Aktuálním příkladem je rozhovor vysílaný před týdnem v rádiu NPR s názvem „Jak bychom měli regulovat homeschooling?“ Stručná odpověď zní: „My“ nijak.

Učení mimo školní instituce je bezpečné

Epizoda propírá obvyklé argumenty ve prospěch zvyšování vládního dohledu nad domácím vzděláváním, s odvoláním na vzácné případy, kdy mohlo dojít ke zneužití či zanedbání dítěte v domácím vzděláváním kvůli nedostatku vládní kontroly. Tato obava samozřejmě nebere v potaz četné případy zneužívání dětí učiteli a zaměstnanci škol ve státních školách po celé zemi.

Jen za poslední měsíc se dva učitelé státní školy v Kalifornii doznali k sexuálnímu útoku na studenta; učitel státní školy v Novém Mexiku byl usvědčen ze sexuálního útoku na žáka druhé třídy, přičemž byl již odsouzen za sexuální napadení dvou žáků čtvrté třídy; dva zaměstnanci státní školy ve Virginii byli obviněni ze zneužití šesti postižených dětí a žalobě čelí i kalifornská školní instituce San Diego Unified School District, protože se jeden z tamních učitelů přiznal, že opakovaně sexuálně zneužíval a zastrašoval jednoho ze žáků.

Zneužívání dětí je strašné, bez ohledu na to, kde k němu dochází. Je však mylné domnívat se, že vládní úředníci, kteří nedokáží zabránit rozšířenému zneužívání dětí ve státních školách, by měli regulovat domácí vzdělávání. Mnozí rodiče se rozhodnou pro domácí vzdělávání, protože věří, že učení mimo školu zajišťuje jejich dětem vzdělávací prostředí, které poskytuje více bezpečí a opory, ale i akademické důslednosti. Dle nejnovějších údajů amerického ministerstva školství a vzdělávání rodiny nejčastěji dovede k domácímu vzdělávání „nespokojenost s prostředím ve školách.“ Dostat se pod kontrolu vládní instituce, před jejímiž nedostatky utíkáte, je etatismus ve své nejhorší podobě.

Domácí vzdělávání je na vzestupu

Ředitel Národního výzkumného ústavu pro domácí vzdělávání Brian Ray, Ph.D., uvedl v jinak jednostranném rozhovoru v rádiu NPR silné protiargumenty, připomínajíc posluchačům, že homeschooling je forma soukromého vzdělávání, která by neměla podléhat vládní kontrole. Zároveň poskytl příznivá data dokládající dobrou životní úroveň, úspěšnost a výsledky studentů, kteří prošli domácím vzděláváním.

Cestou homeschoolingu se vydávají stále různorodější skupiny rodin. Tím, jak jejich počty téměř atakují hranici dvou milionů amerických dětí, stává se populace domškoláků velmi různorodou z hlediska demografického, geografického, socioekonomického i ideologického. Rodiny v domácím vzdělávání často odmítají standardizované univerzální rámcové osnovy a způsob vzdělávání státních škol. Místo toho si svůj vzdělávací přístup přizpůsobí tak, aby co nejlépe vyhovoval jejich dítěti i celé rodině.

Během několika posledních desetiletí se z okrajové záležitosti stal hlavní proud. Díky tomuto rozmachu a díky hojnosti zdrojů i nástrojů, které jsou v současnosti domácímu vzdělávání k dispozici, zahrnuje moderní homeschooling celou škálu různých vzdělávacích strategií a přístupů, od přenesení školy domů až po unschooling či hybridní formy domácího vzdělávání. Tato různorodost přístupů a filozofií by měla být chápána jako důvod k oslavám a ne jako selhání, které je třeba napravit regulací.

„My“ jako společenství bychom neměli vykonávat kontrolu nad svobodou jednotlivců či se snažit vymýtit rozdíly. „My“ bychom měli ostatní prostě nechat být.

Original article: Jak bychom měli regulovat domácí vzdělávání? „My“ nijak.

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Po celém světě se stupňuje strach z epidemie koronaviru a města a státy se snaží předejít šíření nového virového kmene, postihujícího dýchací ústrojí. Ačkoliv virus zatím nezasáhl Spojené Státy nijak těžce, vládní představitelé a zdravotnické organizace vypracovaly plány odezvy, korporace pozastavují cesty do zahraničí a odborníci na vzdělávání se potýkají s výzvou, co by masové rozšíření viru mohlo znamenat pro školáky.

V zemích, postižených koronavirem byly školy uzavřeny a děti jsou doma. Učí se po boku rodičů a nebo za pomoci online vzdělávacích portálů. Dle New York Times dostaly školy ve Spojených Státech od Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC; vládní agentura USA pro ochranu veřejného zdraví, pozn. překl.) pokyn, aby se připravily na epidemii koronaviru, která by mohla způsobit uzavření škol a vyžádat si alternativní formy výuky a učení mimo konvenční prostory. V rozhovoru pro New York Times Kevin Carrey z New America think tank prohlásil, že by epidemie koronaviru mohla vést k „rozsáhlému neplánovanému experimentu s masovým domácím vzděláváním“.

Toto se vskutku již děje v Hong Kongu. Epidemie koronaviru zde vedla k nařízení uzavřít školy na dva měsíce, což se dotklo 800 000 studentů. V článku z Wall Street Journal se píše, že „koronavirus dal celému městu podnět k vyzkoušení domácího vzdělávání“ se zmínkou, že v Hong Kongu se mnoho dětí učí virtuálně skrze online výukové platformy nebo od učitelů dostává živým přenosem pokyny přes Google Hangouts či podobné digitální nástroje.

Je poněkud nešťastné, že je třeba virové epidemie k poukázání na množství alternativ ke konvenčnímu K-12 školství (americký systém školní docházky od školky po dvanáct tříd základního vzdělávání, pozn. překl.). Nejen, že je domácí vzdělávání ve Spojených Státech velmi populární a účastní se jej více než dva miliony dětí z celého národa, ale objevují se i nové alternativní formy výuky, jako například virtuální výuka, microschooling (soukromá obdoba malotřídek, kterou legislativa USA umožňuje, pozn. překl.) a tzv. hybrid homeschooling (smíšený typ domácího vzdělávání, kdy děti např. několik dní v týdnu navštěvují vzdělávací „klub“ či skupinu apod. a po zbytek času jsou doma, pozn. překl.).

Virtuální vzdělávací programy jako např. Florida Virtual School, založená v roce 1997 jako první státní střední škola v USA (tzv. „high school“ v USA studují studenti ve věku přibližně od 14 do 18 let, pozn. překl.), která je plně online, a K-12 Inc. jako jeden z největších poskytovatelů virtuálního vzdělávání, umožňují mladým lidem vystudovat střední školu s diplomem, aniž by museli sedět ve třídě. Doplňkové online programy jako např. Khan Academy (Khanova škola; nezisková organizace zaměřená na poskytování online výukových zdrojů, pozn. překl.) a Outschool (živá placená online výuka pro děti od 3 do 18 let, pozn. překl.) rozšiřují možnosti vzdělávání a umožňují mladým lidem ponořit se hlouběji do témat, která je zajímají nebo do těch, se kterými potřebují více pomoci.

Vzhledem k epidemii se zájem o možnosti online vzdělávání jistě zvýší, ale ve známost zajisté vejdou i další alternativy osobního vzdělávání. Např. tzv. microschools (mikroškoly) jsou malé, věkově smíšené vzdělávací skupiny v domácím prostředí, které fungují jako klasická škola, ale o jedné místnosti. Ve skupině bývá typicky 8-12 žáků. V USA je jednou z nich Prenda; rychle rostoucí síť těchto franšízových domácích „mikroškol“, s více než 80 školami v Arizoně, sloužící potřebám 550 žáků a plánující rozšíření za hranice státu.

Hybrid homeschools („hybridní“ domácí školy) jsou, podobně jako mikroškoly, malé komunitní skupiny pro domácí školáky a také se jistě dostanou do popředí, pokud budou konvenční školy nuceny dočasně zavřít. Tento smíšený model vzdělávání funguje na základě malých, věkově smíšených skupin a nabízí alternativu ke klasickému institucionalizovanému školství, bez velkých tříd a přeplněných budov. Nedávno jsem spustila virtuální platformu Unschool.school, která má formu online tržiště, pro propojení poskytovatelů vzdělávání, rodičů a studentů s těmito modely domácího vzdělávání a mimoškolních vzdělávacích aktivit; platforma podporuje péči o malé skupiny, které se mohou scházet v místních komunitních prostorách, jako např. výtvarných ateliérech, dílnách či třeba volných jídelnách.

Tyto nouzové možnosti vzdělávání mimo tradiční školství ukazují nejen, že „masové domácí vzdělávání“ je možné, ale že může být i velmi vhodné. Výuka na míru, interakce malých skupin, které podporují vztahy v komunitě a propojení, vzdělávání bez nátlaku jsou prospěšné, bez ohledu na epidemii, která rodiny těmto možnostem vzdělávání vystavuje. Masové domácí vzdělávání může být přesně tím lékem, který potřebujeme.

Original article: Epidemie koronaviru by mohla vést k masovému domácímu vzdělávání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Úsilí nadace Gatesových

Nadace Billa a Melindy Gatesových nalila do vzdělávání K-12 (rozsah podporovaného základního a středního vzdělání v USA, od mateřské školy do 12. třídy, pozn. překl.) za posledních 20 let stovky miliónů dolarů, včetně 280 milionů dolarů pro „Společné jádro“ (vzdělávací standardy, které popisují, co by studenti měli vědět a být schopni dělat v každém předmětu a v každém ročníku, pozn. překl.), jímž opovrhují lidé všech politických preferencí kvůli standardizaci a vládnímu přesahu. Počátkem tohoto týdne Nadace Gatesových ohlásila přidání dalších 10 milionů na vzdělávání učitelů v oblasti „vysoce kvalitních“ osnov. Nadace je na dobré cestě dosáhnout svého cíle investovat do roku 2022 téměř 2 miliardy dolarů do vzdělávání K-12.

Toto obrovské dobročinné úsilí, v kombinaci s téměř 700 miliardami dolarů ročně, jež daňoví poplatníci v USA vydají na hromadné vzdělávání K-12, znamená, že Američané dávají do vzdělávání více peněz než jakákoli jiná země, avšak s podstatně mizernějšími výsledky. Postupné pomalé ubírání učiva ve standardní výuce asi mnoho nepřinese.

Jobs viděl potřebu změny

Steve Jobs to poznal. Viděl, že skutečná transformace vzdělávání vyžaduje narušení celého modelu hromadné výuky. A stejně, jako to udělal se svými revolučními produkty značky Apple, představil Jobs vzdělávací systém, který je inovativní, experimentální a individualizovaný pro každého žáka. V roce 1995 v rozhovoru pro Smithsonian Institution (skupina muzeí a výzkumných center spravovaných vládou USA, používá se též označení Smithsonian, pozn. překl.) vyjádřil Jobs svou podporu poukázkám na vzdělání a podnikatelům zakládajícím soukromé školy.

„Jsem přesvědčen, že pokud by naše země dala každému rodiči poukázku na 4 400 dolarů, jež by mohl utratit pouze u akreditované školy, hodně by se změnilo. Zaprvé, školy by se začaly zběsile propagovat, aby přitáhly studenty. Zadruhé, myslím, že by vzniklo mnoho nových škol… Měli bychom pětadvacetileté studenty, kteří právě dokončili školu, jsou plní ideálů, plní energie a místo, aby založili společnost v Silicon Valley, otevřeli by si školu. Věřím, že by to dělali o mnoho lépe než jakákoli naše veřejná škola. Zatřetí, myslím si, že bychom viděli, jak kvalita škol v rámci konkurenčního boje opět roste. Některé školy by skončily. Mnoho veřejných škol by ukončilo své působení. To je jasné. V prvních několika letech by to bylo dost náročné… Ale ne až tak náročné jako systém, kterým prochází děti nyní.“

Pro Jobse byly poukázky jen jednou částí skládačky transformace vzdělávacího systému. Uvědomil si, že inkrementální přístup k reformaci současného hromadného výukového modelu nefunguje kvůli mocenským strukturám a byrokratickým tendencím, jež jsou součástí konvenční výuky. Ve stejném rozhovoru pro Smithsonian Jobs řekl:

„Rád bych, aby lidé, kteří učí moje děti, byli tak dobří, že budou schopni získat práci ve společnosti, pro kterou pracuji, a vydělávat stovky tisíc dolarů ročně. Proč by měli pracovat ve školství za 35 – 40 tisíc dolarů, když mohou získat práci za stovky tisíc dolarů ročně? Je toto test inteligence? Problémem jsou samozřejmě odbory. Odbory jsou tím nejhorším, co vzdělávání mohlo potkat, jelikož to není meritokracie… Mění se v byrokracii, což je přesně to, co se stalo. Učitelé nemohou učit, administrátoři zajišťují chod činností a nikdo nemůže být propuštěn. Otřesné.“

Dvě různé zkušenosti, dva různé pohledy

Dva velmi odlišné přístupy ke vzdělávání preferované Gatesem a Jobsem mohou vycházet částečně z jejich vlastních zkušeností se školstvím v dětství. Gates navštěvoval soukromou školu Lakeside School v Seattlu ve státě Washington a v roce 2005 řekl: „Lakeside byla jedna z nejlepších věcí, které mě kdy potkaly.“

Na druhou stranu Jobs reagoval na otázku na jeho vzdělávání ve veřejné škole mnohem méně příznivě. Vzpomínal, že:

„Škola byla pro mne v počátcích velmi těžká. Máma mě naučila číst, než jsem nastoupil do školy, takže když jsem tam začal chodit, byly dvě věci, které jsem chtěl dělat. Toužil jsem číst knihy, protože jsem to miloval, a chtěl jsem jít ven chytat motýly. Znáte to, dělat věci, které většinou pětileté děti dělají. Přišel jsem do styku s autoritami jiného typu, než jsem do té doby poznal, a nelíbilo se mi to. A téměř mě dostaly. Skoro se jim podařilo ubít ve mně zvídavost.“

Oba tito techničtí magnáti opustili vysokou školu, aby nastartovali své velmi úspěšné podnikání. Nicméně jejich názory na vzdělávání K-12 odráží řadu odlišností, jež se staly symbolem jejich vlastních společností. Vizionářské motto Applu „Think Different“ zpochybňuje status quo, zatímco Microsoftí „Empowering Us All“ (Posilme nás všechny, pozn. překl.) může vyjadřovat další postupnou změnu na dobře prošlápnuté cestě.

Kerry McDonald:

Kerry McDonald je senior konzultantkou FEE (Foundation for Economic Education, Nadace pro ekonomické vzdělávání, pozn. překl.) a autorkou knihy Unschooled: Raising Curious, Well-Educated Children Outside the Conventional Classroom (Chicago Review Press, 2019). Je také pomocnou vědkyní na Cato institutu a pravidelně přispívá do časopisu Forbes. Kerry má titul B.A. z ekonomie z Bowdoin College a titul M.Ed z politiky vzdělávání z Harvardské Univerzity. Žije v Cambridge, Massachusetts, s manželem a čtyřmi dětmi. K odběru týdenního newsletteru na téma rodičovství a vzdělávání se můžete přihlásit zde.

Original article: Proč byl Steve Jobs, a ne Bill Gates, skutečným vizionářem v oblasti vzdělávání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dětská živost se stává přítěží. Chování, které se dříve přijímalo jako normální, i když pro dospělé poněkud otravné, je čím dál častěji vnímáno jako nepřijatelné a stává se důvodem pro zásah lékaře. Nadbytek energie, nedostatek kontroly nad podněty, neschopnost zůstat sedět a poslouchat, nedostatek organizačních schopností, vrtění se, ustavičné brebentění – tyto typické dětské vlastnosti společnost relativně do nedávna obecně tolerovala. Dneska se dětem, které tyto vlastnosti mají, diagnostikuje, a v mnohých případech i léčí, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), a to v neuvěřitelné míře.

Lékařský zátah na ADHD

I když ADHD může pro některé osoby představovat skutečné a vyčerpávající onemocnění, alarmující prudký nárůst u dětí školního věku, které jsou touto nálepkou označeny a mají se léčit, naznačuje, že na vině bude něco jiného. Vícero výzkumů poukazuje na školství, zejména jeho nižší stupně, které by mohly být příčinou epidemie ADHD.

V průběhu posledních několika dekád začali mladí lidé trávit ve školách a podobných aktivitách víc času než kdykoli předtím. Méně si hrají a očekává se od nich, že budou dělat víc už od velmi nízkého věku. Když většina z nás byla malá, školka bývala příjemným, hravým místem s minimem akademických očekávání. V dnešní době 80 % učitelů očekává, že se děti už ve školce naučí číst. To není chyba učitelů. Oni jen reagují na národní rámcový vzdělávací program a požadavky standardizovaných testů, které za poslední dvě desetiletí začaly školství pořádně dusit – a doplácí na to hlavně malé děti. (Toto jsou americké reálie, v ČR se děti ve školkách sice neučí číst, ale důraz na jejich vzdělávání místo „prostého hraní“ je znát i zde – pozn. SU.)

Právě nejmenší děti se nejčastěji chytí do sítí diagnostikování ADHD. Loni na podzim výzkumníci z Harvardu zjistili, že brzký nástup do školy je spojený s podstatně vyšší mírou diagnostikovaného ADHD. Ve státech, kde se jako určující pro nástup do školy bere věk dosažený k 1. září, je vidět, že děti, které dosáhly věku pěti let až v srpnu, měli o 30 % vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikováno ADHD, než děti, které se narodily v září a nastupovaly do školy v téměř šesti letech. Nezralost, nikoli porucha, to byl ten skutečný faktor.

Blud zvaný ADHD

Marilyn Wedge, autorka knihy A Disease Called Childhood: Why ADHD Became An American Epidemic (Nemoc zvaná dětství: Proč máme v Americe epidemii ADHD, česky dosud nevyšlo; pozn. překl.), varuje před nadměrným diagnostikováním ADHD. V článku nazvaném „Blud zvaný ADHD“, který vyšel v Time Magazine, píše:

„Malé děti mají od přírody spoustu energie. Jsou impulzivní, fyzicky aktivní, nevydrží sedět na místě a neudrží dlouho pozornost. Přirozená zvídavost je nutí chrlit otázky, ve svém zaujetí si nevšímají, že přerušují ostatní. Pořád čekáme, že pěti nebo šestileté děti zvládnou sedět v klidu ve třídě a dávat pozor a přitom si udrží svou zvídavost. A když ne, vrhneme se na ně a rovnou jim diagnostikujeme ADHD.“

Podle amerického centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) stoupl počet velmi malých dětí (od 2 do 5 let), kterým bylo diagnostikováno ADHD mezi lety 2007/2008 a 2011/2012, o 50 %. Data z roku 2016 ukazují, že 9,4 % všech amerických dětí, to je přes 6 milionů, má diagnózu ADHD, a téměř 2/3 současných dětí s diagnózou ADHD bere na tuto poruchu léky. Zpráva z března 2019 o ADHD vydaná asociací Blue Cross and Blue Shield informuje o tom, že mezi komerčně pojištěnými dětmi všech věkových skupin došlo k nárůstu výskytu diagnózy ADHD o 30 % jen za posledních osm let. (O situaci v ČR např. zde, pozn. SU.)

I když symptomy ADHD mohou okolí obtěžovat, měli bychom se podívat nejdříve na prostředí, v kterém děti žijí, a až pak na dítě. Tak by se dala epidemie diagnóz ADHD dostat pod kontrolu. Ve své knize ADHD neexistuje Dr. Richard Saul, behaviorální neurolog z Chicaga, vysvětluje, že jedinci označení diagnózou ADHD jsou buď ovlivnění vnějšími faktory, které zhoršují normální symptomy, nebo mají nějaký hlubší problém, který je potřeba odhalit a řešit. V druhém případě se podle jeho zkušeností symptomy ADHD vytratí, když je odhalena a vyléčena pravá příčina potíží. V prvním případě je klíčovým krokem ke zlepšení změna prostředí. To platí pro děti i pro dospělé s diagnózou ADHD. Dr. Saul píše:

„Stejně jako se děti začínají předvádět, když je dostatečně nezaujme vyučování, tak i dospělí, kteří se v práci nebo při studiu cítí nenaplnění a nemají ani uspokojivé koníčky, se pochopitelně začínají nudit, jsou roztěkaní, trpí depresí. Zvyšující se požadavky dnešní doby navíc vytváří tlak na děti a dospělé, aby ve škole i v práci podávali lepší výkony a vydrželi víc.“

Nevhodné prostředí

Změna nevhodného prostředí v případě dospělých jedinců s diagnózou ADHD může znamenat změnu povolání nebo směru studia a také to, že si půjdou za svou vášní. Možná jste účetní, který touží stát se tesařem, nebo zdravotní sestra, která sní o životě podnikatelky. V případě dětí s ADHD může změna prostředí vypadat tak, že je úplně vyjmete z omezujícího školního prostředí. Profesor psychologie z Boston College Peter Gray píše:

„Co to znamená mít ADHD? V zásadě to je neschopnost přizpůsobit se podmínkám standardního vzdělávacího systému. Většina diagnóz ADHD je založena na pozorování učitelů.“

Jennifer Walenski viděla na vlastní oči, jak se dítě s diagnózou ADHD změnilo po odchodu z normální školy. Jejich rodinnou cestu sdílí na The Bus Story a mně řekla:

„Naše děti vlastně původně chodily do státní školy. Synovi v průběhu školní docházky diagnostikovali jak ADHD, tak autismus. A chtěli mu nasadit léčbu. To jsme odmítli. Pak jsme ho i jeho starší sestru vzali ze školy a začali je vzdělávat doma. O pár let později syn naprosto nepotřebuje jakoukoli léčbu. Je to prostě normální kluk, který do toho prostředí nepatřil. Stejně jako většina lidí. Zamyslete se nad tím.“

Zkušenosti Walenských se shodují se zkušenostmi dalších rodičů, kteří stáhli své ADHD děti z normálních škol. V neoficiálním průzkumu Gray zjistil, že když dítě s nálepkou ADHD vymění školu za domácí vzdělávání, většinou nepotřebuje dál brát léky na potlačení symptomů ADHD. Vlastnosti, kvůli kterým byl označován jako ADHD, nezmizí, ale mimo prostředí běžných škol už je nikdo nepociťuje jako problematické.

Sebeřízené učení

Grayova analýza také odhalila, že mladí lidé s nálepkou ADHD, kteří si nejlépe vedli mimo rámec standardního školství, byli také schopni nejlépe samostatně řídit svůj vzdělávací proces. Zjistil, že „léky na ADHD i při domácím vzdělávání potřebovaly dál brát primárně děti, jejichž domácí vzdělávání rodiče vedli a strukturovali podle modelu, který odpovídá vzdělávání v normálních školách.“

Když replikujete školu do domácího prostředí, replikujete spolu s ní i problematické chování, které se objevovalo ve škole, zatímco posun k unschoolingu či sebeřízenému vzdělávání dává mladým lidem svobodu, ve které vzkvétají.

Závěrem chci říci, že vývoj epidemie diagnostikovaného ADHD bude záležet především na tom, jestli společnost přestane vnímat normální dětské chování jako patologii. Hodně označení ADHD má svůj původ v prostředí povinného školství, které klade na mnoho dětí vývojově nepřiměřené požadavky. Osvobodíme-li mladé lidi od restriktivního školského systému a umožníme-li jim, aby se učili a rostli vedeni svou sebeřízenou zvědavostí, podpoříme tím štěstí a zdraví dětí i celých rodin.

Original article: Epidemie diagnóz ADHD poukazuje na problém ve školském systému, ne u dětí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Nebudu lhát. Učit děti doma vyžaduje mnoho úsilí, pozornosti, času a ostražitosti, ale se zvyšujícím se počtem rodičů, kteří si mohou pracovní dobu přizpůsobit, dělí se o rodičovské povinnosti, využívají výhod práce na volné noze a hledají v nabídce alternativ ke klasické škole se domácí vzdělávání stává pro mnoho rodin reálnou cestou.

Tři maminky popsané níže zjistily, že podnikání je poměrně mocný nástroj k propojení domácí výuky, seberealizace v práci a dobrého finančního zázemí. Dobře zvládají komplikované plánování a celou řadu různorodých činností – stejně jako většina rodičů, kteří kromě rodiny mají i pracovní povinnosti.

Ovšem jako učitelky svých dětí tyto maminky v rámci svých podnikatelských záměrů ukazují, že naplňovat potřeby dětí a práce je možné zároveň.

Samantha

Samantha Barnes již dlouho oslavuje spojení jídla, rodiny a vzdělávání. Po vysoké škole pracovala jako učitelka na státní škole v Massachusetts a na soukromé škole v Californii a začala pro zábavu zkoušet učit své žáky na druhém stupni vařit. Postupně přidávala další nápady – narozeninové oslavy se společným vařením a kurzy jako mimoškolní aktivitu. Samantha nakonec zcela opustila zaměstnání, aby se mohla naplno věnovat svému rozrůstajícímu se podnikání. Přidala předškolní programy a sepsala metodiku výuky pro státní i soukromé školy po celém Los Angeles.

Její projekt se těšil velkému zájmu, ale byl omezený pouze na oblast, kde mohla být osobně, a to jí nestačilo. A tak v roce 2013, kdy do obliby přicházely „balíčky aktivit až do domu“, využila tohoto trendu a začala své recepty, kulinářské nástroje, nápady a postupy rozesílat rodinám, které se zapsaly k odběru po celé zemi. Po pěti letech má její společnost Raddish přes 20 000 měsíčních odběratelů, z nichž asi čtvrtinu tvoří právě rodiny vyučující děti doma. „Brzy jsme zjistili, že naše programy přitahují právě domškoláky“, říká Samantha. V roce 2014 byla poprvé na Konferenci domácího vzdělávání jako prodejce. „Moc jsem o domácím vzdělávání nevěděla“, vzpomíná. Ale za pár let, když se ukázalo, že běžná škola pro její vlastní dítě není to pravé, pochopila domácí výuku jako smysluplnou cestu.

„Moje dcera nejdříve chodila do Montessori školy“, říká, „pak ale šla na první stupeň do běžné školy a prožila příšerný rok. Věděli jsme, že musíme něco udělat.“

Samantha objevila volitelnou inovativní školu v blízkosti bydliště, která její dceři a následně i mladšímu synovi perfektně vyhovovala. Děti školu navštěvují dva dny v týdnu a zaměřují se na práci na projektech, zbylé tři dny pak tráví doma. Jedná se o školu Da Vinci, která kombinuje výhody volitelné státní školy se vstřícností vůči domácímu vzdělávání. Díky tomu se tento model rozšiřuje po celé Californii.

Forbes nedávno popsal školy Da Vinci jako zajímavé pro rodiče, kteří často vůbec neuvažovali o domácím vzdělávání: „Navzdory běžné představě, jak asi vypadá rodina s dětmi na domácím vzdělávání – kdy jeden z rodičů může být doma – mnoho rodin posílajících děti do Da Vinci tomuto vzorci neodpovídá a nachází vlastní cesty domácího vzdělávání, které vyhovují jejich konkrétním potřebám.“

Právě možnost využít hodiny pro domškoláky během týdne v rámci normálně fungující školy umožňuje Samantě věnovat se podnikání a realizovat to, čemu věří: udělat si prostor pro rodinu a pro péči o útulný domov. „Myslím, že velká část naší cesty k tomuto bodu bylo zapomenout vše, co jsme se kdy naučili o vzdělávání,“ říká Samantha. „Ve svém srdci věřím, že v následujících dvaceti letech dojde v naší zemi k dramatickému posunu ve způsobech vzdělávání a my jsme právě na začátku toho všeho.“

Shylanna

Shylanna Graham je celoživotní podnikatelka. Do podnikání se zamilovala v útlém mládí a během vysoké školy ho dovedla k dokonalosti, když založila několik úspěšných společností. Brzy poté, co se jí narodil syn, rozhodla se své pracovní aktivity omezit a zaměřit se na péči o něj a později ještě o jeho mladší sestru, přičemž brzy se přiklonila k domácímu vzdělávání. „Můj muž a já věříme v přirozené právo na svobodu a svobodnou vůli všech lidských bytostí, včetně dětí. Svoboda je hlavní důvod, proč jsme se rozhodli pro domácí vzdělávání. Pevně věříme, že by dětem mělo být umožněno následovat své talenty a zájmy. Měly by mít svobodu rozhodovat o svém vlastním učení“, říká Shylanna, která tíhne k unschoolingu neboli sebeřízenému vzdělávání.

Svoboda je také hlavní inspirace v jejím podnikání. Navzdory tomu, že byla zaneprázdněnou maminkou dvou domškoláků, cítila také potřebu nasytit svou podnikavost a vášeň pro obchod, takže nyní vede poradenskou společnost, která pomáhá ženám získat finanční nezávislost a maximálně využít jejich tvořivý potenciál v podnikání. “Rozběhla jsem vlastní společnost, protože jsem sama sobě zvládla vytvořit svobodný prostor, ale potkávám maminky, zvláště ty s dětmi v domácím vzdělávání, které zápolí s financemi, cítí se přetížené, chtějí s dětmi cestovat a mít více svobody samy pro sebe,“ říká. „Baví mě pomáhat jim realizovat jejich ekonomické cíle v podnikání.“

Pružnost domácího vzdělávání a podnikání umožňuje Shaylanně a její rodině hodně cestovat mimo jejich domov v Bostonu, začleňovat děti do jiných kultur, zprostředkovat jim různorodé zkušenosti a nechat je následovat vlastní zájmy.

Nejvyšší prioritou při úspěšném zvládání domácí výuky a vlastních podnikatelských záměrů je organizace. Klíčový je ale také systém podpory. Shaylanna čerpá podporu od svého muže a rodiny a také využívá služeb dvou místních vzdělávacích center, kam její starší syn částečně dochází.

Velká část Shaylannina uspokojení pramení z možnosti vidět ženy, jak objevují své talenty a dovednosti, které pak mohou nabídnout ostatním a tak využít svých kvalit k obživě. „Pozorovat své klientky, jak procházejí zásadními proměnami a vytváří svobodný prostor pro sebe i své rodiny, je prostě naplňující“, říká Shaylanna.

Nina

Když Nina Litovsky pracovala v běžném zaměstnání pro korporátní společnost, vždy snila o tom, že jednou zrealizuje vlastní podnikatelský záměr. V roce 2008, když čekala své první dítě, se rozhodla, že nastal ten pravý čas hodit pracovní dobu od osmi do čtyř za hlavu a nasměrovala svou energii do rodičovství a podnikání. O deset let a čtyři porody později Nina vede prosperující společnost Nina Interactive, která nabízí web-designerské služby profesionálním lékařským zařízením. Společnost vzešlá z drobných přivýdělků novopečené maminky nyní zaměstnává několik vývojářů a slouží velkému počtu klientů.

„Podnikání je jedna z mých niterných hodnot,“ říká Nina. „Je to pro mě otázka převzetí kontroly nad svým životem, je to získání síly a ekonomické nezávislosti. A také pomoc ostatním.“

Při svém podnikání na Floridě Nina také učí doma čtyři malé děti. Se svým mužem, který také podniká, chtěli dětem dát svobodu pěstovat jejich zájmy a rozvíjet talenty mimo běžnou třídu. Nina vysvětluje: “Neučíme se. Nemyslím si, že bychom měli čas a schopnost vést své podniky a k tomu řídit výuku dětí, učit je. Ale i kdybych nepodnikala, stejně bych je neučila. Unschooling/sebeřízené učení je varianta domácího vzdělávání, která odpovídá mým hodnotám.” Její děti se s podporou svých rodičů učí od lidí, z míst a věcí, které je obklopují, tak, jak je k tomu vedou jejich zájmy. Volnost v podnikání umožňuje Nině často brát děti na zajímavé aktivity a akce, vést dlouhé diskuze na různá témata, číst knihy a dívat se společně na filmy i videa z YouTube, navštěvovat muzea a jezdit k moři.

Významný faktor v Ninině úspěchu je schopnost přizpůsobit se měnícím se požadavkům její práce i rodiny, stejně tak schopnost věnovat se více různým věcem a vytěžit maximum z chvil klidu, kdy děti spí nebo si hrají. Využívá podpory manžela a předává úkoly, jak jen je to možné. „Dlouho jsme neměli nikoho, kdo by nám s dětmi pomohl,“ říká, „až nedávno jsme si najali chůvu na částečný úvazek, což mi samozřejmě také pomáhá. Také poslední dobou využíváme skoro denně úklidovou službu a tím získávám více času.“

Pro Ninu je unschooling a podnikání ideální kombinace. Nabízí to svobodu a více možností jak pro rodiče, tak pro děti a ty to také povzbuzuje k sebeřízení a vědomí, že se mohou spolehnout samy na sebe. „Chci děti inspirovat k podnikání,“ říká Nina, „takže doufám, že se učí tím, že mě pozorují.“

Original article: Jak být maminkou, učitelkou a podnikatelkou zároveň – příběhy 3 žen

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Každý rodič ví, jak velké změny v rozvoji a samostatnosti malého dítěte přináší pouhý rok. Zatímco roční dítko stěží chodí, dvouleté už vám klidně uteče. Čtyřletý prcek se nezastaví, stále něco vymýšlí a nepřestává se ptát proč, zatímco v pěti letech už zvládne nějakou dobu sedět a poslouchat.

Rostoucí nároky vs. lidské chování

Děti se nezměnily, ale naše nároky na ně ano. Během pouhé generace se snížil věk, kdy děti začínají chodit do školy, a narostl čas, který tam tráví. Stále častěji chceme po malých dětech vědomosti a dovednosti, které mohou vysoce převyšovat jejich vývojové schopnosti.

V roce 1998 očekávalo 31 % učitelů, že se děti naučí číst už ve školce. V roce 2010 to bylo 80 % učitelů. Dnes se očekává automaticky, že děti začnou se čtením ve školce a bez problémů budou číst hned záhy. A to navzdory výzkumům, které ukazují, že pokud děti do čtení nutíme příliš brzy, přináší to více negativ než pozitiv.

Ve zprávě Čtení ve školce: málo výhod, velká rizika upozorňují profesorka Nancy Carlsson-Paige a její spolupracovníci na možná rizika příliš brzkého čtení:

Když na děti klademe vzdělávací nároky, které nejsou přiměřené jejich stupni vývoje nebo v souladu s jejich vzdělávacími potřebami a kulturou, může to v nich vyvolávat negativní pocity jako je pocit nedostatečnost, úzkost a zmatek.

Škola je v pořádku, to děti nestíhají

Obviňujeme děti, místo abychom si uvědomili, že problém je ve vzdělávání. Dnešní děti, které nečtou do stanovené doby, běžně získávají nálepku žáků, kteří jsou ve čtení pozadu. A vyslouží si úkoly navíc, aby své spolužáky rychle dohnali. Protože ve škole se očekává, že jsou všechny děti stejné. Pokud neposlouchají učitele, často se zatoulají v myšlenkách nebo se příliš vrtí na židli, snadno se dostanou do škatulky dětí s poruchou pozornosti nebo hyperaktivitou. A až děsivě často jsou jim předepisována silná psychofarmaka.

Americká centra pro kontrolu a prevenci onemocnění (CDC) udávají, že přibližně 11 procentům dětí mezi čtvrtým a sedmnáctým rokem je diagnostikována ADHD. Tohle číslo se mezi lety 2003-2004 a 2011-2012 zvýšilo o 42 %, přičemž většině diagnostikovaných dětí byla předepsána medikace. Pravděpodobně ještě znepokojivější je, že třetině diagnostikovaných dětí bylo méně než šest let. (V ČR je ADHD dle Asociace dětské a dorostové psychiatrie diagnostikována 4-6% dětí – pozn. SU.)

Přitom není nijak překvapivé, že když děti na dlouhé hodiny odtrhneme od jejich rodin, umístíme do nepřirozených učeben a očekáváme od nich, že budou splňovat standardizované učební plány plné testů, je to na mnoho z nich prostě moc.

„Děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD.“

Nové poznatky výzkumníků z Harvard Medical School potvrzují, že neselhávají děti, ale školy, do kterých je posíláme příliš brzy. Harvardští výzkumníci objevili, že děti, které jsou v první třídě nejmladší, mají ve srovnání se staršími dětmi v ročníku vyšší pravděpodobnost, že jim bude diagnostikována ADHD. Ve skutečnosti studie amerických škol ukázala, že u prvňáků, kteří dosáhli věku pro školní docházku těsně před jejím začátkem, byla o 30 % vyšší pravděpodobnost než u jejich starších spolužáků, že jim bude diagnostikována porucha pozornosti.

Vedoucí výzkumník z Harvardu, Timothy Layton, soudí: „Náš výzkum naznačuje, že mnoha dětem je porucha pozornosti diagnostikována a léčena zbytečně. Jde o děti, které jsou v první třídě v porovnání se svými staršími spolužáky jednoduše nezralé.“

Žádné překvapení

Ke zjištění, že dítě, kterému je čerstvě pět, je vývojově jinde než čerstvě šestileté dítě, nepotřebují rodiče studii výzkumníků z Harvardu. Místo toho by právě rodiče měli zpochybnit fungování školského systému a vzít věci do vlastních rukou.

Vzhledem k tomu, že na státní předškolní vzdělávání je kladen stále větší důraz, může být pro rodiče čím dál obtížnější dosáhnout toho, aby dítě mohlo nastoupit do školky později nebo dokonce vůbec. Například v Iowě snížili hranici pro povinnou předškolní docházku na čtyři roky. (Tento trend je patrný i v ČR, kde je od loňska kromě 9 let povinné školní docházky povinné také předškolní vzdělávání, a to poslední rok před nástupem dítěte do školy. „Přitvrzují“ i další státy, např. Francie se svou povinnou předškolní docházkou od 3 let. – pozn. SU.)

Bude na základě toho, jak město New York rozšiřuje předškolní program na všechny tříleté děti, následovat zákonem daná povinnost předškolní docházky pro všechny předškoláky? V pondělí vydalo newyorské ministerstvo školství oficiální zprávu rozebírající „systém rané péče pro děti od narození do pěti let“, na základě které budou mít vládní úředníci větší pravomoci k řízení učení a rozvoje v raném dětství.

To, že je školní vzdělávání čím dál tvrdší a zabírá větší část dětství, dětem ubližuje.

Mnoho z nich v tak nízkém věku nezvládá naplnit nerealistické nároky na jejich chování i znalosti. A mnoho z nich je diagnostikováno a medikováno kvůli poruchám a opožděním, která existují pouze v kontextu školního prostředí. Rodiče by se tomuto alarmujícímu trendu měli vzepřít tím, že své děti mimo povinnou školní docházku udrží déle nebo dokonce úplně.

Original article: Co se stane, když do školy posíláme příliš malé děti? Harvardská studie ukazuje rizika

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Víte, s unschoolingem neexistuje odložení života na později. Není žádná příprava pro jakousi beztvarou budoucnost, žádná práce směrem k čemusi neznámému.

Prostě žijeme život.

Zvídavý dotaz, čím chce dítě být, až vyroste, je v naší společnosti formované školou dobře zakořeněný. Odpojen od každodenního života a umístěn po většinu dne i týdne mezi vrstevníky, školák rychle pochopí, že „skutečný život“ začíná až potom. Po vší té jednotvárnosti, po všem tom memorování a zkoušení (vyvrhávání memorovaného), po vší té kontrole a řízení. Začíná až poté, co je mu řečeno co se učit, co si myslet, koho poslouchat. Začíná potom, co jsou jeho přirozená tvořivost a instinktivní pud k objevování světa systematicky zničeny donucovacím systémem, vytvořeným právě k tomu. Musí počkat, aby mohl být.

Při unschoolingu není žádné potom. Existuje jenom teď. Má dcera je pekařkou, protože peče. Dělá zároveň spoustu dalších věcí. Ptát se, čím dítě chce být, až vyroste, je odmítáním toho, čím už je, co už zná a co dělá.

Pečení přináší mé dceři každodenní zábavu a naplnění, zatímco pomáhá živit její rodinu a přátele. Píše pekařský blog, sdílí své variace receptů a rady. Čte kuchařky, sleduje pořady o vaření (The Great British Baking Show je jejím oblíbeným), mluví s dalšími, dospělými i dětskými, pekaři, aby získala nápady a tipy. Naučila se to všechno sama od sebe, sledováním svých zájmů. Rychle vyrostla z kuchařek dětského oddělení a přešla v knihovně do uličky kuchařek pro dospělé.

Coby rodiče unschoolera jí poskytujeme čas, prostor a napojení na zdroje, které jí umožňují to všechno dělat. Má neomezený přístup do kuchyně. Má bohaté možnosti navštěvovat knihovnu a prozkoumávat internet k získávání všech dostupných informací, které jí pomáhají v jejím tvoření. Má tři mladší sourozence a mnoho sousedů a přátel, dychtivých být jejími ochutnávači. Její práce je rovněž neuvěřitelně cenná. Nikdy jsem neudělala koláč jen tak, ale ona je peče neustále. Nosí je často jako dezerty na různá setkání a k jiným zvláštním příležitostem. Tržní cena jejích lahodných sezonních koláčů by byla vysoká.

Bude navždy pekařkou? Těžko říct. Budu já navždy spisovatelkou? Myslím, že ano, ale kdo ví? Bude každý z nás tím, čím jsme nyní?

Rozhodně můžeme mít cíle a ambice, k nimž směřujeme. Má dcera chce jednoho dne otevřít „pekařnictví“, které propojí její dvě vášně – pečení a šití panenek a bude je prodávat společně. To může být jejím vzdáleným cílem, ale nebrání jí to být pekařkou a švadlenkou teď, tvořit a prodávat vlastní zboží kdykoli a kdekoli může.

Při unschoolingu jsou učení a život synonyma, kráčejí ruku v ruce. Nelze je od sebe odtrhnout. Neexistuje žádné oddělení dětí od „reálného světa“. Vše je opravdové. Známý pedagog John Holt, který začal před desetiletími razit termín „unschooling“, napsal ve své knize Learning All The Time:

„Nejlépe můžeme pomoci dětem s učením ne určováním toho, co si myslíme, že by se měly učit a vymýšlením geniálních způsobů, jak je to naučit. Ale co největším zpřístupněním světa pro ně, dáváním opravdové pozornosti tomu, co dělají, zodpovídáním jejich dotazů, mají-li jaké, a pomáháním jim objevovat věci, které je nejvíce zajímají.“

Děti jsou dychtivé prozkoumávat a objevovat svůj svět a zapojovat se do smysluplné práce a činností spojených s jejich zájmy a poháněných jejich nekonečnou zvědavostí. Naší prací, coby rodičů, je naslouchat jejich zájmům a nápadům, podporovat a povzbuzovat je, a pomáhat jim propojit se se širším světem kolem nich.

Naší prací není připravit je na to, čím se stanou, ale pomoci jim být tím, čím už jsou.

„Věřím, že vzdělávání je proces žití, nikoli příprava na budoucí život.“ – John Dewey (1897)

Original article: Čím chcete být, až vyrostete?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Cítím lítost vůči taxikářům, kteří investovali spoustu peněz za, nyní téměř bezcenný, odznak, ale upřímně si nepamatuji, kdy jsem naposled volala taxi. Navíc oblíbenost Uberu přivedla další konkurenci, takže když se vám nelíbí Uber a jeho praktiky, jsou tu další společnosti jako Lyft, které rychle získávají svůj podíl na trhu sdílené dopravy. Disruptivní inovace mohou zprvu působit napětí. Trh se musí přizpůsobit, normy změnit a lidé přeškolit. Ale větší výběr a variabilita v různých hladinách cen i služeb jsou ve výsledku obecně pro všechny přínosem.

Pravá genialita těchto tří příkladů inovací, které kompletně změnily své obory, tkví v tom, že jednoduše obešly stávající, rigidní model přímo k zákazníkovi a poskytly koncovým uživatelům službu, která byla nesrovnatelně lepší než dosavadní stav. Navíc využily nejlepší dostupné technologie k transformaci oblastí, kde jsou aplikovány. Myslím, že by stejná radikální inovace mohla fungovat ve vzdělávání, neboť nové a flexibilní způsoby učení postupně rostou a nahrazují existující konvenční školství. Konec konců pro ty, kteří je chtějí, jsou taxíky stále dostupné, ale je k dispozici mnohem větší výběr.

Možnosti vzdělávání mimo zavedený školský systém jsou téměř bez hranic a už dnes vidíme, jak mnoho z nich získává popularitu. Khanova škola se stala synonymem pro bezplatné, vysoce kvalitní online vzdělávání dle vlastního výběru. Za ní následují další platformy jako např. Duolingo, Coursera, HarvardX nebo MIT OpenCourseWare. YouTube dělá učení jednoduchým a zajímavým – ať už se já snažím naučit, jak správně nadrobno nakrájet celer, moje šestiletá dcera studuje, jak konzervovat a napichovat brouky, které sbírá nebo se můj osmiletý syn učí nové triky na skateboardu. S posledním příkladem souvisí i nedávný článek časopisu Forbes o budoucnosti učení, který popisuje, proč se skateboardisti tolik zlepšovali uprostřed osmdesátých let dvacáteho století. Ukázalo se, že v té době se masově začala rozšiřovat skateboardová videa díky nové technologii videorekordérů a dovednosti jezdců se tím rychle zlepšovaly. John Greathouse, přispěvatel magazínu Forbes, píše: „Stejným způsobem jako sportovní videa urychlila růst dovedností milionů jezdců, tak rozšířená a virtuální realita popožene rozšíření praktických a taktilních dovedností po celé planetě.“

Budoucnost učení, provázaná špičkovými technologiemi, velmi pravděpodobně také obsáhne inovativní vzdělávací prostory, které podporují individualitu a vynalézavost. Na rozdíl od klasických škol budou tato místa klást větší důraz na jedinečnost a tvořivost než na pořádek a konformitu. Už nyní vidíme semínka těchto alternativ ke konvenčním školám v podobě center sebeřízeného vzdělávání napříč celou zemí. Zde v Bostonu například Parts & Crafts kombinuje prvky dílny a sebeřízeného vzdělávacího prostoru, čímž vytváří pro mladé lidi, kteří si vybrali vzdělání bez školy, svobodné místo pro učení bez donucování a s dostupnými technologiemi. Model dílny se zdá být obrovským akcelerátorem ve formování nových způsobů, podle nichž se lidé celoživotně učí ve svých komunitách. Po celé zemi se objevují v knihovnách jako houby po dešti tvořivé a technologické dílny (makerspaces & hackerspaces). Jak vysvětluje článek v Atlantic: „Dílny jsou součástí přeměny knihoven z míst, kde lidé vzdělání pouze konzumují, na místa, kde nové vzdělání vytvářejí.“

A tady se nachází ten úžasný rozdíl mezi vzděláváním minulosti a budoucnosti – konvenční školství nutí studenty znalosti konzumovat, zatímco vzdělávání budoucnosti je ponouká, a to ve všech věkových a výkonnostních úrovních, znalosti vytvářet.

Tak jako Uber poskytl zákazníkům pohotovější a lepší službu než tradiční taxi, převratné vzdělávací modely budoucnosti budou lepší a levnější – a mnohem více relevantní – než konvenční školy. Tyto nové způsoby přinesou revoluci ve vzdělávání díky technologiím, možnostem výběru a zvyšováním důvěry ve vlastní schopnosti.

Budoucnost přichází.

Original article: Uberizace vzdělávání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

***

O autorce: Kerry McDonald vystudovala ekonomii na Bowdoin College a vzdělávací politiku na Harvard University. Žije v Cambridge v Massachusetts s manželem a čtyřmi dětmi, které nikdy nechodily do školy. Píše blog Whole Family Learning.

***

Náš současný model povinné školní docházky byl vytvořen na úsvitu průmyslového věku. Vzhledem k tomu, že továrny nahradily zemědělské práce a výroba se rychle přesunula mimo domovy a na větší trhy, americké školy v 19. století kopírovaly továrny, do nichž nakonec většina studentů nastoupila.

Zvonky a bzučáky, které signalizují, kdy mohou studenti přicházet a odcházet, nudná práce, důraz na konformitu a dodržování pravidel, řady mladých lidí, kteří pasivně sedí za pracovními stoly a poslouchají své učitele, učitelé plnící příkazy ředitelů,…. To vše bylo navrženo podle důrazu na výkonnost a řád v továrnách.

Věk fantazie

Problém je, že jsme se z průmyslové éry přesunuli do věku fantazie, ale náš masový vzdělávací systém zůstává plně zakotven v továrním stylu. V mnoha ohledech je masová školní docházka ještě restriktivnější, než tomu bylo před sto lety, protože pohlcuje víc a víc času dětství a dospívání než kdykoliv v naší historii. První zákon o povinné školní docházce, který prošel v roce 1852 v Massachusetts, vyžadoval, aby osmileté až čtrnáctileté děti chodily do školy jen 12 týdnů ročně, z nichž šest mělo být po sobě jdoucích. To se zdá být téměř směšné ve srovnání s kolosem, jímž je masová školní docházka teď.

Uzavření dětí ve stále více omezujících školských prostředích po většinu let, v nichž se formuje jejich osobnost, drilování vědomostí obsažených ve standardizovaných učebních osnovách a ověřování znalostí testy je pro věk fantazie žalostně nedostatečné. V knize Now You See It říká Cathy Davidson, že 65 procent dětí, které vstupují do základní školy, bude v dospělosti pracovat v zaměstnáních, která ještě nebyla vynalezena. Píše: „V této době masivních změn dáváme dětem testy a plány výuky navržené pro jejich prapraprarodiče.“

Zatímco minulost patřila pracovníkům montážní linky, budoucnost patří kreativním myslitelům, experimentátorům, mužům a ženám činu a vynálezcům. Minulost se spoléhala na pasivitu; budoucnost bude postavena na vášni. V nedávném článku o budoucnosti práce píše autor a stratég John Hagel III o potřebě rozvíjet vášeň a pečovat o ni, abychom se cítili úspěšní a naplnění v budoucích zaměstnáních. Říká:

“Jedním z mých klíčových poselství jednotlivcům v tomto měnícím se světě je: nalezněte vaši vášeň a integrujte ji do vaší práce. Jednou z dnešních největších výzev je skutečnost, že většina lidí je produktem škol a společnosti z minulost. To je povzbuzuje k tomu, aby šli do práce kvůli výplatě (dobrá výplata = dobrá práce), spíše než aby je povzbudila k nalezení vášně a způsobu, jak se jí živit.”

Učení vedené vášní

Pěstování vášně je téměř nemožné v rámci donucovací struktury, která oceňuje konformitu více než kreativitu, dodržování pravidel více než nadšení. Tento fakt může být vysvětlením, proč je na vzestupu unschooling nebo hnutí sebeřízeného vzdělávání, a proč stále více rodičů přechází ze “vzdělávacího” modelu vzdělávání svých dětí do “učebního”. V sebeřízeném vzdělávání je vášeň středem všeho učení. Mladí lidé sledují své zájmy a věnují se svým vášním, zatímco dospělí působí jako facilitátoři a propojují děti a dospívající s obrovskými zdroji jak reálných, tak digitálních komunit. V tomto modelu je učení přirozené, bez donucování a je určeno k tomu, aby bylo řízeno učícím se, nikoli někým jiným.

Sebeřízené vzdělávání a učení se často odehrává v domácnostech a komunitách, ale stále více jednotlivců a organizací začíná budovat sebeřízená vzdělávací centra zaměřená na domácí školáky s možností plné i částečné docházky. Tato centra usnadňují více rodinám na více místech přístup k sebeřízenému vzdělávání. Každé má jedinečnou filozofii nebo zaměření. Některá se soustředí na dospívající a cílí na praktické učení a ponoření se do něj; jiná jsou tvůrčími místy zaměřujícími se na “vrtání se v něčem”, technologie apod. Například bostonská JP Green School v městské čtvrti Jamaica Plain pro domácí školáky i unschoolery slouží jako sebeřízený vzdělávací prostor se zaměřením na udržitelnost a propojení s přírodou. Spoluzakladatelka Andrée Zaleska říká:

“Lidé vzdělávaní v donucovacích modelech budou po celý život poškozeni (většina z nás je). Nedostatek respektu, který jako děti zažili, a nemožnost rozvinout jejich autonomní sebeuvědomění, se přenáší do celoživotní tendence „získat to, co potřebují“, a to jakýmikoli potřebnými prostředky… My jsme součástí rostoucí protikultury, která vnímá tradiční školní docházku jako poškozující.”

Místo toho, aby si stěžovali na vzdělávací status quo, vytvářejí podnikatelé alternativy ke škole. Takové, které její masovou podobu zpochybňují. Tito podnikatelé, často rodiče, bývalí učitelé a ostatní lidé rozčarovaní z běžných škol, jsou zaměřeni na vášeň a spojuje je víra v sebeurčení. Osvobozují mladé lidi od zastaralého a škodlivého systému masové školní docházky. Osvícení rodiče a inovativní podnikatelé mohou být klíčovými hráči při vytváření nového modelu vzdělávání zaměřeného na svobodu a určeného pro věk fantazie.

***

Doplnění překladatelky: V ČR je tento trend v posledních letech také dobře patrný. Vzniká mnoho tzv. komunitních či sdružených škol (skupinek pro děti na domácím vzdělávání), které fungují mnoha různými způsoby – jak je popsáno v článku výše (např. Svobodná škola Praha nebo Liberecká Sudbury škola), nebo čistě rodičovské iniciativy, kdy jsou děti střídavě v několika rodinách. Bohužel jsme stále omezeni tím, že povinnou školní docházku lze dle zákona plnit pouze ve státem určených školách a děti zapsané k domácímu vzdělávání musejí absolvovat dvakrát ročně přezkoušení. Více zde.

Original article: Škola byla pro průmyslovou dobu, unschooling je pro budoucnost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.