A pak jsou tu rodiče.

„Jakto, že Honzík taky nedělal tenhle pracovní list, co má ve složce Anička? Jak nechtěl? No to ho snad musíte donutit přece, ne?“

„Jakto, že je nenutíte sedět u stolu, dokud nedojedí všichni? On mi pak doma říká, že ve školce to nemusejí, to nám nezavádějte tohleto.“

„Jakto, že ji nenutíte, aby to aspoň ochutnala? To musí!“

„Jakto, že s nimi diskutujete? To jako doma trpět nebudu, neučte je, že s dospělýma se může diskutovat!“

„Jakto, že je necháváte lézt na stromy? Můžou spadnout!“

„Jakto, že nespí po obědě? Musí spát!“

„Jakto, že spí po obědě? Nenechte ho spát, on nám pak doma večer nechce usnout!“

Uvědomila jsem si, že tohle nechci. Nechci nikoho ovládat. Chci se vědomě vzdávat kontroly, protože hluboce věřím, že není správné, aby jakákoli lidská bytost ovládala jinou. Ale v systému státem řízeného školství tohle nelze.

Každá školka i škola, chce-li být uznána jako oficiální, musí splňovat podmínky, které jí určuje stát. Školky mají své rámcové vzdělávácí programy, různé typy škol zase své. Každá škola tvoří na základě RVP svůj školní vzdělávací program, který ale musí z RVP vycházet a konkretizovat jej. Školský zákon přesně určuje, kdy, kde, jak dlouho, s kým, za jakých okolností a podmínek se dítě musí vzdělávat.

Existují alternativní školy, ale i ty musejí dodržovat rámcové vzdělávací programy. Často situaci v ČR, pokud jde o výběr vzdělávací cesty pro děti, přirovnávám k tomu, když vám někdo dá na výběr, že si musíte dát k obědu buď kuře, nebo rybu. Jenže vy byste si třeba dali brokolici, nebo dokonce vůbec nemáte hlad (nechcete nabídku žádné školy využít), ale takové možnosti na výběr nejsou. Podobně to vnímám v oblasti státem řízeného školství.

Odcházím ze systému všude tam, kde to jde. To je moje cesta. Chci červenou pilulku, Morfee.