Zatím žádné komentáře

Co se děti musí naučit, aby uspěly v roce 2050

Kreativita bude nejzásadnější dovedností tohoto století

Lidstvo čelí velkým změnám a mnoho zažitých pravd, platných po staletí, přestává platit. Jak připravit sebe a své děti na svět plný nepředvídatelných změn a nejistoty? Z dnes narozených se stanou třicátníci kolem roku 2050. Mohou se dožít i roku 2100 a ve dvaadvacátém století stále žít aktivní život. Co bychom je měli učit dnes, aby se jim i v tak vzdálené budoucnosti dobře dařilo? Jaké dovednosti budou potřebovat, aby našli zaměstnání, orientovali se ve světě kolem sebe a neztratili se v nástrahách života?

Na takovou otázku bohužel neznáme odpověď – nikdo neví, jak bude vypadat svět v roce 2050, natož pak 2100. Lidé nikdy nedovedli spolehlivě předvídat budoucnost a dnes, na prahu technologických změn, které umožní měnit naše těla, mozky a mysl, je to ještě mnohem těžší. Nemůžeme se tak v předpovědích spoléhat na věci, které se dosud jevily jako dané a neměnné.

Před tisíci lety toho lidé o budoucnosti nevěděli mnoho, nicméně byli přesvědčeni, že základní rysy lidské společnosti se nezmění. Kdybyste třeba žili v Číně roku 1020, mohli byste odhadovat, že do roku 1050 se zhroutí říše Sung, že kočovní Kitani vtrhnou do země ze severu, nebo že miliony lidí zahubí mor. Nepochybovali byste ale, že i v roce 1050 se většina lidí bude živit farmařením a tkalcovstvím, že v úřadech i v armádách budou pracovat lidé, muži budou stále vládnout ženám, člověk se v průměru dožije čtyřiceti let a lidské tělo bude stále stejné. Proto také rodiče v Číně roku 1020 učili své děti pěstovat rýži a tkát hedvábí, bohatší chlapce pak číst Konfuciánské texty, ovládat kaligrafii či bojovat v sedle a z dívek vychovávali pokorné a poslušné ženy v domácnosti. Bylo jasné, že tyto dovednosti budou v roce 1050 stále stejně nezbytné.

Dnes netušíme, jak bude Čína nebo zbytek světa vypadat v roce 2050. Nevíme, čím se budou lidé živit, jak budou fungovat armády či úřady, ani jak se vyvinou poměry mezi pohlavími. Někteří lidé se budou dožívat vyššího věku než dnes a samotné lidské tělo může projít nevídanými změnami – díky bioinženýrství, přímému propojení mozku s počítačem a podobně. Mnohé z věcí, které se děti dnes učí, mohou do roku 2050 ztratit význam.

Dnešní škola se snaží nacpat dětskou hlavu informacemi. Kdysi to mělo smysl – informace byly samy o sobě vzácné a i ta trocha, co se k lidem dostala, často ještě podléhala cenzuře. Pokud jste třeba žili v provinčním Mexickém městečku v roce 1800, jen stěží jste získávali informace o širším světě. Neexistovalo rádio, televize, denní tisk ani veřejné knihovny. I když jste byli gramotní a měli přístup k soukromé sbírce knih, našli jste převážně romány nebo náboženské texty. Španělské impérium přísně cenzurovalo lokálně vydávané knihy a k dovozu zvenčí schválilo jen zlomek textů. Podobně jste na tom byli i v Rusku, Indii, Turecku nebo Číně. V takové situaci příchod moderního školství představoval výrazné zlepšení – děti se naučily číst, psát, znát základní zeměpisná a dějepisná fakta, rozumět biologii a podobně.

V jednadvacátém století je tomu naopak. Informacemi jsme doslova zavaleni, cenzoři se už ani nesnaží je blokovat – účinnější je šířit dezinformace nebo odvádět pozornost záplavou nepodstatných informací. Pokud dnes žijete v provinčním městečku v Mexiku a máte smartphone, můžete klidně až do smrti číst Wikipedii, sledovat TED talky nebo se účastnit vzdělávacích kurzů online. Vlády už nedokážou před veřejností utajovat nepohodlné informace, zato ale dokážou až znepokojivě snadno zaplavit veřejnost protichůdnými zprávami a odvádět pozornost od důležitých témat. O bombardování Aleppa nebo tání ledovců se dnes dočteme na jedno kliknutí, ale zpráv je tolik a mnohdy tak protichůdných, že jen stěží zjistíme, kterým vlastně věřit. A co víc, na jedno kliknutí jsou tu i příjemnější věci než věda a politika – roztomilá videa s koťátky, drby ze světa celebrit, porno.

Tím posledním, co v takovém světě děti od učitele potřebují, jsou další informace – už tak jsou jich přesyceny. Místo toho potřebují schopnost se v informacích zorientovat, pochopit je, rozlišit podstatné od nepodstatných a především skládat si z jejich střípků ucelený obraz světa.

To byl také po staletí ideál západního liberálního vzdělávání. Učitelé vedli studenty k samostatnému myšlení a sami se soustředili hlavně na dodávání informací. Snažili se nedegradovat vzdělávání na pouhé předávání zažitých dogmat. Předpokládali, že dostanou-li studenti dostatek informací a svobodu s nimi nakládat, doberou se k ucelenému obrazu fungujícího světa sami a že i kdyby se jim to nepodařilo hned, budou na to mít dost času celý život.

Dnes na to čas není. Už za svého života utváříme budoucí podobu našeho světa a pokud si dnešní generace včas nevytvoří jeho ucelený obraz, na němž by mohla stavět, bude jí utvářený nový svět spíše dílem náhody než záměrného směřování.

Nejvyšší čas

Současné školy se kromě poskytování informací až příliš soustředí na předávání konkrétních dovedností – řešení diferenciálních rovnic, programování v C++, určování chemikálií ve zkumavkách, konverzaci v čínštině. Jenže pokud nevíme, jak bude v roce 2050 vypadat náš svět a pracovní trh, nevíme ani, jaké dovednosti budou dětem k užitku. Třeba zjistíme, že jsme se věnovali C++ nebo čínštině zbytečně – že umělá inteligence napíše program lépe než člověk a Google Translate za nás bude plynně konverzovat v libovolném dialektu čínštiny, přestože sami zvládáme sotva pozdrav.

Co bychom tedy měli děti učit? Podle mnoha odborníků na pedagogiku by školy měly vyučovat kritické myšlení, komunikační schopnosti, spolupráci a tvořivost („the four Cs” – critical thinking, communication, collaboration, creativity). Školy by podle nich měly upozadit technické dovednosti a zaměřit se na univerzálně využitelné schopnosti – především schopnost vyrovnávat se se změnami, učit se zbrusu nové věci nebo ustát úplně nové situace s chladnou hlavou. Aby člověk udržel krok se světem roku 2050, bude potřebovat nejen přicházet s novými nápady a vynálezy, ale především znovu a znovu objevovat sám sebe.

V roce 1848 se mnoho lidí přestěhovalo z vesnic do měst za prací v továrnách a textilkách. To byla změna výrazná, ale za celý jejich život víceméně jediná. Nezměnili k tomu pohlaví, nezískali šestý smysl ani nic podobného.

V roce 2048 se budou lidé stěhovat do kyberprostoru, hlásit se k fluidnímu pohlaví a pomocí implantátů získávat nové smysly. Najdete si třeba práci ve virtuální realitě jako návrháři šatů podle módy posledních několika minut, ale během pár let většinu podobných profesí nahradí umělá inteligence. Takže v pětadvaceti budete na online seznamce vystupovat jako „pětadvacetiletá heterosexuální módní návrhářka žijící v Londýně”, v pětatřiceti jako „genderově nevyhraněná osoba, momentálně procházející úpravou věku, mozková aktivita aktuálně především ve virtuálním světě NewCosmos, životní poslání – dojít tam, kam ještě žádný módní návrhář nedošel” a v pětačtyřiceti už bude online seznamování i představování sebe sama pasé a dokonalý protějšek lidem najde (nebo vytvoří) algoritmus. Módního návrhářství se tou dobou zhostí algoritmy na tak vysoké úrovni, že za nejlepší díla své předchozí desetileté kariéry se budete stydět jako za ubohý brak. A to budete mít několik dalších dekád plných změn ještě před sebou.

Neberte výše popsané doslova. Nikdo nedokáže předvídat budoucnost a většina předpovědí je pravděpodobně úplně mimo. Když něčí popis toho, jak bude svět vypadat v polovině jednadvacátého století, zní jako sci-fi, pravděpodobně se mýlí. A když jeho popis nezní jako sci-fi, pak se mýlí určitě. Jedinou jistotou je změna.

Taková nestálost povede k tomu, že nejvýraznějším znakem lidského života se stane diskontinuita. Život se odnepaměti dělil na dvě části – období učení následované obdobím práce. V prvním období jsme sbírali znalosti, učili se dovednostem, tvořili si obrázek o světě a o sobě samém. I když jste v patnácti pracovali celý den na rýžovém poli, tak jste se především učili – jak pěstovat rýži, jak vyjednávat s obchodníky z města, jak řešit pozemkové spory s ostatními rolníky. Ve druhém období života jsme pak s nasbíranými zkušenostmi procházeli životem, vydělávali na živobytí a obohacovali společnost. I v padesáti se člověk lecos přiučil o rýži, obchodování a sporech, ale šlo už jen o drobné doplnění dávno osvojených dovedností.

V polovině jednadvacátého století bude tento model zastaralý. Rychlé změny způsobí, že člověk projde za svého života více různými obdobími a ty spolu budou čím dál tím méně souviset. Otázka „Kdo vlastně jsem?” bude komplikovanější než kdy dřív.

Změny přinášejí stres a od určitého věku je už zažíváme neradi. V patnácti je pro nás celý život jedna velká změna. Naše tělo roste, mysl se vyvíjí, vztahy s ostatními se prohlubují. Vše je v pohybu, všude je něco nového, člověk stále objevuje sám sebe. Pro většinu teenagerů je to trochu děsivé, ale zároveň vzrušující. Mladému člověku se otevírají nové možnosti a má chuť dobýt celý svět.

V padesáti už nechceme zažívat změny a většinou ani dobývat svět, dáváme přednost stabilitě. Naše dovednosti, kariéra, to, kým jsme, náš světonázor – to vše nás už stálo tolik úsilí, že nechceme začínat znovu od začátku. Čím víc úsilí jsme do něčeho vložili, tím obtížněji se toho vzdáváme ve prospěch něčeho nového. Sice stále oceníme nové zážitky nebo drobné změny, ale většinou po padesátce ztrácíme ochotu kompletně překopat svůj pohled na sebe sama, svoje já.

To má neurologické důvody. I když je mozek dospělého pružnější a proměnlivější, než se dřív soudilo, stále je méně tvárný, než mozek mladistvého. Propojování neuronů novými synapsemi je dřina, ale v jednadvacátém století si nebudeme moci dovolit zamrznout u jednoho oboru či světonázoru. Svět by kolem nás nenávratně prosvištěl a nechal nás daleko za sebou živořit jako udivenou fosilii. A to desítky let, protože doba dožití poroste. Abychom obstáli, a to nejen ekonomicky, ale hlavně společensky, neobejdeme se bez neustálého učení a znovuutváření sebe sama. Zejména v tak mladém věku, jakým bude padesátka.

Z věcí, které dnes považujeme za divné, cizí a vzdálené, se stanou nové normy. Principy, na které se lidstvo mohlo stovky let spolehnout, nebudou už v budoucnosti platit. Lidstvo bude čelit věcem, se kterými se ještě nikdy nesetkalo – superinteligentním strojům, úpravám biologického těla, algoritmům na precizní řízení emocí, ovládání počasí a hlavně potřebě měnit pracovní obor co deset let. Jak správně reagovat na naprosto nezvyklé situace? Jak čelit záplavě informací, z níž není šance zpracovat ani zlomek? Jak žít ve světě, v němž silná nejistota není výjimkou, ale pravidlem?

Abychom v takovém světě přežili a prospívali, budeme potřebovat duševní flexibilitu a velkou dávku emoční vyrovnanosti. Opakovaně se budeme muset vzdávat toho, co už dobře známe, a osvojovat si nové a neznámé. Naučit děti, aby se pustily do neznáma a zároveň si zachovaly duševní vyrovnanost, je bohužel mnohem obtížnější, než naučit je fyzikální rovnici nebo příčiny první světové války. Z přednášek se tomu nenaučí, vždyť sami učitelé většinou nevládnou duševní flexibilitou potřebnou pro jednadvacáté století, protože sami jsou produktem starého způsobu vzdělávání.

Průmyslová revoluce nám zanechala vzdělávací model podobný továrně: Betonová budova v centru města, uvnitř jsou identické místnosti, v každé z nich řady stolů a židlí. Zvonění ohlašuje začátek směny – vstupujete do místnosti spolu s třiceti dalšími dětmi, narozenými v témže roce. Hodinu co hodinu se tam střídají dospělí v mluvení, dostávají za to peníze od vlády. Jeden mluví o pohybu a tvaru Země, další o historii lidstva, jiný zase o lidském těle. Většina lidí se asi shodne, že navzdory výsledkům, kterých v minulosti dosáhl, patří takový model do starého železa. Bohužel za něj zatím nemáme adekvátní náhradu – určitě ne tak flexibilní, aby byla použitelná jak na vyspělých předměstích Kalifornie, tak na Mexickém venkově.

Hackování člověka

Nejlepší rada, jakou můžu dát patnáctiletému člověku, co trčí v zastaralé škole někde v Mexiku, Indii či Alabamě, je: Nespoléhej příliš na dospělé. Většina z nich to myslí dobře, ale nerozumí novému světu. Dřív se jejich radami dalo řídit, protože dobře znali tehdejší svět a ten se příliš neměnil. Ale ve světě jednadvacátého století a jeho rychlých změn už nepoznáš, jestli ti sdělují nadčasové pravdy nebo jen dávno zastaralé poznatky.

Na co se tedy spoléhat? Na technologie? To je ještě riskantnější – technologie jsou dobrý sluha, ale špatný pán, necháme-li je ovládat naše životy. Před tisíci lety přišlo lidstvo s novou technologií – zemědělstvím. Ta obohatila úzkou elitu a zotročila zbytek – většina lidí dřela na polích v potu tváře od slunka do slunka.

Chyba není v technologiích – pomáhají nám dosahovat našich cílů, pokud víme, co od nich v životě chceme. Pokud to nevíme, mohou náš život naopak ovládnout. Technologie se čím dál tím lépe orientují v člověku a snadno si ho podmaní místo toho, aby mu sloužily. Určitě občas na ulici potkáte bezduchou mátohu s obličejem přilepeným k telefonu. Co myslíte, ovládá svou technologii? Nebo je tomu naopak?

Měli bychom se tedy spoléhat na hlas svého srdce? To možná funguje v pohádkách a starých Disneyovkách, ale ne v reálném životě. Většina lidí sebe sama moc dobře nezná a ve snaze naslouchat svému srdci podlehne snadno manipulaci. Náš vnitřní hlas v sobě totiž zahrnuje i státní propagandu, mediální masáž, reklamy, jimž jsme vystaveni, biochemické poruchy a další vlivy.

Se zdokonalováním biotechnologií a strojového učení bude čím dál snadnější manipulovat s našimi pocity a touhami a „jít za svým srdcem” bude tak o mnoho riskantnější. Až bude za nitky v našich mozcích umět tahat Coca-Cola, Google, Amazon nebo třeba vláda, rozpoznáme ještě, které své pocity jsme vytvořili sami a které marketingoví experti?

K tomu potřebujeme co nejlépe poznat náš „operační systém” – kdo jsme a co chceme od života. Už tisíce let filozofové radí lidem „musíte poznat sami sebe”. Pro jednadvacáté století je tato rada klíčová, protože dnes (narozdíl od dob Sokrata) se Coca-Cola, Amazon, Google či vláda snaží nás poznat dřív, než my sami, a náš operační systém „hacknout”. Ne telefon, ne počítač, ne bankovní účet, ale nás a „operační systém” v naší hlavě. Dnes se zkrátka hackují lidé.

Algoritmy nás sledují právě teď. Zjišťují kam chodíme, co nakupujeme, s kým se potkáváme. Brzy budou monitorovat každý náš krok, každý nádech, každý úder srdce. Pomocí technologií Big Data a strojového učení nás poznávají čím dál tím hlouběji. A až nás budou znát lépe, než se známe my sami, budou schopny nás manipulovat a my už s tím mnoho nenaděláme. Budeme žít jako v Matrixu nebo v Truman Show. Nakonec je to logické – pokud algoritmy opravdu porozumí lépe než my sami tomu, co se v nás odehrává, nevyhnutelně nad námi převezmou moc.

Samozřejmě může někomu vyhovovat, že přenechá kontrolu nad sebou algoritmům a s důvěrou je nechá za sebe rozhodovat. To je v pořádku. Kdo si ale chce kontrolu nad svým životem ponechat, musí algoritmy předstihnout. Předběhnout Amazon, Google a vládu a poznat sám sebe dřív, než to udělají ony. Kdo je chce předběhnout, musí zahodit všechna těžká zavazadla: iluze, stálost, jistotu.

Přečtěte si také

  • Chudáci učitelé!Chudáci učitelé! Někteří se tak snaží! Dávají své práci všechno - pro ně to není práce, je to poslání. Přípravě na své hodiny věnují večery, víkendy, někdy i na úkor své vlastní rodiny. Ale dneska si toho […]
  • Summerhill v odpovědích tamního učiteleSummerhill v odpovědích tamního učitele Shodou okolností jsem měl před pár týdny možnost mluvit s novináři iDNES o mé práci učitele na anglické škole Summerhill. Rozhovor to byl poměrně dobře postavený a čtenáři se […]
mm

Yuval Noah Harari

Juval Noach Harari je izraelský historik, profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který se proslavil mezinárodním bestsellerem o historii lidstva: Sapiens: od zvířete k božskému jedinci.