

Místa poskytování povinného sexu se nazývají sexoly. Stát přesně vymezuje podobu a fungování těchto míst. Sexuální zákon přesně definuje kdy, jak, s kým, kde, jak dlouho a jakým způsobem má každý občan povinnost sex provozovat. Sexoly mohou zakládat i sami občané, ale vždy jejich vznik schvaluje Ministerstvo sexu, mohou fungovat pouze dle podmínek daných Sexuálním zákonem a samozřejmě musejí dodržovat rámcový sexuální program. 

Ve výjimečných případech může ředitel konkrétní sexoly povolit individuální (lidově domácí) sex, viz § 41 Sexuálního zákona. Je však třeba, aby k tomuto byly závažné důvody, je nutno předložit vyjádření Sexuálně-psychologické poradny a každých 5 měsíců je nutno kontrolovat, zda domácí sex probíhá dle sexolního sexuálního programu, který musí vycházet z rámcového sexuálního programu a konkretizovat jej. Ředitel sexoly může individuální (domácí) sex kdykoli zrušit. Toto vše samozřejmě kontroluje Česká sexuální inspekce.

Je třeba zdůraznit, že domácí sex lze povolit pouze ve výjimečných a odůvodněných případech a je nutno pečlivě dohlížet na to, aby u domácích sexovačů probíhal přesně podle sexolních sexuálních programů. Rozšiřuje se nám tu totiž takový nešvar: unsexoling.

Unsexoling je součástí širšího proudu tzv. sebeřízeného sexování, který je založen na dobrovolnosti všech zúčastněných. Takový způsob sexuálního chování však není v souladu s rámcovým sexuálním programem, neboť, jak již bylo zmíněno, je nutné, aby všichni měli zajištěnu stejnou úroveň sexu a dosahovali v sexu státem určených výsledků, kompetencí a znalostí.

***

To je ale blbost, co? Nemůžu říct, že by mě vymýšlení tohohle nesmyslu nebavilo. Jenže mě z toho zároveň mrazí. Asi už jste dávno pochopili, co jsem tím celým chtěla říct. Upřímně jsem se snažila najít něco, čím se povinná školní docházka liší od toho, co jsem napsala o povinném sexu. Nenašla. Budu ráda, když mi v komentářích pomůžete hledat. 

Jakkoli absurdní nám ten text může připadat, stačila by jedna dvě generace a přišlo by nám to všem naprosto normální, stejně jako nyní povinná školní docházka. Skoro všem. Až na nějakých pár anarchistů a bláznivých radikálů. A možná dětí. Ale těmi není třeba se zabývat, neboť přece všichni víme mnohem lépe než ony, že sex je velmi důležitou součástí života. Ještě důležitější než vzdělávání. Bez sexu totiž vymře celé lidstvo! Něco tak důležitého přece nelze nechat v rukou obyčejných lidí, natožpak dětí samotných!

***

Opravdu je potřeba, aby právo na vzdělávání bylo vnuceno jako povinnost plošně, jednotně a v jediné „správné“ podobě všem? Aby se z práva stala povinnost tak, jak to nařizují nejen naše zákony, ale třeba i Mezinárodní úmluva o právech (sic!) dítěte, kterou ratifikovalo 196 států světa včetně ČR (a kromě USA a Somálska)? Skutečně je státní nabídka povinné školní docházky tak přínosná pro úplně každé dítě? Pokud ano, proč právo na vzdělávání nenechat právem a školní docházku neučinit dobrovolnou? Je-li přínosná, děti i rodiče ji rádi využijí.

Co s dětmi, jejichž rodiče jim ve vzdělávání brání? Co takhle nabídka místo nucení? Co třeba depistáž takových dětí a kontakt s nimi na bázi dobrovolnosti? Nabídneme-li jim přijetí, respekt a vzdělávání dle jejich potřeb, proč by takové nabídky nevyužily?

Opravdu musíme z práva dělat povinnost?

Original article: Všichni lidé mají právo na sex

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

28 dětí, 1 učitelka. Když neudržíte jakous takous disciplínu, skončíte v blázinci, nebo se děti, zhusta navyklé z domova na direktivní výchovu a hierarchický systém, pozabíjejí. Štve vás, že nedělají, co potřebujete. Máte nutkání je donutit (ne)dělat, co chcete, aby (ne)dělaly. Uvědomíte si, že můžete. Jste silnější, máte nad nimi prakticky neomezenou moc.

Original article: Státem řízené vzdělávání ničí všechny – děti i dospělé

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Myslím, že současná situace může být příležitostí k tomu, abychom si mohli uvědomit, kolik – a jaké často nesmysly a zbytečnosti – toho na naše děti školy nakládají. A taky, že nemusíme suplovat učitele, že si můžeme čas s dětmi užívat, že se učíme každou vteřinu našich životů a nepotřebujeme k tomu vzdělávací programy a že se vůbec nic nestane, když se pár týdnů děti nepodívají na žádnou učebnici. 

Četla jsem od mnoha rodičů stesky, ať už se otevřou ty školy, že se svými dětmi nechtějí trávit 24 hodin denně a nestydí se za to. Nemyslím, že je třeba se za něco stydět, to jistě ne. Taky mám ráda čas jen pro sebe, je super, když jsou děti někde, kde chtějí být a s někým, koho mají rády. Nicméně vnímám to, že jsem je porodila, jako obrovskou zodpovědnost. 

Dětská duše je strašně křehká. Tak moc, že jsme to už jako dospělí možná raději zapomněli, protože nám to nahání hrůzu. Možná se děsíme té obrovské moci, kterou máme nad tím, jaký dospělý se z našich dětí stane. 

Můžeme ji uplatnit tolika způsoby, že nejdou spočítat. Každé naše rozhodnutí, každé naše slovo, poznámka, vyjádřená emoce, výraz, pohyb,… to všechno na ně má vliv. Často tak velký, že ho v dospělosti musíme znovu hledat a rozebírat s psychology a terapeuty. 

Moc bych si přála, aby moje děti zažily dětství bez traumat, která by jim později komplikovala život. Nikdo nevíme, jak moc nebo málo odolného člověka porodíme. Radši to nechci pokoušet. 🙂 

Nejsem ani zdaleka takovým rodičem, jakým bych si přála být. Cítím ale, že to nejlepší, co můžu svým dětem dát, a o co se chci znovu a znovu pokoušet, je přijetí, respekt a důvěra. A to, co opakuju pořád dokola: nebrat jim moc nad jejich životy.

Original article: Žiju s dětmi život tak, jak si přejeme my sami, ne podle vzdělávacích či jiných programů určených někým jiným

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.